A máme tu deště a povodně, provázené v médiích už tradičně překvapením nad nečekaným vpádem katastrof do našeho života, provázeným chronickým hořekováním nad šokujícími důsledky globálních změn. Nezbylo mi než se uchýlit opět ke svému neocenitelnému společníkovi – Velkému pranostikonu meteorologa Zdeňka Vašků.Následky dešťů a povodní tato četba neodčaruje, včleňuje však letošní pohromy do staletého řádu věcí... Což je skoro jako útěcha. Takže současné vodní hrátky jsou součástí medardovského období – evropského „letního monzunu“, který v dlouhodobém průměru začíná ve dnech na přelomu 1. a 2. červnové dekády tzv. vítskými dešti a doznívá poslední “monzunovou“ vlnou – petrskými dešti v první dekádě srpna. Jeho výraznou součástí jsou svatojánské deště (Svatého Jana bylo 24. 6.), které se dostavují zpravidla od dnů na počátku 3. červnové dekády až po dny ke konci měsíce, s pravděpodobností kolem 60 procent.
Pojmy svatojánské deště, bouřky a povodně mají lidové meteorologii dlouhou tradici. V druhém pokračování Kosmovy kroniky se dočtete třeba o tom, jak deště 23. června 1280 řádily v Praze („Prudký lijavec vyvrátil ze základů hradby na Hradě pražském u kostela sv. Jiří, podemlel od základu hradní zeď na severní straně a strhl ji svou rychlostí do potoka Brusky“).
V záznamech Ze starých letopisů českých si zase přečtete o dopadu dešťů na úrodu a následně na ceny zboží – tedy o situaci, kterou dnes už vůbec neznáme : „Roku 1455 okolo sv. Jana Křtitele tři dny bez přestání pršelo. U Prahy byla velká povodeň, protože veliké deště kolem Dobříše protrhaly hráze rybníků. (...) Mnohé chalupy připluly až k pražskému mostu. Obilí na polích vymoklo. Z toho povstala drahota.“
A abych byla lokální patriot a zmínila své drahé Kolínsko: „Dne 27. června 1762 okolo Kolína povětří na 8 mil délky a dvě míle šířky všecko potlouklo, velké kroupy padaly a tři na libru vážily.“ (Jan František Beckovský: Poselkyně starých příběhů českých)
Medard se v červenci rozpadá na dvě vlny zvýšené srážkové činnosti – Prokopské deště (první červencová dekáda) a Magdalenské deště (s vrcholy v druhé polovině druhé červencové dekády a polovině poslední červencové dekády), a na dvě období, vykazující výrazné snížení srážek: Markétské léto (od konce první červencové dekády po polovinu měsíce) se známými horkými „psími dny“ („dies caniculares“ – Římanům se před počátkem našeho letopočtu objevoval právě v období letních veder na obloze Sirius čili Psí hvězda, který je pro nás dnes hvězdou zimní) – a léto svaté Anny (polovina třetí dekády až první srpnové dny).
Takže máme na krku Prokopské deště, tradičně spjaté s povodněmi. Celoživotní zkoumání věrohodnosti lidových pranostik, která pan Vašků do své skvělé knihy vtělil, autor opírá o své meteorologické vzdělání. V souvislosti se staletými a jinými pravidelnými vodami zmiňuje skutečnost, že se nacházíme (samozřejmě stejně jako celá střední Evropa) v tzv. malém pluviálu – intersekulárním (tj. trvajícím několik desítek let) období vyznačujícím se celkově výrazně vystupňovanou srážkovou činností. Od počátku tisíciletí se vyskytla již čtyři tato období: v letech 1078-1118, 1310-1350, 1560-1600 a 1763-1804 (jeho součástí byl hladomor v letech 1770-1772, zaviněný extrémním zamokřením zemědělských pozemků a dopadem na obyvatelstvo prý srovnatelný s „pravým“ morem: od června 1771 do června 1772 se v Čechách snížil počet obyvatelstva nejméně o 250 000 osob). Další malý pluviál prý spadá do období 1995- 2035. Až bude následovat po sobě několik horkých a suchých let, nezapomeňte, že nejde o období vykazující stejnoměrné a pravidelné množství srážkových katastrof, ale o celkovou tendenci.
Uf. Takže do roku 2035 máme víceméně jasno... Hned se cítím lépe. Co vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat