Přežijí jen milenci

V hororovém žánru se – pokud jde o upíry - v posledních desetiletích hodně modernizovalo: pijáci krve se pyšní asijským bojovým uměním (série Blade), svádějí akční bitvy s jinými nemrtvými plemeny (série Underworld) a milostně tokají ve stylu teenagerovských romancí (sága Twilight). Nebo si léčí anémii na obyčejném švédském sídlišti (Ať vejde ten pravý). Upíři se zkrátka přizpůsobují módním žánrovým trendům a vzdávají se svých starých, dobrých způsobů. To, co ubylo na strašidelnosti, přidává novým upírským filmům na diváckém zájmu. Obavy z česneku a stříbra už nejsou in a jako ochrana proti slunečnímu svitu stačí natřít sexy těla speciálním opalovacím krémem.

Nemrtví hrdinové nového filmu Jima Jarmusche s chutným názvem Přežijí jen milenci jsou naopak konzervativní až hrůza: chodí poctivě spát s úsvitem, lpějí na minulosti a udržují si statut výlučnosti ve světě lidí, kterým přehlíživě přezdívají zombie. Pro romanticky rozervaného upíra Adama neexistuje jiná barva než černá a jiný výraz než pochmurný. Ve svém polorozpadlém domě na okraji „města duchů“ Detroitu, který vylidnil krach místních automobilek, se věnuje poslechu klasického rocku z vinylu a sběru starožitných elektrických kytar.

Z truchlivých myšlenek na sebevraždu Adama vyruší až jeho věčná družka Eva, se kterou se rozchází a zase dává dohromady už pěkných pár staletí. Dokonalé soužití věčných milenců (která se dá ovšem vnímat také jako letargická rutina) pak naruší Evina nevychovaná, divoká a nenažraná mladší sestra Ava. Zdá se, že konec starých časů je nevyhnutelný - a nezbývá než si zapnout sto let starý župan ke krku a vznešeně zemřít...

Upířina ve stylu klasika amerického nezávislého filmu Jima Jarmusche ovšem naštěstí disponuje také černým humorem. Nostalgickou podívanou povyšuje na filmovou meditaci pro starší a pokročilé třeba scéna, v níž se dvojka upírů pokouší likvidovat mrtvolu zabalenou do starého koberce.

Paměť ve světě bez souvislostí

Příběh „prvních manželů“ Adama a Evy poskytuje řadu důkazů o tom, že Jim Jarmusch ve svých jednašedesáti letech dokáže své fanoušky stále ještě překvapovat. K žánrovým standardům se ovšem král americké nezávislé scény vyjadřoval osobitě odjakživa. Ve svém novém filmu stylově navazuje i na svůj předposlední snímek, Hranice ovládání (2009), naštěstí se však obejde bez jeho samolibé odtažitosti. Místo klasického děje i tentokrát nabízí vyprávění rozvíjené v uhrančivě pomalém rytmu, jež v souladu s Adamovým zaměřením připomíná hudební skladbu.

Stejně jako v případě westernu Mrtvý muž (1995), i ve filmu Přežijí jen milenci Jarmusch nabízí svéráznou vizi „života po konci světa“. Dvojice upírských hrdinů se dobrovolně odsoudila k izolaci připomínající zásvětí. V podání Toma Hiddlestonea (Loki ze série Avengers) a Tildy Swintonové (která se objevila už v režisérových filmech Zlomené květiny a Hranice ovládání) připomíná zestárlé rockové hvězdy, kterým nezbývá než ultrakonzervativně lpět na svých výstřednostech. Vše se však nakonec točí jen kolem životodárné „drogy“ – krve. Tu si dvojice - aby se bránila kontaminaci a nešpinila vraždou – pokoutně obstarává ze zdravotně nezávadných nemocničních zásob.

Do sebe zahleděná dekadence však nakonec nalezne cestu k životadárným kořenům i k vlastní budoucnosti. I dnes totiž existují dobré kapely čekající na objevení i pěkné, mladé krky! Jarmusch tak v rámci upírské story vypráví o generační výměně, což je téma, které ho nikdy předtím nezajímalo. Adam a Eva jsou příslušníky etablované, stárnoucí střední generace, která se v nové éře efemérních zážitků přiklání ke ztracenému světu s historií a pamětí. Ten reprezentuje i starý, „viktoriánský“ upír Christopher Marlowe v podání Johna Hurta.

Jarmusch má ovšem pochopení i pro nesnesitelnou Avu, která nejspíš dělá totéž, co kdysi její starší sestra. Ve svých filmech dával vždycky přednost spíš ztraceným, nečistokrevným outsiderům jejího typu, své hrdiny však líčí s bezvýhradnými sympatiemi, které mohou diváka až obtěžovat. Výlučnost Adama a Evy je patetická a náleží ceněnému světu minulosti. Adam je zjemnělým znalcem věd a umění, který významně ovlivnil kulturní historii lidstva – a kromě toho, že si vynucuje sympatie jako každý příslušník ohroženého druhu, může režisérovým fanouškům připomínat samotného Jarmusche. Ten si na autobiografické motivy nepotrpí, do Adama však promítá své osobní záliby. A hrdinův vztahu s Evou zrcadlí režisérovo letité soužití s jeho životní partnerkou Sarou Driverovou.

Možná je tenhle upírský film pojatý jako úvaha o krizi světa, jenž se v touze po omlazení vzdal souvislostí, hodnot i paměti. A možná je reflexí pomalé, neodvratné apokalypsy, kterou v životě dávného režisérského rebela představuje smrt. To už posoudíte sami.

Only Lovers Left Alive
Něm. / USA / VB / Fr. 2013, 123 minut
Scénář a režie: Jim Jarmusch

Kamera: Yorick Le Saux

Hudba: Jozef van Wissem
Hrají: Tom Hiddleston (Adam), Tilda Swintonová (Eva), Mia Wasikowská (Ava), John Hurt (Marlowe), Anton Yelchin (Ian), Jeffrey Wright (doktor Watson)
Premiéra: 27. 3. 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuji.)

Noe: Až naprší a uschne

Svěřit režii biblického velkofilmu o potopě světa Darrenu Aronofskému měl být nejspíš dobrý marketingový tah: režiséra s pověstí ambiciózního hollywoodského umělce pro příběh o Noemovi delegovala hlavně vizionářská (nebo spíš pseudovizionářská) Fontána (2006). Starozákonní příběh o posledním poctivém muži, který vystavěl na boží pokyn archu a zachránil na ní před zkázou svou rodinu a dvojice nevinných božích hovádek, se dočkal zfilmování už v němé éře. O tenhle příběh se ovšem filmaři později moc nervali (i když v roce 1999 vznikla televizní minisérie s Jonem Voightem v roli v roli biblického praotce). Aronofsky si téma nejdřív osahal v povedeně úsporném, čtyřdílném grafickém románu (který u příležitosti filmové premiéry začal vycházet i u nás), od velkofilmu z jeho režisérské dílny ovšem nečekejte comicsové zkratky.

Naopak - lakonický biblický příběh Aronosfsky se spoluscenáristou Arim Handelem (který spolupracoval na řadě režisérových předchozích filmů) rozkošatili do podoby hollywoodské vyprávěnky, v níž si ovšem samotné potopy moc neužijete. Hlavní pozornost je ve víc než dvouhodinovém vyprávění věnována čemusi jako psychologicko-eticko-náboženskému konfliktu titulního protagonisty a jeho rodiny. Russellu Croweovi vzhledem k jeho drtivému charismatu a hereckým kvalitám uvěříte prakticky cokoli, Aronofsky ho ovšem žene do tak příšerného dramatu, že s hlavní postavou nejspíš místy ztratíte kontakt (a ke konci vám možná začne připadat srandovně přepálená). Noe je čestný, věřící muž, který nejdřív jen "poslouchá rozkazy" od svého Boha. Usoudí ovšem, že jeho posláním je zachránit zvířectvo a uchovat je pro nový svět, zatímco zdiskreditované lidstvo by mělo vymřít, a to včetně jeho rodiny. Noemova manželka Naameh (Jennifer Connellyová, která se s Crowem sešla už v Čisté duši) je ovšem jiného názoru. Když k tomu připočtete tři syny, kteří si o vymření lidstva myslí svoje, a sličnou Noemovu nevlastní dceru Ilu (která je v comicsu hlavní vypravěčkou a kterou ve filmu hraje Emma Watsonová), máme v dosud semknuté, mírumilovné rodině zaděláno na krvavý konflikt. Nemluvě o úskočném a zištném královském potomkovi neblahého Kaina - Tubal-Kainovi (Ray Winstone), který proti Noemovi a jeho rodině v posledních hodinách existence zkaženého lidstva žene své hnusné hordy. A utopit se nehodlá.

Biblický příběh doznal v Aronofského podání aktualizace a interpretace, k nimž budou mít nepochybně nejjadrnější výhrady věřící komentátoři filmu. Mně osobně přijde Noe jako postapokalyptická fantasy, ve které mají vyvolení protekci u neviditelného, leč všudypřítomného Boha díky svému původu. Jsou to vegetariáni a na těžkou práci na arše mají kamenné transformery (na mou duši - a jsou to navíc padlí andělé). Když je třeba nějaký ten drobný zázrak, objeví se Anthony Hopkins coby hlava rodu Methuselah. Kainovi potomci to mají naopak u Boha polepené, takže jim nezbývá než zůstat bez naděje, žrát maso (i svoje vlastní děti), být neučesaní a špinaví, nechat se brutálně masakrovat od transformerů a nakonec s řevem utonout. (Omlouvám se, pokud to považujete za spoiler.) V pomyslné druhé části se však všechno zkomplikuje ve smyslu naší, soudobé morálky - ale nejsem si vůbec jistá, zda je to k dobru celé věci. Biblický příběh totiž v Aronofského podání ztratil svou nevinnou jednoduchost a proměnil se v efektní, realistické psychologické drámo, jehož etika se mi zdá navzdory všem těm velkohubým řečem a gestům poněkud vyšinutá.

Fikční svět, který Aronofsky stvořil, drží pohromadě vizuálně, vnitřně je ovšem plný rozporů. Nedaří se mi skousnout dělení světa na vyvolené - hodné, nevýbojné vegetariány ctící přírodní zákony a zatracence - zlé, násilnické, masožravé antropocentristy. Vadí mi technofobní podtext Aronofského filmu i podivná (vizuální) snaha smířit Bibli a darwinismus, která prosakuje do líčení stvoření světa, jež Noe nabízí své rodině pro ukrácení oné dlouhé chvíle, než se všechno zkažené lidstvo utopí. Vznosnost celého konceptu o zrození nového, lepšího lidstva se pak opírá vlastně o incest (vím, že to všechno mám vnímat symbolicky, v kombinaci s Aronofského realisticko-vizionářským pojetím jde ovšem o vražedný koktejl). 

Noe bude mít jistě své obhájce a obdivovatele - z mého pohledu ovšem Darren Aronofsky zase jednou něco samolibě a se zálibou ve vznosném kýči spatlal dohromady. To, co byl problém už u Fontány i Černé labutě, mění Noema ve film, o jehož diváckém potenciálu mám stejné pochybnosti jako o úchvatných schopnostech samotného Aronofského.          

             

Noah

USA 2014, 138 minut, dabing, titulky

Režie: Darren Aronofsky
Scénář: Darren Aronofski, Ari Handel
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: Clint Mansell
Hrají: Russell Crowe (Noe), Jennifer Connellyová (Naameh), Emma Watsonová (Ila), Ray Winstone (Tubal-Kain), Anthony Hopkins (Methuselah), Logan Lerman (Chám), Douglas Booth (Šém)

Premiéra: 27. března 2014

Pompeje: Když Gladiátor nastoupí na Titanic

Filmy „meče a sandálu“ se v Hollywoodu s přestávkami vyrábějí už od němé éry – podobně jako v Itálii, která si tenhle subžánr nárokuje na základě vlastní historie. Kostýmní příběhy odehrávající se v antickém Římě, případně starověkém Řecku, přicházejí ke slovu nejčasněji v okamžiku, kdy se kinematografie v sebeobraně pokouší okázale demonstrovat své možnosti. V 50. letech barevné, širokoúhlé, výpravné velkofilmy lákaly diváky zpět do kina, od žhavé technologické novinky – televize. Není tedy žádným překvapením, že nová vlna filmů „meče a sandálu“ přichází právě nyní, v éře 3D, kdy se kina snaží konkurovat novým formátům.

Je pravda, že v multiplexu prosyceném umělohmotnou vůní popcornu si svištění stereoskopických balvanů žhoucí lávy kolem uší užijete lépe než doma u počÍtače. Na druhé straně zaplatit 220 korun za hollywoodské katastrofické drama s lakonickým názvem Pompeje vyžaduje buď otrlost cynika, nebo štěněčí naivitu člověka, jehož mysl zůstala dějepisu prostá. Pokud jste něčím mezi tím, předvídatelná zábava z dílny režiséra Paula W. S. Andersona vás nejspíš moc nepotěší. Na Pompejích se příliš nepobaví ani diváci, kteří k pachateli filmů Vetřelec vs. Predátor, Žoldák: Legie zkázy a série Resident Evil přilnuli na základě své zvrácené záliby v hovadismu. Anderson totiž ve svém antickém kousku zůstal mnoho dlužný pověsti šmíráka, již si vytvořil i svéráznou adaptací Tří mušketýrů, kde dumasovští hrdinové létali bojovou vzducholodí a ovládali asijská bojová umění.

Milostný příběh zmužilého keltského gladiátora Milona a dívky z lepší pompejské společnosti Cassie, zasazený do příslušného katastrofického rámce, navíc vlastně není úplná blbina. Pompeje jsou sice hloupé, venkoncem ovšem naplňují vlastní žánrový formát. (Pokud si chcete pobyt v kině kapku připepřit, zvolte českou jazykovou verzi, která vzhledem k patosu dabujících nabývá místy nechtěně žertovného rázu). Za režisérem disponujícím invencí retardovaného neandrtálce stáli producenti rozhodnutí pustit chlup při evokaci dobových reálií i katastrofické akce. Takže to všechno hodně dobře vypadá. 

Pokračování příště

Paul W. S. Anderson je režisérem akčních sci-fi, což dokázal už ve Třech mušketýrech – a také v Pompejích vytváří fikční svět, který musí fungovat především filmově. Pompeje upřednostňují pravidla podívané před představami o historické věrnosti. Jejich cílovým publikem přece nejsou historici, klasičtí filologové nebo vulkanologové! Účast chóru při hrách v aréně je myslím v rámci žánru novinkou (alespoň si ji neoamatuji z jiného podobného filmu), citát z Plinia mladšího a barvité detaily vykreslující život bohatého města na úpatí Vesuvu jsou nicméně jen ozdůbkami předcházejícími kýžené přírodní katastrofě. Většinové publikum chce vidět to, co očekává - a to, co zná.

Andersonův film postrádá inteligenci a novátorství Gladiátora a Titanicu, což jsou filmy, ze kterých těží především. Nesoulad mezi císařským Římem a provinciemi je ve filmu zveličen do podoby otevřené války, pochopitelné divákům sledujícím v médiích boje v Iráku či na Ukrajině. Po vzoru většiny filmů „meče sandálu“ se pak všechny osobní i politické účty vyřizují nejlépe v aréně. Je tu láska, nenávist i politika: Romance mezi dvěma sociálně nerovnými hrdiny není obohacena jen o ržání Cassina milovaného koně, ale také o existenci padoušského římského senátora Corva v podání Kiefera Surherlanda. 

Zkorumpovaný senátor hodlá uchvátit ruku sličné dívčiny a zištně investovat do kvetoucího města. Milo, mezi gladiátory přezdívaný „prostě Kelt“ (metrosexuální Kit Harington ze seriálu Hra o trůny), zase hodlá Corva zabít, aby pomstil smrt své rodiny. Láska k Cassii (viktoriánsky krásná Emily Browningová) se pro pomstychtivého mládence stává neplánovanou komplikací… Ona si ovšem ta spanilomyslná divačka také musí přijít na své, že. Po vzoru Gladiátora nechybí ani „politicky korektní“ postava šlechetného Afričana.

Hlavní hrdinou filmu je ovšem Vesuv fungující jako prst boží, jenž se zaměří na hříšné město v okamžiku, kdy míra bezpráví přesáhne hranice měřitelné hollywoodskou etikou. Po každá ráně uštědřené ztepilému hrdinovi, po každém oslovení „otroku“ či vilném senátorově pohledu do hrdinčina výstřihu kamera významně zabere sopku, nadechující se k velké morální lekci…

Hollywood (a Paul W. S. Anderson zvláště) žije pokračováními. Pompeje se ovšem druhého dílu dočkají asi stěží (ke zničení už pod Vesuvem nic a nikdo nezbyl…). Za týden se nicméně do kin hrne Noe. Hádejte, o čem je? 

Pompeii
USA / Německo, 2014, 102 minut
Režie: Paul W. S. Anderson 

Scénář: Janet Scott Batchlerová, Lee Batchler, Michael Robert Johnson

Hrají: Kit Harington (Milo),Emily Browningová (Cassie), Kiefer Sutherland (Corvus), Adewale Akinnuoye-Agbaje (Atticus), Carrie-Anne Mossová (Aurelia), Jessica Lucasová (Ariadne), Jared Harris (Severus), Paz Vegaová

Premiéra: 20. 3. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny - přidala jsem jen zmínku o chóru. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

Věra Chytilová: Neodpočívej v pokoji

Věra Chytilová oslavila 2. února pětaosmdesátiny a dnes zemřela. Možná se to dalo čekat, nevím. Každopádně mne to zasáhlo - nejspíš víc než kolegy zaměstnané v tištěných periodikách, která tahle zpráva zastihla na sklonku středeční pracovní doby a zlikvidovala tak pečlivě promyšlené koncepce jejich mateřských periodik. Chytilová zkrátka neměla kouska citu a zdvořilosti ani v hodině své smrti - zaplať za to pámbu. Tahle divoká, provokativní, nepokorná filmařka se snažila být   konzistentní i v dobách, kdy to údajně vůbec nešlo - a na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů se jí proto povedlo zanechat za sebou dílo, které vnitřně drží pohromadě.    

Pokud je smyslem filmařovy práce nenechat diváka v klidu a donutit ho reagovat, Chytilová tento smysl naplnila. Funkci dráždidla splnily (a jak!) dokonce i filmy, se kterými jsem se nikdy nedokázala vyrovnat (mám na mysli poslední dva režisérčiny snímky - Vyhnání z ráje a Hezké chvilky bez záruky). Možná nastane chvíle, kdy si i tyhle dva kousky jaksi sednou, a nastane tak podobná situace jako s buranskou komedií Dědictví aneb kurvahošigutntag. Tu totiž v době jejího vzniku  filmoví publicisté stíhali pohrdáním ... po čtrnácti letech je ovšem jasné, že Chytilová měla pravdu a my jsme se zatraceně mýlili.     

Chytilové - ženě můžeme přát, aby odpočívala v pokoji. Ale můžeme přát totéž nepokojné autorce Sedmikrásek, Hry o jablko, Šaška a královny, Pátrání po Ester (abych jmenovala své nejmilejší tituly z její filmografie)? To asi těžko, protože to bychom Věru Chytilovou odstřihli od nejvnitřnějšího,základního smyslu jejího filmařského poslání. Takže spíš: díky za všechny ty filmy, díky kterým se naše mozky a morálka naučily neodpočívat.