V tichu čili Obrázky z doby holocaustu

Zdeněk Jiráský má v pětačtyřiceti letech za sebou fenomenální debut - sociální drama Poupata, jež mu před třemi lety zajistilo pověst jednoho z nejzajímavějších českých filmařů. O tom, jak může taková dobrá pověst zatěžovat, svědčí rozporuplné přijetí Jiráského nejnovějšího počinu - hraného dokumentu V tichu, který právě přichází do našich kin. Autora Poupat, ověnčených čtyřmi Českými lvy a dvěma Cenami české filmové kritiky, totiž málokdo vnímá v kontextu jeho předchozí práce.

Jiráský se nicméně etabloval jako ceněný televizní dokumentarista - a film V tichu, natočený v česko-slovenské koprodukci, nenavazuje ani tak na Poupata jako spíš na tuto jeho dosavadní tvorbu. Nejvíc souvislostí má nový film s celovečerním hraným dokumentem Jagellonci (2012), který svými kvalitami připomíná obdobné projekty z dílny renomované stanice BBC. 

Ke zklamání z Jiráského nového snímku ovšem dochází především proto, že V tichu je filmem, který by měl zdobit spíš televizní obrazovku. Na filmové plátno ho český distributor poslal patrně i proto, že režisérovo jméno představuje pro diváky stále ještě slušnou reklamu. Je pravda, že kinodistribuce je v poslední době otevřená i dokumentární tvorbě a nejrůznějším žánrovým experimentům. Právě proto se však Jiráského V tichu, působící nevýbojně a - navzdory experimentálním prvkům - v některých ohledech konzervativně, dostává do silných, konkurenčních kontextů. Volba hraného žánru žánru jim ještě přidává na ničivosti, protože o holocaustu vznikla v mezinárodním filmovém prostoru spousta opravdu silných dramat.  

Námět přitom vyhlíží jako neselhávající výhra. Inspirací se totiž stalo bádání slovenské muzikoložky Agáty Schindlerové a zabývající se mimo jiné i neblahým nacistickým „Lexikonem“ ze 30. let – seznamem hudebníků židovského a neárijského původu, určených k vymazání z historie. Tento seznam obsahuje tisíce jmen a nechybějí v něm celebrity typu Gustava Mahlera, osudy mnohých jiných umělců, „nepohodlných“ Třetí říši, však byly zapomenuty. Jiráský si z nich nakonec vybral čtyři osobnosti, jejich životní příběhy mohou na diváky působit nejen atraktivně, ale svým způsobem i typicky.

Umělecký výzva a zmarněná příležitost

Projekt, který se původně jmenoval Deník Agáty Schindlerové, Jiráský přijal jako zakázku, ovšem s vědomím, že bude mít při realizaci volnou ruku. Film vznikal dva a půl roku kvůli přetržitému toku financí, úsporný rozpočet na něm však není vidět. Sporně ovšem působí některá autorova rozhodnutí, která změnila dokumentární projekt ve svébytnou formu hraného filmu. 

Téma bylo dané, forma se však průběžně měnila, dokonce i během postprodukce. Původní nápad vyprávět pouze obrazem a hudbou musel Jiráský ve fázi střihu opustit kvůli větší divácké sdělnosti. Ve filmu V tichu je tak nakonec přítomno mluvené slovo v podobě vnitřních monologů postav, které se často velmi nešťastně dublují s obrazovým sdělením. Dodatečně vymyslel Jiráský i vizuální leitmotiv vzniku Lexikon, který je jakýmsi protipólem spielbergovského Schindlerova seznamu. Důležitou roli tu hraje zvukový design: vedle harmonizující hudby mísící bezproblémově klasiku a kompozice skladatele Martina Hasáka zazní i neladné a umělé zvuky. Ty suplují dramatické vnitřní prožitky hlavních akrétů - klavíristy a skladatele Karola Elberta, baletky Alice Flachové, německého skladatele Arthura Chitze a vídeňské klavíristky Edith Krausové. 

Původně plánovaný dokument s hranými sekvencemi se změnil v hraný film těsně upnutý na historickou realitu i na její vnitřní, poetický odraz. V domácí kinematografii má tento přístup jen málo předchůdců. Vedle Sentimentu režiséra Tomáše Hejtmánka (2003), ve kterém si zemřelého režiséra Františka Vláčila zahrál Jiří Kodet, se diváci mohli letos s obdobnou metodou setkat u dokudramatu Josefa Císařovského Ztracen 45. To vycházelo z deníků slavné vdovy - Jarmily Čapkové.

Na rozdíl od Hejtmánka a Císařovského nevypráví Jiráský jeden silný příběh, ale skládá dohromady obrázkovou mozaiku ve dvou náladově kontrastních částech. Nejprve nabízí přemrštěně idylické, pastelovými tóny vybarvené momentky ze života protagonistů před úderem nacistické agrese. V části věnované utrpení hrdinů v koncentračních lágrech nastupuje temná stylizace ve stylu nedávného dramatu Colette. Obě polohy bohužel navzdory umu kameramana Michala Černého vyznějí banálně. A nic na tom nezmění ani zdatní herečtí představitelé, mezi nimiž dominuje Judit Bárdosová jako Edith, známá ze sportovního dramatu Fair Play.

Jiráský často zatěžuje vyprávění melodramaticky přibarvenými motivy a vrší je do emocionálně vyprázdněných schémat. Po Polanského Pianistovi už klavír vyhozený z okna nejspíš nikoho nedojme… Dané „poetično“ navíc účinně blokuje možnost dozvědět se o postavách víc. Lakonicky podaná fakta by patrně působila silněji než celá Jiráského evokace, byť sympaticky osobně zaujatá. To však už mluvíme o filmu, který nevznikl. 

 

V tichu
ČR 2014, 84 minut

Režie: Zdeněk Jiráský
Hrají: Judit Bárdosová, Ján Gallovič, Kristína Svarinská, Laco Hrušovský, Dana Košická

Premiéra: 16. října 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost publikovat ho i zde na blogu redakci děkuju.)