Pěkný nový rok....

Milí čtenáři Alenčina blogu,

přeji vám veselé loučení se starým rokem a plno energie, lásky a hravosti do roku, který přichází. Ve světě se to bohužel nevyvíjí moc dobře... s takovými velkými věcmi, jako je mezinárodní politika, ovšem jako jednotlivci moc nic nenaděláme. Nejsme totiž hobit. Tolkienovsko-jacksonovský sen o jednom obyčejném, slušném půlčíkovi, který změnil "velkou" historii, je naneštěstí jen toužebným přáním.

Každý ale můžeme s tvrdohlavou láskyplností působit na věci a lidi kolem sebe. A taky samozřejmě můžeme něco dělat sami se sebou, což je práce stejně nekonečná jako pěkná.

Alenčin blog je ovšem místem, kde se píše (a snad občas i myslí) hlavně o filmu - takže vám v roce 2015 přeju plno báječných zážitků v kině! Nedělám ráda žebříčky, ale moc mne letos potěšily takové filmy, jako bylo Linklaterovo Chlapectví, Fincherova Zmizelá a Limanovo Na hraně zítřka. A v českém kinematografickém rybníčku Václavova Cesta ven. Protože žijeme ve světě sequelů a prequelů, těšte se spolu se mnou na příští rok - na snímky Před chlapectvím: Špatné zprávy pro spermie či Nalezená vs. Tyler Durden. A samozřejmě taky na  Mádlovo Pojedeme od moře.    

Exodus: Bohové a králové jako Scottova první verze

Ridley Scott patří dlouhodobě k mým oblíbeným režisérům a pokouším se porozumět každému z jeho nových filmů. Ty "ze současnosti" (myšleno s jistým časovým rozptylem - ve smyslu moderních dějin) ovšem považuju - počínaje thrillerem Ten, kdo mě hlídá z roku 1987 - za méně inspirativní. Takže jsem se myslím ani moc nevyjadřovala ke Švindlířům, Labyrintu lží či Konzultantovi. Výjimku pro mne představují vedle báječné Thelmy a Louise Scottovy příběhy o vojácích: vždycky mne zajímalo, co a jak tenhle režisér říká ve filmech Černý jestřáb sestřelen či G. I. Jane. 

Na novinářskou projekci nového filmu sedmasedmdesátiletého režiséra jsem jít nemohla, takže jsem si na biblický velkofilm Exodus: Bohové a králové vyrazila až teď po Vánocích (do sympatického kolínského Kina 99). Byla jsem dost nervózní, protože už jsem si kdesi na facebooku přečetla, že jde o "nejhoršího Scotta od G. I. Jane" - a Prométhea stále považuji za pozoruhodný, ale silně dezintegrovaný projekt. Exodus jsem tak byla připravená vnímat jako další pozdní dílo zestárlého tvůrce, jehož nevyváženost budu horkotěžko, sentimentálně obhajovat sama před sebou. Jaká byla moje radost, když mi film poskytl souvislé divácké potěšení - zbavené kritického studu za polopatismus, naivitu a oslí můstky, pokoušející se marně udržet pohromadě nesourodou změť vnitřně chtěného a vnějšími okolnostmi vnuceného vyprávění!

Pokud jde o charakter Exodu, jde spíš o podívanou ve stylu Gladiátora - tedy "film o vojákovi" - než o "duchovní" dílo na biblické téma (jež by ostatně bylo v režisérově filmografii novinkou). Ve Scottových filmech ovšem téma víry zaznívá opakovaně, už proto, že je nedílnou součástí historických látek, které ho dlouhodobě fascinují. Scott se v nich projevuje jako soustředěný agnostik konfrontující víru s racionalitou. Důvěra jedince v sebe sama, zkoumaná v rámci klasického, humanistického hollywoodského vyprávění, je jeho základním tématem. Je přitom nadřazena i jinému jeho blíbenému tématu - konfrontací západního monoteismu s jinými vírami. 

O Scottových pochybnostech o manipulátorském, antropocentrickém křesťanství a přirozenosti přírodní, "pohanské" existence jsem psala v souvislosti s režisérskou verzí Robina Hooda. Téma však silně zazní v Gladiátorovi a rezonuje i v Království nebeském (a mimochodem se odráží i v Prométheovi). Exodus nahlíží stejné téma, tentokrát ovšem překvapivě - přímo prostřednictvím biblického příběhu o Mojžíšovi.

Scenáristický tým (v čele se zkušeným Stevenem Zaillianem, jenž se Scottem dělal Hannibala a Amerického gangstera) s fakty zachází značně volně, stejně jako s biblickým příběhem. "Rekonstrukci" či vánoční podívanou ilustrující známý příběh tedy nečekejte. Nejde ovšem ani o sebestřednou, radikální polemiku. Scottův Exodus chytře zprostředkovává známé děje, přičemž cílem je "velká" podívaná držící pohromadě na základě současných hollywooodských standardů.

Film nabízí vyprávění o muži, jenž musí získat vlastní víru a sebevědomí, aby se mohl stát vůdcem lidu. Moderní racionalita se přitom v průběhu vyprávění demaskuje jako neužitečná v situaci obrovských, iracionálních, katastrof - "sedmi ran egyptských".  Rozumářský, skeptický bratránek následníka egyptského trůnu Ramsese má totéž východisko jako Maximus v Gladiátorovi: z pozice vojvůdce - miláčka štěstěny je po smrti vládce (faraóna Setiho v podání Johna Turturroa) zavržen a vyhoštěn. Zatímco pokrevně legitimní, leč "nesprávný" nový vládce se stává psychopatickým tyranem, hrdina místo návratu na dosavadní místo volí důstojnou roli stínového protivníka, který ve jménu utiskovaných usiluje zvrátit dosavadní nespravedlivé pořádky. To znamená svrhnout civilizaci zosobněnou Ramsesem, jenž v duchu otcovské tradice sám sebe bez přemýšlení považuje za boha. Úpadek Egypťanů zosobňuje vládnoucí třída obklopená dekadentní nádherou  a ospravedlňující svou existenci vyprázdněnou hierarchií a dvorskými rituály (vzpomeňme si na kolumbovský opus 1492: Dobytí ráje). Houfec odborných poradců, kteří se pokoušejí vědecky vysvětlit  katastrofu, je zdrojem série komických scén.   

Vzdělaný, sarkastický, racionální ateista Mojžíš se pak samozřejmě jen s obtížemi vyrovnává s informací, že není Egypťan, ale příslušník zotročeného hebrejského národa - a že navíc vyvoleným neznámého boha. Aby zvítězil, musí být ponížen, musí se naučit následovat své instinkty a víru a bezprávné otroky vnímat jako "svůj lid". Z pyšného Ramsesova vojevůdce a poradce se mění ve vagabunda, který si založí rodinu a devět let žije prostým, šťastným životem venkovského pastevce. Bezúsměvný boží posel Malak v podobě malého chlapečka však Mojžíše zdeptá díky sérii zvláštních událostí, které svou iracionální podstatou odkazují k hollywoodských katastrofickým velkofilmům (v rámci Scottovy filmografie pak mají obdobný statut jako Bílá smršť). Na rozdíl od nich se ovšem trest za porušení přirozeného řádu věcí týká pouze Egypťanů. Deset (filmařsky velmi nápaditě pojatých) ran egyptských nezasahuje Hebrejce, zatímco neústupný Ramses se svou nevinnou rodinou - manželkou a malým synkem - se symbolicky stává jejich hlavní obětí.

Postava protivníka - hrdinova temného alter ega - se u Scotta vyskytuje často, zřídkakdy je ovšem nositelem tak silných emocí jako Ramses v podání Josela Edgertona. Starozákonní kruťárny (jež v rámci hollywoodského spektáklu působí silně nekorektně) doléhají na mladého faraona tak nekompromisně, že si chtě nechtě získává divákovy sympatie. Kulminační scéna, v níž zdrcený Ramses dovoluje Hebrejcům opustit Egypt, tak Mojžíšova neústupného protivníka mění v dalšího ze Scottových úchvatných, ambivalentních zloduchů.  

Mojžíš (jehož oproti tradici poznáváme už v dospělém věku a nikoli jako kojence plujícího v košíku po Nilu) se postupně mění v poměrně nesympatického chlapíka. Opustí svou rodinu kvůli nepochopitelnému, vrtošivému bohu (jehož posel je nota bene pro ostatní neviditelný, takže hrdinovy rozmluvy s Malakem působí jako samomluva). Cestu do vysněné domoviny navíc téměř beznadějně splete, čímž vystaví své lidi strašlivému riziku... Tvůrci filmu však nakonec dávají za pravdu Mojžíšovi. Ten je sice v realistickém podání Christiana Balea nebývale "odkouzlený" (a žádné zázraky tedy před divákovýma očima nedělá), přinejmenším sekvence s přechodem Rudého moře však ukazují, že neviditelný bůh ho nakonec nenechal na holičkách. Plně akceptovatelná je však koncepce moderního hrdiny, který se svým bohem ne vždy souhlasí (a jeho bůh ne vždy souhlasí s ním). Kamenné desky s Desaterem tento Mojžíš nefasuje, ale vytesá ji je sám...    

Scott tak nabízí jiný druh žánrově řízené duchovní kontemplace než Mel Gibson v sadomasochistickém Umučení Krista a Darren Aronofsky v bezobsažně popisném Noem. Exodus však nejde tak daleko jako Troja Wolfganga Petersena, jež se rozhodla zcela obejít bez božských Olympanů. Ponechává však dialog věřícího s jeho bohem v individuální, soukromé rovině. Problém celého pojetí je samozřejmě v tom, že Exodus je - stejně jako skoro všechny Scottovy filmy - příběhem o individualizaci ve vztahu k jisté societě a souboru idejí. Mojžíš se mění ve vůdce, ale to handicapuje především anonymní "lid", o nějž sice jakoby jde, ale jemuž v rámci daného vypravěčského konceptu nezbývá než zůstat manipulovaným stádem. 

Exodus tak sice nabízí velkolepou, vizuálně úchvatnou a výtvarně mimořádnou podívanou (a to i ve 3D), k větší logičnosti a vnitřní harmonii se však zřejmě dopracuje až v režisérskému sestřihu. Scott, který svůj film původně plánoval jako čtyřhodinový, nabízí totiž celkem pravidelně na DVD i prodlouženou verzi, která bývá zpravidla komplexnější, bohatší a provázanější než kinoverze.

(Film jsem viděla v kolínském Kině 99 ve formátu 3D s českými titulky. Za pozvání děkuju Daliboru Státníkovi.)

Exodus: Gods and Kings

Velká Británie / USA / Španělsko 2014, 151 min.

Režie: Ridley Scott

Scénář: Steven Zaillian, Adam Cooper, Bill Collage, Jeffrey Caine 

Kamera: Dariusz Wolski

Hudba: Alberto Iglesias

Hrají: Christian Bale (Mojžíš), Joel Edgerton (Ramses), Ben Kingsley (Nún), María Valverdeová (Zipporah), Aaron Paul (Jošua), Sigourney Weaverová (Tuya), Ben Mendelsohn (místokrál Hegep), Indira Varmaová (velekněžka), John Turturro (Seti), tara Fitzgeraldová (Miriam)

Premiéra: 25. 12. 2014

Přání vánoční

Milí čtenáři Alenčina blogu, přeju vám krásný Štědrý den! Přestože Vánoce jsou emocionálně nejnáročnější období v roce, kdy se (skoro) všichni pod tlakem všeho toho klidu a míru stresují a prudí, užijte si je vesele! Já už jsem zvrtala, co jsem mohla. Kupříkladu jsem včera o půlnoci zapomněla dát cukr do těsta na rodinný vánoční koláč zvaný bomba. :-) Pak jsem tu bombu až do dvou v noci pekla a dívala se na 28 dní poté. Ideální štědrovečerní film! Pokud vím, jiní příznivci Vánoc volí akční thrillery (nejen Smrtonosnou past). Já ale raději horory.    
Tak přeju všechno nejlepší - šťastného kapra na talíři a hodně vytoužených dárků pod stromečkem. 

Filmové šperky na Vánočním bazaru Artcamu

Dneska, 18. prosince, od 16 do 20 hodin, se stanu součástí Vánočního filmového bazaru ve Studiu Béla. Stejně jako loni tady budu díky laskavému pozvání společnosti Artcam prodávat svoje filmové šperky. Minulý rok to bylo moc příjemné... něco jsem prodala, popovídala jsem si s milými lidmi a sama u kolegů nakoupila vánoční dárky. K mání budou už tradičně knížky, časopisy, plakáty a katalogy, ale také DVD a Blu-ray. Maďarský institut, Rytířská 25-27, Praha, pěkně po schodech nahoru. 

Raluca: Žižkovský mazaný Filip trpí syndromem vypatlané blondýny

V tak malé kinematografii, jako je ta česká, nemůže existovat samostatná verze nějakého většinového žánru. Česká detektivka nebo český akční film jsou tak klony hollywoodské produkce. Domácím specifikem bývaly parodie na „kapitalistickou“ popkulturu, kterou se dobová cenzura rozhodla českému publiku zatajit. Film Kdo chce zabít Jesii? (1966) tak odkazoval k superhrdinským comicsům a Konec agenta W4C (1967) k bondovkám. Železná opona padla a s ní i cenzura – a poslední slušnou parodií byl před jedenácti lety Mazaný Filip, v němž se Václav Marhoul láskyplně rozpomenul na klasickou postavu soukromého očka Phila Marlowa.

K literárnímu hrdinovi Raymonda Chandlera se vrací i nový český film Raluca, který ve čtvrtek vstoupil do našich kin. Hrdina celovečerního debutu scenáristy a režiséra Zdeňka Viktory se jistě nejmenuje Filip náhodou. A atmosféra, kterou osmatřicetiletý tvůrce ve spolupráci s kameramanem Alešem Hartem vybudoval, se místy skutečně blíží klasickému filmu noir. 

Záliba polistopadových českých tvůrců v echtovním hollywoodském subžánru je zřejmá (film noir ovlivnil i Ondřičkovu krimi z 50. let Ve stínu). Raluca je ovšem dalším domácím dílem trpícím syndromem vypatlané blondýny: opravdu dobře vypadá, ale v krásné hlavě nenosí nic zajímavého ani původního. A samozřejmě nemá smysl pro humor. Což nemění nic na tom, že Zdeněk Viktora je slibným, řemeslně nadprůměrným českým tvůrcem, který umí natočit honičku, aniž by vypadala nechtěně směšně. V psaní přirozených dialogů, životných postav a ve vedení herců však zatím bojuje se začátečnickými limity.

Režie i scénář po řemeslné stránce celkem klapou, autor však nemá co říct. Dobře obsazený Jan Dolanský se tak v roli žižkovského soukromého detektiva Filipa Marolda může snažit, až se mu kouří z uší. Coby bývalý policista traumatizovaný vraždou z vášně, který osudově podlehne titulní femme fatale, je nesympatickou směsí protřelosti, mužské infantility a naivity. Místo chandlerovského melancholického, morálního rytíře máme před sebou floutka, který se živí nechutnými rodinnými kauzami a kvůli textovkám milence kašle na své klientky. I k mazanosti má Filip Marold daleko: „jeho“ Raluca je provdaná za vrcholně podezřelého Rumuna, svazky rumunského podsvětí s pražskou mafií, jehož šéfa si proti sobě před časem popudil, však detektivovi vůbec nepřijdou na mysl.

Noirovou atmosféru mají navodit i hrdinovy vnitřní monology, v jedné scéně ovšem divák dostává o Raluce a jistém tetování informaci, díky které získá před nicnetušícím pátračem náskok. Takový režisérův úkrok stranou od starých, dobrých pravidel působí zbytečně: divák si ještě zvětší odstup od hrdiny a Raluca se z ženy s tajemstvím změní v to, čím ve skutečnosti je (a co je laskavým čtenářům detektivek jasné od chvíle, kdy vstoupí současně do baru a Filipova života). Problematické je i pojetí titulní role: debutující Malvína Pachlová je sice půvabná, filmovou osudovou ženu ovšem nedělá velký výstřih a kritická absence spodního prádla, ale charisma. Jeho budování je především režisérovým úkolem – a Zdeněk Viktora v tomto směru bohužel nestvořil postavu, která by vzbuzovala tu správnou voyeurskou empatii. Je přitom zřejmé, že dokáže vytvořit prostor pro skutečně dobré herce. Vedle Davida Novotného jako drsného Bruna je divácky nejsvůdnější postavou vyprávění mafián Vrbovský v lakonickém podání vynikajícího Stanislava Majera. Na plátně se jen párkrát mihne, ale je to osobnost, jejíž příběh by byl zjevně zajímavější než story Dolanského a Viktorova dietního Filipa… Tak snad příště. 

Raluca
ČR 2014, 80 minut
Scénář a režie: Zdeněk Viktora

Kamera: Aleš Hart

Hudba: Pavel Raclavský

Hrají: Jan Dolanský (Filip Marold), Malvína Pachlová (Raluca), David Novotný (Bruno), Helena Dvořáková (Markéta), Stanislav Majer (Vrbovský), Dana Syslová (Mamacita), Radim Schwab (Kraus)
Premiéra: 11. 12.

Hobit: Bitva pěti armád jako vyprávěnka pro lenošivé

Novozélandskému hitmakerovi Peteru Jacksonovi šlape jeho trilogie Hobit jako spolehlivě švýcarský časostroj. Prakticky na den přesně před dvěma lety vstoupil do kin první díl série s podtitulem Neočekávaná cesta. Úspěšný režisér a producent loni vypustil do kin pokračování Hobit: Šmakova dračí poušť. A teď trilogii inspirovanou kultovní knížkou J. R. R. Tolkiena uzavírá dalším velkofilmem splňujícím představu o ideální vánoční podívané.

Hobit: Bitva pěti armád je Jacksonův dárek pod stromeček, určený samozřejmě především fanouškům předchozích filmů. Těch je ovšem slušný počet. Jen předchozí dva díly přinesly do pokladen kin celosvětově 1, 975 miliardy dolarů, přičemž celá trilogie měla rozpočet „jen“ 745 milionů. Jacksonova produkční společnost Weta Workshop navíc v Hobitovi něco ušetřila na kostýmech a rekvizitách. Mohla totiž využívat rozměrný fundus z režisérovy předchozí tolkienovské trilogie Pán prstenů (2001-2003).

Koncept segmentace jedné známé literární předlohy do více filmů je relativně novou produkční strategií. Ze série se dá vytřískat víc peněz než z jednotlivého filmu, přičemž publikum se veze často i řadu let na vlně dlouhodobé, postupně rozvíjené marketingové strategie. Tři roky strávené s fantazijním, magickým a vtipným Hobitem by nebyly špatné, jen kdyby se nám do toho nepletli Avengers, X-Meni, Spider-Man a Hunger Games. Divák masírovaný průběžně hned několika franšízami je mnohočetným schizofrenikem, který v sobě celé roky udržuje hned několik „velkých“ příběhů. Distributoři ho musejí v pravou chvíli jen správně přepnout, aby se v Pánovi prstenů těšil na trpaslíka Gimliho a nečekal, že tam potká jiného, chlapíka máchajícho obřím kladivem – Thora z comicsového týmu Avengers. Rozdíl je i mezi Thorem a Thorinem.

Situace je o to náročnější, že divák se musí při sledování třetího dílu „rozvzpomenout“ na předchozí film - a současně reagovat na motivy, kterými tvůrci Bitvu pěti armád propojují s filmovým Pánem prstenů. Série Hobit byla totiž sice natočena později, ale její děj Pána prstenů časově předchází.

Prequel k apokalypse 

Jacksonův scenáristický tým využil ve třetím filmu své zkušenosti s převodem Tolkienovy naivní dětské knížky Hobit do komplexnější, temně osudové podoby Pána prstenů. Bitva pěti armád je tak prequelem k apokalypse fiktivní Středozemě, v níž žili dosud v relativním míru národy elfů, trpaslíků, lidí i hobitů (kteří jsou Tolkienovým osobním příspěvkem ke klasické mytologii). Boj pod horou Erebor, skrývající obrovský zlatý poklad dovedávna střežený hamižným drakem Šmakem, je vlastně první potyčkou sil dobra s tolkienovským arcizloduchem - Temným pánem Sauronem. Jackson proto oproti originálu udržuje dějovou lini „nejvyšší politiky“, která pomáhá zviditelnit silné vnitřní souvislosti.

Ve vyprávění se tak opět mihne i vznešená elfka Galadriel ve spanilém podání Cate Blanchettová. Mezi ní a elfí bojovnicí Tauriel je ovšem přece jen rozdíl: Galadriel do Tolkienovy Středozemě patří, zatímco ušatí akční hrdinka je prsatou útitbou většinovému diváckému vkusu, bažícímu po milostné zápletce.

Tisícihlavé hordy pochodujících, bojujících (digitálních a tedy nudných) vojsk jsou tak vyváženy komornější vztahovou linií. V té naštěstí nedojde jen na banálně „mezidruhovou“, story Tauriel a trpaslíka Kiliho, ale i na příběh jeho druha Thorina. Král bez království se onehdy s dvanácti trpasličími společníky, čarodějem Gandalfem a hobitem Bilbem vydal na pouť k Ereboru. Vznešený bezdomovec (v působivém podání fešného Richarda Armitage) podlehne v podzemních síních svých předků „dračí nemoci“, takže majetek upřednostní před morálkou a prostou lidskostí. 

Teprve teď dostává prostor titulní hrdina, který je (v souladu s tolkienovským konceptem) měřítkem normálnosti a lidskost. Půlčík Bilbo v brilantním podání Martina Freemana zůstává za všech okolností ideálem mírumilovného člověčenství. Motá se po bojišti tak bezelstně, že nakonec zásadně ovlivní i složité strategie „velkých“ postav. Protože žijeme v politicky korektní době, Bilbo ani v „bitevním“ dílu svůj meč nepoužívá. 

Navzdory tomu je jacksonovská Bitva pěti armád temným příběhem o nesmyslném boji, jejž rozpoutali hamižní, mocichtiví a intolerantní velitelé stojící v čele zfanatizovaných davů. Skrytým smyslem celé bitvy je pak Sauronova snaha přestrukturovat celou Středozemi tak, aby se přiblížil vysněnému Prstenu moci, jenž mu umožní převzít vládu nad světem.

Začlenění navenek nevinného příběhu Hobita do komplexního tolkienovského příběhu o Prstenu je chytré – a navíc je nosičem aktuálního sdělení. Tolkien v příběhu o Bilbovi reflektoval atmosféru blížící se. světové války. A ani Jacksonův Hobit není roztomilým, únikovým příběhem do fantazijní idylky. O realitě bohužel vypovídá víc, než si připouští lecjaký hobit, lenošivě hnípající pod vánoční jedlí ve své domovské noře. 

The Hobbit: The Battle of the Five Armies
Nový Zéland / USA 2014, 144 minut
Režie: Peter Jackson

Scénář: Philippa Boyensová, Peter Jackson, Guillermo del Toro, Fran Walshová
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: Howard Shore
Hrají: Martin Freeman (Bilbo Pytlík), Richard Armitage (Thorin), Ian McKellen (Gandalf), Evangeline Lillyová (Tauriel), Orlando Bloom (Legolas), Luke Evans (Bard), Lee Pace (Kili Thranduil)

Premiéra: 11. 12.

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)  

Dva dny, jedna noc: Dělnická třída jde do ráje

Žánr sociálního filmu má dnes mnoho různých podob. Živou energii i nová témata mu vdechla ekonomická krize, sourozenecká dvojice Luc a Jean-Pierre Dardenneovi si však stojí za svým už skoro dvacet let. Psychologické drama Dva dny, jedna noc ovšem v rámci přísně civilní, vycizelovaně poctivé tvorby belgického režisérského dua představuje příklon ke komerčnějšímu uvažování.

Všimlo si toho už snobské publikum na MFF v Cannes, odkud si jeho miláčci Dardenneové letos neodvezli žádnou cenu. Stejně jako Rosetta (1999), Dítě (2005) či Kluk na kole (2011), i jejich nový film spojuje témata rodiny, práce a peněz. Autorský styl opět spoléhá na neviditelnost, kamera těží z přirozenosti a hudba zaznívá jen z autorádia. Dardenneovské naturščiky a málo známé herce ovšem tentokrát vede mezinárodní hvězda. Francouzka Marillon Cotillardová má na svém kontě Oscara 2008 za titulní roli v životopisném dramatu Edith Piaf. A dojem živoucí autenticity vnáší i do hollywoodských spektáklů typu filmu Temný rytíř povstal. Ve filmu Dva dny, jedna noc jí pak připadá prakticky stejná úloha, jako Julii Robertsové v americkém snímku Erin Brockovich (2000). Ve filmu amerického režiséra experimentujícího občas se sociálním filmem - Stevena Soderbergha - měla ovšem prostá Američanka bojující proti mocné korporaci, která vynesla Julii Robertsové Oscara, reálný předobraz.

Hvězdná kráska hrající s autentickým zaujetím je totiž chytlavým nosičem poselství pro většinové publikum: dokáže je provést příběhem, který by jinak nepůsobil příliš uvěřitelně. Stejně si počínali italští neorealisté, když nakonec začali do chudinských hadrů oblékat hvězdné sexbomby typu Sophii Lorenové. Sandra Byaová, bojující proti propuštění, je v podání Cotillardové konstruktem bratrů Dardenneových, umístěným do dramaticky umného, emocionálně působivého vyprávění. Výsledek připomíná spíš Larse von Triera než neorealisty.

Mladá dělnice v továrně na solární panely nedávno prodělala nervové zhroucení (nedozvíme se proč). Jako slabý článek v pracovním řetězci má v rámci propouštění přijít o místo. Sandřini nadřízení si ovšem chtěli zachovat tvář a tak rozhodnutí přesunuli na její kolegy. Šestnáct dělníků v tajném hlasování upřednostnilo vlastní prémie před osudem nejbližší spolupracovnice. Protože však došlo ze strany šéfa k ovlivňování, přesvědčí přítelkyně zhroucenou Sandru, aby požadovala nové hlasování. 

Hrdinka má pouhé dva víkendové dny na to, aby kolegy přesvědčila o tom, že její věc je důležitější než tisíc eur. Respektive o tom, že ona i oni jsou v tom nevinně a důležitější než vlastní zájmy je boj proti společnému nepříteli – vykořisťovatelskému kapitalistickému systému, jehož rozkazy jejich šéfové bezduše naplňují. 

Jednoduchý, dramaticky sevřený, "morální" příběh ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů líčí hrdinčino putování víkendovým prostorem belgického letního maloměsta, zabydleným spolehlivě pestrým vzorkem po stránce sociální, národnostní i genderové. Vyčerpaná Sandra do sebe hází jeden Xanax za druhým, ale z pasivní, zoufalé trosky se před divákovýma očima mění v odhodlanou, samostatnou ženu, kterou není třeba litovat. Postoj tvůrců je ideově zřetelný: stojí na straně uražených a ponížených proti bytostně amorálnímu kapitalistickému systému. A do boje vysílají svou Ellen Ripleyovou, jež – místo s mimozemským Vetřelcem – bojuje s lidožravým kapitalistickým systémem. A aby toho nebylo málo, Dardenneové ji vysílají i do boje za ženská práva. Ve světě slabých, zbabělých misogynů je jedinou výjimkou hrdinčin manžel, fešák s morálkou světce vybavený schopnostmi špičkového terapeuta…

Coby zlý kapitalista bych si zapálila oslavný doutník, protože mí poctiví, letití kritici začali propadat peklu populismu a komerce. Coby divák chci vidět pokračování s Bradem Pittem v hlavní mužské roli. 

Deux jours, une nuit
Belgie/Itálie/Francie 2014, 95 min.
Scénář a režie: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne

Kamera: Alain Marcoen

Hrají: Marion Cotillardová (Sandra), Fabrizio Rongione (Manu), Olivier Gourmet, Catherine Saléeová (Juliette), Simon Caudry (Maxime) Timur Magomedgadzhiev

  Premiéra: 4. 12. 2014

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin. Tady na blogu vychází jen s drobnými přípodatky.)

MY 2

Gayové a lesby se mohou okořenit schémata českých vztahových komedií. Pokud má hlavní hrdinka mít nějakou pevnou oporu, místo tradiční nejlepší kamarádky nastupuje atraktivní, chápavý gay. V konverzačce Perfect Days – I ženy mají své dny, kterou natočila před třemi lety Alice Nellis podle divadelní hry Liz Lochheadové, takovou postavu roztomile ztělesnil Ondřej Sokol. V psychologickém příběhu MY 2, který bude od čtvrtka k vidění v českých kinech, dramatičtěji pojatou (ale neméně roztomilou) kreaci předvádí Ondřej Nosálek.

Podobně jako v případě filmu Alice Nellis, i MY 2 je dílem ženských autorek: ve formátu celovečerního filmu se jako debutantka představuje česká režisérka jugoslávského původu Slobodanka Radun. Ta se na scénáři podílela spolu s Radkou Denemarkovou. Spojení úspěšné spisovatelky s třiačtyřicetiletou absolventkou pražské FAMU působí šťastně. Šestačtyřicetiletá Denemarková je držitelkou tří cen Magnesia litera a píše docela jinou ligu než populární psavci zasahující do českého filmu – Michal Viewegh či Barbora Nesvadbová. 

Kvality Denemarkové se samozřejmě obtiskují i do filmu, jehož start v kinech provází i vydání stejnojmenné knihy. Křehký, komorní příběh a la these se neutápí v banalitách, i když jeho zápletka a design jsou efektní. Protagonistkou vyprávění je elegantní Ema, která se jednou v noci ocitne přede dveřmi svého homosexuálního kadeřníka Tonyho. Mladý muž pozve rozrušenou zákaznic s monoklem na oku dál – a netuší, že jeho byt se z azylu na jednu noc změní v dlouhodobé útočiště bezradné ženy. 

Ema má ve třiceti letech za sebou jen jediné – desetileté manželství s mužem, který ji – jak právě zjistila – dlouhodobě podváděl. Potřebuje čas na to, aby se dala dohromady. V tom jí ovšem moc nepomáhají rodiče, jejichž prostřednictvím se ji agresivní nevěrník snaží přimět k návratu. Svět Tonyho, kterého vlastně vůbec neznala, tvoří prudký kontrast k její dosavadní existenci. Radovánky v nočních klubech, sex na jednu noc, povrchní existence v kadeřnickém salonu… Tony se zdá být Eminým naprostým protikladem. Ani on ovšem není šťastný: třeštivě svobodný život ho už unavuje.

Dva osamělí lidé navazují vztah, který by je z bodu nula posunul dál – k sebevědomé, vnitřně stabilní existenci. „Pikantní“ zápletka se rozvíjí očekávaným způsobem, Radka Denemarková má však jako scenáristka vkus a nezajímá se o zbytečnosti. Dialogy působí nebanálně, postavy jsou věrohodné a živé, i když nepřekračují hranici mezi konkrétními lidmi a sociálními typy. Režisérka zvládá i ošemetné situace (přestože spíš než rvačky umí režírovat rozhovory v posteli). Vyprávění se odehrává převážně v Tonyho starostlivě zařízeném bytě. Intimitu narušují mobily: otravují i svádějí, postavy je někdy neberou a jindy se jimi nechají vylákat ven, do metropole žijící z noci na noc, hladově, třpytivě, povrchně. 

Slobodanka Radun je jako režisérka sebejistá, její film dýchá. Lidský mikrokosmos, který vytvořila, působí apartně, ale není povrchní. Celistvý design je dílem týmu, který má zkušenosti především z komerční tvorby: kameraman Jiří Málek je ceněným autorem videoklipů a reklam (a spolupracoval hlavně s dokumentaristou Martinem Marečkem). Důležitou roli u díla, vytvářeného vesměs debutanty, hrál zkušený střihač Jiří Brožek. Hlavní režisérčinou oporou jsou ovšem herci – stále populárnější Jana Plodková a stále zajímavější Ondřej Nosálek. Civilní kontrast k jejich dynamickým, emocionálně stylizovaným kreacím tvoří Milena Steinmasslová a Luděk Sobota v rolích hrdinčiných strašných, ale pochopitelných rodičů. Jen manžel v podání Jiřího Vyorálka zůstává nevděčnou plakátovou figurou. 

K „zářezům“ Slobodanky Radun patří i hudební složka. Vyprávění občas příliš naředí atmosférický „klip“, Jan P. Muchow nicméně potvrzuje svou spolehlivost. Jednu skladbu pro autorku dokonce složil a nahrál britský nezávislý režisér Mike Figgis.

Film MY 2 má tak parametry spíše evropské než české – a úspěch u diváků tomuto malému filmu můžeme předvídat i přát.

MY 2
ČR 2014, 99 minut
Režie: Slobodanka Radun

Scénář: Radka Denemarková, Slobodanka Radun
Kamera: Jiří Málek

Hudba: Jan P. Muchow, Mike Figgis

Hrají: Jana Plodková (Ema), Ondřej Nosálek (Tony), Milena Steinmasslová (matka), Luděk Sobota (otec), Jiří Vyorálek (manžel), Václav Havelka, Ivan Lupták, Johanna Tesařová, Ondřej Malý
Premiéra: 20. listopadu

(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Hunger Games: Síla vzdoru – 1. část

Adaptace knižních sérií se v rukou hollywoodských producentů mění v tasemnice, které se z diváků pokoušejí vyrazit co nejvíc peněz. Relativně novou strategií je rozdělení jedné knížky na dva filmy, které jsou do kin umístěny s větším časovým rozestupem. Nápad ukončit filmovou ságu o Harrym Potterovi dvoudílnou závěrečnou částí vygeneroval takové zisky, že nakazil producenty Hobita či ságy Twilight. Teď do kin přichází – s podtitulem Síla vzdoru - první část třetího dílu série Hunger Games.

Navzdory zapeklitému názvu (nepoužitelnému v rámci normální konverzace) jde o film, který by neměl uniknout zvídavému myslícímu divákovi. Není přitom třeba, aby četl – nebo chtěl číst - literární předlohy spisovatelky Suzanne Collinsové. Vysloveně nutná není ani znalost předchozích dvou snímku, které měly premiéru v uplynulých dvou letech. Kdo by ti to měl pamatovat... Základní informace o dosavadním dění laskaví autoři nevtíravě umístili i do nového filmu.

Stačí vědět, že svět budoucnosti úpí pod totalitním režimem Kapitolu, který ve fiktivní zemi Panem ekonomicky i mocensky ovládá třináct krajů. Součástí systému „chléb a hry“ jsou i titulní Hunger Games – pravidelně pořádaná vyvražďovačka, které se v přímém televizním přenosu účastní vybraní nezletilci. Hrdinka příběhu - Katniss Everdeenová – ovšem nikdy nedělá to, co jí někdo poručí. Díky instinktivní strategii se jí povedlo vyváznout už z dvojích Hladových her - a stát se národním idolem. Tyranský prezident Snow (Donald Sutherland) dívku právem považuje za nebezpečnou: Katnissiny aktivity si porobení občané čtou jako výzvu k rebelii. 

Snaha Kapitolu Katniss a její spolubojovníky kontrolovat a zneužít v rámci své propagandy vzala za své v předchozím dílu, který měl podtitul Vražedná pomsta. Třetí díl zastihuje hrdinku v táboře rebelů vedených prezidentkou Coinovou. Hrdinka zjišťuje, že „ti hodní“ považují propagandu za stejně důležitou jako jejich protivníci. Jsou stejně bezskrupulózní – a za Tvář revoluce si vybrali ji.

Jak podvést systém

První část Síly vzdoru potvrzuje vzestupný trend série. Úvodní Hunger Games (2012) vypadaly v režii Garyho Rosse jako akční vyprávěnka pro mládež, ve které hrálo možná až příliš zajímavých herců. Kvality série i nadále zvyšuje herecky schopná Jennifer Lawrenceová (jež má na svém kontě mimo jiné i Oscara za romanci Terapie láskou). Od dvojky má však nad Hunger Games dohled Francis Lawrence, takže potenciálně idiotská podívaná se v rukou inteligentního režiséra prohloubila, aniž rezignovala na očekávané, poctivě odvedené akční scény. 

Postavy mohou zůstat prvoplánově dvourozměrné, scenáristé však s daným materiálem začali pracovat nadmíru zajímavě. Důležitější než mladistvá lučištnice a její boj a touhy je totiž samotná síť souvislostí tkaná mezi individuální existencí a vztahy hrdinů a jejich mediálním obrazem. Katniss, mládenci Peeta a Hurikán, mezi kterými se nedokáže rozhodnout, matka a sestra, ba i ten sestřin zrzavý kocour – ti všichni se v různých momentech stávají nikoli hybateli, ale obětmi manipulace dvou soupeřících systémů. 

V Síle vzdoru se tak rozjíždí komplikovaná zápletka, v níž Peeta (jehož unesl Snow) a Katniss (jež je svého druhu rukojmím rebelů) jakoby jiným způsobem dál pokračovali v Hladových hrách. Oba jsou se však v rámci televizních výstupů kontrolovaných mediálními poradci i nadále snaží sledovat vlastní cíl. Tím není záchrana světa, ale ochrana sebe navzájem, svých emocí, své morální identity. Právě v tomto díle ovšem autoři toto populární hollywoodské klišé brutálně pocuchají. 

V rámci kompletní série budeme nejspíš sledovat standardní děj, ve kterém „sobecké“ zájmy šlechetných jednotlivců splynou s demokratickým zájmem celku – a tyranie bude svržena. Ve třetím dílu však zatím vidíme tak rafinovanou a mrazivě inteligentní hru s tématem politické manipulace, že místy připomíná Hvězdnou pěchotu Paula Verhoevena. Katniss kličkuje současně mezi dvěma soupeřícími systémy, vedena svým citlivým, vzdorným srdcem. Prezidentka Coinová v podání Julianne Mooreové se ze sympatické vůdkyně mění ve „zlou matku“, jež manipuluje s davy ve jménu revolučního ideálu. A ona i Snow vědí, jak s rebelskou „dcerou“ zacházet. 

Hrdinčiny upřímné emoce a spontánní gesta jsou pak tím správným materiálem pro „proklamy“ – propagační reklamy, jež natáčí televizní štáb složený z profesionálů uprchlých z Kapitolu (!). Výsledkem jsou v úderné klipy, jež do vysílání upravuje tým šéfovaný mazaným Plutarchem (poslední role Philipa Seymoura Hoffmana). 

Film se tak naplno věnuje situaci „naivního“ jedince zneužívaného systémem – a současně zůstává snímkem, jehož prvoplánovým cílem je činit totéž s „naivními“ diváky… Teď jen aby se toho cílová skupina Lawrenceova filmu nějak nedomákla. 

Hunger Games – MockingJay – Part 1
USA 2014, 125 minut
Režie: Francis Lawrence

Scénář: Danny Strong, Peter Craig (podle knihy Suzanne Collinsové)

Kamera: Jo Willems

Hudba: James Newton Howard

Hrají: Jennifer Lawrenceová (Katniss Everdeenová), Liam Hemsworth (Gale), Josh Hutcherson (Peeta), Julianne Mooreová (Coinová), Philip Seymour Hoffman (Plutarch), Woody Harrelson (Haymitch), Donald Sutherland (Snow), Stanley Tucci (Flickerman)
Premiéra: 20. 11. 2014

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Na jeho napsání jsem po projekci měla jen tři hodiny - omluvte tedy případné chyby. Za možnost uveřejnit ho zde na blogu redakci děkuju.)

Železná srdce čili Čtyři z tanku a Pitt

Válečné filmy mají tak bohatou a dlouhou tradici, že je obtížné přijít s něčím novým a originálním. I v rámci samotných příběhů líčících postup Spojenců územím prohrávajícího Německa, existuje silná konkurence. Železná srdce, která právě přicházejí do našich kin, se soustřeďují na „komorní“ situaci: vyprávějí příběh osazenstva jednoho amerického tanku v průběhu jediného dne.

Tank s přezdívkou Fury křižuje válečnou Evropu pod vedením zkušeného seržanta Colliera. K čtyřčlenné posádce ostřílených bojovníků přibude za úsvitu mladý nováček Norman Ellison. A jeho naivníma, zděšenýma očima autor filmu, scenárista a režisír David Ayer, sleduje celý příběh, končící ráno následujícího dne.

Do amerického shermana se sice vešlo šest lidí a v Železných srdcích chybí věrný německý ovčák, jinak ovšem Ayerův snímek trochu připomíná polský televizní seriál Čtyři v tanku a pes (1966), na kterém vyrůstaly generace českých diváků. Podobně jako hrdinové legendárních „Tankistů“, také Američané během svého putování zdevastovanou bitevní krajinou zažívají nejrůznější příhody a setkání. Prohrávající Němci se brání zuby nehty a Američané – pokud chtějí přežít a dotáhnout svou misi k vítěznému konci – se musejí proměnit v bezohledné hrdlořezy. Tradiční vyprávěnka o hodných Amících a zlých náccích je sice nakonec zpochybněna, Ayer nicméně dodržuje základní hollywoodský model. Železná srdce tak nepřipomínají sovětské či francouzské válečné filmy, ale spíš americké westerny. 

Podobně jako v Aldrichově Tuctu špinavců (1967), Peckinpahově Železném kříži (1977) a zvláště ve Fullerově Velké červené jedničce (1980) jde i zde o chlapskou partu, která si zachovává vnitřní soudržnost a svébytnou morálku. Elitní intelektuální zázemí ve stylu nedávné tragikomedie George Clooneyho Památkáři tady nemá místo. Drsné vtípky, kamarádská loajalita a chlast pomáhají „půltuctu špinavců“ zvládnout nemožné a zachovat si zbytky zdravého rozumu - a Normanovi nezbývá než se přizpůsobit. Chlapec z nedělní školy se stává mužem, což je příběh, který se nejspíš nikdy neomrzí.

Rychle a zběsile

David Ayer se etabloval jako scenárista či režisér akčních thrillerů s více či méně uvěřitelnou stylizací: vedle akčního nářezu Rychle a zběsile (2001) či S.W.A.T. – Jednotky rychlého nasazení (2003) stojí v jeho filmografii civilní, realisticky pojatá Patrola (2012). Podobně jako příběh líčící každodenní práci policistů ve velkoměstských ulicích, jejž Ayer režíroval, disponují i Železná srdce jistou dávkou "autentičnosti".

Prostředí druhé světové války Ayer konstruoval na základě důkladných rešerší. Skutečnost, že německé tanky byly mnohem lepší než americké shermany, se stává nedílnou součástí vyprávění. Navenek bezpečně působící železný pelech je snadno zranitelný a může se změnit ve smrtící past. Ayer není tak radikální jako izraelský režisér Samuel Maoz, který v dramatu Libanon (2009) líčil válečný konflikt výhradně optikou vojáků uzavřených v tanku. Přestože kabina tanku je jediným skutečným domovem hrdinů, Ayer je nechává Fury opouštět. V dobytém městečku, v domácnosti německé rodiny, se dokonce odehrává zajímavě rozehraný obraz, který svou jemností a silou připomíná Hanebné pancharty Quentina Tarantina. 

Mise Colliera a jeho mužů je ovšem symbolicky spojena s tankem, k němuž se vracejí a jenž je – jak se říká - dalším hrdinou vyprávění. Akční souboj Fury s německým protivníkem je sice co do operačních možností dobových vozidel čirou fikcí, zůstává ovšem metaforou života žitého – jako v případě žraloka – v pohybu a boji. Hudba Stevena Price tomu všemu dodává osudovou velkolepost ve stylu Carla Orffa.

Souboj s přesilou tří set zlotřilých esesáků je pak vítězstvím odvahy a víry, přičemž Ayer neváhá sáhnout i k cituplné citaci Bible. Vztah Colliera a Normana tak dostává starozákonní rozměr. Velitel je mistrem, který se s vědomím blížícího se konece pokouší za pochodu předat učedníkovi své bolestně nabyté zkušenosti. V tomto směru je Collier rolí stvořenou pro Brada Pitta. Hollywoodská superhvězda má k dispozici maximum ikonických situací, které podporují neotřesitelnost jejího statutu. 

Poněkud záhadná a apartně temná minulost mění Pittovu postavu v muže, který si mlčky odpykává zasloužený trest za nejasné dávné provinění, ale skutečně se vykupuje až výchovou mladičkého Normana (kterého hraje talentovaný Logan Lerman).Vnitřně zajímavější než tito dva hrdinové je ovšem střelec Boyd v podání autenticky působícího Shii LaBeoufa. Vyhublý zabiják se žhnoucíma očima a vírou v boha v sobě soustřeďuje všechny mučivé pochybnosti, které se do příběhů Colliera a Normana nedostaly.

Železná srdce tak sice zůstávají hollywoodskou hrou na vojáčky, myslí však i na diváky, které nezajímají jen příběhy vítězů.

Fury
USA 2014, 135 minut
Scénář a režie: David Ayer

Kamera: Roman Vasyanov

Hudba: Steven Price

Hrají: Brad Pitt (Don "Wardaddy" Collier), Shia LaBeouf (Boyd), Logan Lehrman (Norman Ellison), Jon Bernthal (Grady), Scott Eastwood (Miles), Jason Isaacs (Waggoner), Michael Peňa (Trini)

Premiéra: 13.11.2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

Samet, Klaus a ruský film v Hodoníně

Pětadvacet let od "sametové revoluce" - to je výročí, které mi připadá dost neuvěřitelné. Nějak to uteklo... a nevím, jak ho budu "slavit" - když mám ze současné české politické scény zdaleka nejhorší pocit za uplynulé čtvrtstoletí? Možná si v pondělí zajdu v 17.30 na pražskou Národní, ke kostelu svaté Voršily, kde budou Táňa Slánská a Miroslav Trejtnar předvádět svůj dětský animovaný dokument Jak to říct dětem? (Ve hře je i Duplo...) A pak se zastavím v divadle Minor, kde se od 20.30 spustí Listování z knihy Mé dětství za socialismu (kam přispěla povídkou o lampionovém průvodu i moje dobrá kamarádka, spisovatelka Lidmila Kábrtová). Kino Světozor pak promítá od 12 do 20.30 čtyři aktuální díly Českého století od Roberta "Mikina na Hrad" Sedláčka.

Což mi připomíná - snad odpustíte drobnou odbočku staré pamětnici -, že jsem tuhle v pátek ráno zahlédla v ranním vstávacím bloku ČT 2 konverzaci moderátorů o této akci (Beseda: Listopad 89 a ČT). Omlouvám se, že budu nekonkrétní, neuvedu jména, přesné znění a podobně. Byl to jen takový televizní mžik, než jsem si oblékla ponožky... Zaznamenala jsem, že mladá moderátorka dostala reklamní "placku" s Jaroslavem Pleslem coby Václavem Klausem a sehrála nad ní malou, improvizovanou scénku komické štítivosti. Pak řekla něco v tom smyslu, že ji tedy ehm raději odloží. Vy víte, milí pravidelní čtenáři tohoto blogu, že Václav Klaus pro mne stále ještě představuje velkou autoritu. (Byla bych tedy ráda, aby se nerozvinula v komentářích debata o tom, jak můžu a abych toho okamžitě nechala!). Bez ohledu na moje vlastní názory mi ovšem přišlo velmi divné, že redaktorka ve formátu, jenž nebyl politickou debatou, takto demonstruje své názory.

Díl o ekonomické transformaci a rozpadu Československa nazvaný Ať si jdou jsem ještě neviděla, a nevím, jak se Sedláček a scenárista Pavel Kosatík se seriálovým dialogem Klause a Mečiara vypořádali. Mohu však asi předpokládat, že tento díl neviděla ani ona moderátorka, která navíc vzhledem ke svému věku rok 1992 ještě nemohla vnímat jako dospělá osoba. Pouze tedy souhlasně ladila se současným, módním, protiklausovským trendem - na obrazovce veřejnoprávní televize,která by měla být politicky neutrální.        

Tak jsem si říkala, jestli bych si neměla příští víkend zajet do Hodonína uklidnit se na Seminář ruských filmů. Koná se už po jednadvacáté a letos se věnuje otázce ruské identity. V Hodoníně budou určitě lidé, kteří se nespokojí s módními, povrchními soudy a mají (a využívají) svou historickou paměť. Takže vědí, že ruské filmy netvořily před rokem 1989 jen otravnou součást politizované kinodistribuce, ale někdy také poskytovaly nezpochybnitelně báječné divácké zážitky. Klíčovým hostem semináře je osmdesátiletá režisérka Kira Muratovová, která bude mít určitě co dodat k tématu soužití tří zcela rozdílných generací - sovětské, gorbačovovsko-jelcinovské a putinovské. Kromě filmů Muratovové (Astenický syndrom, 1989, Tři příběhy, 1997, Ladič, 2004) se budou promítat i současné snímky zachycující morální kolize současného Ruska - Příběhy a Geograf globus propil. Nebudou chybět ani dokumenty postihující společenskou náladu v rozpuku socialismu a vítězné filmy z Cannes - Kmen a Leviatan...

Tak přeju rozmyslné výročí sametové revoluce.

Pohádkář je o vyšetřování citových zločinů

Režisér Vladimír Michálek nešturmuje do kin každý rok nový film. Počínaje Amerikou (1994) zůstává autorem hned několika nejzajímavějších snímků uplynulého dvacetiletí – ať už jde o drama Zapomenuté světlo (1996), eastern Je třeba zabít Sekala (1997) nebo tragikomedii O rodičích a dětech. Právě adapatace románu Emila Hakla je posledním Michálkovým dílem realizovaným pro kina. Na velké plátno poněkud nešťastně zamířila i Michálkova cyklistická moralita Posel (2012). Protože však šlo o televizní film, sedmiletou pauzu ceněného režiséra ukončuje až Pohádkář.

Kriminální příběh kombinovaný se vztahovým dramatem otevírá v díle osmapadesátiletého tvůrce novou kapitolu. Michálek dlouhodobě, úspěšně spolupracoval s Jiřím Křižanem, po jeho smrti v roce 2010 však vsadil na Marka Epsteina (který byl podepsaný už pod Poslem). Epstein, stejně jako Michálek, má za sebou solidní, ambiciózní projekty, především drama z 50. let Ve stínu. Pohádkář je ovšem adaptací knížky populární spisovatelky Barbory Nesvadbové, což by mohlo destabilizovat standard obou tvůrců. Ženský román z roku 2008 ovšem filmovému příběhu naštěstí poskytl jen volnou inspiraci.

Vypravěčkami knižního příběhu jsou dvě rozdílné ženy, které okouzlil stejný (a stejně nevhodný) muž. Ženské téma týkající se zaslepené touhy po ideálním partnerovi konfrontovali Michálek s Epsteinem s ryze mužským hlediskem. Protagonistou Pohádkáře je totiž kriminalista David Rott, který se pokouší objasnit identitu muže, jehož rozložené tělo bylo nalezeno v řece. Než dorazí testy DNA, podniká Rott klasické pátrání na základě neobvyklé krevní skupiny mrtvého. Při výsleších právničky Dany a překladatelky Karly zjišťuje, že muž jejich života byl tentýž.

Okouzlující Mára (Marek) Freubert žil zprvu naplno a šťastně dvěma partnerskými životy, nakonec ho však dohnala tíživá minulost spojená s podvody, obrovskými dluhy a manželčinou smrtí při autonehodě. Třetí ženou v Márově životě byla jeho dospívající, rebelská dcera Lenka – a právě ta se stává spojnicí mezi tragickým „pohádkářem“ a frustrovaným pátračem.

Divácká detektivka pro starší a pokročilé

Kapitán Rott je z rodu nespolehlivých vypravěčů, přestože neumí lhát. Právě nyní totiž těžce doplácí na to, že soukromý život obětoval práci. Stejně jako cynický, nejistý povaleč Mára visí Rott na milovaném potomkovi, o kterého bojuje s bývalou ženou. Retrospektivy divák nejprve vnímá jako objektivní, vizualizované vzpomínky Dany a Karly. Povolna se však ukazuje, že podobu příběhu z minulosti generuje Rott. Pátrač je ve stejně neutěšeném psychickém stavu jako odhalený lhář Mára, ztotožňuje se s ním, bere stejná antidepresiva… a divák si přestává být jistý, co je pravda a kdo je vlastně oním titulním „pohádkářem“.

Rafinovaně strukturované vyprávění korunuje překvapivá, ale logická pointa. Epsteinovi se tentokrát podařilo harmonizovat zvolený žánrový mix (směs kriminálního a vztahového dramatu je v „retrospektivách“ maskovaná jako romantická komedie). Film vyzývá publikum k podvratné, ale poctivé detektivní hře: potřebná vodítka má pozorný divák k dispozici. Opakování některých spojnic mezi mužskými postavami je sice někdy polopatické, navzdory tomu je však Pohádkář zajímavou a na domácí poměry nadstandardně zdařilou diváckou detektivkou.

Hlavní kvalitou filmu je Michálkova režie: chytrá, řemeslně naprosto precizní, vzácně neokázalá, hýřící jemnostmi v detailech i v celkové atmosféře. Režisérův oblíbený spolupracovník Martin Štrba znovu dokazuje pověst jednoho z nejlepších českých kameramanů současnosti. Úlitby komerční stránce projektu jsou patrné (rušivý je zvlášť product placement MasterCard), Pohádkář však nepřipomíná povrchní adaptaci jiné knihy Nesvadbové, Bestiáře, již před sedmi lety pořídila Irena Pavlásková.

Snímek se vymyká z rámce sociálně i morálně vyprázdněných vztahových příběhů, kterými český film už nějaký čas diváky zahrnuje. Nepodobá ani Hřebejkovu a Vieweghovu rozbředlému Nestydovi, ve kterém (podobnou) hlavní roli ztvárnil představitel Máry – Jiří Macháček. 

Zatímco Matěj Hádek je coby Rott naprosto přesný, obsazení Macháčka do role neodolatelného lháře působí možná poněkud dráždivě - zvláště pro ty, kteří k tomuto herci nechovají přirozené sympatie. Vladimír Michálek se ovšem ve výběru a vedení herců téměř nikdy nemýlí, což naopak potvrzují výkony Ani Geislerové coby počtářské Dany a talentované Anny Linhartové jako Lenky. Skutečně disharmonické je pouze obsazení Evy Herzigové. Krásná modelka je ve své roli Karly sice náležitě půvabná, ale kvalit svých herecky zdatných kolegů dosáhnout nemůže.

Jako komerční tahák na nejširší publikum ovšem Herzigová patrně zafunguje. Michálkův film by ovšem neměl uniknout i divákům ochotným pustit se do náročnější žánrové hry. 

Pohádkář
ČR 2014, 100 minut
Režie: Vladimír Michálek

Scénář: Marek Epstein

Kamera: Martin Štrba

Hudba: Roman Holý 

Hrají: Matěj Hádek (Rott), Jiří Macháček (Mára), Anna Geislerová (Dana), Eva Herzigová (Karla), Anna Linhartová (Lenka), Jiří Dvořák, Mariana Kroftová, Gabriela Míčová

Premiéra: 6. 11. 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)