Prohledat tento blog

pondělí 11. ledna 2016

David Bowie (8. 1. 1947-10.1.2016)

Vynálezce Nikola Tesla v Dokonalém triku - to byla jedna ze signifikantních filmových rolí popové hvězdy, která se na plátně naneštěstí objevovala nesoustavně a s vnitřní přetržitostí. Podobně jako jiní přemýšliví tvůrci, Christopher Nolan nahradil ve filmu Bowieho muzikantské charisma charismatem filmové postavy, které by ovšem nemohlo fungovat bez představitelovy původní aury. Ta byla vyjadřovaná - na pódiu i ve filmu - nejrůznějšími maskami a převleky. Tam postupovali už Nicolas Roeg v Muži, který spadl na Zemi, Jim Henson v Labyrintu či Tony Scott v Hladu. Propojení filmové role a "teatrální" existence Bowieho-muzikanta chtě nechtě fungovalo i v okamžiku, kdy se hudební hvězda zkoušela pustit do "vážného" charakterního hraní zbaveného efektní masky (Veselé Vánoce, pane Lawrenci japonského režiséra Nagisy Óšimy).  

Díky zájmu o prezentaci na filmovém plátně (kterou jsem zaznamenala na kterési dávné Letní filmové škole díky Pennebakerově koncertnímu záznamu Ziggy Stardust a The Spiders from Mars) byly Bowieho fúze s filmem častější a úspěšnější než u jeho hudebních kolegů.

David Bowie, který začal směřovat k nové (a nepochybně vizuáně působivé) inkarnaci včera, už žádný další film nenatočí. Album Blackstar, které vydal v pátek, v den svých devětašedesátých narozenin, bylo dlouho očekávané a poslední. Klip nazvaný Lazarus, který k němu vznikl, je Bowieho posledním klipem. Tak poslouchejte a dívejte se. Nolanovský Tesla v Dokonalém triku nám přece připomíná, že kopie a reprodukce jsou věčně živé, možná živější, než originály. 

čtvrtek 7. ledna 2016

Rozhovor s Helenou Třeštíkovou: O Baarové, krému na boty a fenoménu kinematografie

Celovečerní dokument Zkáza krásou do kin přichází 7. ledna. O pohnutém osudu prvorepublikové hvězdy Lídy Baarové v něm vyprávějí Helena Třeštíková společně se spolurežisérem a střihačem Jakubem Hejnou. K rozhovoru jsme se s režisérkou sešly před Vánoci, po první veřejné projekci, která byla uspořádaná pro novináře.


Zkáza krásou mi připadá v rámci vaší práce dost nezvyklá. Jednak je to žánrově téměř čistý střihový dokument. A po stránce výroby je to váš „nejkolektivnější“ film. Produkuje ho vaše dcera Hana, která se podílela i na vyhledávání archivních materiálů. A hlavně – jako spolurežisér je podepsaný Jakub Hejna…
Jako se střihačem s Jakubem spolupracuji už sedm let, počínajeReném. Výborně si rozumíme. Do Zkázy krásou mne nahecoval právě on. Požádala jsem ho, aby mi udělal kopii toho dokumentu, který jsem natočila před dvaceti lety – Sladkých hořkostí Lídy Baarové. Natáčela jsem s tehdy jednaosmdesátiletou herečkou čtyři dny v jejím bytě v Salzburku. Metráž výsledného televizního dokumentu byla jen půlhodinová, takže mi zbyla spousta nepoužitého materiálu. Požádala jsem tehdy Českou televizi, aby ho uchovala. Jenže před čtyřmi lety, když jsme s Jakubem začali uvažovat o Zkáze krásou, jsem zjistila, že v televizi ten materiál smazali.
Jejda.

středa 6. ledna 2016

Osm hrozných: Tarantinovo otrávené kafe

Od svého debutu, gangsterky Gauneři (1992), si Quentin Tarantino pečlivě udržuje pověst kultovního autora. Od začátku 90. let se v hollywoodské kinematografii stalo ledacos, i v dvaapadesáti ovšem patří k nejprovokativnějším mainstreamovým tvůrcům současnosti. Režisér morytátu Pulp Fiction – Historky z podsvětí či dvojdílného příběhu o ženské pomstě Kill Bill se při tom stále ještě opírá o oddanou fanouškovskou základnu, která tleská prakticky všemu, co řekne nebo udělá. Jako tvůrce je tak těsně spjatý se „svým“ publikem. Vysokou hru, kterou s diváky hraje, ovšem už nějaký čas provází Stockholmský syndrom.

O citové závislosti mezi obětí-divákem a jejím trýznitelem-režisérem vypovídá i Tarantinův nový film Osm hrozných, který právě vstupuje i do českých kin. V temně pesimistickém příběhu bezvýhradně odporných hrdinů dosahuje Tarantino úrovně svého „artového“ kolegy Larse von Triera: míra manipulace s divákem je řemeslně obdivuhodná, tempo rajcovně nepředvídatelné, vypravěčská originalita tak ryzí, že filmoví labužníci mohou ržát nadšením. A autor je morálně hrozný. Lidské tělo obsahuje čtyři až šest litrů krve, Tarantino jí však před divákovýma očima prolije mnohem víc než půl hektolitru statisticky vyceditelného z titulní osmy. Aktérů je totiž ve filmu víc. Zmasakrování se tak dočká i několik přehnaně milých, zcela nevinných a usměvavých postav – osazenstva osamělého stavení v zasněžené horské pustině Wyomingu, jehož majitelka Minnie provozuje galanterii a občerstvovací stanici pro dostavníky.

Ke slovu se dostává i Tarantinovo oblíbené explicitní násilí na ženách, byť se jeho obětí tentokrát stává „jen“ členka zločineckého gangu Daisy Domergueová, která ani po zatčení nelituje dosavadního násilnického života. V podání Jennifer Jason Leighové jde sice o cynického, vulgárního skřeta, současně však o ženu, která dokáže s kytarou zazpívat celkem lyrickou baladu. Tarantino je zkrátka v Osmi hrozných teatrálně nekorektní. Vše, čím provokuje (a samozřejmě mnohem víc) najdete spíš v béčkových hororech než ve westernech. Na místě je tak odkaz ke klasickému nízkorozpočtovému sci-fi hororu Johna Carpentera Věc (1982), kde krev na sněhu působila tak efektně… Osm hrozných ovšem není filmečkem pro žánrové nadšence. Je prestižním a hojně medializovaným dílem významného režiséra. Už začal sbírat ceny od odborníků. A vlivná distribuční společnost Weinstein Company film prezentuje jako favorita nastávajícího oscarového klání.

Míra zobrazování násilí a slovní hrubosti kupodivu umožňuje v USA přístupnost R (mládež do 16 let na něj smí v doprovodu dospělé osoby). A u nás na film smějí už patnáctileté děti. Nejsem myslím moc prudérní, ale snažte se prosím teenagery ve svém okolí přesvědčit, aby na ten film nechodili, protože to je šílená nuda.

Ježíš a božských 70mm 
Osm hrozných je šílená nuda, alespoň v pomyslné první polovině. (U nás jsou uváděny jak kratší verze, jež má 167 minut, tak delší, 187 minutová). Tarantino má tak dostatek prostoru na to, aby reklamou natěšeného diváka pořádně zmučil. V čase zvíci jednoho normálního celovečerního filmu posloucháte jen bezobsažné řeči postav, nejprve v dostavníku a pak uvnitř jediné místnosti. Sledujete, kterak lovec zločinců John Ruth (Kurt Russell) do povozu, jímž trasportuje do rukou spravedlnosti zlopověstnou Daisy, přibírá další dva cestující – svého afroamerického kolegu Marquise Warrena (Samuel L. Jackson) a usměvavého Chrise Mannixe (Walton Goggins), který tvrdí, že má být šerifem v městečku Red Rock, kam všichni směřují. Před ledovým blizzardem však hrdinové musejí hledat dočasné útočiště v Miniiině galanterii, kam už ráno dorazili cestující jiného dostavníku. 


Sněhová bouře může trvat i několik dní, postavám však trvá výrazně kratší dobu, než mezi sebou odhalí nesmiřitelné vazby a animozity a začnou se vespolek vraždit. Přestože jako v každém westernu hrají prim střelné zbraně, svou roli sehraje i konev kafe, do které jeden z protagonistů nalije jed (zatímco jiný vybrnkávána klavít Tichou noc). To se stane ve čtvrté kapitole z šesti, ve které Tarantino svého (k smrti znuděného a možná i pěkně naštvaného) diváka konečně „odmění“: vyprávění se mění v detektivku, v níž Warren funguje jako Sherlock využívající logických dedukcí. V potaz je třeba brát existenci cestujících druhého, tedy předchozího dostavníku - a hlas vypravěče (který supluje sám Tarantino). Dění se ostrým střihem vrací do slunného rána. Navenek ležérně uvolnění herci, vynikající kameraman Robert Richardson a skladatelský veterán Ennio Morricone promění fanšmekrovskou, leč statickou „divadelní hru“ v neméně sofistikovanou akční palbu. A význam má najednou i ten červený bonbónek uvízlý mezi prkny v podlaze. 

Vtipné čachry s vypravěčskou chronologií, uzávorkované do kapitol, jsou Tarantinovou specialitou. A obdobné hrátky s tempem najdeme i v chuťovce Grindhouse: Auto zabiják (1997). Osm hrozných je z hlediska „normální“ kinematografie drzým hazardem s diváckou trpělivostí, zapadá však do tarantinovského univerza. Očekávané jsou aluze na předchozí režisérovy filmy (fanoušky jistě rozjaří i takový detail, že postava Minnie si balí cigarety z fiktivního tabáku Red Apple). Předpokládaná je koncentrace známých herců i návrat tarantinovských veteránů: Michael Madsen jako honák Joe Gage tvrdící, že nejlepší je Štědrý den strávený s maminkou, nám připomíná, že Osm hrozných je vlastně „vánočním“ filmem. Osvědčeným režisérovým hercem je i Tim Roth, jehož úlisně zákeřná postava se představí jako kat Oswaldo Mobray (vypadá to však, že nahradil režisérova oblíbeného představitele podobných rolí, Christopha Waltze). 

Samuel L. Jackson (který patří k Tarantinovým stálým spolupracovníkům) se pak seveřanský veterán z občanské války dostává do konfliktu s bývalým jižanským generálem Smithersem (Bruce Dern). Boj Severu a Jihu o svobodu a demokracii doznívá v krveprolití, jehož bezúčelnost zpochybňuje samotnou existenci spravedlnosti. Warren hýčká v náprsní kapse osobní dopis od prezidenta Lincolna, a je lovcem zločinců soudícím, že by měl svou kořist dopravit před soud živou, a nikoli mrtvou (i když je to méně pohodlné). S současně je ovšem morálně nejodpornější postavou celého vyprávění. 

Záměrná nepřítomnost kladného hrdiny a zábavnost přítomných mravních monster upomíná na Gaunery a spojuje hroznou Osmu s tím podvratným segmentem kinematografie, již tak ostře kritizují všichni mravokárci. Pámbu ví, jestli se Tratinovi tentokrát povede uniknout lynči díky záběru sochy ukřižovaného Krista, kolem níž projíždějí oba dostavníky. Režisér sice okázale připomíná, že ví o existenci morálního imperativu, současně ovšem zůstává ateistou, jehož jediným pravým vyznáním a láskou je kinematografie. Můžeme diskutovat o míře mrazivého odstupu a zjevné stvořitelské lásky k odporným postavám. Nebo o tom, jestli tahle ultračerná groteska není temným a hořkým obrazem současných Spojených států jako světa násilí, nevíry a ztracených ideálů. Jako lekce pro diváky-oběti to není špatné, kolik ji ovšem pochopí a přijme z těch, kteří se smějí a tleskají, když devátá postava z osmi ustřelí Warrenovi varlata?

Co asi myslí režisér „skutečně vážně“? Patrně jen odkazy na milované, staré filmy a televizní westernové série typu Bonanzy, na kterých vyrůstal. Svébytně morální je jistě i rozhodnutí natočit film v nádherném, zaniklém formátu 70mm Ultra Panavision. To milovník celuloidu Tarantino dokonce rozšířil na omezené uvádění „nedigitální“ verze v USA na příslušné promítací technice.

Vrcholným aktem narcistní cinefilie je pak Tarantinova „bilanční“ strategie: film totiž nazývá a koncipuje jako své osmé dílo - v návaznosti na vrcholný, autobiografický umělecký opus Federica Felliniho 8 ½. To vzniklo v roce 1963, kdy se Taratino narodil - a kinematografie byla tak hrozně, hrozně nevinná. 

The Hateful Eight
USA 2015, 187, 167 minut
Scénář a režie: Quentin Tarantino
Kamera: Robert Richardson
Hudba: Ennio Morricone
Hrají: Samuel L. Jackson (major Marquis Warren), Jennifer Jason Leighová (Daisy Domergueová), Kurt Russell (John Ruth), Walton Goggins (Chris Mannix), Michael Madsen (Joe Gage), Demián Bichir (Bob), Bruce Dern generá Smithers), Tim Roth (Oswaldo Mobray), Channing Tatum (Jody), James Parks (O. B.),  Dana Gurrierová (Minnie MInková), Zoe Bellová (Judy)

Premiéra: 7. ledna 2015 

pátek 1. ledna 2016

Hodně lásky do nového roku!

Zimní svátky trávím ve svém venkovském domě - a tady věci plynou trochu jinak než kupříkladu v Praze. Vánoce jsem prožila v naprostém klidu (i když mi z Tesca místo kapra přivezli jako náhradu lososa). Pokud jde o kulturní vyžití, nějak jsem neměla náladu na tolik pohádek najednou a uvítala program slovenské stanice Dajto, která na Boží hod vysílala Minority Report . Pak jsem zjistila, že jde o "televíziu pre chlapov" - takže se mi zase jednou připomnělo, jaký že to mám vkus. Ale ultraromantický trhák pro ženy, Lásku nebeskou, jsem si dala taky, aspoň kousek, jako každý rok. Povedlo se mi strefit se letos do toho momentu, kdy se postava Colina Firthe musí vyznat ze svých citů před nabitou portugalskou hospodou... portugalsky. Díky dramaturgii dcery a jejího partnera jsem na DVD viděla znovu Příběh Alvina Straighta a Kiešlowského Červenou.

Silvestra jsem oslavila už 30. prosince s přáteli, kteří si laskavě udělali čas před svými náročnými programy na poslední den roku. Udělala jsem pro ně láskyplnou paštiku... Na Silvestra jsem byla sama, nepila jsem a doupravila konečně ten rozhovor s Helenou Třeštíkovou o Zkáze krásou, který jsme dělaly krátce před Štědrým dnem pro on-line časopis Revue. Před půlnocí jsem už pěkně meditovala v podkrovním šeru a do časové reality mne vrátily až sousedovic dělbuchy. Takže jsem popřála hezký nový rok poněkud vyplašené slečně Erwině (kočka) a paní Kůně bydlící ve střeše. Zaobdivovala jsem vějíře ohňostrojů nad Borkem - a šla spát. Ráno jsem zjistila, že napadl jemný poprašek sněhu a menhiry v zahradě v něm vypadají dost elegantně.

Teď musím běžet nasypat slunečnicová semínka sýkorkám. Takže vám přeju, milí čtenáři, krásný nový rok. To, jaký bude, si určuje pro sebe každý z nás. Pro mne bude plný lásky, zdraví, štěstí, skvělých lidí a tvůrčí práce. A teď vy...