Vítěz soutěže o nejodpornější scénu: 35 panáků rumu

Dosavadním vítězem mé soukromé ankety o film s nejodpornější scénou se ke dnešnímu dni (pravděpodobně úterý?) stává nezávislý snímek Claire Denisové 35 panáků rumu. Film, se kterým mnozí milci francouzské kontroverzní režisérky spojují slůvko "láskyplný", mne pořádně vytočil.

Dovolte mi volně popsat, co jsem viděla na plátně:

1/ Hrdina přichází domů ve společnosti dvou sousedek, které pozval na kávu. Než se postará o lidské hosty, nejprve nasype granule do misky své kočky. (Až potud je vše správně).

2/ Kočka nestojí u misky a nekomentuje pochvalně množství granulí, případně se hlasitě nedomáhá jiné potravy, jak by to učinila každá normální kočka, pokud by nebyla mrtvá. (V mé mysli vyvstalo podezření: s filmem není něco v pořádku.)

3/ Hrdina nahlédne za gauč, kde nalézá kočku mrtvou. (Aha. Tím se vysvětluje její předchozí nepřítomnost u misky.)

"Moje kočka je mrtvá. Umřela ve spánku. Měl jsem si sedmnáct let," komentuje to hrdina bezvýrazně, vezme kočku za kůži za krkem a nacpe ji do igelitového pytle. "Konečně můžu odjet a vzít tu dobře placenou práci."

Načež nahází za kočkou do pytle její hračky.

Tahle scéna svou mrazivou brutalitou předčila vše, co jsem dosud na festivalu viděla. Pokud jsem se ošívala u krvavých scének v Žízni nebo mi hnulo osrdím vyprávění o aborygynských nezletilcích, věnujících se reggae a domorodému výtvarnému umění v australském filmu Samson a Dalila, tady jsem skoro vyletěla ze sedadla. Vůbec jsem nepochopila, co tahle scéna má znamenat, protože v následujícím okamžiku žádná z postav neřekla, že hrdina je kretén, nenalila mu za krk vroucí kávu a navždy se s ním nerozešla.

Nedá se nic dělat: nerozumím nezávislému filmu.