Tanečník seshora a Bílá stuha: různé druhy terorismu

John Malkovich nejen pěkně hraje, ale i zajímavě režíruje, což potvrzuje jeho Tanečník seshora (2002). Jisté potíže u příběhu kriminalisty z protiteroristické jednotky z fiktivní jihoamerické totalitní země jsem ovšem měla se zápletkou, která se mi zdá být ryzím produktem levicového intelektualismu před 11. zářím 2001 (k němuž se patrně přimyká předloha filmu, knížka Nicholase Shakespeara, kterou neznám). Ve filmu se poznamenává na adresu tehdejšího aktuálního thrilleru Stav obležení, že teroristé a jejich protivníci bývají ve filmech zobrazováni černobíle. Totéž ovšem činí sám režisér Malkovich, a to způsobem, který po realitě skutečných teroristických útoků v americké kinematografii přestal být košer.

Hrdina v bezvýhradně sympatickém podání Javiera Bardema se zamiluje do krásné a tajemné učitelky tance, a stále zřetelněji poznává, že jeho soukromí se prolíná s jeho prací (spočívající v usilovném hledání šéfa mimořádně aktivní teroristické organizace, která denně v metropoli likviduje spouty nevinných lidí). Teroristé ve filmu jsou atraktivní mladí lidí plní krásných ideálů, čtou Marxe a umírají s velkými slovy na rtech, zatímco jejich protivníci z totalitní vlády jsou postarší, úskoční úředníci a brutální, maskovaní členové vražedných komand. Hrdina prohlédne a poznává, že dosud sloužil špatné věci a je třeba změnit svět, a tak dál.

Kdo má v sobě skutečnou zkušenost se zaváděním Marxe do životní praxe, nemůže tenhle ambiciozní film brát moc vážně. O to smutnější zůstává, že je natočený opravdu chytře, drží pohromadě a má působivou atmosféru. V řadách režírujících herců by tak John Malkovich - kdyby se častěji postavil za kameru - mohl představovat jednu z příjemných výjimek.

Letní déšť jeho kolegy Banderase jsem neviděla, ale povídá se tu mezi diváky, že krásný Antonio mezi takové výjimky nepatří.

Když už jsme u tématu terorismu, dotýká se ho nepřímo i netrpělivě očekávaná Bílá stuha Michaela Hanekeho, letošní vítěz z Cannes. Odehrává se sice těsně před první světovou válkou na navenek idylickém venkově, situace, kterou líčí, je však těsně svázaná s atmosférou teroru. Ten se realizuje jak uvnitř několika rodin, jejichž osudy sledujeme, tak navenek - ve vztazích mezi místními mocnými a jejich udřenými podřízenými.

Několik pěkně, až bergmanovsky nepříjemných psychologických scén nás pak nenechává na pochybách, že Haneke zůstává mistrem vztahové drobnokresby. Nejde ovšem jenom o působivě natočené drama ze sklonku idylického předválečného období, ale o obraz současnosti, která si podle režiséra většinou jen hraje na svobodnou, tolerantní a liberální. Všudypřítomná brutalita prosakuje především do vztahů mezi dětmi (a tady by se hodilo vzpomenout i Pálfiho prologu k soutěžnímu filmu Nejsem tvůj přítel). Ale titulní bílou stuhu, která má nositeli připomínat požadavek cudnosti a nevinnosti, by měly nakonec nosit všechny postavy tohoto elegantního a nepříjemného filmu.