"... razítkem omráčen, přestanu vnímat vše, co mne celý život bolelo, a hned si začnu jiných věcí všímat..." Ještě umím zazpívat Nevyplacené blues pošťáka Péti (před lety v zánovním semaforském muzikálovém kuse, i dnes, v novém nastudování ve Zlaté kapličce, ho hraje nepřekonatelný Jiří Suchý). Vlastně tuhle jazzovu operu umím nazpaměť skoro celou (až na ty úryvky z jiné semaforské hry, Sekty, o které je představení doplněno). Takže slavnostní projekce Dobře placené procházky po Odtud až na věčnost patřila zase mezi další sobotní rozpomínání. Protože ovšem vedle vzpomínek na starou gramodesku a záznam původního představení (Bože, Vanilku Evy Pilarové mi nejspíš nikdo nevymlátí z hlavy!) nevlastním hudební sluch, odepřu vám cokoli zpíva.Záznam představení, který s pietou i nenápadnou invencí pořídil Miloš Forman, se tak ocitá
mimo jakoukoli mou příčetnější kritiku. Jen si všímám, jak velmi smutné téma se za tou rozvernou podívanou skrývá: čtyřiatřicetý Jiří Suchý tehdy ve svém libretu podchytil téma ziskuchtivosti, která z příběhu rozvádějících se manželů Uliho a Vanilky postupně vytěsňuje jakékoli normální vztahy. Jeden z nejkrásnějších semaforských milostných hitů, ten o nejkrásnější krajině, kterou je Vanilčino tělo, je postupně devalvován prostřednictvím stále pragmatičtějších a ziskuchtivějších variací... Mimo soutěž o to, kdo získá miliony tety z Liveropoolu, zůstává nakonec právě jen Suchého mystický pošťák.
Omráčena důvěrně známými tóny, začala jsem si ovšem všímat leda toho, že včerejší festival slunný se změnil v tradiční festival hnusně deštivý. Očekávejte zatopení stanového městečka.
Žádné komentáře:
Okomentovat