 |
Johana je díky Veronice Kubařové
jednotícím prvkem rozpadlého vyprávění |
Psaní o filmu
Můj vysvlečenej deník jsem dlouho odkládala, protože jsem na něm nenacházela nic, co by mne k psaní svádělo - snad s výjimkou skutečnosti, že v něm najdete celou řadu výrazných mladých hereckých talentů (Veronika Kubařová, Berenika Kohoutová, Marika Šoposká...). Ty ovšem - až na představitelku hlavní role Kubařovou, jež tuhle rozpadlou a podivnou filmovou záležitost zázrakem svého nadání a přirozenosti drží pohromadě - nemají co hrát. (Smutné se mi to zdá zvláště v případě postav "třídní alfa samice" Kasandry v odání Bereniky Kohoutové, jejíž zajímavost nyní prudce stoupá díky hlavní roli v novém projektu Ivana Vojnára).
 |
Kasandra Bereniky Kohoutové
je zajímavá mrcha |
Nejzajímavější na
Vysvlečeným deníku je pak nakonec asi to, že je adaptací autobiografické knížky mladičké autorky Johany Rubínové, což je prý ovšem pseudonym dvaačtyřicetiletého Jana Hlaváče (na což jsem nepřišla já, ale investigativní kolega Kamil Fila). Postava Rubínové nicméně "existuje" (např. 24. dubna oslavila na facebooku narozeniny, má svou
webovou stránečku a podobně). Rubínová se dokonce podílela na scénáři filmu Martina Dolenského - spolu s režisérem a Janem Hlaváčem (!). Ve filmu je navíc scéna, kdy se hrdinka na popud svého učitele (Jaroslav Plesl) sejde s nakladatelem, který se rozhodne její deník vydat jako knihu (a hraje ho - Jan Hlaváč). Taková mystifikace mne docela baví - prozrazuje něco o veřejnosti, která baží po autenticitě a zaslouží si být klamána 1/.
 |
Valengová v podání Veroniky
Žilkové: jen bezvýznamná figurka |
Film Martina Dolenského se ovšem snaží působit autenticky usilovně, leč marně: Hlaváčovy mystifikace hoden není - a je to tím, že se nepovedl a nikoli tím, že ho natočil dvaačtyřicetiletý režisér podle scénáře stejně starého muže. (Kdyby ho totiž měl realizovat kupříkladu dvacetiletý autor podle deníku nějaké skutečné Rubínové, byla by to větší záruka něčeho "autentického"?). Od porevolučních taškařic typu
Snowboarďáků,
Rafťáků nebo Panic
je nanic se nicméně Můj vysvlečenej deník liší tím, že jeho hrdinou je dívka a že jde jakoby o vyprávění hlavní postavy. Tím spíš je ovšem škoda, že taková šance byla zmarněna. Potíž je právě v (předstíraném) hledisku hrdinky, která bez výjimky vždycky organizuje pohled na danou situaci, zařazuje ji do jiných kontextů i udává tak rytmus vyprávění. Protože tvůrci filmu důsledně usilovali o lehkost a ležérnost, zplošťuje zvolený nadhled i všechny situace potenciálně "pobuřující": chlastání, hulení a sklon k sexuální promiskuitě nezletilců jsou bohorovně tolerované a dokonce někdy podporované jejich rodiči a podivně kontrastují s v zásadě velmi konzervativním důrazem na "hodnoty". Ty jaksi samy od sebe vyplavou díky nezvyklé, "samočistící" funkci rodiny i kamarádského kolektivu. Právě tady se nejspíš prozrazuje věk autorů, kteří se pokoušejí vcítit se do světa sedmnáctiletých hrdinů a proto na všech frontách odbourat karatelský "rodičovský" tón. Ať už se mladí diváci s filmem budou ztotožňovat či nikoli, o "skutečných" středoškolácích se ve filmu hraje asi tolik, jako o "skutečných" seniorech v jiném "generačním" filmu z poslední doby -
Vráskách z lásky. Čili nic moc. Dozvíte se tu ovšem něco o tom, jak by tyto středoškoláky autoři rádi viděli, respektive jak své představy přetvářejí pro potřeby mainstreamového prostředí.
 |
Psychiatrička - další z rozjuchaně
nevěrohodných kreací Simony Stašové |
Hrdinčin nadhled se navíc uplatňuje na situace a stavy vysloveně dramatické a směřující mnohem dál než obvyklé "banální" středoškolské tragédie spojené s kamarádskými podrazy a lhaním: ve filmu najdete Johanin nedávný pokus o sebevraždu kvůli zradě první lásky, domácí násilí v rodině spolužačky a její nechtěné těhotenství, těžkou, patrně smrtelnou nemoc spolužáka - a dokonce (zřejmě) nevyjasněnou vraždu hrdinčiny matky-investigativní fotografky a Johanino podezření ohledně totožnosti vlastního biologického otce. Tolik ultradramatických situací by vydalo na tři řady velmi temného a depresivního televizního seriálu. Snaha zůstat v rovině komedie tím, že vypravěčský nadhled udrží za všech okolností jednotně "nevážný" tón, je tedy pochopitelná - a
Můj vysvlečenej deník skutečně skoro nikdy nesklouzne do sentimentu, dramatu ani patosu.
 |
| Macecha Sába je nejdřív pěknou krávou |
Právě tato důslednost ovšem způsobila, že se z "intimního deníčku" nakonec vytratily emoce i osobitost a všechny postavy kolem hlavní hrdinky působí jako až vybraně nesympatické figurky. Dokonce navzdory všem těm dramatickým událostem máte jako divák pocit, že se ve filmu vlastně vůbec nic neděje. Neměnné povrchnosti plynoucí v jakémsi slunečně protepleném bezčasí, ve které se charaktery věrohodně nemění, ale mimoběžně těkají kolem svých základních charakteristik, se vymkla jedině postava Johaniny nevlastní matky Sáby v podání výborné Petry Špalkové. Ta prodělá přímo před divákovýma očima logickou, velmi příjemnou proměnu. Ze všech příběhů, které by
Můj vysvlečenej deník mohl "skutečně" vyprávět, by mi ten o akurátní a trapné maceše a její problémové nevlastní dceři připadal nejzajímavější. To by ovšem film, který není vůbec nijak vysvlečený, ale naopak zahalený do těžkého zimního flaušáku pseudoautenticity, nesměl honit tolik zajíců najednou.
1/ A klamáni byli i filmoví novináři - v presskitu dodaném distributorem se kupříkladu píše: "...autorem (...) předlohy není -cetiletý spisovatel nebo scenárista, který na svou pubertu
vzpomíná jako na něco, co má už naštěstí dávno za sebou. Kniha Johany Rubínové
je upřímnou zprávou přímo „z bojiště“ autentického dospívání."
Můj vysvlečenej deník
ČR 2012, 102 minut
Režie: Martin Dolenský
Scénář: Martin Dolenský, Johana Rubínová, Jan Hlaváč
Kamera: Michael Gahut
Hudba: Petr Wajsar
Hrají: Veronika Kubařová (Johana), Berenika Kohoutová (Kasandra), Marika Šoposká (Margareta), Šárka Vaculíková (Andy), Petra Špalková (Sába), Sandra Černodrinská (Káča), Igor Bateš (otec), Martin Šesták (Hagrid), Milan Hajn (Vektor), Ondřej Mataj (Čogo), Jaroslav Plesl (učitel), Simona Stašová (psychiatrička), Veronika Žilková (Valengová), Jan Hlaváč (nakladatel)
Premiéra: 26. 4. 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat