Prohledat tento blog

pátek 31. května 2013

Tři filmy s Marilyn M.

Filmová distribuce se nadechuje k sezóně letních blockbusterů, místo na superhrdiny zachraňující svět však distribuční společnost Aerofilms sází na jinou divácky přitažlivou novinku. Kromě nových titulů totiž do českých kin pravidelně uvádí i archivní snímky, které se znovu dostávají do oběhu v digitální podobě. Po přehlídce věnované Audrey Hepburnové, kolekci mafiánských dramat a vietnamském dramatu Martina Scorseseho Taxikář přichází na řadu minipřehlídka Marilyn Monroeové. Ta je jakýmsi přepychovým doprovodným programem k mezinárodní putovní výstavě , která začíná v Jízdárně Pražského hradu 29. května a potrvá až do 20. září a vznikla loni při příležitosti padesátého výročí předčasné smrti hollywoodské legendy.

Někdo to rád horké 
Od soboty 1. června tak bude ve vybraných kinech k vidění trojice nejslavnějších titulů Monroeové: ozdobou přehlídky je komedie Někdo to rád horké, která je divákům důvěrně známá z televize - na filmovém plátně a v originálním anglickém znění s titulky ji však zřejmě neviděl skoro nikdo. Naposled se kultovní snímek z roku 1959 v této podobě hrál pro návštěvníky Letní filmové školy v Uherském Hradišti v roce 2011 v rámci přehlídky filmů režiséra Billyho Wildera. V romantické retro komedii odehrávající se během prohibice si Monroeová zahrála krásnou zpěvačku dívčí jazzové kapely, v níž najdou útočiště před pomstychtivými gangstery dva muzikanti v ženském převleku (Tony Curtis, Jack Lemmon).

Páni mají radši blondýnky 
V přehlídce Aerofilms, nazvané lakonicky Marilyn, nechybí ani komedie Páni mají radši blondýnky, kterou v roce 1953 natočil režisér Howard Hawks. Příběh dvojice kamarádek hledajících lásku, v němž se plavovlasá legenda objevila po roku hvězdné rusovlásky Jane Russellové, patří ve světě mezi kultovní díla. V Čechách ji však většinové publikum prakticky nezná. Podobná je pozice konverzační komedie Slaměný vdovec, jež je opět dílem režiséra Billyho Wildera: snímek inspirovaný divadelní konverzačkou Georgie Axelroda představuje Monroeovou v roli svůdné nové sousedky ohrožující počestnost uťápnutého nakladatelského redaktora. V roli sexuálně vyhladovělého chlapíka, jehož rodina odjela na léto z dusného New Yorku, se představí Tom Ewell.

Tajemný předmět divácké touhy 

Slaměný vdovec 
Přehlídka, která bude v českých kinech k vidění do konce srpna, nabízí unikátní příležitost vidět tři klasické hollywoodské snímky v rozměru, pro který byly natočeny: v kině, na velkém plátně. Důležitá je ovšem i jejich nová, digitální podoba. Přepis z celuloidu do digitálního formátu se totiž provádí pod patronátem filmových historiků a specializovaných techniků. Vrací starému filmu původní obrazovou i zvukovou kondici, takže i snímky staré víc než půlstoletí jsou zbaveny rysů, které si veřejnost spojuje s archivními díly – a které ji většinou od jejich sledování odrazují: dramatických škrábanců, vybledlých barev, rozmazaných kontur či masivního poškození zvukové stopy. Marilyn Monroeová se tak na filmovém plátně představí v uživatelsky maximálně příjemné kondici, která dovolí ocenit živoucí sílu jejího charismatu i nepřehlédnutelné kvality „jejích“ filmů. Mezi filmy a výstavou, kterou připravilo muzeum významné obuvnické firmy Museo Salvatore Ferragamo, ovšem existuje pevné pouto: filmová hvězda je totiž prostřednictvím nejrůznějších médií vnímána jako módní ikona i kulturní fenomén. I podstatu expozice tedy samozřejmě tvoří předměty, které nás usvědčují z fetišismu. Snaha přenést kouzlo filmové star na nějaký předmět a uchovat jej tak v čase v sobě tají až pohanské pudy, jejichž objektem samozřejmě byly a jsou i jiné hvězdy než Monroeová.

Cestou z Netvora z Černé laguny... 
Třicet vystavených párů bot a téměř padesát modelů, které herečka nosila na filmovém plátně i v soukromí, nicméně jakoby oficiálně posvěcovaly rozpor, s nímž se Monroeová rvala až do své tragické smrti. Když roce 1962 – v pouhých šestatřiceti letech – spáchala sebevraždu, vnímala podle svědectví pamětníků svou kariéru ve světle snahy vymanit se z pozice pouhého bezduchého sexsymbolu. Rozpor spojovaný obvykle s Monroeovou – spor mezi vnější, tělesnou prezentací a představením hereckého talentu – je ovšem jen další umělou, zjednodušenou součástí hvězdné legendy. Kouzlo Marilyn totiž spočívá v přirozenosti a celistvosti, s jakou na diváky prakticky v každém okamžiku své přítomnosti na plátně působí. Stačí si vzpomenout na onen okamžik, v němž se hrdinka Slaměného vdovce během procházky dusným večerem chladí nad proudem vzduchu z větrací šachty newyorské podzemky. „Pózovací“ scéna v bílých šatech pro mnohé symbolizuje celou Monroeovou, i když trvá jen čtyři sekundy (v kontextu filmu si ji můžete zhlédnout tady). Aby měla vůbec nějaký smysl, musí ovšem být vyvrcholením rozhovoru, který hrdinové zapředou cestou z kina, kde byli na hororu Netvor z Černé laguny. A scéně musí dodat náležitou voyeurskou energii obdivný pohled hrdinčina společníka – jenž však možná nezahlédne o mnoho víc než divák – totiž holé nohy odhalené nevinně jen do půli stehen.

Legenda Marilyn ovšem neztrácí svou sílu právě proto, že je ve své podstatě romantizující, unikavě erotická. To je dobře viditelné právě v hereččiných nejlepších filmech, na které můžete vyrazit do kina právě nyní. 

Páni mají radši blondýnky / Gentlemen Prefer Blondes
USA 1953
Režie: Howard Hawks
Hrají: Jane Russellová, Marilyn Monroeová, Elliott Reid, Charles Coburn

Slaměný vdovec / The Seven Year Itch
USA 1955
Režie: Billy Wilder
Hrají: Marilyn Monroeová, Tom Ewell, Evelyn Keyesová, Sonny Tufts, Robert Strauss

Někdo to rád horké / Some Like It Hot
USA 1959
Režie: Billy Wilder
Hrají: Jack Lemmon, Tony Curtis, Marilyn Monroeová, Joe E. Brown

Premiéra: 1. 6. 2013

úterý 28. května 2013

Portrét: Stanley Tucci

Je snadné milovat herecké superstar. Ale jak je to s „hvězdami nižší svítivosti“ - tedy s herci, které sice diváci dobře znají jen z vedlejších partů - nebo z hlavních rolích ve filmech, které nikdy nezlomily žádný kasovní rekord? Případ inteligentního, charismatického a herecky schopného Stanleyho Tucciho vysvětluje, proč by nám ve světě plném samých Bradů Pittů bylo trochu úzko. „Malé hvězdy“ mají v hollywoodském systému svou nezastupitelnou roli, ať už donekonečna omílají jeden typ - nebo unikají divákově touze po škatulkování tím, že jsou hereckými chameleony. Tucci je ovšem případ sám pro sebe: typová škatulka mu sedne jako ulitá. Na svém kontě má tucty rolí komisních italoamerických šéfů (tím nejnovějším je šéfredaktor Fuller z politického dramatu Pravidla mlčení Roberta Redforda). A v jeho filmografii najdete zástupy padouchů snažících se uchvátit moc i nějakou tu princeznu (jak nedávno dokázal v dobrodružné fantasy Jack a obři). Dvaapadesátiletý herec, který si vybojoval řadu nejprestižnějších ocenění včetně dvou Zlatých glóbů a oscarové nominace, si ovšem současně získává obdiv schopností dokonale změnit svůj vzhled i hlas. Muži, jehož poznávacím znamením je holá hlava, sluší i roztodivné vlasové kreace: třeba v akční sci-fi Hunger Games hrál ceremoniáře Caesara Flickermana, proslulého proměnami líčení i roztodivnými vlasovými kreacemi.  

Pevné pouto 
S rozevlátým hárem či bez něj, Tucci hraje stejně dobře sériového vraha dospívajících děvčat vyhlížejícího jako váš nudný soused od vedle (thriller Pevné pouto), „šíleného vědce“ Erskina v prázdninovém comicsovém dobrodružství Captain America: První Avenger nebo ulíznutého nacistického „architekta holocaustu“ Adolfa Eichmanna (historické drama Konference ve Wannsee). Jen v rámci svého oblíbeného žánru – romantické komedie - se dokáže převtělit v žoviálního středostavovského manžílka (Julie a Julia), nejistého neurotika (Krásná pokojská), komisního vzteklouna (Terminál) i obyčejného trapáka (Vyzvání k tanci).

Mediálně úspěšný amatérský šéfkuchař
Nedá se říct, že by měl během své téměř třicetileté herecké kariéry na výrazné projekty nějakou zvláštní smůlu - a jeho filmografie dlouhodobě netrpí špatným výběrem rolí. Naopak: ačkoli přijímá účast v projektech prakticky všech žánrů, jen naprosto výjimečně jde o filmy, na které byste se už podruhé nepodívali. Tucci je „hvězdou nižší svítivosti“ z vlastního rozhodnutí a nikoli nějakým nešťastným řízením osudu. Svůj profesionální osud si buduje podle vlastního vkusu i potřeb - a jeho herecké portfolio je věcí rozvážného a postupně cizelovaného osobního výběru. Hraje ve filmu, na divadle i v televizi stejně rád, jako vaří podle receptů své kalábrijské babičky. K herecké profesi si navíc přidal produkci, scenáristiku i filmovou a divadelní režii - a jedno je s uplývajícími lety jasné: hollywoodskou hereckou hvězdou není prostě proto, že by ho to příliš omezovalo.

Profesionální cesta, po které se Stanley Tucci kdysi vydal, ovšem vůbec nebyla tak jednoduchá a přehledná, jak vypadá ze zpětného pohledu.

Jak si prosadit svou?

Na střední... 
Jméno i vzhled elegána se stowattovým úsměvem podbarveným ironií odkazují k jeho italoamerickému původu: Stanley Tucci se narodil 11. listopadu v maloměstském Peekskillu ve státě New York, v rodině, která se ze strany obou rodičů hlásila k jihoitalským kořenům. Tucciovi byli políbeni všemi možnými múzami: otec Stanley učil výtvarné umění na střední škole, matka Joan měla literární ambice. Stanley junior, nejstarší z jejich tří dětí, od dětství projevoval komediantské sklony. Na herectví se nedal jen on, ale i  jeho sestry Christine a Gina. Bratranec Joseph Tropiano se zase přiklonil ke scenáristice... „V určitém věku prostě nějak cítíte, co potřebujete dělat. Být na jevišti? Malovat, nebo dělat hudbu - co je pro vás pohodlnější?“ vysvětluje herec. „Už jako dítě jsem se cítil mnohem pohodlněji na pódiu než já v reálném životě.“ Stanley po středoškolských studiích zamířil na Newyorskou státní univezitu, kde v roce 1982 ukončil studia herectví. Cestu do praxe mu otevřela matka jeho kamaráda ze střední Cambella Scotta, která mu sehnala práci na Broadwayi. Přestože Stanley se rychle posunul z komparsu k významnějším partům, začal pošilhávat po filmu: v roce 1985 debutoval roličkou v černé komedii Čest rodiny Prizziů. Prestižní snímek se ucházel o Oscara v osmi kategoriích (nakonec zlatou sošku vynesl jen hlavní představitelce Anjelice Hustonové) - pro ambiciózního debutanta však naneštěstí nadlouho zůstal nepřekonatelným vrcholem kvality. 
¨
Navzdory tomu začal Tucci vedlejší role v televizních seriálech a filmech prokládat menšími party ve snímcích režisérských celebrit. Nešlo jen o horor klasika žánru George A. Romera Vražedná opice, ale i o spolupráci s  mistrem stylu Jamesem Ivorym (drama Otroci New Yorku), renomovaným hollywoodským autorem Robertem Bentonem (Billy Bathgate) nebo zkušeným Alanem Rudolphem (Mrs. Parker a začarovaný kruh). Tucci se etabloval na nezávislé filmové scéně díky účinkování u režisérskách indie hvězd Todda Solondze (Strach, úzkost a deprese) či Alexandre Rockwella (In The Soup, Somebody to Love).

„U některých režisérů si můžete dovolit protestovat: Hele, na to zapomeň, to neudělám,“ vysvětluje své tehdejší metody Tucci. „A u jiných se naštěstí můžete pustit do diskuse: Jednou to zkusíme takhle, podruhé jinak.“ V kamarádském prostředí americkým indies se každopádně cítil jako ryba ve vodě a jeho roličky se začaly počítat na desítky. Žádná však nebyla hlavní – a není divu, že se nakonec začal zajímat i o komerčnější projekty.

„Přiznejme si, že nezávislost už neexistuje,“ komentoval to později. „Dělal jsem plno nezávislých filmů jako herec a režisér. Filmový průmysl se ale výrazně změnil i za tu dobu, co v něm působím. Už to není tak zdravé, jako to bylo.“

Road to Perdition 
V hollywoodském manistreamu není ovzduší o nic zdravější, situace je ovšem přehlednější (a herecké honoráře vyšší). Stanley Tucci je dnes vyhledávaným hercem v hollywoodských blockbusterech. Zahlédnout jste ho však mohli už ve psí komedii Beethoven, thrilleru s Julií Robertsovou Případ Pelikán nebo v romantické komedii s Nicolasem Cagem Může to potkat i vás. Později se objevil i v tak prominentních mainstreamových filmech, jako byla temná gangsterka Road to Perdition, životopisná komedie Život a smrt Petera Sellerse (kde si zahrál režisérského génia Stanleyho Kubricka), drama Skandál či hudební film Varieté (kde toho bohužel moc nenazpíval).

Žranice
Přelomem v hercově kariéře ovšem bylo docela jiné rozhodnutí, než přesum do oblasti žánrového filmu. V roce 1996 popustil Tucci uzdu tvůrčím ambicím a spolu s kamarádem Campbellem Scotten debutoval jako režisér kulinářskou komedií Žranice. Námět na příběh dvou bratrů, kteří si v USA otevřou italskou restauraci, Tucci získal už během studií, když si přivydělával jako barman na Manhattanu. (Jeho celoživotní gurmánské sklony ovšem prozrazují i romantická komedie Julie a Julia, dvě vydané kuchařské knihy či dlouholeté provozování italské restaurace Finch Tavern.) Pokud jde o Žranici, jde o ryzí „rodinný“ projekt: scénář Tucci napsal s bratrancem Josephem Tropianem a sám si v něm zahrál se svým přítelem Tonym Shalhoubem. Sympatická nezávislá komedie získala řadu ocenění: oba scenáristé uspěli cenu ve festivalové Mekce nezávislého filmu Sundance a dostali i mimořádně prestižní Independent Spirit Award. Žranice se líbila i divákům: úsporný čtyřmilionový rozpočet se v pokladnách kin zčtyřnásobil. Protože Stanley se (stejně jako u většiny svých dalších režijních projektů) podílel i na produkci svého filmu, mohl si mnout ruce.

Podvodníci 
Technicky jde pravděpodobně o Tucciho nejúspěšnější autorský projekt – nepovedlo se mu ho překonat ani bláznivou komedií Podvodníci (1998), vyprávějící o dvojici nezaměstnaných herců ve stylu Laurela a Hardyho, kteří před pomstou nadutého britského kolegy hledají útočiště na zaoceánské lodi. Do nostalgického snímku inspirovaného poetikou němé grotesky se Tuccimu (který si jako sparingpartnera vybral Olivera Platta) povedlo nalákat řadu slavných kolegů (včetně Woodyho Allena v roli neurotického castingového režiséra, jenž však není uveden v titulcích). Vtipný film plný bláznivých situací se sice hrál i na nejprestižnějším evropském filmovém festivalu v Cannes, nešlo však přehlédnout, že má rozpadlý scénář a honí příliš mnoho zajíců najednou.

Tajemství 
Recenzent listu San Francisco Chronicle to docela vystihl, když napsal: „Špatný film může natočit kdokoli, ale udělat něco tak hrozného a nekoukatelného, jako jsou Podvodníci, vyžaduje talent a odhodlání.“ Zapomněl ovšem zmínit tvrdohlavost – a právě ta způsobila, že dnes Podvodníky vnímáme smířlivěji, v kontextu dalších, zdařilejších Tucciho režijních pokusů. Mezi ty patří Tajemství (2000), kde se režisér od komedie obrátil k dramatu (a rozumně se vzdal scenáristického podílu). V příběhu o osudech výstředního newyorského bohéma Joea Goulda Tucci evokoval staré zlaté časy a režíroval sám sebe v roli novináře z The New Yorkeru, kterého spojí přátelství s podivínem v energickém podání Iana Holma. Pořadatelé festivalu Sundance vyjádřili Tucciho projektu velké sympatie, když ho podpořili na slavnostní premiéře – filmoví kritici se však shodli na tom, že snímku chybí dramatické napětí. Tajemství u diváků nepomohla ani Tucciho vzácně zdrženlivá, citlivé a láskyplná režie.

Rande naoko
Stejně jako v případě Tajemství, i v pozadí zatím poslední Tucciho režijní práce stojí fascinace skutečnou, silnou a kontroverzní osobností. Rande naoko (2007) ovšem navzdory názvu není romancí, ale hořkým komediálním dramatem. Jde o remake snímku nizozemského filmaře Thea van Gogha (zavražděného v roce 2004 kvůli svým politickým názorům muslimským radikálem). Protagonisty vyprávění jsou manželé, kteří se pokoušejí svůj vztah otřesený dceřinou smrtí oživit mučivou, smutnou hrou na schůzky naslepo. Stanley Tucci si po boku Patricie Clarkson zahrál roli manžela Dona, na scénáři se však podílel jen částečně (a tentokrát se vzdal postu producenta).

Vznikl nenápadný film, který není příběhem, ale spíš sérií brilantních etud, v nichž se manželé pokoušejí převtělit do nejrůznějších rolí a oživit tak svou ztracenou lásku. Kritiky filmu byly opatrné, ale v zásadě pozitivní - a dopad na publikum byl minimální. Stanley Tucci s kasovními rekordy ostatně moc nepočítá - což mu samozřejmě nebrání v tom, aby neplánoval další film - komedii o vztahu matky a dcery Mommy & Me, v níž se má ujmou hlavní role režisérova dobrá kamarádka Meryl Streepová.

Hlavní vedlejší role

Když k režírování připočtete příležitostné produkční aktivity, soustředěné i na dokumenty o víně nebo basketbalu, profiluje se Tucci jako celistvá tvůrčí osobnost: nehoní se však za úspěchem a plnou kasou, ale čas od času prostě realizuje své vlastní sny. Stejně je to s jeho divadelními projekty, ať už se v nich na Broadwayi realizuje jako režisér (Půjčte mi tenora Kena Ludwiga) nebo jako herec (nominace na cenu Tony za inscenaci Frankie a Johnny ve světle luny). Herecká filmografie tohoto všestranného muže tak nepůsobí jako náhodný shluk nejrůznějších partů, ale jako součást členitého, různorodého portfolia. 

Winchell
Nejširší veřejnost ovšem Stanleyho Tucciho stejně vnímá jako herce, v čemž ji utvrzuje téměř stovka rolí, již si pilný Tucci do této chvíle připsal na své konto. Jeho filmografie přitom prochází zřejmým vývojem: od konce 90. let se v ní začaly objevovat zajímavé tituly a větší herecké příležitosti. Řadě z nich můžeme klidně vdechnout statut nezapomenutelnosti. Patří mezi ně televizní dramatu Winchell, které Tuccimu v roce 1998 vyneslo kromě jiných ocenění i cenu Emmy a prestižní Zlatý glóbus. Jde o další hercovu postavu inspirovanou skutečným životním příběhem - a také o dalšího jeho publicistu, tedy o povolání, které Tucciho zajímá jako druh manipulace s veřejným míněním. Předobrazem hrdiny snímku Paula Mazurského byl kontroverzní sloupkař a proslaveně útočný rozhlasový komentátor Walter Winchell, což je v hercově podání sice nesympatická, ale složitá a zajímavá postava. 

Konference ve Wannsee
Tucciho totiž vysloveně lákají morálně nejednoznačné postavy. Právě ty mu vynášejí přízeň publika i nejrůznější ocenění. Jedním z nejvýraznějších hrdinů tohoto typu byl bonvivánský, kultivovaný nacista Adolf Eichmann z válečného dramatu Konference ve Wannsee, jež pro televizi natočil režisér Frank Pierson. Tucci našel při natáčení společnou řeč s britským kolegou Kennethem Branaghem, který ve filmu (líčícím legendární schůzku nacistických pohlavárů o židovské otázce) ztvárnil Reinharda Heydricha.
Nejblíž k nejprestižnějšímu filmovému ocenění – Oscarovi – ho však nedostal Eichmann, ale tichounký a spořádaný pedofilní vrah Harvey v Pevném poutu režiséra Petera Jacksona. Oscara sice Tuccimu vyfoukl Christoph Waltz díky Tarantinovým Hanebným panchartům, což ovšem nemění nic na tom, že jde o bezkonkurenčně nejodpornějšího filmového zloducha posledních let. Harvey, na veřejnosti plaše pomrkávající za zlatými brýlemi a v soukromí sumírující vražedné léčky na vyhlédnuté oběti, je noční můrou ve světě předměstské spořádanosti. Scéna, ve které Harvey láká do pasti malou Susii (Saorise Ronanová), je precizní studií brutální a chtivé autoritativnosti skryté za tucciovsky laskavým úsměvem.

Julie a Julia
„Chci vytvářet skutečné osoby, ne monstra,“ vysvětluje herec. „Jsou zlé, ale pořád ještě to jsou to lidé. Herecká technika je sice řemeslem, ale herectví je umělecká forma, a aby mohlo jít o umění, musí být všechno pravdivé. Včetně toho, že vy sami v postavě cítíte svou vlastní, individuální pravdu.“ To ovšem neplatí jen pro Tucciho zloduchy, ale i pro jeho kladné hrdiny. Jedním z nejoblíbenějších je Paul Child v romantické komedii Julie a Julia, kterou natočila režisérka Nora Ephronová. Diplomatický úředník je laskavým, tolerantním partnerem báječné, ale naprosto nesnesitelné Američanky Julie, která se rozhodla naučit se vařit po francouzsku a napsat o tom knihu. K rozmáchlé, dominantní Meryl Streepové vytváří Tucci na plátně v relativně malém prostoru navenek statickou a nudnou postavu, která však uvnitř páru udržuje rovnováhu. Paul přichází večer domů z práce a usedá ke stolu, aby vzdal láskyplný hold ženinu kuchařskému umění… Protože se však píší konvenční 50. léta, pomáhá současně manželce realizovat jakýsi feministický převrat. 

To není fotografie z filmu 
Postavy z obou filmů, které vznikly v roce 2009, jsou tím nejlepším, co si Tucci v poslední době připsal do svého hereckého portfolia. Carakterizuje je zcela mopačný vztah k dospělosti: zatímco Harvey z Pevného pouta je infantilní pervert, do Paula z Julie a Julie jeho představitel promítl svou zralou, mužskou dospělost. Ta právě v té době procházela dramatickou zkouškou: Stanleyho manželka Kate umírala na rakovinu a jemu připadla péče o jejich tři malé děti – devítiletá dvojčata Nicolu a Isabel a o dva roky mladší Camillu.
Tucci se ze smutku léčil hereckou prací, sám však nezůstal: loni v srpnu se oženil s o dvacet let mladší Britkou, literární agentkou Felicity Bluntovou. Její mladší sestra Emily si zahrála s ním i s Meryl Streepovou v komedii Ďábel nosí Pradu – jedné z řady romantických komedií, ve kterých byl Tucci nepřehlédnutelný. V roli módního guru společenského magazínu Nigela ztělesnil dalšího ze svých autoritativních hrdinů spjatých s panujícím establishmentem, kteří nicméně neztrácejí divákovy sympatie.

Hunger Games 
Tucci, v realitě zdvořilý, usměvavý a sálající tichou energií, umí tyhle šéfovské postavy hrát sympaticky, i když to bývají pěkní parchanti: důkazem může být (jen v rámci romantických komedií) šéf filmového studia ve Zlatíčkách pro každého, asistent republikánského politika v Krásné pokojské nebo akurátní letištní úředník Dixon v Terminálu Stevena Spielberga, které umanutě deptá hrdinu Toma Hankse. Ve většině případů tihle Tucciho „muži systému“ nejsou vyslovení padouši - prostě jen dělají co nejlépe svou práci. Často jim však někdo otevře oči a oni zjistí, že existuje cosi jako radostný, tvořivý, lidský přístup ke světu.

V tomto směru nese pozitivní, autobiografické rysy i řada postav, které vlastně považujeme za typické Tucciho zloduchy. Což je tiché vítězství této velké malé hvězdy. 

(Tento text jsem napsala pro měsíčník pro pány ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

neděle 26. května 2013

Filmové koktejly na tento týden: Bílý Rus a Valencia

Jeff Bridges čili Dude
 v tragikomedii Big Lebowski  
Do kin přicházejí dva filmy, které nabízejí lehkou alkoholickou inspiraci: prvním z nich je tragikomedie bratrů Coenových Big Lebowski z roku 1998, která se k nám dostává v obnovené premiéře.  Hlavní hrdina filmu, flákač Lebowski v podání Jeffa Bridgese, se tady v první polovině 80. let nalévá sladkým koktejlem Bílý Rus (White Russian). Hlavními složkami nápoje jsou vodka, kávový likér Kahlúa a smetana, to vše servírováno na ledu v klasické sklenici. V Dudeově podání ovšem tohle pitivo vypadá výrazně méně elegantně - a  domáčtěji - než v tomto videoreceptu. Pozoruhodná na filmu, který z Bílého Rusa udělal kultovní nápoj všem cinefilů, je skutečnost, že Dude nachází suroviny pro svůj oblíbený drink naprosto všude, kam se vrtne - včetně malířského ateliéru feministické umělkyně Maud v podání Julianne Mooreové.

Rozkoš v oblacích v podobě koktejlu
Valencia - tak, jak ho umí namíchat
gay stevard v podání Javiera Cámary 
Také v komedii Rozkoš v oblacích Pedra Almodóvara jsou suroviny pro míchaný nápoj okamžitě po ruce: vyprávění se odehrává v letadle, které  podle mínění posádky i pasažérů směřuje k smrtícímu nouzovému přistání - takže zásoby alkoholu na palubě je třeba zlikvidovat, nejlépe v podobě koktejlu Valencia. Také ten je (alespoň podle Almodóvara) spojený s 80. léty. Přestože podle receptu do koktejlu patří hlavně broskvová brandy a pomerančový džus, Javier Cámara coby stevard-notorik do něj neváhá přidat šampaňské či mezkalin, který jeden z pasažérů, mladý novomanžel, pašoval v řitním otvoru. V souladu s tím nejsou účinky zklidňující, ale spíš excitující - což se projeví ve zvýšeném sexuálním apetitu všech zúčastněných. Pokud ovšem hrdina vyrábí koktejl Aqua de Valencia, patří do něj skutečně kromě zmíněného džusu ještě gin, vodka, šampaňské a špetka cukru.

Pěkné popití. 

sobota 25. května 2013

Archivní recenze z roku 1998: Big Lebowski

Když se jednou Jeff Lebowski vrátil z nákupu čerstvých lihovin, našel doma tři divné chlapíky. Nacpali mu hlavu i s brýlemi do záchodu a řvali na něj: "Kde jsou peníze?". Jeden z nich, viditelně čínského původu, mu počural jeho jediný koberec, který se do pokoje tak znamenitě hodil. Odešli, když je Lebowski ujistil, že jeho manželka jim nic nedluží, protože žádnou manželku nemá, a že se nejmenuje Lebowski, ale Dude. To byl ovšem jen nesmělý začátek problémů, horších než jakákoli skutečnost, dokonce horších než pečlivě vymakaný hollywoodský thriller o gangsterech, zazobaných starých boháčích, jejich unesených mladých manželkách a miliónových výkupných. Ale nepředbíhejme. 

Bunny Lebowská není
Dudova manželka 
Když si Dude dal další ze svých obligátních mléčně alkoholických koktejlů a uvědomil si, že si ho násilníci spletli s jeho jmenovcem - zazobaným starým boháčem, rozhodl se žádat náhradu za zničený koberec. Mezi oběma Lebowskými ovšem k žádné dojemné shodě nedošlo: nadutý zbohatlík ve vyleštěném invalidním křesle se nad počestného nezaměstnaného trapně vyvyšoval a nakonec ho vyhodil. Dude nehnul brvou a z návštěvy si bez hostitelova vědomí odnesl jeden z jeho dobře vypadajících koberců. Cestou zahlédl i jmenovcovu mladičkou manželku, blonďatou sexy kočku (ten typ z laciných pornofilmů), která chtěla, aby jí ofoukal čerstvě nalakované nehty na nohou. Lak byl brčálově zelený a její plavky zcela miniaturní. Dude nehnul brvou a šel si s kamarády Walterem a Donnym zahrál bowling. Netušil, že všechny potřebné karty jeho příběhu byly právě rozdány... 

Kamarád Dudea (Jeff Bridges) se jmenuje
Walter (John Goodman) a je militantní Žid
Když se věci znalý, náležitě hollywoodizovaný divák dozví, že blonďatá milionářská manželka (dříve pornoherečka) zmizela a že za ni únosci žádají tučné výkupné, nijak ho to nepřekvapí. Nešokuje ho ani nápad zdrceného milionáře, aby kufřík s tučným výkupným předal únoscům právě Dude. A z míry ho nevyvede ani to, že si bezradný Dude té temné noci s sebou do auta vezme kamaráda Waltera, který má zkušenosti z Vietnamu a který dostane skvělý nápad únoscům místo kufříku podstrčit tašku s vlastními špinavými spodky. Je jen logické, že když si Lebowski s Walterem po úspěšně provedeném záměně odskočí zahrát bowling s kamarádem Donnym, Dudeovo ostarožní auto i s drahocenným kufříkem ukradne uhrovitý puberťák s mizerným pravopisem... 

Dude má muzikálové sny, také
o Maud (Julianne Mooreová)
Navzdory řadě nepřehlédnutelně výstražných signálů, že rozhodně nepůjde jen o standardně parodickou thrillerovou historku, se totálně zhollywoodizovaný divák stále ještě příliš nediví. Ethan a Joel Coenovi jsou ovšem stejně zhollywoodizovaní jako on a navíc mají objakživa perverzní zálibu v důvěrných hrátkách se zaběhanými vypravěčskými klišé. Není tedy divu, že se na obzoru objeví nejen uříznutý zeleně přeláknutý malíček a sada nových padoušských postav, které postupně berou bezmocného hrdinu do lisu, ale také feminizovaně smyslná milionářova dcera Maud, provozující vaginální malířský styl, a zápas v bowlingu, k němuž Dudea, Waltera a Donnyho vyzve mexikánsky elastický teplouš Jesus. U Coenů není nic divného ani na tom, že vám úsměv na rtech zmrazí tu ukousnuté ucho, frčící povětřím, tu zase praktický návod, jak do moře rozhodně nerozprašovat popel nejlepšího přítele. Kdo by ale uhodl, že do věci je zapletena také obzvlášť rafinovaně cvičená fretka a zaprášený starý honák, komentující Dudeův osud pomocí westernového mudrosloví? Ten honák je ostatně vypravěčem celého příběhu, který by se klidně mohl stát i vám - pokud byste ovšem opravdu trvali na náhradě za svůj zničený koberec... 

Dude a Walter se kamarádí
s přihlouplým Donnym (Steve Buscemi)
Ethan (produkce a scénář) a Joel (režie a scénář) Coenovi jsou určitě nejvychytralejšími filmařskými bratry na světě a pokud jste řádně zhollywoodizovaní, tak vám nejspíš neunikne řada spojitostí mezi jejich předchozí tvorbou a tímto nejnovějším kouskem, který svou rozjívenou klukovskou odvázaností připomíná jejich druhý opus - bláznivou komedii o uneseném paterčeti Zmatky v Arizoně. V komedii Big Lebowski se už zase vynořuje obsedantní coenovský "kufřík", který je pro Dudea - stejně jako onehdy pro vyděšeného Bartona Finka - tajemnou schránkou s proměnlivým a nezjistitelným obsahem. Motiv únosu zbohatlíkovy manželky a výkupného, po kterém baží všichni zúčastnění, zase naznačuje, že Big Lebowski není ničím jiným než další variací na ve Fargu už jednou brilantně vytěžené téma, zkombinované s atmosférou a la Raymond Chandler 90. let. Ani rigidní coenovci ovšem nemohou předpokládat finální vypravěčské salto mortale, s perfekcí mistrovsky mrštěné bowlingové koule rotující právě kolem zmíněných motivů thrilleru o únosu. "Fargo na veselo" je bláznivou hrou, která vlastně vůbec není veselá, ale v jádru stejně zlověstná a cynicky hořká jako předchozí Coenovic příběhy. 

Milionář Lebowski a jeho
úlisný tajemník (Philip Seymour Hoffman) 
Vychytralým sourozencům totiž už nějakou dobu není dvacet a přídomek "bláznivý" proto nemá v jejich pojetí nic společného se svévolně ujetými veselohrami, kde je možné všechno, co autory napadne. Bláznivě absurdní je podle Coenů především svět, jehož černé kroniky vykrádají s důvěrnou rafinovaností otrlých zločinců a jejž důsledně podrobují vlastním spádům. Příběh sympaticky notorického budižkničemu Dudea, honosícího se těmi nejhoršími vlastnostmi, které vy i já důsledně skrýváme, je proto podřízen přísnému vypravěčskému řádu, podobnému pekelnému stroji, pracujícímu v neúprosně šlapajícím muzikálovém rytmu. Pokud je tedy ve filmu Big Lebowski něco hrou, pak je to právě Myšlenka O Tom, Že Život Je Bowling - ta, kterou Coenové okázale nastrkují hloubavým intelektuálům, vždy úporně pátrajícím po smyslu filmového díla. Důmyslné formální hrátky s Dudeovými sny a vizemi (jedna je dokonce pojata jako muzikálový klip v dokonale zvrácené variaci na okázalé produkce Busbyho Berkeleyho), ve kterých se hrdina mění v kuželku či se ocitá uvnitř bowlingové koule, jsou sice každá jednotlivě skvěle zábavné, ale vlastně brzdí děj a jsou dokonale samoúčelné. Takže to vypadá, že Big Lebowski je skrz naskrz švindl, od velkolepého zápletkového podrazu kolem výkupného (neprozradím!) po trik s pozlátkově lacinou Velkou Bowlingovou Myšlenkou. 

Jesus (John Turturo) je
vpravdě nelítostný protivník 
Je to ovšem film až nechutně natřískaný skvostně originálními gagy a navíc skvěle obsazený - počínaje ďábelským Jeffem Bridgesem v hlavní roli přes chladně démonického Johna Goodmana coby Waltera a konče fetišistickým Johnem Turturrem a znamenitě vybranou nevirtuální fretkou. Jisté je, že bratři Coenové se při natáčení dobře bavili a že se nejspíš stejně znamenitě budete bavit i vy. Takovou divokou jízdu s výstupní zastávkou na dohled od Hollywoodu a jeho zvetšelých kulis totiž člověk nezažije každý den - i když tuší, že takhle se všechny filmy točit nesmějí a že jeden takový Big Lebowski na nějaký čas opravdu stačí. Každý si totiž venkoncem rád zachová své iluze o unesených blondýnkách, úpících v rukou brutálních únosců, i své ušlechtilé myšlenkové vzněty na téma život-bowling...

P.S. Tuto recenzi jsem napsala pro měsíčník Cinema v červenci 1998. Přestože je text jistě ovlivněn i tím, jak se před patnácti lety do Cinemy psalo, jsem celkem ráda, že už dneska píšu jinak...  A že se Big Lebowski právě teď vrací do kin v obnovené premiéře díky Asociaci českých filmových klubů..

pátek 24. května 2013

Rozkoš v oblacích

Filmy, které se odehrávají na palubě letadla, se obvykle hemží psychopaty a zločinci, sličnými letuškami - a piloty i podvozky vyřazenými z provozu. Nejlepší parodie všech těchto hollywoodských klišé – Připoutejte se, prosím! – je stará třiatřicet let. A nejlepší komedie na dané téma právě přichází do našich kin. Jmenuje se Rozkoš v oblacích, natočil ji vysoce ceněný režisér Pedro Almodóvar a vyhlíží jako úplná blbina.

Médium se spojuje s budoucností
přes rozkroky pilotů 
Třiašedesátiletý španělský autor Rozkoší v oblacích potvrzuje svou nepředvídatelnost: víc než třicet let se mu totiž daří diváky dráždit a znepokojovat. Almodóvarův předchozí snímek, transsexuální drama Kůže, kterou nosím (2011), ovšem už zaváněl apartní nudou. Komediální příběh odehrávající se na palubě letounu fiktivní společnosti Península je však naštěstí svědectvím o režisérově perfektní vypravěčské formě. A nemám na mysli jen recept na koktejl Valencia říznutý mezkalinem a roztomilé hudební číslo trojice stevardů.

Javier Cámara   coby stevard Joserra
V Rozkoši v oblacích Almodóvar diváky okázale zve na nezávazný výlet do oblak - nic však není tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled. Touha cizelovat vlastní dobrou pověst je Almodóvarovi nicméně ukradená a vypadá to, že prostě natočil film „o ničem“, rozmarně využívající možností trapnosti a lascivity. Rozkoš v oblacích se navenek odmítá vyjadřovat k vážným tématům a klíčovým otázkám současné společnosti, a nepřipomíná tak režisérova předchozí ceněná díla - rodinný příběh Vše o mé matce (1999), pedofilní drama Špatná výchova (2004) či tragikomedii o ženské osamělosti Volver (2006). 

Před kritikou film nezachrání ani vzpomínka na Almodóvarova raná díla z 80. let. Jejich nahodile působící, barvitou provokativnost totiž Rozkoš v oblacích připomíná pouze povrchně: Almodóvar se svými stálými spolupracovníky vytváří obvyklou, stylově, formálně i myšlenkově propracovanou strukturu. Vše ovšem vyhlíží jako letecká komedie, v níž nikdo nikam nedoletí.

Sexuální komedie a la Almodóvar

Rolička Penélope Cruzové 
Režisér dělá všechno možné, aby narušil hollywoodské žánrové standardy, jaké v kinech nedávno naplnil třeba Let Roberta Zemeckise. Nezavádí nás do prostoru napínavého thrilleru, ale do vlastního „rodinného“ prostředí utvářeného jeho oblíbenými herci: to jasně signalizuje už prolog, v němž se letištní zaměstnanci v podání Antonia Banderase a Penélope Cruzové radují z početí svého prvního děťátka. Není divu, že zanedbají pracovní povinnosti, což vede k zablokování podvozku startujícího letounu. Místo cesty do Mexico City čeká letadlo plné pasažérů dlouhé kroužení nad Toledem v naději na volnou ranvej, na níž by mohlo nouzově přistát. 

Jeden z pasažérů si ze vzduchu řeší
milostný vztah 
Protože letušky uspí cestující v ekonomické třídě i samy sebe, obývá komorní prostory businnes class a pilotní kabiny jen hrstka prominentních cestujících a část posádky. Žádný tradiční „sociální vzorek“ spojený s podobnými příběhy tedy nevzniká: plebs je vyřazený ze hry - a v akci zůstávají postavy tak bizarní, jako je panenské médium odhalující budoucnost prostřednictvím rozkroků dvou bisexuálních pilotů, trojice hašteřivých, homosexuálních stevardů či elegantní nájemný vrah. Postava podvodného bankéře na útěku pak umožnila řadě filmových kritiků interpretovat snímek jako podobenství o krizi současné španělské společnosti. 

Norma (Cecilia Rothová) má za sebou
minulost sexuální celebrity
Spíš než na to bych ovšem sázela na tradiční almodóvarovskou komedii mravů, pojatou „provokativně“ bez výraznějších temných tónů. Do nouzového přistání (které ovšem divák vůbec neuvidí!) musejí totiž hrdinové vyřešit svoje spletité vztahy a zapeklité sexuální orientace. Skutečnou katastrofu v Rozkoši v oblacích pak nepředstavuje hrozící pád letadla, ale jakékoli dogmatické lpění postav na pravidlech a konvencích. Protagonisté si tak čas krátí konverzací i alkoholem a drogami, jež v nich probudí touhu: Blízkost smrti generuje rozličné sexuální aktivity, jež jsou jakýmsi testem opravdovosti citů a preferencí hrdinů i důkazem, že jsou všichni stále ještě naživu. 

Novomanžel a jeho náměsíčná choť 
Almodóvar přitom vyřazuje z akce racionální ženy, které od zjevně křehčích a nejistějších mužů nejrůznějšími způsoby „technicky“ separuje: milenky atraktivního herce nechává dole na zemi a mladou novomanželku trpící náměsíčností uspává, stejně jako kdysi hrdinky tragikomedie Mluv s ní (2002). Sympatická vědma pak přichází o panenství se spícím cestujícím z ekonomické třídy… Protože Almodóvar není dogmatik, výjimkou zůstává zestárlá, leč stále atraktivní dominatrix Norma v podání jeho oblíbené herečky Cecilie Rothové. 

Na místě je srovnání s komedií Ženy na pokraji nervového zhroucení (1988), v níž Almodóvar reflektoval „heterosexuální stav“ většinové španělské společnosti. O pětadvacet let později jsou sexuální identity v Rozkoši v oblacích mnohem prostupnější a pružnější – a také otevřený gay Almodóvar si může dovolit být ve svých vypravěčských preferencích transparentnější. To ovšem nic nemění na tom, že i v „nezávazné“ Rozkoši v oblacích se proplétáme stejným almodóvarovským labyrintem vášní jako obvykle. 

Los amantes pasajeros 
Španělsko 2013, 90 minut, titulky
Scénář a režie: Perdo Almodóvar
Kamera: José Luis Alcaine
Hudba: Alberto Iglesias
Hrají: Lola Dueňasová (Bruna), Javier Cámara (Joserra), Cecilia Rothová (Norma Bossová), Carlos Areces (Fajas), Antonio de la Torre (Álex), Hugo Silva (Benito Morón), Miguel Ángel Silvestre (ženich), Blanca Suárezová (Ruth), Paz Vegaová (Alba), Antonio Banderas (León), Penélope Cruzová (Jessica)
Premiéra: 23. 5. 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)


středa 22. května 2013

Vítejte ve 4D

Tak teď už je jasné, že dalším  rozměrem, o který bude rozšířena klasická 2D projekce, nebude pouhý čichový film, jak onehdy naznačovaly Spy Kids 4D: Stroj času Roberta Rodrigueze (při jejichž projekci si jednotliví diváci museli podle pokynů dávkovat pachové vzorky). Pražské multikino Cinema City na Smíchově totiž otevře ve čtvrtek 23. května 2013 v jednom ze svých sálů první 4D kino v České republice, určené k promítání celovečerních filmů. První 4DX kino tohoto druhu vzniklo před čtyřmi lety v Soulu. V současné době je v provozu čtyřicet  4DX sálů po celém světě a dalších 10 je ve výstavbě.S kapacitou 172 míst bude smíchovský sál největším 4DX kinem ve střední Evropě - a provozovatelé divákům nenabídnou jen obvyklý obraz, zvuk a stereoskopický formát (3D), ale také pohyblivá sedadla, rozličné vůně, poryvy větru, spršky, mlhu nebo světelné efekty v sále. A také lechtání.

Rychle a zběsile 6
Multizážitek, který se bude dávkovat podle toho, co se zrovna děje na plátně, zprostředkuje technologie nazvaná 4DX. Podle provozovatelů českého řetězce Cinema City jde o revoluční počin, srovnatelný s otevřením kina IMAX před deseti lety. Prvním filmem, který bude v novém formátu uveden, bude akční snímek Rychle a zběsile 6. Novinářskou projekci tohoto filmu jsem absolvovala včera ve snaze nabídnout čtenářům tohoto blogu zasvěcenou recenzi, ale ve střední části filmu jsem beznadějně usnula - což by se mi při projekci provázené zmítáním sedadel a vodními přeprškami určitě nestalo.Formát 4DX lze v tomto smyslu jistě doporučit všude, kde je potřeba vyburcovat publikum z letargie (napadají mne školní koncerty vážné hudby, výroční schůze koaličních stran a podobně).

Během letošního léta diváci ve speciálně upraveném smíchovském sále určitě nebudou usínat na pixarovské Universitě pro příšerky, komediálním  westernu Gorea Verbinského  Osamělý jezdec, X-Menském Wolverinovi nebo na pokračování animovaných Šmoulů.  

pátek 17. května 2013

Velký Gatsby: romance s bublinkami v nose

Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda vyšel poprvé v roce 1925, setkal se se smíšenými ohlasy u čtenářů i literárních kritiků a teprve v 50. letech se stal ceněnou klasikou – velkým americkým románem, sociálním portrétem jazzového věku… Nejnovější filmový přepis Fitzgeraldovy knihy, která právě přichází i do českých kin, pak stojí na konci řady více či méně věrných a úspěšných adaptací. První z nich vznikla už rok po vydání knihy, ještě jako němý film. A asi nejznámější filmovou verzi Velkého Gatsbyho natočil v roce 1974 režisér Jack Clayton s Robertem Redfordem v titulní roli. Úhledný a líbivý snímek tehdy souzněl s vlnou retro snímků, které se v první polovině 70. let Hollywood pokoušel čelit depresivním společenským náladám a ropné krizi.

Příběh o opravdové lásce a temných stránkách amerického snu, odehrávající se v létě roku 1922, je tak ideálním snímkem do globální ekonomické krize současné. Už volba režiséra Baze Luhrmanna pak zajišťuje, že půjde o podívanou plnou atrakcí, soustředěnou kolem tragicky romantického hlavního hrdiny. Jay Gatsby totiž svůj život podřídil myšlence, že minulost lze opakovat – a že může znovu získat unikavě krásnou Daisy, která je nyní nepříliš šťastně provdaná za jiného muže. Gatsby se tak navenek dobře hodí k hrdinům Luhrmannových předchozích filmů – Romeovi z modernizovaného přepisu Shakespearovy tragédie (2001), chudému spisovateli Christianovi z muzikálu Moulin Rouge (2001) či dobytkáři Droverovi z dobrodružné romance Austrálie (2008). 

Gatsbyho příběh však do portfolia jednapadesátiletého Australana, který je rovněž úspěšným operním režisérem, zapadá jen zdánlivě. Objekt touhy totiž není hoden Gatsbyho absolutní, cílevědomé lásky: Daisy je jen rozmarným a přelétavým dítětem svého věku. Na dysfunkční romanci, navíc opřené o složité psychologické a sociální zázemí a rozhodnutí neignorovat původní text, si ovšem právě Luhrmann musel vylámat některé zuby. Zvlášť když se rozhodl založit svůj film – jako obvykle - na výbušně vizuálním stylu a soudtracku složeném z rozmanitých moderních skladeb. To, co se režisérovi tak dobře povedlo v Moulin Rouge, ve Velkém Gatsbym nefunguje – také proto, že rozhodnutí realizovat film ve 3D režiséra svedlo ke zbytečným, chladnokrevným exhibicím, které nenávratně rozbíjejí křehkou vnitřní linii vyprávění. 

Vypravěč opilý vlastní mocí 

Podobně jako v Moulin Rouge, i ve Velkém Gatsbym je příběh podaný jako psané vyprávění. Zatímco v muzikálové romanci se úkolu popsat svou lásku ujal sám hrdina, tentokrát jde o třetí osobu – Daisyina bratrance Nicka Carrawaye, který v psychiatrické léčebně na popud svého lékaře sepisuje svou anamnézu ovlivněnou Gatsbyho tragickým osudem. Nick je vypravěčem už u Fitzgeralda, film však zohledňuje obecnější a aktuálnější časovou perspektivu: v roce 1929 je z něj zbědovaná, alkoholická troska, za okny sněží a svět (jak si divák snadno vydedukuje) zasáhla Velká hospodářská krize. 

To ovšem nic nemění na tom, že Velkému Gatsbymu dominuje obdivný pohled na dobu prohibice, kdy se „obecně moc pilo“ a kdy se newyorští zbohatlíci ukájeli sledem nekonečných orgiastických večírků. Život jejich chudých spoluobčanů, zosobněný milenkou Daisyina manžela Myrtle, ovšem Luhrmann podává ve stejně odcizeně řvavé stylizaci – takže celé vyprávění se mění v jeden velký alkoholický trip, v němž nereálné křeče trikové, odpoutané kamery lechtají v nose jako bublinky sponzorského šampaňského. 

Z Nicka, který měl být divákovým průvodcem do tohoto třpytivého světa, zůstanou jen prázdné, lesklé oči jeho představitele Tobeyho Maguirea. Jako na záchytných bodech tak můžeme ulpívat spíš na detailech: hleďme, šperky do filmu dodala firma Tiffany, hrdinové se nalévají sponzorským šampaňským Moët & Chandon, Gatsbyho košile si opravdu zaslouží pozornost, a co teprve ten jeho žlutý bourák! Infantilní soustředění na povrchní pozlátko nedovoluje soustředit se na vztah Gatsbyho k Daisy, který najednou vedle toho všeho třeštění vypadá banálně a nudně. Fitzgeraldovy sentence působí neústrojně a postavy podléhají podivným hnutím mysli, která nepasují do Luhrmannova večírkového světa. 

Vypravěč přiopilý „neomezenými“ možnostmi digitálního vyprávění má ovšem v ruce jedno trumfové eso: reálně skvělého Leonarda DiCapria, který v titulní roli bezproblémově obhajuje pozici jednoho z nejlepších herců své generace. Robustní a křehký, násilnický i zranitelný, a v jednu chvíli nečekaně komický– DiCaprio je středobodem filmu a potřebuje Daisy snaživé Carey Mulliganové jen jako hezký manžetový knoflíček zdobící bezchybnou a stravující kreaci.

Pokud je Fitzgeraldův Gatsby vyprávěním o tom, že minulost nelze opakovat, DiCapriův Gatsby vypráví o přítomnosti velké herecké hvězdy. 

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i tady redakci děkuji.)

The Great Gatsby  
USA / Austrálie 2013, 143 minut, 2D, 3D (titulky) 

Režie: Baz Luhrmann 
Scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Craig Armstrong
Hrají: Leonardo DiCaprio, Tobey Maguire, Carey Mulliganová, Joel Edgerton, Elizabeth Debickiová, Isla Fisherová, Jason Clarke
Premiéra: 16. 5. 2013

úterý 14. května 2013

Redfordův Velký Gatsby

Verze z roku 1974 měla poněkud příliš
blízko blízko k retrokýči
Ve čtvrtek se do českých kin přihrne nová adaptace klasického románu Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby v režii Baze Luhrmanna (Romeo a Julie, Moulin Rouge, Austrálie). Distributor (Warner Bros.) si na nás před novinářskou projekci vyžádal slib stvrzený podpisem, že neuveřejníme své recenze dřív než ve čtvrtek po 15 hodině - a já tedy nesmím ani naznačovat :-). Svou recenzi nového Gatsbyho tady na blogu navíc budu moct uveřejnit až den poté, co vyjde v Lidových novinách. Každopádně se do ní už nevešla vzpomínka na patrně nejznámější adaptaci Fitzgeraldovy knihy - film režiséra Jacka Claytona z roku 1974 s Robertem Redfordem v titulní roli. Hrdinovu lásku Daisy si tehdy zahrála Mia Farrowová a Sam Waterston se objevil v roli jejího bratrance a Gatsbyho přítele Nicka Carrawaye, který je vypravěčem celého příběhu. Dobové hvězdné obsazení doplňovali Bruce Dern jako hrdinčin manžel a Karen Blacková jako jeho milenka Myrtle.

Robert Redford - velká hvězda  70. let 
Film získal Oscara za kostýmy a za hudbu, Blacková získala Zlatý glóbus, na který byli nominováni i Dern a Waterston, přestože jeho "trpící voyeur" Nick je z podstaty dost matnou postavou (to se potvrzuje i v případě Tobeyho Maguirea, který roli ztvárnil u Luhrmanna). Za kamerou stál zkušený Douglas Slocombe (který si potom připsal na své konto třeba i jiné silně vizuální retro - Spielbergovu trilogii o Indiana Jonesovi). Na scénáři k filmu se podíle Francis Ford Coppola, tehdy filmař na vrcholu úspěchu a tvůrčích sil: za sebou měl scenáristické Oscary za válečné drama Patton a za retro mafiánské drama Kmotr (které mu vyneslo i nominaci na zlatou sošku za režii). Právě nakládání s Fitzgeraldovým textem bylo proto silnou stránkou filmu, který se u nás hrál na začátku roku 1976, tedy dva roky po své americké premiéře. (Což byla praxe běžná v éře totality.) Pro české diváky se stala vítaným zpestřením cenzurované distribuce, do které film proklouzl zřejmě pod pláštíkem adaptace slavné knihy a kritiky buržoazního způsobu života.

Mia Farrowová jako Daisy 
Fitzgeraldův Gatsby (který poprvé vyšel v roce 1925) je totiž považovaný za jakýsi sociální portrét jazzového věku. Claytonův líbivý a uhlazený snímek ovšem akcentoval spíš romantické rysy příběhu a třpytivý design 20. let. A vycizeloval rom,antické charisma dobové superstar - Robert Redforda. Ten se v první polovině 70. let profiloval v ekologickém westernu Jeremiah Johnson, politické retroromanci Takoví jsme byli a retro krimi Podraz. (A teprve Tři dny Kondora v roce 1975 přehodily jeho hereckou kariéru na jinou, současnější  kolej.)  Claytonův Gatsby se stal součástí celé vlny retro snímků, kterými se v první polovině 70. let Hollywood pokoušel čelit depresivním společenským náladám a ropné krizi. (Druhou stranou téže mince byly v tomto pozoruhodném období katastrofické thrillery, béčkové nízkorozpočtové horory a rané, těžce depresivní snímky generace Nového Hollywoodu.) Velký Gastby jako příběh o opravdové lásce a temných stránkách amerického snu se ovšem odehrává "v době před krizí" - v slunném, oslnivém létě roku 1922. Je tedy ideálním únikovým snímkem do jakékoli globální ekonomické krize - včetně té současné. Což Luhrmannův snímek samozřejmě činí v současnosti velmi aktuálním.