Ceny české filmové kritiky 2016

V sobotu 28. ledna jsme my, čeští filmoví kritici, rozdávali už posedmé svoje výroční ceny. O tom, jakou strategii kdo v dvoukolovém hlasování zvolil, si můžete podrobně počíst na našich stránkách, kde je také zveřejněn seznam filmů uplynulého roku, o kterých jsme rozhodovali. A samozřejmě tam najdete i kompletní seznam vítězů. Jak se tak dívám na záznam živého vysílání ČT Art, připadá mi letošní předávací show poprvé konečně opravdu dobrá. Stejný pocit jsem měla už včera v divadle Archa, ale oni jsou účastníci přece jen trochu pod vlivem - spíš atmosféry než sponzorského šampaňského Moët & Chandon, jehož na celý velký stůl připadá jen jedna láhev (a pokud sedíte i s takovými ctiteli alkoholu, jakými jsou Tomáš Seidl a Tomášem Pilát, nemáte šanci odlézt po skončení přenosu ze sálu po čtyřech).

Pořadatelský tým tentokrát namixoval humor a informace v povzbudivém, elegantním poměru. Vedle moderátorů Jany Plodkové a Jakuba Žáčka, za kterého po náhlém onemocnění zaskočil duchapřítomný Jiří Havelka, se na scénáři večera podílel i kolega Antonín Tesař - a cítil byl i vklad Tomáše Baldýnského (přičemž naštěstí nešlo o další Kosmo). Vím, že profesionální podoba večera i všechno, co k němu v uplynulých týdnech směřovalo, bylo především dílem členů našeho výboru (a jistě není legrace ve vlastním volném čase a s minimem prostředků organizovat hlasování a navíc dávat dohromady profesionální televizní show). Klobouk tedy dolů, protože slavnostní večer měl švih - také díky absenci "kulturních vložek". Konečně jsme se tak oprostili od všech vzpomínek na mimoňské humory Petra Vachlera, které nezatěžovaly jen Českého lva, ale i charakter některých raných kritických show. O to působivější bylo finále, ve kterém kolega František Fuka s moderátory představil svou recenzi na Rodinný film ve formě melodramu. Vím, že Franta hraje na klavír a skládá, ale myslím, že mi oko zvlhlo i nějakou tou poetickou slzou smíchu. 

Pokud jde o vítěze Cen české filmové kritiky, jsem moc ráda, že nakonec můj oblíbený Rodinný film získal dvě hlavní ocenění - za nejlepší snímek roku a za scénář. Je to skoro rok, co mi Olmo Omerzu poskytl rozhovor (najdete ho tady na blogu) - a jeho úspěch mne moc těší. Škoda, že se k herecké ceně nepropracoval i některý z nominovaných psích herců z jeho Rodinného filmu. Pozérský portrét vražedkyně ze 70. let Já, Olga Hepnarová nepatřil k mým favoritům a považuji ho za silně přeceněný (získal ceny za režii, ženský herecký výkon, kameru /v kategorii nejlepší audiovizuální počin/ a pro objev roku /režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda/). Filmová Hepnarová je pro mne podívanou stejného druhu jako Václavovo rádobyefektní Nikdy nejsme sami (jež přineslo herecké ocenění Miroslavu Hanušovi). Mám radost z vítězství dokumentu Normální autistický film i ocenění Pustiny (v nové kategorii Mimo kino). 

Aby byla reflexe uplynulé domácí filmové sezóny kompletní, je ovšem třeba udělit ještě České lvy. (Pokud jde o srovnání preferencí kritiků a členů české filmové Akademie, věnovala jsem se jim ve zvláštním textu.)

/foto: díky Cenám české filmové kritiky/

Akademici vs. kritici: Nominace na filmové ceny 2016

(TENHLE TEXT JSEM PSALA PRO REVUE) Sezóna domácích výročních ocenění vrcholí: byly uděleny Trilobity a známe nominace na České lvy a Ceny české filmové kritiky.14. ledna své audiovizuální ceny Trilobit udělil Filmový a televizní svaz – FITES. O dva týdny později, 28. ledna, vejdou slavnostně ve známost Ceny české filmové kritiky. Týden poté – 4. března – kvalitativní bilanci loňského filmového roku uzavře Česká filmová a televizní akademie – ČFTA, jež rozdá nejznámější a nejprestižnější domácích ocenění – České lvy.

FITES uděluje své ceny prostřednictvím sedmičlenné poroty složené z tvůrců i kritiků, pokrývá teoreticky celou oblast audiovize a pracuje s tematicky rozvolněnými kategoriemi (které mu umožnily ocenit třeba i televizní reportáž Účastníci zájezdu). Trilobit nemá takovou popularitu jako časově následující oborové ceny, funguje však každoročně jako předskokan dvojích, výrazně víc medializovaných ocenění – „lvích“ cen filmových profesionálů, tedy tvůrců, a cen udílených „netvůrci“ – filmovými publicisty.

Ať budou výsledky jakékoli, podle udělených Trilobů a obou „nominačních seznamů“ je patrné, že rok 2016 byl z řady důvodu obtížně popsatelný. Oba tyto seznamy si dovolím srovnávat – a to navzdory skutečnosti, že akademici nominují v patnácti kategoriích pět titulů a kritici v devíti kategoriích jen tři. Navíc se udíleči Lvů víceméně drží opulentního vzoru Americké akademie, kdežto „kritické“ kategorie prošly během sedmi let svého trvání radikálním zeštíhlením.

Rok 2016 působí na první pohled výjimečně: na jedné straně v loňské produkci téměř chybějí umělecky sebejisté tituly významných českých tvůrců, na druhé kina zaznamenala rekordní návštěvnost, a to s významným podílem českých filmů (Anděl Páně 2, Lída Baarová, Bezva ženská na krku, Teorie tygra).

Poprvé v sedmileté historii „konkurence“ mezi Českým lvem a kritickými cenami vnímáme v nominacích značný rozdíl preferencí: nominacím na Českého lva dominují filmy Masaryk (14 nominací), Anthropoid (12 nominací) a Učitelka (9 nominací), zatímco v nominacích na Ceny české filmové kritiky se prosadily snímky Já, Olga Hepnarová a Rodinný film (oba po šesti nominacích). Příběh české vražedkyně, který jako svůj debut natočila dvojice Petr Kazda a Tomáš Weinreb, má osm „lvích“ nominací a stejně jako komorní drama Olma Omerzua se uchází i o Českého lva za nejlepší film.

Mezi třemi tituly, které kritici nominovali na nejlepší film roku, je ovšem i animovaný snímek Lichožrouti. Ten už získal Berounského medvídka, což je cena Dětské poroty udělovaná v rámci Trilobita. Od kritiků může rodinné dobrodružství Galiny Miklínové dostat ještě cenu za nejlepší audiovizuální počin, od akademiků však jen Českého lva za nejlepší scénografický počin.

Důvodem, proč kritici na rozdíl od akademiků vůbec nezohlednili historická dramata Masaryk a Anthropoid, je odlišný statut obou organizací. Anthropoid britského režiséra Seana Ellise, který už získal „lví“ nestatutární Cenu filmových fanoušků, kritici nepovažují za českou produkci, takže o něm vůbec nehlasovali, stejně jako o Masarykovi, který podle jejich statutu neměl v roce 2016 premiéru „v komerčních kinech“. ČFTA o Masarykovi hlasuje, protože jí stačí, aby byl film uveden „v České republice (i) v jednom komerčním kině po dobu sedmi po sobě jdoucích dní“. Právě s tím kalkuloval producent Rudolf Biermann, který sice premiéru Masaryka nasměroval na 9. března, ale v prosinci film celý týden promítal v pražském kině Lucerna. Tato limitovaná premiéra byla uspořádána právě s ohledem na status Českých lvů – a alespoň podle nominací je zjevné, že Biermannovi jeho kalkul vyšel.

O filmech Masaryk a Anthropoid ze stejných důvodů jako kritici nehlasovala ani porota Trilobita. Zohlednila – a dokonce ocenila – však celovečerní dokument ruského režiséra Vitalije Manského V paprscích slunce, na jehož produkci se podíleli i čeští producenti Vít Klusák a Filip Remunda. Český podíl však působí natolik menšinově, že ho vážně nebrala ani ČFTA (natož kritici).

Pokud jde o odlišnosti, panují rozdílné názory už na to, kolik a jakých filmů se loni dočkalo relevantního uvedení do kin. Sto dvanáct hlasujících akademiků (z celkového počtu 277 členů ČFTA) vybíralo podle svého statusu z celkem 71 celovečerních titulů, z nichž bylo 42 hraných, 29 dokumentárních a jeden animovaný film. Kritici měli, zřejmě z podstaty své profese, o hlasování výrazně větší zájem než tvůrci: hlasovalo jich v druhém kole všech 49 a vybírali v souladu se svými pravidly z 57 filmů (39 hraných a 18 dokumentárních titulů). Rozdíl v počtech je nejzřetelnější u dokumentů: akademici zahrnuli do hlasování i tituly, které neměly zřetelnou distribuční kinopremiéru (např. filmy Jiří a Otto Bubeníček, O čo ide Idě, The Way of Mettalist nebo Zlatý muž z Ria). V jejich hlasování ovšem – poněkud sporně – figurovalo třeba i nově sestavené pásmo starších animovaných filmů Pojar dětem.

Ceny odrážejí změny i nejasnosti 

Čeští filmoví kritici se nezřekli jen Anthropoidu, natočeného v angličtině a s převážně zahraničními herci a členy štábu, ale i dokumentu Bratříček Karel. Snímek polské režisérky Krystyny Krauzeové akademici naopak zařadili mezi pět titulů nominovaných na nejlepší dokument roku. Mezi nominovanými v této kategorii u akademiků i kritiků je ovšem shodně dokument Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara FC Roma, který získal v rámci trilobitích cen FITESu Zvláštní cenu poroty.

Kritikům se – alespoň podle počtu nominací soudě – líbil i Normální autistický film režiséra Miroslava Janka a střihová Zkáza krásou režisérů Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny. Televizní dokument Odvaha režiséra Pavla Štingla, který získal Trilobita, v nominacích kritiků a akademiků nefiguruje vůbec, přestože akademici ještě loni hlasovali v kategorii nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál, jež byla letos sloučena s kategorií nejlepší dokumentární film (a tím prakticky zlikvidována). Akademici, kteří z dokumentů nominovali ještě Normální autistický film a Zákon Helena (režie Petra Nesvačilová), ovšem už druhým rokem udílejí ceny za televizní tvorbu, letos dokonce ve dvou kategoriích.

V posuzování kvalit televizní tvorby se nejdál dostal FITES, jehož porota „hlavního“ Trilobita udělila seriálu Pustina. Ten může zabodovat i u kritiků, a to v kategorii Mimo kino (kde bude ovšem soupeřit s animovaným filmem Jana Sasky Happy End a internetovým hitem Semestr).

Pokud jde o tematicky shodné kategorie, vedle nejlepšího hraného a dokumentárního filmu sdílejí akademici a kritici i kategorie režie a scénář. V těch se víceméně opakují tituly spojované s nominacemi na nejlepší film. Výjimku tvoří v očích kritiků drama Nikdy nejsme sami (Petr Václav – nominace za režii) a minimalistický Prach (Vít Zapletal a Václav Hrzina – nominace za scénář).

V oblasti ženských hereckých výkonů vedle zmíněných „trvalek“ u akademiků nominačně rezonují i komerčně úspěšné tituly: Teorie tygra (nominace za hlavní roli – Eliška Balzerová), Lída Baarová (nominace za vedlejší roli – Simona Stašová) či nedoceněný horor Polednice (nominace za vedlejší roli – Daniela Kolářová). Za zmínku možná stojí, že FITES sice udělil jen jednu cenu hranému filmu (šlo o hodinový studentský snímek Terezy Kovářové ZOO), zato však kurtoazně ocenil Emílii Vášáryovou za herecký výkon v alkoholickém dramatu Eva Nová. To se ovšem coby „slovensky působící“ projekt vůbec nedostalo do seznamu českých distribučních premiér, a to jak ze strany ČFTA, tak ze strany Cen kritiky.

Kategorii vedlejších rolí kritici zrušili. V rámci mužských hereckých výkonů nicméně i u nich – stejně jako u akademiků – boduje Jiří Bartoška v Teorii tygra. Nejčastěji nominovaným hercem roku je pak Karel Roden: akademici ho nominovali za Masaryka a Nikdy nejsme sami, kritici za Rodinný film. Největší domácí divácký hit Anděl Páně 2 má šanci bodovat především ve vedlejších, technických kategoriích, vynesl však nominaci na mužské herecké výkony Ivanu Trojanovi (hlavní role) a Boleslavu Polívkovi (vedlejší role).

Zatímco akademici světí klasické kategorie pro hlavní členy štábu (kamera, střih, hudba, scénografie, zvuk, kostýmy, masky), kritici původní systém zjednodušili na pouhou jednu kategorii – Audiovizuální počin. V ní jsou nominováni dva kameramani (Adam Sikora – Já, Olga Hepnarová, Lukáš Milota – Rodinný film) a Galina Miklínová za animaci Lichožroutů. Kritická Cena innogy pro objev roku pak působí zbytečně, neboť v rámci nominací nic neobjevuje, ale jen opakuje (Jan Saska – Happy End, Adam Sedlák, Ondřej Kopřiva, Jakub Jíra – Semestr, Tomáš Weinreb, Petr Kazda – Já, Olga Hepnarová).

Letošní sezóna cen může být výjimečná i v tom, že kvůli přijetí filmů Anthropoid a Masaryk do hlasování mohou Čeští lvi masově poputovat z Česka – ať už se prosadí zahraniční herci (Arly Joverová, Hans Zischler – Masaryk, Cillian Murphy, Jamie Dornan – Anthropoid) či některý z řady zahraničních členů štábu (včetně třeba Seana Ellise, který má velkou šanci, ať už coby producent, režisér, scenárista nebo kameraman). Bude nepochybně zajímavé sledovat, zda v druhém kole zafungoval v hlasujících členech Akademie nějaký vlastenecký pud.

Některé prestižní herecké ceny mohou ovšem letos – a to jak z rozhodnutí akademiků, tak z rozhodnutí kritiků – skončit v Polsku (Michalina Olszanská – Já, Olga Hepnarová) nebo na Slovensku (Zuzana Mauréryová – Učitelka).

Podoba nominací je každopádně zrcadlem řady nových skutečností, které začínají měnit tvářnost českého filmu, ať už jde o narůstající počet „nečesky“ působících koprodukcí či o množství titulů opírajících se o jinou než klasickou distribuci a volících nové distribuční strategie.

Film o Masarykovi bude... ale jiný

Adaptace životopisné novely Lenky Procházkové - Pan ministr -, která se měla původně natáčet na sklonku roku 2011, mne strašila ve zlých snech řadu let. Důvodem byla (ne)kvalita scénáře a herecká účast Miroslava Donutila v roli Jana Masaryka. Česká televize tehdy usoudila, že "scénář je natolik kvalitní a látka natolik zásadní", že se místo televizního projektu rozhodla realizovat film pro kina. Začátek natáčení byl přesunut, finance hledány zřejmě marně, a projekt ukázkově usnul. Součástí toho příběhu bylo trestní oznámení, které Procházková podala na režiséra Otakara Vávru s tím, že si část jejího textu uzmul do svého masarykovského filmového scénáře. Český režisérský klasik zatoužil realizovat svůj masarykovský projekt po roce 1989, nesehnal však na něj peníze. (Novela Procházkové vyšla v roce 1996). 

Nyní společnost IN Film a Rudolf Biermann ohlásila projekt s pádným názvem Masaryk. Koproducenty filmu jsou Česká televize, RTVS: Rozhlas a televízia Slovenska a ZDF / Arte. Pod scénářem snímku, který bude mít premiéru v březnu 2017, jsou podepsáni Petr Kolečko, Alex Königsmark a Julius Ševčík, který je současně jeho režisérem. Autor Restartu a Normalu podle traileru zřejmě opět vsadil na efektní, dynamickou prezentaci, která rozmetá zažité představy o historické osobnosti. V upoutávce vypadá Jan Masaryk jako mix politika a bohéma, který si život na plátně tu a tam explicitně okoření drogami a sexem. Očekávání Masaryka zpříjemňuje obsazení Karla Rodena do titulní role. Čtyřiapadesátiletý herec už ztvárnil v televizním Zločinu v Polné T. G. Masaryka, tedy Janova otce, přičemž jeho autoritativní výkon patřil ke světlým momentům dvoudílného televizního filmu Viktora Polesného. Ševčíkův Jan Masaryk ovšem podle upoutávky vypadá, jako by ho Roden šmrncnul svým Janem Saudkem z Fotografa.        

V Masarykovi se objeví i další populární domácí herci: Oldřich Kaiser jako prezident Edvard Beneš, Jiří Vyorálek coby Konrád Henleina a Robert Jašków v roli Emanuela Moravce. V Ševčíkově filmu nemůže chybět modelka: v roli jedné z hrdinových  přítelkyň se objeví Eva Herzigová. Masarykovu snoubenku Marcii Davenportovou, kterou v Panu ministrovi měla hrát Ivana Chýlková. 

Noir Film Festival aneb psycho, kam se podíváš

Na Noir Film Festival jsem se chystala už v uplynulých letech, teprve letos jsem ovšem získala patřičnou motivaci. S dramaturgy festivalu Janou Bébarovou a Milanem Hainem jsem totiž dělala nedávno rozhovor do své rodné Revue Filmového přehledu - a dostala pak od nich laskavé, osobní pozvání na Křivoklát přijet. Program navíc letos vypadal neodolatelně (i když akce včera skončila, můžete se na něj podívat tady). Čtvrtý ročník  malého festivalu konaného programově v prostředí českého hradu trval čtyři dny - od 18. do 21. srpna. Přijela jsem v sobotu ráno a užila si dva dny nezkaleného diváckého potěšení.

Tři Olivie de Havillandové
v Temném zrcadle

Charakter Film Noir Festivalu samozřejmě připomíná spíš "sedmdesátkový" Krnov než MFF Karlovy Vary nebo Letní filmovou školu, a to jak sympatickou cinefilskou atmosférou, tak omezenou kapacitou daného prostoru (což samozřejmě souvisí). Městečko Křivoklát má problém ubytovat najednou víc lidí a také šestice míst, ve kterých se v hradním areálu promítá, pojme spíš hloučky diváků než davy. Od toho všeho se odvíjí komorní charakter akce, do jehož nálady zapadají i náhodní diváci - turisté, kteří se kromě návštěvy hradu spontánně rozhodnou ještě zajít do kina. Být křivoklátským noirovcem ovšem není turismus z líném letním rytmu - znamená to spíš stihnout pět šest filmů denně a projekce pečlivě prokládat návštěvami hradního bufetu (jídlo, pivo) a tematických festivalových stánků (káva, víno, lihovina). Pružnost vyžadovalo i různorodé klima v sálech: projekce, letos pojmenovaná po jubilantovi Kirku Douglasovi, se nalézala v bývalé varně hradního pivovaru a bylo v ní jako v morně. Na nádvoří a ve většině dalších projekčních míst pak panovalo teplé, slunečno-deštivé léto. Sobotní večer měl vyvrcholit projekcí Hitchcockovy Rozdvojené duše (1945) pod hvězdami, totiž na horním hradním nádvoří, předpověď počasí si však vynutila změnu: i v Královském sále ovšem naštěstí přelétali přes plátno netopýři.

Psychiatr a jeho frustrovaná manželka:
Premingerovo Ve víru

Pokud jde o program, domnívala jsem se, že ze sekce nazvané Freudovský noir udělám jen ochutnávku. Pouze dva z filmů, které jsem viděla, se však obešly bez postav psychiatrů a jejich pacientů. Nenacpaly se jen do akčního thrilleru Lineup (1958, režie Don Siegel) a noir westernu Surová kůže (1951, režie Henry Hathaway), který je mimochodem jednou ze zjevných inspirací Tarantinových Osmi hrozných.  To ovšem neznamená, že by bdělý lékařský dohled nepotřebovali i zloduši z těchto filmů. Posunutá psychika k noiru totiž patří skoro nedílně. Postavy a motivy spojené s psychiatrií (a populárním freudismem zvláště) se do filmu noir nedostaly náhodou: poválečná Amerika byla i světem traumatizovaných vojenských veteránů, a polehávat na psychoanalytikův gauč chodily i mnohé hollywoodské celebrity. Producent Daryl O. Selznick se rozhodl své pozitivní zkušenosti s psychoanalýzou promítnout do Rozdvojené duše (nad jejíž odbornou správností bděla osobně jeho analytička May Rommová, s níž se prý režisér Hitchcock hodně hádal). Scenárista Ben Hecht využil zápletku točící se kolem psychoanalýzy nejen v tomto Hitchcockově romantickém dramatu, ale i v psychothrilleru Ve víru (1949, režie Otto Preminger), kde se utkají podlý hypnotizér, úspěšný psychiatr a jeho odcizená manželka-kleptomanka. Nakládání s psychiatrickou a psychoanalytickou vědou bylo ovšem tady i v jiných noirových příbězích mnohem volnější.  

Zdravotní sestra se zamilovala do
nesprávného muže

V Uličce přízraků (1947, režie Edmund Goulding) jde sice o vzestup a pád falešného "mentalisty"(skvělý Tyrone Power), důležitou roli však hraje i vykladačka karet, která hrdinův osud předpoví pomocí tarotu. V roli krásné, chladnokrevné zlodušky se pak objevuje psychoanalytička Ritterová, která nahrává tajně zpovědi svých klientů na gramofonové desky a zneužívá informace k jejich vydírání. (Šlo možná o dobovou praxi, neboť na gramofonové desky si nahrával své terapie i hrdina Ve víru.)  Také protagonistka Posedlé (1947) je postavou, jejíž osud zkomplikuje noirová psychóza. Než se ovšem hrdinka Joan Crawfordové ocitne v odborné péči, napáchá se svou fanatickou láskou k povětrnému architektovi mnoho zla. Na další psychonoir - Hitchcockovo Vertigo - jsem nešla, mám ho nicméně stále v dobré paměti jako brilantní "snový" příběh o možná nejsložitější filmové psychoterapii, jaké se může dostat hrdinovi strádajícímu pocitem viny.  

Pokud jde o Temné zrcadlo (1946), režie Robert Siodmak), kterým jsem svou křivoklátskou jízdu zakončila, jde o příběh identických dvojčat, z nichž jedno trpí vražednickými sklony. Na postavě psychiatra pak je úkol rozeznat, která z krásných sester (v důmyslném podání Olivie de Havillandové) si zaslouží basu a která snubní prstýnek. Důležitými nástroji vědeckého zkoumání se stávají Rorschachův test a lékařovo srdce, jež je ostatně neomylným barometrem i v případě doktorky Constance Petersonové z Rozdvojené duše.  

(Rozhovor s Janou Bébarovu a Milanem Hainem najdete tady na stránce Revue Filmového přehledu.)

Jednoho dne v MATu aneb dramaturgové jsou taky hvězdy

V poslední době se trochu pletu do dramaturgie. Ostatně je to obor, který jsem kdysi vystudovala na FAMU, i když jsem od něj nadlouho zběhla k filmové publicistice. Tak se stalo, že jsem dneska byla na slyšení před Radou Fondu kinematografie ohledně jednoho projektu, který budu zřejmě dramaturgovat. (Producentka a režisér se omluvili, byli v zahraničí na festivalu se svým předchozím snímkem.) Nevím, jak to po mém výstupu s projektem dopadne, ale o tom vlastně psát nechci.

Slyšení se konalo v MATu na Karlově náměstí a po něm jsem si šla dát dolů do restaurace oběd. Tam jsem zjistila, že tenhle nápad měli zřejmě asi všichni žadatelé. V podzemí MATu došlo k takové kumulaci tvůrčích mozků, jakou nezažijete ani na festivalu ve Varech. Příčinou je fakt, že Rada dává každému žadateli o státní příspěvek pouhých deset minut (během slyšení na zdi dokonce odtikávají vteřinu za vteřinou, což je docela frustrující, pokud se necháte). V restauraci u jednoho stolu seděl producent Čestmír Kopecký, u dalšího jeho kolega Viktor Schwarcz s režisérem Robertem Sedláčkem, objevil se Petr Marek (a zase hned zmizel). A právě svižně přibíhal dramaturg Kristián Suda... Režisér Pavel Göbl s dramaturgem Janem Gogolou st., byli sice na řadě až po mně, ale nadlábli se už předtím.

Byla jsem na takové akci poprvé, tak mne to poctivě fascinovalo. A došlo mi, že jsem vždycky obdivovala režiséry víc než herecké hvězdy - a že si dneska taky nesmírně vážím dobrých dramaturgů! Ono není tak úplně pravda, že českému filmu chybějí dobří autoři - chybějí mu spíš dobří četníci.

P.S. 22. 7. Asi bych měla dodat, že externě pracuju už delší dobu pro Fond kinematografie jako obsahový expert. Vím tedy, že v poslední době došlo k nebývalému zviditelnění osoby dramaturga: k žádosti se totiž vedle nejrůznějších náležitostí nově přikládá i dramaturgická explikace.

P.P.S Ten grant jsme nedostali. 

Oscar 2016

Osmdesátý osmý oscarový ročník přinesl překvapení v podobě zlaté sošky za nejlepší film: tu získal příběh podle skutečných událostí Spotlight (do našich kin ho uvede v dubnu společnost Falcon, původně se ovšem do uvedení příběhu o investigativním vyšetřování pedofilie v katolických kruzích žádný český distributor nehrnul). Film Thomase McCarthyho získal také druhého z pěti "hlavních" Oscarů - za scénář (McCarthy, Josh Singer). Potěšilo mne, že nejúspěšnějším titulem se nestal protěžovaný Revenant: Zmrtvýchvstání (který měl dvanáct nominací), ale ultimativní "komerční" sci-fi spektákl George Millera Šílený Max: Zběsilá cesta, který z deseti nominací proměnil sedm. (V "technických" kategoriích, které obvykle vyhrávají mainstreamové hity, tak na celé čáře porazil nové Hvězdné války, které měly pět nominací). Osobně mne mrzí neúspěch vynikajícího Marťana Ridleyho Scotta, který neproměnil ani jednu ze sedmi nominací. I proto osmasedmdesátiletý Scott už tak dobrých filmů nejspíš moc nenatočí. Členové Akademie letos neprotežovali ani jiného osvědčeného a zajímavého veterána (a dalšího mého oblíbence) - Stevena Spielberga. Most špionů měl přitom šest nominací (i když zlatá soška pro Marka Rylance mne potěšila).

Také mám radost z prvního Oscara Ennia Morriconeho (Osm hrozných). Ten Tarantino se z oscarového krupobití nějak vytratil, že? Ano, a Leonardo DiCaprio to konečně dostal, i když bych byla raději, kdyby to bylo za některý film, který dělal s Martinem Scorsesem. :-)

Kompletní seznam ocenění najdete tady. 

Kalamita jménem Řachanda

Alice Nellis se Sedmerem krkavců nebo Jan Svěrák se Třemi bratry nedávno dokázali, že česká filmová pohádka nemá ještě zdaleka odzvoněno. Režisérka Marta Ferencová v Řachandě naopak předvádí, jak se mnohé dobře míněné a pracné snahy mohou proměnit v absolutní filmové zlo. Autorka ze Slovenska, která má na svém kontě především tamní mutaci populárního televizního seriálu Ordinácia v ružovej záhradě (2007), do svého celovečerního filmového debutu vložila zjevně mnoho nadějí a elánu, zkombinovaných však s až nevídaně špatným vkusem a zřídkakdy viděným amatérismem. Navzdory názvu signalizujícímu veselou pohádkovou podívanou se Ferencová bezúsměvně a tragicky minula se samotným pohádkovým žánrem.

Ten vyžaduje stylizaci založenou na věrohodnosti a kompaktnosti daného fikčního světa. Tragédie Řachandy spočívá už ve výběru herců: kupříkladu představitelka rozmazlené princezny Markétky, Denisa Pfauserová, je možná hezká a herecky schopná, její tvář se však do pohádky nehodí a neumí ani chodit v kostýmu (ten je navíc nebývale "žertovně" ošklivý). Schopnost sladit různorodé, často známé a výrazné herce, pak režisérce chybí. Řachanda tak nabízí nejrůznější izolované, nesourodé komické výstupy, v nichž vycházejí zvláště trapně Jan Hrušínský jako slabošský král a Vilma Cibulková coby vládkyně kouzelného lesa. Řachanda se známými jmény jen hemží. Možná projekt na začátku pro celebrity typu Petra Čtvrtníčka, Ester Kočičkové či Oldřicha Kaisera vyhlížel lukrativně a/nebo zábavně. ve filmu to ovšem vypadá, že zjevně jen Bolek Polívka se (v roli lakomého Theofila) nepřestal bavit. Za zmarněný můžeme označit zvláště herecký potenciál Polívkova syna Vladimíra, který v jedné z hlavních rolí coby zlodějíček Kuba nadmíru horlivě dokazuje své komediální schopnosti. V rukou jiného režiséra by mohla vzniknout i spousta legrace. V plném předpremiérovém kině však Kubovy eskapády provázelo mrazivé ticho. Režisérka přizabila i zjevný talent Aleše Bílíka, představujícího Kubova kamaráda a princeznina nápadníka Matěje. (Bílíka naštěstí letos uvidíme ještě v Křižáčkovi, kde se podřídil režijnímu vedení Václava Kadrnky).

Největší lítost vzbuzují představitelé kouzelných obyvatel Černého lesa. Kolem Cibulkové se hemží pišišvoři ukradení z Avatara (bojovné "elfky" nabarvené na zeleno) a Jacksonových tolkienovských adaptací (hobití "puci" ztvárnění trojicí liliputích herců jsou zvláště k politování). Vzniklé bytosti jsou výsledkem poctivého úsilí maskérů a trikařů, musejí se však z vůle autorky a kameramana pinožit v realisticky snímaném, prosluněném lese vyzdobeném umělohmotnými rostlinami. Nic takového se už nevidí ani v laciných televizních produkcích.  Je naprostou záhadou, jak se zkušenému kameramanovi Peteru Bencsíkovi povedlo tak okázale nezačlenit pohádkové postavy do filmového obrazu. (Jediným skutečně pohádkově snímaným objektem v celém filmu zůstává celek Černého lesa.) Pohádky Zdeňka Trošky vycházejí ze srovnání s Řachandou jako brilantně stylizovaná díla, jejichž autor přesně ví, co a proč dělá (i když s tím jako diváci samozřejmě nemusíme souhlasit).

Nemohoucnost Marty Ferencové  a jejího až kongeniálně zmateného štábu se vzácně sešla se scénářem producenta a hudebního skladatele filmu, Daniela Miňovského. (Doufejme, že komedie Prázdniny v Provence, které podle jeho předlohy natáčí Vladimír Michálek, mají lepšího dramaturga.) Příběh přeplácaný nevyužitými motivy těsně před koncem vyloví z kapsáře docela nový, silný a dramatický motiv, s nímž se však nepracuje filmově, ale pouze se o něm překotně mluví. (Klíčovou roli - promiňte mi ten spoiler - hraje i skvrna velikosti mexického dolaru na Matějových zádech.) V té chvíli se pozornějšímu divákovi zazdá, že scénář možná původně nebyl tak děravý, ale že při střihu možná ledaccos důležitého vypadlo. 

Nevím a ani nechci vědět, co všechno se tvůrcům stavělo do cesty při práci na filmu, který určitě na začátku nechtěl být nosičem hlouposti, neumětelství a mizerného vkusu. Myslím ovšem, že nad hotovou Řachandou je naprosto amorální kalkulovat s tím, že děti jsou debilové a nepoznají špatný film. 

Řachanda

ČR 2016, 104 minut
Režie: Marta Ferencová
Scénář: Daniel Miňovský
Kamera: Peter Bencsík
Hudba: Daniel Miňovský, Jan Kolář

Hrají: Vladimér Polívka (Kuba), Aleš Bílík (Matěj), Denisa Pfauserová (princezna Markétka), Bolek Polívka (Theofil), Jan Hrušínský (král), Vilma Cibulková (Paní lesa), Martin Pechlát (rytíř), David Novotný (dřevorubec), Jaromír Nosek (ceremoniář), Oldřich Kaiser (ponocný), Petr Čtvrtníček (velitel stráže), Ester Kočičková (dvorní dáma)

Premiéra: 25. 2. 2016

Lucká válka z Trnkových Starých pověstí českých

Výstava Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu v pražském Veletržním paláci skončila 7. února. Řadu tematických projekcí v kině Ponrepo, které byly její nedílnou součástí, ovšem až 13. února uzavírajíStaré pověsti české. Legendární loutkový snímek Jiřího Trnky z roku 1952 – zvláště epizoda o Lucké válce – má k danému tématu stále ještě co říct. Trnkovy Staré pověsti české, vnímané v kontextu některých jiných filmů z tematické přehlídky (především Žertu /1968/) lákají ke zkoumání dalších souvislostí. 

Těch se samozřejmě dotkl i komplexní sborník, jejž loni u příležitosti digitalizace filmu pro NFA precizně uspořádala Lucie Česálková.Víme, že historické filmy vypovídají především o době, ve které vznikly, a o společnosti, pro kterou byly natočeny. Jak filmy samotné, tak reakce na ně pak zase rezonují s časy, ve kterých se k nim vracíme. Jak píše v rámci sborníku i Martin Čuřík, adaptaci Starých pověstí českých Aloise Jiráska sám Jiří Trnka natáčet nechtěl, mimo jiné proto, že je považoval za námět spíše pro hraný film. Téma mu bylo přiděleno na základě delegování Jiráskova díla jako vhodného ideologického nosiče, jež komunističtí ideologové provedli už v listopadu 1948 a jež vedlo k realizaci celé řady hraných filmů. Dnes působí dobové povýšení obrozeneckého prozaika na historiografa absurdně, Trnkovy Staré pověsti české však můžeme obdivovat také jako dílo, které se důstojně, vnitřně poctivě a umělecky velmi odvážně dokázalo vypořádat s požadavky doby.

Trnkův film nese rysy dobově ideologicky „správného“ snímku, představuje však dodnes platný příspěvek k tématu „české národní povahy“ – především v epizodě o Lucké válce, kterou film vrcholí. Ta coby krátký film získala v roce 1958 zvláštní čestné uznání na MFF v Londýně (Trnkův snímek byl brutálně rozkouskován a jeho jednotlivé části byla prodávány do zahraničí samostatně). Lucká válka tvoří v rámci celého filmu významný celek, a to z mnoha důvodů. Právě ona dokazuje, že Trnkův film nebyl (a není) zábavou pro děti – a to jak kvůli umělecké a myšlenkové náročnosti, tak kvůli „drastickému“ obsahu bitvy mezi kmeny Čechů a Lučanů – počínaje vypouštěním „bojových“ ptačích dravců a vlků přes zvířecí vzhled Lučanů, vražednou bitevní řež, potyčku Čestmíra s luckých velitelem Vlastislavem, jeho mučivě dlouhý skon až ke scéně z bitevního pole pokrytého mrtvolami. Temnou působivost bitvy s Lučany nemůže zastřít ani skutečnost, že pro Čechy šlo o bitvu vítěznou, vtělenou do radostného finále celého filmu.

(Pokračování textu najdete na stránce Revue, pro kterou jsem ho napsala.)

Nová upoutávka na bondovku pro horké letní dny

Vrcholí psí dny, Polabí stíhají horko a sucho a na Letní filmovou školu jedu až začátkem příštího týdne. Myslet v tomhle vedru filmově by byla marná pošetilost. Povrchní úlevu snad i vám přináší nová, chladivá upoutávka na listopadovou bondovku, Šestého listopadu budeme mít premiérově jasno. Teď je jisté hlavně to, že Sam Mendes se po ultimativní "převodové páce" ve Skyfall posouvá dál (a ve hře je prý i jeho režie pětadvacáté bondovky plánované na rok 2018). Proměna autora nonkonformních dramat zaměřených proti establishmentu (Americká krása / 1999, Mariňák / 2005, Nouzový východ / 2008) v dělníka v továrně značkové série není nelogická (už kvůli stylovému retru Road to Pedition / 2002). Mendes a scenárista John Logan (Gladiátor, Letec, Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, Rango, Hugo a jeho velký objev) představují v bondovském filmovém universu riskantní, ale podivuhodně účinnou sázku producentů na kvalitu. "Podvratnost" a mainstreamová "artovost" jejich předchozí práce zaručuje neobvyklost - tedy v mezích bondovského zákona. Stejným způsobem producenti uvažovali už při výběru Marca Forstera pro Quantum of Solace, ten byl ovšem poněkud příliš nonkonformní.

Ale nepřemýšlejme probůh v tom vedru! Další fáze proměny agenta 007 z šupáka v elegantní, chladnokrevný stroj na zabíjení bude v podání Daniela Craiga pravděpodobně působivá. Ralph Fiennes se vrátí jako šéf M, Naomie Harrisová se opět převtělí v emancipovanou sekretářku Moneypenny a Ben Wishaw znovu přijal roli zbrojíře Q. Padesátiletá Monica Belluciová je historicky nejstarší bondgirl s italským jménem Lucia Sciarraová. Sekundovat jí bude francouzská kráska Léa Seydouxová coby Madeleine Swannová. Christoph Waltz má na role zloduchů certifikát, a v příběhu o všemocné zločinecké organizaci Spectre jeho Franz Oberhauser určitě nebude hrát vedlejší roli. Dějiště: slunný Řím a zasněžený sever... Jdu si dát nohy do škopku se studenou vodou, zavřu oči.... Mmmmmm.

Restaurování české klasiky na MFF Karlovy Vary

Na MFF Karlovy Vary se před čtyřmi lety uskutečnila slavnostní premiéra digitálně restaurovaného historického dramatu Marketa Lazarová. Návrat domácího kinematografického klenotu k divákům se opíral o dlouhodobou koncepci ministerstva kultury, bezprostředně však k němu přispěl festival, který oslovilo technické specialisty z pražské společnosti studia UPP. V roce 2012 podnítil vznik Nadace české bijáky, která během tří následujících let koordinovala a po finanční stránce zajišťovala restaurování satiry Miloše Formana Hoří, má panenko, poetického dramatu Vojtěch Jasného Všichni dobří rodáci a oscarové tragikomedie Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky.

Letos se festivaloví diváci na slíbenou restaurovanou verzi jiného Menzelova populárního snímku – Postřižin – těšili marně. Mezi zúčastněnými subjekty totiž došlo k roztržce, která otřásla jistotami ukotvenými ve smlouvě uzavřené v červnu 2013 mezi Nadací české bijáky, Národním filmovým archivem a společností Film Servis Festival Karlovy Vary. Archiv uvedl na festialu Finále Plzeň Staré pověsti české Jiřího Trnky, na jejichž restaurování se však místo UPP podílela maďarská společnost Magyar Nemzeti Filmalap. NFA si ji vybral v mezinárodní soutěži a podle něj je zkušenější a lépe vybavená pro práci s archivními filmy než kdokoli jiný u nás.

Spory mezi NFA na jedné straně a UPP a Nadací české bijáky na druhé propukly už během restaurování Ostře sledovaných vlaků. NFA byl obviněn, že práce prodražil, neboť předal se zpožděním zdrojové materiály pro digitální skenování. Konflikt, jenž vyvrcholil žalobou, již na Nadaci podal NFA, pokračoval v průběhu loňského roku. Netýkal se jen kompetenčních sporů kolem účetnictví, ale i otázek kolem podoby samotného restaurátorského procesu. Do hry vstoupila i Asociace českých kameramanů, jejíž někteří zástupci tvrdí, že za zesnulé tvůrce by měly na restaurování dohlížet profesní asociace a komory.

NFA zastává „puristickou“ metodu restaurování založenou jen na eliminaci dodatečných poškození na filmovém pásu. Odstranění chlupů, jež se zachytily na kamerové okeničce, či prolínacích značek určených promítači, je podle archivářů zásahem do původní podoby díla. Spíš než o „etické“ otázky jde ovšem o tvrdohlavost, zádrhely v komunikaci – a samozřejmě o finance. Digitalizace slouží hlavně k tomu, aby se „filmové zboží“ znovu mohlo dostat do oběhu, ať už v televizi, v digitalizovaných kinech či na internetu. Restaurování ve špičkové kvalitě 4K je pracné a nákladné (stojí kolem milionu korun). Pouhý digitální přepis umožňující televizní vysílání v HD kvalitě se dá pořídit za pouhé desítky tisíc korun.

Většinovým divákům je však nejspíš jedno, kdo se o novou podobu díla zasloužil a jakým způsobem k ní dospěl. A nebude zřejmě ani vnímat, zda jde o technicky skutečně "ideální" podobu. Varské publikum se tak radovalo z restaurované verze Vynálezu zkázy Karla Zemana - a neřešilo, že se na ní nepodílel NFA, ale Nadace české bijáky ve spolupráci s Muzeem Karla Zemana a Českou televizí. Té se o lukrativní sledovanost postaralo i paralelní uvedení oblíbeného filmu na veřejnoprávních obrazovkách.

(Tenhle text, pokoušející se čtenáře na dané, malé ploše stručně  uvést do současné situace kolem restaurování, jsem psala z Karlových Varů pro E15. Za možnost uveřejnit článek i zde na blogu redakci děkuji.) 

Hvězdy ve Varech

Laskavá nabídka spolupráce kolegů z E15 mi umožnila pracovně pobývat po celou dobu na MFF Karlovy Vary. Viděla jsem dost zajímavých filmů (jako každoročně hlavně těch starých) - a potkala jsem i nějaké ty hvězdy.  Tou největší pro mne byl režisér George A. Romero, jehož Noc oživlých mrtvol patří mezi mé vůbec nejoblíbenější filmy. Romero má culík, vypadá na víc než na pětasedmdesát, výmluvně gestikuluje krásnými režisérskými pařáty a báječně ďábelsky se směje. Netypicky uvedl i projekci  Hoffmannových povídek (1951) režisérů Emerica Pressburgera a Michaela Powella (kteří měli před časem ve Varech úchvatnou retrospektivu). Tvůrce, který vymyslel moderní filmové zombie, opulentní technicolorovou feérii podle romantické Offenbachovy opery na začátku 50. let zbožňoval. Opakovaně si prý půjčoval jejich kopii a promítal si ji doma - a byl jediný, kdo to v New Yorku dělal. Pak si ovšem ten film začal půjčovat ještě někdo jiný - jakýsi Martin Scorsese.  

Richard Gere byl asi nejobletovanější hvězdou letošního festivalu. Je to profesionální sympaťák, i když své nové filmy, které přivezl - Time Out of Mind a Franny - nejsou ničím výjimečné. (V nabitém Letním kině ale Gere uvedl svůj romantický hit Pretty Woman, což je tutovka.) Napsala jsem o tskovce s Gerem tenhle text. Už se mi do něj nevešlo, že nakonec mluvil i o tom, že Čína se patrně bude vměšovat do další reinkarnace jeho přítele dalajlámy. (Hollywoodský herec známý svými sympatiemi k Tibetu se přiklání k názoru, že čínské úřady už dvacet let zadržují 11. pančenlámu, kterého podle všeho nechaly unést ještě jako dítě).

Do Varů přijel i Jamie Dornan, pro mne to však žádná moc velká hvězda není (viz foto pořízené z terasy hotelu Thermal). Zvláště divné bylo, že irský fešák je obletovaný kvůli roli šaramantně sadistického pana Greye z 50 odstínů šedi, ale o jeho účasti v tomto erotickém hitu se ve Varech oficiálně nedoporučovalo mluvit. Tisková konference byla věnována koprodukčnímu válečnému dramatu Anthropoid, v němž má Dornan ztělesnit po boku Aňi Geislerové - nastojte - Jana Kubiše, jednoho z mužů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha.

Asi nejmilejší pro mne bylo setkání s Harveym Keitelem, který byl ve Varech už před jedenácti lety, kdy dostal stejné ocenění jako letos Gere. Netuší, že znělka, ve které si tehdy zahrál, se na festivalu promítá dodnes (a také netuší, kde přesně má doma ten Křišťálový glóbus za celoživotní přínos světové kinematografii.) Keitel se při tiskovce choval úplně jinak, mnohem osobněji, než bývá u hvězd ve Varech zvykem: vychutnával si pomlku na rozmyšlenou, zkoumal, co je skryto za (nejapnými) otázkami, a pohrával si se samotnou formou novinářských dotazů, které bral někdy vážněji, někdy ironičtěji, než bývá obvyklé. Zatímco Gereova sympatičnost i duchovnost působily (v dobrém slova smyslu) ryze profesionálně, šestasedmdesátiletý Keitel si dopřává luxus být myslícím moudrým pánem. Jeho radostí je zjevně i synek Roman, který minule do Varů dorazil v prenatálním stadiu - v břiše Keitelovy manželky Daphny. Na pátečním producentském večírku rodiče nechali Romana trochu exhibovat (hrál prý na klavír a tančil), to jsem ale už neviděla. Odešla jsem z Puppu chvíli předtím - ale zrovna na minutu včas, abych pomohla jedné paní, myslím jménem Carol, která hodně ošklivě upadla na bradu na noční kolonádě. S pomocí dvou kolemjdoucích a jejího trochu bezradného partnera  jsem ji vzkřísila, uklidnila a zavolala profesionální pomoc.

Český lev 2015

Své výroční ceny rozdávala Česká filmová a televizní akademie už po dvaadvacáté. Slavnostní ceremoniál proběhl v sobotu 21. února v Dvořákově síni pražského Rudolfina. V přímém přenosu ho přenášela Česká televize, která coby největší domácí producent významně podporuje domácí kinematografii. Ceny v hlavních kategoriích si rozdělily dva "sociální" filmy – romské drama Cesta ven zkušeného artového tvůrce Petra Václava a tragikomedie Díra u Hanušovic, kterou coby filmový režisér debutoval ceněný divadelník Miroslav Krobot. Nejlepším titulem loňského roku byla vyhlášena Cesta ven, kterou Akademici vybrali z více než padesáti celovečerních hraných filmů či dokumentů, jež byly uvedeny do distribuce v loňském roce.

Drama Andrey Sedláčkové Fair Play, popisující dopingové praktiky ve vrcholovém sportu za normalizace, bylo s deseti patnácti nominacemi jedním z favoritů lvího klání. U akademiků ovšem nakonec propadlo. Dojatá režisérka si posléze ze slavnostně upraveného pódia odnesla jen jediné ocenění – cenu filmových fanoušků. Na prestižní skleněnou sošku z dílny Jakuba Berdycha, která po loňské masivní inovaci letos opět dostala nový, logičtější design, sice nedosáhla, díky svému živě sympatickému vystupování se však stala hvězdou večera.

Ten klapal v duchu daném živým konceptem, kterému prospěly předtočené promluvy nominovaných tvůrců. Vinou svébytné akustiky Rudolfina, jež nepřeje mluvenému slovu, se ovšem poněkud nejisté moderátorce Lucii Výborné dařilo navázat kontakt spíš s diváky v sále než s publikem u televizních obrazovek. Snahy o humor pak vyšly většinou hluše (na rozdíl od nechtěně vtipné aféry s falešným Jimem Carreym, která se rozpoutala po skončení ceremonie).

Vítězové a poražení

Mezi aktivity české Akademie nepatří jen udělování Lvů, ale i nominování domácího snímku na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Za loňský rok doporučila americkým kolegům právě sportovní retro drama Fair Play. Film se však nedostal ani do užšího oscarového výběru. Příčinou propadu Fair Play ve lvím klání může být jak tento neúspěch, tak skutečnost, že snímek ignorovali už filmoví kritici. Ti své ceny letos udíleli teprve po páté, patrně však výsledky Lvů ovlivňují. Už pro kritiky se totiž Cesta ven stala nejlepším filmem roku, Petr Václav nejlepším režisérem a scenáristou a talentovaná debutantka Klaudia Dudová nejlepší herečkou roku. Václavův film u Akademiků nebodoval jen v „uměleckých“ kategoriích, ale i ve třech kategoriích technických (střih, zvuk a kamera).

Zatímco Cesta ven a pohádka Tři bratři patřily s deseti nominacemi mezi favority večera a očekávání naplnily, Díra u Hanušovic se třinácti nominacemi se posléze uplatnila jen v hereckých kategoriích. V minimalisticky pojatém snímku se Miroslav Krobot potvrdil jako autor, který dokonale rozumí svým hercům a dokáže z nich dostat maximálně působivý výkon. Neutěšený příběh z českého venkova tak vynesl Českého lva Ivanu Trojanovi a Lence Krobotové za herecké výkony v hlavních rolích a Jaroslavu Pleslovi tutéž cenu za herecký výkon ve vedlejší roli.

I filmaři potřebují pochválit

Lvi ukázali, že právě v technických kategoriích mají šanci zabodovat řemeslně kvalitní žánrové snímky, určené většinovému publiku. Praxe, která je obvyklá i u Oscarů, se osvědčila letos zvláště u Tří bratrů Jana Svěráka. Tu kritici v rámci svých cen ignorovali, zatímco Akademici jí umožnili z deseti nominací proměnit tři (za masky, kostýmy a scénografii). Svěrákův kredit zůstává u jeho kolegů akademiků vysoký, přestože objektivně vzato umělecky stagnuje. Právě režisérovi, který nedávno oslavil padesátiny, ovšem diváci vděčí za podobu slavnostního lvího večera. Autor Tří bratrů se stal supervizorem ceremoniálu, který si loni - po sérii tápavých experimentů zakladatele cen Petra Vachlera - začal hledat novou tvář. Jan Svěrák na finální podobě večera pracoval s režisérem přenosu Michaelem Čechem. Jediný majitel porevolučního Oscara za neanglicky mluvený film – Kolju – stál také u zrodu nápadu, aby letos Lvy předávali přední čeští lékaři. Přestože nápad nepůsobil příliš logicky, vykonávají podle Svěráka jedinou profesi, kterou filmaři respektují. Režisér rekordně navštěvovaných Tří bratrů se objevil i na pódiu, aby předal Cenu Magnesia za nejlepší studentský film. Ta připadla Pavlu Noskovi za film Pravomil.

„Pochvala“ pro mladého, progresivního tvůrce se ovšem na hlavní lví kategorie nevztahovala. U Akademiků totiž nenašly pochopení živelné experimenty začínajících autorů - režijní a scenáristický debut herce Jiřího Mádla Pojedeme k moři ani tragikomedie Michala Samira Hany, realizovaná v duchu jediného, kontinuálního záběru. 

O konzervativnosti Akademiků svědčí i skutečnost, že Český lev za nejlepší dokumentární film putoval do rukou osvědčeného Miroslava Janka, který natočil citlivou biografii manželky bývalého prezidenta Havla – dokument Olga. V tomto směru se nejemotivnějším okamžikem večera stalo předávání Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Tradicionalistická cena zviditelňující filmařské zásluhy legitimně doputovala k čtyřiaosmdesátileté režisérce Drahomíře Vihanové. Vynikající autorka, kterou proslavily snímky Zabitá neděle (1969) a Pevnost (1994), přijala ocenění se realisticky skromným sarkasmem. Ten posunul do jiné roviny i úspěchy a porážky režisérčiných mladších, filmařsky aktivních kolegů.

VÝSLEDKY 22. ROČNÍKU CEN ČESKÝ LEV

MIMOŘÁDNÝ PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII
Drahomíra Vihanová

NEJLEPŠÍ FILM
Cesta ven – Miloš Lochman, Jan Macola, Karel Chvojka

NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM
Olga – Miroslav Janek

NEJLEPŠÍ REŽIE
Cesta ven – Petr Václav

NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI
Cesta ven – Klaudia Dudová

NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI
Díra u Hanušovic – Ivan Trojan

NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI
Díra u Hanušovic – Lenka Krobotová

NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI
Díra u Hanušovic – Jaroslav Plesl

NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ
Cesta ven – Petr Václav

NEJLEPŠÍ KAMERA
Cesta ven – Štěpán Kučera

NEJLEPŠÍ STŘIH
Cesta ven – Florent Mangeot

NEJLEPŠÍ ZVUK
Cesta ven – Daniel Němec, Ivan Horák

NEJLEPŠÍ HUDBA
Krásno – Jan P. Muchow

NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE
Tři bratři – Jan Vlasák

NEJLEPŠÍ KOSTÝMY
Tři bratři – Simona Rybáková

NEJLEPŠÍ MASKY
Tři bratři – Zdeněk Klika

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i tady na blogu redakci děkuji.)

Tento blog píšu už šest let

Před šesti lety - 30. ledna 2009 - jsem na tomhle blogu uveřejnila první příspěvek (šlo o recenzi na film Underworld: Vzpouru Lycanů). Od té doby každý rok touhle dobou dělám malou bilanci toho, co mi uplynulý blogovací rok přinesl. Loni jsem se radovala, že stránka Alenčina blogu byla od svého založení otevřena víc než půlmilionkrát. Ve chvíli, kdy tenhle text píšu, návštěvnost přesáhla 727 000. Pokud jde o nejčtenější příspěvky, s přehledem vítězí nejednoduchý text o nejednoduchém filmu - recenze Scorseseho Prokletého ostrova. Což mne moc těší. Druhým nejčtenějším textem je stále ještě Vítejte ve 3D, což je patrně omyl vyhledávačů, které ho nabízejí čtenářům hledajícím něco docela jiného, než mou reflexi  historie stereoskopické projekce. Třetím nejčtenějším textem je příspěvek, kterým jsem se někdy před pěti lety snažila vyrovnat se s jedním odporným, urážlivým mailem Jana Rejžka...

Letošní bilanční příspěvek se mi nepíše lehko. V posledních týdnech a měsících blog zanedbávám - a v tom zanedbávání budu důsledně pokračovat až do konce května. Mám totiž poprvé po mnoha letech pravidelnou, pravidelně placenou práci, na kterou se musím soustředit. Píšu katalog českých filmů pro Národní filmový archiv a zavázala jsem se smluvně napsat kolem tisícovky textů. Je to docela hodně :-), takže se nesmím rozptylovat žádným jiným psaním. Skoro jsem nechala recenzování do Lidových a Hospodářských novin - pokud se tady na blogu nějaký příspěvek objeví, půjde pravděpodobně o text psaný původně jinam. Na novinářské projekce občas chodím, když jde o nějaké zajímavé filmy - ale nic o nich nepíšu. Jen se tak koukám... 

Na dlouhé roky pravidelně živený a udržovaný blog to asi nebude mít nejlepší vliv. Rozhodla jsem se, že abych vás, milí hraví a zvídaví čtenáři, udržela v kondici, budu tady uveřejňovat každý den jednu větu, vybranou z textů, které jsem právě zplodila. 

Takže dnes: 

Pozdní režijní debut jednačtyřicetileté Marie Poledňákové získal v roce 1998 v diváckém hlasování status „nejlepší komedie století“, toto populistické nadhodnocení však filmu spíše škodí.

(S tebou mě baví svět)

S láskou

Alena Prokopová

Ceny české filmové kritiky

V divadle Archa se v sobotu 24. ledna udílely Ceny české filmové kritiky. Oblíbené pražské divadlo jakoby svým názvem předurčilo témata, která byla pojmenována během slavnostního večera: archa českého filmu už pětadvacet let proplouvá vlnobitím svobodného trhu a nyní bojuje s nedostatkem kvalitních dramaturgů i financí. Ze strany státu jí dostává podpory i prostřednictvím Státního fondu kinematografie, jehož nové členy volí poslanci právě v těchto dnech. Během večera proto padla zmínka i o problémovém udělení patnáctimilionové podpory umělecky spornému projektu o Lídě Baarové. Další „nezbytností“ bylo v rámci loňské bilance i ocenění, kterým prezident republiky poctil režiséra chystaného projektu, Filipa Renče.

Slavnostní atmosféru v Arše nenarušil nikdo z přítomných podobným nevhodným oděvem, jaký si na slavnostní udílení vyznamenání na Hradě zvolil Renčův kolega, Robert Sedláček. Tak se to jevilo i televizním divákům, kteří udílení Cen sledovali v přímém přenosu na ČT 2. Ti ovšem na obrazovce nespatřili prakticky žádného filmového kritika: pódium zaplnili ocenění filmaři, předávající celebrity a moderátor Václav Moravec, který byl letos překvapivě bez energie. Ani ostrovtipný publicista Tomáš Baldýnský nevystoupil na jeviště za kritiky, ale coby kreativní producent Filmového centra České televize. Veřejnoprávní médium má totiž lví podíl na domácí filmové produkci. Bylo jedním z hlavních partnerů udílení Cen, což se tvůrci večera snažili zdůraznit možná až příliš patolízalsky. 

Jedinou živou ukázkou tvora zvaného filmový kritik se tak stala první dáma české filmové publicistiky, Eva Zaoralová. Předsedkyně Sdružení českých filmových kritiků spolupředávala cenu pro nejlepší film roku 2014 producentům vítězného titulu - Karlu Chvojkovi, Miloši Lochmanovi a Janu Macolovi. Sociální drama režiséra Petra Václava Cesta ven zabodovalo i ve třech dalších kategoriích. Film, který měl v kinech premiéru loni v květnu, získal svému autorovi, Petru Václavovi, cenu za nejlepší režii a scénář. A ocenění za herecký výkon si odnesla hlavní představitelka, debutující Klaudia Dudová.

Známé firmy v nemilosti 

Smutným komentářem ke kvalitám Cesty ven je fakt, že za premiérový víkend se na ni vypravilo do kina jen 845 diváků. Příběh romské ženy, jež se chce vymanit z bludného kruhu sociální predestinace, nasbíral od premiéry jen kolem tří tisíc diváků. I tentokrát ovšem zasahuje Česká televize: v nejbližší době totiž zařadí Václavův snímek do svého vysílání. 

Letošní Ceny filmové kritiky tak zviditelnily propast mezi míněním profesionálů a pocity veřejnosti, jež loni z české produkce v kinech nejvíc upřednostnila nekonfliktně hladivou pohádku Tři bratři. Ta se ovšem od filmových kritiků nedočkala žádného ocenění. Jiného mínění jsou Akademici udělující Českého lva, v jejichž nominačním portfoliu má film Jana Svěráka významné místo.

Kritici se letos snažili jít proti proudu, když pochválili artovou produkci a zviditelnili nová jména a aktivity v malém, českém filmovém rybníčku. Z třiceti celovečerních hraných a třiadvaceti dokumentárních filmů, které měly distribuční premiéru v roce 2014 a vyhověly pravidlům, ocenili vedle Václavova cizelovaně artového díla i živelnou režijní a scenáristickou prvotinu Jiřího Mádla Pojedeme k moři. Mádl si odnesl Cenu RWE za objev roku právem - nezbylo však už na jiného velezajímavého debutanta, autora snímku Parádně pokecal, Tomáše Pavlíčka.

V dvoukolovém hlasování, jehož finále se zúčastnilo jednapadesát filmových kritiků, nezabodovala ani osvědčená Andrea Sedláčková se sportovním dramatem Fair Play (které mělo čtyři nominace). Stranou zůstali i další zkušení tvůrci: Vladimír Michálek (Pohádkář), Alice Nellis (Andělé všedního dne) či Jan Hřebejk (Zakázané uvolnění). Očekávání v očích profesionálních kritiků nesplnil ani ceněný divadelník Miroslav Krobot, debutující Dírou u Hanušovic, či jiný debutant - Ondřej Sokol. Jeho černá komedie Krásno se prosadila jen díky Ceně za nejlepší mužský herecký výkon pro Martina Fingera.

Také Radim Špaček, který kritiky před pěti lety strhl dramatem Pouta, uspěl s Místy jen díky ocenění kameramana Jaromíra Kačera. Ten cenu za kameru získal při rovném součtu hlasů spolu s Martinem Žiaranem, kameramanem experimentálního snímku Hany.

O letošní neochotě kritiků vyzdvihovat známá jména svědčí i neúspěch Olgy Sommerové a jejího dokumentu Magický hlas rebelky. Vítězem kategorie se totiž stal dokumentární příběh vyznavačů tuningu K oblakům vzhlížíme v režii Martina Duška. 

Výsledky najdete na stránce Cen české filmové kritiky. Protože naše hlasování je transparentní, můžete se podívat i na to, jak kdo hlasoval.)

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny, jejichž redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde na blogu.)

Pěkný nový rok....

Milí čtenáři Alenčina blogu,

přeji vám veselé loučení se starým rokem a plno energie, lásky a hravosti do roku, který přichází. Ve světě se to bohužel nevyvíjí moc dobře... s takovými velkými věcmi, jako je mezinárodní politika, ovšem jako jednotlivci moc nic nenaděláme. Nejsme totiž hobit. Tolkienovsko-jacksonovský sen o jednom obyčejném, slušném půlčíkovi, který změnil "velkou" historii, je naneštěstí jen toužebným přáním.

Každý ale můžeme s tvrdohlavou láskyplností působit na věci a lidi kolem sebe. A taky samozřejmě můžeme něco dělat sami se sebou, což je práce stejně nekonečná jako pěkná.

Alenčin blog je ovšem místem, kde se píše (a snad občas i myslí) hlavně o filmu - takže vám v roce 2015 přeju plno báječných zážitků v kině! Nedělám ráda žebříčky, ale moc mne letos potěšily takové filmy, jako bylo Linklaterovo Chlapectví, Fincherova Zmizelá a Limanovo Na hraně zítřka. A v českém kinematografickém rybníčku Václavova Cesta ven. Protože žijeme ve světě sequelů a prequelů, těšte se spolu se mnou na příští rok - na snímky Před chlapectvím: Špatné zprávy pro spermie či Nalezená vs. Tyler Durden. A samozřejmě taky na  Mádlovo Pojedeme od moře.    

Přání vánoční

Milí čtenáři Alenčina blogu, přeju vám krásný Štědrý den! Přestože Vánoce jsou emocionálně nejnáročnější období v roce, kdy se (skoro) všichni pod tlakem všeho toho klidu a míru stresují a prudí, užijte si je vesele! Já už jsem zvrtala, co jsem mohla. Kupříkladu jsem včera o půlnoci zapomněla dát cukr do těsta na rodinný vánoční koláč zvaný bomba. :-) Pak jsem tu bombu až do dvou v noci pekla a dívala se na 28 dní poté. Ideální štědrovečerní film! Pokud vím, jiní příznivci Vánoc volí akční thrillery (nejen Smrtonosnou past). Já ale raději horory.    
Tak přeju všechno nejlepší - šťastného kapra na talíři a hodně vytoužených dárků pod stromečkem. 

Podporuju Stranu svobodných občanů

V době voleb budu ještě na dovolené na Krétě. Letos mi to tak vyšlo - a jen proto tentokrát nepůjdu volit. Jinak k volbám chodím, protože kdybych trucovala doma, měla bych pocit, že jsem nevyužila jednu ze základních možností, jak se našinec-občan může pokusit ovlivnit svůj svět. Jak je asi čtenářům tohoto blogu známo, ztotožňuju se dlouhodobě s pravicovými myšlenkami. Dlouho jsem byla příznivkyní ODS, v uplynulých letech volím Stranu svobodných občanů.

S programem Svobodných ladí moje životní zkušenost - zvláště ta z uplynulých dvou let, kdy jsem se učila přebírat sama za sebe, plně, svou lidskou, občanskou i ekonomickou zodpovědnost. Což představuje vnímat svou svobodu i své povinnosti. Stále ještě se to učím (patrně jde o nekonečný, otevřený proces). Na české politické scéně nicméně jen Svobodní představují stranu, se kterou se mohu ztotožnit. Líbí se mi jejich politická filozofie, průhledné financování ...i sama skutečnost, že mohu sledovat a formovat proměnu původní malinké a bezvýznamné strany ve stranu viditelnou a respektovanou.

Před rokem získali Svobodní 2,46 % hlasů, což byl víc než trojnásobek oproti předchozím volbám. Jsou tak jedinou pravicovou stranou, která posílila navzdory většinovému trendu.

Věřím, že i v nastávajících volbách získají Svobodní tolik hlasů, aby mohli ovlivňovat českou realitu i mou vlastní budoucnost. Je báječné, že se válím se tady v Makrygialos na pláži (pokud tedy zrovna nepracuju) - steně vám ale závidím, že k těm volbám můžete jít. A volit třeba ty Svobodné...

Menzelovy Vlaky a ostře sledovaná digitalizace

Slavnostní premiéru si jeden z nejoceňovajnějších filmových titulů 60. let – Ostře sledované vlaky - odbyl na začátku července na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Osmačtyřicet let starý snímek, který v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, nyní znovu vstupuje do českých kin. Nová, digitalizovaná a restaurovaná verze snímku Jiřího Menzela byla v pátek 1. srpna slavnostně představena i na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Festivalové kino Hvězda uvítá i kameramana Jaromíra Šofra a jednoho z hlavních představitelů, Josefa Somra. Ten si v Ostře sledovaných vlacích zahrál požitkářského milovníka razítkování – výpravčího Hubičku. 

Pořadatelem populární „filmovky“ je Asociace českých filmových klubů. Právě ta už od roku 1993 pravidelně nabízí divákům kvalitní nové snímky i klasická díla v rámci Projektu 100, Jedním z nich je i Menzelovo dílo, považované za jedno z vrcholných filmů československé nové vlny 60. let. Projekt 100 je putovní přehlídka, která před dvěma lety doznala nové podoby. Pod heslem „velké filmy na velkém plátně“ nyní přibližuje nejširšímu publiku čtyři snímky ročně v nejlepší možné obrazové kvalitě, která vynikne zvláště na filmovém plátně. Letos si - po dokumentární eseji Koyaanisqatsi, legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea a kultovním morytátu Quentina Tarantina Pulp Fiction – historky z podsvětí – do distribuce znovu našla cestu i legendární adaptace živelně křehké novely Bohumila Hrabala.

Nesmělý Miloš Hrma, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku 2. světové války pokouší stát chlapem, z divácké paměti nikdy úplně nevymizel. Postava, kterou s naivním šarmem ztělesnil tehdy třiadvacetiletý zpěvák Václav Neckář, v povědomí české veřejnosti stále živě rezonuje. Svědčí o tom třeba i popularita, kterou si před třemi lety získala Neckářova interpretace písně Půlnoční v „nádražáckém“ animovaném dramatu Alois Nebel.

Ostře sledované vlaky patří k těm domácím filmovým titulům, které se často reprízují na televizní obrazovce. Tam ovšem tituly určené pro kina podléhají degradaci: obrazovou kvalitu nesnižuje jen malý formát, ale často i brutální ořez obrazu a nekvalitní digitalizace. Nemluvě o tom, že filmová díla jsou využita jako nosiče reklam.

Jak uchovat filmovou paměť?

Znovuuvedení celovečerního černobílého debutu Jiřího Menzela vrátilo do hry téma digitálního restaurování rodinného stříbra české kinematografie. Ostře sledované vlaky jsou teprve čtvrtým filmem, kterému se dostalo péče ve špičkovém formátu 4K. Prvním titulem, který prošel digitální obnovou, se před třemi lety stal historický opus Františka Vláčila Marketa Lazarová. Následovala tragikomedie Miloše Formana Hoří, má panenko a poetické drama Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Proces je velmi nákladný (jeden film stojí kolem dvou milionů korun) – a s dosavadními finančními prostředky by se „renovace“ zlatého filmového fondu čítajícího dvě stovky titulů nemile protáhla. Na Slovensku jsou na to lépe: tamní vláda už v roce 2006 schválila projekt obnovy a záchrany audiovizuálního dědictví a až do roku 2020 do něj prostřednictvím ministerstva kultury SR vkládá každoročně 1,5 miliónu eur.

Pokud se u nás situace nezmění, dá se dosavadní systém aplikovat jen v případě velkých, „výstavních“ projektů, na nichž se nyní podílí několik subjektů: vedle Národního filmového archivu jsou to Státní fond kinematografie a Nadace české bijáky. Ta je spojená s MFF Karlovy Vary a do projektu se prostřednictvím své internetové stránky pokouší zapojit veřejnost. „Národ sobě“ se však zatím moc neangažuje: třeba na populární komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera zatím veřejnost přispěla částkou 5 600 korun. A Sedmikrásky Věry Chytilové či Démanty noci Jana Němce jsou na tom ještě hůř.

Restaurování filmů ve formátu 4K naštěstí patří sice k nejkvalitnějším, ale nikoli jediným možným metodám. Běžná digitalizace, spočívající v přepisu filmu do vysokého rozlišení, je rutinní záležitostí, ale zaručuje kvalitu jen při odborném dohledu. Garantem takového přístupu je Národní filmový archiv. Samozřejmou součástí digitálního restaurování filmu se totiž stal historický průzkum zahrnující nejen dobové technologické podmínky, za kterých byl daný film natáčen a promítán, ale i umělecké záměry tvůrců. 

Při digitálním restaurování tak zdaleka nejde jen o základní péči - odstranění obrazových a zvukových nečistot a stabilizaci obrazu. Digitální manipulace může být velmi rozsáhlá a existují na ni nejrůznější názory. Snaha filmové dílo maximálně přiblížit podobě, jakou měla v době své premiéry, působí logicky a samozřejmě. Je však také otázkou etickou. Vždycky totiž půjde jen o něčí subjektivní představu o ideálním výsledku, který nevyhnutelně vzbuzuje rozmanité komentáře a reakce. 

V tom nebylo výjimkou ani restaurování Ostře sledovaných vlaků, které ovšem za zdařilé považuje i Asociace kameramanů. Restaurátorského procesu se za asociaci zúčastnili Marek Jícha, Jiří Myslík a Antonín Weiser, kteří průběžně konzultovali s autory filmu – režisérem Jiřím Menzelem a kameramanem Jaromírem Šofrem. Právě Jícha se od roku 2013 vehementně angažuje ve výzkumném projektu NAKI AMU/NFA (národní kulturní identita), který slouží vypracování metodik digitalizace národního filmového fondu. Ostře sledované vlaky jsou prvním zrestaurovaným filmem, který splňuje přísná mezinárodní kritéria DRA - metody digitálně restaurovaného autorizátu. Podle Asociace kameramanů by proces digitálního restaurování měla provázet i příprava a registrace zmíněných dvou set vybraných českých filmů jako národních kulturních památek. 

České filmy mají navíc svá specifika: ty, které vznikaly v rámci východoevropského komunistického bloku, handicapoval fakt, že jejich tvůrci nemohli dodržet předepsané výrobní technologie. V „ORWO regionu“ se totiž musel používat východoněmecký filmový materiál vyráběný ve Wolfenu. Čeští a slovenští kameramani byli nuceni používat nestandardní postupy, aby dospěli k výsledkům srovnatelným se západní produkcí (používající kvalitní materiál KODAK). Tyto pracovní postupy jsou v zahraničí zcela neznámé a jsou předmětem výzkumu NAKI.

Ostře sledované vlaky

ČR 1966, 92 minut

Režie Jiří Menzel
Hrají: Václav Neckář, Josef Somr, Jitka Bendová, Vladimír Valenta, Libuše Havelková, Alois Vachek, Jitka Zelenohorská, Vlastimil Brodský, Květa Fialová
Premiéra: 31. 7. 2014

(Kratší verzi tohoto textu jsem uveřejnila v Lidových novinách. Za možnost uveřejnit text i zde na blogu redakci děkuji.)