Prohledat tento blog

úterý 4. března 2014

Angelika: návrat markýzy andělů

Pětice kostýmních romancí, kterou v letech 1964-1968 natočil francouzský režisér Bernard Borderie, patří k evropské popkulturní klasice. Nezkrotné a Báječné Markýze andělů (o králi a sultánovi nemluvě) prodlužují život televize a domácí kino dodnes. Do českých kin se kvarteto Borderieho filmů dostalo (na přeskáčku) jen díky dočasnému uvolnění cenzury v roce 1968. V éře normalizace se pak neodolatelně pokleslou Angelikou sytila v televizi generace, odtržená cenzurou od aktuálních filmových požitků své doby. Na formování prvních dětských představ o sexualitě v malém českém rybníčku má tak lepá markýza docela slušný podíl.

V době, kdy padala poslední tabu v zobrazování sexu na filmovém plátně, se nicméně české ženy a dívky ukájely romantickou jizvou na mužné tváři Jeoffreyho de Peyraca, zatímco muži pošilhávali do štědrého výstřihu hlavní představitelky Michèle Mercierové. Energická Angelika okázale demonstrovala právo ženy nakládat sama se svým tělem i city a její dobrodružství se odehrávala na bázi konfrontace s muži. Unášení a prznění ctnostné hrdinky se za panování Ludvíka XIV. - napříč Evropou i Orientem – zdálo být povinností každého správného chlapa.

Monogamie, kterou hlásala Angelika v souvislosti s milovaným Joffreyem (Robert Hossein), přicházela opakovaně vniveč. V některých situacích totiž slabé ženě nezbývá než podlehnout! Filmová Angelika tak byla čipernou vyznavačkou sexuální revoluce. Její literární předloha, recyklovaná postupně ve třinácti románech Anne a Serge Golonových, měla ovšem v 50. letech mnohem odvážnější poslání: dotýkala se takových tabuizovaných témat, jako byla fyzická láska, pronásledování protestantů katolickou církví či realistický obraz krále Ludvíka XIV. Ten nebyl poprvé od francouzké revoluce zobrazován jako sadistický tyran.

Kostýmní romance nazvaná lakonicky Angelika, která právě přichází do českých kin, žádné převratné poslání mít nechce - a ani nemůže. Neexistují žádná tabu, která by ještě mohla bořit. Producent a režisér Ariel Zeitoun měl v zásadě dvě možnosti: mohl natočit modernizovanou verzi ve stylu nejnovějších Tří mušketýrů, ve kterých se létalo bojovou vzducholodí a praktikovala se asijská bojová umění. Nebo mohl natočit lehce aktualizovanou vzpomínku na původní film. Naštěstí se rozhodl pro druhou možnost.

Jen trochu nezkrotná

Nová Angelika je – ať si její tvůrci říkají, co chtějí – vzdálenější předloze než původní, půlstoletí starý film. V příběhu o dozrávání nespoutané, mladé šlechtičny, která se mění v sebejistou ženu ve společnosti zprvu nemilovaného manžela, hraje důležitou roli zápletka kolem intriky usilující o život mladého krále. Tato intrika je v podání Ariela Zeitouna (který svůj snímek podepsal také jako scenárista) na rozdíl od původníhoi filmu značně nepřehledná. Poté, co je volnomyšlenkář a alchymista Peyrac uvržen do Bastily kvůli obvinění z čarodějnictví, musí jeho elegantní žena kvůli vlastní bezpečnosti zmizet ze světa. Angelika s ostříhanými, načerno nabarvenými vlasy je patrně nejdramatičtější změnou oproti předloze. V honbě za realistickými akcenty se Zeitoun zbavuje jedné z nejbezpečnějších jistot původní série – faktu, že hrdinka bude mít i po týdnu stráveném v pařížských stokách stále stejně zkadeřenou, zlatistou kštici.

Neboť filmové příběhy o Angelice kdysi představovaly nadčasové, jásavé vítězství designu nad všemi formami logiky, najdeme při srovnání obou filmů i další záměrné, významné nesrovnalosti. Ty neukazují k ledabylosti, která byla příznačná třeba pro remake Fanfána Tulipána z produkční dílny Luca Bessona. Ariel Zeitoun odvedl mnohem solidnější a zodpovědnější práci, než jaká se od něj dala čekat jako od režiséra akční pubertálního akčňáku Yamakasi či krimi Poslední gang

Zatímco v románu byl Joffrey o dvanáct let starší než jeho sedmnáctiletá novomanželka (a stejný věkový rozdíl byl i mezi Mercierovou a Hosseinem), v novém filmu je Peyrac skutečně starý. Pro potenciální mladé diváky (pomoz jim pámbu) tak zřejmě bude pochopitelnější odpor novomanželky k muži, který je nejen nevídaně bohatý, ale navzdory kulhání a zjizvené tváři je to docela fešák. Zatímco v 60. letech kamera důsledně zabírala Perycovu nezjizvenou tvář, v nové verzi je to naopak. Nová Angelika je ovšem cudnější a krotší než její předchůdkyně, a nerozněcuje ve svém okolí tak jednoznačně násilnické sexuální vášně. Standardy toho, co diváci snesou a nesnesou vidět na plátně, se za půl století přece jen trochu posunuly.

Samozřejmě jde jen o hru, které ještě napomáhá třiašedesátiletý Gérad Lanvin, který vědomě trochu kopíruje Roberta Hosseina. Lanvin se navíc jeví jako lepší herec než Hossein, kterého Borderie účelově lobotomizoval. Pokud jde o Noru Arnezenderovou, je půvabná, slušně hraje a nikoho neurazí. Hvězdnému obsazení původního filmu nemůže nová verze konkurovat. Nenahraditelný je především sarkastický Jean Rochefora, který byl v původní Angelice v roli advokáta Desgreze jediným skutečně osvěživým hercem.

Když už jsem u hořekování nad loňskými sněhy, hudba Nathaniela Méchalyho jde k čertu v okamžiku, kdy nečekaně zazní nesmrtelný původní hudební motiv Michela Magnea. A dabing, kterým český distributor laskavě opatřil Zeitounův snímek, nemůže samozřejmě konkurovat legendární české verzi s Libuší Švormovou a Josefem Langmilerem.

To ovšem nic nemění na tom, že novou Angeliku – navzdory tomu, že postrádá rozkošnou naivitu a přehmaty originálnu – nemůžeme považovat za prohru. Spíáš není výhrou. A mimochodem – stejně jako původní Markýza andělů slibuje pokračování.

Angélique, marquise de anges
Francie / Belgie / Česko / Rakousko 2013, 113 minut
Režie: Ariel Zeitoun
Scénář: Philippe Blasband, Ariel zeitoun, Nadia Golonová (podle románu Anne a Serge Golonových)
Kamera: Peter Zeitlinger
Hudba: Nathaniel Méchaly
Hrají: Nora Arnezenderová (Angelika), Gérard Lanvin (Joffrey de Peyrac), Simon Abkarian (Desgrez), Tomer Sisley (Philippe), Mathieu Kassovitz (Nicolas), David Kross (Ludvík XIV.) 
Premiéra: 27. 2.





3 komentáře:

  1. Přiznávám, že jsem z počátku nechápala odpor diváků v domovské Francii, tolik jsem nové verzi věřila. Doufala jsem v odidealizaci díla.
    Po prvním shlédnutí jsem zůstala dosti rozpačitá a film jsem nazvala kovbojkou. Neřeším umocněný věkový rozdíl mezi hrdiny, protože obdivuji Gérarda Lanvina a vím, že je schopen zahrát cokoliv. Dokonce si myslím, že oba hlavní herci na sebe slyšeli a hlavní a jediná milostná scéna byla natočena s citem, vkusem a napětím (asi nejlepší milostná scéna, jakou jsem kdy viděla).
    Ve filmu, který se opravdu notně vzdálil knižní předloze, jsem postrádala svádění a dobývání, překonávání fyzického odporu, prostě nová Angelika se svým starším manželem "neměla problém".
    Ocenila jsem, že nebyla přemalována jako kraslice, protože udělat z ní novou Michele Mercier dvoucentimetrovými umělými řasami by bylo snadné a dosadit do filmu jen mladé a atraktivní herce ještě snadnější. Ocenila jsem přirozenost a syrovost.
    Nechápala jsem a nechápu všechny ty nové "vložky" a "dodatky", které asi měly děj obohatit, ale spíše ho zkomplikovaly a překombinovaly - zvláště pro neznalce knižní předlohy. Nechápu nešťastný a krkolomný střih. Méně bývá někdy více! Těžce skousávám historické nesmysly - například dobytí Bastilly Nicolasovým gangem...
    Tam, kde mohl jít Zeitoun do hloubky, zůstal plochý (nalezení hlady polomrtvých a šikanovaných dětí na statku - Florimonda krčícího se v psí boudě a pojídajícího zbytky, Cantora, plného boláků, ležícího v chlévě a přikrytého kusem hadru - se omezilo na pouhé vyzvednutí dětí atd.
    Z Philipa de Plessis-Beliére vznikl v rukách Zeitouna uvědomělý mladý muž, ačkoliv to byl původně tyran a sadista a Angelika tvrdě zaplatila za vynucený sňatek s ním, takže se ptám, kam míní režisér a scénárista v jednom následující děj směřovat, když se předem připravil o dramatickou zápletku?
    Smířlivá jsem k hudbě, která film doprovázela - je stejně kvalitní a působivá, stačí jen poslouchat.
    Sama za sebe dávám 65% (asi proto, že jsem beznadějný romantik). Nejsem si však jista pokračováním filmu a už vůbec nevěřím, že tvůrci seženou dostatečné prostředky.

    OdpovědětVymazat
  2. Bohužel, nová Angelika je veliké zklamání a z nezapomenutelné osobnosti se stal šumák - zašumí a vyprchá. Zkusila jsem ji pustit už potřetí (a pokaždé jsem u ní usnula). Trošku jsem doufala, že nová verze bude víc realistická (což je, ale až příliš) a že bude víc odpovídat duchu knihy (ne tak zromantizovaná, ale duchu knihy neodpovídá vůbec).
    Věkový rozdíl mezi hlavními hrdiny mi vadí, tohle si mohli střelit do jakéhokoliv historického filmu, kde by šlo o sňatek dohodou (vždyť to nebylo nic vyjímečného), ale v Angelice mohli ctít aspoň toto.
    Že švihli začátek Angeliky rovnou do příprav na svatbu, bych ještě překousla, ale co provedli s důležitými postavami, mi vadí víc. Její bratránek Filip v roli přítele a ochránce? A co Nicholas? I ta známá scéna, kdy chce Angelika pozbýt své pannenství s někým, koho dobře zná, navíc s někým, kdo je mladý a pohledný - v nové verzi šlo jen o pouhý sex.
    Co mi v nové Angelice chybělo, byla aspoň špetka citu. I ve chvíli, kdy se šla svému manželi "odevzdat" a završit manželský slib, jsem cítila, že šlo jen o završení manželského slibu. Jako by to dělala jen z vděčnosti a ze slušnosti.
    Jedno nechápu - oba filmy, původní i současný, jsou téměř stejně dlouhé, přesto v původní Angelice byl naznačen její vývoj v dětství a mládí, její vývoj vztahu k Joffreyovi, její vztah k dětem, návštěva krále a načrtnutí postav z jeho kruhu, intriky a zatčení, několik pokusů o zabití Angeliky v Paříži i pokusy zachránit Joffreye. To vše celkem logicky a pochopitelně plynulo v původní verzi - kdežto ta nová byla roztříštěná, chaotická a zmatená.
    Navíc, v nově podané Angelice mi všechny tváře splývaly v jednu, jako by tam byl stejný typ lidí. Jediný, kdo se trochu lišil, byl král a pochopitelně Joffrey.
    Novou Angeliku beru jako průměrný film, který by se mi možná i líbil, kdyby nešlo zrovna o Angeliku. V podstatě to bylo úplně zbytečné natočení filmu, který nepřinesl nic převratného, působí poměrně lacině a po skončení na něj každý zapomene. Zbytečná práce, zbytečné peníze a zbytečný čas.
    Škoda, přeškoda.

    OdpovědětVymazat
  3. Mně se nové ztvárnění velmi líbilo. Tušila jsem, že se musím hodně distancovat od Borderieho pojetí. Nejraději bych natočila třetí remake, který by konečně vystihl tu byť krásnou Angeliku, nikoli však jako narcistní Michele, ale ani studenou Noru. Prostě něco mezi. Krásnou holku, jejíž krása je umocněna charizmatem a charakterem, matku bojovnici, několikrát poníženou, pošlapanou, s ostříhanými vlasy atd. V tomto duchu (jak předkládá i román) se Nora této vizi blíží více. Michele je spíše nedotknutelná bohyně, které to tak všechno prochází, kdežto románová Angelika si to dost často i "vyžere". Musím ovšem souhlasit s připomínkou ohledně Filipa, tahle postava se už nemá kam vyvíjet, přitom má tak obrovský potenciál. V původní verzi šarmantní bonviván, občas cholerik, v nové verzi charakterní hrdina. Nebyl ani jedno. Byl to obyčejný postižený v dětství zneužívaný psychouš, kterého Angelika pomalu dostává do normálního prožívání vztahu. Takže pokud se najde ještě jeden borec, který si na toto téma troufne, podívám se i na třetí zpracování...

    OdpovědětVymazat