Špinavými ulicemi, nekonečnou deštivou nocí, rozmazávající nepevnou hranici mezi dobrem a zlem, kráčejí osaměle poslední ochránci spravedlnosti. V knížkách, filmech a televizních seriálech ctí především majestát zákona ve svém srdci. Pohrdají smrtí i falešnými konvencemi – mohou však odhalit pravdu? Dnešní „šerlokové“ jsou na hony vzdálení nejznámějšímu detektivovi všech dob – aristokraticky výstřednímu pátrači Sherlocku Holmesovi klasika žánru Arthura Conana Doylea. Dávno se odcizili evropské literární tradici a utvářejí se už celá desetiletí pod vlivem Hollywoodu – a to jak ve filmu, tak v knížkách. Přes stříbrné plátno je zformovala tradice amerického westernu, z jehož širých plání se příběhy o střetu zákona a morálky s úkladným zlem přesunuly do rušných, nebezpečných ulic velkoměsta.
Detektivní příběhy se nepřestávají zabývat porušením jediného přikázání, které si z křesťanského Desatera dodnes uchovalo pádnost: Nezabiješ. Ať se náš hrdina potýká s organizovaným zločinem, příliš netrpělivými dědici nebo zfalšovanými sázkami na koníčky, jeho pátrání odstartuje většinou nález staré dobré mrtvoly. V příbězích o Holmesovi či lordu Petru Wimseym postačil postarší gentleman, u kterého můžeme předpokládat, že si už v životě něco užil a není ho zase taková škoda. Každodenní porce krvavých masakrů z televizních zpráv či přímé přenosy z válečné vřavy ale laťku divácké otrlosti zvýšily: aby diváka dohnaly k soucitu, používají dnešní krimi ženy, starce i děti a nešetří hororovými popisy znetvoření a rozkladu. Zločinci se už nespokojí s pouhým nudným výstřelem do čela: po vzoru Hannibala „Kanibala“ Lectera své zločiny servírují divákům s až gurmánským potěšením. Jedna mrtvola nestačí: často máme co do činění se sériovými „tématickými“ zabijáky, jakým je třeba sadista z temného thrilleru Davida Finchera Sedm (1995), jenž své oběti aranžuje podle smrtelných hříchů.Víc než kdykoli předtím tak platí poloironický postřeh spisovatele Gilberta Keitha Chestertona: „Zločinec je tvůrčí umělec, kdežto detektiv zůstává pouze kritikem“. Každopádně se zdá, že pátrač necítí zodpovědnost ani tak k zákonu, jako spíš právě k oběti.
V okamžiku, kdy by každý z nás nad chladnoucí mrtvolou roztřeseně vytočil číslo policie, vydává se detektiv na svou soukromou válečnou stezku s cílem dopadnout vraha. A je vlastně celkem jedno, jestli je soukromým očkem pracujícím pro klienta za hrst dolarů denně plus výdaje na whisky, policistou nebo zvídavým soukromníkem, pro nějž je řešení detektivních záhad stejnou zábavou jako sběr vzácných tisků. Na začátku jsou na tom stejně všichni - drsný čmuchal Phil Marlowe z detektivek Raymonda Chandlera, staropanenská slečna Marplová, jdoucí zločincům po krku s přesností přebornice v háčkování ozdobných deček, či otřískaný newyorský polda Pepek Doyle v podání Genea Hackmana, pátrající po nepolapitelné Francouzské spojce.Soukromí postradatelné
I u profesionálních pátračů se souboj se zločincem často mění v osobní záležitost kdo z koho, během níž by se mohli ocitnout ve smrtelném ohrožení jejich blízcí. Někdy se to stává, lepší však je, když čmuchal zůstává sám jako kůl v plotě. Představa detektiva vracejícího se večer domů, aby po večeři ženě vyprávěl, co zajímavého dělal v práci, je směšná - i když třeba ve 30. letech filmové diváky opakovaně bavil detektivní pár manželů Charlesových, jejž vymyslel spisovatel Dashiell Hammet. O tom, že soužití takového páru nemá velkou budoucnost, ve svém režisérském debutu Gone Baby Gone vyprávěl Ben Affleck: dvojice soukromých slídilů (Casey Affleck, Michelle Monaghanová) se na prosbu zoufalých sousedů do pátrání do zmizelé holčičce pouští odhodlaně – a s ničivými výsledky. Smí se detektiv vůbec oženit a mohou vůbec svět detektivního příběhu rozleptat milostné city? Tahle otázka kdysi spisovatele detektivek vzrušovala natolik, že když Dorothy Sayersová svého staromládeneckého Wimseyho oženila, sprovodila ho ze světa spolehlivěji, než kdyby ho nechala zavraždit.
Pátrač ovšem dost často mívá k ruce nějakého toho služebného „watsona“ mužského pohlaví, který divákům nebo čtenářům pomáhá pochopit složitá hnutí jeho mysli či vykonává nezbytné pomocné práce. Velký Detektiv pak ani nemusí opustit svůj příbytek (tak jako tlustý milovník orchidejí Nero Wolfe, jenž do akce vysílá oddaného Archieho Goodwina). Pátračské dvojice, které spojuje rovnocenné přátelské pouto, jsou až výdobytkem moderních akčních sérií (viz Smrtonosná zbraň s Melem Gibsonem a Dannym Gloverem) nebo filmů inspirovaných televizními seriály.
Z nich na stříbrné plátno vyrazili třeba kolegové v těsných džínách a rychlých autech v podání Bena Stillera a Owena Wilsona v komediální krimi Starsky a Hutch (2004). Divácké popularitě těchto „kámošských filmů“ vůbec neškodí, že kriminalisté ve dvojicích ve skutečnosti prakticky nepracují - vyšetřování je totiž založeno na týmové práci specialistů.Detektiv v pasti
Existuje spousta amatérských detektivů, kteří se pouštějí do pátrání jen proto, aby se jednorázově pomstili. Patřík nim zhrzená Nevěsta v podání Umy Thurmanové v doudílném krimithrilletu Quentina Tarantina Kill Bill (2004), jejíž svatební den se přičiněním pomtychtivého milence a jeho zabijáků změnil v masakr. Ví, že pomsta se nejlépe konzumuje za studena - na vystydnutí ovšem vždycky nebývá čas, což dobře poznal Uprchlík (1993) v podání Harrisona Forda, který jednak musel prchat před policií, která ho považovala za vraha, a jednak pronásledovat skutečného pachatele. 
Detektiv na jedno použití, jehož pátračské snahy se soustřeďují na osobní pomstu, umožňuje autorům prolnout půdorys kriminálního a milostného příběhu: v černobílé komediální poctě filmu noir Konečně neděle! (1983) francouzský režiér Francois Truffaut nechává nespravedlivě obviněného hrdinu v podání Jeana-Louise Trintignanta, aby se skrýval ve své kanceláří, zatímco pátrání po viníkovi provádí jeho zamilovaná, energická sekretářka (Fanny Ardantová).Truffaut zde rozvíjí vděčný nápad s „nehybným detektivem“, který ve svých filmech pojmenoval mistr napětí Alfred Hitchcock. Ten v Okně do dvora svého aktéra dočasně upoutal na kolečkové křeslo po autonehodě a důkazy, že jeho soused zavraždil svou manželku, pro něj shání jeho přítelkyně (Grace Kellyová). Ta neriskuje svůj život jen pro pouhou lásku k pravdě: hodlá totiž udělat cokoli, aby staromládeneckého fotografa konečně dostala do manželského chomoutu. Formule je prostá, ale účinná: vrah narušil „posvátný“ manželský svazek, který se posléze s trochou ironie obnovuje přičiněním aktivní hrdinky. Detektivní akce se převrací v klasický souboj pohlaví…
O tak vážných věcech, jako je manželství, samozřejmě není ani slovo v teenagerovské variantě Okna do dvora, Disturbia, již nedávno se Shiou LaBeoufem natočil David Caruso: mladistvý hrdina - středoškolák odsouzený přes prázdniny k domácímu vězení v rodinném domku na předměstí -, se musí za odměnu spokojit jen s polibkem sympatické spolužačky.
Teenagerovské detektivky ovšem nemusejí vždycky působit vyměkle – stačí si připomenout znamenitě temné Zmizení Riana Johnsona s Josephem Gordonem-Levitem v roli středoškoláka pátrajícího po zmizelé přítelkyni, které představuje ryzí návrat k žánru klasického filmu noir.
Černý film
Americký a francouzský film noir ve 40. a 50. letech nenabízel divákům jen čistokrevné detektivky opřené o klasické pátrání po neznámémo zločinci, ale i obecněji sociálně laděné příběhy. Vytvořil ovšem nepřekonatelný typ osamělého, tvrdého hrdiny, který vzešel z románové drsné školy a který pro nás dodnes splývá s tváří charizmatického Humphreyho Bogarta z mistrovských děl žánru - Hlubokého spánku (1946) nebo Maltézského sokola (1941).Ve světě filmu noir vládnou bohatí a mocní, kterým jde na ruku oficiální spravedlnost, osudové ženy jsou krásné, prodejné a zrádné a i ten nejlepší přítel vám může vpálit kulku do zad. Aristokratický Velký detektiv klasické literární školy, zvyklý přísnou dedukcí vítězit nad chaotickým zlem, by tady neměl šanci – už proto, že pokud vůbec někdy používal zbraň, pak spíš symbolicky, aby při závěrečném odhalení vraha dodal pádnost svým logickým závěrům.
Drsné detektivní očko z filmu noir a jeho pokračovatelé se naopak ani ve spánku neodlučují od pistole, jež je symbolem jejich mužství, a křižují v její chladné společnosti temnou, páchnoucí džungli velkoměsta. Nejde ovšem jen o správný výstřel ve správný okamžik: navzdory navenek cynické masce je hrdina filmu noir mužem cti, který tíhne k pravdě instinktivně, možná – jak říká Chandler - „aniž si to uvědomuje a rozhodně aniž o tom mluví“.
Éru klasického filmu noir uzavřelo Hitchcockovo Vertigo (1958),jehož stárnoucí hrdina v podání Jamese Stewarta se jako v nutkavém snu honí za ledově chladnou dámou,jkterá ve skutečnosti neexistuje. Film noir však žije dodnes: v 70. letech na odkaz klasiků navázal Roman Polanski retro detektivkou Čínská čtvrť (1974) s Jackem Nicholsonem, pátrajícím ve 30. letech po čachrech zkorumpovaných politiků, či Robert Altman s neuctivou adaptací Loučení s Lennoxem (1973), v níž chandlerovského hrdinu s nadhledem ztvárnil Elliott Gould.
V 80. letech odkaz filmu noir v nejryzejším smyslu rozvinula filozofická sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982), jejíž aktér – nájemný zabiják androidů Rick Deckard v podání Harrisona Forda – je jedním z nejpopulárnějších soukromých oček filmové historie. Možná proto, že nakonec uvízne v pasti vlastního pátrání: objektem jeho citů se stává smutná umělá „dáma“, androidka Rachael, která je svým vzhledem i chováním natolik lidská, že smazává rozdíl mezi člověkem a pouhou kopií.Motiv kopie se stává jedním z klíčových témat moderního filmu noir. Pohrává si s ním i režisér Curtis Hanson v thrilleru z Los Angeles 50. let L. A. – Přísně tajné (1997), kde Kim Basingerová hraje krásku, jež se prodává bohatým zákazníkům jako dvojnice dobové hollywoodské hvězdy Veronicy Lakeové.
Ztracený divák
„Jiný“ úhel pohledu a existence odlišných verzí skutečnosti svět nových černých filmů mění v matoucí místo, kde logika a dedukce ztrácejí půdu pod nohama.
Výjimky – jako čistokrevná detektivka s „holmesovským“ Seanem Connerym vyšetřujícím vraždy ve středověkém klášteře, inspirovaná románem Umberta Eca Jméno růže (1986) - jen potvrzují proměny žánru, jež jsou možná nezvratné. Nový styl detektivkám vnutily dokonalé manipulace se skutečností, které umožňují moderní média. Lupa patří do vetešnictví: ve hře jsou záznamy odposlouchávacích zařízení a videokamer, sledovačky pomocí satelitních družic, informace z computerů a udání přes mobilní telefon. Vypadají spolehlivě, neúplatně a přesně: ve skutečnosti jsou ovšem zdrojem nehlubšího klamu. 
Ve stopách hrdiny Zvětšeniny Michelangela Antonioniho (1966), který se marně pokoušel přijít na kloub vraždě, již náhodou zachytil svým fotoaparátem, se vydal specialista na odposlechy Harry Caul (Gene Hackman) z Rozhovoru (1974) Francise Forda Coppoly či protagonista Hadích očí (1998) Briana De Palmy v podání Nicolase Cage, který se zaplétá do mediálně zfalšovaných boxerských i politických zápasů.
Vrah v nových detektivkách vůbec nemusí být dopaden a potrestán – a dokonce ani odhalen, přičemž nejde o to, že by páchal tak „dokonalé“ zločiny, ale prostě o to, že svět je příliš nepřehledný na to, aby pravda mohla vyjít na povrch. Bezúspěšné tak zůstává třeba letité pátrání po bestiálním sériovém vrahovi, které podnikají hrdinové nejnovějšího temného dramatu Zodiac režiséra Davida Finchera.
Věci nejsou tím, čím se zdají být, a tradiční schopnost detektiva vcítit se do protivníka je dotažena ad absurdum: kde je dobro a kde zlo? Protagonista detektivky Alana Parkera Angel Heart (1987) se ocitá ve spárech moderního potměšilého Satana (Robert De Niro) – a uvědomuje si, že vrah, po kterém celou dobu pátral, je on sám. Ztráta paměti a zmatenost, jimiž detektivova mysl reaguje na provinění, pak plodí takové extrémy jako je příběh o rozdvojené duši zabijáka Lost Highway Davida Lynche, pojatý jako dvě story dvou zcela odlišných postav.V takových příbězích se obětí největšího zmatení stává sám divák, jenž se od drzých filmařů nechává - většinou celkem ochotně - tahat za nos: hra s pravidly, která kdysi tak pečlivě stanovila klasická detektivní literatura, bývá totiž docela vzrušující a zábavná.
Možná nejpříznačnějším „rytířem pravdy“ je tak protagonista thrilleru Memento (2001) v podání Guye Pearce, který je po manželčině smrti postižený ztrátou krátkodobé paměti a důležité informace se pro sebe snaží uchovat prostřednictvím polaroidu a tetování na vlastní tělo. Nic z toho mu však nepomůže, aby získal zpět nadvládu nad vlastním světem. Možná by neškodilo, aby něco podobného podstoupili i zdivočelí autoři moderních filmových detektivek: kdyby si nechali vytetovat na záda základní pravidla vypravěčské cti, možná by tak často nezapomínali na diváka.
(Další lehkovážný text - původně vyšel loni v měsíčníku ForMen. Roku 2008 se také týkají datace, od kterých se odvíjí. Případné další chyby však přičtěte výhradně mně. Děkuji redakci ForMena za možnost uveřejnit text i zde.)
