Prohledat tento blog

pátek 31. července 2015

Mission: Impossible - Národ grázlů

Televizní seriál Mission: Impossible vznikl v roce 1966. Na filmové plátno se „nemožné“ příběhy supertajných agentů dostaly o třicet let později. Nejnovější díl série, který ve čtvrtek vstoupil do českých kin s podtitulem Národ grázlů, je už čtvrtým pokračováním první Mission: Impossible. Hvězdný Tom Cruise si nadvládu nad sérií udržuje jako hlavní představitel i jeden z producentů. Pochvalné záběry na vysportovanu hrudní aperturu třiapadesátileté hvězdy tak ve filmu nemohou chybět..

Situace – jak říkají samotní hrdinové - je nicméně tentokrát skutečně zoufalá. Domovská organizace IMF (Impossible Mission Force) je zrušena. Agenty - specialisty na vrcholně nestandardní postupy - asimiluje CIA. V terénu zůstává jen Ethan Hunt (Cruise), aby se na vlastní pěst pokusil odhalit mezinárodní teroristickou organizaci Syndikát. K Ethanovi, operujícímu na nejrůznějším místech světa, se postupně přidávají další členové starého týmu: šéf Brandt, počítačový specialista Bejni Dunn a rozvážný operativec Luther. Po krku jim nakonec jde Syndikát i CIA.

Divokou kartou v nebezpečné hře je krásná Ilsa Faustová (Rebecca Fergusonová). Ta coby dvojitá agentka z donucení pracuje pro Brity i pro zlovolného šéfa Syndikátu, Lanea (Sean Harris). Energickou krásku to táhne k Ethanovi, milostná avantýra v bondovském stylu se ovšem nekoná. Nejsilnější ženská postava v dosavadním huntovském fikčním světě se pere s temnou karmou – a když ji mise zavane do marocké metropole, filmovým fanouškům její nezvyklé křestní jméno zarezonuje s tragicky nerozhodnou hrdinkou romantického hitu Casablanka (1942).

V souladu s panujícími trendy se ovšem ve filmu nevzývá láska, ale přátelství, které Ethana svazuje s kolegy – především s Bejnim, který je díky Simonu Peggovi postavou životnou i zábavnou. Národ grázlů nicméně postrádá citovost předchozího dílu, který s podtitulem Ghost Protocol režíroval Brad Bird.

Jak se prosadí jedinec v zoufalém světě? 

Pátá Mission: Impossible zajímavě tematizuje polaritu takových pojmů, jako jsou náhoda / osud, svoboda / manipulace či jedinec a jeho služba společnosti. Ukázková je pasáž orchestrovaná ve Vídeňské opeře: z jeviště se linou harmonické árie z Turandot, zatímco v zákulisí se Ethan pokouší Syndikátu zabránit v atentátu na významného rakouského politika, sedícího v čestné lóži. Vražedný výstřel má padnout v okamžiku určeném partiturou (stejně jako v Hitchcockově Muži, který věděl příliš mnoho). Publikum nic netuší, v zákulisí však probíhá boj na život a na smrt mezi Ethanem, jednajícím ve jménu systému, a jeho protivníky vedenými destruktivními cíli.

Terorismus je však ve vyprávění v duchu politické korektnosti důsledně odpojen od současné reality (v čemž film zřejmě předznamenává připravovanou bondovku Spectre). Hunt ve svém pátém filmovém dobrodružství obhajuje pozici osobnosti, jež se nenechá degradovat na postradatelného pěšáka v silové hře mocných. Ve vyprávění, opěvujícím anarchistické sólisty, je státotvorný závěr jen zjevnou úlitbou potřebám žánru a konzervativnímu duchu celé série. Celek žel působí jako kaše nastavovaná nesourodými elementy- zvláště ve srovnání s konzistentní trojkou, již režíroval současný spoluproducent série, J. J. Abrams. 

Národ grázlů je nicméně jedním z nejuspokojivějších blockbusterů letošního léta: inspirativní myšlenkový podtext se v něm snoubí se špičkovou akční podívanou, což potvrzuje třeba i „asociální“ honička, v níž se hrdinové na motorkách proplétají mezi vozy jedoucími po dálnici. Kvalitu nejistí ani tak kredit Toma Cruise, jako spíš osobnost režiséra a scenáristy Christophera McQuarrieho. Oscarový autor thrilleru Obvyklí podezřelí (1995) se s Cruisem spojil už před sedmi lety ve válečném dramatu Valkýra, thrilleru Jack Reacher: Poslední výstřel a loňské vynikající sci-fi Na hraně zítřka. Dal tak směr Cruiseově dlouhodobé ambici realizovat se v inteligentních, kvalitních žánrových snímcích.

Pátá Mission: Impossible tak přes McQuarrieho potvrzuje důležitou roli sólisty, který dokáže konat pod záštitou mocných úžasné, ba přímo „nemožné“ skutky. 

Mission: Impossible – Rogue Nation
USA 2015, 132 minut
Scénář a režie: Christopher McQuarrie
Kamera: Robert Elswit
Hudba: Joe Kraemer
Hrají: Tom Cruise (Ethan Hunt), Simon Pegg (Benji), Rebecca Fergusonová (Ilsa), Jeremy Renner (Brandt), Ving Rhames (Luther), Alec Baldwin (Hunley), Sean Harris (Lane), Simon McBurney (Atlee), Tom Hollander (britský premiér)
Premiéra: 30. 7. 2015

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)





středa 22. července 2015

Nová upoutávka na bondovku pro horké letní dny

Vrcholí psí dny, Polabí stíhají horko a sucho a na Letní filmovou školu jedu až začátkem příštího týdne. Myslet v tomhle vedru filmově by byla marná pošetilost. Povrchní úlevu snad i vám přináší nová, chladivá upoutávka na listopadovou bondovku, Šestého listopadu budeme mít premiérově jasno. Teď je jisté hlavně to, že Sam Mendes se po ultimativní "převodové páce" ve Skyfall posouvá dál (a ve hře je prý i jeho režie pětadvacáté bondovky plánované na rok 2018). Proměna autora nonkonformních dramat zaměřených proti establishmentu (Americká krása / 1999, Mariňák / 2005, Nouzový východ / 2008) v dělníka v továrně značkové série není nelogická (už kvůli stylovému retru Road to Pedition / 2002). Mendes a scenárista John Logan (Gladiátor, Letec, Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, Rango, Hugo a jeho velký objev) představují v bondovském filmovém universu riskantní, ale podivuhodně účinnou sázku producentů na kvalitu. "Podvratnost" a mainstreamová "artovost" jejich předchozí práce zaručuje neobvyklost - tedy v mezích bondovského zákona. Stejným způsobem producenti uvažovali už při výběru Marca Forstera pro Quantum of Solace, ten byl ovšem poněkud příliš nonkonformní.

Ale nepřemýšlejme probůh v tom vedru! Další fáze proměny agenta 007 z šupáka v elegantní, chladnokrevný stroj na zabíjení bude v podání Daniela Craiga pravděpodobně působivá. Ralph Fiennes se vrátí jako šéf M, Naomie Harrisová se opět převtělí v emancipovanou sekretářku Moneypenny a Ben Wishaw znovu přijal roli zbrojíře Q. Padesátiletá Monica Belluciová je historicky nejstarší bondgirl s italským jménem Lucia Sciarraová. Sekundovat jí bude francouzská kráska Léa Seydouxová coby Madeleine Swannová. Christoph Waltz má na role zloduchů certifikát, a v příběhu o všemocné zločinecké organizaci Spectre jeho Franz Oberhauser určitě nebude hrát vedlejší roli. Dějiště: slunný Řím a zasněžený sever... Jdu si dát nohy do škopku se studenou vodou, zavřu oči.... Mmmmmm.

sobota 18. července 2015

Domácí péče o českého diváka se vyplácí

Vzápětí po úspěchu na MFF Karlovy Vary přišla do kin celovečerní debut scenáristy a režiséra Slávky Horáka. Tragikomedie Domácí péče byla spolu s dalším českým snímkem – sourozeneckým dramatem Kobry a užovky – přijata do hlavní festivalové soutěže. Křišťálový glóbus za nejlepší film však ani jeden z domácích snímků nezískal. Opakovala se však podobná situace jako v roce 2008, kdy neuspěl jiný zajímavý český snímek - Děti noci, ale dočkal se kompenzace v podobě ocenění za hlavní role. Ta si Kobry a užovky a Domácí péče rozdělily: za nejlepší mužský herecký výkon byl oceněn Kryštof Hádek. Křišťálový glóbus za nejlepší ženskou kreaci pak připadl Aleně Mihulové, která v Horákově snímku ztvárnila stárnoucí ženu, která se nečekaně ocitla v dramatické životní situaci.

Lakonicky civilní, hluboce prožitý výkon padesátileté herečky patří k hlavním kvalitám Domácí péče. Mihulová, kterou si veřejnost pamatuje především z drsně poetické Krávy (1992) jejího manžela Karla Kachyni či z povídky Dceřina kletba z erbenovské Kytice (2000), navíc patří k příjemně neokoukaným hvězdám. Je skvělé, že Horák odmítl do role obsadit líbivou Simonu Stašovou, o jejíž obsazení prý měla zájem Česká televize. 

Přestože Mihulová má za sebou dlouhou hereckou kariéru, dokázala si (podobně jako někteří herci v 60. letech) uchovat zdání „neherecké“ opravdovosti provázející její začátky. K filmu totiž přišla bez předchozích zkušeností, když coby sedmnáctiletá získala hlavní roli v Kachyňově retro příběhu Sestřičky (1983). Na rozdíl od mladičké Marie, která byla v divácky oblíbeném snímku poslána do venkovského zdravotního střediska za trest, je Vlasta z Domácí péče bytostnou součástí vesnického prostoru. Má v sobě starosvětskou pokoru venkovanek, které se s tichou samozřejmostí obětují svým bližním. Žije s pohodlně bodrým manželem Laďou (šťastně nepřehrávající Bolek Polívka) a pravidelně obchází své pacienty roztroušené po okolních vesnicích. Když se Vlasta dozví, že umírá na rakovinu, nechce na své existenci nic měnit. Protože doktoři nabízejí už jen léky na utlumení bolesti, uchýlí se k alternativní léčbě. Prostřednictvím dcery svého pacienta Horáčka (výborná Tatiana Vilhelmová) se svěří do péče proslulé slovenské vědmy (respekt budící Zuzana Krónerová)…
 
Domácí péče tak hrdinku z jejího malého, praktického světa odstředí do sféry, která je v poslední době vnímána jako značně kontroverzní. Slávek Horák ovšem potenciálně ožehavé téma zapojuje do hry jako vypravěč, nikoli jako vyznavač bezpracných zázraků. Na rozdíl od Bohdana Slámy ve Čtyřech sluncích se vyhýbá populistickému mystičnu. Jeho hrdinka se musí odnaučit sloužit druhým, kteří zneužívají její dobroty, a naučit se vnímat a prosazovat vlastní potřeby. A musí se prosadit i tam, kde je to nejtěžší, totiž ve své vlastní rodině.

Zlínský rodák Slávek Horák psal příběh s využitím profesionálních zkušeností své matky, věnující se stejné profesi jako Vlasta. Film natáčel ve svém rodišti, v domě svých rodičů. Domácí péče je tak osobně prožitým ryzím „moravským“ filmem, a to nejen díky hereckému obsazení (ve kterém nechybí ani dramaturg Jan Gogola v symbolické roličce oddávajícího). Domácí péče má v sobě radost ze života a přirozený temperament. Čtyřicetiletý debutant, který je úspěšným tvůrcem reklamních spotů, navíc své úsporně civilní drama odlehčil komediálními situacemi. Sentiment nemá ve filmu místo, což ovšem neznamená, že nejde o velmi citový film. 

Domácí péče je diváckým snímkem v tom nejlepším smyslu toho označení.. Bylo by krásné, kdyby se filmů tohoto druhu každý rok v Česku natočilo víc. Pak by vzniklo cosi jako kvalitní, kultivovaný „artový střední proud“ - což by byla ta pravá domácí péče o kinematografii, která by tak mohla na mezinárodní úrovni fungovat s větším sebevědomím a sebeláskou. 

(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Redakci děkuju za možnost zveřejnit ho i tady na blogu.)

Domácí péče
ČR 2015, 92 minut
Scénář a režie: Slávek Horák
Kamera: Jan Šťastný
Hrají: Alena Mihulová (Vlasta), Bolek Polívka (Laďa), Tatiana Vilhelmová (mladá Horáčková), Zuzana Krónerová (vědma), Sara Venclovská (dcera),Slávek Horák (snoubenec), Jan Gogola st. (oddávající)
Premiéra: 16. července

čtvrtek 16. července 2015

Restaurování české klasiky na MFF Karlovy Vary

Na MFF Karlovy Vary se před čtyřmi lety uskutečnila slavnostní premiéra digitálně restaurovaného historického dramatu Marketa Lazarová. Návrat domácího kinematografického klenotu k divákům se opíral o dlouhodobou koncepci ministerstva kultury, bezprostředně však k němu přispěl festival, který oslovilo technické specialisty z pražské společnosti studia UPP. V roce 2012 podnítil vznik Nadace české bijáky, která během tří následujících let koordinovala a po finanční stránce zajišťovala restaurování satiry Miloše Formana Hoří, má panenko, poetického dramatu Vojtěch Jasného Všichni dobří rodáci a oscarové tragikomedie Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky.

Letos se festivaloví diváci na slíbenou restaurovanou verzi jiného Menzelova populárního snímku – Postřižin – těšili marně. Mezi zúčastněnými subjekty totiž došlo k roztržce, která otřásla jistotami ukotvenými ve smlouvě uzavřené v červnu 2013 mezi Nadací české bijáky, Národním filmovým archivem a společností Film Servis Festival Karlovy Vary. Archiv uvedl na festialu Finále Plzeň Staré pověsti české Jiřího Trnky, na jejichž restaurování se však místo UPP podílela maďarská společnost Magyar Nemzeti Filmalap. NFA si ji vybral v mezinárodní soutěži a podle něj je zkušenější a lépe vybavená pro práci s archivními filmy než kdokoli jiný u nás.

Spory mezi NFA na jedné straně a UPP a Nadací české bijáky na druhé propukly už během restaurování Ostře sledovaných vlaků. NFA byl obviněn, že práce prodražil, neboť předal se zpožděním zdrojové materiály pro digitální skenování. Konflikt, jenž vyvrcholil žalobou, již na Nadaci podal NFA, pokračoval v průběhu loňského roku. Netýkal se jen kompetenčních sporů kolem účetnictví, ale i otázek kolem podoby samotného restaurátorského procesu. Do hry vstoupila i Asociace českých kameramanů, jejíž někteří zástupci tvrdí, že za zesnulé tvůrce by měly na restaurování dohlížet profesní asociace a komory.

NFA zastává „puristickou“ metodu restaurování založenou jen na eliminaci dodatečných poškození na filmovém pásu. Odstranění chlupů, jež se zachytily na kamerové okeničce, či prolínacích značek určených promítači, je podle archivářů zásahem do původní podoby díla. Spíš než o „etické“ otázky jde ovšem o tvrdohlavost, zádrhely v komunikaci – a samozřejmě o finance. Digitalizace slouží hlavně k tomu, aby se „filmové zboží“ znovu mohlo dostat do oběhu, ať už v televizi, v digitalizovaných kinech či na internetu. Restaurování ve špičkové kvalitě 4K je pracné a nákladné (stojí kolem milionu korun). Pouhý digitální přepis umožňující televizní vysílání v HD kvalitě se dá pořídit za pouhé desítky tisíc korun.

Většinovým divákům je však nejspíš jedno, kdo se o novou podobu díla zasloužil a jakým způsobem k ní dospěl. A nebude zřejmě ani vnímat, zda jde o technicky skutečně "ideální" podobu. Varské publikum se tak radovalo z restaurované verze Vynálezu zkázy Karla Zemana - a neřešilo, že se na ní nepodílel NFA, ale Nadace české bijáky ve spolupráci s Muzeem Karla Zemana a Českou televizí. Té se o lukrativní sledovanost postaralo i paralelní uvedení oblíbeného filmu na veřejnoprávních obrazovkách.

(Tenhle text, pokoušející se čtenáře na dané, malé ploše stručně  uvést do současné situace kolem restaurování, jsem psala z Karlových Varů pro E15. Za možnost uveřejnit článek i zde na blogu redakci děkuji.) 

pondělí 13. července 2015

Rozhovor s Helenou Třeštíkovou

S Helenou Třeštíkovou jsem pro Echo 24 dělala rozhovor ještě předtím, než její nejnovější film Mallory zvítězil na MFF Karlovy Vary v soutěžní sekci dokumentárních filmů. Jde o portrét ženy, která se po porodu syna vymanila z drogové závislosti, ale nakonec se ocitla i s dítětem na ulici, protože se jí nepovedlo získat „sociální bydlení“. Pětašedesátiletá režisérka realizovala Mallory časosběrnou metodou v průběhu třinácti let. Ke svým vysoce ceněným snímkům René, Marcela a Katka tak přidává další snímek, ve kterém sleduje dramatické životní osudy outsidera zápasícího s většinovou společností i vlastními démony o důstojný život.

Vy jste v Karlových Varech na festivalu často, že?

Ano, jako divák přijíždím každý rok. A hrály se tam i nějaké moje filmy.

A za ty jste dostala i nějaké ocenění…

Ano, za Sladké století jsem v roce 1998 získala cenu za nejlepší dokument.

…a zvláštní uznání vám přinesly filmu Ženy na přelomu tisíciletí (V pasti) a Soukromý vesmír. A na festivalu se úspěšně hrály i vaše dokumenty René nebo Katka.

Je pro mne čest, když se můj film na festival ve Varech dostane. Je to přece pro každý český film brána do světa.

Řada filmařů, hlavně těch mladších, se upíná spíš k zahraničním festivalům. Proč to máte jinak?


Já jsem takový lokální člověk. Určila jsem si svoje teritorium. Své filmy točím v Čechách. Zabývám se naším malým územím, lidmi tady – a samozřejmě časosběrnou metodu. Ale k té jsem musela postupně dospět. S tím se nenarodíte.

Trpělivost, která je k tomu potřebná, člověk asi ve dvaceti nemá. Kdy jste s časosběrem vlastně začala?


V roce 1980, v Manželských etudách. Bylo mi jednatřicet. Přivedly mně k tomu i deníky, které jsem si psala už od mládí. Když si je čtete s odstupem, tak už víte, jak to bylo dál, jak to dopadlo. To je rozdíl mezi deníkem a vzpomínkami - i filmovými vzpomínkami. Deník i časosběrný dokument ukazují to, co mne na čase vždycky zajímalo: jak se věci mění a vyvíjejí. Začala jsem s tím intuitivně, teď je to můj program. A doufám, že s ním ještě nějakou dobu vydržím.

Nejde tak trochu i o váš deník?

Do jisté míry ano. Ale vím, že tenhle koncept má svoje velká úskalí. Třeba studenti na FAMU, kde od roku 2002 vyučuji, jsou ke mně dost přísní. U Katky mi vyčítali, že ve filmu jen pozoruji něčí pád. Mou observační metodou většinou pohrdají. Časosběrem se nezabývá dokonce ani žádný z mých žáků.

Proč?


Na FAMU je teď v módě aktivistický druh dokumentu ve stylu Karla Vachka. Je v tom asi i kus mladické anarchie, levičáctví… Já si ovšem myslím, že důležitá je mnohotvárnost. Někdy je aktivistický dokument vhodný, jindy ne. Ale Vachek jako vedoucí naší katedry tvrdí, že ta jeho metoda je jediná správná. A mně vidí asi jako Helenku Vondráčkovou českého dokumentu.

Ano, jste taková líbivá, že. :-)


Já jsem se třeba snažila Katce pomáhat… jenže jsem za ni nemohla přestat fetovat. Samozřejmě jsem do ní pořád hučela, aby toho nechala, což ovšem ve filmu není vidět.

Ale je. Jednu takovou situaci tam máte.

Ocitla se tam na popud producentů. Oni i distributor vidí můj film jako produkt, se kterým musejí marketingově pracovat. Chtěli, abych s Katkou alespoň jednou na plátně mluvila. Abych netrčela někde v pozadí jako kus kamene, jako dřevo, které jen mlčí. Zpětně si myslím, že bylo špatné rozhodnutí tam ten dialog dát. Ale obecně je pro mne zpětná vazba velmi důležitá.

Kdo vám ji vedle producentů poskytuje?

Hodně mi záleží na tom, co řekne střihač. On totiž na rozdíl ode mne nebyl na natáčení. Já jsem ovlivněná tím, co se tam dělo, momentální atmosférou, která z materiálu vůbec nemusí být vidět. Střihač uplatňuje odlišný pohled. Když je už příliš zahlcený, přijde můj dramaturg – Jan Gogola. A také můj muž Michael. Ten vidí moje filmy zase úplně jinak.

A co zpětná vazba ze strany protagonistů vašich snímků?


Když jsme hrdince svého nového filmu - Mallory - ukázali hotový film, požádala o panáka. Viděla třináct let svého života najednou. A chtěla nakonec něco změnit. Do filmu tak přibyla věta týkající se smrti jejího přítele. Že nevěří, že spáchal sebevraždu. Natočili jsme to na hřbitově, ona se dostala znovu do té emoce a lila přitom rum do jeho hrobu. Koho by to napadlo, lít rum do hrobu…

Co děláte, aby vás takové silné emoce vašich protagonistů neničily?

Nejde o to, co bych si sama přála, co bych chtěla. Při natáčení zažívám situace, ze kterých jsem otřesená. Ale to je prostě život, s tím se nedá nic dělat. Já ovšem vždycky říkám, že krize znamená příležitost. Katka prostě neměla sílu přestat s drogami. Mallory je jiná – a navíc mi vlastně v něčem Katčin přístup vysvětlila: droga je pro narkomana tak silná, že mu nevadí, že nemá svoje dítě, smrdí mu nohy, je špinavý… Katka to nezvládla, Mallory ano. Ale když se ty dva film budou srovnávat – jakože asi budou - určitě to není tak, že Třeštíková pochopila, že je potřeba točit veselejší příběhy. Můj přístup byl tentýž: u Mallory jsem doufala v lepší obrat stejně jako u Katky.

Byla jste hodně zklamaná?

Já musím pokračovat pořád dál, dělám tu práci přece dobrovolně, svobodně. A bylo by trapné, kdybych si stěžovala. Rozhodla jsem se pro ni a chci ji brát se vším všudy, protože se v ní propojují hlavně věci, které mne zajímají a baví. Každé natáčení trvá ovšem hodně dlouho a mne pořád pronásledují pochybnosti. Milióny pochybností.

Není ta pochybnost po všech těch letech už součást vaší metody?

Asi ano. Ale stejně je to svazující. Základní pochybnost je už v tom, že se pouštím do něčeho, co je nejisté. Pochybuji, že jsem vsadila na dobrý typ, že z toho něco bude. Před mýma očima se něco odehrává – porozumím tomu správně a dokážu z toho udělat příběh? Neskončí to jako nezajímavá banalita?

Ale vy si vybíráte lidi, kteří generují dramatické události. Jsou zvyklí žít vnějším dramatickým způsobem. Mimochodem, už se stalo, že někdo z nich řekl, že skončí?

V Manželských etudách jsem měla původně šest párů. Z těch dvanácti lidí už někteří odpadli. Rozvedli se, ale vždycky z toho páru alespoň jeden pokračuje dál. Ale čekáme, že se to jednou stane a že s dalším natáčením bude konec.

Na druhé straně jsou konflikty součástí vašich filmů. Třeba s Jakubem Špalkem v Životě s Kašparem. Vyhodil vás ze své herecké šatny – a pak myslím následovala dost dlouhá natáčecí pauza?

Ano. Ale nevěděla jsem, že to kameraman točí. Špalek je ovšem kapitola sama pro sebe. Je režisér, egocentrik, vidí především svou vlastní práci. Absolutně se oddává divadlu, investuje do něj všechno a nebere to jako oběť. Pořád zdůrazňoval, že mu o to moje natáčení nejde, že na něm není nijak závislý. Bylo to dost těžké.
Takže potřebujete pro časosběr určitý druh komunikace?
Ti lidé svolí k natáčení a já doufám, že se chtějí i nějak vyslovit. Pořád jde ale o autonomní bytosti nezávislé na mně a na mých projektech. Jsem vděčná za to, že jsou vůbec ochotní reagovat na naše potřeby, přizpůsobit se nám, vyjít nám vstříc, protože my prostě nemůžeme natáčet kdykoliv. To Jakub nikdy neudělal. Vždycky si kladl podmínky. „Půlhodina, a pak musím jít zkoušet a vy musíte vypadnout.“ Ale třeba Mallory v tom je vynikající. Pracovat s ní byla radost.

Bylo to tak s Mallory od začátku? Mění se vaši protagonisté pod vlivem natáčení?

Ano, nějaký vliv tam nakonec určitě je. Třeba právě Mallory byla na začátku úplně apolitická. V prvních svobodných volbách Volila Stranu přátel piva a Nezávislou erotickou iniciativu. A pak při Schwarzenbergově prezidentské kandidatuře se ohromně angažovala…

Byl to váš vliv? Vy jste se o jeho volbu přece také zasazovala.

Mallory v prvním kole volila Franze, což se dalo celkem odhadnout. V druhém kole se rozhodla také sama. Mluvila přede mnou o Schwarzenbergovi a já jsem souhlasila, že to je jediná možná volba. Úplně tomu propadla, byla si dokonce ve volebním štábu pro plakáty a placky, které pak v hospodě rozdávala…

Dá se o Mallory mluvit také jako o příběhu o probuzení?

Jsem zvědavá, nakolik to zaujme diváky. Vždycky toužím, aby mé filmy provázela nějaká diskuse. Aby to, co dělám, mělo nějaký smysl a vliv. V souvislosti s Mallory by se možná dala rozpoutat i debata o sociálním bydlení... A také mám neskromnou touhu, že moje filmy by mohly třeba za padesát, sto let někomu ukázat, jak jsme žili. Časosběrná metoda navíc není jenom o tom, že něco v čase začne a pak to skončí. Ambice je dát tomu nějaký dramatický tvar.…Proto je pro mne hodně důležitá práce ve střižně. Teprve tam získám odstup, spousta věcí mi zpětně dojde.

Mám pocit, že se to v poslední době odráží i ve formě vašich filmů. Je víc promyšlená.

Když jsem pracovala pro televizi, tak jsem měla na střih hodinového filmu jen deset dní. Možná je to tam teď jinak, ale v rámci své televizní praxe jsem v daném termínu vlastně stihla jen seřadit materiál. Teď tím seřazením teprve začíná samotná práce ve střižně. Mohu jít do takových detailů, že třeba vyřadím půlku věty, která mi překáží. Pořád se střihačem zkoušíme, měníme a hledáme ten správný tvar. Dokonce teď připravuji film, který bude pouze střihový, z archivních materiálů, což jsem ještě nikdy nedělala. Spolurežisérem bude můj střihač – Jakub Hejna. Když vidím některé svoje filmy z té svojí televizní éry, tak je mi strašně líto, že jsem na ně neměla víc času. Společnost Negativ, se kterou spolupracuji od filmu Marcela, mi naštěstí dává možnost být ve střižně tak dlouho, jak potřebuji.

Jak vlastně začala vaše spolupráce s Negativem?

Kdysi jsem se Pavla Strnada zeptala, jestli by nechtěl produkovat dokumenty pro kina. A on mi řekl, že nikdy. „Dokumenty nikdy“, prohlásil. Pak jeho kolegyně z Negativu, Kateřina Černá, viděla v televizi můj dokument V pasti a přesvědčila Pavla, aby se mnou zkusil pokračovat v některém z mých rozjetých projektů. A já jsem na první schůzku přinesla igelitku plnou véháesek. Byly na nich filmy, o kterých jsem si myslela, že by se v nich mohlo pokračovat. To je vyděsilo. Dneska si to vyprávíme jako veselou historku…

Takže jako první z té igelitky vybrali Marcelu?

Ano. Já jsem jim pak tak trošku vnutila Reného, na kterém jsem částečně pracovala za vlastní peníze. Pak došlo i na Katku. Na tu jsme si plácli, když na festivalu v Plzni vyhrála Marcela. Pak ale nastal problém Katku sehnat. Tihle lidé nemají žádnou adresu, takže to bylo dlouhé hledání. Pak jsme se setkali a ona souhlasila. Řekla, že jí to možná zase k něčemu nakopne. Tak jsme se těšili, že zaznamenáme nějaký její přerod. Při prvním natáčení Katka řekla, že si myslí, že je těhotná… Takže jsme měli nové téma. A dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Ani jeden ten životní příběh ale ještě neskončil, viďte?

Ti lidé žijí dál a já dál pokračuji v jejich natáčení. Jeden den točím něco do Manželských etud, druhý den Katku, třetí den Reného…

A jak se má teď René?

Má se skvěle, je v úžasné pohodě. Má přítelkyni, která je krásná a milá, má byt… Mají se moc rádi. René dělá tátu jejímu tříletému synovi a jezdí za prací do Rakouska. Člověk má takovou tendenci říct, že to skončilo dobře, ale ono nic neskončilo. Život je mnohotvárný a to, jak někdo dopadl, se dá říct až nad jeho hrobem.

Takže máte kolem sebe tenhle okruh: rodinu, přátele, kolegy - a postavy ze svých filmů?

Ano. A protagonisté mých filmů se navíc navzájem znají.

Opravdu? V comicsech se tomu říká crossover.
Třeba Marcela se velmi intenzivně kamarádí s Mallory. To mne dojímá. Daly se dohromady, pomáhají si. Marcela měla nějaké problémy – on má pořád někdo problémy - a Mallory jí hlídala pejska… A Marcela se zase Mallory v podobné situaci starala o syna.

Jak to, že se tohle setkávání v žádném filmu ještě neobjevilo?

To všechno ještě může být.

(Tenhle rozhovor jsem dělala pro Echo24, kde také vyšel - nikoli v karlovarském speciálu, ale v týdnu předcházejícímu festivalu v rámci "normálního" čísla. Za možnost uveřejnit text i zde redakci děkuji.) 

sobota 11. července 2015

Hvězdy ve Varech

Laskavá nabídka spolupráce kolegů z E15 mi umožnila pracovně pobývat po celou dobu na MFF Karlovy Vary. Viděla jsem dost zajímavých filmů (jako každoročně hlavně těch starých) - a potkala jsem i nějaké ty hvězdy.  Tou největší pro mne byl režisér George A. Romero, jehož Noc oživlých mrtvol patří mezi mé vůbec nejoblíbenější filmy. Romero má culík, vypadá na víc než na pětasedmdesát, výmluvně gestikuluje krásnými režisérskými pařáty a báječně ďábelsky se směje. Netypicky uvedl i projekci  Hoffmannových povídek (1951) režisérů Emerica Pressburgera a Michaela Powella (kteří měli před časem ve Varech úchvatnou retrospektivu). Tvůrce, který vymyslel moderní filmové zombie, opulentní technicolorovou feérii podle romantické Offenbachovy opery na začátku 50. let zbožňoval. Opakovaně si prý půjčoval jejich kopii a promítal si ji doma - a byl jediný, kdo to v New Yorku dělal. Pak si ovšem ten film začal půjčovat ještě někdo jiný - jakýsi Martin Scorsese.  

Richard Gere byl asi nejobletovanější hvězdou letošního festivalu. Je to profesionální sympaťák, i když své nové filmy, které přivezl - Time Out of Mind a Franny - nejsou ničím výjimečné. (V nabitém Letním kině ale Gere uvedl svůj romantický hit Pretty Woman, což je tutovka.) Napsala jsem o tskovce s Gerem tenhle text. Už se mi do něj nevešlo, že nakonec mluvil i o tom, že Čína se patrně bude vměšovat do další reinkarnace jeho přítele dalajlámy. (Hollywoodský herec známý svými sympatiemi k Tibetu se přiklání k názoru, že čínské úřady už dvacet let zadržují 11. pančenlámu, kterého podle všeho nechaly unést ještě jako dítě).

Do Varů přijel i Jamie Dornan, pro mne to však žádná moc velká hvězda není (viz foto pořízené z terasy hotelu Thermal). Zvláště divné bylo, že irský fešák je obletovaný kvůli roli šaramantně sadistického pana Greye z 50 odstínů šedi, ale o jeho účasti v tomto erotickém hitu se ve Varech oficiálně nedoporučovalo mluvit. Tisková konference byla věnována koprodukčnímu válečnému dramatu Anthropoid, v němž má Dornan ztělesnit po boku Aňi Geislerové - nastojte - Jana Kubiše, jednoho z mužů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha.

Asi nejmilejší pro mne bylo setkání s Harveym Keitelem, který byl ve Varech už před jedenácti lety, kdy dostal stejné ocenění jako letos Gere. Netuší, že znělka, ve které si tehdy zahrál, se na festivalu promítá dodnes (a také netuší, kde přesně má doma ten Křišťálový glóbus za celoživotní přínos světové kinematografii.) Keitel se při tiskovce choval úplně jinak, mnohem osobněji, než bývá u hvězd ve Varech zvykem: vychutnával si pomlku na rozmyšlenou, zkoumal, co je skryto za (nejapnými) otázkami, a pohrával si se samotnou formou novinářských dotazů, které bral někdy vážněji, někdy ironičtěji, než bývá obvyklé. Zatímco Gereova sympatičnost i duchovnost působily (v dobrém slova smyslu) ryze profesionálně, šestasedmdesátiletý Keitel si dopřává luxus být myslícím moudrým pánem. Jeho radostí je zjevně i synek Roman, který minule do Varů dorazil v prenatálním stadiu - v břiše Keitelovy manželky Daphny. Na pátečním producentském večírku rodiče nechali Romana trochu exhibovat (hrál prý na klavír a tančil), to jsem ale už neviděla. Odešla jsem z Puppu chvíli předtím - ale zrovna na minutu včas, abych pomohla jedné paní, myslím jménem Carol, která hodně ošklivě upadla na bradu na noční kolonádě. S pomocí dvou kolemjdoucích a jejího trochu bezradného partnera  jsem ji vzkřísila, uklidnila a zavolala profesionální pomoc.