Detektiv Down: "Mongoloid a umění drsné školy"

Hudbymilovný kokainista Holmes, štrikující slečna Marpleová, tlustý asociál Nero Wolfe nebo filozofující, depresivní Cohle z Temného případu – coby hrdinové detektivek se už představili prakticky všichni podivíni, které si dovedete představit. Soukromé očko trpící Downovým syndromem je ovšem přece jen novinka. Od nápadu na samorostlého detektiva s jedním chromozomem navíc se odvíjí film s diagnózou v názvu - Detektiv Down. Autorem snímku, který právě přichází do českých kin, je norský filmař Bård Breien. Ten svou zajímavost osvědčil už svým debutem - tragikomedií Kurz negativního myšlení. Také ve snímku, který svému tvůrci v roce 2007 vynesl na MFF Karlovy Vary Křišťálový globus za režii, hráli klíčovou roli postižení hrdinové. S těmi režisér tehdy konfrontoval depresivního, impotentního invalidu, kterého měli podle přání jeho manželky nabít pozitivní energií.

Ze střetu normálního světa s prvky jinakosti také v Detektivu Downovi nevytěžil Bård Breien jen očekávané „politicky korektní“ emoce: postava trpící genetickou anomálií – osmadvacetiletý Robert Bogerud – se totiž naštěstí z diváků nepokouší prvoplánově vymačkávat slzy dojetí. Mladík dětského vzhledu, kterého matčina smrt odsoudila k pobytu v ústavu pro mentálně postižené s veselým názvem Beruška, nepostrádá vážnou, lidskou důstojnost i nepřehlédnutelný komediální rozměr. Neherec trpící skutečným Downovým syndromem, Svein André Hofsø Myhre, pak naplňuje představu klasické komické postavy ve stylu Bustera Keatona: také jeho Robert prochází nepřátelským, chaotickým světem jako cizinec obrněný proti posměchu a pohrdání melancholickou maskou.

Robert chce být jako soukromé očko ve stylu Humphreyho Bogarta – v klobouku a dlouhém kabátě ovšem působí mladý muž drobného vzrůstu nepatřičně. Od vysněného prvního případu ho vzdaluje jeho tvář, která ho z pohledu případných klientů beznadějně stigmatizuje. „Mongoloid“ přece postrádá jakékoli intelektuální schopnosti... Není divu, že první zakázku dostane Robert od mondénní Isabel, která si nepřeje nic jiného, než aby se její zmizelý manžel nikdy nenašel.

Záhada zmizelého subžánru

Každý slavný pátrač má svou osobitou metodu, jak odhalit zločin. „Mongoloid“ Robert Bogerud sází na metodu vciťování – takže rodina bývalého bruslařského šampiona Olava Starra se nestačí divit, když samozvaný vetřelec začne bystře odhalovat její tajný chorobopis. Nedostatek lásky ovšem není jen diagnózou Starrových, ale prosazuje se i v prostředí, které Roberta obklopuje. Samotou a depresí strádá i hrdinův ovdovělý otec-kriminalista, který se v kanceláři místo po místech činu toulá po internetových seznamkách. Vztah Roberta a jeho otce Eddieho působí realisticky oproti bizarnímu světu Starrových, kterým jde hlavně o dědictví po babičce, jež je stále ještě poněkud příliš naživu. Vše, co Robert vypátrá, ho ovšem obloukem vrací k tématu jeho vlastního existence – nedostatku komunikace a absenci lásky.

Detektiv Down tak celkem sebevědomě osciluje mezi černou komedií, psychologickým rodinným dramatem a detektivkou v klasickém pojetí americké drsné školy (respektive filmem noir). Na rozdíl třeba od Marhoulova Mazaného Filipa ovšem nejde o parodii, která by zpochybňovala podstatu detektivního pátrání. V jeho rámci naopak Robert osvědčuje inteligenci, bystrost a vtip. Pokud ovšem jde o nezbytné atributy tohoto subžánru – akční scény -, těží z nich tvůrci filmu především komediální situace. Nešťastnému detektivovi prochází, že se v honičkách pohybuje jako roztomile těžkopádně medvídě, což vážně destabilizuje uvěřitelnost celé podívané. V řadě jiných případů totiž hrdina svým protivníkům stačí - a dokonce je předčí, takže nad nimi může zvítězit.

Detektiv Down tak zůstává nakonec jen roztomilou, svébytnou hříčkou, která je pro nás důležitá i proto, že se natáčela v Čechách a mají na ní podíl čeští členové štábu (i když to z filmu moc není poznat). Jako legitimní vzpomínka na nestárnoucí, drsný, romantický svět filmu noir samozřejmě neobstojí – a nejspíš je chyba to po něm chtít. V rámci koprodukčních „eurofilmů“ totiž naplňuje zadání veřejně prospěšného projektu. Samozřejmě tedy nepojednává o skutečném Downově syndromu, ale o jeho poetické verzi, jejímž prostřednictvím tvůrci relativizují pojmy výlučnosti a normality. Robert Bogerud tak usvědčuje realitu z šílenosti a její „normální“ obyvatelé jsou postiženější než on sám. Nic z toho nepůsobí překvapivě ani podvratně, ale podívat se na to v rámci tohoto filmu něco jako zábava pro všechny slušné lidi.

(Tento text jsem napsala v chvatu pro Lidové noviny. Ne, že by to nebylo znát.)

Detektiv Downs
Norsko / ČR / Dánsko 2013, 90 minut
Režie: Bård Breien
Scénář: Bård Breien, Eske Troelstrup
Kamera: Gaute Gunnari
Hudba: Chris Minh Doky
Hrají: Svein André Hofsø Myhre, Nils Jørgen Kaalstad, Ida Elise Brochová, Per Schanning, Sven Nordin, Liv Bernhoft Osaová
Preméra: 17. 4. 2014

Jak se z padesátky stát sedmdesátkou - Krrr!

Moje proměna z trapné padesátky v čilou sedmdesátku se odehraje jen na tři dny - jsem v Krnově na přehlídce 70mm filmů. Úžasná akce pro nás, perverty posedlé unikátním, zaniklým obrazový formátem, se tady koná už od roku 2006 a poprvé jsem na ní byla loni. Kino Mír s projekcí, zviditelňující moc pěkně skutečnost, že některé filmy jsou větší a širokoúhlejší než život, hostí od pátku do neděle lidi ochotné strávit na sedadle během tří dnů desítky hodin. Sedmdesátkové filmy totiž prakticky vždy disponují nadstandardní délkou. Včerejší popůlnoční Indiana Jones a poslední křížová výprava byl sice hitem letošního ročníku (a byl do programu přidán na poslední chvíli), s délkou pouhých 127 se ovšem řadí mezi krnovské trpaslíky.

Absolvovat všechno je úkol skoro nelidský, pokud chcete jíst a spát - proto jsem si včera vedle báječného Indyho dala jen jedinečně vyrudlou kopii divného britského muzikálu Chitty Chitty Bang Bang (kvůli večeři jen asi půlku - 70 minu) a válečné drama Chartúm (134 minut). Dneska na sobě hodlám spáchat dlouhou verzi Branaghova Hamleta (242 minut), Pád říše římské (188 minut) a Ryanovu dceru (187 minut). Doufám, že mi závidíte... a teď se jdu na to naobědvat.    

Vášeň mezi řádky - Génius a neviditelná žena

Režírující herci bývají vedlejších produktem hvězdného systému: populární hvězda se většinou rozhodnou natočit film, aby světu dokázala, že má v hlavě mozek. (I když případ Clinta Eastwooda dokazuje, že výsledky mohou být dlouhodobě velmi zajímavé.) Ale jsou tady i herci, kteří svými režijními počiny opravdu chtějí něco sdělit. Mezi ty patří i Ralph Fiennes - jednapadesátiletý Angličan, jenž je – navzdory řadám prestižních cen, „vážným“ divadelním aktivitám a desítkám vybraně artových titulů ve své filmografii – známý především coby lord Voldemort ze série Harry Potter. Fiennes má ovšem ve skutečnosti nos, netouží ovládnout svět, nekouzlí... a jako režisér nyní osvědčuje svou zajímavost milostným dramatem Vášeň mezi řádky.

Příběh mimomanželského vztahu Charlese Dickense je druhým režijním počinem herce, který se na filmovém plátně etabloval díky svému chameleonskému talentu. Ralph Fiennes, jehož láska k britské literární a dramatické klasice je hluboká a letitá, coby filmový režisér debutoval už před třemi lety. Modernizovaný přepis Shakesperova politického dramatu Coriolanus se ovšem celkem pochopitelně žádným trhákem nestal. Fiennes totiž v sobě coby režisér nemá dravou energii, která jeho krajanovi a kolegovi Kennethu Branaghovi umožňuje dostat diváky do kina i na Shakespeara.

Další látka, kterou si Fiennes jako režisér vybral, oproti Coriolanovi vypadá výrazně atraktivněji (přestože název Vášeň mezi řádky je reklamním tahem českého distributora a film se v originále skromně jmenuje The Invisible Woman – Neviditelná žena). Dickens je autor, který přináší čtenářům radost i dnes - a zájem publika o soukromý život celebrit (včetně spisovatelských klasiků) pravidelně sytí trh filmovými životopisy nejrůznější úrovně. Ten Fiennesův, inspirovaný životopisnou knihou Claire Tomalinové, je brilantní miniaturou, která je režírovaná s nečekanou, velmi filmovou jemností a cudnou elegancí. Na plátně neuvidíte nic z toho, co jste zvyklí v podobných snímcích vidět: Fiennes si rafinovaně pohrává s očekávanými situacemi - a vytváří divácky vzrušující podívanou, založenou na náznacích. První polibek Charlese a Nelly, doprovázený zrychleným dechem příštích milenců, je tak rajcovnější jako jakákoli explicitní postelová scéna.

Krize středního věku ve viktoriánském stylu 

Zásluhu na zajímavém výsledku má jistě i ceněná Abi Morganová, která scenáristicky podpořila dva tak rozdílné tituly, jako jsou Stud a Železná lady. Vášeň mezi řádky se jeví jako zajímavý doplněk k sexuálně explicitnímu artovému dramatu i k originálnímu životopisu Margaret Thatcherové... Ukazovat plešatějšího autora, kterak celé dny vysedává u psacího stolu, není jistě nejlepší způsob, jak nejširšímu publiku prezentovat slavného Viktoriánce. Ani představa žoviálního chlapíka, který po večerech vysedává u krbu, obklopen svými deseti dětmi a věrnou chotí, nesugeruje divácký hit. Charles Dickens měl ovšem naštěstí ve skříni pořádného kostlivce, na kterém se vyplatí vystavět filmový příběh: letitý, nemanželský vztah, který nakonec vedl k rozluce slavného spisovatele s manželkou. O sňatku s výrazně mladší herečkou Nelly Ternanovou ovšem Dickens – milovaný vězeň v konzervativní londýnské společnosti - vůbec uvažovat. Nelly musela zůstat celé roky „neviditelná“, přestože se její existence prolnula do řady spisovatelových děl (mimo jiné i do románu Nadějné vyhlídky, v jehož adaptaci Ralph Fiennes před dvěma lety hrál).

Vyprávění je strukturované jako vzpomínky Nelly, která se Dickensově smrti provdala. Minulost, kterou se jí povedlo utajit, svěřuje frustrovaná mladá žena starému knězi. Prostřednictvím dobové „psychoanalýzy“ se jí posléze povede smířit se s minulostí a přijmout přítomnost.

S motivem vyprávění a existencí vypravěčky si Ralph Fiennes nijak nepohrává: Nelly (herecky zdatná Felicity Jonesová) je spolehlivou průvodkyní do minulosti, ve které nám chronologicky, útržkovitě přibližuje svůj vztah. Z vyprávění se postupně vylupuje příběh o hezké, nemajetné dívce prosté hereckého talentu, která měla to štěstí, že se do ní zbláznil stárnoucí, slavný literát (který ve Fiennesově podání nepostrádá temné kouzlo i šovinistické rysy). Nad drobnými privilegii obletované milenky ovšem rychle převažují negativa. Postavou, se kterou začneme rychle soucítit, je Dickensova stárnoucí, tělnatá manželka, která nemá žádnou možnost vzdorovat mužovým diktátorským rozhodnutím. Zavržená Catherine (výborná Joanna Scanlanová) ovšem dobře ví, že spisovatelský génius víc než jakoukoli ženu miluje svou práci. A naše sympatie si proto získává i Nelly, citlivá, mravná, průměrná mladá žena, kterou ani v daném společenském prostředí, ani v náručí spisovatelské celebrity nemohl čekat žádný výjimečný úděl.

Abi Morganová a Ralph Fiennes tak vlastně vyprávějí provokativně „antifeministický“ příběh, který je pěkným kontrastem k módním oslavným historkám o viktoriánských rebelkách.

The Invisible Woman
Velká Británie 2013, 111 minut, titulky
Režie: Ralph Fiennes

Scénář: Abi Morganová

Kamera: Rob Hardy

Hudba: Ilan Eshkeri
Hrají: Ralph Fiennes (Charles Dickens), Felicity Jonesová (Nelly Ternanová), Joanna Scanlanová (Catherine), Kristin Scott Thomasová (paní Ternanová), John Kavanagh (reverend Benham)
Premiéra: 10. 4. 2014

Dnes v Odvážných palcích

Dneska si odbudu svou premiéru v pořadu Odvážné palce, protože kolegyně Iva Přivřelová je na dovolené. Pořad má poměrně nově stream a navíc je to přímý přenos, což jsou dvě nepříjemné věci, se kterými mi snad pomohou zkušení kamarádi - František Fuka, Ondra Vosmík a Saša Michailidis. Chci teď trochu narušit své letité rozhodnutí nevystupovat na veřejnosti a stát se na stará, artritická kolena konečně mediální hvězdou! :-) Každý týden si tak něco zkouším - minulé pondělí jsem natáčela pro Vltavu recenzi na film Ona, v sobotu po telefonu jsem dělala rozhovor o Coppolovi (zbyla z něj naštěstí jen jedna věta na ČT24 v neděli, v 7.20 :-)). A příští týden budu zřejmě vyprávět cosi o Kamenném mostě do Třinácté komnaty Tomáše Vorla.

večerní P.S.: Dopadlo to takhle: http://www.stream.cz/odvazne-palce/10001944-filmove-premiery-10-4-2014