Neobaroko: Příběhy vášně a smrti

V 80. letech se francouzskými kiny začal prohánět tak svěží vichr, že mnozí uvěřili v novou “novou vlnu”. Cinéma du look (jíž se v Čechách poněkud nesprávně dostalo přídomku neobaroko, odvozeného z architektury), však neměla dlouhého trvání. Obešla se bez životních přátelství a teoretických proklamací - a nijak trvale neovlivnila svět stříbrného plátna.

Neobaroko bývá navíc spojováno vlastně jen se třemi režisérskými jmény: Leos Carax, Jean-Jacques Beineix a Luc Besson. Dalo by se však diskutovat i o dalších tvůrcích, třeba o Jean-Jacquesovi Annaudovi, jehož Boj o oheň (1981) nebo Medvědi (1988) proklamují stejnou zálibu v působivých obrázcích jako díla jeho kolegů.

“Film připomíná bojiště. Láska. Nenávist. Akce. Násilí. Smrt. Jedním slovem emoce” – prohlášení amerického režiséra Samuela Fullera, kterého neobarokisté obdivovali, se dobře hodí i na jejich vlastní tvorbu.

Galští divoši mísí vznešené a nízké žánry se stejnou energií jako jejich američtí postmoderní vrstevníci, počínaje Stevenem Spielbergem a konče Davidem Lynchem. Spíš než sofistikované exkursy do filmové historie však vyznávají čisté emoce, které pod jejich dotekem vybuchují jako rachejtle v orgiích vizuality, hudby a vypravěčského rytmu. Svou citlivost odvozují od reklamní estetiky a vzpírají se jak filmovému realismu, tak odkazu nové vlny - i když existuje spojnice mezi snímky Leose Caraxe a díly Jeana-Luca Godarda.

Spíš než na příběhy spoléhají Beineix a jeho kolegové na atmosféru. Neváhají vyrazit do ulic, odkud je zavlečena do světa plného přísných pravidel Bessonova anarchistická Brutální Nikita - nebo kam naopak slepnoucí malířku zláká bezdomovec Alex v Caraxových Milencích z Pont-Neuf . Zároveň však milují – podobně jako barokní malíři nebo reklamní režiséři - ateliér, umělé dekorace, výrazné svícení a efektní kostýmy.

Jejich “plátnům” vévodí výrazná, často divoce kontrastní barevnost, odvozená spíš z pouličních neonů, klipů, reklam a comicsů než z plátem starých mistrů. Záliba v kontrastech se přenáší i do citově vypjatých situací hrdinů – outsiderů dohnaných do extrémů.

Místo v tradičních opatrovnických institucích typu rodiny, školy či zaměstnání nacházejí domov v alternativních prostorách: pařížském metru (jako hrdinové Bessnovy Podzemky), na mostě (Milenci z Pont-Neuf) či v plážového domku, kam skryjí svou milostnou posedlost hrdinové Beineixovy Betty Blue.

I když neobaroko není prosto politických podtextů a společenských souvislostí, nestavějí jeho tvůrci barikády proti konzervativní Francii prezidenta Miterranda, ale soustřeďují se na oblast intimních citů. Setkání muže a ženy (jež charakterizuje prostý název Caraxova debutu Když chlapec potká dívku) se ale realizuje jako ničivá srážka dvou galaxií.

S takovými herci, jako je Denis Lavant, Dominique Piňon a Jean Reno či nádherná Bessonova Nikita Anne Parillaudová a Beineixova Betty Béatrice Dalleová, se roztáčejí další variance na téma “šílené lásky”. Zrada osudových žen a arogance manipulátorských policajtů (Brutální Nikita) i cynických zlodějů (Zlá krev) pak vedou ke katastrofě.

Téma zmaru a smrti se skrývá těsně pod lákavým nátěrem příběhů, oslňujících třeštivými barvami, mámících nevšední poezií a okouzlujících nezávaznou hravostí. Filmy Cinéma du look jsou chválou filmové “povrchnosti” a hluboce zaujatou oslavou spektáklu všeho druhu (ať už je jím opera v Divě nebo cirkus v Roselyne a jejích lvech).

Pod povrchem se ovšem skrývá tajemství, jež se vymyká předvídatelnosti žánrových příběhů i chaosu skutečného života – a je něčím trvalejším než “jen” vášnivě stravující, ale pomíjivá vášeň.

Možná nejlépe to vyjadřuje hrdina Bessonovy Magické hlubiny – potápěč Jacques, který rezignuje na neuspokojivé mezilidské vztahy a hledá dokonalost v záhadné, “nekonečné”mořské náruči.

Zrádce Besson

Cesty svaté neobarokní trojice Beineix-Carax-Besson se dávno rozešly. Zatímco jeho dva kolegové se stále ještě pohybují mezi žánry a “uměním”, Luc Besson je v padesáti letech nejnenáviděnějším a nejmilovanějším mužem francouzské kinematografie. Autor Magické hlubiny, Brutální Nikity či Leona si vynusuje přízeň zábavychtivého publika jako producent: v rámci své firmy EuropaCorp vrhá do kina desítky připitomělých, řemeslně odfláknutých komedií, thrillerů a krimi. Kritika ho považuje za Satana špatného vkusu, ale o tom, že úplně nevyklučil své neobarokní kořeny, ovšem před čtyřmi lety přesvědčila tragikomedie Angel-A.

(Psáno pro Filmové listy - LFŠ Uherské Hradiště 2009)