Prohledat tento blog

čtvrtek 30. července 2009

Poslouchejte – němý film!

Stejně jako antické sochy nebyly bílé, němý film nebýval “němý”: představa zmrtvujícího anti-zážitku v obou případech vznikla vinou šlechetné krádeže, které se dopustili archiváři.

Chvályhodná touha zachovat historické artefakty ovšem způsobila, že bílé sádrové odlitky původně pestře polychromovaných soch dodnes nudí návštěvníky galerií - a němé filmy, uvěznené většinou pietně do akademického ticha filmoték, diváky bezpečně uspávají. Němý film ovšem není film bez zvuku, ale film se zvukem, který není synchronní (především ve vztahu k mluveným dialogům).

Skutečně “němá” projekce Kabinetu voskových figurín Paula Leniho (1924) či Metropolis Fritze Langa (1927) by diváka 20. let nepochybně otrávila: i z toho nejzapadlejšího kina byl totiž zvyklý přinejmenším na doprovod příslušně školeného pianisty. (Ten ostatně stupňoval divácký zážitek už při první slavné veřejné projekci bratrů Lumièrových 28. prosince 1895.)

S vysokou vizuální kvalitou němého filmu a úchvatnou komplexností jeho jazyka konvenoval neméně vytříbený zážitek posluchačský: ve velkých biografech v městském centru doprovázel projekci buď hráč na speciálně upravené velkolepé varhany, nebo orchestr s dirigentem, posílený o sekci zvláštních efektů – perkusistů, imitujících zvuky bouře či pádících koní. Nástup zvuku, překrývající se s hospodářskou krizí, zruinoval kariéry tisíců takto specializovaných hudebníků.

Jiný kraj, jiný mrav: v Brazílii rané němé filmy doprovázeli operetní zpěváci a v Japonsku se živý hudební doprovod kombinoval s vypravěčem, komentujícím dění na plátně a “dabujícím” jednotlivé postavy.

Letos v Hradišti mezi nejchytlavější patří němé filmy, promítané s živou hudbou. Na rozdíl od dobového doprovodu, který byl zcela podřízen hudebnímu vkusu, jste si mohli nebo ještě můžete vychutnávat nejrůznější žánrové experimenty: dokument Nanuk, člověk primitivní posílený jazzovým doprovodem Jiřího Stivína, Metropolis ozvláštněnou skrz “existenciální elektro” formace Petra Marka MIDI LIDI či melodrama s Marlene Dietrichovou Calé Electric, zmítané ústrojnými improvizacemi rakouského pianisty a skladatele Gerharda Grubera. Pěkný poslech.

(Psáno pro Filmové listy - Uhercké Hradiště 2009)

Žádné komentáře:

Okomentovat