V návaznosti na festival v Cannes jsou letos ve Varech k vidění nejnovější filmy slavných režisérů - po neblahém Antikrisitovi Larse von Triera jsem tak vzápětí za sebou viděla Rozervaná objetí Pedra Almodóvara (která se mi líbila) a Hranice ovládání Jima Jarmusche (která se mi nelíbila vůbec).Tak jsem si říkala, jak nám tihle pánové jsou do let (Trier - narozen 1956, Almodóvar narozen 1949, Jarmusch - 1953), že pěkně zabředají do eklekticismu. Trierovy výpravy do oblasti hororu nejsou novinkou (viz seriál Království) a v Antikristovi to všechno jenom bere příliš zoufale vážně. A pro Almodóvara bylo hravé čerpání z cizích vzorů a děl starších období a jejich prolínání a mísení druhou přirozeností. Jeho milostný příběh, odehrávající se ve dvou časových rovinách a věnující se i natáčení filmu, je mnohem "přirozenější" podívanou než Jarmuschova mrazivě odtažitá vyprávěnka. Ta se na schémata filmů s tajnými agenty dívá z tak galaktického odstupu
a popírá jejich vnitřní i vnější pohyb s takovou důsledností, že z toho nakonec zbývá jen podívaná, jež je místy poetická, ale většinou připomíná dokonale prázdná gesta nějakého zapomenutého tance.Co se týče názvu Jarmuschova filmu, který na pódium Velkého thermalského sálu vyprovodil sám hlavní představitel Isaach de Bankolé, dobře vyjadřuje dovednost, s jakou se všichni tihle režiséři naučili ovládat své publikum. Zatímco u Triera - tak, jak si ho podle jeho filmů představuju - jde o zjevný akt sadismu, Almodóvar nás směřuje k radosti -a u Jarmusche si upřímně řečeno momentálně vůbec ničím nejsem jistá. Nikdy jsem netušila, že dokáže v krátkém okamžiku uspat najednou tolik diváků...
Žádné komentáře:
Okomentovat