Prohledat tento blog

úterý 28. června 2011

Transformers 3

Vizuál: klasická architektura Chicaga a
megaroboti z vesmíru
Transformerská jednička byla slušným filmem pro mládež a dvojku jsem - přiznávám - neviděla. Trojka mne bavila: je ohleduplně udělaná tak, aby nevadilo, že jsem neviděla dvojku a že bych mohla být Shiovi LaBeoufovi matkou (incestní). Michael Bay se totiž rozhodl i v šestačtyřiceti zůstat Michaelem Bayem, takže jeho nový film působí tak trochu starosvětsky - v tom nejlepším smyslu toho slova. Mám na mysli skutečnost, že i po šestnácti letech strávených ve filmovém průmyslu si tenhle režisér udržuje vlastní řemeslný rukopis a dokázal ho tentokrát šikovně přizpůsobit i požadavkům 3D podívané */. V třetích Transformerech Bay zůstal tvůrcem akčních blockusterů, což je post, jenž opustil jen s propadákem Ostrov - a vymyká se faktu, že v tomhle žánru režiséři vesměs strašně rychle stárnou (stačí si vzpomenout na Johna McTiernana nebo Rennyho Harlina). Zbožně doufám, že mu to i tentokrát vyjde a znovu na oživlých hračkách firmy Hasbro vydělá - což budeme vědět už za týden, kdy se sečtou domácí tržby za první víkend (třetí Transformeři mají totiž u nás i v USA premiéru prakticky shodně). Předchozí díly každopádně do pokladem amerických kin přinesly víc než 720 milionů dolarů.

Mimozemšťané ničí Chicago
Třetí Transformeři sázejí na to, co se mi vždycky na Bayově práci líbilo, tedy na rozměrné, patetické akční scény, z nichž každá má vypracovaný vlastní rytmus a dané vizuální téma, takže připomíná muzikálové číslo. V tomto ohledu je film laděný jako velké katastrofické drama ve stylu Války světů, popisující scény destrukce civilizovaného světa. Jako jeho zástupce je chytře vybráno neokoukané Chicago, takže trikaři se vyřádili na nádherné architektuře starých mrakodrapů. Chicago je v dalším příběhu o souboji hodných Autobotů a zlých Deceptikonů technicky uzavřeným a komunikačně ochromeným prostorem, z nějž mechazloduši přitahují k Zemi zničenou rodnou planetu, již chtějí opravit. Hrstce hrdinů mohou posílat pomoc šéfové z řídícího centra ve Washingtonu. Daří se jim to jen proto, že do ulic Chicaga "nahlížejí" pomocí dopravních kamer a kamerek u bankomatů. Podívaná má tak logický, prostý, ale hlavně "realistický" pozemský základ, který mi chyběl před osmi lety ve "válce strojů" v posledním Matrixu. A jsem si skoro jistá, že Bayův film bude proto vypadat dobře i za osm let - stejně jako vypadá dobře dvanáct let starý Armageddon. I v něm jde totiž o Bayův styl a o to, že chcete vidět Bruce Willise, jak odpaluje golfový míček na loď Greenpeace, udatně vrtá, aby zachránil Zemi, a pak mu v hrdinském velkém detailu v oku vyhasíná život...  

Optimus Prime a Sentinel:
chybí jen věta "Jsem tvůj otec."
Nejlepší Bayovy filmy jsou ovšem ty, které kombinují dynamický vizuál s dobrým scénářem - a Ehren Kruger se po předchozích Transformerech nevídaně pochlapil. Nejde samozřejmě o originalitu, ale o kvalitu variace na "známý" příběh, respektive na jeho peripetie. Protože je vám přes třináct let (což je přístupnost, již dodržuje celá trilogie), samozřejmě víte, jak všechno dopadne. Zápletka, která vede k cíli, tedy k happy endu jako dalšímu vítězství Autobotů nad Deceptikony a povýšení věčného outsidera Sama Witwického na zachránce světa, jsou ovšem docela zábavné a barvité. Dovoluji si tvrdit, že transformeří trojka v tomto směru hraje spíš roli dvojky, která bývá u dobrých trilogií nejlepší: je totiž klíčovou "převodovou" pákou s poměrně složitým mechanismem, jež posouvá k iniciační, jednoduchou jedničku k finálnímu dílu. (Už proto si myslím, že pokud film vydělá, nemusel by se Michael Bay bránit čtyřce.)

Sam a jeho první šéf  (John Malkovich) 
Pokud hrdina vypadá jako Shia LaBeouf, je snadné přijmout fakt, že je rozený outsider a navzdory svým předchozím hrdinským skutkům nemůže po vysokoškolských studiích (která mu zaplatil stát) najít práci. Nepomůže ani medaile od prezidenta Obamy, zvlášť když se s ní mladík ohání u přijímacího pohovoru do firmy, kde jsou všichni republikáni (přiznám se, že tyhle bayovské vtípky dětinsky miluju). Tyto scény, kompatibilní s prezentací "šupáckých" rodičů a otřískaného auta, jímž musel mladík nahradit osvědčeného Transformera Bumblebeeho (který nyní plná vládní úkoly), prezentují LaBeoufův osvědčený komediální talent. Ten vyniká i ve srovnání s Johnem Malkovichem, který si v roli Samova nového šéfa pouze vydělává na nájem. Samovo ponížení korunuje nová přítelkyně Carly, která na rozdíl od něj má nejen práci, ale i atraktivního, bohatého a mocného šéfa Dylana, který ji nepokrytě svádí. Je zřejmé, že hrdinův sok v lásce nemá v rámci transformerských reálií žádnou hodnotu: sbírá totiž stará auta, zatímco Sam je zvyklý po boku aut-robotů bojovat. Není divu, že se Dylan posléze vyprofiluje jako padouch! Roztržka mezi milenci je logická, neboť Samovi se role sexuálního mazlíčka dostávajícího kapesné na obědy nezamlouvá, a touží vrátit se do svého starého, "hrdinského" světa. Ten nyní obhospodařuje americká vláda a přerostlý teenager se jí do krámu vůbec nehodí.

Skoro nevadí, že Rosie Huntington-
-Whiteleyová (Carly) neumí hrát
Tento zábavný rozjezd z třetích Transformerů dělá příběh o tom, jak obtížně v době krize shánějí zaměstnání kvalifikovaní američtí vysokoškoláci se špatným sociálním zázemím. Ehren Kruger (respektive produkční studio a Michael Bay, kteří jistě určili hlavní linie příběhu) jde ovšem ještě dál: Dylan je ztělesněním amorálního podnikatele, který jako by vypadl z představ většinového diváka o zloduších z nedávné americké hospodářské krize. Je těsně napojený na oficiální podnikatelské struktury, které jsou ve filmu jednoznačně "zlé": jde totiž o firmy, pro které je Sam jako zaměstnanec nepřijatelný, ať se jakkoli trapně a komicky snaží. A ta, u níž mladík díky Dylanově ponižující přímluvě nakonec dostane místo poslíčka v podatelně, je odpornou ukázkou absurdní firemní tyranie vůči ubohým zaměstnancům.

Firemní kopírka byla
převlečený Deceptikon
Bayovská komedie připravující půdu akčnímu ději tady překvapivě přechází až ve zlovolnou satiru na firemní pa-kulturu a pa-filozofii. (Dost připomíná sterilní, absurdní, totalitářský svět, který v Ostrově obývá nepřizpůsobivý, outsiderský hrdina Ewana McGregora.). Kdyby "větší zbytek" Tramsformers 3 nebyl tak uspokojivou akční podívanou, skutečně by mne mrzelo, že jí učiní rázný konec okamžik, kdy se firemní kopírka ukáže být skrytým Deceptikonem a posune Sama konečně zpátky k jeho skutečné, legitimní existenci. Bayovský odpor ke "kancelářským" institucím kontrolujícím a anonymizujícím své podřízené je zjevný: dává jim až charakter "Velkého bratra"  (tento prvek určitě najdete i v režisérových dalších filmech). Ještě pozoruhodnější je fakt, že tento odpor se netýká armády (která je tu bezprecedentně zobrazena jako organizace fungující na principech chlapského a kamarádského dobrovolnictví pod velením symaptického plukovníka Lennoxe a samorostlého Afroameričana Eppse). Velení má posléze nepříjemná, ale v krizi slušně fungující šéfka Mearingová, jejíž komisní zapšklost pramení zjevně jen z nedostatku sexuálního vybití (hraje ji skvěle Frances McDormanodová, jež tvoří kompatibilní pár s agentem Simmonsem v podání jiné nezávislé hvězdy - Johna Turturra).

Američané na Luně nebyli první 
Bayovská chvála nezištné anarchie a "dobrovolného" hrdinského obětování příznačně nekončí u vztahu k americké vládě: tam, kde většina režisérů (ať už z mainstreamu, nebo z artové sféry) nachází toho největšího zloducha, vlají u tohoto režiséra stále ještě hrdé hvězdnaté prapory ve svěžím a silném větru. Ve třetích Transformerech se dozvíte pravý opak toho, co ve většině akčních blockbusterů z posledních let: kennedyovské USA tu nejsou obdobím mravní čistoty a neposkvrněných hodnot, ale obdobím, které odstartovalo další kolo studené války. (Soupeření USA a SSSR o dominanci při dobývání vesmíru podle "paralelní historie", rozvíjené v tomto díle Transformers, totiž zavinilo objevení trosek autobotského hvězdného korábu na Luně **). A určitě je pozoruhodné, že podobně toto období vidí i noví X-Meni!

Samovba odměna bude sladká 
V obou filmech se "jiné" bytosti dávají do služeb vlády. V X-menském filmu Matthewa Vaughna se dochází v otázce spolupráce k podobnému hořkému prozření, jako ve Watchmenech. Bayův film je však v tomto ohledu nečekaně optimistický: také kennedyovská vláda byla součástí tradiční kontaminace politického prostoru kompromisy, ziskuchtivostí a tajnůstkářstvím. Ale současná americká vláda je podle všeho schopná se poučit ze svých omylů. Je přitom zajímavé, že prezident Obama se sice ve filmu mihne, když předává Samovi jeho medaili, ale vyprávění jako by už potom kalkulovalo s nějakou novou, nejmenovanou americkou vládou - podle mnou odhadovaného Bayova  přesvědčení patrně pro změnu republikánskou.

Pokud jde o osud mladíka, který možná zase zůstane nezaměstnaným, úzce specializovaným asociálem zachraňujícím s chronickou pravidelností svět, je ovšem jeho odměna přesně taková, jakou čekáte: totiž úplně a sladce apolitická. A vůbec při tom nevadí, že představitelka Carly má horší herecký talent než Optimus Prime.

Michael Bay režíruje - nebo se baví? 
*/ Je dobře znát, že víc než 70 procent filmu se natáčelo přímo 3D kamerami. Ty vystřídaly 2D technologie jen ve scénách, na které podle producentů filmu "3D ještě nestačí". Bay se rozumně vzdal i svých stylových manýr, které ve 3D nevypadají dobře (detaily a rychlé střihy), a naopak dokonale zvládl akci, která je ve 3D pěkně ošidná.

**/ Scénu variující klasický archivní dokument "malého kroku pro člověka a velkého pro lidstvo" najdete třeba i ve Snyderových Watchmenech.

 ***/ (spoiler) Vyznění Transformers 3 je tak státotvorné a a proamerické, že snad Bayovi pomáhal sám Roland Emmerich (který se ovšem naopak ve 2012 ukázal jako pěkný obamovský vlezdoprdelka - viz moje recenze). Vládce Autobotů Optimus Prime, jinak zastánce spolupráce mezi lidmi a Transformery, nevěří v obnovu rodné planety - staré vlasti, a prohlašuje Zemi (Ameriku) za svůj nový domov. O to bolestnější pro něj je, když jsou Autoboti v jedné chvíli ze Země deportování. Šéf Autobotů ve své finální řeči na oslavu vítězství prohlásí: "Nastanou dny, kdy budeme ztrácet víru. Dny, kdy se naši spojenci obrátí proti nám. Nikdy ale nenastane den, kdy bychom opustili tuto planetu a její lid." S dějem filmu to sice moc nesouvisí, funguje to ovšem dobře jako svérázný komentář ke vztahům USA a jejich evropských spojenců - třeba v otázkách blízkovýchodních vojenských a politických operací nebo teroristické hrozby.

Transformers: Dark of the Moon
USA 2011, 154 minut, dabing (3D)
Režie: Michael Bay
Scénář: Ehren Kruger
Kamera: Amir Mokri
Hudba: Steve Jablonsky
Hrají: Shia LaBeouf (Sam Witwicky), Rosie Huntington-Whiteleyová (Carly), John Turturro (Simmons), Patrick Dempsey (Dylan), Josh Duhamel (Lennox), Tyrese Gibson (Epps), John Malkovich, Frances McDormandová (Mearingová), Kevin Dunn a Julie Whiteová (Samovi rodiče), John Malkovich (Bruce Brazos), Alan Tudyk (Dutch)
Premiéra: 30. 7. 2011

P.S. Tady na moviezone najdete v zajímavém textu o 3D projekcích i (zajímavou) poznámku o tom, jak si Bay poradil s temnou stránkou steroskopického jinopromítání.

pondělí 27. června 2011

Český film nechybí aneb Nic proti ničemu

Nic proti ničemu režiséra Petra Marka:
skvostná tragikomedie o touze
někam patřit   
Fakt, že letos v hlavní varské soutěži chybí český film, nemůže zamaskovat ani účast slovensko-českého snímku Martina Šulíka Cigán (který je prý značně nešulíkovský, a zajímavým způsobem se vyjadřuje k romské otázce). V soutěži celovečerních filmů jsou naopak dva filmy německé. Nestandardní situaci způsobila skutečnost, že členové programového oddělení sice našli hned dva německé snímky, které se jim líbily, ale v rámci domácí produkce neobjevili žádný film odpovídající jejich nárokům a současně naplňující soutěžní pravidla (ze hry tak vypadly  Nikolaevovy Lidice, které si už v červnu odbyly premiéru v kinech). To samozřejmě neznamená, že domácí produkce na festivalu chybí: jako každý rok tu najdete třeba i výběr toho nejzajímavějšího z české tvorby.

David Jařab tvrdí, že tato scéna v jeho
filmu Hlava-ruce-srdce se vztahuje k existenci televize
Časy, kdy si ve Varech šlo tiše a bezbolestně doplnit snímky, které našinec v průběhu roku omylem minul, jsou už ovšem dávno pryč. Protože českých filmů se točí ročně kolem třicítky, prošla už v minulých letech tato sekce razantním zeštíhlením. Rozhodně je to dobře - v desítce vyvolených nechybí vynikající debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, surrealistická féerie o lásce a moci Davida Jařaba Hlava-ruce srdce (která je podle mne nejlepším domácím titulem loňského roku) ani provokativní komedie Největší z Čechů, jež je dalším produktem živelného talentu Roberta Sedláčka. Pokud jste některý z těchto filmů neviděli, rozhodně neváhejte: festivalová atmosféra jim myslím bude velmi svědčit a jejich kvalita ještě vynikne, i když možná nebyla zřejmá v normální kinodistrobuci (kde bodují spíš české filmy typu Občanského průkazu - ten se ostatně ve Varech hraje také). Pokud jde o další "bohemika", můžete mezi ně počítat i Ivana Trojana v hlavní roli dramatu slovenského režiséra Petera Krištúfka NeViditelný svět (který soutěží rovněž v sekci Na východ od Západu). V dokumentární soutěži se bude o ocenění ucházet český film zkušeného Martina Marečka Pod sluncem tma. Plno zajímavých inspirací najdete v sekci Dokumenty - mimo soutěž, což mimochodem opět ilustruje skutečnost, že český dokumentární film je už nějakou dobu osobitější a konzistentnější než domácí film hraný. (A je škoda, že nedochází z nějaké masivnější migraci mladších dokumentaristů do hraného žánru).      

"Na chatu jsem měl přezdívku
Klára." (Nic proti ničemu)
Velké překvapení týkající se českého filmu ovšem objevíte v sekci Na východ od Západu (která je rovněž soutěžní, ale soustřeďuje se filmy trochu jiného charakteru než hlavní soutěž). Jde o originální tragikomedii Nic proti ničemu režiséra Petra Marka. Nový film jedné z nejzajímavějších osobností české nezávislé scény je zářivým důkazem faktu, že talentovaný, nápaditý, tvrdohlavý filmař může natočit pozoruhodný celovečerní film úplně mimo "oficiální" struktury. Pro sedmatřicetiletého Marka jde o celoživotní trend, v jehož rámci od konce 80. let natočil asi třicet krátkých a sedm celovečerních titulů. V kinech jste ovšem mohli vidět jen hravou komedii Láska shora (2002) a „realistické mystérium “ Nebýt dnešní (2005). Nic proti ničemu, které se mi ze tří Markových distribučních děl líbí nejvíc díky formální a myšlenkové preciznosti a vypravěčské kázni, se do českých kin dostane díky společnosti Artcam 13. října.   

Zakládání občanského sdružení se
může zvrhnout v emocionální horor  
Není ovšem důvod, proč si Markův film nedopřát už ve Varech: viděla jsem ho dvakrát a nebudu mít problém s tím, podívat se na něj znovu. Hraje se 4. 7. v 19:30 ve starobylém a elegantním Karlovarském městském divadle a o den později v 19:00 uvnitř ztemnělého balónku - v nafukovacím kině Espace Dorleans - což jsou báječně protikladné prostory pro vyprávění, které je pojaté v rozmyslné  návaznosti na Manifest Dogma 95 jako maximálně "realistické" vyprávění, natočené ovšem autorem obdařeným velmi rafinovaným, vypracovaným smyslem pro styl.  

Midi Lidi
P.S. Multifunkční Petr Marek ve svém filmu také hraje. A aby toho nebylo dost, v rámci hudební formace Midi Lidi (která získala Českého lva za drama Protektor a Cenu české filmové kritiky za dokument Český mír) si ho můžete i poslechnout - v chorvatském soutěžním filmu Marijiny (sekce Na východ od Západu). A kdybyste si s Petrem Markem chtěli i zatančit, můžete 5. 7. od 21:00 na After party zasvěcené oběma filmům v karlovarském Zombie klubu. To se obejde beze mne: budu sedět v kině na comebacku režisérského veterána Monteho Hellmana Cesta nikam a pan vyrazím na horor Útok na věžáky. :-)  

neděle 26. června 2011

Poznámka k historii: Varské hvězdy

Rita Hayworthová (1946)
Historie MFF Karlovy Vary není zmapovaná tak dobře, jak bychom si přáli. Víc než čtyřicet let byl festival organizován pod dohledem socialistického státu. Ať to na něm vypadalo jakkoli, podle oficiálních informací v cenzurovaných médiích šlo o veleúspěšnou akci, přesvědčivě prezentující kulturní úspěchy a bratrskou sounáležitost pokrokových sil světa. To se samozřejmě odrazilo i ve sféře, která širokou veřejnost vždycky zajímala nejvíc: v přítomnosti hereckých hvězd. Dnes se ovšem už nedozvíme, jestli se hollywoodská star Rita Hayworthová na prvním ročníku festivalu v roce 1946 opravdu cítila tak dobře, jak naznačovaly oficiální fotografie nebo dobový týdeník. (Každopádně se tam alespoň symbolicky vrátila - ke štěstí diváků - před dvěma lety v muzikálu Dívka z titulní strany). Nevíme také, jestli si tu skutečně jako doma připadala Shirley MacLaineová, která festival navštívila v roce 1962, nebo Claudia Cardinaleová dva roky po ní.

Claudia Cardinaleová ve Varech 
Celebrity ze Západu festivalovou akci posvětily svým hvězdným třpytem, takže se předpokládalo, že se budou usmívat a nepřekvapí nečekaným politickým prohlášením, kritizujícím z pozic svobodného světa dění „za železnou oponou“. To se samozřejmě naplnilo i u levicově (nebo přinejmenším demokraticky)  orientovaných amerických režisérských legend, jakými byli Frank Capra nebo Elia Kazan (kterému je letos věnována i jedna z miniretrospektiv, zahrnující režisérovo autobiografické drama Ameriko, Ameriko a dva dokumenty - Dopisy Eliovi Martina Scorseseho a Outsidera Eliu Kazana Annie Tresgotové). Kvůli „kompatibilním“ politickým názorům mohli pořadatelé samozřejmě bez obav pozvat třeba i herce Henryho Fondu. Festival v 60. letech provázela uvolněnější atmosféra, vše ale skončilo srpnem 1968. Toho roku si obdivovaný představitel Vinnetoua, francouzský herec Pierre Brice, a jeho americký kolega Tony Curtis (známý z komedie Někdo to rád horké) sotva stačili ostentativně dopéct nad ohněm svůj první a poslední český vuřt - a éra varských hvězd na víc než dvacet let skončila. 

Sharon Stoneová brojí za světový mír
V době normalizace se festival stal vizitkou komunistické moci. Propagované celebrity veřejnost často vůbec neznala: pocházely ze spřáteleného Sovětského svazu, Mongolska či Číny a byly jen vedlejšími produkty rudé pustiny, v niž se změnil uváděný program. Změnu přinesl teprve listopad 1989. Od roku 1994 pak nové vedení v čele s Jiřím Bartoškou a Evou Zaoralovou festivalu začalo vracet ztracenou prestiž a změnilo jen v mezinárodně respektovanou akci. Novodobou historii MFF Karlovy Vary samozřejmě opět utvářejí i hosté, kteří jsou hvězdami i ve "skutečném", mezinárodním kontextu. Samozřejmou součástí polistopadové koncepce bylo totiž i pojetí festivalu jako mostu „mezi Východem a Západem“ - otevřeného fóra, v němž mohou svobodně zaznívat nejrůznější názory a pohledy na svět. Ty ovšem nejsou politické, ale především umělecké. Sharon Stoneová, která hlásala z pódia ve Velkém sále boj za světový mír, tak před šesti lety vzbudila značné rozpaky: vypadalo to totiž, že si spletla festival. Nebo měla přijet do Varů o dvacet let dřív.

středa 22. června 2011

Pan Popper a jeho tučňáci

Potíže muže v přechodu vyřeší tučňáci
Jim Carrey těsně před padesátkou se snaží navazovat na to, jaký byl Jim Carrey v roce 1994, v době Ace Ventury: Zvířecího detektiva. Jenže mezi tím se stalo plno věcí, "vážně" dobrých (jako Truman Show, Muž na Měsíci nebo Věčný svit neposkvrněné mysli) i komediálně horších (jako třeba Grinch nebo Finty Dicka a Jane). Při spoustě carryovek zjišťuji, že se směju, ale vlastně mne vůbec nezajímá, o čem a jak jsou tyhle filmy udělané. Nějak se mi mechanicky zkroutí pusa do veselé grimasy, podobně jako samotnému Carreymu jeho gumově pružná herecká maska, když dělá do kamery nějaký ten svůj komický obličej. U Pana Poppera to platí také. 

Film propaguje zdravou stravu: suši
na různé způsoby 
V poslední době Carrey hodně experimentuje, ale diváky to nezajímá (nijak dobře si nevedla digitální Vánoční koleda, a gay komedie I Love You, Phillip Morris byla bohužel strašlivý propadák). Pan Popper a jeho tučňáci možná vypadaly jako sázka na jistotu, čísla nelítostně praví, že film s rozpočtem 55 milionů dolarů však za první víkend utržil jen 18 a půl milionu (a od 17. června, kdy měl premiéru v USA, je navýšil už jen o něco víc než o dva miliony). Časy, kdy Carrey fungoval jako kasovní jistota, jsou zřejmě pryč: hercovým posledním diváckým hitem byl Božský Bruce, což je už osm let! Směs bezmezné nekorektnosti a starosvětskosti, která Carreyho pudila k nejrůznějším "morálním" historkám o důležitosti mezilidských vztahů, zřejmě už jaksi nezabírá. 

Tučňáci nepatří do zoo,
ubíjí to jejich osobnost
V adaptaci klasické dětské knížky Richarda a Florence Atwaterových, kterou režíroval nikoli nezajímavý Mark Waters, vypadá Carrey staře a jaksi mechanicky, digitálně. V tom konvenuje svým šesti tučňáčím spoluhráčům. Mimochodem nedokážu uvěřit tomu, že jde o skutečné, živé ptáky a že jen některé scény s nimi byly trikově dotvořeny: nenašla jsem ani jedinou, o které bych byla v tomto směru přesvědčená. Takže buď je film dalším triumfem nejmodernější trikové techniky, nebo tiskové materiály lžou. Ve skutečnosti je to ovšem jedno: v Panu Popperovi působí uměle jako nanuk plný éček všechno - a nejvíc zápletka kolem uchvátaného, cynického byznysmena, kterému zemřelý otec odkáže šestici tučňáků, což posléze podle očekávání zcela změní jeho životní priority. Ta je oproti knížce v souladu s požadavky "kinematografie hospodářské krize pro nejmenší diváky" aktualizovaná (malíře pokojů se dvanácti tučňáky se změnil v ziskuchtivého finančníka s polovičním počtem těchto ptáků), ale působí  neskutečně neosobně a chladně. 

Film je také klasickou re-marriage story 
Film je postavený na nanukové bázi i v tom, že se skoro celý odehrává v zimě, což by mohlo v letních parnech působit osvěživě (ale nepůsobí). Coby typický letní blockbuster je určený rodinnému publiku s nejmenšími dětmi, což je docela v pořádku. Je proto velmi jednoduchý a minimálně sprostý (tedy pokud ho poměřujete s filmy pro větší děti nebo s Carreyho obvyklou úrovní humoru: tučňáci vyměšují a jeden trpí větry, což má být legrace). Nemohu se však ubránit pocitu, že ten film by mohl být zábavnější a bláznivější, protože tak je současná produkce filmů pro děti (i ty malé) prostě nastavená. Nemyslím, že jsem se příliš nudila, ale ani důvtipná scéna, ve které se podlaha newyorského Gugenheimova muzea změní v tučňáčí skluzavku, nemůže podle mne ospravedlnit  existenci celovečerního filmu. 

Tučňák oslí a Carrey gumový 
Předpokládám, že na všeobecném dojmu, že všichni tvůrci a herci během příprav na natáčení prošli jakousi decentní formou lobotomie, se podílí především nějaké záhadné rozhodnutí šéfů studia Fox. Protože jsem optimistka, věřím, že půjde jen o dočasné změny. A že Jim Carrey třeba ještě natočí něco, co mne bude opravdu bavit a překvapovat, a ne mi jenom mechanicky roztahovat čelisti do úsměvu.    



USA 2011, 95 minut, dabing
Režie: Mark Waters
Scénář: Sean Anders, John Morris, Jared Stern (na motivy knihy Richarda a Florence Atwaterových
Kamera: Florian Ballhaus
Hrají: Jim Carrey (Popper), Carla Guginoová (Amanda), Angela Lansburyová (paní Van Gundy), Ophelia Lovibondová (Pippi), Clark Gregg (Jones), David Krumholtz (Kent), Madeline Carrollová (Janie), Maxwell Perry Cotton (Billy)

Premiéra: 23.6.2011

pondělí 20. června 2011

MFF Karlovy Vary: veteránská poznámka na úvod

Soutěžní film Cigán Martina Šulíka 
Do odstartování filmových procedur v karlovarských kinematografických lázních zbývá pár dní. Protože festival na svých stránkách minulou středu zveřejnil program, nastal pro všechny, kdo se jim hodlají jako pacienti zodpovědně podrobit, čas příprav. Na nezodpovědnosti samozřejmě není nic špatného: do Varů se jistě dá jet "prostě jen tak" a čekat, jaké druhy terapie vám náhoda přivane do cesty. Coby varská veteránka (hádám, že v uplynulých třiceti letech jsem zase tak moc nevynechávala) jsem začínala jako absolutně "nezodpovědný" návštěvník. Dnes ovšem jistou přípravu považuji za nezbytnost - hlavně proto, že už nevydržím tolik jako dřív a ráda bych se těch devět dní opravdu "léčila" - hlavně ze své celoroční závislosti na americkém mainstreamu, kterou mi coby publicistce vnucuje česká distribuce. Samozřejmě přitom vím, že budu i ve Varech vyhledávat filmy, které s Hollywoodem nějak souvisejí (třeba v rámci retrospektiv, které jsou v rámci letošního ročníku navýsost zajímavé - ať už jde o reprezentativní přehlídku děl Sama Fullera nebo o restaurovanou verzi Scorseseho Taxikáře v úchvatně dokonalém digitálním rozlišení 4K - což obojí jsou srdeční záležitostí nového uměleckého ředitele Karla Ocha).

Scorseseho Taxikáře si nenechám ujít
Rozhodně se ovšem chci vyvarovat filmů, které z různých důvodů prostě vidět nechci. Vím, že taková strategie mne připravuje o spoustu překvapení a šťastných náhod. A také vím, že je jen obtížně přenosná z profesionála s novinářskou akreditací na průměrného festivalového návštěvníka, který je někdy rád jen za to, že se dostane do kina na jakýkoli film. V hledišti se to ale vždycky všechno promíchá, takže lidi, kteří se přišli bavit do kina, a profesionálové, kteří se přišourali do kinosálu pracovně s poznámkovým blokem v ruce, nakonec splynou v jedno publikum.

Spoluautor: soutěžní film, který vaší
pozornosti doporučuje programové oddělení 
Než festival začne, ráda bych vám (podobně jako loni a předloni) nabídla nějaké svoje tipy ohledně titulů, které byste v letošním festivalovém programu podle mého soudu neměli minout. Přece jen mám trochu předstih, protože jsem teď půl roku pomáhala vybírat filmy pro programové oddělení, pak se podílela na psaní textů do katalogu a posléze ohledávala hotový program i v rámci článků do "varského" čísla týdeníku Euro (který je mediálním partnerem festivalu). V rámci první zmíněné činnosti jsem mimochodem letos viděla především nikoli nepodstatnou část současné íránské produkce (a neprosadila z ní nakonec na festival nic, což je trpká, ale nijak výjimečná zkušenost externího programového poradce - ve Varech se nakonec z Íránu hraje jen Rozchod Nadera a Simin, což je vítěz letošního Berlinale, kterého vyslanci programového oddělení viděli už v Berlíně a mýma nenechavýma rukama tedy vůbec neprošel).

Lollipop Monster - německé Sedmikrásky 
Pokud jde o tipy, sluší se začít soutěží celovečerních hraných filmů. V té diváci - stejně jako loni - uvidí dvanáct titulů, které si v Karlových Varech odbudou světovou, mezinárodní nebo evropskou premiéru (jejich seznam včetně anotací najdete na stránkách festivalu). I v soutěži se výrazně odráží trend, který festival razí už delší dobu, ale letos bude velmi pravděpodobně zmiňován ve všech možných souvislostech: důraz na debuty a začínající tvůrce. Debutantkou je tak v rámci hlavní soutěže Ziska Riemannová, autorka zajímavého německého snímku Lollipop Monster, který podle dramaturgyň programového oddělení Ivany Novotné a Lenky Tyrpákové tak trochu připomíná Sedmikrásky Věry Chytilové. Pokoj 304 je debutem Dánky Birgitte Stærmoseové, Romeem 11 se do celovečerní sféry propracoval Kanaďan Ivan Grbovic, a Spoluautor, pro kterého mají myslím v programu trochu slabost, je režijním debutem Martina Donovana (kterého varští štamgasti znají jako herce s filmů nezávislého autora Hala Hartleyho). Malý klenot je druhým celovečerním počinem italského režiséra Andrey Molaioliho (jehož Dívka z jezera se ve Varech hrála před třemi lety v sekci Horizonty), stejně jako Prázdniny u moře Francouze Pascala Rabatého. Také Restaurátor je teprve druhým filmem Izraelce Josepha Madmonyho.

Beduín Igora Vološina 
Ke karlovarské politice debutů se vztahuje i ruský snímek Beduín, (který hodlám absolvovat - přestože bych jinak nikdy dobrovolně nešla na "příběh Ukrajinky, která se kvůli penězům pro nemocnou dcerku rozhodne odnosit dítě homosexuálnímu páru"). Režíroval ho totiž zajímavý Igor Vološin, který do Varů poprvé přijel už v roce 2002 s dokumentárním filmem Kurva. Beduín je už čtvrtým režisérovým dílem, které se ve Varech hraje - a sám Vološin je ideálním typem varského autora, kterého si festival "vychoval od kolébky". U podobných tvůrců se totiž dá předpokládat, že zachovají festivalu věrnost i poté, co si vybudovali pověst renomovaných autorů... Takovým přístupem se Vary docela sympaticky a racionálně vymezují vůči sesterským festivalům kategorie A typu Cannes nebo Berlinale, kde je hlavní soutěž postavena na "velkých" jménech...

V letošní varské soutěži mimochodem chybí český film - ale o tom zase příště... 

pátek 17. června 2011

Léto ve znamení sérií

Pozor na Harryho - už 14. července! 
V rámci marketingové strategie hollywoodských studií hraje nejdůležitější roli sezóna letních blockbusterů. Právě v měsících dovolených a prázdnin diváci vítají odpočinkové velkofilmy typu legendárního žralocího hitu Čelisti. Ten v roce 1975 položil základ dnešního boomu barvitých, vysokorozpočtových podívaných, které v létě pravidelně zaplavují kina. Na rozdíl od období před vánočními svátky, které je distributory rovněž považovány za lukrativní, jde ovšem o časový úsek zahrnující několik měsíců. Přestože ty správné prázdniny ještě nenastaly, jsme už skoro v polovině daného období - některé tituly se totiž vůči hlavním letním měsícům „předsazují“, a to klidně už v květnu (což je strategie, kterou uplatnila např. společnost Lucasfilm v souvislosti se sérií Indiana Jones nebo novou trilogií Star Wars). Letošní sezónu tak v USA zahájil už 6. května comicsový hit společnosti Paramount Thor. V Evropě včetně Čech, ale třeba i v Austrálii, měl snímke premiéru dokonce už na sklonku dubna.

Harry Přidat popisek
Nasazení blockbusteru na konkrétní, atraktivní termín studio považuje za klíčové, takže připomíná strategicky dobře promyšlěný, globální kobercový nálet: premiéru předchází masivní reklama a doprovází promyšlený merchandisig. Některé blockbustery bývají uvedeny prakticky současně všude v „civilizovaném“, tedy kinofikovaném světě (kam se po listopadu 1989 dostaly i Čechy, které už na novinky nemusejí čekat třeba celé roky). Tak postupuje třeba společnost Warner Bros. v souvislosti s netrpělivě očekávaným závěrem příběhů o mladistvém kouzelníkovi – fantasy Harry Potter a relikvie smrti. Ta si odbude slavnostní premiéru v Londýně 7. července a do 14. července zahltí kina všude po světě.Letní uvedení nové potterovky není ovšem úplně obvyklé: Warneři totiž původně sérii adaptací knížek J. K. Rowlingové směřovali do předvánočního času (jak ukazují první dva filmy v letech 2001 a 2002). Nápad natočit každý rok jeden realizačně náročný potterovský hit a nadělit ho divákům k Vánocům se ovšem ukázal být nad síly studia. Rozměrný děj sedmé knihy byl navíc nakonec rozdělen do dvou filmů: První část posledního Harryho si odbyla „tradiční“ zimní premiéru loni v listopadu, zatímco druhá  bude následovat příkladu třetího, pátého a šestého dílu a bude bojovat o místo na slunci s ostatním letošními letními hity.

Vězeň z Azkabanu: prví
"nedětský" Potter 
Na návštěvnost potterovek nemá zřejmě šíbování s termínem žádný zásadní vliv – sedm dílů série vydělalo Warnerům celkem přes dvě miliardy dolarů. Zatím nejlépe si díky podpoře natěšených čtenářů potterovských bestsellerů vedl první film, relativně nejhůř pak trojka, Harry Potter a vězeň z Azkabanu (2004). Tu ovšem mnozí fanoušci naopak považují za nejzdařilejší díl série.Vstup Harryho Pottera na půdu letních blockbusterů je logický i vzhledem k zálibě Hollywoodu ve vysokorozpočtových „letních“ sériích, jež viditelně narůstala právě v uplynulém desetiletí. Právě filmový Harry dnes naplňuje představu o typickém prázdninovém filmu jak oddechovým laděním, tak zaměřením na mladé publikum a formou atraktivní trikové podívané. Také díky novému Potterovi se letošní léto v kinech změní ve velkou, reprezentativní přehlídku způsobů, jakými Hollywood přistupuje k otázce série.

Opravdový od Marvela

Iron Man 
Premiéry velkých filmů jsou plánovány se značným předstihem: je totiž v zájmu všech studií, aby podobně zaměřené tituly nenasazovaly do kin současně a zbytečně si tak navzájem neukrajovaly zisk. Kupříkladu už dnes se předpokládá, že letní sezónu roku 2012 zahájí Avengers (Mstitelé). Příběhem o setkání skupiny superhrdinů z klasických comicsů vyvrcholí letitý plán společnosti Marvel, která se rozhodla uvést na plátna kin postavy ze svého kresleného universa postupně, v jednotlivých filmech, které se nakonec triumfálně propojí.

Thor 
Celou sérii uvedl v roce 2008 Iron Man s Robertem Downeym, Jr. v roli navenek cynického dědice průmyslového impéria, který v perfektně technicky vybavené létací zbroji hájí světový mír všude, kde je třeba. Iron Man vydělal víc než 318 milionů dolarů, což otevřelo cestu pokračování uvedenému do kin loni v květnu 2010 (jen s poněkud nižším ziskem). Na květen 2013 se do distribuce plánuje třetí díl. Vedle Iron Mana studio uvedlo na scénu dalšího z hrdinů týmu Avengers, zmutovaného vědec Bruce Bannera, který se podle potřeby dokáže změnit v zuřivého, zeleného obra. Neuvěřitelný Hulk měl premiéru v červenci 2008, a i když si nevedl podle očekávání (na tržbách přinesl „jen“ necelých 135 milionů dolarů), neodradil Marvel od původního plánu. Letos v květnu se ke svým předchůdcům připojil další comicsový hrdina, Thor. Příběh syna božského otce Odina, který je za svou zpupnost poslán na Zemi coby obyčejný smrtelník, v režii Kennetha Branagha spojuje severskou mytologii s „dospělou“ inteligencí a humorem.

Kapitán Amerika 
Dnes už je sice patrné, že Thor svými tržbami bude asi blíž spíš Neuvěřitelnému Hulkovi než oběma Iron Manům, společnost Marvel však pro letošek žhaví v ohni ještě jedno želízko. V červenci uvede do amerických kin dalšího a posledního superhrdinu z týmu, Stevea Roderse alias Kapitána Ameriku v podání Chrise Evanse. Ten superhrdinské schopnosti získal jako dobrovolník v americkém vojenském programu za 2. světové války. V amerických kinech  má film Captain America: První Avenger premiéru 22. července, v českých 4. srpna. Dá se při tom předpokládat, že renomovaný režisér Joe Johnston (který natočil např. Jurský park 3) divákům zajistí přinejmenším slušnou řemeslnou kvalitu snímku.

X-Men: první třída 
Filmová divize multimediální společnosti Marvel ovšem v rámci letošního léta nebude bodovat jen jednou: připravila totiž divákům i další část jiné dobře rozjeté série, inspirované svým kresleným seriálem. Akční sci-fi X-Men: První třída ovšem není pokračováním, ale už druhým prequelem úspěšné série o skupince nadlidsky disponovaných mutantů. Po trilogii, která diváky bavila v letech 2000-06, totiž přišel do kin snímek X-Men Origins: Wolverine (2009), líčící zrození jednoho z hlavních protagonistů v podání Hugha Jackmana.Čtyři příběhy o mutantech, kteří bojují o právo na existenci, v kinech utržily celkem 786 milionů dolarů. Nejvíc vydělal třetí a jednoznačně nejhloupější díl, jehož režií Brett Ratner zmarnil přechozí sofistikovanou práci Bryana Singera. Nový titul režíroval zajímavý Angličan Matthew Vaughn, a protože líčí začátky zmutovaných superhrdinů a jejich první akci v době Kubánské krize roku 1962, vystřídaly stárnoucí hvězdy v hlavních rolích atraktivní mladší herci. Do amerických a českých kin film přišel prakticky současně na začátku června, při odhadovaném rozpočtu 160 milionů dolarů však vydělal k dnešnímu dni vydělal jen něco přes 106 milionů (a dalších skoro 134 mimo USA). Vede si tak z X-menovské pětky zatím nejhůř, i když kvalitami se přibližuje vynikající dvojce.

Green Lantern 
Marvel ovšem není v oblasti comicsových adaptací jediným hráčem na letošním letním pískovisti: dnes (17. června) má v USA premiéru film společnosti DC Entertainment. Režisérem podívané o superhrdinech z kosmu Green Lantern je zkušený Martin Campbell, který své schopnosti osvědčil třeba při restartu bondovské série na počátku 90. let. Projekt zaštiťuje studio Warner Bros. (které příští léto hodlá převálcovat publikum také dalším dobrodružstvím Batmana, dalšího hrdiny z portfolia DC Comics, který je dlouhodobě nevídaně výnosným artiklem). Podle prvních reakcí je ovšem Green Lantern propadákem přirovnávaným dokonce k Shyamalanovu Poslednímu vládci větru. O tom, jak se k němu postaví diváci, ovšem budeme mít jasněji po prvním víkendu. U nás bude mít film premiéru 18. srpna.

Kovbojové a vetřelci  
Mezi comicsové filmy můžeme počítat i smělou kombinaci sci-fi a westernu Kovbojové a vetřelci s Harrisonem Fordem a bondovskou hvězdou Danielem Craigem. Snímek studia DreamWorks, který má v USA premiéru 29. července a u nás 28. srpna, se možná  novou sérii bude snažit rozjet. Natočil ho totiž zkušený a comicsově citlivý Jon Favreau, režisér obou Iron Manů a výkonný producent The Avengers. Mix vzpurných Apačů, drsných kovbojů a mimozemšťanů vypadá neústrojně jen navenek: diváci totiž na westernový revival mohou být už  celkem natěšení .

Piráti a jiné pouťové atrakce

Piráti počtvrté...
Další zasloužilou sérií, která letos v létě bojuje o přízeň publika, jsou Piráti z Karibiku. Čtvrtý díl s podtitulem Na vlnách podivna do kin vstoupil v druhé májové dekádě. Třídílný projekt, který inspirovala atrakce ze zábavního parku Walta Disneyho a který v kinech v letech 2003-07 vydělal před miliardu a čtvrt, se producenti rozhodli radikálně inovovat a parodické, sofistikovaně chaotické pojetí autora trilogie Gore Verbinského nahradila jednodušší koncepce, s níž se studio obrátilo na režiséra Roba Marshalla. Tvůrce šestioscarového muzikálu Chicago (2002) vytvořil s ohledem na uvádění filmu i ve formátu 3D přehledně organizovanou podívanou, která se nekonfliktním pojetím a důrazem na ženskou hrdinku pokouší oslovit i dětské a ženské publikum. Pirátská podívaná je ovšem výrazně banálnější a hloupější než předchozí díly – což by jí jako letnímu blockbusteru v podstatě mělo zaručit úspěšnost. Za první víkend promítání však film vydělal 90,1 milionů dolarů, což je sice víc než první díl, ale méně než předchozí dva. Nejúspěšnějším dílem série tak zůstává druhý díl s podtitulem Truhla mrtvého muže (135,6 milionu dolarů za první víkend). Je ovšem pravda, že v amerických kinech snímek s mamutím rozpočtem 250 milionů dolarů k dnešnímu datu zatím utržil jen přes 212 milionů, v zahraničí ovšem už vymámil divákům z kapes v přepočtu skoro 701 milionů dolarů. Také v Čechách si vede celkem dobře.

Auta 2
Zábavychtivý divák si v následujících měsících si naštěstí bude moct vybrat i jinou zábavu. Na politiku sérií vsadila i společnost DreamWorks s pokračováním úspěšného animovaného dobrodružství o dobráckém, energickém medvědovi (u nás měl Kung-fu Panda 2 premiéru 2. června). Přinejmenším v chytrosti a nápaditosti jej ovšem předpokládaně předčí pokračování úspěšného animovaného hitu Auta 2. Nostalgická retro komedie o mluvících autech, jejíž hrdinové se tentokrát zúčastní prestižního závodu Grand Prix, přinesla před pěti lety do pokladen kin přes 244 miliony dolarů. I tentokrát stojí za pokračováním prostřednictvím veleúspěšného studia Pixar společnost Disney. Na film se můžete těšit 28. července. Američané si ho ovšem užijí už o měsíc dřív.

Třetí Transformers
DreamWorks si v osobě výkonného producenta Stevena Spielberga ovšem víc než od animovaného medvěda slibuje od třetí části série Transformers. Režií hraného sci-fi dobrodružství inspirovaného hračkami společnosti Harsbro opět pověřila osvědčeného hitmakera Michaela Baye. První akční příběh mechanických superhrdinů z vesmíru z kapes diváků v roce 2007 vytáhl 319 milionů dolarů. A druhý díl ho o dva roky později ještě předčil (402 milionů). O tom, jak se povedla trojka, budeme mít jasněji po premiéře, která je u nás téměř shodně s USA 30. června.

Zrození planety opic 
Letošní letní blockbustery přejí pokračováním i z pohledu navenek „jedinečných“ projektů: výpravná sci-fi Zrození planety opic společnosti Twentieh Century Fox bude totiž zjevně tvrdším pokusem o nový restart legendární série, který před deseti lety zmarnil romantický hračičkář Tim Burton. (Premiéra v Čechách i v USA na začátku srpna.) Podobně se můžeme dívat i na remake legendárního fantasy dobrodružství Barbar Conan, jemuž v roce 1982 mužně dominoval Arnold Schwarzenegger. O úmyslu producentů zaujmout diváky i do budoucna svědčí skutečnost, že režií nového filmu inspirovaného knížkami Roberta E. Howarda pověřili Marcuse Nispela. Ten se už osvědčil jako specialista na restarty klasických hororových sérií (Texaský masakr motorovou pilou, Pátek třináctého). Z pohledného, řádně osvaleného seriálového herce Jasona Momoy má snímek udělat lukrativní filmovou hvězdu. O tom, jak se to povedlo, se budeme moct přesvědčit podobně jako američtí diváci 18. srpna.

Sezóna letních blockbusterů se totiž stejnou měrou opírá o úspěšnou hollywoodskou minulost jako hledí do světlé, výdělečné budoucnosti.

(Základ tohoto článku jsem napsala pro týdeník Euro, kde vyšel na začátku minulého týdne. Rozšířila a aktualizovala jsem text - doufám, že správně -. k dnešnímu datu. Za možnost uveřejnit článek i zde redakci Eura každopádně děkuji. A kolegovi Ondrovi Vosmíkovi se omlouvám za to, že jsem mu uzmula dávný slogan  "opravdový od Marvela" - nemohla jsem prostě odolat.) 



P.S 21. června.: Green Lantern si vskutku moc dobře nevede: film s odhadovaným rozpočtem 200 milionů dolarů vydělal za první víkend jen něco přes 53 milionů.

 

čtvrtek 16. června 2011

Osobní poznámka ke stávce

Aktivita Martina Práška
Vím, že komentářů k dnešní stávce je všude dost a každý si dokáže sám vybrat takový, který ladí s jeho intimní morálkou i politickým přesvědčením. Přidám jen pár osobních pocitů. Tady na sídlišti Spořilov to po ránu vypadá poklidně, jako o letní neděli. O ulici dál, kde obyvatele trápí hluk autobusů, si (podle zpráv na internetu) lidi libují, že mají konečně chvíli klid. Pod mými okny po neblahé Spořilovské ulici však jezdí myslím ještě víc aut i těžkých kamionů než obvykle. To dnes ještě zhoršuje katastrofální "zdravotní" stav této lokality (koho to zajímá, může si dosyta počíst na stránkách Spořilovským novin). Bizarní je, že kvůli stávce pražský primátor zrušil dnešní dlouho ohlašovanou schůzku s občany na toto téma.

Metro Dejvická...
Měla bych být asi "naštvaná na ODS", protože Spořilov takhle zdevastovalo pragmatické rozhodnutí bývalého magistrátu. Svoje naštvání jsem si ale už dávno a neúčinně vybila. Pokud jde o dnešní stávku, podporuji vládu a její reformy, lituji, že můj prezident musel zrušit oslavu svých sedmdesátin a plně sympatizuji se spontánním, ale bohužel příliš rozptýleným občanským odporem proti stávkujícím. Pokud jde o tento odpor, je mi opravdu líto, že se nenašel nikdo, kdo by ho rychle zformuloval a především pak zformoval na jedno místo. Média (včetně těch veřejnoprávních) tak zase jednou mohou projevovat své "sociální" cítění a klidně takové roztříštěné akce nazývat jen happenigem (jako se to stalo třeba v souvislosti se sympatickou akcí v metru na Dejvické). Facebook jako jednotící "médium" nezafungoval, někdo mi jistě vysvětlí proč (např. mne napadá: ovládá ho generace, která se sice dokázala nedávno shodnout na pocitu, že se jí nelíbí Jiří Paroubek a ČSSD obecně, ale už nedohlédne tak daleko, aby za dnešní stávkou vycítila politické pozadí a manipulace téže strany).

"Happenig" pro zdraví: na kole do práce? 
Ale zpět k situaci "pod našima okny". Já dnes nijak cestovat nemusím, měla jsem naplánovanou pilnou práci a na tom nic neměním. Zkoušela jsem tady na blogu stávkovat minulou sobotu, ale nejspíš jste si toho ani nevšimli, i proto, že jsem dlouho nevydržela. Jasně, že šlo o žert, respektive ironickou, záměrně kontrastní reakci na oznámení odborářů (a vlastně jsem také vůbec nestávkovala, protože jsem celý víkend dokoukávala filmy a dopisovala texty kvůli katalogu MFF Karlovy Vary). Ale jaksi jsem se i tak styděla, takže jsem svou stávku rychle sbalila. Asi už vždycky zůstanu pravicově smýšlejícím asociálem s klapkami na očích. Navíc jsem si jistá, že i kdybych takhle stávkovala celý měsíc, nestalo by se vůbec nic, respektive čtenáři tohoto blogu by se prostě za zábavou přesunuli jinam. Na což není potřeba žádný dopravní prostředek.

P.S. 9.49: Na facebook dorazily fotky Jiřího Paroubka na demonstraci stávkujících...

středa 15. června 2011

Lidice .- národ sobě?

Karel Roden v Lidicích  
Dva týdny po premiéře je jasné, že Lidice (které jsem recenzovala zde) si vedou v kinech nad očekávání dobře. Film vidělo za první čtyři dny promítání téměř 45 tisíc diváků. První den - ve čtvrtek 2. června – na něj vyrazilo do kina skoro deset a půl tisíce diváků. Oproti prvnímu víkendu ovšem návštěvnost stále stoupá, takže dnes má snímek Petra Nikolaeva na svém kontě 123 tisíc diváků. Zásluhu na tom ovšem má hlavně fakt, že film byl podporovaný cílenou reklamou i samospádem mediálních reakcí coby ultimativní „národní“ projekt. 

Sokolovo
Takový čas od času vyprodukuje každá kinematografie, ať už jde o iniciativu producentů či o státní objednávku. Právě ta v socialistickém Československu dala vzniknout řadě oficiózních titulů podporujících panující ideologii. Pokud jde o heydrichiádu, kterou se zabývá nový film režiséra Petra Nikolaeva, vybaví se asi především Atentát Jiřího Sequense z roku 1964 a normalizační velkofilm Otakara Vávry Sokolovo (1974). Oba tyto snímky pracovaly s prvky realistické rekonstrukce, do obou se však obtiskla doba, v níž vznikaly: Sequensovi, který se teprve v 70. letech zdiskreditoval seriálovou státní objednávkou Třicet případů majora Zemana, uvolnění poměrů na počátku 60. let dovolilo natočit řemeslně slušný a relativně apolitický film. Ve Vávrově podání naopak vznikla jen odporná agitka. V souvislosti se Sokolovem se asi stěží dá zapomenout na scénu, ve které lidičtí muži tváří v tvář německé popravčí četě vzývají komunistickou stranu. 

Tmavomodrý svět
Historické filmy se samozřejmě natáčejí i po roce 1989. Je jich však výrazně méně než dřív, protože při jejich financování už nelze plně vytěžit stát. Jediným novodobým „velkým“ filmem z druhé světové války tak zůstává deset let starý Tmavomodrý svět Jana Svěráka, při jehož natáčení mohl být díky britským koproducentům překročen rozpočet 200 milionů korun (jenž je dodnes na domácí poměry výjimečný). Pokud se nějaké porevoluční filmy válečného tématu dotkly, vyhýbaly se pochopitelně nákladnému žánru velkofilmu, ať už šlo o tragikomedii Jana Hřebejka Musíme si pomáhat (2000), která byla nominovaná na Oscara, se tak mohla soustředit na komorní prostor rodiny ukrývající během války židovského uprchlíka. Drama Marka Najbrta Protektor (2009), líčící úpadek kolaborantského redaktora Českého rozhlasu, producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ jen uvedl do světa s použitím pouhých 44 milionů korun. 

Habermannův mlýn
V souvislosti s Lidicemi se obvykle uvádí rozpočet kolem 70 milionů. U historického filmu z daného období je můžeme považovat za „průměrný“ i díky "sudeťáckému" dramatu Juraje Herze Habermannův mlýn (2010), které mělo rozpočet ještě o sedmnáct milionů vyšší. Z toho ovšem česká strana pokryla jen 30 milionů. O zbytek se postarali koproducenti z Rakouska a Německa, což ovšem vedlo vzhledem k rozšíření cílového publika ke kontroverzním úlitbám ve scénáři. Něco takového bylo u Lidic nemožné: genocida obyvatel a srovnání obce se zemí, jež byly reakcí na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, bylo akcí, se kterou se nacisté okázale pyšnili. Stěží tedy mohli být ve filmu zobrazeni se sympatiemi.

Lidice - vpravo Ondřej Novák 
Méně bizarní než představa německého koproducenta tak bylo produkční partnerství s Polskem, kde v roce 2007 vznikl obdobný „vlastenecký“ velkofilm, Katyň. Podle producenta Lidic, Adama Dvořáka, se však nakonec polské straně nepodařilo naplnit podmínky smlouvy. Sehnala totiž prostředky pouze z veřejných zdrojů, což blokovalo naplnění podmínek programu ministerstva kultury. To umožňovalo pouze padesátiprocentní financování z veřejných zdrojů. Lidice (které dostaly dvacetimilionový státní grant) se proto oproti původním plánům staly ryze českým projektem (i když břemeno producentům pomohla nést třeba i Slovenská televize). Z toho vyplynuly finanční problémy, které producenti vyšili i prostřednictvím národní sbírky. Na film nakonec přispěla města Praha, Kladno, Opava či Liberec, a jedním z hlavních partnerů se stala i Česká zbrojovka. To ještě posílilo dojem, že jde o projekt ve stylu „národ sobě“. Ten ovšem prakticky vylučuje kontroverznější přístup k látce, jaký mohli zvolit Hřebejk a Najbrt, kteří prostřednictvím dobové látky kritizovali negativní rysy české povahy, vedoucí v jejich podání k paradoxním konsekvencím. 

Lidice (Zuzana Fialová )
Lidice jsou však oficiózním dílem oživujícím známá fakta a vzdávajícím se jejich interpretace. Vzhledem k tomu, že za rok uplyne od lidické tragédie sedmdesát let, naplňují svědomité „objednávky doby“. Po obrazové stránce až reklamním způsobem „vlastenecky“ oslavují krásu české krajiny a venkovskou idylu a využívají bezvýhradně sympatické hrdiny, jejichž tragický osud ve výsledku vymazávají jejich „pochopitelné“ soukromé hříchy (manželská nevěra a zrada na kamarádovi ve vztahu k atraktivním ženám, což je mimochodem motiv, jejž mnohem lépe využil Tmavomodrý svět). Nenápadně je zvýrazněn hrdinský postoj lidického faráře a poněkud posunuty osudy některých postav majících skutečný předobraz. Žena, která unikla smrti, protože neměla v Lidicích stálé bydliště, tak ve filmu odmítá záchranu. Divákovy bezvýhradné sympatie má i hlavní protagonista v podání Karla Rodena, jediný lidický muž, který masakr přežil díky pobytu ve vězení za synovraždu. 

Fakta jsou tak harmonizována ve prospěch „potřebných“ obrazů. Není tedy divu, že se film líbí - nabízí totiž "hezký" a nekonfliktní pohled na české dějiny a chválí českou povahu. To národu zvedne sebevědomí možná víc než vítězství ve fotbale. Nebo nějaká ta stávka.

(Základem tohoto textu je článek, který jsem napsala pro týdeník Euro. Za možnost uveřejnit jej i zde redakci děkuju.)