Prohledat tento blog

pátek 27. září 2013

Časuvzdorné žabky z Prázdnin pana Beana

Na  dovolenou na Krétu si už pět let po sobě vozím žabky, které jsem dostala ještě jako redaktorka Cinemy od distributora komedie Prázdniny pana Beana. Koukám, že ten film měl premiéru v březnu 2007, takže oním laskavým dárcem reklamního předmětu byli tehdejší milí distributoři z Bontonfilmu. Dnes už žabky vypadají skutečně ohavně, pravdou však zůstává, že jsem v nich - neboť nedělajípuchýře - ušla jistě desítky kilometrů, a navzdory tomu pořád drží. Jediné, co vzalo za své, je postavička pana Beana, dnes napůj setřená a vypadající jako dlouho neopravovaná freska v nějakém řeckém kostelíčku v horách. Ortoped by z odlišností mezi levým a pravým obrázkem nejspíš vyčetl něco o vadách mých končetin (kupříkladu pravou nohu mám o něco delší).  

Komedii, ve které si vedle Rowana Atkinsona zahrál i Karel Roden, jsem od té doby viděla několikrát (a pořád mám nejradši tu scénu z festivalu v Cannes, kdy Willem Dafoe coby nadutý hollywoodský "umělec" Carson Clay totálně uspí snobské publikum svým narcistním "autorským" projektem - a Bean ho pak svými bujarými "filmařskými" vstupy zase probudí). Vedle scény z Lásky nebeské, kdy prodavač v klenotnictví sadisticky mučí mučí manžela směřujícího k nevěře (Alan Rickman), a scény se zhanobením portrétu Whistlerovy matky z komedie Mr. Bean: Největší filmová katastrofa (1997), ji považuji za nejzábavnější Atkinsonovo účinkování v celovečerním filmu. (I když ten nejistě koktající kněz ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu taky není k zahození).

Ale to jsem odbočila od beanovských žabek. Dopsala jsem presskit k Rodriguezově komedii Machete zabíjí a vyrážím v nich na pláž. 

neděle 22. září 2013

Pozice dítěte


Rumunská kinematografie oslnila na začátku milénia řadou pozoruhodných snímků, které položily základ tamní nové vlně. „Rumunský filmový zázrak“ přitom neměl – na rozdíl třeba od Československa – žádný historický precedens v 60. letech. Přechod k demokracii a tržní ekonomice se navíc málem postaral o zánik kinematografie, která na sebe předtím v rámci Evropy nikdy příliš razantně neupozorňovala. Hospodářský propad a duchovní krize „nové“ společnosti spojená s neokomunistickou regresí ovšem zrodily témata, kterých se chopili z nečekanou energií filmaři, narození vesměs v 70. letech. Chronický nedostatek financí pak vdechl rumunské nové vlně civilní, minimalistický charakter: komorní snímky ze současnosti či nedávné minulosti se musely opírat o zajímavá témata, dobré scénáře a herecké výkony a nikoli o líbivou nostalgii či výpravné žánrové standardy jako u nás.

Podobně jako snímky z jiných bývalého sovětského bloku, i nový rumunský film si do českých luhů a hájů jen obtížně hledal cestu – a to především prostřednictvím filmových festivalů a přehlídek. Širší divácká veřejnost patrně z této produkce zaregistrovala jen jediný film – „potratové“ drama 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, které získalo v roce 2007 Zlatou palmu na MFF v Cannes.

Rumuni – stejně jako příslušníci všech nových vln – ovšem postupně ztratili původní čistotu a razanci. Psychologické drama režiséra Calina Petera Netzera Pozice dítěte je však přesvědčivým důkazem toho, že na jihovýchodě Evropy se ve filmu stále ještě dějí nevšední věci. A že jsou si toho dobře vědomy poroty mezinárodních festivalů, které třeba český film soustavně – a většinou bohužel právem - opomíjejí. Pozice dítěte do českých kin vstupuje ověnčena festivalovými vavříny: na letošním Berlinale získala Zlatého medvěda a novinářskou cenu FIPRESCI. Úspěch sedmatřicetiletého Netzera není náhodný: velmi dobře si na evropské filmové scéně vedly i obě autorova předchozí díla – dramata Maria (2003) a Čestná medaile (2009).

Pozice dítěte zůstává stále ještě věrná postulátům rumunské nové vlny, čemuž napomáhá i scénář zkušeného Razvana Radulecu, mimo jiné i autora ceněných novovlnných opusů Smrt pana Lazaresca a Úterý po Vánocích. Snímek je komorní a civilní, spoléhá na autenticky působící prostředí a dlouhé záběry umožňující osvobodit herecké výkony od diktátu střihu. Sociopolitické prvky sice i v tomto filmu zazní silně, autor jej však postupně upozaďuje ve prospěch intimní, rodinné sféry. V centru pozornosti se ocitá patologický vztah stárnoucí matky k dospělému synovi, který se před divákovýma očima postupně zbavuje vnějších kontextů: nakonec zůstává jen syrový, obnažený cit, který možná není vůbec opřený o realitu a zabraňuje objektivnímu odsouzení hlavní hrdinky.  

Maminka ví všechno nejlíp

Právě v neochotě soudit hrdiny a propojovat jejich soukromé životy s okolní sociální a politickou realitou tkví rozdíl mezi Pozicí dítěte a většinou filmů rumunské nové vlny. Rozdíl tkví už v protagonistce vyprávění: dobře opečovávaná, bohatá šedesátnice Cornelia je ve fenomenálním podání Luminity Gheorghiuové hrdinkou, která si zprvu nezaslouží žádné sympatie. Když se dozví, že její třicetiletý syn Barbu při autonehodě zavinil smrt čtrnáctiletého chlapce ze sociálně slabší rodiny, začne zcela bezohledně manipulovat policejní vyšetřování: podplácení a brutální manipulace se všemi včetně slabošského syna prostřednictvím nadité peněženky a dobrých konexí je pro ni samozřejmostí. Koncept Cornelie jako bohaté staré krávy, které všechno projde, se ovšem začíná postupně hroutit: hlavní hrdinka se z elegantní, pěstěné dámy mění v trapnou, zoufalou starou ženu - a autoři filmu nakonec nechávají na divákovi, aby si na celý případ udělal vlastní názor.

Postava viníka, který svou matku z duše nenávidí a současně jí apaticky podléhá, je přitom vlastně okrajová. Ženy hrají v Pozici dítěte jednoznačně prim: kromě matky, která se obludnou péčí o syna pokouší kompenzovat vlastní nenaplněné touhy a zaplnit vnitřní prázdnotu, má totiž citově nedospělý, nezodpovědný syn ještě hezkou, silnou a schopnou přítelkyni. Carmen (Ilinica Goiaová), kterou Cornelai „přirozeně“ nenávidí, řekne matce o Barbuovi věci, které matka možná nikdy nechtěla vědět. Pozice dítěte není ani tak příběhem o morální krizi zkorumpované společnosti, jako příběhem o krizi mužství.

Mezilidské vztahy tak vypadají jako prostor plný lží a sebeklamů, ve kterém slabí dovolují silným, aby konali zlo. Ale ve kterém všichni mají naději se změnit k lepšímu. Barbu, to dítě, které zabilo jiné dítě, je totiž nakonec schopno přijmout dospělou zodpovědnost za svůj čin - a ke slovu se posléze dostávají takové komunikační standardy, jako jsou omluva a odpuštění. Pozice dítěte tak může divákovi, který se nedozví, jak všechno dopadlo, nabídnout i jistou katarzi. Morální zodpovědnost – se vším obrovským dopadem na svět kolem – je východiskem každého jednotlivce ve špatně nastavené, zkorumpované, ziksuchtivé společnosti…


Pozitia copilului
Rumunsko 2013, 112 minut

Režie: Calin Peter Netzer
Hrají: Luminita Gheorghiuová, Bogdan Dumitrache, Natasha Raabová, Ininca Goiaová, Florin Zamfirescu, Vlad Ivanov

Premiéra: 12. září 2013

P.S. Uvědomila jsem si, že jsem ještě na blog nedávala tenhle text, který jsem před odjezdem na dovolenou napsala do Lidových novin...

středa 18. září 2013

Srdečné pozdravy z Kréty

Právě jsem se od svých bližních doslechla, že v Praze je 8,1 stupně a prší a mračí se. Tady v Makrygialos (v překladu dlouhé pobřeží nebo tak něco), na jihovýchodní Krétě, kam jsem se včera odebrala, to tedy taky není nic moc - dneska je sice pěkných 29 stupňů, ale moře bouří, nebe hyzdí občasné mraky a teploty mají v příštích čtrnácti dnech už jenom klesat. Z naší terasy (viz obrázek) se mi navíc před chvílí vinou silného poryvu větru kamsi směrem k moři zakutálel poslední doutník Finos. Musela jsem v nouzi nasadit malého Al Capone s filtrem (fakt nic moc).  


Jestli to tady v příštích dnech bude podobně neutěšené (což se v minulých dvou letech mého pobytu tady nestalo), budu si asi muset pro rozptýlení zaplatit masáž šneky. V blízkosti domečku, kde bydlím, si totiž nově otevřel praxi Magic Hands fešný postarší masér, který vzhledem ke konci turistické sezóny poskytuje slevu. Kdo by nedal 30 Euro za potěšení nechal se 50 minut oblejzat (myslím šneky) - a to s jednoznačně pozitivním výsledkem pro pleť i stresem poškozenou nervovou soustavu? (Oficína nabízí i fotografie "předtím" a "potomů - a výsledek vypadáenom nějaké šneky  jednoznačně dobře. Určitě to bude lepší než jiné, fešákem nabízené relaxační aktivity - ušní svíce, masáž chodidel nebo přikládání plátků ovoce na záda...

Možná ale jenom nějaké šneky sním na víně...

P.S. Vím, že jsem slíbila, že tento blog zůstane seriózně filmový. :-)

pondělí 16. září 2013

Mrtvá padesátka

Na youtube se před šesti dny objevilo videjko s názvem Mrtvá padesátka. Má 2:43 minuty, takže by pro vás neměl být problém se na něj tady podívat. Ufff - divné, že? Vypadá to, že autorka na svůj mobilní telefon natočila cosi jako hodně černý a osobní humor, který dráždí jakousi sofistikovanou naivitou. Kouzlo té věci je hodně provokativní... nevím, jestli se mi to vlastně "líbí". Není ani divu, že "to" má v dnešnímu poledni jen 187 zhlédnutí. (Pokud jste se teď podívali, bude to už o něco víc.)

Zajímavé je, že autorka počítala, že se její videjko bude po internetu šířit jako mor a že si to budou pouštět a sdílet všechny padesátileté ženy, které se ještě necítí být mrtvé. Její odhad byl špatný... Tahle "nekonečná pohádka na dobrý den" je totiž až fyzicky nepříjemná - a padesátileté ženy, než aby se nechaly takhle mučit, si jistě radši přečtou Padesát odstínů něčeho, ve kterých krásný pan Grey soustavně plácá jistou krásnou, mladičkou Anastazii po zadku bičíkem.

Autorka Mrtvá Pade vytvořila nicméně další dvě videa - jedno s podtitulem Návaly, druhé s podtitulem Týrané dítě.

To druhé se mi líbí zatím nejvíc - píšu "zatím", protože věřím, že Mrtvá Pade bude ve své aktivitě pokračovat. Vlastně musí - předpokládá totiž, že se jí časem přinejmenším vrátí náklady, které se svými videjky dosud měla: paruka zakoupená ve vietnamském obchodě ji stála 50 Kč, růžové spodní kalhotky 40 Kč. Něco prý stojí i šaty zakoupené v senior bazaru po mrtvých padesátkách. Také ještě neví, na kolik ji přijde oprava mobilu, který si omylem poškodila vodní pistolkou.

A něco Mrtvou Pade stojí i antidepresiva.

P.S. Než odletím do teplých krajin, což bude v úterý časně ráno, chci podotknout, že tento blog zůstává i nadále seriózně filmový.  :-)

pátek 13. září 2013

Colette: Láska a kafe v Osvětimi

Téma holokaustu bylo v českém filmu dlouho tabu. Výborné Daleké cestě (1948) Alfréda Radoka socialistický režim blokoval cestu k divákům a teprve v 60. letech začalo vyhlazování Židů za 2. světové války probleskovat příběhy o odvážných komunistických odbojářích a hrdinných partyzánech. Po roce 1989 situace nebyla o mnoho lepší – a nejzajímavější poznámkou k židovské filmová identitě v české filmu se tak zdá být Nedodržený slib (2009) natočený podle scénáře Jana Nováka. Inspirací se v 60. letech pro české filmaře stala hlavně díla Arnošta Lustiga, a to navzdory jejich obtížné filmovatelnosti. 

Spisovatelova povídka inspirovala studentský film Sousto, který v roce 1960 natočil Jan Němec, pozdější autor jiné legendární lustigovské adaptace – Démantů noci (1964). Arnošt Lustig se podílel na přepisu svého terezínského milostného dramatu Transport z ráje, které v roce 1963 režíroval Zbyněk Brynych. Antonín Moskalyk pro televizi adaptoval jeho Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou (1965) a natočil i Ditu Saxovou (1965). Nyní do kin přichází filmový přepis milostného příběhu Colette: Dívka z Antverp, jejž spisovatel vydal v roce 1992 v rámci volné trilogie zpracovávající osudy židovských žen (kniha nyní vyšla znovu v Mladé frontě pod "filmovým" názvem Colette - a je velmi působivá.) Lustig, který zemřel v únoru 2011, se spolu s Milanem Cieslarem ještě podílel na scenáristické přípravě projektu. Samotný Cieslar ho vnímá v rámci jiných svých psychologických dramat z období druhé světové války – Pramenu života (2000) a Krve zmizelého (2005), jež měla i seriálovou podobu.


Ve všech třech případech stojí v centru režisérovy pozornosti ženy vystavené brutalitě doby, konkretizované do znásilňování jejich ženské podstaty. Podobně jako Grétka z Pramene života a Helga a její dcera Dorli z Krve zmizelého (jejichž duchovním otcem byl spisovatel a scenárista Vladimír Körner), i Colette Cohenová je konstruktem mužské mysli. Mladičká, krásná belgická Židovka v sobě díky lásce k českému spoluvězni Vilimu nachází sílu přežít zvrácenou vášeň mladého nacistického důstojníka Weissackera – a nese rysy oběti i unikavého předmětu touhy dvou protikladných milenců, kteří si ji vybrali, aby jí zachránili život.

Drama pocukrované sazemi


Vypravěčem filmové Colette je muž – zestárlý Vili, který se v roce 1973 v New Yorku osudovou náhodou setkává s budoucí tchyní svého syna – se svou láskou z koncentráku, kterou po válce marně hledal. Vili Feld je tak trochu alter egem samotného Lustiga, které prochází hned několika autorovými texty, a coby pro spisovatele je pro něj nejpřirozenější pustit se po setkání do sepisování jejich dávného příběhu. „Současný“ rámec vymyslel už Lustig, těžiště vyprávění se však rychle přesouvá do dvou posledních válečných let, do bezútěšných kulis lágru Osvětim – Birkenau. Spisovatelovo životní, autobiografické téma trvalé vykořeněnosti židovských obětí nacistické zvůle tak ustupuje do pozadí, a nahrazuje je přítomný čas spojený s mladými hrdiny. Podobně jako v milostném příběhu z komunistického vězení v 50. letech Kousek nebe (2004), i v Colette atraktivitu uživatelsky nepřátelského tématu zvyšují mladí, sympatičtí hrdinové (na jejichž „krásu“ láká filmový plakát). Na rozdíl od Viliho je Colette sice trochu morálně ambivalentní, pámbu však chraň, aby to umenšilo její přitažlivost: zatímco v předloze spí s nacisty, aby si uchránila život, ve filmu ji sexuálně zneužívá jen pohledný plavý nácek Weissacker.   


Milan Cieslar, který mívá v otázce hereckého obsazení prakticky vždy šťastnou ruku, si do hlavních rolí vybral francouzskou herečku Clémence Thiolyovou a Jiřího Mádla. Právě ten v roli umanutého vězně Viliho znovu osvědčuje své „vážné“ herecké kvality, které zdůraznily už Pavlátové Děti noci nebo Slámova Čtyři slunce. Do značné míry tak umenšuje papírovost dialogů a patetičnost řady scén. Mádl se svým nehrdinským vzhledem je ideálním představitelem mladíka přezdívaného Malý pivo, který si v lágru získává respekt tím, že ani při mučení neudá své spoluvězně. Oduševnělá krása Thyoliové a Mádlovo herectví nenacházejí adekvátní protipól ve svém německém kolegovi Eriku Bouwerovi. Ten sice coby Weissacker vzhledově splňuje představu idealisty sloužícího peklu, jinak ovšem zapadá do důvěrně známé galerie „koncentráčnických“ typů (a až příliš něterými svými projevy připomíná postavu Amona Goetha ze Schindlerova seznamu). V této galerii už v rámci českého filmu zřejmě nikdy nebudou chybět vězňové v podání Ondřeje Vetchého a Milana Miroslava Táborského.

Colette se sice podřizuje pravidlům fikce a konfrontovat ji s historickou realitou nemá velký smysl, ani v rámci vlastního vypravěčského systému není ovšem příliš důvěryhodná. Na vině zřejmě není ani tak scénář (byť oproti předloze preferuje  i smířlivý happy end!). To spíš Cieslarova režie upadá do emocionálně neutrálních a dramaticky nevzrušivých „televizních“ zlozvyků. Takové potenciálně vnitřně rozporuplné scény, jakou je poklidné popíjení kafe za osvětimskými spalovacími pecemi, se mění v nechtěně komické okamžiky oslabující vyznění celého příběhu. Všednodenní realita lágru, opřená o rutinní „vetešnickou“ práci vězňů přebírajících věci po zavražděných obětech, se tak stává smutně nevyužitou kulisou filmu. Otázka devastace lidské integrity v nelidských podmínkách, nutící k chladnokrevnému kšeftování „vyvolených“ s okolím, se tak odsouvá kamsi za divácký obzor, apartně pocukrovaný sazemi z věčně dýmajících osvětimských komínů.

Cieslarova Colette tak bohužel zůstává podobně akademickým příspěvkem k filmům o holocaustu jako filmařské aktivity Matěje Mináče: nelze zpochybnit, že je „ušlechtilá“ a edukativní, ale co do filmařských kvalit zůstává průměrem.  

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu - v prodloužené verzi - redakci děkuji.)


Colette
ČR / Slovensko / Nizozemsko 2013, 125 minut
Režie: Milan Cieslar
Scénář: Milan Cieslar, Arnošt Lustig, Ladislava Chateauová
Kamera: Marek Jícha
Hudba: Atli Örvasson
Herci: Clémence Thiolyová (Colette), Jiří Mádl (Vili), Eric Bouwer (Weissacker), Andrej Hryc (Fritz), Ondřej Vetchý (Elli), Zuzana Mauréry (Broderová), Helena Dvořáková (Kordula), Kristína Svarinská (Sarah), Pavel Rímský (Izák), Ivan Franěk (Gerard), Petr Vaněk (Stein), Michal Sieczkowski (David) Michal Dlouhý (Hermann), Daniel Braun (Vili starší), Barbora Kodetová (Yvette Mc Caineová)
Premiéra: 12. 9.

pondělí 9. září 2013

Rozhovor - Zdeněk Kubík

Zdeněk Kubík (a František Fuka)
„Nikdy mě nelákalo vlastnit věci, jen se mi líbil potenciál peněz. Stačí mi pomyšlení, že si Bugatti Veyron mohu koupit, když budu chtít,“ říká český filmový producent, za nímž stojí fenomenálně úspěšné Babovřesky Zdeňka Trošky

Zažil už ledacos. Před třemi lety se však Zdeněk Kubík rozhodl vrátit do Česka a věnovat se filmové produkci. Do společnosti NoGup investoval několik desítek milionů korun a letos se chystá již její sedmý film. Milionář, který většinu svých peněz vydělal obchodováním s internetovými doménami, odhaduje svůj majetek na 500 milionů korun. „Domény tvoří stále ještě 70 procent mého majetku. Někdo hodně konzervativní by ho možná ocenil na polovic, takže údaj mezi 250 a 500 miliony by měl sedět,“ říká Kubík.

* Jakým způsobem počítáte, když investujete do filmu?

Matematika u filmu není taková, že dáte peníze a pak z toho něco vypadne. Takhle rigidně to mají víceméně jen koproducenti. Existují různé zdroje financování – od koproducentů a partnerů přes product placement a bartery až k předprodeji televizních práv a podobně.

* Mrzí mne, že jste se tak trochu vykroutil z konkrétních čísel. Myslela jsem, že nebudete jako většina jiných českých producentů mlžit…

To, že producenti nedávají někomu nějaká přesně rozepsaná čísla, je pochopitelné, protože by museli prozrazovat svoje know-how.

* Kdy jste přišel na nápad věnovat se filmu?

To bylo díky snímku Czech Made Man. Nejdřív to byl takový opilecký nápad, zbytek se semlel tak nějak sám od sebe. Společnost NoGup nicméně letos začne produkovat svůj sedmý celovečerní film – Bony a klid 2.

* Vaše společnost NoGup má za sebou produkční podíl na Bestiáři a Sněženkách a machrech po 25 letech, Czech Made Manovi a Hranařích. Co dále?

Cash flow společnosti je velmi zdravé. Kromě filmů se věnuje i dalším činnostem – například letos velkému koncertnímu turné Lucie Bílé, lahůdkou jsou dva vyprodané koncerty Hugha Laurieho. Vytváříme různé reklamní kampaně a podobně. Do NoGupu jsem ze začátku nalil řádově desítky milionů korun, které tam nechávám a které se tam točí.

Babovřesky
* NoGup stál u produkce Babovřesků, což byl v rámci vaší producentské činnosti přelom. Z Czech Made Mana se vám vrátil milion, podle box office Hranařů nepředpokládám, že by zisk byl významný, ale s filmem Zdeňka Trošky je to jiné. Jakým způsobem jste se na produkci filmu podíleli?

NoGup je producent Babovřesků, vlastní skoro osmdesát procent a film se produkoval pod jeho hlavičkou.

* Proč myslíte, že návštěvnost nepoškodily ani nemilosrdné recenze?

Vliv recenzí na návštěvnost je v USA nulový. U nás to bude podobné. Na to jsou výzkumy.

* Co osobně očekáváte od druhého dílu?

Čekám, že bude ještě zábavnější a lepší – alespoň podle toho, co jsem z něj zatím viděl. Takže návštěvnost by mohla být podobná. Mimochodem statisticky jsou v trilogiích druhá pokračování v průměru opravdu o fous lepší než jedničky. Až u trojky kvalita většinou spadne. Ale myslím, že Babovřesky 3 budou výjimka.

* Babovřesky 2 vznikly na české poměry bleskurychle. Jednička měla premiéru letos v únoru a dvojku chystáte do kin rok poté. Když mluvíte o trojce, v jakém časovém horizontu se pohybujete s ní?

Co se týče Babovřesků 3, tak bych si tipnul, že se začnou natáčet příští rok v květnu a do kin půjdou v únoru 2015. Ta trilogie přišla k autorům jako takové „osvícení“ a myslím, že je ideální to sekat hezky po roce. Ať to odsejpá.

* Jak vnímáte spolupráci s TV Nova?

Spolupráce s Novou je skvělá a myslím, že každý producent je rád, když s ní dělá film.

* Ale Bony a klid 2 jste nabídli i České televizi…

Je logické, že se každý projekt nabízí na různých místech. Udělá se třeba i balíček a pak se posoudí, co je pro nás výhodnější. Základ každého kšeftu je, aby byli všichni spokojení, aby všichni měli dobrý pocit, že je to pro ně výhodné. Právě to je univerzální – a nebál bych se říct i zlaté – pravidlo byznysu.

Czech Made Man 
* Co děláte kromě produkce filmů?

Poslední dobou mne nejvíc zajímají duchovní témata. Uvědomil jsem si, že jediné, co si člověk odnese do dalších životů, je to, co se naučí a co bude použitelné třeba za několik set a tisíc let (kdy se znovu reinkarnuje). Čili majetek je mi k ničemu, to je jasné. Ten je spíš na překážku. Nějaké konkrétní jazyky – ať už mluvené nebo programovací – taky. Ale určitě bude užitečné se učit vnímat hudbu, vnímat vlastně všechno, a rozvíjet tak i svoje další, zatím zakrnělé smysly, logické myšlení, meditaci, komunikaci s vyššími světy…

* Nenapadlo mne, že byste se mohl zabývat duchovními otázkami. Česká média, pokud jste jim dovolil být s vámi v kontaktu, vytvářela obraz pragmatika, nebo dokonce amorálního cynika…

Pro člověka nepolíbeného duchovními otázkami to vypadá, že jsem se zbláznil. Teď jsem ovšem byl na víkendovém semináři v Maitreji a jako žák tam byl i Toník Koláček, momentálně medializovaný v kauze Mostecké uhelné společnosti. Den předtím mi na srazu předplatitelů serveru Motejlek.com někdo říkal, že Koláček to buď hraje, nebo zešílel. Ale ono není pravda ani jedno – on už je hodně pokročilý duchovní student. Je schopen meditovat celé hodiny. I meditace prováděná pár minut dodá člověku pocit, jako kdyby si šňupnul lajnu, ale bez následků.

* Proč si to podle vás nedopřává více lidí?

Každý je nějak otevřený těm „vyšším světům“ nebo „jiným dimenzím“. Takže jde nakonec jen o to, jak to přemostit, jak udělat, aby to bylo přijatelné i pro lidi, kteří se považují za ateisty. My všichni jsme duchovně založení. Každý to v sobě cítí, jen si to řada z nás neuvědomuje. Právě odtud pramení i schopnost rozlišovat dobro od zla, i když tyto pojmy jsou samozřejmě relativní. Například když budu muset jíst chleba se solí a vodou, tak to bude pro mne špatné. Ale pro někoho, kdo nemá k jídlu nic, by to bylo neskonalé dobro. Jádro každého člověka je duchovní, i toho největšího zlosyna.

Hranaři 
* Jak to myslíte?

I ten největší zločinec si nepřizná, že dělá zlo a že ho dělá vědomě. Vždycky cítí potřebu to v sobě nějak ospravedlnit. No a to je podle mne to duchovno. Když je někdo úchyl a někoho znásilní, může to v té chvíli – nebo i ve vzpomínkách – vnímat jako něco, co je pro něj dobré… Vidím tady paralelu s pojmy „světlo“ a „tma“. Tma je nedostatek světla a zlo je nedostatek dobra. O dobro by měl člověk pořád usilovat. Lépe řečeno – neměl by vědomě konat zlo.

* Charita, které se věnujete, pro řadu lidí splývá s pojmem čirého dobra. Je pravda, že jste ji v poslední době nějak přehodnotil?

Já samozřejmě pořád dávám peníze na spoustu věcí. Stále ještě rozdávám tak deset procent svých příjmů. Ale co když například zachráním dítě, které by jinak zemřelo, a to dítě pak třeba něco špatného provede? Hm a teď babo raď… Já ale chápu pejorativně už sousloví „konač dobra“. Je strašně moc „konačů dobra“ v tom smyslu „přijmi moje dobro, nebo ti dám přes držku“. Podle mne za hodně hrůz včetně válek mohou oni… Možná to bude znít neuvěřitelně, ale jsem rád, že nejsem žádný superboháč.

* Proč?

Bohatství znamená strašnou odpovědnost: i kdyby chtěl člověk konat dobro, s největší pravděpodobností napáchá víc zla. Když jsem byl ještě chudý, někdy v roce 2003, potkal jsem na letišti v Paříži starého pana Komárka a ten mi říkal: „Pane Kubík, ty miliardy, to jsou jenom starosti a zodpovědnost, to ani nechtějte.“ Bral jsem to jako legrační story, ale teprve teď, když spolu mluvíme, mi dochází, jak moc tomu rozumím.

* A jak tomu rozumíte?

Těší mne, že nejsem Bill Gates, který to rozjel ve velkém a všechno vnímá přes rozum – alespoň podle toho, co o tom vím. Tak se obvykle napáchá nejvíc zla. I když zase musím podotknout, že jsem si vědom relativnosti těch termínů. Ale duchovní uvědomění lidstva v posledních dvaceti letech narůstá a teď to začalo slušně akcelerovat.

* Jak to víte?

Stačí pozorovat. V příštích letech bude stoupat altruismus, lidé budou čím dál víc přijímat duchovní věci jako fakta.

Babovřesky 2 
* Můžete uvést nějaký příklad?

To se nedá vysvětlit slovy, to člověk prostě cítí, když se soustředí. Třeba reinkarnace byla u nás ještě někdy před dvaceti lety přijímána jako něco naprosto absurdního a sektářského. Dnes si už na čelo ťuká málokdo. Pokud jde o praktické důsledky, vzrůstá třeba počet veganů a nabídka veganských výrobků. Největší boom zaznamenávají asi v USA, ale teď to přichází i k nám. Například v jídelnách řetězce Loving Hut je od jedenácti do tří hodin fronta, to dřív nebývalo. Veganská strava je dobrý pomocník pro duchovní pokrok. Ale nejíst jen maso nestačí – třeba mléčné výrobky jsou větší překážka duchovního pokroku než maso. Nechci však proti čemukoli horovat. Ať si každý jí nebo fetuje, co chce. Je to jeho život.

* Jak a kdy jste se vlastně dostal k duchovním otázkám?

To bylo v roce 1999. Pracovat to ve mně bez mého přičinění začalo někdy v roce 2002. Mezitím jsem si nadělal peníze a hodně brutálně pařil. Ale šňupal jsem vlastně jen chvíli v roce 2010. Chlastat jsem přestal před narozením dcery v roce 2011. Posledního půl roku jsem nevypil ani kapku a živočišné výrobky nejím od března. Ještě před pár lety bych si pomyslel, že to musí byt strašný život, nuda. Že je lepší žít život naplno a užít si ho. Ale já si ho teď užívám o moc víc. Je to permanentní rozkoš. Když člověk pije, tak má pár hodin jízdu a pak pár dní ouvej. A žije jen pro to, že se těší, jak a kde se zase příště opije nebo se něčím sjede.

* Takže jste se teď dopracoval k askezi?

Každý z nás je asketa, někdo více a někdo méně. Předpokládám, že třeba vy si nestřílíte heroin. To znamená, že jste v tomto ohledu také asketa. Neděláte to, protože předpokládáte, že negativní aspekt by výrazně překonal aspekt pozitivní. Žádný jiný důvod pro to, neužívat heroin, neexistuje. No a to samé mají někteří lidé třeba s alkoholem, jiní se sexem a jiní s masem. A další se životem ve městě.

* Takže tady podle vás funguje rozum pozitivně?

Rozum je samozřejmě svým způsobem skvělý, ale každý používáme i jiné části své osobnosti. I ten, kdo v nic nevěří, vnímá inspiraci, nápady, pocity… A to všechno jsou duchovní aspekty, i když on si myslí, že mu to všechno vytváří mozek. Spousta ateistů věří v mozek, to je prostě jejich bůh. Uvažují správným směrem, jen se u toho mozku zasekli a nevědí, jak dál. Zatím. Nejhůř jsou na tom ti, kdo o tom vůbec nepřemýšlejí a jakoukoli myšlenku či informaci na tohle téma okamžitě zapuzují. „Mámo, otevři mi ještě jedno pivko, v televizi jsou zprávy, pojď, podíváme se na nějaké ty hrůzy.“

Jan Budař (Czech Made Man) 
* Myslíte, že vy sám se někam vyvíjíte?

Úlety jsou dobré právě pro vývoj. Člověk si to musí prožít. Stejně jako se dítě prostě musí párkrát spálit o kamna. Můžete mu to vysvětlovat stokrát, ale z toho to nepochopí. Před pár měsíci jsem si navíc uvědomil, že kdybych po zbytek života pořád jen někde hledal způsoby, jak vydělat, tak bych toho hořce litoval, až budu jednou umírat. Tak jsem s tím přestal. Já jsem stejně vždycky honil ty peníze jen pro peníze. Jako soutěž, kdo vytvoří větší hromadu.

* Co si pod tím mám představovat?

Nikdy mě nelákalo vlastnit věci, jen se mi líbil potenciál těch peněz. Neláká mě mít moc nad lidmi. A stačí mi pomyšlení, že si to Bugatti Veyron mohu koupit, když budu chtít. A to je pro mě lepší, víc mne to uspokojuje, než kdybych šel a koupil si ho…

* Co se týká vašeho vnímání peněz, dostala vaše názorná ukázka do problémů celý jeden díl internetové Kazma show…

Tenhle díl byl stažený odevšad, byl cenzurovaný Seznamem/Streamem. Dokonce to smazali i na YouTube. Jenže peníze, které jsem tam pálil, byly jenom „filmové peníze“. Je to totéž, jako kdyby zakázali třeba film, kde hoří peníze. Prostě absurdní.

* A ten kokain, co jste tam šňupal?

To bylo totéž. Stejný prášek jsme mimochodem používali při natáčení Czech Made Mana.

* Tenhle film, na kterém jste se finančně podílel prostřednictvím společnosti NoGup, zobrazuje v podstatě vaše životní osudy. Hrdina se tam z chudého kluka vypracuje na multimilionáře, ale ztratí při tom duši. Jak na vaše úvahy o penězích reagují lidé?

Právě tahle myšlenka má dost velký ohlas – v dobrém slova smyslu. Vznikl takový ten pocit „jo, to je super, ano, tak to je, tak to taky cítím“. Peníze jsou – dá se říct – formou koncentrované energie, teď nemyslím ve fyzikálním smyslu, ale v našem mindframu. Peníze mají tu hodnotu a energii, jakou jim přikládáme. Samotná existence peněz je z určitého pohledu absurdní. Ale pro pochopení toho všeho se člověk musí přepnout na jiný druh myšlení, tam si to odbýt a pak se zase přepnout do normálu. A při soustavném tréninku se člověk časem dostane do toho, že všechny tyhle jiné „pohledy“ – reality, mindframy – může mít zapnuté souběžně a pořád. Být neustále jen v jednom mindframu je vlastně nuda. Každý máme svůj individuální mindframe, ale většinou jen jeden.

* Vnímat peníze jako v zásadě virtuální hodnotu bez hmotného obsahu ovšem může skutečně duchovní člověk nebo někdo, kdo má opravdu bezpečné finanční zázemí. Vy zřejmě právě teď ztělesňujete obojí.

Já nemám rád žádné nálepky, například „duchovní člověk“ nebo „vegan“. Jednak se tím člověk a priori omezuje, jednak tyto pojmy často nemají hranice a definice, jsou nejasné. Ale opakuji – každý z nás je duchovní, někdo více, někdo méně. Jsou různé aspekty duchovnosti a každý to slovo může chápat jinak. Všechno je relativní.

Maskovaný Kubík
Příběh podnikatele:
Milionářem díky doménám

„Doménový král českého internetu“ se po vyhazovu ze SPŠ chemického směru (1988) věnoval dělnickým profesím. V roce 1990 začal podnikat v prodeji novin a časopisů. V letech 1993 až 1994 už vlastnil deset stánků s knihami v metru. V následujících letech rozšířil své portfolio o další obory. V roce 1996 strávil rok ve vězení za zavinění dopravní nehody (řídil opilý a zabil spolujezdce). V letech 1997 až 2001 pobýval v Šanghaji, jeho pokus o konzultační byznys však skončil krachem. Do čínské megapole se přesto vrátil a založil úspěšnou exportní společnost. V roce 2004 začal podnikat v oblasti internetových domén, kde do značné míry působí dodnes. Podstatou tohoto typu podnikání je registrování domén s názvy podobnými nejpopulárnějším doménám typu gogle nebo seznan. Protože řada uživatelů nepoužívá vyhledávače, ale píše do vyhledávacího řádku – často s překlepy – rovnou názvy hledaných domén, zbohatl na pasivních příjmech z reklam umístěných na příslušných stránkách. Např. doménu twiter.com koupil za patnáct tisíc a prodal za čtvrt milionu dolarů. Twitter s jedním T totiž napíše jeden a půl milionu lidí měsíčně. Podle některých zdrojů patří v obchodě s internetovými doménami do nejlepší světové dvacítky. Před třemi lety se z Číny částečně vrátil do Česka. Investoval do společnosti NoGup, jejíž hlavní náplní je filmová produkce. Prostřednictvím NoGup se Kubík podílel na filmu Czech Made Man, který v roce 2011 s Janem Budařem v titulní roli režíroval Tomáš Řehořek. Osudy hlavního hrdiny víceméně inspiroval životní příběh samotného Zdeňka Kubíka (včetně například ročního pobytu v Mnichově, kde se živil jako homosexuální prostitut, nebo závislosti na kokainu). V souvislosti s filmem Czech Made Man se kvůli nelegálnímu šíření svého filmu pustil do právního sporu se serverem Ulož.to: rozhodl se „bitvu“ financovat a ve spojení s jinými producenty server zlikvidovat. Podílel se i na produkci akčního krimi Tomáše Zelenky Hranaři (2011) vyprávějícího o prohnilém, zkorumpovaném systému. Film se pokoušel prosadit do kin prostřednictvím facebookové kampaně s rasistickým a xenofobním zabarvením. „Fekal Marketing“ mu tam získal 250 tisíc fanoušků, film však výrazného kasovního úspěchu nedosáhl. NoGup se podílel i na produkci filmové verze muzikálu Carmen (2012), kterou s Lucií Bílou v titulní roli režíroval (včetně verze ve 3D) F. A. Brabec. Komedie Zdeňka Trošky Babovřesky (2013) se s více než 140 tisíci diváky za premiérový víkend stala nejúspěšnějším titulem společnosti NoGup a zároveň největším úspěchem v české historii. Od premiéry v únoru letošního roku film do pokladen kin přinesl 83,6 milionu korun. Mezi plánované projekty společnosti patří například snímek o životě Lídy Baarové a další pokračování Babovřesků. NoGup se rovněž zabývá hudební produkcí (Černobílé turné 2013 Lucie Bílé, koncert Hugha Laurieho, rockový festival Benátská noc). Kubíkův majetek se odhaduje řádově na stovky milionů korun. V Číně mu přezdívají „čínský Schindler“, protože tam svými miliony zachraňuje nemocné děti. Dlouho odmítal do médií prozradit své jméno, první oficiální rozhovor poskytl před dvěma lety inkognito a fotil se maskovaný v paruce a brýlích.

(Tento rozhovor jsem pořídila mailem pro týdeník Euro, kterému děkuji za možnost uveřejnit ho i zde, na blogu.) 

středa 4. září 2013

Hospody v Michelské aneb Le Grand Tour des Auberges du Michle

Restaurace a bar u Raka: docela dobrý 
Nápad na putování po pivnicích v Michelské ulici v pražské Michli se zrodil v důvtipné hlavě kamarádky Kateřiny a jejích sousedů a přátel zcela nezávisle na sci-fi komedii Edgara Wrighta Na konci světa, ve které se parta dávných kamarádů (hrají je Simon Pegg, Martin Freeman, Eddie Marsan, Nick Frost atd.) vrhne do pivního maratonu v rodném městečku. Také naše zvídavá pětičlenná společnost se rozhodla podle předem daného plánu navštívit postupně několik hospod a v každé vypít jedno pivo. Na rozdíl od hrdinů filmu, který se v českých kinech zřejmě nakonec nebude hrát (byť měl mít premiéru v září), jsme ovšem místo dvanácti podniků zvolili jen osm. Vesměs jsme tam navíc pili piva malá.

23.46: nonstop herna Magic Planet
v Plynárenské:
rum za 10,- ale jen v pátek 
Podobně jako u snímku, který se dal v neděli vidět na slavnostním zakončení Fresh Film Festu, i pro naši odvážnou výpravu, čítající nakonec pět osob, byla důležitější cesta než cíl. Zatímco hrdinové Wrightova filmu mají svou pijáckou šňůru ukončit v hospodě Na konci světa, Katka naplánovala na závěr jako bonbónek nonstop hernu Magic Planet v Plynární ulici, inzerující tuzemák za 10 korun (bohužel, jak se ukázalo, akce platí jen v pátek - bylo úterý). Výprava, v Katčině přepečlivě připraveném, tištěném itineráři, vyzdobeném michelským znakem, pojmenovaná Le Grand Tour des Auberges du Michle, měla na rozdíl od ryze britské společnosti z páně Wrightova snímku mezinárodní složení: čítala dvě Češky a tři česky poměrně plynně hovořící krajany z Rožnova pod Radhoštěm a USA. Zatímco film se mi líbil jen do chvíle, kdy se v něm objevili mimozemšťané, Nick (Mikuláš) pocházející z Marsu byl nám ženám po celou dobu mile mužnou oporou.

Hadovitá, 19:00: část výpravy vyráží
s realitou ještě neposkvrněnými
instrukcemi v ruce  
Ne vše se nakonec odehrálo podle plánu: Vynechali jsme Krušovickou restauraci na Michelské, restauraci U Sparty (kam bychom byli rádi šli, ale nebylo volno na venkovní zahrádce) i restauraci Roháč. Zapojili jsme však navíc návštěvu baru Chameleon, jež se ukázala být poměrně neblahou (viz dále) - a díky laskavé součinnosti personálu jsme absolvovali i letmou prohlídku baru Hérečka, který právě prochází rekonstrukcí (barpult se lakuje naoranžovo a na stropě nad ním je připevněn koberec). Začali jsme tedy Saloonem U Loučků (malý Kozel za 15,- Kč).

Saloon U Loučků: vycpaniny
identifikovány jako vlk a medvěd 
U Loučků bylo plno, ale díky laskavosti pana výčepního jsme mohli sedět ve speciálním visutém "salonku" - v patře s dobrým výhledem na lokál i na detaily úchvatné, stylově zcela konzistentní výzdoby. V této chvíli jsem se rozhodla zavést pevný systém hodnocení (jako ve škole: 1 až 5) a jmenovala se do funkce zapisovatelky. Z kategorií o (obsluha) / p (pivo) Čp (kvalita čepování) / D (dobrost daného moku) / d (design) / č (čistota) a v (vzduch) vypadla téměř vzápětí kategorie č, protože postrádala smyslu. (Bez mírného svinčíku by michelské hospody nebyly tím, čím jsou.) Loučkovi vyšli ze závěrečného hodnocení, provedeného už v kompletní sestavě, takto: o 1 / p 3/3 / d 1* / v 4 (silně zakouřeno).

Hadovka 
Následovala Letní restaurace Hadovka (malý Kozel 11 za 18,- Kč). Posezení v palmovém háji bylo skutečně stylové, obsluhu jsme však nehodnotili, neboť výčepní mezi hosty nechodí (byť se v okýnku projevuje celkem mile). Hadovka dopadla takto: o - / p 2/2 / d 1/ v 1. Protože některé členy výpravy dostihl hlad, zamířili jsme pak do Chameleona (malá Chotěboř za 16,-Kč). Pokud jde o tamní neosobní, lhostejně chladný design, doplňovala ho chodně citově indiferentní obsluha. Naprostou absenci chameleonů nemohlo vyvážit ani sombrero na věšáku u dveří. Ve vzduchu převažoval neidentifikovatelný chemický odér.

Nickova Trampská krkovička:
nedobrá, a navíc malá porce 
Nickova Trampská krkovička si vysloužila rázné hodnocení 5. Můj kapustový karbanátek rovněž nedopadl moc dobře, a nepomohly mu divně chutnající brambory. (Chameleon v hodnocení dopadl takto: o 3 / p 2/2 / d 4 (WC 3) / v 3.)  Pro mne osobně byl tenhle podnik asi nejméně příjemným a zajímavým zastavením na celé Michelské. Další zastávkou byla restaurace / bar u Raka, která se už na první pohled klasifikaci "pajzlu" vymyká - a uvnitř jsme našli snaživě stylový podnik, hlásící se k rodinné tradici.  V restauraci v podzemí jsme ovšem byli sami. Design nás nadchnul, raci byli všude, dokonce v akváriu plaval i jeden živý ráček. Mrzelo nás, že jsme se těsně minuli s podvečerní akcí nazvanou "Sněz, co sníš". Arašídy byly nicméně mile, domácky zavlhlé, v oleji naložený hermelín mi přišel fajn, pokud něco takového jíte, a chléb k němu podávaný byl měkký.

Před Rakem 
Milá a živě reagující račí servírka nás opakovaně lákala ke čtvrteční návštěvě, kdy hosté opět mohou v akci sníst, co snědí. To je výzva! Nevadilo ani, že na dámském WC se toaletní papír jaksi zacuchal. U Raka bych vám asi doporučila zkusit i jídlo, byť pivo nedopadlo úplně nejlépe (ono taky co se s těmi Krušovicemi dá dělat, že?). Takže: o 1 / p 2/2 / d 1* / v 2. Přes obhlídku Hérečky, o níž jsem se zmínila výše, jsme to potom vzali do Bistra Ve Sklepě, což je další podnik v Michelské, který lze myslím doporučit - byť docela jiným způsobem, než Raka. Jde prý o oblíbené místo studentů nedalekého gymnázia Elišky Krásnohorské (dříve gymnázium Ohradní).

Překvapení Ve Sklepě  
Z kdysi oblíbených Jaurisových, kam chodila během studia generace dnešních padesátníků, se dnes stala čínská restaurace, a ani do kulečníkové herny Balabuška by se mi asi coby studence moc nechtělo. Ve Sklepě (malý Žatec 11 za 15,- Kč) to však žije normálním a pestrým životem - byl tu hlídací pes, parta starších štamgastů, studenti hrající na kytaru i nějací Vietnamci. Bezstarostně členěné a vyzdobené, malebně zabordelené prostory vyústí v útulně zašitou zahrádku, nechybí stolní fotbálek - a na dámském WC váš čeká skutečné psychedelické překvapení (na pánském ovšem nic zábavného není). Servírka Ve Sklepě nás přesvědčila, že punk není mrtev (naopak - chodí a směje se), současně však i velmi starostlivě dbala o čerstvost našeho piva. Chodit sem za školu musí být vysloveně radost! Výsledek: o 1 / p 2/2/ d 1* / v 1 (na zahrádce)...

Zodpovědné hodnocení... 
Půlnoční dojezd v nonstopu v Plynárenské (nedobré Krušovice za cenu, kterou jsem si nepoznamenala) po tom všem už ani nemohl být uspokojivý. Obsluha v herně Magic Planet byla příslušně lhostejná (nemám o ní žádnou poznámku), p bylo 3/3, ne-li 4/4, ale většina společnosti už pila stejně whiskovité lihoviny, d v mixu hrací automaty - velkoplošné televize vynikal účelovou odpudivostí (4) ...a vzduch tam jednak nebyl a jednak byl zatuchlý a horký. Prostě peklo. Není divu, že i záchod tady byl docela bez nápadu... Zanechala jsem tedy větší část společnosti jejímu osudu a půlnoční jedenáctkou se odřítila k domovu, a Spořilov. Ten skýtá mimochodem také některé hospodské zajímavosti, i když s pestrostí a mnohočetností proletářské Michle se srovnat nedají. O tom však zase jindy.

úterý 3. září 2013

Zemřel František Uldrich, Vláčilův kameraman

Přidat popisek
Schopnost prosadit své vidění světa v rámci unikátních uměleckých projektů i žánrových standardů, prodchnout kontrolovaný obraz zdáním autenticity – to jsou kvality, které si nejčastěji spojujeme s prací kameramana Františka Uldricha. Český kameramanský nestor přitom naplňuje představu profesionála, který dokázal z podstaty své profese sloužit „vysokým“ idejím i momentálně panující ideologii. Jméno filmaře, který zemřel po dlouhé nemoci v sobotu 31. srpna ve věku sedmdesáti sedmi let, nejčastěji spojujeme s dílem Františka Vláčila. František Uldrich však pracoval i s dalšími autory československé nové vlny. Jeho obrazově naléhavý rukopis  využil i Evald Schorm v Návratu ztraceného syna. Jako druhý kameraman spolupracoval s Věrou Chytilovou na jednom z výtvarně nejpůsobivějších titulů 60. let – Sedmikráskách (1966). Podílel se už na jejím dlouhometrážním dokumentárním debutu O něčem jiném (1963).  S jiným příštím novovlnným filmařem - Janem Němcem - se setkal už na FAMU, kde v letech 1956-1963 studoval tvořivý filmový obraz. Tehdy čtyřiadvacetiletý adept kameramanského řemesla měl ovšem v době, kdy se podílel na Němcově studentském snímku Sousto (1960), za sebou pokus o studia na vysokém učení technickém.

Konec agenta W4C prostřednictvím
psa pana Foustky 
Na rozdíl od Jaroslava Kučery či Miroslava Ondříčka pracoval Uldrich i se staršími režiséry, kteří se - žánrově a později i ideologicky - profilovali mimo sféru nové vlny. Jeho opakovaný zájem o žánrový film byl v českých poměrech neobvyklý. Spolupracoval se slovenským režisérem Martinem Hollým, především na dramatu z první světové války Signum laudis (1980).  Se Zbyňkem Brynychem či Karlem Steklým se pouštěl na půdu kriminálního dramatu – žánru, který se v malém české rybníčku nemohl opírat o žádnou silnou vizuální tradici. Právě Uldrichův smysl pro realistickou, sevřenou atmosféru jejich filmy často povyšoval nad průměr. V této souvislosti rozhodně nepůsobí náhodně ani Uldrichova opakovaná spolupráce s Václavem Vorlíčkem, který rád pracoval v rámci "kapitalistických“ žánrů: je podepsaný pod obrazově zajímavou parodií na bondovky Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), situační komedií Což takhle dát si špenát (1977) nebo sci-fi seriálem Křeček v noční košili (1987), natočeným v západoněmecké koprodukci. Právě tam si Uldrich vyzkoušel spojení své civilní poetiky s filmovými triky. Také s Jiřím Menzelem pracoval Uldrich na projektu, těžícím z „americké“ vizuality – na hudební krimikomedii Zločin v šantánu (1968) podle Josefa Škvoreckého.

Údolí včel
Zatímco Uldrichova práce s žánrovými estetickými i vypravěčskými standardy na svou odbornou reflexi teprve čeká, jeho vklad do děl Františka Vláčila se už uznání dočkal. Slavný režisér si Uldricha přizval ke spolupráci na středověkém dramatu Údolí včel (1967), příběhu o vztahu dvou řádových bratří, odehrávajícím se v minimalisticky poetizovaných, syrových reáliích 13. století.
„Obvykle jsme společně pracovali na technickém scénáři. Po jeho napsání byl vlastně pro Vláčila už film natočený,“ vzpomínal Uldrich, který si po černobílém Údolí včel vyzkoušel práci s barevným materiálem na Vláčilově „sudetském“ milostném dramatu Adelheid (1969).  „Na place to už obvykle nechal na mně. Celé natáčení se mi už ani nepodíval do kamery."

Stín kapradiny 
Po emigraci kolegy Bedřicha Baťky Uldrich obrazově dokončil Vláčilův opus magnum - Marketu Lazarovou. Vláčilovi, kterému normalizační cenzoři zabránili pracovat na Barrandově, se díky Uldrichovi první polovinu 70. let povedlo naplnit plodnou prací: natočili spolu tři krátké dokumenty a dva středometrážní filmy s dětskými hrdiny. Později Uldrich a Vláčil realizovali ještě psychologická dramata ze současnosti Dým bramborové natě (1976) a Hadí jed (1981), poetický příběh Pasáček z doliny (1983) a čapkovskou adaptaci Stín kapradiny (1984). O „svém“ režisérovi pak Uldrich v roce 1989 realizoval unikátní krátkometrážní dokument V síti času, který je unikátním svědectvím o režisérově přístupu k filmařskému řemeslu.

Kameraman, jehož profesionální portfolio nakonec čítalo téměř padesát filmů a několik televizních seriálů, na rozdíl od o dvanáct let staršího Vláčila ještě získal možnost pracovat ve svobodných poměrech. Mezi filmy, které kameramanský nestor realizoval po roce 1989, patří třeba pohádka Jak si zasloužit princeznu (1994). Podílel se i na koprodukčním projektu argentinského režiséra Bedy Docampa Feijóa Perfektní manžel (1993) s Timem Rothem v titulní roli.

Františku Uldrichovi se po revoluci dostalo konečně i oficiálního ocenění: Asociace českých kameramanů mu v roce 2009  udělila cenu za celoživotní dílo. 

(Tento text má příběh. Napsala jsem ho velmi rychle na objednávku Hospodářských novin, kterým děkuji za možnost uveřejnit ho i zde na blogu. Během časného nedělního odpoledne jsem při tom s údivem sledovala, kterak četní internetoví kolegové opisovali z ČTK chybnou informaci, že František Uldrich byl kameramanem Markety Lazarové - což dokonce dávali do titulků svých textů. Neříkám, že sama nemám silnou vrstvu másla na hlavě... Za nejvzrušivější v této drobné kauze považuji skutečnost, že během pozdního odpoledne byly tyto texty - prý včetně zprávy z ČETky - rychle uváděny na pravou míru... Ó, blahoslavený internete, umožňující bleskovou revizi chyb!)

neděle 1. září 2013

ČT art: rozjezd

Poslední srpnový večer roku 2013 pro české televizní diváky představuje novou výzvu: začal vysílat nový program České televize - ČT art. Nevím, proč jsem si představovala, že na kanále, věnovaném od šesti od rána dětem, poběží od osmi od večera jeden "dobrý" film za druhým. Asi jsem si prostě přála, aby v Česku něco takového vzniklo. Pravdou je, že ČT art bude vysílat jeden jediný film týdně, a to v neděli večer. Optický klam vzniká na začátku tím, že po úvodním Aloisi Nebelovi (kterého jsem si s chutí dopřála) hned další den následuje nedělní okénko (zaplněné ovšem už jen divácky populárními, leč "umělecky" silně spornými Ondříčkovými Samotáři). Následovat bude jakýsi "klubový" výběr nových filmů: za týden ČT art sehraje íránský festivalový hit Rozchod Nadera a Simin a za čtrnáct dní  Kluka na kole bratrů Dardennových. Uvidíme i Další rok režiséra Mikea Leigha a drama Susanne Bierové Lepší svět, ale také Godardova Bláznivého Petříčka doplněného dokumentem Dva na vlně. Dobrou zprávou je, že se filmy nemají vysílat dabované, ale v původním znění s titulky (snad to tak vydrží).

Podle webových stránek bude nový veřejnoprávní program vypadat i tak, že v pondělí se pootevře - ve vzpomínce na staré, zlaté časy, "slovenské okénko". Třeba v úterý dojde na animované filmy (začíná se australským animákem Mary a Max) a čtvrtky budou zřejmě převážně dokumentární. V této souvislosti mi dovolte zajásat, že bude zase vysílán - počínaje 6. zářím - báječný dokumentární seriál Bigbít. Z toho, co bylo zatím zveřejněno, to vypadá, že hodně dojde na vlastní televizní archív, což je pro ČT samozřejmě finančně nejschůdnější způsob, jak programové schéma zaplnit. Pokud jde o úroveň kulturního zpravodajství a nejrůznější magazíny a diskusní pořady, uvidíme, jak se s tím ČT art vypořádá. Redaktoři zpravodajství zatím působili dost rozpačitě... a současně byli jaksi bezbřeze nudní.

Pokud se na nový veřejnoprávní program díváme z hlediska milovníků filmu (což je úhel pohledu, ktarý by autorka i čtenáři filmového blogu měli zastávat), zůstává otázkou, zda dokumenty a hrané "umělecké" filmy úplně nezmizí z ČT 2. Není totiž těžké si všimnout, že podoba Velikánů filmu je už teď silně ovlivněna požadavkem sledovanosti - pročež diváky tohoto cyklu často otravuje dabing a skoro se tu přestaly vyskytovat černobílé filmy.