Prohledat tento blog

neděle 31. srpna 2014

Chlapectví čili memento mori

O tom, co je časosběrná metoda, má česká veřejnost poměrně slušnou představu díky ceněným filmům Heleny Třeštíkové. Sledování osoby nebo osob v rámci delšího časového úseku není v dokumentární kinematografii zase tak neobvyklé, v hraném filmu ovšem zůstává výjimečné. Dostává se ovšem ke slovu především ve filmových sériích. Pokud je fiktivním hrdinům v rámci několika pokračování natočených s delšími časovými rozestupy dovoleno stárnout, může divák jejich prostřednictvím vnímat plynutí vlastního času. Tak tomu bylo s fantazijní ságou o Harrym Potterovi, kterou tvůrci museli koncipovat s ohledem na literární předlohu. Jiným druhem hrané časosběrné série byly příběhy s postavou Antoina Doinela: režisér Francois Truffaut se k dětskému hrdinovi svého debutu Nikdo mně nemá rád vrátil ještě čtyřikrát. Postava i hlavní představitel, Jean-Pierre Léaud, prodělali během dvaceti let působivou proměnu.

Také režisér Richard Linklater sleduje svého hrdinu (a jeho představitele Ellara Clotranea) od raného dětství do dospělosti. Proměnu z šestiletého chlapce v mladíka nastupujícího na vysokou školu ovšem vměstnal do rozměru jednoho celovečerního filmu. Chlapectví, které nedávno vstoupilo do našich kin, realizoval americký nezávislý režisér s přestávkami celých dvanáct let. Od roku 2002 se příležitostně scházel se svým štábem i hlavními hereckými představiteli a natáčel další „kousek života“ texaského kluka Masona a jeho rodiny.

Vedle Ellara Coltranea (který se ukázal být znamenitou volbou) Linklater do hlavních rolí angažoval i svou vlastní dceru Lorelei (která hraje Masonovu starší sestru Samanthu). Rolí hrdinových rodičů - Olivie a Masona seniora - se ujali profesionální herci, Patricia Arquetteová a Ethan Hawke. Ten patří k Linklaterovým oblíbeným spolupracovníkům. Hawke si hlavní mužskou roli zahrál i v režisérově filmové trilogii „Před“, zahrnující snímky Před úsvitem (1995), Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013). Filmy, které režisér natáčel vždy s odstupem devíti let, líčily tři intenzivní setkání Američana Jesse a Pařížanky Céline. 

Film jako stroj času

Stejně jako milostný příběh Před úsvitem, i Chlapectví vyneslo Linklaterovi Stříbrného medvěda za režii na MFF v Berlíně. Ocenění časosběrných projektů samozřejmě nebývají myšlena jen jako pochvala trpělivosti a umanutosti jejich tvůrců. Směřují také k jejich schopnosti propojovat momentální realitu se svým dlouhodobým plánem a dát nakonec projektu vnitřní smysl. Linklater se nakonec rozkročil do dvouapůlhodinové metráže, Chlapectví však nemá slabá místa. Naopak působí dojmem intenzity, plynulosti a kompaktnosti.

Konstatování, že jeho žánrem je „sám život“, je strašlivě banální. Linklater nicméně navenek příliš nefabuluje (s výjimkou minipříběhu o mexickém dělníkovi, jehož život Masonova matka mimoděk razantně ovlivní). Film postrádá nejen klasický příběh, ale i dramatické zvraty. Divákovu pozornost poutá zvědavost: co se s hrdiny stane v další etapě jejich života? Linklater si jako vypravěč udržuje civilní optimismus. Mason si z milého kluka projde protivnou pubertou i zmatenou emo epizodou, ne vždycky se snáší s matkou a se sestrou. Nakonec se z něj ale vyloupne zajímavý mladý muž, který dospělosti dosáhl možná dřív než jeho rozvedený otec, který se mužné zodpovědnosti dobere v poměrně pozdním věku. Nejdramatičtější jsou osudy matky Olivie, která se z nešťastné a nejisté ženy v domácnosti promění v sebevědomou, elegantní pedagožku. Matčinu cestu provázejí neustálé obavy o to, že dětem neudrží rodinný životní standard. Tíží ji i pouto k milovanému domu. A její pouť k zralé ženské moudrosti navíc lemují vztahy s agresivními partnery se zálibou v alkoholu...

Zklamání a naděje, první a druhé lásky a jejich krachy, nové školy a nové práce, stěhování, loučení, ztrácení i objevování nových lidí: Chlapectví působí naprosto přirozeným, bezmála nahodilým dojmem. Linklater si z Masonova života nevybírá „kousky dortu“, ale „kousky života“ – a až na konci si uvědomíme, že mnohé dramatické či atraktivní  momenty s hrdinova příběhu zde záměrně chybí. Třeba to, jak se Mason učil jezdit na kole... Film plyne nenásilně a samozřejmě, jeho autor je ovšem rafinovaný. Nedílnou součástí autentického dojmu, kterým si film získává sympatie, je složitá a jemná tkáň dobových detailů. Nemění se jen tváře, osudy a vztahy hrdinů, ale i hudební, čtenářský a divácký vkus, móda a technologie. Větší důležitost než známky ve škole má pro děti (nikoli náhodou) vydání nového dílu Harryho Pottera. Premiéra Temného rytíře Christopher Nolana je událostí, kterou dospívající mozek vnímá coby zásadní životní událost.

Vjem pomíjivosti, který charakterizuje Masonův vstup do života, pak provází tichý, užaslý smutek. Propána, jak rychle a nenápadně to všechno uteklo! To jsou emoce, které nenáleží ani tak hrdinům filmu, jako spíš čtyřiapadesátiletému Richardu Linklaterovi. Z tohoto pohledu je Chlapectví mašinou zázraků – strojem času, na jehož palubní desce se skví memento mori.

Boyhood
USA 2014, 166 minut
Scénář a režie: Richard Linklater
Kamera: Lee Daniel, Shane F. Kelly
Hrají: Ellar Coltrane, Ethan Hawke, Patricia Arquetteová, Evie Thompsonová, Tamara Jolaineová, Lupe Trejo, Nick Krause, Lorelei Linklaterová
Premiéra: 14. 8. 2014

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

úterý 26. srpna 2014

Zázraky čili Křehká soudržnost včelího roje

Italský film Zázraky doputoval do českých kin jako drobný, ceněný klenot, který - mimo jiné - své dvaatřicetileté režisérce Alice Rohrwacherová získal Velkou cenu poroty na MFF v Cannes. Uprostřed vrcholící sezóny hollywoodských letních blockbusterů působí navenek nicotně, ve filmovém prostoru bude ovšem rezonovat ještě dlouho poté, co přerostlá ještěrka Godzilla oddusá do temnot diváckého zapomnění.

I v rámci evropského „artového“ prostředí Zázraky působí výjimečně: jsou totiž prosty okázalých afektů i spekulací. Příběh včelařské rodiny, která se na osamělém, chátrajícím statku poblíž toskánského Fiesole věnuje včelařství, působí přirozeně jako déšť. Vyprávění o dvanáctileté Gelsomině, která během letních prázdnin absolvuje předčasnou lekci dospělosti, přitom vychází z domácí filmařské tradice. Druhý celovečerní počin scenáristky a režisérky Alice Rohrwacherové osciluje mezi poetismem a dokumentarismem připomínajícím Strom na dřeváky Ermanna Olmiho či díla bratrů Tavianiových.

Na vlně „poetického neorealismu“ se nesl už režisérčin debut Corpo celeste (2011), vyprávějící o rozčarování dívenky připravující se na biřmování. Také Gelsomina (jejíž jméno může evokovat protagonistku legendární Silnice Federica Felliniho) vstupuje do vyprávění s představou, že svět má svá bezpečná, pevná pravidla. Středobodem jejího světa je otec Wolfgang, který Gelsominu jako z nejstarší ze čtveřice svých dcer zasvěcuje do včelařské práce. Ta je hlavním zdrojem rodinných příjmů a točí se kolem ní veškeré aktivity na statku – do té míry, že nánosy každodenní rutiny překryl vzájemné city i schopnost dohlédnout za obzor.

Otec na Gelsominu naložil důvěru a dospělou zodpovědnost, ale současně si věčně chybějící finance i neexistenci syna kompenzuje prostřednictvím Martina – čtrnáctiletého delikventa, kterého za úplatu přijme do domácnosti na dobu prázdnin. Přítomnost netýkavého, traumatizovaného kluka, který nemluví, akceleruje osudy rodiny stejně jako Gelsominino rozhodnutí zapojit otce do „etruské“ televizní soutěže o nejlepšího regionálního farmáře.

Možnost zviditelnit každodenní tichou dřinu a její výsledek – nezpochybnitelně vynikající med – je pro Gelsominu formou socializace ve společnosti, ze které se Wolfgang kdysi úmyslně vydělil. V roce 1968 zřejmě revoltoval proti establishmentu a našel si novou existenci na vysněném „čistém“, zdravém venkově. Místní vesničané ovšem multikulturní, německo-italskou „náplavu“ nikdy nepřijali – a mladistvá revolta proti strukturám se změnila v sociální izolaci stárnoucího muže, jenž nedokáže svůj zmatnělý ideál předat ani vlastním dětem. 

O ničem z toho se v Zázracích otevřeně nemluví – právě jasné sociálně-historické zázemí dává ovšem filmu vnitřní stabilitu. Navenek jednoduché děje a vztahy jsou ve skutečnosti unikavě komplikované - a ani Gelsomina není obvyklou tezovitou dětskou hrdinkou. Jedenáctiletá neherečka Maria Alexandra Lunguová vdechuje postavě vážnou opravdovost, ale Gelsomina zůstává složitá, chybující - a trochu tajemná, stejně jako její „kouzlo“ se včelami skrytými v ústech. Dívenku nutně musí zlákat kýčovité pozlátko zosobňované stárnoucí televizní celebritou (v sebekritickém a vroucném podání Monicy Bellucciové). A stejně nutně musí poznat, že rodinná soudržnost je křehká, ale živoucí jako včelí roj. 

Srdcem a okem Zázraků ovšem není silná a magická hlavní hrdinka, ale sama Alice Rohrwacherová, která úskalími prvoplánovosti, sentimentality a feministického kýče proplouvá se samozřejmou jistotou včelí královny. 

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)
Le Meraviglie
Itálie / Švýcarsko / Německo 2014, 110 min
Režie: Alice Rohrwacherová
Hrají: Maria Alexandra Lunguová, Sam Louwyck, Alba Rohrwacherová, Sabine Timoteová, Agnesa Grazianiová, Monica Bellucciová 

Premiéra: 14. 8. 2014

neděle 24. srpna 2014

Historie není matkou moudrosti aneb Gottland

Ve středu 19. srpna do českých kin nevstoupil snímek Gottland – svébytná adaptace stejnojmenné knihy polského publicisty Mariusze Szczygieła. Producenti snímku, složeného z pěti krátkých filmů mladých dokumentaristů, se totiž rozhodli zvolit alternativu k tradiční kinodistribuci. Ta podle Tomáše Hrubého z agilní společnosti Nutprodukce strádá úbytkem diváků, takže je třeba publikum oslovovat na nových místech a novými způsoby.

Gottland si tak v Čechách odbyl předpremiéru v kolejišti bývalého nákladového nádraží na pražském Žižkově. Na předpremiéře pod širým nebem bylo plno, teprve další projekce však dokáží, jak nosný Hrubého nápad je. Nezvyklý „letní sál“ bude na Žižkově fungovat dva či tři týdny. V regionech se Gottland bude promítat především v prostorách zaniklých kin.

O tom, že tvůrci Gottlandu na sebe dovedou upozornit, svědčila už kontroverzní propagační kampaň s názvem Koho na Letné. Ta se navenek tvářila jako seriózní průzkum pražského magistrátu. Obří socha Jiřiny Bohdalové na místě bývalého Stalinova pomníku samozřejmě stát nebude - zdarma k vidění na internetu je ovšem povídka Rozálie Kohoutové Místo Stalina, která patří v rámci filmu Gottland k tomu nejlepšímu. 

Navzdory silně alternativní strategii však Gottland není okrajovým projektem. O tom svědčí i skutečnost, že film bude mít světovou premiéru na prestižním Mezinárodním filmovém festivalu ve Varšavě. Produkční společnosti Nutprodukce se navíc zapsala do povědomí nejširší veřejnosti už v souvislosti s třídílnou minisérií o palachiádě Hořící keř (2013), již zaštítila renomovaná televizní společnost HBO. Souvislostí je víc: podobně jako snímek polské režisérky Agnieszky Hollandové, i Gottland se vyjadřuje k moderní české historii prostřednictvím osobností domácích dějin. 

Hořící keř napsal tehdy devětadvacetiletý student scenáristiky Štěpán Hulík – a z pražské FAMU vzešla i pětice mladých režisérských osobností, která se rozhodla inspirovat Szczygiełovým Gottlandem. Rozálie Kohoutová, Lukáš Kokeš, Viera Čákányová, Petr Hátle a Klára Tasovská sice studovali katedru dokumentární tvorby, jejich díla se však k dokumentárnímu žánru váží stejně volně jako k literární předloze. 

Kohoutová v komplexní, nápadité a myšlenkově soudržné stalinovské epizodě využívá i pozoruhodné „švankmajerovské“ animace. Při sledování osudů pražské Letné tak potvrzuje svůj kredit jedné z nejzajímavějších dokumentaristek nastupující generace. Pozadu nezůstává ani Lukáš Kokeš, který v segmentu 86 400 poněkud monotónně experimentuje s představou „pásového filmu“ odpovídajícího tématu tovární výroby v Baťově Zlíně. V Panenství Lídy Baarové režisér Petr Hátle využívá smělé kombinace dokumentu a hraného žánru, aby prozkoumal vztah prvorepublikové herečky, „jejího“ režiséra Otakara Vávry a jejího milence, nacistického pohlavára Goebbelse. Viera Čákányová zase v animovaném Letícím koni vyzkoušela metodu rotoskopie na bizarním životním příběhu spisovatele/udavače Eduarda Kirschberga.

Nejblíže ke klasickému dokumentu má segment Kláry Tasovské, který Gottland uzavírá. Je věnovaný novodobé „živé pochodni“ – středoškolskému studentovi Zdeňku Adamcovi, který se v březnu 2003 upálil na Václavském náměstí - poblíž místa, kde svůj protest proti neutěšené realitě realizoval Jan Palach.

Filmový Gottland není - naštěstí - tak obratný, vtipný a „hezký“, jako jeho literární předloha. Nedrží sice pohromadě, ale i jako soubor pěti samostatných drobných celků vyjadřuje sympaticky jasný postoj svých tvůrců. Minulost není žádnou matkou moudrosti, ale učebnicí, kterou je – s nasazením, objektivitou i kreativitou - neustále znovu zkoumat a spojovat se současnou realitou. Jinak zůstaneme navěky trčet v zemi, kde je pro většinu spoluobčanů nejvyšším božstvem Karel Gott. 

ČR 2014, 105 minut
Režie: Lukáš Kokeš, Viera Čákányová, Rozálie Kohoutová, Petr Hátle, Klára Tasovská
Premiéra: 19. 8. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Hospodářské noviny a za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

středa 20. srpna 2014

Zemřel Luboš Bartošek

V listopadu 2012 jsem tady na blogu virtuálně přála doktoru Bartoškovi k devadesátinám. V pondělí 18. srpna Luboš Bartošek ve věku nedožitých devadesáti dvou let zemřel. Nestor českých filmových historiků (nar. 13. 11. 1922) se v roce 1943 spojil s nově založeným Filmovým archivem a později působil v Československém filmovém ústavu jako vedoucí jeho odborné knihovny a později filmový historik, pověřený zpracováním dějin československé kinematografie. 

Jako pedagog vyučoval na katedře divadelní a filmové vědy FF UK, kde se s ním setkali příslušníci nastupující, vlivné generace teoretiků, pedagogů, historiků a publicistů (mj. Jiří Cieslar, Jan Bernard, Stanislava Přádná, Marie Mravcová, Zdena Škapová). Normalizace ho od pedagogické a historické práce spojené s filmem násilně odtrhla: po propuštění až do důchodu pracoval v dokumentaci Divadelního ústavu. 

Luboše Bartoška nejsilněji vnímáme jako autora a spoluautora řady filmových publikací. S manželkou Šárkou Bartoškovou vydali řadu základních filmografických prací o československé kinematografii (Československé filmy 1977-1980, 1981-1985) a o jejích tvůrcích a hercích (trojsvazkové Filmové profily). Samostatně napsal třeba knihu Desátá múza Vladislava Vančury. O Bartoškově významu svědčí i skutečnost, že v roce 1985 vydal dosud jedinou (!), byť stručnou a nedokonalou a částečnou historii české kinematografie - Náš film: kapitoly z dějin (1896-1945). 

V rámci své publikační činnosti psal do dnes už neexistujícího Filmového přehledu, se kterým spojila svůj profesionální život jeho manželka Šárka a později syn Tomáš Bartošek.

neděle 17. srpna 2014

Tři bratři sázejí na jistotu

Časy, kdy byl Jan Svěrák českou režisérskou jedničkou, jsou dávno pryč. Oscar za Kolju z roku 1996 nicméně zůstal nepřekonaným domácím rekordem. A od doby, kdy opuštěný ruský chlapeček a osamělý český cellista dojali americké akademiky, vyrostla celá jedna divácká generace. Ta už Jana Svěráka vnímá jako autora pouhých tří nových filmů. Válečné drama Tmavomodrý svět, tragikomedie Vratné lahve a rodinné dobrodružství Kuky se vrací jsou milé a zajímavé, neudávají však v české filmařské kotlině tón. Nezmění to ani nejnovější Svěrákův počin – písničková pohádka Tři bratři.

Devětačtyřicetiletý Svěrák je v nejlepším režisérském věku, podobně jako u osm let starých Vratných lahví jde ovšem o sázku na jistotu. Ve Třech bratrech se opírá o neselhávající scenáristický um svého otce Zdeňka. Vyprávění je rozmyslně strukturované jako potenciální divácký hit. Má srdce, ducha i neochvějný morální základ - takže hravý režisérský kouzelník Jan může naplno rozjet velkou, ryze českou pohádkovou podívanou.

Inspiraci ke Třem bratrům poskytlo populárně hudebně-divadelní pásmo Zdeňka Svěráka a hudebního skladatele Jaroslava Uhlíře. Z prken pražského Národního divadla se vyprávění přesunulo na stříbrné plátno po rázné a racionální filmařské úpravě. Ta se týkala i hudební složky, o niž se postaral Jan Michal Novinski. Slovenský hudební skladatel, který se Svěrákem spolupracoval už na jeho předchozím filmu Kuky se vrací, se podílel i na produkci Tří bratrů. Písničky, které ve filmu zazní, jsou dětem dobře známé - stejně jako tři pohádky, které film propojuje novou story o trojici ženitbychtivých venkovských chasníků. Rámec tvoří starý, moudře ironický vypravěč (Zdeněk Svěrák), živě komunikující s pomyslným dětským publikem i jeho dospělým doprovodem. Jednotlivé příběhy pak v rámci letní rodinné podívané vybízejí k identifikaci nejrůznější typy diváků. Stylově různorodé příběhy o Šípkové Růžence, Červené Karkulce a Dvanácti měsíčkách nabízejí hned dvě silné ženské postavy. Chytrá dívenka s červenou kapucí, která přelstí hladového vlka, a děvče plnící umanutě uprostřed kruté zimy rozkazy mlsné macechy, upozaďují své mužské protějšky – nerozhodného myslivečka Matěje (Zdeněk Piškula) a zbrklého Pepu (Vojtěch Dyk). Zakleté Růžence ovšem nezbývá než spát a čekat na zmužilého Jana (Tomáš Klus), který se k ní musí prosekat růžovým houštím.

Nálada tří příběhů je odlišné a zlo má ve Třech bratrech různou podobu. Protože jde o pohádku, musí být potrestáno po zásluze - ale zase ne tak drasticky, aby děti měly zlé sny. Tři bratři jsou tak podívanou po všech stránkách „správnou“. V kinech jim můžeme předpovídat úspěch. Bylo by ovšem pěkné, kdyby Jan Svěrák své výjimečné schopnosti příště upnul nějakým méně předvídatelným směrem.

(Tohle je první z recenzí, které jsem napsala na Tři bratry - do E15.)

Tři bratři
ČR / Dánsko 2014, 90 minut

Režie: Jan Svěrák
Scénář: Zdeněk Svěrák
Kamera: Vladimír Smutný
Hudba: Jaroslav Uhlíř, Michal Novinski
Hrají: Vojtěch Dyk (Pepa), Tomáš Klus (Jan), Zdeněk Piškula Matěj), Zdeněk Svěrák (vypravěč), Oldřich Kaiser (otec), Jiří Lábus (čarodjěnice), David Matásek (král), Zuzana Norisová (královna), Sabina Rojková (Maruška), Lucie Maria Štouračová (Karkulka), Kateřina Kosová (Růženka)


Premiéra: 14. 8. 2014

středa 13. srpna 2014

Život bez iluzí ztrácí kouzlo - Kouzlo měsíčního svitu

Woody Allen v prosinci oslavil osmasedmdesátiny, statusu pracujícího důchodce se ovšem vzdát nehodlá. Svědčí o tom i nový film populárního amerického komediografa Kouzlo měsíčního svitu, který právě přichází do našich kin. Allen se udržuje v kondici ve stylu obstarožního milovníka tenisu: s železnou pravidelností vyšle každý rok do světa jeden nový, chytrý, neuspěchaný film. Loňský režisérův kousek - Jasmíniny slzy – nabízel publiku tragický příběh ženy posedlé iluzemi o vlastních kvalitách. Kouzlo měsíčního svitu ovšem patří k takovým oddechovým allenovkám, jako jsou Prokletí žlutozeleného škorpióna, Půlnoc v Paříži nebo Do Říma s láskou.

Autor, který ke svému filmu jako obvykle napsal i scénář, se znovu prezentuje jako milovník komediálních romancí i jako chronický nostalgik. Příběh odehrávající se v létě 1928 na jihu sladké Francie ovšem stvrzuje i autorovu poměrně novou zálibu ve „filmařském turismu“. Allen, který byl dlouhá léta nedílně spojovaný s rodným New Yorkem, v uplynulém desetiletí jako vypravěč pilně cestoval po Evropě: byl ve Španělsku (Vicki Cristina Barcelona), Francii (Půlnoc v Paříži) a Itálii (Do Říma s láskou), především však opakovaně navštěvoval Londýn (drama Match Point – Hra osudu, Sólokapr, Kasandřin sen). Kouzlo měsíčního svitu začíná – bez temných stínů rodícího se nacismu - v Berlíně, rychle se však přesouvá do luxusní vily na pobřeží Côte d'Azur. 

Do té si během svého evropského turné odskočí slavný anglický iluzionista Stanley Crawford, aby se zase jednou věnoval svému oblíbenému koníčku – odhalování falešných médií. Jeho kamarád z dětství a kolega Howard ho uvede do rodiny bohatých Američanů, Catledgeových. Ta podlehla kouzlu mladičké Američanky Sophie Bakerové. Zatímco pohledný dědic bankovního impéria Brice se pokouší srdce tajemné krásky dobýt hrou na ukulele, naivní matrona Grace hodlá investovat do nadace podporující Sophiiny duchovní aktivity. Rozumnější zbytek rodiny proto zoufale hledá někoho, kdo by dívku usvědčil z podvodných praktik.

Racionalistický skeptik Stanley vůbec nepochybuje o vítězství - ovšem jen do chvíle, než pohlédne krásné Sofii do očí. Spořádaný suchar, který se právě hodlal oženit s racionalistickou Olivií, začne proti své vůli podléhat tomu nejobyčejnějšímu kouzlu na světě – lásce.

Pýcha vs. předsudek

Stanley Crawford je dalším z řady allenovských „autobiografických“ hrdinů. Je to pohodlný, sarkastický skeptik žijící nudně poklidný život a ventilující své sny a touhy pod rouškou své profese. Mezi iluzionistickou smetánkou se Stanley etabloval pod uměleckým jménem Wei Ling Soo - a v masce ďábelského Číňana dokáže na jevišti nechat zmizet i slona. Jde ovšem jen o dobře provedený trik. Samotný život je podle depresivního čtenáře Nietzcheho pěkně hnusný, nemá smysl a navíc nevyhnutelně končí smrtí. Všechno ostatní jsou podle tohoto povýšeneckého snoba jen iluze, jimž podléhají jen hlupáci.

Více či méně sympatická postava racionalistického iluzionisty hrála důležitou roli už v jiných Allenových filmech: v oidipovském příběhu v Povídkách z New Yorku, ve Stínech a mlze, Sólokaprovi i Prokletí žlutozeleného škorpiona. Jejím prostřednictvím Allen tematizuje svou touhu po „nadpřirozeném“ řešení tíživého běhu všednodenního života. Zápletka Kouzla měsíčního svitu nakonec vyústí jinam než zmíněné filmy, i tentokrát se ovšem za zábavnou hrou skrývá tradiční spor mezi „pesimistickým“ rozumem a šalebně „optimistickým“ sněním. 

Také postava Sophie má předobrazy v jiných režisérových filmech: nevzdělaná, mazaná, povrchní, ale půvabná dívka plete hlavu allenovským intelektuálským hrdinům pravidelně. Woody Allen stárne, tyto postavy však zůstávají stále mladé. Role svůdkyně tentokrát připadla charismatické, pětadvacetileté Emmě Stoneové. „Allenovský“ part začal stárnoucí herec a režisér svěřovat mladším kolegům už od konce 90. let. Vynikajícímu Colinu Firthovi je sice už třiapadesát, žlučovitého, protivného Stanleyho však pojímá jako obzvláště roztomilou verzi svého emblematického hrdiny – pana Darcyho. 

Ve vtipné romanci, která by se mohla klidně jmenovat stejně jako austenovská seriálová adaptace Pýcha a předsudek, vedle přesných hereckých výkonů najdete vše, co obvykle tvoří allenovský iluzivní svět. Dialogy jsou vtipné, situace trefné, postavy zábavné... a celé tohle půvabně vybarvené retro (včetně obvyklých přepěkných lampiček) projasňuje jazzový soundtrack. 

Pokud máte rádi filmy Woodyho Allena, Kouzlo měsíčního svitu vás sice nepřekvapí, ale patrně vás potěší. Ještě pořád totiž platí, že divácký život bez ironických allenovských iluzí by ztratil něco ze svého kouzla.

P. S. České titulky s chybami ovšem nepotěší. 

(Tento text jsem napsala do Lidových novin - a za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

Magic in the Moonlight
USA 2014, 109 minut, titulky
Scénář a režie: Woody Allen
Kamera: Dariusz Khondji
Hrají: Colin Firth (Stanley), Emma Stoneová (Sophie), Eileen Atkinsová (teta Vanessa), Marcia Gay Hardenová (paní Bakerová), Jeremy Shamos (George), Hamish Linklater (Brice), Catherine McCormacková (Olivia)

Premiéra: 7. 8. 2014






pátek 8. srpna 2014

V oku tornáda aneb "Filmuj dál!"

Po přerostlé ještěrce (Godzilla), obřích robotech z vesmíru (Transformers: Zánik) a potopě světa (Noe) přichází do kin další letní oddechovka s nadměrným hrdinou. Všeříkající název nového katastrofického thrilleru divákům nedovoluje únik do představy, že jde o rodinné melodrama či o příběh o prvních středoškolských láskách. Všechny tyto prvky ovšem tvůrci do svého snímku zapracovali. Dívat se hodinu a půl pouze na digitálně vygenerovaná tornáda jakoby ničící idylické oklahomské městečko by totiž byla pěkná otrava.

Podívaná na destrukci je ovšem největší atrakcí snímku, který natočil nepříliš renomovaný Steven Quale (který má zatím za sebou především horor Nezvratný osud 5 a televizní film o pilotech hasících lesní požáry s objevným názvem Oheň). V oku tornáda se můžete těšit na obrovské vzdušné sloupy tančící městskými ulicemi. Z domů zůstanou jen trosky a vír strhává auta, těžké kamiony či třeba dopravní letadla. Škody na majetku jsou zjevně obrovské, leč ztráty na životech minimální. Snímky tohoto typu totiž musejí především vydělat peníze – a předvést řádění tornáda jako krvavý masakr znamená připravit se o nejdůležitější část publika - mladistvé diváky. Měřítkem „přístupnosti“ filmu V oku tornáda je tak sympatický voříšek starého souseda, který z olbřímí katastrofy vyvázne jen s lehce pocuchanou srstí.

Ohromení z destrukce hrdinové filmu-specialisté na tornáda akcelerují výkřiky typu „Nic podobného jsem nikdy nezažil“ a „Bože“. V divákovi pak tato podívaná – jakkoli digitálně simulovaná – vzbuzuje pocity dětinské rozkoše. Důvody jsou temné a prazákladní: sledovat z pohodlí kinosálu apokalypsu je vzrušující. Dvojdomek, z nějž zbude kůlnička na dříví, navíc nepatří vám. A především - ničení je zábavou samo o sobě. Okamžik, kdy se hrdinové ocitnou v nehybném a tichém „oku tornáda“, pak připomíná slastně oddalovaný orgasmus. Vzápětí se totiž rozpoutá ještě větší řachanda než předtím.

Film V oku tornáda je tak sice naprostá hovadina, svému účelu – ukojení divákova infantilního voyeurismu – ovšem slouží dobře. Navíc je, jako většina katastrofických snímků, přirozeným nosičem sociálně-politického poselství.

Morální lekce nebes a filmaři


Qualeovo tornádo se vzhledem ke kvalitám filmu patrně nepřipojí ke svým slavnějším filmovým kolegům – k vzdušnému víru, který přenese Dorotku z rodné farmy do pohádkové země v muzikálu Čaroděj ze země Oz, či k Twisteru z povedeného thrilleru Jana de Bonta. Ani filmu V oku tornáda ovšem nelze upřít, že kromě krávy vynese do nebes i myšlenky pomoci bližním a rodinné soudržnosti. Zatímco městečko Silverton představuje ideální objekt demolice (které je s ohledem na věřící část publika ušetřen pouze kostel), skupinka hrdinů tvoří obvyklý „sociální vzorek“. Máme tu především upjatého zástupce ředitele místní střední školy Garyho, který se po manželčině smrti odcizil svým dvěma rebelujícím, dospívajícím synům. Potom je tu sličná meteoroložka Allison, osamělá matka, již její práce odvádí od roztomilé dcerky. Kvůli odlehčení tu figurují dva místní opilci, kteří bouři chtějí natočit na mobil a proslavit se tak na youtube. Jejich profesionálním alter-egem je dokumentarista Pete, který je za pěkné záběry zblízka schopen obětovat i životy svých podřízených. 

Protože tornád se na Silverton soustředí hned několik, je jasné, že na jejich zfilmování všichni pěkně zbohatnou. Cennější než pytel dolarů je však lekce, kterou postavy - každá podle míry svých morálních provinění – během boje s řádícím živlem získají. Rodiče se naučí milovat své děti, studentka nebude odevzdávat práci na poslední chvíli, postpuberťáci si udělají maturitu z dospělé zodpovědnosti – a neschopného afroamerického ředitele školy, který má plnou pusu klišé a který je záměrně stylizovaný do Baracka Obamy, nahradí při evakuaci obyvatel z místní školy jeho zmužilý (bílý) zástupce Gary. (Což je velký posun od proobamovských katastrofických dramat z dob prezidentských voleb – především od thrilleru o konci světa 2012.) Natvrdlejším divákům pak podtext odhalí finále, kdy vlajky s hvězdami a pruhy znovu zavlají a obyvatelé Silvertonu pouštějí do obnovy města pod heslem „Znovu povstaneme“. Za navýšení morálky Američanů dostává Steve Quale za jedna.

Přestože Richard Armitage (představitel Thorina z trilogie Hobit) je fešák, jeho hrdina je nudný vzorňák. Zajímavěji působí posedlý režisér Pete v podání Matta Walshe. Podle pravidel katastrofických „vyvražďovaček“ nemá bezohledným, sebestředný šéf dokumentaristického týmu velkou šanci na přežití – přestože kromě pokřiku „Filmuj dál!“ z jeho úst zazní i teze, že tornád přibývá a jejich zkoumání může zmenšit riziko devastace velkých aglomerací.

Stevem Quale ovšem není tím typem filmaře, od kterého bychom očekávali nějakou sebereflexi. Z tematizace vlastní profese parazitující na realitě bych ho proto nepodezřívala. 

Into the Storm
USA 2014, 90 minut, titulky

Režie: Steven Quale 
Scénář: John Swetnam 
Kamera: Brian Pearson
Hudba: Brian Tyler
Hrají: Richard Armitage (Gary), Sarah Wayne Calliesová (Allison), Jeremy Sumpter (Jacob), Matt Walsh (Pete), Nathan Kress (Trey)
Premiéra: 7. srpna 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)



čtvrtek 7. srpna 2014

Gondry vs. Chomsky - Je muž, který je vysoký, šťastný?

Michel Gondry si získal oblibu svými videoklipy i romantickou komedií Věčný svit neposkvrněné mysli. Originální příběh o manipulaci s pamětí před deseti lety vynesl Oscara scenáristovi Charliemu Kaufmanovi. Právě autor, který s Gondrym spolupracoval už na evoluční tragikomedii Slez ze stromu, měl na zajímavosti snímku zásadní podíl. To zvláště dobře ukázala Gondryho následující díla, která se nedokázala vymanit z až obsesivní roztěkaností. Jednapadesátiletý tvůrce přitom dokáže oslovovat diváky v rodné Francii i ve Spojených státech příběhy, jimž nelze upřít autorské rysy.

Nauka o snech a Pěna dní tak byly milostnými romancemi, zatímco komedie Prosíme přetočte tematizovala motiv konce kinematografie. Krátký příběh z povídkového filmu Tokio! spojil obojí. Mainstreamový Zelený sršeň, kterého Gondry natočil v USA, z řady režisérových snímků zdánlivě vybočuje: hrdinou comicsové akční podívané je ovšem mladík, který si začne hrát na superhrdinu – a musí svůj nový úkol vzít vážně. Podstatu Gondryho přístupu ke světu tvoří právě hravost, svobodná kombinatorika nejrůznějších prvků, ve které zduřelé ego autora-věčného chlapce nakonec vždycky převáží nad potřebou vyprávět příběh. Nebo nad prostou možností něco sdělit. 

Tak je tomu i v případě nevšedního celovečerního dokumentu Je muž, který je vysoký, šťastný?, který právě přichází do našich kin. Objektem zájmu se stal filozof, lingvista a aktivista Noam Chomsky, kterého režisér v uplynulých letech navštěvoval a zpovídal. Místo klasického dokumentárního rozhovoru však vznikla koláž, která je z víc než devadesáti procent animovaná. Letos pětaosmdesátiletý Chomsky odpovídá na režisérovy otázky týkající se svého soukromého života, tezí i názorů.

Gondry slouží jednak jako nepříliš nápaditý a konzistentní tazatel, jednak jako autor, který umanutě narušuje vše, co by mohlo připomínat dojem „mluvících hlav“, který je s podobnými dokumenty nedílně spojený. Zuřivě proto animuje všechno, co mu přijde pod ruku: sebe, Chomského, jeho vzpomínky i teze, vlastní nápady i historické poznatky. A když nemá po ruce nic jiného, animuje samotný proces natáčení, promítání a sledování svého filmu.

Vraťme se k něčemu veselejšímu

V Gondryho filmu najdete všechno a nic: místo, aby se jednotlivé prvky posilovaly a spojovaly, navzájem se hrubě ruší. Hravé a pestře barevné animace odvádí pozornost od toho, o co by mělo jít v první řadě - totiž od toho, co Chomsky říká. Kresbičky jsou záměrně naivní jako kontrast k faktu, že rozprava o filozofii, lingvistice a zvláště Chomského generativní gramatice je - nevyhnutelně – obšírná, vážná a složitá. Sledovat obojí v souvislostech se vám podaří jen stěží (zvlášť pokud musíte ještě číst české titulky, za které patří obdiv Daně Hábové). Pokud se vám povede pochopit, proč se film jmenuje Je muž, který je vysoký, šťastný?, můžete si gratulovat k nadstandardnímu důvtipu.

V úvodu se ovšem Michel Gondry pojišťuje proti vašemu odsudku: říká, že se ve filmu pokusí zvládnout svou nesoustředěnost. A přiznává, že s materiálem bude manipulovat a že bude prosazovat své ego. Tematizace případné kritiky je roztomile bezostyšná a vyrazí zbraně z ruky všem, kdo by na režisérovu hru odmítli přistoupit. Režisér vám vnucuje představu, že stojí na vaší straně. Když vás pasáž o Newtonovi a Galileovi začne nudit, přizná i sám Gondry, že je příliš dlouhá – a že se ji marně pokoušel zkrátit. Režisérova špatná, francouzským přízvukem zatěžkaná angličtina zaviní řadu nedorozumění - a nutí Chomského víc vysvětlovat, což zbavuje méně chápavé diváky komplexů. Plynulost rozhovoru narušuje i hlučná kamera Bolex, kterou si režisér vybral záměrně. 

Gondryho otázky zůstávají „laické“ a působí místy nahodile, a to i poté, co prošly střižnou. sestřihu. Chomsky se na ně trpělivě snaží odpovídat – a odmlčí se jen ve chvíli, kdy se režisér ptá na jeho zemřelou celoživotní partnerku. Pauzu Gondry hbitě vyplní poetickou animací zamilované mladé dvojice jedoucí na kolech a písničkou, které evokují atmosféru jeho vlastních filmů. Všeobjímající soulad mezi tazatelem a dotazovaným nenaruší ani okamžiky, kdy dojde na Chomského kontroverzní názory (které se přetřásaly i při filozofově nedávné návštěvě Prahy). Chomskyho vnímání „pokračujícího holocaustu“ (např. názor, že Francie dnes s Romy zachází jako nacisté s Židy) režisér nekomentuje ani mu neoponuje, ale rychle navrhne: „Nevrátíme se k něčemu veselejšímu?“

Film Je muž, který je vysoký, šťastný? je tak určen hlavně těm, kteří svět touží vnímat jako milý, pestrý chaos, nad nímž laskavě bdí syn“ Gondry, naslouchající „otce“ Chomskyho. Duch (svatý či nesvatý) jaksi vymizel. A rozumět ničemu nemusíte: hlavně, že se nenudíte. 

Conversation animée avec Noam Chomsky
Francie 2013, 89 minut, titulky

Režie: Michel Gondry

Účinkují: Michel Gondry, Noam Chomsky


Premiéra: 31. 7. 2014

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)





úterý 5. srpna 2014

Magický hlas rebelky - "Šup s ní na barikádu!"

Biografický opus zkušené dokumentaristky Olgy Sommerové se sugestivním názvem Magický hlas rebelky vstoupil do českých kin 17. července. Světovou premiéru si však dokument odbyl už začátkem měsíce na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Programovou nabídku prestižní akce snímek zpestřil mimo soutěž, podobně jako jiná celovečerní biografie ženy, která vzdorovala komunistickému režimu – Olga. V té se režisér Miroslav Janek věnoval osobnosti manželky prezidenta Václava Havla. Podobným způsobem jako oba zmíněné snímky uvedl MFF Karlovy Vary před časem i celovečerní dokument Věra 68, který Sommerová před dvěma lety věnovala gymnastce Věře Čáslavské.

Zdá se, že se roztrhl pytel s dokumentárními portréty ženských osobností, které se dokázaly vzepřít minulému režimu. O náhodu určitě nejde, spíš o souhru veřejnoprávní nabídky a divácké poptávky – a v této souvislosti také o jisté politikum. To s žánrem biografického dokumentu často úzce souvisí. Neokázalých hrdinek, které si – s vědomím nejrůznějších perzekucí – udržely mravní integritu ve střetu s nespravedlivým režimem, najdeme v české historii víc. Zosobňují možnost nelhat, nekrčit se a nedržet krok s davem. Národ, jehož dějiny jsou syceny kompromisy, filmy o nich z výchovných důvodů určitě potřebuje. Vyzvednout někoho na piedestal ovšem vyžaduje „mramorizaci“: objekt zájmu musí být čitelný a přitažlivý, zbavený kontroverzí.

Právě způsob, jakým čtyřiašedesátiletá Olga Sommerová ve svém filmu ustálila Martu Kubišovou v ikonickém prostoru, si zaslouží pozornost. K mramorizaci totiž došlo navzdory snahám samotné Kubišové, která se podle vlastních slov už dvacet let pokouší slézt z piedestalu - barikády, na kterém coby symbol odporu proti totalitě „drží prapor a usmívá se“. Film Sommerové zvláště na konci vyznívá tak, že český národ už zase potřebuje takový oživlý morální imperativ – čapkovskou Matku, která veřejnosti řekne „Jdi!“.

Jak vypadá nová česká hrdinka 

Během slavností premiéry Magického hlasu rebelky ve festivalových Varech diváci aplaudovali a dojímali se k slzám. Pohnuty byly i ženy z tvůrčí delegace – Marta Kubišová, Olga Sommerová i Alena Müllerová. Právě kreativní producentka a šéfdramaturgyně České televize je nepřehlédnutelnou hybatelkou celého trendu, který v rámci kratších i delších dokumentárních a publicistických formátů přesahuje pouhý zájem o ženské téma. Tohle téma je jedním z nejvděčnějších nosičů širší společenské reflexe, opakovaně a naléhavě vztahované k morálním imperativům zviditelněným sametovou revolucí a osobností Václava Havla. Tato reflexe zaujala i festivalové diváky, kteří Magická hlas rebelky vyhodnotili jako vůbec nejoblíbenější titul MFF Karlovy Vary.

Jako demonstrace angažované české feminity je nový film Sommerové rebelky větší satisfakcí než Olga či Věra 68. Jeho protagonistka totiž stále činorodě působí ve veřejném prostoru. Jednasedmdesátiletá Kubišová samozřejmě není jen tváří a duší pořadu Chcete mě?, nabízejícího bezprizorní domácí mazlíčky. Pěvecká hvězda, kterou režim po roce 1968 za její politické postoje profesionálně zlikvidoval a která se statečně angažovala v disentu, se během listopadu 1989 vrátila na scénu jako zpěvačka i jako aktivistka.

Kubišová bojuje proti porušování lidských práv v Číně, zpívá a hraje. Sommerová, která ji před pěti lety zahrnula do dokumentárního triptychu 21 mluvčích Charty, se ve svém snímku opírá o inscenaci muzikálu Touha jménem Einodis. Představení divadla Ungelt líčí životní příběh baronky Sidonie Nádherné. Paralela se šlechtičnou vzdorující nacismu a komunismu dodává „postavě Kubišové“ až aristokratický šmrnc. Ten ovšem příkře kontrastuje s nefalšovanou a sympatickou normálností, s jakou Kubišová v dokumentu vystupuje.

Skrytou kostrou „vyprávění o Kubišové“ je pak vztah mezi protagonistkou a Anetou Langerovou, která postavu Sidonie na scéně ztvárňuje v mladším věku. Langerové je sedmadvacet let, tedy právě tolik, kolik bylo Kubišové, kdy jí normalizátoři zakázali zpívat. Na domácí scéně si vydobyla pozici nekonvenční, tvrdohlavé „rebelky“.

Madona na barikádě má tak ve filmu dvě tváře: ta mladá patří minulosti, zrcadlí se však v mladistvé energii Langerové. Ta (stejně jako dcera Kubišové, Kateřina) rozhojňuje pomyslné řady silných, aktivních a skromných českých žen, které není snadné umlčet.

Pomník z bílého kamene

Každý dokument vyžaduje od svého autora schopnost výběru materiálu. A každá mramorizace vyžaduje selekci nepříjemných a nejednoznačných faktů. Olga Sommerová je v Magickém hlase rebelky opatrnější než v dokumentu Věra 68, který zatížila jednostranně prezentovaným motivem rodinné tragédie Čáslavské. Asi proto se v Magickém hlase rebelky raději nezmiňuje třeba o soudní potyčce Kubišové s bývalou kolegyní z tria Golden Kids, Helenou Vondráčkovou.

O Kubišové vypovídají spolupracovníci a přátelé jednoznačně pozitivně, až už jde o herečku Ivu Janžurovou, písničkáře a disidenta Jaroslava Hutku nebo kolegu Václava Neckáře. Zatímco samotná protagonistka si udržuje distanci, její okolí nešetří pochvalami a obdivem. Ve stejném duchu je vybírán i bohatý archivní materiál, který Sommerová do svého filmu shromáždila. Magický hlas rebelky zachycuje životaběh Kubišové komplexně, od dětství do současnosti – a působí umně, vkusně a řemeslně hladce. Ve filmu se nedozvíme nic, co by nějak razantně posunulo naši představu o Kubišové (získanou z řady publicistických a dokumentárních pořadů - 13. komnata Marty Kubišové, Dlouhý půst Marty Kubišové, 21 mluvčích Charty 77, Příběhy slavných, Po stopách hvězd...).

Nová „národní hrdinka“ je v Magickém hlasu rebelky nositelkou silných emocí právě proto, že si nad nimi udržuje kontrolu. Své pohnuté osudy Kubišová vnímá s lakonickým nadhledem, nelituje se, uchovává si důstojnost, lidskou vřelost i humor. Normálnost je jejím nejsympatičtějším rysem. V pozoruhodných hudebních klipech, které natočil v 60. letech první manžel Kubišové, režisér Jan Němec, vystupuje ovšem jako tajemně, svobodně působící divoženka s podmanivě osobitým hlasem. Trojnásobná Zlatá slavice a populární star mezinárodních parametrů vzápětí podlehla i další stylizaci: díky protiokupačnímu protestsongu Modlitba pro Martu se změnila v národní ikonu. Odplatou normalizátorů mělo být zpěvaččino umlčení. Nepoddajná Marta se však stala mluvčí Charty...

Ani bílý mramor, ze kterého Sommerová svůj pomník vytesala, naštěstí Kubišovou neumlčí. Protagonistka není okradena o humoru, se kterým líčí třeba způsob úniku před špicly státní bezpečnosti, který okoukala z detektivek. Hagiografickou atmosféru uvolní i dobový záznam předání dárku Alexandru Dubčekovi: dojemné setkání dvou ikon Pražského jara zmařil zpěvaččin roztomilý přehmat. (Byl to však právě Dubček, se kterým se Kubišová objevila v intimních situacích na diskreditujících, zfalšovaných erotických fotografiích.)

Sommerová ovšem ve snaze svou hrdinku prezentovat v tom nejlepším světle potlačuje i přirozenou dokumentaristickou zvědavost.

„Dokud se střílelo, byla sranda, to mě bavilo,“ popisuje Kubišová své pocity z invaze v srpnu 1968. Toto prohlášení by si samozřejmě zasloužilo okamžitou reakci tazatelky. Bez odezvy a komentáře ovšem zůstane i historka, v níž se zamilovaný Jan Němec snažil z ulice vystřílet monogram své lásky do stropu - a mimoděk tak Martu ohrozil na životě.

V těchto okamžicích se zdá, jako by se autorka filmu rozhodla zůstat na povrchu a ignorovat složitost a možná i a rozporuplnost Marty Kubišové. Ohleduplná touha laskat krásnou bílou sochu se nebezpečně blíží profesionálnímu selhání.

Národ možná potřebuje dokonalou ikonu na barikádě, zvědavý filmový divák by si však zasloužil víc.

ČR 2014, 90 minut

Scénář a režie: Olga Sommerová
Kamera: Olga Špátová
Hudba: Aleš Březina
Účinkují: Marta Kubišová, Aneta Langerová, Václav Neckář, Iva Janžurová, Pavel Kohout, Dana Němcová, Vlastimil Třešňák 

Premiéra: 17. 7. 2014

(Tento text jsem napsala pro časopis reflex. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)  

pátek 1. srpna 2014

Menzelovy Vlaky a ostře sledovaná digitalizace

Slavnostní premiéru si jeden z nejoceňovajnějších filmových titulů 60. let – Ostře sledované vlaky - odbyl na začátku července na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Osmačtyřicet let starý snímek, který v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, nyní znovu vstupuje do českých kin. Nová, digitalizovaná a restaurovaná verze snímku Jiřího Menzela byla v pátek 1. srpna slavnostně představena i na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Festivalové kino Hvězda uvítá i kameramana Jaromíra Šofra a jednoho z hlavních představitelů, Josefa Somra. Ten si v Ostře sledovaných vlacích zahrál požitkářského milovníka razítkování – výpravčího Hubičku. 

Pořadatelem populární „filmovky“ je Asociace českých filmových klubů. Právě ta už od roku 1993 pravidelně nabízí divákům kvalitní nové snímky i klasická díla v rámci Projektu 100, Jedním z nich je i Menzelovo dílo, považované za jedno z vrcholných filmů československé nové vlny 60. let. Projekt 100 je putovní přehlídka, která před dvěma lety doznala nové podoby. Pod heslem „velké filmy na velkém plátně“ nyní přibližuje nejširšímu publiku čtyři snímky ročně v nejlepší možné obrazové kvalitě, která vynikne zvláště na filmovém plátně. Letos si - po dokumentární eseji Koyaanisqatsi, legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea a kultovním morytátu Quentina Tarantina Pulp Fiction – historky z podsvětí – do distribuce znovu našla cestu i legendární adaptace živelně křehké novely Bohumila Hrabala.

Nesmělý Miloš Hrma, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku 2. světové války pokouší stát chlapem, z divácké paměti nikdy úplně nevymizel. Postava, kterou s naivním šarmem ztělesnil tehdy třiadvacetiletý zpěvák Václav Neckář, v povědomí české veřejnosti stále živě rezonuje. Svědčí o tom třeba i popularita, kterou si před třemi lety získala Neckářova interpretace písně Půlnoční v „nádražáckém“ animovaném dramatu Alois Nebel.

Ostře sledované vlaky
patří k těm domácím filmovým titulům, které se často reprízují na televizní obrazovce. Tam ovšem tituly určené pro kina podléhají degradaci: obrazovou kvalitu nesnižuje jen malý formát, ale často i brutální ořez obrazu a nekvalitní digitalizace. Nemluvě o tom, že filmová díla jsou využita jako nosiče reklam.

Jak uchovat filmovou paměť?

Znovuuvedení celovečerního černobílého debutu Jiřího Menzela vrátilo do hry téma digitálního restaurování rodinného stříbra české kinematografie. Ostře sledované vlaky jsou teprve čtvrtým filmem, kterému se dostalo péče ve špičkovém formátu 4K. Prvním titulem, který prošel digitální obnovou, se před třemi lety stal historický opus Františka Vláčila Marketa Lazarová. Následovala tragikomedie Miloše Formana Hoří, má panenko a poetické drama Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Proces je velmi nákladný (jeden film stojí kolem dvou milionů korun) – a s dosavadními finančními prostředky by se „renovace“ zlatého filmového fondu čítajícího dvě stovky titulů nemile protáhla. Na Slovensku jsou na to lépe: tamní vláda už v roce 2006 schválila projekt obnovy a záchrany audiovizuálního dědictví a až do roku 2020 do něj prostřednictvím ministerstva kultury SR vkládá každoročně 1,5 miliónu eur.

Pokud se u nás situace nezmění, dá se dosavadní systém aplikovat jen v případě velkých, „výstavních“ projektů, na nichž se nyní podílí několik subjektů: vedle Národního filmového archivu jsou to Státní fond kinematografie a Nadace české bijáky. Ta je spojená s MFF Karlovy Vary a do projektu se prostřednictvím své internetové stránky pokouší zapojit veřejnost. „Národ sobě“ se však zatím moc neangažuje: třeba na populární komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera zatím veřejnost přispěla částkou 5 600 korun. A Sedmikrásky Věry Chytilové či Démanty noci Jana Němce jsou na tom ještě hůř.

Restaurování filmů ve formátu 4K naštěstí patří sice k nejkvalitnějším, ale nikoli jediným možným metodám. Běžná digitalizace, spočívající v přepisu filmu do vysokého rozlišení, je rutinní záležitostí, ale zaručuje kvalitu jen při odborném dohledu. Garantem takového přístupu je Národní filmový archiv. Samozřejmou součástí digitálního restaurování filmu se totiž stal historický průzkum zahrnující nejen dobové technologické podmínky, za kterých byl daný film natáčen a promítán, ale i umělecké záměry tvůrců. 

Při digitálním restaurování tak zdaleka nejde jen o základní péči - odstranění obrazových a zvukových nečistot a stabilizaci obrazu. Digitální manipulace může být velmi rozsáhlá a existují na ni nejrůznější názory. Snaha filmové dílo maximálně přiblížit podobě, jakou měla v době své premiéry, působí logicky a samozřejmě. Je však také otázkou etickou. Vždycky totiž půjde jen o něčí subjektivní představu o ideálním výsledku, který nevyhnutelně vzbuzuje rozmanité komentáře a reakce. 

V tom nebylo výjimkou ani restaurování Ostře sledovaných vlaků, které ovšem za zdařilé považuje i Asociace kameramanů. Restaurátorského procesu se za asociaci zúčastnili Marek Jícha, Jiří Myslík a Antonín Weiser, kteří průběžně konzultovali s autory filmu – režisérem Jiřím Menzelem a kameramanem Jaromírem Šofrem. Právě Jícha se od roku 2013 vehementně angažuje ve výzkumném projektu NAKI AMU/NFA (národní kulturní identita), který slouží vypracování metodik digitalizace národního filmového fondu. Ostře sledované vlaky jsou prvním zrestaurovaným filmem, který splňuje přísná mezinárodní kritéria DRA - metody digitálně restaurovaného autorizátu. Podle Asociace kameramanů by proces digitálního restaurování měla provázet i příprava a registrace zmíněných dvou set vybraných českých filmů jako národních kulturních památek. 

České filmy mají navíc svá specifika: ty, které vznikaly v rámci východoevropského komunistického bloku, handicapoval fakt, že jejich tvůrci nemohli dodržet předepsané výrobní technologie. V „ORWO regionu“ se totiž musel používat východoněmecký filmový materiál vyráběný ve Wolfenu. Čeští a slovenští kameramani byli nuceni používat nestandardní postupy, aby dospěli k výsledkům srovnatelným se západní produkcí (používající kvalitní materiál KODAK). Tyto pracovní postupy jsou v zahraničí zcela neznámé a jsou předmětem výzkumu NAKI.

ČR 1966, 92 minut
Režie Jiří Menzel
Hrají: Václav Neckář, Josef Somr, Jitka Bendová, Vladimír Valenta, Libuše Havelková, Alois Vachek, Jitka Zelenohorská, Vlastimil Brodský, Květa Fialová
Premiéra: 31. 7. 2014

(Kratší verzi tohoto textu jsem uveřejnila v Lidových novinách. Za možnost uveřejnit text i zde na blogu redakci děkuji.)