Emigrace: Tam za tou duhou II

Filmaři, kteří opustili vlast kvůli lepším životním podmínkám, s přibývajícím věkem měnívají směr. A nejen oni: řada Američanů hledá intimní tvůrčí prostor v Evropě nebo cestuje po světě za autentickou “nedigitální” atmosférou, Spíš než za mocí a slávou v hollywoodském stylu tak směřují k seberealizaci.

Hollywoodské dějiny jsou plné tragických příběhů těch, kteří se nedokázali přizpůsobit – ale také osudů imigrantů, kteří tu natočili své vrcholné filmy. Vyčerpávající a nikdy nekončící poměřování s Mekkou filmařského úspěchu může ovšem vystřídat odstředivý pohyb.

Pro současný americký mainstream není neobvyklé, že se jeho imigrantské špičky strategicky občerstvují v rodných krajích: Paul Verhoeven – Nizozemec, který zkoumal ryzí americká témata v Základním instinktu (1992) či Hvězdné pěchotě (1997) - si odskočil do vlasti osvěživým válečným dramatem Černá kniha (2006).

Hollywooďan britského původu Ridley Scott právě natáčí ve vlasti jednu z nejmilovanějších ostrovních legend – příběh o Robinu Hoodovi -, když předtím vzdal Dobrým ročníkem (2006) hold francouzské Provence, kde na stará kolena zapouští domovské kořeny.

Nová stará vlast

Angloamerické jazykové a kulturní zázemí, které je do značné míry shodné, umožňuje imigraci zpět na “starý kontinent”: Američan Terry Gilliam se natrvalo zahnízdil v Británii kvůli vstřícnějšímu klimatu pro své excentrické projekty. Evropa se stává synonymem tvůrčí svobody i pro některé americké režiséry, kteří sem migruhí ze své pragmatické vlasti.

Tim Burton vzývá klidný londýnský život a objevil Anglii coby pravlast “divných příběhů”, který sdílí spolu s kamarádem Johnnym Deppem (hvězda Burtonových filmů ovšem s rodinou zakotvila ve Francii). Výsledkem splynutí s novým prostředím je příběh londýnského sériového vraha Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) – niterně evropký projekt, který by v jejich rodných USA patrně nemohl v této podobě vzniknout.

K Evropě se přimkl i Woody Allen, o kterém by ještě před pár lety nikdo nevěřil, že opustí rodný New York, kam situoval své nejslavnější filmy. Při sledování sarkastické analýzy hollywoodismu - Mulholland Drive (2001) - byste asi neuhodli, jak bezproblémově se David Lynch etabluje mimo USA (Inland Empire/2006).

A jeho neméně americký kolega Jim Jarmusch si svůj nejnovější opus, Hranice ovládání, střihl ve Španělsku. Samozřejmě jde o tvůrce, kteří obývají osobité vnitřní světy bez ohledu na to, kde pracují: “jiná” kulturní atmosféra je ale každopádně nesmírně zajímá.

Kde je země zaslíbená?

Oddělit ekonomické a politické důvody filmařské migrace je dnes obtížné: příkladem může být stejně tak Tchajwanec Ang Lee, pracující v Hollywoodu, jako Číňan Wong Kar-wai, natáčející ve Francii. Evropa dnes demonstrativně poskytuje azyl fimařům z Palestiny či Íránu, kteří se ve vlasti nemohou svobodně vyjadřovat k vlastní domácí realitě – a zároveň využívají takové prostředky z unijních fondů, o kterých by si ve vlasti mohli nechat jen zdát.

Příkladem autobiografického vyjádření může být Íránka Marjane Satrapiová s animovanou verzí svého comicsu Persepolis (2007) či Palestinec Elia Suleiman s Božím zásahem (2006), kteří pracují ve Francii, či krajan Satrapiové a autor autobiografického opusu Na chvíli svobodní (2008), Arash T. Riahi, který žije v Rakousku.

Globalizovaným světem ovšem vane pocit svobody, jenž v posledních letech vede především finančně zajištěné americké filmaře ke svobodné migraci po světě. Hollywoodské štáby si pro své kosmopolitními, unifikované projekty hledají levné zázemí ve stále východnější Evropě – a také řada mainstreamových tvůrců se zjitřeným čichem pro novinky začíná cestovat kvůli zachycení “pouhé” autentické atmosféry.

Ta se nedá vyrobit na počítači, i když stále dokonalejší digitální triky zasahují po filmů stále masivněji. Quentin Tarantino si nicméně pro “asijské” scény v Kill Billovi (2003/4) zajel do jejich vlasti - Japonska a Číny. A Peter Jackson sice ve svém studiu Weta na rodném Novém Zélandu postavil i New York 30. let (pro King Konga/2005) - Pevné pouto, jehož literární předloha je pevně svázaná s krajinou americkou Pennsylvánií, však realizuje v USA. Domov, kde by se cítili nejlépe, totiž nehledají jen filmaři, ale i některé filmové látky.




Návrat domů?

Posilou Hollywoodu se na sklonku 90. let stali hongkongští tvůrci typu Johna Wooa poté, co se jejich rodiště vrátilo pod dusivá křídla komunistické Číny. Autor Lepšího zítřka(1986) ovšem do USA vkročil už v roce 1993 akčním hitem Živý terč. I když Woovi fanoušci nedají dopustit na jeho tradiční krvavé balety, úspěšně realizoval některé velmi americké látky (např. Tváří v tvář/1996, Mission: Impossible II/1998, Kód Navajo/2002).

Loni se ale vrátil do Číny historickým válečným dramatem Krvavé pobřeží. V USA zůstává jako producent, ale pokračuje v režisérských kontaktech s Čínou: jistě stále platí poznámka z úvodu Hard Boiled (1992), že takové čajovny jako tam neexistují nikde jinde na světě. Bude však Woo v Číně smět někdy natáčet něco jiného než názorově neurčité historické filmy?

(Psáno pro Filmové listy - Uherské Hradiště 2009)