Park Chan-wook je karlovarský mazák a v nejširším povědomí českého publika se ocitl především díky drsnému Old Boyovi. Jeho Žízeň včera kolem půlnoci fascinovala plně obsazený Velký sál. Příběh mladého mnicha, který se stane upírem, je formálně brilantní a navzdory tomu, že vznikl pod produkčními křídly Hollywoodu, si uchovává značnou nepředvídatelnost (respektive víte, jak to asi celé dopadne, ale vypravěčský rytmus se stále mění a do popředí se neustále protlačují nové a nečekané prvky).Takže i když mi tenhle milostný upírský příběh připadá zbytečně efektní a vlastně se mi úplně nelíbí (což neznamená, že nebudu očekávat netrpělivě další režisérův film), nabil mne energií do nedělního dne... a aby nebylo té krve a efektnosti málo, dala jsem si konečně -záměrně na tom největším varském plátně - Wrestlera.
O skvělém Mickeym Rourkeovi v tomhle filmu toho bylo napsáno už tolik, že stěží mohu cokoli přičinit. Takže jen drobná poznámka k režisérovi Darrenu Aronofskému - Fontána mi příšerně lezla na nervy vlezle vypulírovanou pseudoduchovností (bijte mne), ale tenhle film je pro celkem divácky v pořádku díky zvolenému "špinavému" designu. Záběry na zakrvavená děsivě opravdová záda hlavního hrdiny jsou určitě přesvědčivějším pozadím případné myšlenky než vyleštěná, vyholená hlava Hugha Jackmana.
Ale pokud jde o filmy, kde do sebe mlátí nějací svalnatí, zavile se tvářící muži, prvního a čtvrtého Rockyho mám přece jen radši... A asi to nebude jenom tím, že moc nejsem na odbarvené blonďáky toho typu, co předvádí Rourke. Tomuhle tématu sluší prostota (NE prostoduchost), která je Sylvesteru Stalloneovi vlastní, a do které se Aronofsky bude vždycky jenom stylizovat.
Fontana mi taky lezla na nervy. Stejne tak jako Aronofskeho predchozi film, Pi, z podobnych duvodu. Ale na Wrestlera se moc tesim... z takoveho tematu se snad neco tak pseudointelektualniho, jako byly Fontana a Pi, vyrobit neda.
OdpovědětVymazat