Hranice ovládání

Bezejmenný černý cizinec, patrně nájemný zabiják (Isaac De Bankolé), cestuje Španělskem a nad dvojicí káv, které ve všech navštívených kavárnách staví před sebe jako znamení, se potkává s podivnými "kontakty" - osobami, kteří jsou spíš záhadnými symboly než lidmi. Je mezi nimi brýlatá kráska, která se hrdinovi dodržujícímu interní slib cudnosti marně nabízí (Paz de la Huertaová), starý kytarista (John Hurt), mladý Mexičan (Gael Garcia Bernal) nebo řidič (Hiam Abbass). Hrdina si s nimi vyměňuje vzkazy na krabičkách od sirek a směřuje k cíli, kterým není nic menšího než vražedná pomsta na arogantním Američanovi (Bill Murray).

Šestapadesátiletý Jim Jarmusch svým novým snímkem Hranice ovládání dokazuje, že dokáže svoje diváky pořádně vytočit - a bůhví, co jeho filmu řeknou ti, kteří se k němu dostanou náhodou a nedokáží si ho vřadit ho režisérova originálního mikrosvěta.

Klasik amerických nezávislých netočí nové dílo každý rok a Hranice ovládání jsou tak trochu mixem jeho dvou předchozích celovečerních snímků - tématicky obdobného Ghost Doga - Cesty samuraje (1999) a epizodická road movie Zlomené květiny (2005).

Nabízí ovšem především svévolnou antitezi mainstreamových thrillerů o nájemných zabijácích, založených na akci, zaangažování diváka a dráždění jeho zvědavosti.

Hranice ovládání příběh profesionálního vraha, směřujícího k pomstě, zbavuje všech konkrétních informací, abstrahuje od jakýchkoli faktů a vypravěčských ozdůbek, které odlišují jednotlivé žánrové snímky tohoto typu. Odděluje tak diváka od jeho vlastních případných emocí jako silná, neprůstřelná skleněná stěna, a to způsobem natolik radikálním, že nám dává zapomenout na citové pouto, jež jsme si v poslední době zvykli s Jarmuschem navazovat. Režisér se tak vrací ke svým "neemocionálním" minimalistickým dílům z 80. let typu snímku Podivnější než ráj. Na rozdíl od nich má ovšem banalita hrdinova konání (možná) kontrastovat s jakýmisi těsně sousedícími zásadními významy. Jednotlivé epizody k sobě váže záhadná kauzalita, ale nejsem si jistá, kolik Jarmuschovým diváků bude ochotno pustit se do jejich případného dešifrování: film je totiž k ničemu nevybízí.

V režisérových raných minimalistických dílech se vyskytoval svérázný bezúsměvný humor, který Hranice ovládání zcela postrádá. Bezejmenný elegán se během svého ryze abstraktního dobrodružství divákovi nijak nepřibližuje a na jeho motivace nakonec přestáváme být zvědaví (obávám se, že na tom má podíl i nesympaticky pojatý hlavní představitel, který nevládne takovou melancholickou jemností výrazu jako Johnny Depp v Mrtvém muži, Forest Whitaker v Ghost Dogovi či Bill Murray ve Zlomených květinách).

Jarmusch se zvláštním obloukem vrací k epizodické "kámošské" struktuře Noci na Zemi a Tajuplného vlaku, takže film pomyslně drží pohromadě i herecké statování režisérových oblíbených herců (Tilda Swintonová, Isaach De Bankolé) i hostujících hvězd (Gael García Bernal) v "kostýmních" rolích, ve kterých vůbec nic nemusejí hrát. Naplnit svou miniroli živou lidskou zajímavostí dokázal jen Bill Murray, obávám se však, že tak očinil mimo intence režisérova záměru.

Obrázky kameramana Christophera Doylea jsou krásné, ale úplně vyprázdněné, a filmu, autisticky uzavřenému do sebe a vyprávěnému s metodičností unaveného hodináře, nedodává zvenčí energii ani odvolávka na evropské kriminální filmy 70. a 80. let. V těch totiž vždycky o něco šlo, i když jistě nebyly tak sofistikovaně dokonalé. A nepokoušely se diváka ovládnout nudou.

Limits of Control
USA/Španělsko/Japonsko 2009, 116 min.
Scénář a režie: Jim Jarmusch
Kamera: Christopher Doyle
Hrají: Isaach De Bankolé, Tilda Swintonová, Paz de la Huertaová, Bill Murray, Gael García Bernal. John Hurt, Alex Descas, Jean-Francois Stévenin
Premiéra: 16. 7. 2009

Dnes mezi poledním dusnem a bouřkami došla ke konci moje anketa, zajímající se o vztah čtenářstva tohoto blogu k možnosti, že by byl nový film Jima Jarmusche špatný. Obecněji se ovšem anketa dotýkala naší víry v oblíbené režiséry: trvá navzdory předběžným pověstem o tom, že se jim jejich nový film nepovedl?

Dvacet čtyři procent hlasujícího čtenářstva nevěří cizím očím a počká si - jako vždycky v takových případech - až film uvidí na ty vlastní. Osm procent soudí, že Jim Jarmusch nemůže natočil špatný film, zatímco 33% je mimo, protože Jarmusch vůbec není jejich oblíbený tvůrce. Pěkných patnáct procent prozrazuje své cinefilství, když podepisuje tvrzení "kdyby člověk nevěřil svým režisérům, co by mu v životě zbylo?".

A 17% drze volá: "Špatný Jarmusch? Konečně trocha vzrušení!"