Prohledat tento blog

středa 30. května 2012

Hollywoodské remaky aneb Natoč to znovu, Same!

Důvody filmových remaků jsou jasné: jde především o to, vydělat co nejvíc peněz. Příběh či téma, které se už jednou osvědčily, mají logiky větší šanci na úspěch než nějaká nová látka.
V českém filmu formát předělávky v podstatě neexistují, specialisty na remaky jsou ovšem Američané: hollywoodský strýček Sam totiž vysílá své příběhy k divákům s halasnou reklamou jako kombinaci nejnovějších atrakcí a důvěrně známých prvků. Obojí může dokonale splnit právě formát remaku.
Natrefit na chytlavou story či zlatonosné téma nebylo nikdy snadné, takže Američané natáčeli nové verze vlastních snímků už v němé éře. Historicky takové filmy často přinesly zlatou úrodu v podobě plných kas a oscarových ocenění. Třeba předělávka němého historického velkofilmu Ben Hur (1925) získala v roce 1959 rekordních jedenáct Oscarů. A Dannyho parťáci (2001), což byl remake klasického zlodějské komedie s Frankem Sinatrou z roku 1960, vynesli na tržbách celosvětově 450,7 milionu dolarů. Není divu, že se film Stevena Soderbergha dočkal dvojice pokračování – a že byl jeho autor vyzván jako scenárista k předělávce obdobně laděného argentinského snímku Devět královen (2000). Svérázný jihoamerický hit se ovšem v USA změnil v nepříliš výrazného Mistra zločinu (2004), na jehož původ nenápadně upomínal jen hispánský herecký import Diego Luna. 

Hitchcock natočil v Hollywoodu novou verzi
svého britského Muže, který věděl příliš mnoho
Hollywood se odjakživa věnuje remakům zahraničních filmů s mimořádnou vášní. Výsledky jsou ovšem jiné než u letitého přetavování vlastního rodinného stříbra. Umělecky je dnešní situace nesrovnatelná se 30. a 40. lety, kdy Hollywood mohl angažovat na předělávky slavné evropské režiséry typu Angličana Alfreda Hitchocka, Rakušáky Otto Premingera a Josefa von Sternberga nebo Němce Fritze Langa. Remaky evropských či asijských snímků nejsou oscarově příliš úspěšné a jen málokdy obsazují první příčky žebříčků návštěvnosti. Každý rok ovšem vzniká takových filmů celá řada a důvod je jasný: zahraniční trh slouží jako potenciální zlatý důl, v němž Hollywooďané nepřestávají kutat v naději, že bezpracně a zadarmo narazí na zlatou žílu. Objektem jejich zájmu se stávají snímky, které se staly ve své domovině kasovními trháky nebo získaly ocenění za svou uměleckou hodnotu. Americký remake je pak většinou ozdobený účastí hereckých a režisérských hvězd, což samo sobě naznačuje ambice producentů stvořit nový hit. 

Cameronův remake Zidiho filmu -
- Pravdivé lži 
Existence předlohy přitom nebývá příliš důležitá: často ani nemáte tušení, že nějaká existovala. Víte třeba, že ultrahollywoodská akční komedie Pravdivé lži (1994) s Arnoldem Schwarzeneggerem, která v režii hitmakera Jamese Camerona vydělala rekordních 378 milionu dolarů, byla remakem francouzského snímku Podtrženo, sečteno! režiséra Clauda Zidiho? Nebo že originální sci-fi známého režiséra Terryho Gilliama Dvanáct opic (1995) s Brucem Willisem vykradla krátkometrážní francouzský klenot Chrise Markera Rampa (1962)? 

Scorseseho Skrytá identita 
Tušíte, že mysteriózní romance Vanilkové nebe (2001) s Tomem Cruisem, která vypadala v podání režiséra Camerona Crowea jako originální americký art, byla pouze předělávkou velezajímavého španělského originálu Otevři oči (1997)? Nebo že mistrovský thriller Martona Scorseseho Skrytá identita, který v roce 2006 oslnil osobitým zpracováním ryze amerického tématu a získal čtyři Oscary, se opíral o čtyři roky starou hongkongskou Volavku? O tom, že jde o remake známých a úspěšných titulů, se totiž reklamní kampaně těchto filmů, zaměřené na většinové americké publikum, moc nešíří. Průměrnému Američanovi jsou totiž ukradené souvislosti s nějakým titulem, který stejně nezná a pravděpodobně by na něj do kina nikdy nešel. 

Sylvester Stallone v předělávce
francouzské konverzačky Oscar
Finále ale nastává ve chvíli, kdy takový snímek dorazí do své pravlasti: užaslí diváci v něm poznávají i nepoznávají „svůj“ film, který je před pár lety vzrušoval a bavil v docela jiné podobě. Pro Francouze bylo jistě zvláštní vidět v hlavní roli bláznivé komedie Oscar (1991) v roli otce, který intrikaří proti „nevhodnému“ snoubenci své dcery, svalnatou hollywoodskou akční hvězdu Sylvestera Stalloneho. Ve filmu z roku 1967 totiž stejnou postavu ztvárnil drobný, rtuťovitý francouzský komik Louis de Funès. 

Město andělů: ne knihovna, ale dálnice
Všem ctitelům kultovního německého artového snímku Nebe nad Berlínem (1987) zase nepochybně nebezpečně stoupl tlak ve chvíli, kdy k nim v roce 1998 znovu doputoval „jejich“ noblesně poetický příběh o andělovi, který se z lásky k pozemské ženě rozhodne vzdát se nesmrtelnosti. Změnil se v kýčovité hollywoodské melodrama Město andělů - v hlavních rolích s Nicolasem Cagem a Meg Ryanovou. Obdivovatelům původního díla Wima Wenderse se asi nelíbilo ani to, že v rámci větší slzopudnosti příběh tentokrát neskončil cudným uměleckým happy endem, ale prvoplánovou hrdinčinou smrtí. 

Ztraceno v překladu 

The Artist nepotřebuje
hollywoodský remake 
Strategie hollywoodských remaků zahraničních snímků vychází z charakteru mezinárodního filmového trhu: Američané svou produkci šturmují globálně - do všech koutů světa. Současně však z těchto koutů jen málokterý snímek doputuje do amerických kin. Příčiny jsou zřejmé: americké publikum rádo sleduje filmy v angličtině a se známými, tedy americkými herci: titulky nečte a pohled na neznámé herecké tváře je znervózňuje. Historicky nejúspěšnějším evropským filmem na americké půdě je tak patrně pětioscarový The Artist (2011), který je realizovaný jako němý film s mezititulky natočený v éře klasického Hollywoodu: protože v něm hrají také američtí herci a natáčel se v USA, nikdo na něm nepozná, že je vlastně belgicko-francouzské provenience. Je tak pravděpodobně jediným neamerickým snímkem v historii, který nepotřebuje hollywoodský remake... 

Je Pearl Harbor krádež?
Tam, kde američtí diváci neznají originál, vzniká ideální prostor pro „ameremake“ (termín vymyslel francouzský kritik Alain Masson v roce 1999). Navíc pokud se vybrané cizojazyčné snímky v USA hrají, tak jen v omezené distribuci a často s několikaletým zpožděním. To umožnilo i podivnou situaci španělského zombie hororu REC (2007), který do amerických kin doputoval až po svém hollywoodském remaku. Snad mohu v téhle souvislosti zmínit i válečné drama Tmavomodrý svět (2001), jež v mezinárodní distribuci předstihl velmi podobný  Pearl Harbor - Jan Svěrák dokonce tvrdí, že mu velké zámořské studio jeho látku zcizilo.  

V Dlouhé noci převzal
Henry Fonda roli Jeana Gabina 
Hollywood tak nachází stále nové cesty, jak napodobit praktiky společnosti RKO, jež po zakoupení autorských práv na remake francouzského dramatu Den začíná (1939) skoupila a zničila všechny jeho dostupné filmové kopie. Předělávka režiséra Anatola Litvaka Dlouhá noc (1947) není vůbec špatná, ale nějakou dobu se zdálo, že se mistrovské dílo režiséra Marcela Carného zůstane její vinou navždy ztraceno. V roce 1950 se však naštěstí našly kopie, které kdysi pozornosti RKO unikly… Dnes vypadá neuvěřitelně i přestříhávání a předabovávání evropských nebo asijských filmů v 60. letech, díky kterému se ambiciozní sci-fi Jindřicha Poláka Ikarie XB 1 (1963) bez vědomí tvůrců změnila (po přestřihání a po výměně českých úvodních titulků za titulky s anglicky vyhlížejícími jmény) v ryzí „americké „béčko“ – dokonce se změněným koncem. Začínající Woody Allen zase „vážný“ japonský špionský film Klíč klíčů předaboval, takže vznikla špionská parodie Co se šustí, Tygří Lilinko? (1966), jejíž zápletka se týkala ukradení tajného receptu na vaječný salát. 

Banderas a Jolieová ve stopách
Belmonda a  Deneuveové
S veselými historkami z minulosti si ovšem – alespoň podle mínění fanoušků původních filmů – nijak nezadají mnohé výsledky surové a bezohledné hollywoodizace. Nemůže za to ani tak obecně mizerná úroveň předělávek, spíš fakt, že skoro každý remake se opírá cizojazyčné dílo, které je často velmi originální: v zemi svého původu získalo prestižní ceny, zaujalo diváky a je většinou těsně spjaté s domovským kulturním prostorem. Hollywoodizace ovšem spočívá zpravidla právě v překlopení příběhu do amerických reálií a eliminaci všech „nestandardních“ prvků. Z výjimečného filmu tak vzniká průměrný hollywoodský produkt. Výrazné je to zvláště ve vztahu k filmové klasice sladké Francie – největší evropské filmařské velmoci, která je dlouhodobě nejlepším zdrojem materiálu pro předělávky. Za příklad může posloužit tupé milostné drama Sedmý hřích (2001) s Antoniem Banderasem a Angelinou Jolieovou, které surově pošpinilo světlou památku romance Siréna od Mississipi, v níž si v roce 1969 zahráli Jean-Paul Belmondo a Catherine Deneuveová. Jiným zprzněním franouzského originálu je remake krimi Jeana-Luca Godarda U konce s dechem (1959), která se v roce 1983 proměnila v pouze velmi průměrnou stejnojmennou krimi. Jak jinak může dopadnout výměna Jeanne Sebergové a Belmonda za nefungující a unylé duo Valerie Kapriskyová / Richard Gere? 

Gere se do obřích šlépějí
Gérarda Depardieu nemohl
vejít (Návrat Sommersbyho)
Gere je přitom (zřejmě díky svému „neamerickému“ šarmu) vůbec nejobsazověnším „remakovým“ hercem Hollywoodu: stačí si připomenout ostřelovačský thriller Šakal (1997 - kde ovšem hrál hlavní roli Bruce Willis), natočený podle stejnojmenné britsko-francouzské klasiky (1973), vztahový thriller Nevěrná (2002), jenž byl předělávkou Nevěrné ženy (1969) Claude Chabrola, či slzopudnou romanci Smím prosit? (2004) s Jennifer Lopezovou, která vycházela z japonské předlohy. V kostýmním dramatu romanci Návrat Sommersbyho (1973), jenž byl remakem Návratu Martina Guerra (1982), převzal uhlazený a sličný Gere roli zemitého francouzského pořízka Gérarda Depardieu – mimochodem jedné z mála současných evropských hvězd, kterou Hollywood svého času respektoval. Důkaz? Depardieu si zahrál v americké rodinné komedii Můj táta hrdina (1994) stejnou hlavní roli, jakou vytvořil ve francouzském originálu Táta nebo milenec? (1991). 

Pokus o erotické dusno
po francouzsku: Pokušení 
Jinak ovšem platí, že remake se musí kompletně přeobsadit, i kdyby v původním filmu hrály sebevětší hvězdy (a uměly slušně anglicky). Hvězda se však nahrazuje hvězdou: v italském dramatu Vůně ženy (1974) exceloval Vittorio Gassman, v americkém remaku ho v roce 1994 vystřídal Al Pacino. V italské road movie Všem se daří dobře (1990) hrál roli osamělého otce Marcello Matroianni, v jeho předělávce Všichni jsou v pohodě (2009) ho vystřídal Robert De Niro. Jenže v Ženě mého muže (2003) dělaly Depardieuovi společnost hvězdné francouzské krásky Fanny Ardantová a Emmanuelle Béartová – zatímco v bezkrevném remaku Pokušení (2009) po boku Liana Neesona zoufale nefungovaly Julianne Mooreová a Amanda Seyfriedová. 

Tom Hanks zůstal ve stínu Pierrea
Richarda (Muž s červenou botou)
Součástí debilizace originálu tak bývá právě necitlivé obsazování, které nedbá o podstatu, ale jen vyměňuje oblíbenou evropskou blondýnku za populární americkou plavovlásku. Dobrým příkladem je komedie Muž s červenou botou (1985), kde v roli roztržitého naivky, jenž se omylem zaplete se světem zločinu, ztvárnil tehdy ještě herecky nevyhraněný Tom Hanks. Půdovní Velký blondýn s černou botou (1972) byl ovšem šitý na míru populárnímu francouzskému komikovi Pierru Richardovi. O neadekvátnosti plastového šarmu Rebeccy De Mornayové a smyslné krásy Brigitte Bardotové jistě není sporu - a nemusel nám ji ani dokazovat remake francouzského hitu Bůh stvořil ženu (1956), který v roce 1988 spáchal dokonce stejný režisér – Roger Vadim. I Angelina Jolieová může být v thrilleru Cizinec (2010) sebekrásnější, na svůj elegantní a unikavě krásný francouzský protějšek Sophii Marceauovou z filmu Hledejte Anthonyho (2005) ovšem nemá. 

Takové přeobsazení se tak podobá výměně nedostižného loutkového monstra z japonské klasiky Godzilla (1954) za hrdinku stejnojmenného amerického remaku Rollanda Emmericha (1998), jež byla vzhledově jistě přesvědčivější a pohybovala se s digitální nonšalancí… ale do původního naivního katastrofického příběhu se najednou jaksi nehodila.

Originál vrací úder 

Nedostižná Brutální Nikita 
Že jsou asijské horory typu čínského Oka (2002) nebo japonského Ringu (2008) či Nenávisti (2003) nekompromisně razantní? A že dánská mysteriozní dramata ve stylu Insomnie (1997) nebo Hlídače mrtvých (1997) působí pěkně seversky pochmurně, zatímco francouzské snímky ve stylu (K)lamače srdcí (2010) vynikají samozřejmým erotickým šarmem? To je skvělé, udělejme jejich remake nebo novou verzi. Hollywoodizace však musí brát ohled na amerického většinového diváka a právě tyhle jejich kvality musí odbourat. Nájemná vražedkyně Brutální Nikita, kterou před dvanácti lety v zajímavé francouzské krimi hrála Anne Parillaudová jako dráždivě neobvyklou postavu, nedostala v remaku Zabiják z roku 1993 jen unylou tvářičku Bridget Fondové, ale i mnohem konzervativnější příběh bez původního, znepokojivě otevřeného konce. 

Nikita po americku: Bridget Fondová 
Odstřel výjimečného snímku dokončil kanadský televizní seriál s lacinou Petou Wilsonovou v titulní roli. Směrem k originálu se ovšem před dvěma lety vrátil americký seriál, jehož hvězda Maggie Q alespoň není tuctovou blondýnkou. Režiséra původní Brutální Nikity Luca Bessona není třeba příliš litovat, protože sám v hledání správného komerčního chování upadl do podprůměru jako režisér i jako producent (i když jeho producenský výtvor Taxi z roku 1998 je určitě lepší než pokleslý, doslovný americký remake z roku 2004 s Queen Latifah v hlavní roli). 

Terapie po česku
Brutální Nikita není ovšem jediným příkladem původní látky, jež po čase chytí druhý dech nebo se dokonce přetvoří ve snímek zajímavější, než byl originál. Obvykle to ovšem vyžaduje hned několikeré kulturní „překlopení“, během nějž se původní koncept cizeluje. Když už jsme u seriálů, česká Terapie (2011) je určitě lepší než izraelský originál BeTipul (2005) - a podle mnohých fanoušků je víc než srovnatelná i s americkou verzí seriálu z roku 2008. 

Herzog zůstal v Murnaových stopách
originální
Některé látky ovšem mezi Evropou a Hollywoodem migrují výrazně déle a složitěji: asi nejklasičtější je případ němého německého expresionistického snímku Friedricha W. Murnaua Upír Nosferatu (1922). V roce 1931 americké studio Universal nabídlo "komerční" verzi příběhu, kterou původně zpopularizoval klasický román Brama Stokera (Dracula navíc vzhledem k dobovým praktikám spojeným se začátky zvukového filmu vznikl ve dvou jazykových verzích s odlišným obsazením a tvůrčím zázemím, americké a španělské - přičemž druhá zmíněná se někdy považuje za zajímavější než známější verze s Belou Lugosim). Po průměrné verzi z roku 1979 látku umělecky znovu povýšil Francis Ford Coppola v Draculovi (1992). Nejzajímavější je ovšem film Němce Wernera Herzoga, který se v roce 1979 vrátil k Murnauovu originálu: částečně ho převyprávěl záběr po záběru – ovšem s mnohem temnějším a aktulnějším vyzněním. 

Sedm statečných
Některé případy jsou ovšem poněkud smutnější: klasický americký sci-fi horor Invaze lupičů těl (1956), inspirovaný románem Jacka Finneyho, se přes verzi z roku 1978 a snímek  Abela Ferrary (1993) dostal až do přihlouplé Fakulty (1998) Roberta Rodrigueze a velmi podivné Invaze (2007) s Danielem Craigem a Nicole Kidmanovou. Japonský samurajský snímek režiséra Akiry Kurosawy Tělesná stráž (1961) se změil v italský spaghetti western Sergia Leoneho Pro hrst dolarů (1964) s Clintem Eastwoodem, v roce 1996 ale skončil jako průměrná americká gangsterka Poslední zůstává s Brucem Willisem v hlavní roli. Jiná Kurosawova klasika - Sedm samurajů (1954) - byla v roce 1960 s mimořádně dobrým výsledkem přenesena do westernu Sedm statečných. Klasický snímek Johna Sturgese o skupince odvážných desperádů pak ovšem rezonoval jen v béčkové sci-fi, která vsadila na obsazení jednoho z původních představitelů, Roberta Vaughna. Ten se své erbovní role drží zuby nehry: objevil se třeba i ve westernovém televizním seriálu Sedm statečných (1998). A letos se prý mihne i v britské komedii, která přidala čtyři hrdiny a transponovala původní příběh na fotbalové hřiště. 

Williams a Lane v komedii Ptačí klec 
Zajímavý je i případ Fransice Vebera – vynikajícího francouzského scenáristy a režiséra, jehož díla inspirovala Hollywood dokonce devětkrát. Veber patří k těm autorům, kteří jsou schopni vystavět příběh v duchu vyhovujícímu jak evropské, tak americké mentalitě. Stačí připomenout komedie Otec a otec (1983) s Gérardem Depardieu a Pierrem Richardem (americký Den otců vznikl v roce 1997 a zahráli si v něm Bily Crystal a Robin Wiliams) nebo Blbec k večeři (skvělý originál je z roku 1998, hollywoodská předělávka prohučela kiny před dvěma lety). V roce 1978 podle Veberovy divadelní komedie Klec bláznů vznikla stejnojmenn francouzsko-italská komedie. Příběh o páru gayů, který musí předstírat „normální“ sexuální identitu, se pak o osmnáct let později dočkal poměrně zdařilého amerického remaku s Robinem Williamsem a Nathanem Lanem Ptačí klec. Jiná Veberova hra, vyprávějící o tragikomickém parťáctví sebevraha a nájemného zabijáka, se přes italsko-francouzskou tragikomedii Dotěrný chlap (1973) s Linem Venturou a Jacquesem Brelem překlopila v komedii Kamaráda, kamaráde (1981), již zdařile režíroval Billy Wilder s Jackem Lemmonem a Walterem Matthauem v hlavních rolích. Svůj navenek neselhávající kasovní příběh ovšem před dvěma lety samotný Veber zrežíroval znovu - jako trapnou a nezáživnou Osinu v zadku

Pořiďte si lyže 

Ať vejde ten pravý: pořád ještě
docela nářez
Zatímco dlouho mezi nejpopulárnější inspirace Hollywoodu patřily francouzské filmy, dnes je největší módou evropský sever. Ve hře jsou lavně adaptace románových bestsellerů švédských či norských autorů. Teenagerovský upírský horor Ať vejde ten pravý, který v roce 2008 natočil Švéd Tomas Alfredson podle románu svého krajana Johna Ajvide Lindqvista, překlopil do stejnojmenného amerického snímku Matt Reeves. O žádnou další dementní ságu Twilight však nejde: nálada snímku zůstala chladná a chorobně romantická. Rozdíl mezi originálem a americkou kopií je tu sice stále ještě markantní, snaha vytěžit atraktivní oblast s odlišnou mentalitou je ovšem zřejmá: do režie takových remaků jsou někdy dokonce zaangažováni samotní seveřané. Akční krimi Kontraband (2012) tak poslal nedávno do amerických kin islandský režisér a producent Balthasar Kormákur, který si předtím dokonce zahrál hlavní roli v originálu svého islandského kolegy Óskara Jónassona. 

Daniel Craig v Mužích, kteří
nenávidí ženy 
I tady funguje posilování vazeb mezi různými verzemi téže látky: americký thriller Muži, kteří nenávidí ženy režiséra Davida Finchera vycházel ze stejné předlohy jako snímek norského režiséra Nilese Ardena Opleva - úspěšného románu předsčasně zemřelého švédského spisovatele Stiega Larssona. Kniha navíc byla součástí knižní série, která už inspirovala dva snímky švédského režiséra Daniela Alfredsona i televizní seriál Millenium. I tato hollywoodizace ovšem probíhala standardně: příběh se přenesl do jakési evropské země, která příliš nepřipomíná současné Švédsko, mluví se v ní anglicky a koncentrují se tu americké představy o pochmurných seveřanech z Evropy. Vládne tu permanentní hnusné počasí, a pokud nesněží, tak vane depresivní vítr. Sněhem se brodí Daniel Craig, který si hlavní roli střihl mezi dvěma bondovkami - čímž se pozornost z původní, příliš komplikované dívčí protagonistky nenápadně přesunula na atraktivního mužského hrdinu. 

Výsledek: pět oscarových nominací (jedna – za střih – proměněná). Mohlo to být lepší, ale celosvětové tržby Mužů, kteří nenávidí ženy přesáhly 232 miliony dolarů, takže další americké pokračování už se připravuje. Přidejte si k tomu zprávu, že se v příštím roce chytá do kin hollywoodizace románu Jo Nesbøa, kterou se už inspiroval Morten Tyldum v norském thrilleru Lovci hlav (2011): pro milovníky hollywoodských remaků zahraničních filmů tedy zřejmě nastal čas pořídit si lyže. 

(Tento text vznikl na objednávku mého oblíbeného časopisu jen pro muže ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji. Kolegovi Douiglasovi pak velmi děkuji za laskavé připomínky ohledně chyb, které jsem v textu ve spěchu nasekala a které jsem se podle jeho instrukcí pokusila opravit.) 

sobota 26. května 2012

Sněhurka a lovec: cáry mytologií

Pohádka bratří Grimmů přeložená
do jazyka hollywoodské fantasy
Časový souběh dvou filmových verzí jednoho příběhu není tak úplně neobvyklý - a spíš než o osudovou náhodu typu "je to ve vzduchu" nejspíš většinou jde o únik informací. Krádež námětu Tmavomodrého světa (2001) a jeho přetavení do hollywoodského akčního dramatu Pearl Harbor je podle svědectví Jana Svěráka celkem jasná, zatímco třeba pozadí souběhu Nebezpečných známostí  (1988) a Formanova Valmonta (1989) neznám. Jak je to ale se s akční fantasy Sněhurka a lovec a komedií Sněhurka, které byly uvedeny do kin příliš brtzy po sobě na to, aby mohlo jíz o pouhou náhodu? Zajímavé je každopádně na obou verzích třeba to, jak důležitou roli tu hraje zlá královna v podání hollywoodské herecké hvězdy. Zatímco u nablblého filmu Tarsema Singha šlo zjevně o poctu lehce pohasínající slávě Julie Robertsové (mou recenzi na toto téma najdete tady), v debutu Ruperta Sanderse jde o postavu ozdobenou nejen působivou hvězdnou přítomností Charlize Theronové, ale i o nejpečlivěji dramaturgicky propracovaný charakter celého příběhu.  

Ravenna: ztělesněná feministická,
mocenská, sociální a generační pomsta 
Královna Ravenna je ve vztahu ke Sněhurce až přemotivovaná - s výjimkou toho, že by jí chtěla uzmout sexuálního partnera (v čemž se liší od postavy Robertsové). Intimním společníkem krásné Ravenny je už totiž pravděpodobně její padoušský  bratr  Finn (!). Navíc ovšem jde děvče z nuzných poměrů, které se kdysi vyšvihlo do role milenky jakéhosi krále díky své kráse a kouzlům, ale bylo zapuzeno. Nedávno se Ravenna pomstila na Sněhurčině otci, kterého na oplátku zavraždila -  a protože si chce uchovat trůn, snaží se zbavit i jeho právoplatné nástupkyně. Sněhurka je navíc už tradičně její generační konkurentkou v soutěži krásy rozhodované kouzelným zrcadlem, přestože královna se průběžně omlazuje vysáváním životní síly z mladých panen. 

Kristen Stewartová je akční Sněhurkou
s neřestnýma očima 
V hollywoodské soutěži krásy pak tady proti sobě máme herecky zkušenou Theronovou, jejíž výkon mrzačí hloupé triky a efekty, a Kristen Stewartovou, která rozvíjí svou zkušenost nasbíranou především v emo sérii Sága Twilight. Sněhurka je v jejím pojetí značně neortodoxní díky akční fyzičce a neřestným očím, takže působí zrale, možná i lehce perverzně. To je ovšem   jen začátek inovací klasické látky, na kterých je postavena tato akční fantasy (která rozhodně není vhodná pro malé děti). Místo jednoho prince tady máme titulního lovce (Chris Hemsworth bohužel hraje dobře jen pod vedením Kennetha Branagha). Ten prochází typickým dramatickým obloukem od outsiderského, pragmatického opilce k akčnímu hrdinovi. (Tohle byste asi mohli považovat za spoiler:) Jistým rysům vznešenosti, které začne projevovat a které by ho (už podle titulu filmu) měly předurčit na místo hrdinčina partnera, ovšem není dovoleno se rozvinout. Lovec se odhaluje především jako vdovec truchlící na zemřelou manželkou - a očekávané finále se zvrhne v "poctu vládkyni na trůně" ve stylu Star Wars, která nevelebí partnerskou dvojici, ale velitelku a její podřízeným funkční tým. 

William komplikuje milostnou zápletku 
Otázku, kdo vlastně vtiskne hrdince očekávaný oživující polibek, zjevně komplikuje jistý William (Sam Claflin) - syn vévody, který v říši rozvrácené Ravenniným panováním královně nesměle oponuje ze svého opevněného hradu. William je hrdinčiným kamarádem z dětství a zjevně lovcovým sokem, k žádné zřetelné konfrontaci však nedojde. Působí dost pravděpodobně, že film prošel ve fázi výroby nějakými nevyjasněnými proměnami a zásahy, které nastolily tuhle mrzutě nejasnou situaci. Každá z těchto mužských postav by mohla zaujmout pozici zajímavého a žádoucího hrdiny (a nějak by se to jistě zaonačilo i s tím, aby Sněhurka mohla zůstat dominantní akční hrdinkou). Právě Hemsworthova postava je přitom místy koncipovaná jako superhrdina, který by dokázal vyprávění i náležitě ironizovat a zlidštit. 

A takhle vypadají trpaslíci... 
Skutečné potíže v Sandersově filmu ovšem nastávají v konfrontaci těchto tradičně pojatých postav se světem fantasy, který vyžaduje víc kouzelných atrakcí než jen otrávené jablko a vzhledovou oscilaci zlé královny mezi kráskou a babiznou. Sněhurka s lovcem tak putují Temným lesem a Ravenninou říší, potkávajíce nejrůznější magické pišišvory a střetávajíce bizarní společenství - vedle kmene žen-rybářek především očekávané trpaslíky. Zatímco robertsovská Sněhurka vsadila na hollywoodskou liliputí elitu, tady jde - což je technicky dobře zvládnuté a zajímavé - o digitálně umně zmenšené herce zvučných jmen (Bob Hoskins, Eddie Marsan...). Narušen je i tradiční trpasličí počet (je jich totiž vlastně spíš osm a pak šest). Představu roztomilých hrdinčiných kumpánů narušuje drsnost a bojová připravenost, odkazující nejspíš k diváckým očekáváním, spojeným s Jacksonovým Hobitem. Disneyovské "Haj hou" se mění jen v sarkastický povzdechem ve chvíli, kdy se trpaslíci brodí smradlavou hradní stokou. 
 
Od bloudění v Temném lese se odvíjí
módní přehlídka různých mytologií 
Z tohoto popisu vychází Sněhurka a lovec myslím jako celkem zajímavá fantasy, kterou v zásadě také je. Aby však mohla být opravdu dobrá, musela by působit soudržně po vizuální stránce (která ovšem odkazuje k nejrůznějším vzorům počínaje historickými filmy Ridleyho Scotta a jeho nedostižnou Legendou, ale konče Pánem prstenů). Nedráždivá, ale nepříliš originální vizualita má ovšem kořeny v hlubším problému filmu - v nepropracované mytologii, respektive v totálním mytologickém maglajzu. "Realističtí" trpasličí bojovníci a udatné vodní ženy nejdou moc dohromady s digitrollem číhajícím na pocestné a s okázalými CGI efekty obklopujícími Ravennu. Ravenna je pak zjevně součástí "pohanského" světa. Sněhurka (která se dokonce modlí otčenáš) je ovšem vyfutrovaná křesťanstvím (také její instalace na trůn probíhá za asistence katolických kněží). Žádný přehledný konflikt se však nekoná, protože Sněhurka je současně i vyvolenou bytostí s magickou mocí, která je odhalena v kouzelném okrsku víl: tam hrdince dokonce požehná kouzelný jelen. 

Ve Sněhurce a lovci tak povlávají prostorem nesourodé cáry nejrůznějších mytologií, jakoby navezenými na plac s nejrůznějšími úmysly, jež byly posléze jaksi zapomenuty. Při jen trochu bedlivějším pohledu je tak tenhle slibný letní film jenom zmateným blábolem - což je škoda, protože mohl být při větším soustředění pěkně temnou pohádkou na dobrou noc. 

USA 2012, 126 minut
Režie: Rupert Sanders
Scénář: Evan Daugherty, John Lee Hancock, Hossein Amini
Kamera: Greig Fraser
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Kristen Stewartová (Sněhurka), Chris Hemsworth (lovec), Charlize Theronová (Ravenna), Sam Claflin (William), Sam Spruell (Finn) Ian McShane (Beith), Bob Hoskins (Muir), Ray Winstone (Gort), Nick Frost (Nion), Eddia Marsan (Duir), Toby Jones (Coll), Johnny Harris (Quert), Brian Gleeson (Gus)
Premiéra: 31. 5. 2012

úterý 22. května 2012

Muži v černém 3

New York, 2012: agent K (Tommy
Lee Jones) je morous. Proč asi?
Třetí Muži v černém jsou filmem pro nostalgiky: Steven Spielberg coby výkonný producent na ně vsadil a adresuje jim rozličné retro-sci-fi už druhou letní sezónu (viz loni Kovbojové a vetřelci, Super 8, Ocelová pěst). Nemám s tím žádný problém, protože nostalgik jsem (dospívala jsem a profesionálně se vyhraňovala  jak s filmy, které Spielberg režíroval, tak s těmi, které produkoval). Třetí příběh agentů J a K mi proto sedne mnohem víc než bujará dvojka (2002) ozdobená žvanivým mopsem */, stejně odporným jako Ja Jar Binks v Epizodě I. A vyhovuje mi dokonce asi lépe než patnáct let stará jednička.

New York, 1969: agent K (Josh Brolin) je
sarkastický, hovorný chlapík.    
Muži v černém 3 jsou totiž šťastným "návratem do budoucnosti" zcela ve stylu legendární trilogie Roberta Zemeckise (kterou se Spielberg v 80. letech profiloval  jako producent schopný podpořit svět jiného tvůrce a současně obohatit a ucelit vlastní fikční svět). Podobně jako v prvním Návratu (1985) se hrdina vydává do poměrně nedávné minulosti, aby ovlivnil neutěšeně se vyvíjející přítomnost (Marty McFly se tehdy vracel o třicet let zpátky - z roku 1985 do poloviny 50. let, zatímco agent J cestuje čtyřicet tři let nazpátek - z naší současnosti do roku 1969). Protože scenáristický tým je jiný a navíc tady finguje comicsová předloha Lowella Cunninghama, jsou třetí Muži v černém pěkným důkazem spielbergovské "producentské kinematografie" - dílem původním a přitom pevně upnutým ke Spielbergovu světu. Samotné jeho filmy ovšem netvoří filmařskou tkáň vyprávění (tak, jako tomu bylo v Super 8).  

Boris Bestie uteče z vězení s myšlenkou
na pomstu 
Stejně jako v druhém Návratu do budoucnosti také zde existuje konkrétní padouch, který zásahem v minulosti může osudově změnit celou přítomnost: mimozemšťan Borise Bestie uteče z vězení, kam poslal agent K v roce 1969, a chce do inkriminovaného roku odcestovat, protivníka zabít a uvlnit tak cestu mimozemské invazi. To vyžaduje korekci ze strany hrdiny, nyní už zkušeného agenta J (poměrně snesitelný Will Smith), který rovněž odcestuje do minulosti, aby "zachránil svět" a především se dozvěděl, proč je jeho parťák K (Tommy Lee Jones) takový nemluva a suchar. 

MImozemšťan Griffin (Michael Stuhlbarg)
zná všechny varianty budoucnosti,
ale nikdy neví, která nastane
Podobně jako v Zemeckisově filmu se také zde hravě zvažují různé atlernativní historie (což umožňuje bizarní postava mimozemčťana Griffina ve skvostném podání Michaela Stuhlbarga, známého z hlavní role v Coenovic Seriózním muži). Postava Griffina je báječná, protože není jen komická, ale dává divákovi i sofistikovaný "návod" k vyprávění, které by se přece zjevně mohlo vyvíjet i docela jinak a hůř, a snadno se zvrtnout v tragédii. Můžeme asi předpokládat, že početný scenáristický tým (respektive několik scenáristů najímaných postupně po původním Etanu Cohenovi, uváděném v titulcích) patrně hodně ovlivnili hlavně zkušený David Koepp, jinak častý Spielbergův spolupracovník.  

Design roku 1969 (včetně agentky O)
připomíná klasické bondovky  
Tintinova dobrodružství pak připomíná rozmyslné rozhodnutí eliminovat ženy provokující "legitimní" milostnou zápletku: agentka O z roku 1969 je sice v podání Alice Eveové sličná, a sympaticky působí i její současná verze, již hraje Emma Thompsonová, ale "agenti mají zakázáno mezi sebou udržovat milostné vztahy" - a basta. Muži v černém 3 jsou tak důvtipným a legračním "chlapeckým" dobrodružstvím, kde cosi jako láska a sex naštěstí nemají místo. Což dovoluje soustředit se na vztah J a K, který je hluboce propracovaný a posléze i nečekaně dojemný. Určitě je zajímavější než poněkud odbytá detektivní zápletka ženoucí agenta J a mladou verzi jeho kolegy K (v podání Joshe Brolina) po Borisových stopách až na floridský mys Canaveral, odkud právě startuje Apollo 11 na Měsíc... 

Andy Warhol (Bill Hader) je
ve skutečnosti agentem MIB
Je jistě zábavné sledovat jakýsi bizarní "prequel" ke vztahu Smithovy a Jonesovy postavy, ještě zábavnější je ovšem sledovat agenta J, kterak se prohání New Yorkem konce 60. let (a zabrousí dokonce do legendární umělecké líhně Factory Andyho Warhola, což je ve skutečnosti značně otrávený agent MIB sledující aktivity mimozemšťanů). Ve vyprávění se tak  objeví nejen plno "konfrontačních" vtipů (vázaných také na změnu postavení Afroameričanů v USA), ale mihne se tu i velké množství známých osobností (a určitě si udělejte čas na to, abyste v centrále MIB sledovali postavy v druhém plánu). Třetí Muži v černém tak nabízejí podívanou plnou odkazů a chytrých konfrontací, evokují s nadhledem a velkou vizuální energií americkou historii (nejen roku 1969)... a když k tomu připočtete vtipné dialogy, samozřejmě působící špičkové triky a chytlavý "dobový" soundtrack, máte tady inteligentní a letní zábavu, která by mohla uspokojit všechny diváky "s pamětí" - a to nejen takovou, která se vztahuje k Sonnefeldově oddechové filmové sérii. Možná je tenhle film na letní hollywoodskou podívanou málo idiotský, ale to je mi opravdu jedno.  

*/ Z mopslíka zbyl v trojce jen plakát nad postelí agenta J. Skvělé rozhodnutí: kéž by ze všech rušivých postav v zajímavých filmech zbyly jen plakáty nad našimi postelemi... 

Men in Black III
USA 2012, 104 minut, titulky, dabing (3D)
Režie: Barry Sonnenfeld
Scénář: Etan Cohen (podle comicsu Lowella Cunninghama)
Kamera: Bill Pope
Hudba: Danny Elfman 
Hrají: Will Smith (J), Tommy Lee Jones (K), Josh Brolin (K z roku 1969), Jemaine Clement (Boris Bestie), Michael Stuhlbarg (Griffin), Emma Thompsonová (O), Alice Eveová (O v roce 1969), Mike Colter (plukovník), Bill Hader (Andy Warhol), Justin Bieber, Tim Burton, Lady Gaga
Premiéra: 31. 5. 2012

pátek 18. května 2012

Jak Agnieszka Hollandová při besedě ušetřila můj život

14. května v Ponrepu... 
Když mne před časem napadlo, že by dalo využít přítomnosti Agnieszky Hollandové v Praze, promítnout v Ponrepu nějaký její starší film a pozvat režisérku na kus řeči, nenapadlo mne, že to nakonec vyústí v situaci, že budu muset poprvé v životě nějakou besedu vést. Takže jsem strávila hodinu a půl s Hollandovou před mikrofonem  a kamerou (Národní filmový archiv si vše natáčel) a publikem, které bylo sice poněkud nepočetné, ale velmi vybrané (a to ještě nepřišel - jak sliboval - Vojtěch Jasný). Mrzelo mne nakonec to, že se do hovoru nezapojil třeba i přítomný Jiří Svoboda, který byl spolužákem Hollandové na FAMU.

Postava dívky v košili a motiv křídel
se do Provinčních herců
asi zatoulali z Hříchu Boha 
Tři dny jsem strávila studiem informací, připomínáním filmů Hollandové, pročítáním rozhovorů, které se daly najít na internetu, a četbou dvanáct let staré knížky Marioly Jankun-Dopartowé Gorzkie Kino Agnieszki Holland (která ve svých inpretacích někdy zachází poněkud daleko). Plán soustředit se na období režisérčiných studií na FAMU na přelomu 60. a 70. let a na její letité vazby s československým kulturním prostorem (vrcholící nyní natáčením třídílné minisérie o palachiádě Hořící keř) působil logicky už proto, že se v Ponrepu promítal režisérčin absolventský snímek Hřích Boha (1969) a její celovečerní debut - psychologické drama Provinční herci (1978). První, černobílý krátký snímek vznikl původně jen jako ateliérové cvičení a v diplomovou práci se změnil po vyhazovu režisérčina ročníkového vedoucího Karla Kachyni z FAMU (kvůli tomu, že nezatrhl Vlastimilu Venclíkovi jeho protiokupační satirku Nezvaný host). Závěr studia Hollandové tak byla poněkud urychlen. Filmeček o těžkém ženském údělu inspirovaný prózou Isaaka Babela Hřích Boha nicméně zůstává svědectvím režisérčina prvotního tíhnutí k vypjatému artovému vyjádření (podobně jako v jejím následujícím díle - televizním snímku Večer u Abdona). A určitě v něm můžete vnímat zřetelné vlivy československé nové vlny (hlavně asi stylu Jana Němce, jehož Démanty noci režisérka dodnes uvádí jako jedno z děl, které ji výrazně ovlivnila). 

Provinční herci inspirovali před třemi lety
divadelní hru, kterou Hollandová režírovala
s Annou Smolarovou    
Provinční herci jsou pak nejen ryzím filmem zrozeným v éře polského kina morálního nepokoje, ale i snímkem ovlivněným stylistikou a uvažováním jiného českého tvůrce, kterého Hollandová znala a obdivovala - Evalda Schorma. Hořké vyprávění o maloměstském hereckém souboru, který sní o dobrém divadle, ale od povrchního a snobského režiséra z Varšavy se ho v inscenaci Wyspiaňského Osvobození nedočká, má samozřejmě kořeny i v divadelní hře, kterou Schorm inscenoval na počátku 80. let. Tou se pak nechal volně inspirovat Antonín Máša ve svém posledním filmu Byli jsme to my? Rané dílo Hollandové by si z tohoto pohledu zasloužilo důkladnější průzkum. A samozřejmě by bylo třeba shrnout i režisérčin český pobyt (včetně šestitýdenního věznění a soudu za pašování disidentské literatury po roce 1969) a její letité vztahy k dílu Milana Kundery či Karla Čapka. To v češtině myslím ještě nikdo neudělal a já bych se tomu věnovala moc ráda -  ale hledám teď nějaké noviny nebo časopis, které by to zajímalo. Pokud žádné nenajdu, napíšu nejspíš něco ještě tady na blog - pokud by vás to ovšem vůbec bavilo. To mi napište, protože bych nerada dělala zbytečnou práci a ještě k tomu zadarmo. 

Ano, a ještě poznámka o tom, jak na mne Hollandová osobně zapůsobila: navzdory skutečnosti, že na musí být unavená na sklonku dlouhého a náročného natáčení (které skončí tenhle víkend), vyhlížela velmi soustředěně a vlídně. Fungovala samozřejmě jako dokonalá profesionálka, která dokázala dát smysl jak mým otázkám, tak dotazům z publika. Její klid, místy ustící do chladně pobaveného nadhledu, mne ovšem moc neukonejšil: podle některých mezních reakcí při natáčení, které Hollandová sama popisuje v rozhovorech, mohlo dojít i na metání předmětů. Když mi pak lehce položila malou, pevnou ruku na záda, aby na mně demonstrovala, jak jednou nějakého střihače přivedla na pokraj infarktu a při dotyku cítila, jak prudce mu buší srdce, myslela jsem si, že nastala moje poslední hodinka. Podobně jako onoho střihače ale i mne nakonec ušetřila...

P.S. 14. června 2012: Záznam besedy v délce celovečerního filmu najdete v devíti dílech tady na youtube.   

pondělí 14. května 2012

Velké potíže s malými hvězdami


Judy Garlandová plná naděje -
v Čaroději ze země Oz (1939)
Jednatřicetiletý Bobby Driscoll, „zlatý chlapec“ z hraných disneyovek 40. a 50. let, skončil v roce 1968 jako bezejmenný narkoman v neoznačeném hrobě. Jeho identitu potvrdily otisky prstů až o rok a půl později. Talentovaná a krásná Judy Garlandová, nejchytlavější dětská hvězda 30. let, si už od patnácti vypomáhala prášky a zemřela v sedmačtyřiceti letech po požití smrtelné dávky Seconalu. Brad Renfro, jedenáctiletý korunní svědek v thrilleru Nebezpečný klient (1994), zemřel na předávkování v pětadvaceti letech. Slibně se rozvíjející kariéru Rivera Phoenixe předčasně ukončilo selhání srdce způsobené užíváním drog: ve třiadvaceti zkolaboval jednoho říjnového rána 1993 před hollywoodským nočním klubem The Viper Room...

Hvězdy Harryho Pottera: děti
s budoucností 
Ve filmové historii najdeme plno takových tragických teček za kariérami bývalých nezletilých hvězd, které se nedokázaly vyrovnat se ztrátou slávy nebo si z dětství odnesly nezvladatelné traumatizující návyky. Tenhle smutný příběh mívá některé podobné rysy - zůstává ovšem otázkou, jestli se z něj nové generace dovedou poučit. Dětští herci jsou dnes každopádně pozorně sledovaní a vycházejí jim vstříc zákony (především ty kalifornské, spojené s fungováním hollywoodské továrny na sny), které starostlivě chrání jejich fyzické i duševní zdraví i majetek. Pomáhají jim specializovaní poradci i zkušení psychologové, už proto, že pro produkčníá studio představují výnosný kapitál, který je nutné střežit jako oko v hlavě.

Dakota Fannigová 
Prostředí, ve kterém se dětské hvězdy pohybují, ovšem zůstává nepřirozené: místo násobilky se učí dialogy ze scénářů, učivo dohánějí se soukromými učiteli, nemají kontakt s vrstevníky a tvrdě pracují i o prázdninách. Navíc jsou ze strany médií i veřejnosti vystaveny stejným tlakům jako jejich velcí kolegové. Alkohol, drogy a prášky, výstřednosti a zmatek v hodnotovém žebříčku jsou vedlejšími projevy hvězdného postavení, jež u dospělých herců mohou možná vypadat bohémsky (ale spíš ne) – u dětí a mladistvých však působí děsivě. Jejich kariéra je zpravidla krátká a většinou se jim nepovede na ni navázat. Na cestě z výsluní do šera průměrnosti je pak každý ponechán sám sobě, svým pochybnostem i nebezpečným zlozvykům. 

Freddie Highmore v Burtonově Karlíkovi  
V posledních letech média žádnou velkou tragédii spojenou s kariérou bývalého dětské hvězdy nezaznamenala. Řeklo by se, že jim konečně odzvonilo - a že zárukou nových, klidných časů jsou takové vnitřně vyrovnané mladistvé hvězdy, jako je osmnáctiletá Dakota Fanningová (která byla před sedmi lety tak skvělá ve Spielbergově katastrofické sci-fi Válka světů) či šestnáctiletá Abigail Breslinová (nominace na Oscara za Malou Miss Sunshine / 2006). Obě svou situaci zvládají s profesionálním přehledem a pravděpodobně se bez problémů přehrají do dospělých rolí. Ani dvacetiletý Freddie Highmore (Karlík a továrna na čokoládu / 2005, Zlatý kompas / 2007) o drogy nejeví zájem a studuje na Cambridgi. A Shia LaBoeuf, který sice ještě v deseti letech kouřil s otcem marihuanu, ale už o dva roky později se zasnoubil s filmovým byznysem a dnes patří k nejžádanějším mladým talentům Hollywoodu (jak dosvědčuje série Transformers či dobrodružný hit Indiana Jones a Království křišťálové lebky / 2008). 

Macaulay Culkin - pamatujete,
jak byl Sám doma
Dalo by se tedy soudit, že tím nejhorším, co se dbes bývalý hvězdným dětem může stát, jsou špatné recenze na jejich nové filmy. Na šikmé ploše se ovšem vezou desítky mladých herců, které ještě nedávno okouzlovaly miliony diváků dětskou nevinností. Dětská superstar Macaulay Culkin, který dokázal být v první polovině 90. let pak pěkně Sám doma, má za sebou v jedenatřiceti zatčení za nedovolené držení marihuanya a jeho kariéra je v hlubokém útlumu. Edward Furlong, který kdysi energicky přihrával Arnoldu Schwarzeneggerovi v druhém Terminátorovi (1991), je v čtyřiatřiceti na drogách a na zajímavý titul v jeho filmografii skoro nenarazíte. Pětadvacetiletá Mary-Kate Olsenová, nervově slabší polovička populární sesterské dvojice, která v první polovině 90. let svou roztomilostí zaplevelila televizi i domácí kino, svedla zápas s anorexií. Třiadvacetiletá Vanessa Hudgensová, hvězda odchovaná studiem Disney, se dostala do potíží kvůlli nahým fotkám na internetu. A Lindsay Lohanová, která bodovala na sklonku 90. let třeba v holčičí dvojroli v Pasti na rodiče, má v pětadvaceti problémy se zákonem kvůli zálibě v kokainu a plní titulní strany bulvárních plátků skandály ze svého soukromí. Není ani příliš divu: hollywoodský film (a obecně celá populární kultura) se koří kultu mládí. Dětská star je pomíjivá už ze své podstaty. Na rozdíl od zralé celebrity, byť vyztužené hereckými cenami a vydělanými miliony, totiž ztělesňuje nevinnost, optimismus a naději - tedy hodnoty, jež mají omezené datum spotřeby. Úspěch filmových dětí je urychlovaný extrémními tlaky – a není divu, že následky mohou být životu nebezpečné.

Po použití zahoďte

Freddie Bartholomew
Vzhledem k tomu, že příprava a natáčení každého filmu trvá poměrně dlouho, se kariéra dětské hvězdy smrskne na období několika málo let. Na hledání malých adeptů herecké slávy dnes existují specializované agentury pátrající po půvabu, schopnosti věrohodně zopakovat předepsanou repliku, reagovat v akci s dospělými a působit při tom roztomile. Nejviditelnější potenciál vyvoleného nezletilce je pak vytěžen v několika zpravidla velmi podobných filmech. Taková praxe panovala v Hollywoodu už v éře němého filmu. Třicátá a čtyřicátá léta se svou zálibou v sériích pak uvedla na scénu třeba Freddieho Bartholomewa, který se díky svému anglickému přízvuku specializoval na role britských chlapců. Jeho vrstevnice Bonita Granvilleová měla zase monopol na zlomyslné nezbednice. Johnny Sheffield se zavedl jako potomek legendárního hrdiny ve filmu Tarzan našel syna!, a během devíti let natočil dalších šest tarzanovských filmů. Když začal být na roli velký, vytěžilo ho studio MGM v sérii filmů o divokém chlapci z pralesa Bombovi (mezi lety 1949-55 jich stihl natočit dvanáct, načež - ve čtyřiadvaceti letech - s hereckou kariérou nadobro skončil). Bartholomewův nástupce, Brit Roddy McDowall, začínal rovněž jako „sériový malý Angličan“, a navíc v dospělosti zaparkoval v sérii sci-fi příběhů o Planetě opic (kde ovšem hrál různé lidské i opičí role).

Johnny Sheffield: Tarzanův synke
Studiový systém, který filmové hvězdy vlastnil a dohlížel i na jejich podobu v médiích, nabízel veřejnosti ideální, korektní obrazy šťastného dětství, určený především dospělým divákům. Šedesátá léta však přinesla změnu: producenti se začali zajímat o mladší publikum a servírovat mu mladé hvězdy, obdařené nezpochybnitelůným statutem dospělosti. Výsledkem byla ztráta zájmu o hvězdné děti, ale i zrod nového, poněkud bizarního trendu: protože na sklonku 60. let došlo k uvolnění cenzury, našly dětské herečky uplatnění jako lolitky v „dospělých“ příbězích. Při natáčení byly ovšem maximálně chráněny a není známo, že by utrpěly nějakou konkrétní újmu (použití dublérek pro intimní scény a dabing neslušných replik byly samozřejmostí).

Vymítač ďábla: byl to jen make up
Čtrnáctiletou Lindu Blairovou, která si zahrála dívenku posedlou zlým duchem ve Vymítači ďábla (1973), nicméně legendární satanský hit predestinoval k celoživotní účasti v pokleslých béčkových filmech. Brooke Shieldsová, původně dětská modelka, se ve třinácti objevila v Děvčátku (1978) coby dívenka vyrůstající ve veřejném domě (což zpracovala o jedenáct let později do své bakalářské práce z francouzštiny na Princetonu). Svérázný druh modelingu (spíš než herecký výkon) pak Shieldsová předvedla v erotickém teenagerovském dobrodružství Modrá laguna (1980). Ve své pozdější kariéře vyniká spíš špatným vkusem na filmy a muže než poškozením v rané éře své kariéry.

Jodie Fosterová v Taxikáři 
Horší to mohlo být pro Jodii Fosterovou, která se v 70. letech stala specialistkou na problémové holčičky, což završila rolí čtrnáctileté newyorské prostitutky v ceněném dramatu Taxikář (1976). Nepříjemným vedlejším efektem byl stalking mladé herečky: psychicky natušený fanoušek John Hinckley se v březnu 1981 pokusil spáchat atentát na prezidenta Ronalda Reagana, aby na svůj idol udělal dojem. Fosterová však situaci – nikoli bezbolestně - zvládla, odstřihla se od minulosti univerzitním studiem a dnes je vzorem samostatné a sebevědomé hvězdy. Produkuje, režíruje - a jedinými muži, kteří kdy prošli její ložnicí, jsou zřejmě dva Oscaři za herecké výkony ve filmech Mlčení jehňátek a Znásilnění

Tatum O Nealová s novou hračkou 
V 70. letech sice využití nezletilých hereček v „nevhodných“ filmech rozvířilo vášnivou diskusi v médiích, nesrovnatelně hůř než Blair a její kolegyně ovšem dopadla jejich vrstevnice Tatum O'Nealová. Sexuální život zahájila ve čtrnácti letech vztahem s Michaelem Jacksonem, kvůli problémům s drogami pak přišla o opatrovnictví nad dětmi, které má s tenistou Johnem McEnroem. Naposled byla ve vězení před čtyřmi roky. Roztomilou Tatum zkazil její otec – herec Ryan O'Neal, pod jehož dohledem začala ve dvanácti s kokainem, hrála ovšem v naprosto neškodných filmech. Retro komedie Papírový měsíc (1973) jí jako nejmladší herečce v historii získala Oscara. Bylo jí teprve deset, takže ji dvacet let potom nepředstihla ani Anna Paquinová, která stejného ocenní dosáhla v jedenácti letech - za drama Piano.

Jak zestárnout bez následků

Pickofordová coby Malý lord Fauntleroy 
Malí herci mají jedno specifikum – obvykle jde o „infantilní“ typy vynikající drobnou postavou a dětskou fyziognomií. Díky tomu mohou s přehledem zahrát hrdiny mladší, než jsou sami, a filmový štáb má s nimi méně práce než s vyslovenými mrňaty. Době, kdy dětské role hráli dospělí herci, ovšem odzvonilo už dávno: fakt, že křehce působící Mary Pickfordová v osmadvaceti hrála titulní, tedy chlapeckou roli v melodramatu Malý lord Fauntleroy (1921), působí dnes pouze bizarně. O všetrannosti první velké hollywoodské hvězdy nicméně svědčí fakt, že ve filmu ztělesnila i hrdinovu matku.

Ricciová jako Wednesday
v Addamsově rodině  
Dospělé kariéry bývalých dětských celebrit naopak jejich fyzický typ omezuje: dvaatřicetiletá Christina Ricciová soudí, že nikdy nedosáhne skutečných hvězdných výšin kvůli výšce pouhých 155 centimetrů. Pro roli zachmuřené, baculaté holčičky Wednesday z dvojice černých komedií o Addamsově rodině (1991 a 1993) si dnešní oblíbenou herečku nezávislých režisérů vybrali jako desetiletou. A od té doby prý nevyrostla ani o centimetr, jako by ji castingoví agenti zakleli. Také Elijah Wood byl původně dětský herec: vyhlíží chlapecky i v jednatřiceti a nejspíš může hrát „hobití“ role podobné Frodovi z trilogie Pán prstenů nadosmrti.

Jackie Coogan v Kidovi 
Ne svůj věk velmi drobný byl i Jackie Coogan - první hollywoodská dětská hvězda, která aspoň přibližně odpovídala věkem své postavě: když dělal rošťáckého hereckého partnera Charliemu Chaplinovi v němém melodramatu Kid (1921), bylo mu teprve sedm let. Cooganovo jméno se ovšem do historie dostalo i kvůli zákonu, podle kterého od roku 1939 zákon chránil výdělek nezletilých umělců před jejich rodiči a opatrovníky: malého Jackieho obrali jeho matka s otčímem a honoráře ve výši téměř čtyř milionů dolarů. Cooganova kariéra navíc předznamenala typickou kariéru dětské hvězdy: jeho kariéra začala upadat už na sklonku 20. let, ale v showbyznysu se udržel jako „béčkový“ herec až do konce života (1984). Malý idolek se divákům rychle omrzel a navíc začal s příchodem puberty měnit podobu a přestal se „podobat sám sobě“. Bez oparu naivní roztomilosti, která hájí nezletilé star stejně jako příroda ptáčátka a koťátka, navíc vynikl nedostatek jeho hereckého nadání.

Judy Garlandová 
Jednou z nejtragičtějších obětí dětské herecké slávy se ovšem stala Judy Garlandová, rovněž nositelka „infantilního“ typu, která měla ovšem talentu naopak na rozdávání. Diváky sice bavila už od svých sedmi let, největšího úspěchu však dosáhla jako dívenka Dorotka v muzikálu Čaroděj ze země Oz (1939). To jí ovšem bylo už sedmnáct a filmaři se museli při natáčení soustředit na to, aby zamaskovali její ženské poprsí. Za svůj oslnivý výkon Judy dostala zvláštního „dětského Oscara“. Ještě ve 40. letech díky dívčímu vzhledu mohla představovat v hollywoodských muzikálech mladičké hrdinky, ještě dvakrát byla nominována na regulérního Oscara. Permanentní tlak, kvůli kterému byla psychicky nevyrovaná hvězda už od svých patnácti let pod dohledem lékařů, nešťastný soukromý život – to vše vedlo nakonec k tomu, že Judy Garlandová zemřela na předávkování uklidňujícími prášky v sedmačtyřiceti letech. I když technicky nešlo o sebevraždu, hodnotili přátelé její odchod ze světa jako dobrovolný. Garlandová byla všestranná a oslnivě nadaná, ale na jejích problémech měl lví podíl hollywoodský studiový sysytém, který osobnosti jejího druhu deptal a bránil jim v rozletu. Klasické éra americké továrny na sny ovšem současně její talent zformovala - a je nesmysl představovat si, že by se hvězdě muzikálu Zrodila se hvězda (1955) a dramatu Norimberský proces (1961) dařilo lépe ve svobodnějších podmínkách současného Hollywoodu.

Malý Osment byl ztělesněným
diváckých nadějí 
O tom, že budoucnost dětských hvězd je nepředvídatelná, svědčí i případ Haleye Joela Osmenta. Ten v polovině 90. let vypadal jako malá hvězda s velkou budoucností, zřejmě byl však jen další hvězdičkou na jedno použití. Coby šestiletý na sebe upozornil coby synek titulního hrdiny ve Forrestu Gumpovi (1994) a naplno zazářil v horororu Šestý smysl (1999). Strhující výkon podal ve třinácti letech v roli smutného malého androida naprogramovaného na lásku ve sci-fi Stevena Spielberga A. I. Umělá inteligence (2001). Vážná autonehoda v červenci 2006, kdy bylo Osmentovi osmnáct, ovšem vrhla světlo na hercovu závislost na alkoholu a drogách – a v jeho filmografii už dlouho nefiguruje nic, co by stálo za řeč.


Loni - v  komedii Sassy Pants 
Letos dvaadvacetiletý Osment byl přitom obdivovaný pro svou inteligenci. Když mu nabídli titulní roli v plánované sérii o Harrym Potterovi, prohlásil tehdy jedenáctiletý Haley, že o ni nestojí, protože jde jen o projekt podporující stereotypy v oblasti dětské zábavy. Potterovskou sérii nakonec v letech 2001-2011 utáhl v titulní roli Angličan Daniel Radcliffe. On a jeho kolegové Emma Watsonová a Rupert Grint strávili s osmi filmy o kouzelnickém školákovi deset let svého života. Na přirozený vývoj potterovských hvězd dohlížel tým specialistů, přesto je ovšem nejisté, jak si povedou v dospělém hereckém životě. Herecký talent dvaadvacetiletého Radcliffa je na rozdíl od schopností jeho kolegů poněkud sporný.


Léaud a Nikdo mne nemá rád 
Potterovská série se - odhlédnuto od globálního šílenství, které vyvolala - stala zvláštním experimentem s pomíjivostí dětské hvězdy. Diváky bavilo sledovat, jak malá herci rostou, a celá jedna divácká generace dospěla spolu s nimi. Podobný pokus byl zatím známý jen jeden, navíc v rámci „umělecké“ kinematografie: podnikl ho francouzský režisér Francois Truffaut, když si patnáctiletého neherce s Jeana-Pierra Léauda vybral do hlavní role dramatu Nikdo mne nemá rád (1959). Sledoval pak svou hvězdu i jejího hrdinu v jednom krátkém a třech celovečerních filmech až do jejich pětatřiceti let. Považuje se za jisté, že film dal Léaudovu životu smysl: dnes je ceněným hercem.

Začít jinak

Shirleyka v nejlepší formě 
Patrně nejslavnější dětská hvězda všech dob – Shirley Templeová – se ve filmovém průmyslu pohybovala od čtyř let a největší úspěchy slavila ve 30. letech. Roztomilá dívenka nadaná dramatickým, pěveckým i tanečním talentem v roce 1934 dostala už v šesti letech speciálního „dětského Oscara“ (který s uděloval v letech 1935-1961). Na sklonku 40. let, ve svých jednadvaceti, se však s filmem rozloučila úplně a svůj zájem nakonec přesunula do politiky. V roce 1967 kandidovala do Kongresu a působila jako velkyslankyně USA v Ghaně a porevolučním Československu (v letech 1989-93). Je tak příkladem dětské filmové hvězdy zplozené klasickým studiovým systémem, která dokázala pokračovat jinde a jinak. Je sice pěkné, když z nezletilé star vyrosta úspěšný veterinář (tak jako z Petera Ostruma, představitele titulního hrdiny v Panu Wonkovi a jeho čokoládovně z roku 1971) – pro diváky je ovšem samozřejmě nejpříjemnější, když jejich milovaná hvězdička po různých peripetiích dospěje v přitažlivou hereckou osobnost. Dětské hvězdy, které dokázaly přežít a najít své bezpečné profesionální místo, účinně narušují představy o nenávratné devastaci životů slavných nezletilců.

Leo, verze 1985 (seriál
Growing Pains) 
Leonardo DiCaprio působil v zábavním průmyslu od poloviny 80. let, profesionální vaz mu však ve třiadvaceti málem zlomil katastrofický hit Titanic (1997). Účast v historicky prvním filmu, jehož tržby přesáhly miliardu dolarů, ovšem talentovaného mladíka nezabetonovala v pozici romantického idolu. V sedmatřiceti letech patří díky své inteligenci k nejprominentnějším americkým charakterním hercům, spolupracuje s náročnými režiséry - a jako na malého, rošťáckého Lea si na něj už dnes nikdo nevzpomene. Talentovaná dědička Hollywoodské dynastie Drew Barrymooreová, která jako sedmiletá diváky bavila v E.T. - Mimozemšťanovi (1982), začala ve dvanácti s marihuanou a ve třinácti přešla na kokain. Dnes je jí ovšem už sedmatřicet a má rozjetou normální „dospělou“ kariéru, v jejímž rámci se pokouší zvládat normální úskalí hollywoodské ženské hvězdy středního věku – přechod z rolí milenek do postav matek.

Kirsten Dunstová v Interview s upírem 
Její kolegyně Kirsten Dunstová začínala u filmu v sedmi letech a objevovala se vesměs v „dospělých“ filmech: její nejvýraznější rolí byla smutná malá upírka v Interview s upírem (1994), která nemůže už nikdy fyzicky dospět, i když duševně je zralou ženou. Dnes je Dunstová skutečně třicet, hraje v blocbusterech typu Spider-Mana i v „uměleckých“ snímcích typu Trierovy Melancholie - a chystá se režírovat. Dunstová rozhodně nebude první a asi ani poslední dětskou hvězdou, která to v dospělosti zkusila na druhé straně kamery. Penny Marshallovou nebo Rona Howarda (který má režisérského Oscara za Čistou duši/ 2001) si jako populární dětské herce už nikdo ani nepamatuje. Průkopnicí v tomto směru zůstává Jodie Fosterová – a příkladem jde i Sofia Coppolová, která jako dítě hrála hlavně ve filmech svého otce Francise, ale dnes je uznávanou režisérkou (a za scénář komedie Ztraceno v překladu / 2003 získala Oscara). Ben Affleck má Cenu Akademie za scénář Dobrého Willa Huntinga (1997) a dokončuje svůj třetí celovečerní režijní počin. Bývalým dětským hercem, který velmi úspěšně režíruje (ale také produkuje a píše scénáře), je i Sean Penn.

Joseph Gordon-Levitt před
dvaceti lety (Teče tudy řeka
Nová tvůrčí generace už přešlapuje na startu: s režií to zkusila i Drew Barrymoreová (sportovní komedie Vyfič). I multitalentovaná Natalie Portmanová, která oslnila jako čtrnáctiletá v krimidramatu Leon (1994), už má za sebou úspěšný krátkometrážní debut v povídkovém filmu New Yorku, miluji tě! (2010). Joseph Gordon-Levitt zazářil jako dítě na konci 80. let a nyní je oblíbencem prominentního režiséra Christophera Nolana (Počátek, Temný rytíř povstal). V jednatřiceti chystá do kin svůj režijní debut Don Jon's Addiction.

A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Dorostlé filmové děti režie zajímá, a nevnímají ji rozhodně jen jako hračku. Jde totiž o dobrý způsob, jak se zapojit do hry, sebrat míček protivníkovi - a vrátit mu všechno i s úroky.

(Tenhle oddechový článek jsem onehdy napsala do měsíčníku jen pro muže ForMen a protože teď nemám čas blogovat původní příspěvky, zaujata placenou prací, doufám, že si v něm něco k počtení najdete.)