Milovaní veřejní nepřátelé

Gangsteři se během svého barvitého života těšili a těší mimořádné popularitě. Pro média představují v každé době vítanou senzaci - a veřejnost jim často drží palce. Většinou to vypadá, že berou bohatým (i když nic nedávají chudým). Nebo že trestajív zkaženou a zkorumpovanou společnost. Vždycky navíc pěkně zatápějí ochráncům spravedlnosti, kteří se mezi lidmi jaksi z principu netěší velké oblibě. Jejich konce bývají násilné, zato jejich životy působí jako výlety do vzrušujících a svobodných světů. Není ani divu, že si většina z nich získala nesmrtelnost na stříbrném plátně.

Ještě dlouhá desetiletí po své smrti - nebo dokonce ještě za svého života - se slavní gangsteři stávají hlavními hrdiny filmů, které na publikum zpravidla vůbec nepůsobí jako varovně vztyčené ukazováčky moralistů. Naopak: organizovaný zločin bývá ve filmu celkem sexy – zvlášť pokud vám nehrozí, že se stanete jeho obětí, ale sledujete ho jako zábavnou podívanou z bezpečí měkkého sedadla v kině. Gangster zosobňuje smělou vzpouru proti omezujícímu zákonu, otravné veřejné upjatosti a svazujícím pravidlům slušného chování. Fakt, že sledujete “skutečný” životní příběh, navíc každému vyprávění o zločinu mimoděk vdechne až mytologickou velkolepost.

Z pestrých životopisů skutečných zločinců si film samořejmě vybírá ty nejatraktivnější momenty: scenáristé většinou pomíjejí ty peripetie, které by diváky v kině znejistily nebo prostě otravovaly. Nejistý přepad venkovské benzinky, první balíček heroinu podstrčený partě středoškoláků či iniciační cesta za výpalným pro mafiánského strýčka se rychle přelijí v řetězec brilantních akcí, vzrušivých jako profesionálně provozovaný adrenalinový sport. Netvoří ho samozřejmě jen špinavé kšefty, loupeže a vraždy, ale i hbité útěky před zákonem, vyřizování účtů s vlezlou konkurencí a občasné pročišťování vlastních řad od zrádců a fízlů.

Pokud protagonistu takového filmu hraje nějaká charismatická hvězda (lhostejno, že se svému předobrazu vůbec nepodobá), přelévají se sympatie publika na jeho stranu skoro automaticky. Hrdina sice jednoznačně páchá zlo, nějaké to trauma z dětství, smrt nevinné snoubenky či prostě odporné chování většinové společnosti však jeho konání vdechnou ryzí punc legitimity. Hrdinové s nabušeným trestním rejstříkem proto nemají nic společného s obyčejnými filmovými padouchy, kteří osnovají své ďábelské plány svobodně jen do chvíle, kdy se jim postaví nějaký mužný hrdina (případně pochlapená hrdinka) a bez slitování je zlikviduje, aby ochránil(a) ohrožené lidstvo.

Představa “skutečného” zločince evokuje existenci, která si v nesvobodném světě vydobyla svou vlastní představu svobody. V bezpečné temnotě kinosálu je snadné se ztotožnit s mužem, který si bere bez skrupulí všechno, po čem zatouží, ventiluje bez zábran své touhy a pudy a je nakonec případně ochoten i s arogantní pýchou nést následky svého výlučného životaběhu – ať už jde o posezení na elektrickém křesle nebo o dobře mířenou kulometnou dávku vypálenou z kolemjedoucího vozu.

Životy slavných gangsterů jsou antidotem proti nudě našeho všedního dne. Nezbytnou součástí jejich příběhů je třpyt neobvyklosti a nedosažitelnosti, který drtivou většinu diváků zrazuje od nápadu koupit si po odchodu z kina v nejbližší trafice masivní havana, dát výpoveď v kanceláři a rozjet vlastní zločineckou dráhu. Ke “skutečnému” velkému zločinu na plátně patří skoro nevyhnutelně džentlmenská elegance gangsterského bosse typu Ala Caponeho, unikavost bankovního lupiče ve stylu Johna Dillingera, elitářská vykořeněnost hazardního hráče Bugsyho Siegela či nelítostná loajalita velkorodiny Corleonů ze série Kmotr a seriálu Sopránovi (inspirovaných bezprostředně životem newyorských italoamerických “rodin”).

Ideálními kulisami “skutečného zločinu” je luxusní životní styl: tichý komfort drahých hotelových pokojů, přátelské vrnění sešvindlované rulety v lasvegaském kasinu, luxusní obleky a vozy, šumivá elegance soukromých nočních klubů - a samozřejmě záviděníhodně nezávazná promiskuita, opřená o houfy krásných a povolných děvčat. Gangsterská profese v takových kulisách se tak jeví jako druh podnikání, které přináší rychlý, snadný a okamžitě viditelný zisk. Cena, jakou museli slavní zločinci na sklonku svých oslnivých kariér téměř vždycky zaplatit, se ve srovnání s líčením jejich úspěchů a požitkářských výstřelků zdá být skoro banální: jejich životní osudy, přetavené do filmových příběhů, potvrzují přitažlivost krátkého a slavného života v neprospěch existence dlouhé a nezáživné – tedy té naší.

Veřejní nepřátelé

Pravidla vztahů mezi filmem a zločineckou realitou potvrzuje i gangsterský thriller Veřejní nepřátelé režiséra Michaela Manna, který právě přichází do českých kin. Slavný bankovní pupič John Dillinger v podání Johnnyho Deppa se tu stává titulním veřejným nepřítelem. Dillingerův gang, ulehčující bankovvním pokladnám na americkém Středozápadě v letech hospodářské krize, totiž dělal J. Edgaru Hooverovi vrásky na čele tak dlouho, že se jeho likvidace stala otázkou cti celé FBI. První ředitel chvalně známé organizace případem pověřil jednoho ze svých nejlepších mužů - agenta Purvise (ve filmu ho hraje “batmanovská” hvězda Christian Bale). Dillingerovy skandální úspěchy se tak paradoxně postaraly o zdokonalení metod FBI a její proměnu v moderně organizovanou instituci.

Hoover musel především čelit oblibě, jakou si Dillinger získal mezi obyčejnými Američany: v těžkých časech zosobňoval eleganci a ležérnost, nonšalantně okrádal nemilovanou vládu a unikal jejím nástrahám. (Sympatie mu získal zvlášť slavný útěk ze “stoprocentně bezpečného” vězení Crown Point v Indianě, k němuž využil dřevěnou repliku zbraně a ukradené šerifovo auto.)

Podobně jako řada jiných slavných zločinců, i Dillinger měl kladný vztah ke kinematografii, která ho posléze zvěčnila v řadě snímků různé úrovně: při obhlídce terénu před jednou loupeží členové jeho gangu předstírali, že patří k filmového štábu, který si mapuje situaci pro natáčení loupeže. Nechtěně “filmová” byla i akce, která se postarala o Dillingerův konec: osudovou se mu stala návštěva gangsterského snímku Manhattan Melodrama v chicagského kina Biograph Theater.

Dillingerův osud stvrdil i fakt, že zločineckou celebritu provází popularita I po smrti: Dillingerovo tělo i hrob staly terčem útoků sběratelů suvenýrů. A fanoušci legendárního zločince se každý rok 22. července scházejí, aby oslavili výročí jeho smrti – letos jubilejší pětasedmdesáté. Není ovšem vůbec jisté, jestli proslulý bankovní lupič toho dne skutečně zemřel: řada lidí včetně jeho otce si totiž identitou mrtvého zločince vůbec nebyla jistá.

John Dillinger tak představuje prototyp ideálního gangsterské hvězdy, dotýkající se nesmrtelnosti. I kdyby nebylo těchto “senzačních” domněnek, věčný život má Dillinger jistý alespoň na stříbrném plátně: nejznámějších dillingerovských snímků existuje nejméně sedm. Název Mannova filmu však odkazuje až ke klasické gangsterce Veřejný nepřítel, kterou v roce 1931 natočil William Wellman s možná nejoblíbenějším představitelem hollywoodských gangsterů Jamesem Cagneym.

Ten ve svém prvním filmu ztělesnil zločince Toma Powerse, který v nezapomenutelné snídaňové scéně ve výbuchu chladné agresivity upovídanou dívku, s níž právě strávil noc, umlčí půlkou grapefruitu rozmělněnou o obličej. Na tak brutální a přitom samozřejmé gesto se současný “korektní” Hollywood nezmůže: dívka by mohla být leda tak banálně rozstřílena na krvavé cucky.

Zloděj a jeho četník

Bezohlednost, sebestřednost a brutalita jsou – nejenom ve vztahu ke grapefruitům - součástí životní strategie mistrů organizovaného zločinu. Sdílejí je s nimi nutně i jejich policejní protivníci, kteří s nimi tvoří často pár věrnější než milenecká dvojice: v průběhu letité hry na četníky a zloděje se takový pár navzájem utváří a ať to bylo v realitě jakkoli, ve filmu funguje na základě rovnováhy a nepřehlédnutelné vnitřní podobnosti.

Osobnost zločince nachází zrcadlo v osobnosti umanutého pátrače, který bývá nakonec stejně posedlý svou prací a vydělený ze společnosti jako jeho protivník. Bez zajímavého a silného zločince by ochránce spravedlnosti stěží mohl představovat zajímavou filmovou figuru. A zločinec sám by byl ochuzen o možnost bojovat (a většinou nakonec i prohrát) s důstojným protivníkem.

Tento vztah překvapivě často vychází z nápadu o protikladně využitých rovných šancích a byl oblíbený už v klasických gangsterkách 30. let: třeba ve zmíněné krimi Manhattan Melodrama z roku 1934 si William Powell a Clark Gable zahráli kamarády z dětství, kteří si zvolí zcela odlišné životní dráhy: první se stane právníkem, zatímco druhý se vydá na dráhu zločinu jako hráč a podvodník.

Právě takové příběhy si filmaři s oblibou vyhledávají i v kriminalistických análech: zatímco Dillinger má ve filmu svého agenta FBI Purvise, v tragikomedii Stevena Spielberga Chyť mě, když to dokážeš získává oslnivě talentovaný podvodník Frank Abagnale (Leonardo DiCaprio) jako svou nedílnou protiváhu nudně komisního, úřednicky utahaného agenta FBI Carla Hanrattyho (Tom Hanks). Spielberg z osudů skutečného Abagnalea vyextrahoval prvek, který veřejnost fascinuje na všech zločincích pohybujících se v terénu, ať jde o špinavé ulice velkoměsta či maloměstskou krajinu: mladickou odvahu riskovat a hrát si.

Abagnale používal v 60. letech svůj chlapecký vzhled jako ideální kamufláž pro podvodnické aktivity. Ještě než dosáhl plnoletosti, kvůli zpronevěře 2,5 milionu dolarů mu šla po krku policie třiceti států. Podvodník, v dětství frustrovaný rozvodem rodičů, dokázal padělat doklady i bankovky, vetřel se bez zkoušek mezi piloty na mezinárodní dopravní lince, léčil pacienty jako zkušený doktor a málem udělal úspěšnou právnickou kariéru.

Skutečný případ se pro Stevena Spielberga stal příležitostí, jak konfrontovat americký sen o mládí a úspěchu s “otcovsky” nudnou realitou Hanrattyho, který nakonec zvítězí jen proto, že jeho Frank je už vyčerpaný neustálou hrou na honěnou.

V Americkém gangsterovi režiséra Ridleyho Scotta si zase Denzel Washington a Russell Crowe zahráli zloděje a jeho četníka jako “bratrskou” dvojici: skutečný černošský obchodník s narkotiky Frank Lucas a kriminalista z protidrogového oddělení Richie Roberts zaujali Ameriku v 70. letech. V rámci paradoxů naplňuje elegantní podnikatel Lucas, který miluje svou matku a rodinu a chodí pravidelně do kostela, ideál spořádaného, úspěšného amerického občana. Richie je naopak špatně oblečený, vulgární outsider s rozváceným soukromým životem, který se beznadějně vydělí i ze společnosti svých počestně zkorumpovaných kolegů od policie tím, že odmítne milionový úplatek.

Obdobný paradox nabízí i Skrytá identita režiséra Martina Scorseseho, inspirovaná praktikami moderní irské mafie v moderním Bostonu. Agent Billy Costigan (Leonardo DiCaprio) infiltruje do bandy všemocného gangsterského bosse Costella (Jack Nicholson), zatímco jeho generační vrstevník Colin (Matt Damon), který vyrůstal pod Costellovou ochranou, naopak pronikne do řad massachusettské státní policie, aby ji rozkládal zevnitř ve prospěch svého gangsterského mentora. Zatímco Colin nemá s dvojím životem problém, Billy se propadá stále hlouběji do potíží. Aby odhalil svého protivníka a současně se sám vyhnul odhalení, musí se pošpinit skutky, které beznadějně devastují jeho svědomí. Dělicí hranice mezi Kainem a Abelem zmizela... k pomilování jsou svým způsobem oba.

Vzpoura proti společnosti

“Skuteční” moderní filmoví zločinci mají své předobrazy ve westernových psancích. Po desperádech přepadajících vlaky a děsících pokojné občany svými výstřel(k)y zdědili romantickou gloriolu, i když volné pláně amerického západu vyměnili za velkoměstskou džungli. Zatímco westernové příběhy líčí většinou snahu ochránců spravedlnosti nastolit zákon, pořádek a morálku v novém světě, řídícím se živelně zákony kdo z koho, gangsterky se upínají nejčastěji k těm historickým obdobím, kdy zavedenými pravidly hluboce otřásla nějaká krize, ať už hospodářská nebo společenská.

V mezerách mezi zákony, vzniklých náhlými otřesy, se začíná rozpínat revolta: vedle osamělých jedinců, holdujících na vlastní pěst sériovým vraždám, padělatelství, podvodnictví či zrůdnému sběratelství nejrůznějšího druhu, se rodí organizované zločinecké skupiny a paralelní mocenské řetězce. Stínově uspořádané systémy bývají těsně navázané na oficiální struktury, do kterých prorůstají prostřednictvím korupce a shodných zájmů: mnohé filmy, líčící životy dnešních gangsterských bossů, se tak podobají spíš politickým thrillerům než skazkám o romantických psancích, jakými byli Bonnie Parker s Clydem Barrowem.

Ve slavné krimi Arthura Penna z roku 1967 si ovšem Bonnie a Clyde v podání Warrena Beattyho a Faye Dunaway vydobyli sympatie mladého publika, protože na stříbrném plátně zosobňovali revoltu proti establishmentu ve jménu mládí, krásy a lásky. Vzpoura filmových milenců proti “rodičovskému” světu se uskutečňovala jako western nesený na křídlech ideálů 60. let (i když místo tradiční mírumilovnosti květinových dětí nabídla publiku pěkně krvavou podívanou).

Nejpříznačnějším filmem první poloviny 70. let se ovšem stal Kmotr Francise Forda Coppoly, inspirovaný románovou předlohoum Maria Puza, opřenou o konkrétní praktiky italoamerických mafiánských rodin z New Jersey. Kupříkladu postavu Hymana Rotha, kterou ve filmu hraje Lee Strasberg, bezprostředně inspiroval gangster Meyer Lansky, zatímco part Moe Greena má mnoho společného s Lanského partnerem Bugsym Siegelem. (Vztah Siegela a Lanského našel odraz i v gangsterském dramatu Sergia Leoneho Tenkrát v Americe, zatímco “stvořitel Las Vegas” se v roce 1991 dočkal vlastního filmového portrétu nazvaného lakonicky Bugsy.)

V Kmotrovi popis rebelské, instinktivní vzpoury proti společnosti svézané s 60. lety našel protiváhu v představě organizace, které svou existencí zviditelňuje narušenost panujícího oficiálního systému. Hlava mafiánského klanu Corleonů, don Vito v podání Marlona Branda, uprostřed moderního New Yorku představuje ostrůvek nezpochybnitelných starosvětských hodnot, které jsou ovšem se zrůdnou důsledností aplikovány na svět zločinu.

Rodinná loajalita a věrnost, patriarchální nadřazenost ideálům cti a systém důvěrných protislužeb odhalují svou nestvůrnost: mezi okázale předváděnou mravností a brutálními prostředky, kterými si rodina Corleonů udržuje a rozšiřuje moc, zeje stejná propast jako mezi úhlednou fasádou státní moci a jejími nevybíravými praktikami, které pouze vnějšeně zastřešuje zdání služby pomyslnému lidu. Postavou, která diváka uvádí do tohoto světa a kterou si nelze neoblíbit, je Vitův syn Michael v podání Ala Pacina, zprvu idealistický mladík, který je po otcově smrti donucen ujmout se rodinného podniku. Přetváří ho pak chtě nechtě do podoby moderní zločinecké organizace, která musí udržet krok s protivníky i spřátelenými gangy. Gangsterský byznys se tak stává opakem tradiční romantické revolty proti společnosti.

Moderní “veřejný nepřítel” se neliší od moderního “přítele lidu” - politika - a jeho zneškodnění pak vyžaduje podobné metody jako kupříkladu diskreditace nečestného senátora: Richie Roberts musel čekat celé roky, než se mu povedlo obvinit a zatknout navenek úzkostlivě počestně žijícího “Amerického gangstera” Franka Lucase. V rámci paradoxů (a v souladu s realitou) se pak skutečný Lucas I jeho filmový obraz stal ve vazbě pilným informátorem, který s Robertsem úzce spolupracoval na odhalování bývalých kolegů.

Stejně tak se Frank Abagnale posléze změnil v podřízeného agenta Hanrattyho, poskytujícího americké vládě díky svým padělatelským zkušenostem neocenitelné služby. Což je asi nejsmutnější konec, jakého se milovanému “veřejnému nepříteli” může dostat.

Skutečnost vykrádá film

Prototypem zločineckého bosse jako druhu moderní celebrity, která se těší zájmu médií a obdivu veřejnosti, se stal Al Capone. Život obávaného i milovaného chicagského gangsterského šéfa, který ve 20. a 30. letech rozjel fantasticky výnosné podnikání díky prohibici, je patrně nejčastěji filmovaným “skutečným” příběhem amerického krimifilmu. Capone si udržuje pozici někde mezi obávaným politikem a rockovou hvězdou. Svůj zlověstný stín promítl do filmu téměř vzápětí poté, co si vydobyl popularitu v realitě, i když na začátku 30. let se v Malém Caesarovi se jmenoval Caesar Enrico a ve Zjizvené tváři dostal jméno Tony Camonte. Elegantní Capone, pečlivě dbající na svůj zevnějšek a okázale se vystavující očím veřejnosti po boku krásných přítelkyň, byl podobně jako Bugsy Siegel obdivován jako individualita, přestože byl “jen” hlavou rozvětvené a vlivné zločinecké organizace.

Časy se ovšem změnily i v tom smyslu, že nejrůznější větve organizovaného zločinu si raději udržují zdání anonymity, které není svázáno s konkrétními tvářemi. Skutečnou italoamerickou mafii si tak dnes spojujeme nejspíš s tváří Roberta De Nira, který ve filmech režiséra Martina Scorseseho od Mafiánů po Casino ztělesňoval nejrůznější postavy, volně inspirované konkrétními zločineckými osobnostmi.

Pokud jde o jinou “imigrantskou” mafii - irskou (která se svými aktivitami italoamerické vyrovná) -, na filmovém plátně ji zosobňuje Paul Newman, který v adaptaci grafického románu Road to Perdition nevídaně charismatickým způsobem ztvárnil starosvětského bosse Johna Rooneyho (jehož předobrazem byl skutečný irský mafián John Patrick Looney).

Podobně jako s našimi představami o gangsterech je to i s prostředím, ve kterém se pohybují. Zatímco mafiánští jedlíci špaget se ve filmu chronivky rekrutují z obyvatel newyorské čtvrti Little Italy, filmová ruská mafie obývá skutečnou čtvrť, nostalgicky zvanou Malá Oděsa. (A její zcela fiktivní manýry jsou podle všeho přesvědčivější v dramatu Davida Cronenberga Východní přísliby než ve skutečnosti.)

Podle odborníků se filmy v dnešní době zpětně inspirují i samotní “veřejné nepřátelé”. Ti prý zbožňují filmy “o sobě” a s oblibou jim přizpůsobují svou existenci. Podle italského novináře a spisovatele Roberta Saviana, který se dostal na černou listinu neapolské mafie díky své reportážní knize Gomorra, si jeden významný jihoitalský mafián nechal postavit stejný dům, jaký má v Coppolově filmu Vito Corleone: architektovi místo konkrétních dispozic zapůjčil videokazetu s filmem.

A mafiánští zabijáci prý s oblibou napodobují způsob, jakým hrdinové hollywoodských filmů střílejí své oběti. Je prý poněkud nepraktický a nadělá se při něm spousta nepořádku, ale oni si pak prý připadají úplně jako filmoví hrdinové... No řekněte – troufnete si je nemilovat?

(Psáno v krétských dálavách v letním stylu pro chvalně známý pánský časopis ForMen, jemuž děkuji za možnost uveřejnit text i zde.)