Emigrace: Tam za tou duhou (první díl)

Tak jako vlaštovky odlétají na zimu do teplých krajin, stěhují se i filmaři odjakživa za svobodou i lepšími pracovními podmínkami. Tradiční cíl – Hollywood – pohlcuje nové dělníky s hltavostí černé díry. Někteří tam najdou sami sebe. Jiné to zničí.

Zajímavější výdělky, všestrannější uplatnění a lepší profesionální zázemí tradičně nabízely jak vyspělé evropské kinematografie (britská či francouzská), tak – především - americká továrna na sny. Není ovšem výjimkou, když migrující režisér směřuje nejprve třeba do Francie a teprve odtamtud zamíří do Hollywoodu. Jako příklad může posloužit třeba Polák Roman Polanski.

Představa hluboce introvertního Andreje Tarkovského v Los Angeles je absurdní (samotná nucená emigrace ho zavalila smrtící nostalgií, o které natočil v Itálii stejnojmenný film). Méně známá je však skutečnost, že o Hollywoodu vážně uvažoval Sergej Ejzenštejn.

USA byly logickým cílem exodu zvlášť tehdy, když evropské filmaře vyháněly z domova ničivé otřesy “velké” historie: nástup fašismu a komunismu.

Masivní exodus evropských talentů do Hollywoodu ovšem nastal už ve 30. letech, kdy se ke svobodnému prostoru nového světa přimykali středoevropští židovští intelektuálové. Ničivý byl i rok 1968, kvůli němuž se na útěku před normalizací vytratila za “železnou oponu” postupně podstatná část české nové vlny.

Vzhůru do Metropolis

Vidinu nového světa znamenitě ilustruje klasická sci-fi Metropolis (1927), utopický obraz fiktivního města budoucnosti, do nějž německý režisér Fritz Lang vtělil ohromení ze svého prvního setkání s moderním New Yorkem (aniž tehdy tušil, že v USA zanedlouho bude sám hledat útočiště před nacisty).

Největším tavicím kotlem Ameriky ovšem není New York, ale Hollywood, dnes už ryze pomyslné místo, na hony vzdálené původní geografické oblasti. Tamní studia poskytovala rovné šance filmařům nejrůznějších národností už od svých počátků. Požadavek měla vlastně jen jediný, ale zato zásadní: přizpůsobit se daným pravidlům. Kdo se chtěl a chce uplatnit v Hollywoodu, musí přijmout jeho pomyslné občanství, což předpokládá potlačení vlastní autorské i národní identity.

Nejen doma, ale ani v cizině není nikdo prorokem: nepřizpůsobivý vetřelec se může stát obtížným monstrem. Ironický obraz toho, jak Amerika může vidět “režiséra z Evropy”, nabízí televizní film ze série Mladý Indiana Jones, který produkoval praktikující cinefil George Lucas. Mladičkého Indyho vyšle hollywoodské studio na natáčení Bláhových žen (1922), aby zbrzdil marnotratného režiséra Ericha von Stroheima.

Výstřední exulant, který přišel do Hollywoodu z Rakouska, srší blesky skrz aristokratický monokl, poštěkává na herce rozhrkanou angličtinou a tyranizuje štáb jezdeckým bičíkem – budoucí Dobyvatel ztracené archy však zhlédne natočený materiál a pochopí, že mu nepřísluší zasahovat do práce génia. Na rozdíl od smyšleného hrdiny ale Stroheimova 384 minut dlouhá verze u studia neprošla.

Papežštější než papež

Představa umělce, žebronícího marně u zamčených hollywoodských bran o práci, je zjednodušená: továrna na sny tvůrce “odjinud” často sama oslovuje. Rozdíl mezi “normální” a hollywoodskou mentalitou ale neurčuje odlišný cestovní pas: odjinud pochází i newyorský intelektuál, který může beznadějně ztroskotat na úskalích hollywoodské pevniny (jak pěkně naznačuje černá komedie bratrů Coenových Barton Fink/1991).

Asimilace najatých talentů ale nemusí dopadnout tragicky, o čemž svědčí desítky oslnivých “emigrantských” kariér: třeba Ernst Lubitsch, jehož si v roce 1923 pro svůj projekt Rosita vyžádala z Německa sama Mary Pickfordová, se stal jedním z “nejameričtějších” komediografů historie. Evropští imigranti filmům svých krajanů právem vyčítají příliš amerického ducha. Toho totiž díky svým “jiným” kořenům Billy Wilder či Alfred Hitchcock dokázali vystihnout pronikavěji než jejich rodilí američtí kolegové.

Charlie ven!

Charles Chaplin (1889-1977) patří k nejryzejším americkým režisérům, slavná krátkometrážní groteska Chaplin vystěhovalcem z roku 1917 ovšem dobře vyjadřuje pocity, které čtyři roky předtím coby čtyřiadvacetiletý Brit mohl cítit tváří v tvář nevlídně se tvářící Soše svobody. Z Chaplina se v následujích desetiletích stal ceněný a milovaný filmař, na počátku 50. let však už byl Americe nepohodlný. Kvůli svým levicovým názorům se dostal do podezření ze sympatií s komunismem a úřady ho začaly pronásledovat, vrátil se po téměř čtyřiceti letech do Evropy. Mccarthyovské Americe se pomstil alespoň satirickou komedií Král v New Yorku (1957).

(psáno pro Filmové listy LFŠ Uherské Hradiště - pokračování zítra)