Prohledat tento blog

středa 30. června 2010

Varské plány: na úterý 6. července

Co se týče mých plánů na zmíněný festivalový den, vím jistě kupříkladu to, že nepůjdu na Albánce a na Libanon, protože jsem je už viděla v rámci psaní textů do katalogu a nijak je netoužím spatřit znovu (o Libanonu ještě napíšu víc, až ho budete mít taky v oku - je to tak trochu otázka do diskuze). Ale budu naopak pílit na Otázku života a smrti, protože žánrové komedie o zásvětním životě mne baví (je docela pěknou shodou okolností, že o dva dny později - 8. 7. ve 21.00 - hraje ČT 2 Křídla slávy Otokara Votočka s mladým Colinem Firthem). A dílko, kterého se dopustili v roce 1946 společnou mistrovskou rukou Michael Powell a Emeric Pressburger, navíc slibuje na obřím plátně Velkého sálu podívanou na techniocolorové triky na svou dobu zcela nebývalé. Stejně nezbytné bude zaskočit potom na dokument o muži, který se na tom zázraku bezprostředně podílel - Kameraman: Život a dílo Jacka Cardiffa


Vy to ale možná neuděláte, protože byste pak nestihli v 17 hodin ve Velkém sále projekci mimořádně příjemného soutěžního snímku Jsou věci, které nevíš - íránskou variaci na Scorseseho Taxikáře v režii debutanta Fardina Saheba Zamaniho. Nevím ovšem, jak bude na poněkud unavené festivalové publikum fungovat podívaná plná významuplného mlčení a jemné nedořečenosti, jejímž hrdinou je depresivní noční taxikář projíždějící "špinavými ulicemi" nočního Teheránu... Mně se rozhodně líbila bezvýhradně, nejvíc z letošní íránské produkce, kterou jsem v rámci výběru varských titulů  viděla. Takže si pěkně prosím naplánujte před filmem silnou černou kávu (ale úplně černou...).

A večer nejspíš nepůjdu na Chloe Atoma Egoyana (má dost divné recenze), ale konečně si dopřeju Iluzionistu, nový animovaný film Sylvaina Chometa (Trio z Bellevile), jehož hrdinou je postava oblíbeného, smutného, leč neúmorně poetického hrdiny Jacquese Tatiho - pana Hulota. V krásném prostředí karlovarského divadla by to mohla být příjemná podívaná na druhou.

pondělí 28. června 2010

Varské plány: pondělí 5. července

Podle předpokladů budu čtvrtého festivalového dne čilá jako rybka a zatímco národ se bude oddávat volnému dni, vstanu ráno tak, abych si od devíti dala Život za časů války nezávislého režiséra Todda Solondze. Vůbec si nejsem jistá, jestli hlavním důvodem mého výběru přece jen není především obrázek, na kterém má skotská herečka Shirley Hendersonová tak prazvláštní sestřih vlasů.

Ať to ráno dopadne jakkoli (a festivalové ráno v Karlových Varech opravdu může opravdu vypadat jakkoli), v 11.30 budu už opravdu čilá a budu dýchat svěží vzduch ve Velkém sále na svém pravidelném setkání s Maxem Ophülsem - na řadě bude tentokrát Dopis neznámé, anoncovaný jako nejlepší režisérův americký snímek, navíc v nově restaurované verzi a mém oblíbeném, klasickém melodramatickém žánru. Obávám se, že délka 139 minut mi toho dne naopak zabrání vydat se na korejský film Poezie, oceněný v Cannes za scénář, takže se možná nikdy nedozvím, co to znamená "napsat báseň v době, kdy poezie skomírá"... Kritiččiny plotýnky a sedací kost si naopak spolu se slabostí pro izraelskou kinematografii vyžádají návštěvu filmu Nechama, který má - nastojte - pouhých 50 minut! Doufám ovšem, že to bude jediný můj letošní festivalový "optimistický film o umírání" (v katalogu ovšem veselé staroby a rakoviny najdete jako každý rok širokou nabídku). 


Zdeptána komorním dramatem o umírající stařence, ve kterém budou hrát jen tři herci a podbarví je hudba, jejíž užití autor textu do katalogu citlivě popisuje jako "sporadické", pokusím se navzdory hlučícímu davu zahlédnout aspoň horní část z ucha a neposednou plavou kučeru letošní superhvězdy Judea Lawa, až bude přijíždět (jak předpokládám) na slavnostní uvedení Talentovaného pana Ripleyho. Ano, a tady nastane velká pondělní pomsta kritiččiným plotýnkám a zadku - film Anthonyho Minghelly má totiž metráž 139 minut. 
Z toho mne pak vyléčí snad jen Kanec. Nemyslím samozřejmě Judea Lawa, ale půlnoční béčkový horor Russela Mulcahyho.  






neděle 27. června 2010

Znovu viděný: Taxikář

Kvůli Jodii Fosterové (poslední herečce, kterou píšu na objednávku nakladatelství XYZ do chystané knihy hereckých portrétů) jsem se znovu dívala na Scorseseho Taxikáře (1976) a byl to - jak jsem celkem očekávala - po letech zase jiný film než mnohokrát předtím. Především byl výrazně znepokojivější - zdá se mi totiž, že to, co jsem dřív považovala za dané, se mi dneska jeví vlastně dost nejisté. Nepochybně na to má vliv také režisérův zatím poslední film Prokletý ostrov (o tom, jak se v něm pracuje se "lží divákovi" jsem psala onehdy zde). Je mi teď jasnější, že pro Scorseseho je snová struktura spojená s vyprávěním v první osobě obsesivně opakovanou možností, jak diváka zavléct do ryzího oneirického vyprávění  (filmy Po zavírací době, Taxikář a Počítání mrtvých se kromě toho odehrávají převážně v noci - na Prokletém ostrově je pak samozřejmě velmi denervující skutečnost, že je situován vesměs do jasného denního světla a sny a vize se zdají být zřetelně odděleny od "reality").

Dnes si už vůbec nejsem jistá, jestli je Travis Bickle (Robert De Niro) skutečně vietnamský veterán a celkem jistě se přikláním k názoru, že scéna po finálním masakru je jakousi posmrtnou vizí. Ostatně masakr samotný je posléze mapován z pohledu "božího oka" - kamera se tu poprvé, demonstrativně a tím kinematograficky nejkřiklavějším způsobem odpoutává od "možné" perspektivy hrdiny, vyprávějícího nám dosud svůj příběh jakoby v první osobě. Podobně jako v Prokletém ostrově nás finále zpětně nutí začít přehodnocovat všechno, co jsme viděli předtím. Součástí závěrečné jízdy (a to jsem si dřív nikdy nevšimla) je i kratičké mihnutí tváře bezejmenné, ale důležité postavy žárlivého manžela, kterou si zahrál sám Scorsese - Travisova pasažéra, který razantně změní hrdinův život. Paranoidní, chladnokrevná, nenávistná a zjevně návodná tiráda na adresu ženy, která se spustila s černochem, proslovená během čekání pod oknem s ženinou stínovou siluetou, mění tohoto muže v jednu z  nejodpornějších postav v celé Scorseseho tvorbě.

Režisér se ve svém slavném filmu ovšem neobjevuje jen v roli tohoto pokušitelského ďábla v obleku, ale mihne se tam ještě jednou ve zjevně zcela odlišném partu - jako muž v tričku posedávající na zídce před kanceláří prezidentského kandidáta Palantinea, který pohledem okouzleně sleduje až ke dveřím krásnou Betsy (Cybill Shepherdová), do které se hrdina na dálku zamiloval (jde přitom o první představení této postavy, jež doprovází mimo obraz komentář - úryvek z Travisova deníku). Postava okouzleného čumila jakoby posiluje a zviditelňuje okouzlení samotného Travise - v tomto kratičkém okamžiku splývá hrdina dokonale se svým tvůrcem.

Dvojí režisérovo objevení v různých rolích (které nemá v rámci režisérských cameo rolí myslím obdoby) je tak možná nejdefinitivnějším potvrzením znepokojivé, snové unikavosti celého vyprávění.

sobota 26. června 2010

Varské plány: neděle 4. července

Můj plán na třetí festivalový den (který se samozřejmě nemusí naplnit) je asi tenhle: Po sobotním předpůlnočním "překvapení" budu nejspíš trochu unavená, ať to bude cokoli - obávám se, že Seriózní muž bratrů Coenových promítaný už v 9 ráno se ocitne ve vážném ohrožení. Když ho neuvidím, nebudu si činit výčitek, protože 19. srpna ho uvádí do českých kin společnost Palace Pictures. Takže možná vyrazím až v 11.30 do Velkého sálu, kde by kolem poledního mohl být ještě dostatek vzduchu a navíc Malickovy úchvatné Nebeské dny - stěží asi odolám možnosti vidět restaurovanou kopii filmu z dob, kdy krása ještě nebyla podezřívaná z toho, že by mohla být kýčem. Pěší výlet do kina Drahomíra mi pak udělá dobře, zvlášť pokud budou nabízet ke koupi před vstupem do kina i polévku (loni mi myslím zachránila něco jako život) - a v kině by mne pak čekal další zcela nezbytný titul z retrospektivy Pressburger/Powell, erotický příběh plný jeptišek Černý narcis.  


Večer mne postihne první větší letošní dilema (samozřejmě se bude muset řešit už ráno den předtím při vybírání lístků): prakticky paralelně totiž mohu jít na Podivný případ Angeliky (a nový film režisérského ultraveterána Oliveiry bych opravdu ráda viděla), Canterburskou povídku (další film z restrospektivy P/P si ale chytře nechám na pátek 8.) a westernový film noir Michaela Winterbottoma Vrah ve mně. Zajímavě vypadající film s Casey Affleckem, Kate Hudsonovou a Jessicou Albaovou zatím nemá českého distributora, ale předpokládám, že to jen jen otázka času. Takže logicky zvítězí Oliveira.


Možná by se toho dne slušelo vzít i vzorek z australské půlnoční klasiky - Autokino zkázy vypadá lákavě a po vší té celodenní ušlechtilosti mi nejspíš bude potřeba nějaké útěchy.  

pátek 25. června 2010

Varské plány: první dva dny

Tak, a mám vybráno - respektive jsem dokončila svůj základní plán karlovarského diváka, který by byl k ničemu, kdyby se průběžně neměnil a nerozvracel a nakonec třeba úplně nepopřel. Chtěla bych vidět člověka, který by podle svého plánu jel od prvního dne festivalu do posledního... Festivalový návštěvník - a to za ty roky, co do Varů jezdím, z vlastní zkušenosti vím - je nejspíš hříčkou nejrůznějších nálad, náhod, osudových šťouchanců, nečekaných setkání po letech nebo po pěti minutách i povětrnostních změn. A samozřejmě prohlubující se únavy. Proto můj plán působí zatím střídmě - je to pouhá holá kostra, na kterou se rychle nabalí pracovní i nepracovní schůzky, tiskovky, potřeba někdy taky jíst a nutnost udržovat nad hranicí minima hladinu nejrůznějších tekutin v těle. A spát, samozřejmě.

Dostala jsem laskavé pozvání na celou dobu festivalu, které hodlám využít. Nebudu až na výjimky moc chodit na filmy, které znám - buď z dřívějška, nebo proto, že jsem je musela vidět kvůli psaní textů do katalogu, nebo že jsem je zkoukla v rámci ne/doporučení jako poradkyně programového oddělení.

Takže co budu dělat v pátek 2. 7.?  To je snadné - přijedu, zahnízdím se a pak budu doufat, že dostanu pozvánku na oficiální zahájení spojené s projekcí filmu Crazy Heart - snímek je prý celkem standardní, ale stojí za to kvůli Jeffu Bridgesovi, jenž si rolí zdevastovanéhocountryového písničkáře vykoledoval řadu cen. Pokud pozvánku nedostanu, přijde na řadu záložní plán 9 z vesmíru, zatím neznámého charakteru. Ale ať to v pátek dopadne jakkoli, v sobotu 3. 7. budu ještě plná nadšení a sil - a budu k tomu mít pádné důvody: v 11.30 nový film mého oblíbeného Neila Jordana Ondine s Colinem Farrellem a pak restaurovaná kopie Červených střevíčků, kterou začne série předpokládaně vřelých, každodenních  setkání v 11.30 ve Velkém sále na Poctě Michaelu Powellovi a Emericu Pressburgerovi. (Pokud jde o Střevíčky - bože, miluju trichromní Technicolor a chci se za něj provdat.) Zbytek sobotního dne je zatím ve hvězdách - budu váhat, jestli bych si neměla užít Svěrákova Kukyho - jeden ze dvou českých filmů v hlavní soutěži - na obřím plátně Velkého sálu, či vyrazit na nový film Claire Denisové Sama v Africe (už kvůli Isabelle Huppertové) nebo se pokusit z někoho ze vědoucích známých vyloudit, co že to bude v jedenáct večer za "Překvapení".

čtvrtek 24. června 2010

Jude Law a worko-holička

Přípravy na MFF Karlovy Vary vrcholí - protože co mají taky dělat pouhý týden předtím, než festival začne? Kupříkladu já jsem si zašla k holiči. Moje holička Tereza je skvělá starší dívka, je to vlastně worko-holička, stříhá a barví prý i ve volném čase. A když se vám zdá, že už máte hlavu skoro hotovou, teprve propadne tomu správnému uměleckému vytržení a celou ji ještě předělá, Judea Lawa však nezná, respektive když jsem téma nadhodila (volba tématu u kadeřnice je důležitá, abyste sebe i ji za ty dlouhé hodiny neumořili k smrti), váhavě připustila, že někdo takový asi existuje, ale neví přesně, který že to je - "musela by ho vidět". A mně v té chvíli došel dech, protože mi bylo jasné, že nemá smysl mluvit o takových filmech, jako je Návrat do Cold Mountain nebo Na dotek. Tereza je jistě nezná - ona vlastně pořád jen myje, stříhá a barví. 


A přitom to bylo tak snadné. Je to ten fešák z reklamy na Diora, co s ním má někdo polepené celé okno u parkoviště, kde Tereza každý den parkuje svoje zlaté, ojeté Punto.(Kterým mne pak vzala domů.) Mám teď úplně novou hlavu - taky si někdy zkuste nějakou novou pořídit. Bože, tohle dnešní blogování - připadám si jak vedlejší postava v Sexu ve městě 2


P.S. Bude zajímavé zeptat se slečny Terezy na jmenovaného herce po festivalu - bude to představovat test schopností českých médií proniknout až do těch obvykle dost informačně inertních skulin obyvatelstva.

úterý 22. června 2010

Kasandřin sen Woodyho Allena



Dva bratři ve finančních nesnázích (Ewan McGregor a Colin Farrell) a bohatý strýček z Ameriky, který má pro ně návrh, jenž je stojí duši - to je půdorys psychologického dramatu Woodyho Allena Kasandřin sen, kvůli němuž jsem se tak zlobila en bloc na všechny české distributory. Ti totiž film svým nezájmem vyřadili z distribuce a hnali ho svinským krokem rovnou do domácího kina. A teď už chápu proč.

Pokud se mýlím, tak mne opravte, ale Kasadřin sen je prvním Allenovým novým titulem, se kterým takhle nekompromisně naložila porevoluční česká distribuce - a je pravda, že ta totalitní takhle nezacházela jen s velezajímavým Zeligem (1983), což jsem považovala za nesmyslné, ale právě s filmy obdobně "vážného" žánru, jakými bylo tehdy Září (1987), Jiná žena (1988) nebo Alice (1990). Důvody jsou celkem jasné: Woody Allen je přece komediograf a snímky jiných žánrů od něj nikdo nechce vidět. Pokud jde o Kasandřin sen, potvrzuje především to, že autor Allen si myslí stále totéž a většinou to vyjadřuje v žánru komedie, ale někdy ne - a to je potom problém, protože jeho film nepoměřujete pouze s ostatními allenovkami, ale s "normálními" thrillery či psychologickými dramaty. Výjimka existuje jen jediná – Match Point – Hra osudu (2005), jinak se ovšem navenek zcela vytratí to, co publikum považuje za typický allenovský dotek. 
    
Kasandřin sen vypadá víceméně tak, že ho mohl natočit kdokoli (i když především ve scénáři najdete desítky důkazů, že jde o allenovský příběh) - ale protože ho nehájí nálepka „další komedie Woodyho Allena“, můžeme ho odstřelit jako velmi tezovitou, prvoplánovou, upovídanou a zcela bezúsměvnou moralitku s předpokládaným koncem, ve které z neznámých důvodů hrají tak atraktivní herci, jako jsou Ewan McGregor a Colin Farrell. Hořká skepse spojená s mrazivým odstupem od postav se ovšem prosazuje do Allenových filmů - podobně jako do snímků jiných stárnoucích režisérů - už hodně dlouho. V příběhu bratrů Blaineových, jejichž malé, provázané světy nenávratně rozvrátí okamžik, kdy kvůli vidině peněz od strýce zastřelí neznámého muže, nekompromisně obnažuje zub nevíra v mezilidské (a zvláště rodinné) vztahy a v celé lidstvo s jeho vzýváním morálky, lásky a dobra. Formulace tak holých pravd neprozrazuje starého známého roztomilého vtipálka Allena, ale jakéhosi cizího, zlého a nerudného starce, který nenávidí lidstvo.   

O úplně stejných věcech ovšem vypráví i Hollywood v koncích (2002), Sólokapr (2006), tolik ceněná Vicki Cristina Barcelona (2008) i Užívej si, co to jde (2009). Právě v souvislosti s nejnovější režisérovým komediálním opusem uvedeným do našich kin jsem se zmiňovala o tom, jak se „allenovská postava“ mění, když ji nehraje sám autor. Je třeba tento nápad rozvinout v tom směru, že když allenovský charakter ve filmu úplně chybí a nezměkčují ho ani ženské hrdinky (Vicki Christina Barcelona), máme před sebou najednou doslova Kasandřin sen v původním smyslu spojeném s antickou bájí -  totiž vizi, které nikdo neuvěří, i kdyby se beze zbytku a opakovaně potvrzovala.   

Je vlastně jedno, že Farrell a McGregor jsou dobří v rolích povahově odlišných bratrů, z nichž sázkař a hazardér Terry, ten navenek amorálnější a hloupější, ztělesňuje postavu nesenou kupředu na křídlech štěstěny a žijící přítomným okamžikem, zatímco ten druhý, chytrý a ambiciózní Ian, je navenek hodnějším synkem, který pomáhá starému otci s restaurací a žije plány změnit a zlepšit svůj život. Je sice příjemné, ale nemá to větší smysl, že oba herce v hlavních rolích velmi vhodně doplňuje Tom Wilkinson v roli zlatého strýčka plnícího za jistých okolností všechna přání, a bohužel jen zpovzdálí krásná Sally Hawkinsová v zajímavé roli herečky Kate, kterou si Ian pořídí "nad poměry". Je lhostejné, že osudovou zakoupenou loď mladíci pojmenují Kasandřin sen a že se všem postavám zdají sny, o kterých si navzájem vyprávějí, ale vůbec jim nenaslouchají jako varovným hlasům božím (či jako sténání svého přetíženého podvědomí). Je pominutelné, že příběh se skládá s "antickou" osudovostí, kterou má jeho autor tak rád. A je pouze zajímavé, že si ke srovnání můžeme vypůjčit jiný film režisérského veterána, drama Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007) Sidneyho Lumeta. A že tu u Allena poprvé nehrají žádní američtí herci či že jde o třetí režisérův film natočený mimo rodný New York. 

To všechno je jaksi lhostejné, protože ve starostlivě poskládaném filmu jsem ke svému zklamání nenašla jediný okamžik, kdy bych se bavila. (A to jsem se opravdu snažila.) Hlavní kvalitou Kasandřina snu tak nečekaně zůstává hudba Philipa Glasse, který pro Allena tentokrát dělá to, co dlouho dělal Michael Nyman pro Petera Greenawaye: dodává zdání života počtářsky chladnému, smutnému a divácky nepříjemnému světu s protivnými postavami. Vlastně jsem ráda, že se ke mně Kasandřin sen dostal se skoro tříletým zpožděním: Allen od té doby natočil další filmy způsobem, který mne a baví zajímá víc. A navíc - kdyby nenatočil Kasandru, vůbec bych si to neuvědomila.  

USA / VB 2007, 108 min
Scénář a režie: Woody Allen
Hudba: Philip Glass
Kamera: Vilmos Zsigmond
Hrají: Ewan McGregor (Ian), Colin Farrell (Terry), Tom Wilkinson (Howard), Hayley Atwellová (Angela), Sally Hawkinsová (Kate), John Benfield (otec), Clare Higginsová (matka), Ashley Madekweová (Lucy)
Premiéra: květem 2010 (DVD)

P.S. Za zakoupení DVD děkuji svému manželovi a omlouvám se mu za to, že film pak se mnou musel vidět.  

neděle 20. června 2010

Výsledky varské ankety

Anketa mapující vztah čtenářů tohoto blogu k MFF Karlovy Vary skončila (díky za účast) a výsledky jsou pro mne docela důležité. Já totiž do Varů určitě jedu (tedy pokud člověk, který má za dva týdny mít dopsanou knihu, může něco tvrdit určitě) a hodlám z provařeného lázeňského města jako vždycky blogovat - i když letos nikoli jako oficiální blogger jako loni a předloni (nevím proč, asi jsem něco dělala špatně a znelíbila jsem se někomu :-) ). Každopádně se tedy moje psaní bude zjevovat pouze zde a nikoli současně i na festivalových stránkách - a budu si moct dovolit nebýt tak servilní :-).

Teď podle výsledků ankety taky vím, že by bylo lepší nepsat o Varech pro kolegy spící za zdí v hotelu a pro místní návštěvníky, ale spíš pro lidi, co zůstanou doma a budou festival sledovat zpovzdálí (63% hlasujících). Nebo i pro účastníky paralelně probíhajícího Oldřiščina protisnobského antivarského festivalu (i když asi nejen těch 18% hlasujících, ale i další účastníci ještě nevědí, že pořadatelka dosud netuší, kam dát plátno. Vypadá to na garáž a zavržen kupodivu nebyl můj cynický nápad se sklepem). 

Do diváckého varu se naopak přímo v Karlových Varech letos hodlají dostat zbylí hlasující - chvalných 9%, co na festival jezdí pravidelně a rádo, a nejspíš i těch 6%, které tam jezdí, protože tam má práci (což byla odpověď pro mne, moje kolegy a čističe Viktora). Jistě dorazí i někdo z oněch 3%, která svou účast zvažují, protože to letos vypadá zajímavě - a to tedy fakt VYPADÁ. Vidět retrospektivu Michaela Powella a Emerica Pressburgera mi bude ctí, stejně jako třeba setkání s restaurovanou kopií Viscontiho Geparda, které mne donutí setrvat na festivalu až do konce a zapomenout na jakékoli zaječí úmysly, neboť projekce se bude konat až v pátek 9. července.  



A každopádně, co se týče požitku z celebrit, uvidím ráda naživo Judea Lawa, pokud to půjde, ale ještě raději Thelmu Schoonmakerovou (teď se asi rouhám). Legendární střihačka představuje zážitek, který bych si nechtěla nechat ujít - i když je samozřejmě škoda, že se nepovedlo dostat na festival i "jejího" režiséra Martina Scorseseho (který nemá čas, neboť právě natáčí v Británii - nastojte - příběh pro děti ve 3D- adaptaci knížky Briana Selznicka The Invention of Hugo Cabret, s - nastojte podruhé - Sachou Baronem Cohenem a Benem Kingsleym). 

Festivalové stránky zatím nejedou na plný plyn, ale jakmile nějaké dobré duše naházejí na web texty z katalogu (který prý tenhle víkend odešel do tisku) a zveřejní data a časy projekcí, začnu si dělat osobní program. Loni jsem si všechno pečlivě naplánovala a příslušné papíry pak nechala doma... tak uvidíme, co se mi stane letos.    

pátek 18. června 2010

Jude Law: Mezi komercí a uměním


Plavovlasý idol planety s nukleárním romantickým potenciálem? Nebo hloubaný a racionální adept prestižních hereckých cen? Pro sedmatřicetiletého Angličana je dvojí život denním chlebem přinejmenším deset let – od chvíle, kdy ho média začala vnímat jako hvězdu s výjimečným kasovním potenciálem. Od doby, kdy ho počítají mezi hollywoodské celebrity, si všestranně nadaný herec udržuje vnitřní rovnováhu tím, že střídá komerci s „uměním“.

Thriller Talentovaný pak Ripley, který mu vynesl v roce 2000 cenu BAFTA a nominaci na Oscara, sci-fi Stevena Spielberga A. I.: Umělá inteligence (2001), historická romance Návrat do Cold Mountain (2004 – další oscarová nominace) či ceněné milostné drama Na dotek (2004) – to jsou tituly, které Judeu Lawovi zajistily zájem publika i odborníků a proměnily ho v herce žádaného na obou stranách oceánu. Současně ovšem jde o filmy, které různými způsoby formovaly tvářnost uplynulého filmového desetiletí. 

I v rámci žánrového mainstreamu si ale Law pečlivě vybírá, na čem a s kým chce spolupracovat: ve filmografii herce, který na letošním MFF Karlovy Vary převezme Cenu prezidenta festivalu, tak prakticky nenajdeme bezvýrazné tituly ani trapné přivýdělky (tím je pro něj osobně jen romanci Hudba ze sousedního pokoje z roku 1997).

V dobré společnosti 

Pokud jde o výběr spolupracovníků, spoléhá Jude Law v mainstreamu i artové oblasti na osvědčené režiséry: vedle Spielberga mezi ně patří i Clint Eastwood (drama Půlnoc v zahradě dobra a zla/1997), David Cronenberg (sci-fi eXistenZ/1999) či Sam Mendes (comicsový thriller Road to Perdition/ 2002). Vedle ceněného čínského ctitele chvějivě neuchopitelných nálad Wonga Kar-waie (romantický příběh Moje borůvkové noci/2007) v hercově filmografii figuruje bezskrupulózní populista Guy Ritchie (akční Sherlock Holmes/2009). Vnitřně komplikovaného režisérského mistra Martina Scorseseho (Letec/2004) prostřídal s protřelou údernicí romantického žánru Nancy Meyersová (komedie Prázdniny/2006). A po cílevědomé britské experimentátorce Sally Potterové (Rage/2009) spolupracoval s chaotickým hračičkou Terrym Gilliamem (Imaginárium Dr. Parnasse/2009). 

Když se k tomu přičte ještě plodná spolupráce s Anthonym Minghellou (kterou vedle Talentovaného pana Ripleyho a Návratu do Cold Mountain rozvinulo i zajímavé drama Dveře dokořán/2006), přestává skoro jít o filmografii: vzniká cosi jako osobní manuál střádající ta nejvzrušivější jména soudobé režisérské elity.
Platí to samozřejmě i naopak: spolupráce s Judem Lawem představuje cennou inspiraci, jistý zisk i zřejmou rozkoš, kterou si nikdo nechce nechat ujít. Harmonická profesionální existence inteligentního, krásného a svižného modrookého idolu tak patří k těm neutěšenějším jistotám současné filmařské scény.

Talentovaný pan Law 
Život filmového herce se ale také dá hrát na různé způsoby, přičemž ten britský se tradičně odvíjí od divadelní edukace. Tou prošel i Jude (narozený 29. 12. 1972 v Londýně) jako syn učitelského páru, jenž dnes provozuje ve Francii vlastní hereckou školu a divadlo. Jméno příští hvězda dostala podle oblíbené písničky Beatles Hey, Jude. Už ve dvanácti letech stanula na jevišti londýnského National Youth Music Theatre a po ukončení střední školy působila v nejprestižnějších britských souborech, Královské shakespearovské společnosti a Národním divadle (čímž si splnila svůj dětský sen). Za účinkování v Hrozných rodičích Jeana Cocteaua byl Law v roce 1995 nominovaný na Cenu Laurence Oliviera a jejich broadwayská inscenace mu vynesla Theathre World Award 1995 a nominaci na cenu Tony (druhou získal letos za titulní roli v broadwayské inscenaci Hamleta). 

To už za sebou ovšem měl televizní začátky, mimo jiné v jedné epizodě krimiseriálu Případy Sherlocka Holmese (1991), kdy si ovšem o roli doktora Watsona (kterou nebývale příjemným způsobem ztvárnil o osmnáct let později s Ritchieho snímku) mohl nechat jen zdát. Ve filmu debutoval v roce 1994 v punkové road movie Shopping (1993), kde si zahrál hlavní roli po boku Sadie Frostové. O sedm let starší herečka se v září 1997 stala Judeovou ženou a častou hereckou partnerkou. Šestiletý vztah ovšem skončil v říjnu 2003 rozvodem a soudní bitkou o opatrovnictví nad třemi dětmi a trvalejší harmonické zázemí od té doby herec nenašel. 

Do konce 90. let si talentovaný mladík připsal na konto i životopisný snímek Oscar Wilde, kde si zahrál milce legendárního londýnského dandyho, lehkomyslného aristokrata Alfreda, či pozoruhodnou nezávislou americkou sci-fi Gattaca. V té se objevil po boku Umy Thurmanové jako geneticky „dokonalý“, ale psychicky rozvrácený invalida Jerome. Dalším z Lawových mravně rozkolísaných hrdinů se stal šupácký milenec elegantního hrdiny (Kevin Spacey) v jižanském dramatu Půlnoc v zahradě dobra a zla, které se stalo v roce 1997 reprezentativním blockbusterovým debutem pilného mladého Angličana v Hollywoodu.

Zlobivý chlapec 
Od té doby Jude Law dělí svou pozornost mezi americkou továrnu na sny a rodnou Anglii. V roce 1999 se poprvé sešel se svým krajanem Anthonym Minghellou, aby se v Talentovaném panu Ripleym pod jeho vedením proměnil v požitkářského flákače Dickieho, který si v Itálii za otcovy peníze užívá sladkého života a zatáhne do svého světa i hrdinu v podání Matta Damona. I když Dickie mu vynesl oscarovou nominaci, měl už Law povrchních, dekadentních svůdců ve filmografii až příliš. Robotického gigola Joea v A. I.: Umělé inteligenci můžeme chápat jako účtování s takovým typy. 

Law ovšem i nadále obratně kličkuje mezi stereotypy, do kterých ho vhání jeho klasicky krásný, atletický vzhled. Kdyby o to stál, mohl by vypálit rybník drtivé většině hvězd zavedených v romantických komediích (což s nukleární jímavostí demonstrovaly Moje borůvkové noci) nebo se vrhnout na akční žánr (což letos dokázal akční sci-fi Repo Men). Ambivalentní charaktery a zlé chlapíky hraje ovšem mnohem raději než romantické slušňáky, i když i jim dokáže vdechnout život a nabít je nejednoznačnou energií. 

Svůj romantický potenciál s chutí podřizuje kritickému, ironickému kontextu (třeba v komedii Zlatíčko z roku 2004) nebo ho prožene nelítostnou mlátičkou realistického vztahového dramatu – jako v adaptaci divadelní hry Patricka Marbera Na dotek, ve které se v roce 2004 sešel s Clivem Owenem (ale v rámci pohádkového hvězdného obsazení také s Julií Robertsovou a Natalií Portmanovou). 

Smysl pro humor, realistická sebekritičnost a zvědavost Judea Lawa zřejmě bezpečně chrání před profesionálními stereotypy. Jeho profesionální sebejistotou tak nejspíšhned tak něco neotřese. Asi stěží byste našli jiného herce, který na hamletovskou otázku „být či nebýt“ odpovídá reklamou na parfém Dior Sport, kde funguje jako sofistikovaná pobídka k životu.

(psáno do karlovarského materiálu pro časopis Reflex, kterému děkuju za možnost uveřejnit text i zde)







středa 16. června 2010

Toy Story 3 kopíruje Svěrákova Kukyho

Vypadá to, že autoři třetího Příběhu hraček vykradli animovaný film Jana Svěráka Kuky se vrací: vyskytuje se v něm totiž postava postaršího růžového medvěda zvaného Mazel a mučivý motiv vyhozených starých hraček, které končí na skládce a vracejí se domů ke svému právoplatnému dětskému majiteli. Mazel /přestože voní po jahodách a působí na první pohled nevídaně roztomile/ je ovšem ryze záporná a zcela nepolepšitelná postava, jakých ve filmech Pixaru najdete jen málo - respektive je to těžce traumatizovaná hračka, která se kdysi ztratila "své" holčičce a po zjištění, že byla nahrazena, se v ní cosi navždy zlomilo. Takže mezi hračkami ve Sluneční školce, kde Mazel posléze najde útočiště, rozpoutá totalitní teror. Jeho obětmi se pak málem stanou Buzz Rakeťák a jeho přátelé, zbloudilé a uvězněné hračky otřesené skutečností, že jejich dosavadní  majitel Andy  vyrostl, chystá se odjet na vysokou školu a vyklízí svůj chlapecký pokojíček. Co udělá s hračkami, s nimiž si už dávno nehraje? Vyhodí je do popelnice, dá je na půdu, nebo je třeba někam či někomu daruje?

Podobně jako v Kukym, i v Toy Story 3 má postava praktické matky nejprve trochu negativní roli a popelářský vůz hraje roli děsivého únosce hrdinů na obří městské smetiště, které je místem absolutní zkázy a děsu. A podobně jako ve Svěrákově filmu, i digitálně animovaní hrdinové mají permanentně usměvavé výrazy hraček, se kterými si tvůrci zajímavě vyhrají (třeba v citově nevídaně vypjaté chvíli, kdy Buzz a spol. získají pocit, že jim v pekelné smetištní jámě nezbývá než společně čelit jistojisté smrti).

Je ovšem otázkou, nakolik Jana Svěráka ohrozí v očích českého publika čtvrteční premiéra Toy Story 3: pixarský film je sice báječný, podívaná ve 3D je velkolepá a poselství je jako vždycky složité, chytré a dojemné - ale Kuky je přece jen velmi osobním svěrákovským filmem a působí nesmírně česky. Větší problém podle mne může nastat při uvedení na zahraniční trh (a možná už na MFF Karlovy Vary, kde Kuky soutěží): jak divákům odjinud, kteří pixarský film uvidí dřív než český, vysvětlit, že malý český autor nekopíruje své velké bratry z Pixaru? Po Tmavomodrém světě, který oslabila nešťastná a stejně náhodná podobnost s Pear Harborem, jde přitom už o druhou podobnou situaci, ve které by se Jan Svěrák mohl ocitnout. Kuky je ale naštěstí hodně jiným filmem než Toy Story 3 a Mazel není jeho hlavní postavou.   

pondělí 14. června 2010

Letní intermezzo s Halle Berryovou: Jinx nahoře a dole


Když James Bond (Pierce Brosnan) v bondovce Dnes neumírej (2002) na kubánské pláži nenápadně obhlíží dalekohledem kliniku, kde se tajemný doktor Alvarez zabývá genovou terapií, zaujme ho krásná plavkyně – černá Venuše vynořující se právě z mořské pěny v minimalistických plavkách. Nad sklenkou mojita agent objeví, že Američanka Giacinta Johnsonová si říká Jinx, stráví s ní vášnivou noc a druhý den zjistí, že kráska ho u jeho protivníků předešla, vyhodila kliniku do povětří a elegantně mu zmizela před očima skokem pozadu z výšky šedesáti metrů. Později přijde na to, že Jinx je ve skutečnosti agentka CIA a mají tedy společné nejen sexuální, ale i profesionální zájmy…

Geneticky nezmutovaná a digitálně neupravená Jinx v podání Halle Berryové je v jubilejním, dvacátém dobrodružství agenta 007 nejspíš vzrušivější atrakcí než Bondovo neviditelné auto. Chronicky machistickému agentovi je nejen zcela rovnocennou partnerkou, ale v některých okamžicích ho dokonce předčí. Korunuje tak v rámci série s Piercem Brosnanem linii moderních, emancipovaných bondgirls, uvedenou Natálií ze Zlatého oka z roku 1995 (která však agenta předhonila jen v počítačových dovednostech) a pokračující přes Elektru Kingovou z filmu Jeden svět nestačí (která se nepočítá, protože se z ní vyklubala zloduška) k energické čínské agentce Lin Wai ze snímku Zítřek nikdy neumírá (která se Bondovi vyrovnala jako profesionální partner, ale nikdy nad ním nedominovala). Po Jinx v Dnes neumírej mohl následovat už jen restart celé série v realističtějším duchu, s novým představitelem Danielem Craigem a s bondgirl Vesper Lyndovou, jedinou ženou, která 007 kdy skutečně zlomila srdce.

Něco takového by Jinx nikdy nenapadlo. Je ale zajímavá i proto, že během své úvodní prezentace přímo cituje objevení historicky první bondgirl, Honey Ryderové v podání Ursuly Andressové, v první bondovce Dr. No (1962). Ve scéně na mořském břehu ovšem sloužil nůž, pohupující se Honey v pouzdře na levém stehně, jako nezbytná pomůcka při sběru mušlí, kterým se živila. U Jinx je ovšem už jen ozdobou jasně naznačující, že tato kráska si hned tak něco nenechá líbit. V podání Halle Berryové má bondgirl vystupující z moře a mísící bezstarostnost s vědomím vlastních předností především reprezentovat současnou představu emancipované sexuální bohyně (a v tom smyslu zněl i jediný režisérův příkaz „buď sexy“, při jehož naplňování se herečka při houpání v bocích zbrzdila těsně před hranicí karikatury). Rozdíl ve vnímání ženy jako sexuálního idolu v Dr. No a Dnes neumírej je ovšem propastný – a výmluvně ho odráží už odlišná barva bikin: božsky vyvinoutou, ale dětsky naivní blondýnku v úbělových plavkách nahradila přirozeně sebevědomá černá panteřice v dráždivě oranžovém modelu, žena dospělá na těle i na duchu a zjevně natolik samostatná, že jedna z pozdějších scén, ve které Jinx agent 007 zachraňuje před smrtí, působí nečekaně nevěrohodně. 

Podobně se po závěrečném souboji se zloduchy v letadle, kde bongirl vystupuje jako jakýsi agentův zdvojený partner, zdá jen stěží uvěřitelné, že by ve finále skončila s hrdinou na lůžku z diamantů "panensky" bíle (polo)oděná. Navíc Jinx leží pod Bondem, na rozdíl od první postelové scény, kde je prezentována dominantněji - má totiž navrch a navíc zůstává ozbrojená (i když při milostných hrátkách použije nožík naštěstí jen pro rozpůlení fíku). Finální ztrátu nadřazenosti Jinx si vysvětluji jako závěrečné nutné oslabení této vůbec nejemancipovanější bondgirl ve filmu, určeném primárně přerostlým chlapcům. 

Dvacátá bondgirl je dokonalá, samozřejmě především díky péči režiséra a kameramana a týmu maskérů a kostymérů: na to, aby její představitelka i během natáčení na studené, větrné pláži ve španělském Cádizu vypadala nažhavená sluncem a smysností, rozhodně nepotřebovala Oscara. A přece ho Halle Berryová měla (rok předtím ho dostala za Ples příšer (2001), což je v bohaté bondovské historii unikát (na Oscara před ní dosáhla z představitelek bondgirl ještě Kim Basingerová, která ho však dostala až čtrnáct let po bondovce Nikdy neříkej nikdy, v roce 1998 za krimi L. A. – Přísně tajné). 

(Hádejte, koho píšu do chystané knížky? :-))

pátek 11. června 2010

Poslední Shrek: Zvonec a konec


Hlavní dobrá zpráva v souvislosti se čtvrtým příběhem zeleného zlobra je, že se ani po nepříliš povedeném Shrekovi Třetím nemusíte bát směřovat do kina: režisér Mike Mitchell je celkem solidní řemeslník a za zády mu stojí tým, který se na Shrekových dobrodružstvích profesionálně vypracoval během uplynulého desetiletí a nepřestal mít titulního hrdinu rád. 

Shrek tentokrát opravdu potřebuje, aby ho někdo rád měl, protože utrpěl krizi středního věku a nudí ho stereotypní, šťastný rodinný život s manželkou Fionou a třemi zlobřaty v milované bažině. Protože touží po starých zlatých časech, kdy se ho všichni báli, podepíše bez rozmýšlení značně nevýhodnou smlouvu, ve které se se zloduchem Rampelníkem domnívá vyměnit jeden den vysněné zlobří svobody za jeden den ze své uplynulé existence. Protože zlomyslný skřet si vybere den, kdy se Shrek narodil, zbývá hrdinovi na světě právě už jen čtyřiadvacet hodin, které musí navíc strávit v alternativním Království za sedmerými horami. To starý dobrý známý svět moc nepřipomíná. Vládne mu právě Rumpelník s podporou zlých čarodějnic, Shrek se v něm nikdy nenarodil a nikdo ho tu nezná - včetně Oslíka, Kocoura v botách a dokonce i Fiony, která je vůdkyní zlobřího odbojového hnutí. Zachránit všechno může jen polibek z lásky, ale jak má Shrek k něžnému citu přimět novou, feministicky zahořklou Fionu, která tvrdla v dračí věži (viz první díl) tak dlouho, že se nakonec musela zachránit sama? Ještě štěstí, že Shrek je na rozdíl od ostatních postav stále tentýž... 

Zatímco předchozí díly se ubíraly tradiční cestou zmnožování známých prvků a jejich variací, nový Shrek je ryzí restart: divákova slast se generuje téměř výhradně ze skutečnosti, že všechno, co dosud znal, je rozmetáno v prach, nicméně se to osudovou pohádkovou silou postupně zase vrací do původní, důvěrně známé podoby. (Jen ten Kocour v botách už asi nezhubne.) Vyprávění tedy navenek dává za pravdu Shrekově optimistické činorodosti a usvědčuje z omylu Fionu, která na pohádky přestala věřit (ale ke ztřeštěnému bambulovi s dobrým srdcem ji to přece jen jaksi osudově táhne...). Poslední (ale kdo ví...) dobrodružství zeleného zlobra je tak emotivnější než předchozí díly a má přinejmenším stejně silný příběh jako jednička. 
  
Shrek ve 3D nenabízí nic pozoruhodného a při jeho sledování možná brzy přestanete vnímat, že o nějaké 3D jde - což vlastně kupodivu dobře souzní s celkovým laděním projektu, který sází na jistotu po všech stránkách - včetně hlavního morálního naučení. To praví, že jeden obyčejný svět by jednomu obyčejnému zlobrovi měl stačit a nemělo by se usilovat o jakoukoli změnu, protože bude velmi pravděpodobně jen k horšímu. Všude dobře, doma nejlépe - Dorotko, táhni zpátky do Kansasu a buď šťastná. Zatímco první Shrek byl kupodivu ve své podstatě velmi pohádkový, protože se v něm titulní hrdina vlastními silami vypracoval z hloupého Honzy ke království a princezně, tohle je - navzdory proklamacím autorů filmu - hotová pohádková antiteze. Líbit se vám vlastně může jen v případě, že máte v oblibě ty navenek žertovné "lidové" (ve skutečnosti  odkouzlené a populisticky štvavé) pohádky, ve kterým Honza zůstane spokojeně ležet na peci a princezna na věky věků bude trčet ve mlejně a konverzovat s veselým vodníkem.

Čtvrtý Shrek je smutný, realistický příběh o životním kompromisu, který přichází s věkem. Bože, kdo by před deseti lety věřil, že autoři Shreka někdy budou tak nepoeticky konformní. 
  
USA 2010, 93 minut, IMAX a 3D Cinema, dabing nebo titulky
Režie: Mike Mitchell 
Hudba: Harry Gregson-Williams
V originální verzi mluví: Mike Myers, Eddie Murphy, Cameron Diazová, Antonio Banderas, Julie Andrewsová, John Cleese, Jon Hamm, Jane Lynchová, Craig Robinson

Premiéra v ČR:  15. 7. 2010

Výsledky ankety: láska a nenávist k Angelině J.

Moje malá anketa o vztahu čtenářů tohoto blogu k Angelině Jolieové dozněla a výsledky jsou docela zajímavé. Herečka, která 4. června oslavila pětatřicetiny, rozdělila hlasující skupinu na dva téměř stejně velké tábory - s láskou a nenávistí je to skoro půl na půl. Přičemž samozřejmě pozitivní hodnocení převažuje (divila bych se, kdyby ne - hádám, že skoro žádná herecká hvězda si to s diváky nemůže úplně rozházet.*/).

Takže 20% hlasujících má k Angelině vřelý vztah a 30% má skvělý vztah s ní a otevřeně se přitom raduje, že o něm Brad neví (bože, jak to ženská všechno stihne?). Tři procenta se dokonce domnívají, že herečka je stále zajímavější (to podepisuju). 21% sladkou Angelinu nesnáší a o tři procenta hlasujících víc prý už nudí. Ty musím trochu politovat - soudím totiž, že v následujících letech možná o hodně přijdou. Je strašně těžké věštit budoucnost, ale pokud se Jolieová neodstřelí drastickými dietami a nepověsí si na krk příliš mnoho potomků, mohla by v příštích letech procházet docela zajímavou fází hereckého přechodu, který u ženských hollywoodských hvězd nastává výrazně dřív než u normálních smrtelníků.  

Zatím se drží akčních snímků (v srpnu přijde i do českých kin thriller zkušeného Phillipa Noyce Salt) a  v těch vypadá se svýma dlouhýma pavoučíma nohama a rameny jakoby trochu vykloubenými pořád báječně (jak dokázal můj celkem oblíbený, totálně ornamentální snímek Wanted) V pohybu vyhlíží dokonce lépe než jiná moje akční favoritka typu pavouk sekáč, Uma Thurmanová (i když zas nedám dopustit na Umina nadměrná chodidla). Nevím, jak dlouho ještě může Jolieová v akční fázi vydržet (respektive jak dlouho ji diváci v téhle podobě a vzrůstající konkurenci ještě snesou). Ale rozhodně má razantně nakročeno na žánrově navenek "opačnou" kariéru, což pro mne naprosto přesvědčivě potvrdila skvostná Výměna


Clint Eastwood připomněl, že známe i "jinou" Jolieovou, stejně výrazově zkázněnou, jako bývá v akčních filmech - ale najednou ji proměnil v jakoby křehkou ženu s útlými svěšenými ramínky a očima jako noční studny bolesti. Smyslná  pusa, kterou herečka zdědila po otci Jonu Voightovi, vypadala díky použitému "dramatickému" líčení a snímání jako polozahojená rána. Zúročit její vlastně dost "divný" vzhled byla trefa do černého...  


Pokud se Jolieová bude snažit fungovat jako "vážná" žánrová herečka, nemyslím, že by mne to kdy nudilo - jestli si totiž navíc dokáže vybírat ty správné režiséry s jemným vizuálním i silným vnitřním dramatickým cítěním typu Eastwooda. Nějakým zázrakem totiž sama nemá sklon k přepjatě melodramatickým "hereckým koncertům, tedy pokud jí do nich někdo netlačí. O tom, že tyto kvality Jolieové nezůstaly nepovšimnuty, mimochodem svědčí Oscar za Narušené (1999), nominace na Oscara a cenu BAFTA za Výměnu a tři Zlaté glóby (za televizní minisérii Johna Frankenheimera George Wallace/1997, televizní a ne zcela povedenou  přepjatou Giu/1998 a Narušené). A pokud vyjde  plán Angeliny Jolieové na spolupráci s Darrenem Aronofským na adaptaci románu Rona Rashe Serena, začínám se opatrně těšit.  

*/ Ale s tím se dá polemizovat, protože místní čtenářstvo je přece jen značně vybrané. Což takhle udělat anketu o Halle Berryové, té ambiciozní černé hysterce, jejíž portrét teď horko těžko spisuju do chystané knížky?

středa 9. června 2010

Malá poznámka: Jude Law


Protože se včera oficiálně potvrdilo, že Jude Law přislíbil přijet na MFF Karlovy Vary (aby tam nevážil cestu jen tak, převezme Cenu ředitele festivalu a uvede hádám projekci thrilleru Talentovaný pan Ripley /1999, za který byl nominován na Oscara), je teď pro mne ještě o něco zajímavější sledovat, jak v neděli dopadne udílení divadelních cen Tony. 13. června by se totiž mělo rozhodnout, jestli ji Law získá za broadwayskou inscenaci Shakespearova Hamleta (mimochodem na tuto prestižní divadelní cenu je letos nominována i Catherine Zeta-Jonesová za broadwayskou inscenaci muzikálu A Little Night Music/Malá noční hudba).

Jude Law byl na cenu Tony nominovaný už v roce 1995 (za účinkování v inscenaci hry Jeana Cocteaua Hrozní rodiče). Pokud jde o Hamleta, tuto verzi režíroval Michael Grandage a premiéru měla loni na jaře v londýnském Wyndham's Theatre, načež se v říjnu přesunula na jeviště newyorského Broadhurst Theatre. Zatímco ve vlasti velkého Alžbětince byly reakce spíš smíšené, Američané inscenaci (odehrávající se zase jednou v moderních kulisách) přijali poměrně vřele. 

 

úterý 8. června 2010

Malá poznámka k Haleymu Joelu Osmentovi

Nevím, jestli jste se minulý pátek dívali v televizi Forresta Gumpa, ale mně od té doby nějak vrtá hlavou (a asi pořádně, když se k tomu ještě dneska vracím) rolička hrdinova synka, respektive Haley Joel Osment, kterému bylo v době natáčení pět let. (Kdo uvěří, že letošního 10. dubna oslavil dvaadvacetiny?) V tragikomedii Roberta Zemeckise 1/ se Osment jen mihne, ale technicky jde o jeho filmový debut - a ten talent, který se našinci zahryzl do srdce v Shyamalanově Šestém smyslu (který mu v roce 1999 vynesl nominace na Oscara a Zlatý glóbus) a Spielbergově A.I. - Umělé inteligenci, rozhodně byl přítomný ještě v roce 2003 v nenápadném filmečku Vysloužilí lvi (kde hrál po boku veteránských kolegů Michaela Cainea a Roberta Duvalla).

Což byl také prakticky poslední film, ve kterém se Osment objevil - v roce 2007 si zahrál ještě hlavní roli v krimi Home of the Giants, ale prakticky už se sedm let udržuje v kondici jen občasným dabováním videoher a podobně. (A životopis si v roce 2006 neslavně vylepšil skandálem kolem bouračky pod vlivem alkoholu.) Na chlapce považovaného za největší talent své generace, který měl hrát malého Annakina Skywalera v Epizodě I a Harryho Pottera v době, kdy o režii Kamene mudrců uvažoval Steven Spielberg, se nějak rychle zapomnělo - koukám ale, že v listopadu zase opatrně vyplave na povrch (a tohle vypadá už dost dobře, zvlášť v té kombinaci s Maxem von Sydowem).

Mezi televizní reklamu na dětskou lahůdku přes prý ne úplně povedený broadwayský debut (narkomanský Bobby ve hře Davida Mameta American Buffalo v režii Roberta Fallse - 2008) k dramatu z nacistické éry Truth and Treason (premiéra bude příští rok) stihl Osment vklínit ještě studia na Newyorské univerzitě. Vypadá to, že nebude v rámci kariéry bývalých dětských hvězd kopírovat ani tak Macaulayho Culkina, ale spíš Jodie Fosterovou. Tedy pevně v to doufám s ohledem na sebe a své divácké požitky - všimli jste si ve Forrestu Gumpovi, jak perfektně - několik metrů od kamery v zadním plánu při sledování televize - hrál zády?

1/ A mimochodem - kdo by při sledování nejlepšího filmu o bonboniéře kdysi uvěřil, že Zemeckis mohl od dob skvělého Forresta a ještě lepšího Trosečníka propadnout takové nenávisti k lidstvu, že pracuje jen s computerovými hrdiny?

neděle 6. června 2010

Zelená zóna: bouračka na informační dálnici

Zatímco jsem se chystala napsat něco o novém filmu Paula Greengrasse, který ve čtvrtek vstoupil i do českých kin, napsal o něm František Fuka - a mně se zdálo, že k tomu nemám co dodat, protože řekl vše důležité a navíc stručně (což bych dokázala jen stěží). Pak jsem si začala trochu mořit mozek a zjistila, že Zelená zóna pro mne zajímavá je, ale že prostě vyžaduje, abych se trochu snažila. Což může být pro normálního diváka, který do kina vyrazí na válečný thriller s Mattem Damonem, trochu problém. A může to být problém i pro někoho, kdo má opravdu rád třeba režisérův předchozí snímek Let číslo 93.


Na rozdíl od Franty nemám pocit, že by byla chyba ve scénáři Briana Helgelanda, a nemám teď ani pocit, že snímek je špatně načasovaný, protože téma aktuální v roce 2008, kdy Greengrass začal na projektu pracovat, dnes už nikoho příliš nezajímá. Kdyby si filmaři byli trochu pospíšili, mohla se Zelená zóna stát jedním z nejpůsobivějších antibushovských snímků v Hollywoodu. Možná ale tak přímočarý plán zavrhli - kdo ví? 


Veřejnost asi momentálně opravdu nemůže vzrušit samotná  dnes už skoro historická epizoda z roku 2003, kdy Američané v Iráku  hledali zbraně hromadného ničení (stručné shrnutí včetně některých souvislostí najdete tady). Mohl by ji však vzrušit způsob, jakým Paul Greengrass s málo aktuálním tématem pracuje a posouvá ho dál. Označení "skoro historická" je totiž pro epizodu války v Iráku docela na místě - paměť nejširší veřejnosti je krátká a na dané události si dnes diváci jaksi pamatují/nepamatují, tedy o nich "něco vědí", ale netuší vlastně přesně co. 


Film s otázkou "Jak to tehdy sakra vlastně bylo?" pracuje naprosto autoritativně - nabízí totiž natolik přesvědčivou podívanou, že si až teprve na samém konci překvapeně uvědomíte, že jste se nechali zavést až kamsi - jak František Fuka poznamenává - do alternativní historie. Rafinované, chytré a razantní finále vhání diváka do zajímavé nepohodlné situace. Najednou totiž nejde jen o další greengrassovské cvičení v "reportážním" stylu kombinující realitu a fikci, jako byl právě Let číslo 93, ale rovnou o praktickou esej na téma paměti veřejnosti a způsobů, jak s ní manipulovat. Greengrass je samozřejmě "čestnější" než dokumentarista Michael Moore - přece se díváme na hraný film, ve kterém hrají herecké hvězdy typu Matta Damona, Brendana Gleesona a Grega Kinneara. A právě proto nás režisér nakonec tak pěkně zatahá za nos.      


Zelená zóna sice vypadá opravdově, ale není natočena podle "skutečných událostí" - nabízí zřetelně zpolitizovaný pohled na celou situaci, který dnes část veřejnosti považuje za naprosto legitimní (pokud teď snesete nějaký ten spoiler, pak hlavní hrdina, americký voják z jednotek pověřených v Bagdádu hledáním Saddámova zbrojního "pokladu", objevuje, že jistí jeho nadřízení si informace o zbraních hromadného ničení v Iráku vymysleli s mlčenlivým požehnáním bushovské administrativy, která potřebovala nějakou záminku k rozpoutání války - konec spoileru). Brian Helgeland (nikoli náhodou naposled pracoval na nové verzi legendy o Robinu Hoodovi s Ridleym Scottem) pro Greengrasse vytvořil scénář, který působí naprosto účelně a ladí s motivem, kterým se režisér zabýval často předtím - s otázkou přenosu a "morálnosti" informace v moderním světě. 


Tak abstraktní věc, jako jsou informace, samozřejmě nejde dost dobře zaznamenat na kameru. Dá se ale natočit příběh o agentovi, který se za nimi honí po celém světě, aby dlouho nepřišel ani na své vlastní jméno. Nebo příběh o velké a mocné zemi, která byla tak zaskočená informací o teroristickém útoku uvnitř vlastních hranic, že ji nejdřív nedokázala pochopit a poradit si s ní. Greengrassovi jde o proces sdělování informací, respektive spíš jejich zatajování:  lidé fungují jako jedinci a současně jsou součástí provozu na "informační dálnici", kde vinou složitých mocenských bojů nebo prostě přetížených systémů dochází k fatálním bouračkám a zácpám.     


Součástí téhle skrumáže je i divák, který si na své cestě za zábavou a poučením samozřejmě přináší si do kina sumu informací o daném tématu. Pokud jde o vztah mezi tím, co publikum "ví" a událostmi, které prožívá spolu s postavami na plátně, i při sledování Letu číslo 93 jste přece celou dobu věděli, že cestující uneseného letadla svůj boj s teroristy nakonec prohrají, protože to tak 11. září 2001 prostě bylo. A přiznejte si, že i při sledování filmů o agentovi beze jména Jasonu Bourneovi jste věděli, že svalnatý hrdina v Damonově podání nakonec zvítězí... A stejně tak při sledování Zelené zóny víte, že Damonův Miller žádné Saddámovy zbraně hromadného ničení nenajde a že všechno jeho snažení rozkrýt mocenské machinace nadřízených jsou marné - protože to tak prostě bylo. To ale vůbec neznamená, že hrdinovi nedržíte palce a nejste napjatí... 


Na samém konci vyprávění vás pak Greengrass vystaví v oblasti toho, co se domníváte vědět, takové konfrontaci, že vlastně hluboce zalitujete, že to vůbec "takhle nebylo". Poctivost, pátračská píle, pravda a postava, kterou představuje Matt Damon, si přece zaslouží zvítězit nad lží a nenávistí! Jenže divák obývající realitu má jiné informace než divák sedící v kině...  

Green Zone
USA / VB / Francie / Španělsko 2010, 115 minut, titulky
Režie: Paul Greengrass
Scénář: Brian Helgeland (podle knihy Rajiva Chandrasekarana)
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: John Powell
Hrají: Matt Damon (Miller), Greg Kinnear Poundstone), Amy Ryanová (Dayneová), Jason Isaacs (Briggs), Brendan Gleeson (Brown), Khalid Abdalla (Freddy), Yigal Naor (generál Al Rawi)

Premiéra: 3. června 2010