Scott Pilgrim proti zbytku světa

Když jsem si na blogu Františka Fuky přečetla, že nový film Edgara Wrighta není ani tak určen současné mládeži, ale že jde spíš o jakési retro odehrávající se v současnosti, tak jsem se uklidnila. Nějakou dobu v kině na novinářské projekci jsem totiž byla překvapená, že mne baví film určený dnešním teenagerům. Takže jsem se zase uklidnila: jsem tak stará, jak jsem, ale zatím nedětinštím - a svět současné popkultury není možná zase až tak rafinovaný, jak jsem se začala obávat.

Pokud jste na konci 80. let hráli videohru Super. Mario Bros 2, kde vystupuje bombovitý zloduch s podivným jménem, bude vám jasné, proč se amatérská kapela titulního hrdiny jmenuje Sex Bob-Omb - a podobných "retro" připomínek je ve filmu Edgara Wrighta spousta. Když je nepochopíte, bude vám adaptace kanadského comicsu Bryana Lee O'Malleyho připadat mnohem méně legrační, i když velmi pravděpodobně pochopíte, o co Wrightovi v jeho prvním "zámořském" snímku jde. Příběh třiadvacetiletého torontského outsidera Scotta Pilgrima je vyprávěním o nekňubovi, který se zamiluje do protřelé americké dívky Ramony, ale musí se ve videoherně stylizovaném boji na život a na smrt utkat se sedmi jejími bývalými známostmi a vypořádat se s tím, že zrovna začal chodit s naivní, sedmnáctiletou Číňankou Knives. A taky jde o souboj kapel, čili o pravdu undegroundové obyčejnosti a falečnou moc peněz a slávy...  ...

Scott Pilgrim má být především čímsi jako vyprávěním post-teenagerovské romantické komedie jinými prostředky: Wright - Angličan, který osvědčil svůj humor ve filmech Soumrak mrtvých (2004) a Jednotka příliš rychlého nasazení (2007) - nabízí zkratkovitě vtipné vyprávění plné vtípků vycházejících z videoherní a comicsové estetiky. Ale za všemi těmi nápady a ujetostmi by se měl skrývat příběh docela obyčejného mladíka, který najde sebeúctu, přestane viset na krku svému homosexuálnímu kamarádovi a udělá si pořádek ve svém citovém životě. Ve skutečnosti ovšem vlastně ani tak moc nejde o to, jestli si Scott nakonec vybere Ramonu, zůstane s Knives nebo se třeba vrátí k bubenici Kim, se kterou chodil na střední škole. Jako divákovi je vám to posléze úplně jedno, protože pochopíte, že je to zřejmě ze srdce fuk i režisérovi, který se chce především exhibovat.

Film má přitom konkrétní a zajímavý vizuální styl a hraje v něm hned několik nepřehlédnutelně zajímavých herců: Michael Cera sice nedělá nic jiného než obvykle, ale i to - jako obvykle - stačí.Mary Elizabeth Winsteadová může být docela dobře dívkou něčích snů, i když si moc hraje na Kate Winsletovou (jejíž Clementine z Věčného svitu neposkvrněné mysli Ramona připomíná zálibou v pestrých přelivech).  Ellen Wongová hraje stejně chytlavě jako ona, byť naivní středoškolačku.

A Kieran Culkin v roli sardonického gaye Wallace mi potvrzuje, že jsem už před lety správně udělala, když jsem do něj už kdysi vložila naděje na očištění rodinného příjmení od pohany jménem Macaulay. Anna Kendricková, Brandon Routh či Jason Schwartzman nehrají víc než živě působící figurky, ale to je u vedlejších postav komediální videohry celkem v pořádku.

Podíl na tom, že mne Scott Pilgrim nakonec navzdory tomu všemu dost nudil, má Wrightova neochota zklidnit se a soustředit: nekonečné nezávazné žertování a soubojování, které vlastně vůbec není na život a na smrt, mne posléze dost otrávilo. I když film díky hereckému obsazení působí jako další dílko od party kolem Judda Apatowa, nakonec tedy zapadá spíš do toho, co momentálně dělá režisérův americký kamarád Robert Rodriguez (Wright si od něj nechal složit písničku do Jednotky, dělal jeden z falešných trailerů do projektu Grindhouse a Scotta Pilgrima s Rodriguezem konzultoval). Jde vlastně o stejné nezávazné žánrové žertování s odkazem na 80. léta, jakou je i Rodriguezova akční komedie Machete - což je škoda: Wright má totiž ještě talent i energetický potenciál a byla by škoda, kdyby skončil jen jako další Rodriguezův filmařský kámoš.                  

Scott Pilgrim vs. the World

USA 2010, 112 min., titulky
Režie: Edgar Wright

Scénář: Michael Bacall, Edgar Wright
Kamera: Dick Pope
Hudba: Nigel Godrich
Hrají: Michael Cera (Scott Pilgrim), Mary Elizabeth Winsteadová (Ramona Flowersová), Kieran Culkin (Wallace), Ellen Wongová (Knives Chauová), Anna Kendricková (Stacey), Chris Evans (Lucas), Brandon Routh (Todd), Alison Pillová (Kim), Jason Schwartzman (Gideon).

Premiéra: 14. 10. 2010

Bydlím ve slévárně

Aktivisty z řad české dokumentaristiky poutá aféra kolem údajného "doporučení" kohosi z ministerstva životního prostředí, aby "moorovský" ekologický dokument Martina Marečka Auto*Mat nedostal na Ekofilmu žádné ocenění. Organizátoři festivalu, který začal v pondělí, se ovšem po dementi ministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS) rozhodli odmítnout nařčení z politického ovlivňování festivalové poroty a promítnou i filmy, jejichž režiséři (jsou mezi nimi Filip Remunda, Martin Mareček či Vít Klusák) v úterý požadovali v otevřeném dopise jejich stažení z programu festivalu (více se dočtete třeba v Českých novinách).

Kdybych ještě měla smysl pro humor, mohla bych to sarkasticky okomentovat v tom smyslu, že Pavel Drobil se zřejmě tímto způsobem snažil odvrátit pozornost veřejnosti od lokality, kterou Mareček ve svém filmu o katastrofě zvané pražská doprava nesleduje - a která není zdaleka tak populární jako např. Legerova ulice. Jde o sídliště Spořilov, které se mění v ještě větší peklo než dosud vinou čerstvého, populistického gesta pražské radnice, nasměrovaného k veřejnosti těsně před volbami. Otevření Pražského okruhu a uvolnění Jižní spojky je tak viditelné a sklízí všude takovou chválu, že si jistě budete ťukat na čelo, proč že to obyvatelé Spořilova vlastně  v těchto dnech začali podepisovat protestní petici.

Na Spořilově ovšem žije přibližně 14 000 lidí, jejichž kvalitu života (a podle provedených lékařských studií i zdravotní stav) už řadu let vážně zhoršuje právě rychlostní silnice R8 na  Spořilovské ulici, vedená samým středem hustě obydlené lokality. Tento přímý nájezd na dálnici D1 nyní nově využívají i všechny kamiony, od kterých si v těchto dnech oddechli obyvatelé Braníka, Krče a Barrandova. Konkrétnější popis stavu, který mi právě nastal přímo pod okny a který prý co do zdravotních rizik připomíná bydlení ve slévárně, najdete v textu na aktualne.cz.

Na Spořilově (zde žiju víc než čtyřicet let) měla mimochodem pražská ODS vždycky pevnou voličskou základnu. Asi je tedy snadné právě tuhle lokalitu obětovat... většina těchto lidí pouhý týden před volbami asi nebude volit své politické preference, i když se dusí víc než kdykoli předtím a i přes těsně zavřená okna jim sledování předvolebních diskusí v televizi ruší hluk z ulice. Považuji za mimořádně mrzuté, že i já, která opravdu nejsem příznivcem Marečkova filmu, levice, anarchie a ani ekologického aktivismu, v těchto dnech  začínám pochybovat o tom, jestli bych tuhle stranu tentokrát měla volit.

Občanský průkaz

Inspirace literární předlohou Petra Šabacha, populární herecké tváře, oblíbený žánr tragikomedie, který v českém podání většinou zajišťuje nezávazné ladění "ani ryba-ani rak" - režisér Ondřej Trojan  (Pějme píseň dohola/1990, Želary/2003) ve svém třetím filmu sází na jistotu. Přimyká se k tomu typu "hezkého, českého" filmového světa, který v domácím prostředí představují především díla Jana Hřebejka, s nímž má ostatně společného i dvorního scenáristu, Petra Jarchovského. Jarchovského vedení vyprávění je ovšem jistě zajímavější než Trojanova nenápaditá, statická režie, která většinou zcela zamlžuje původní scenáristovu představu útržkovitého"románového" tvaru. 

I když Občanský průkaz primárně má být "hezký" (neboť jde o zábavný žánrový film nabízející pamětníkům vzpomínku a "nepamětnické" mládeži živou informaci),odehrává v nehezkých letech československé normalizace. Tu domácí filmaři v rámci nového zpytování minulosti začali z nejrůznějších stran soustavněji prozkoumávat teprve nedávno: navíc se dosud soustřeďovali spíš na období konce 70. let (...a bude hůř/2007, r. Petr Nikolaev) či 80. léta (Pupendo/1984, r. Jan Hřebejk, Žiletky/1994, r. Zdeněk Tyc, Pouta/2009, r. Radim Špaček, ale i Kolja/1996, r. Jan Svěrák).

Scenárista Petr Jarchovský si ovšem z Šabachovy předlohy (která je časově mnohem víc rozkročená) vybral ranou normalizační éru, svázanou s konkrétním obdobím let 1974-1977. Výběr hrdinů - čtveřice kluků sledovaných od deváté třídy do osmnácti let - mu dovoluje vnímat dobové politické či společenské dění jen zpovzdálí. To ale současně  Jarchovskému a Trojanovi umožňuje budovat nenápadnou paralelu mezi dospíváním fiktivních hrdinů a pomyslným postupným uvědomováním české společnosti. Kluci, kteří nejdřív jen instinktivně vzdorovali ustrašenému, pokryteckému postoji svých rodičů a vychovatelů, jsou totiž ve finále zralí a připraveni k "vědoucnému" životu v totalitě. Stávají se tak jakoby přirozenou, lidovou a životaschopnou alternativou k čerstvě formulované "elitářské" výzvě disentu - Chartě 77 (o které se ovšem ve filmu vůbec nemluví).

To je samozřejmě zajímavé: Jarchovský nabízí na základě Šabachovy předlohy čtyři různé modely chování spjaté se čtyřmi hlavními charaktery, jen jeden z nich (spojený s postavou Aleše - Básníka/Jakub Šárka) ovšem nakonec splývá s "mlčící většinou" v tehdejší společnosti. Křehký Básník se nakonec díky prominentnímu otčímovi, který vyžehlí jeho prohřešky páchané s kamarády, dokonce dostane na gymnázium a vysokou a stává se (jak si lze domýšlet) pomyslným základem nové, normalizační, s životem ve lži a kompromisu smířené inteligence.

Vzhledem k popisovaným osudům jsou ovšem - v kontextu zmíněné mlčící většiny - ostatní tři hrdinové výjimeční, ať je to vypravěč Petr zvaný Žába (autentický díky angažování Libora Kováře, který je neherec - stejně jako ostatní hlavní mladiství představitelé). Jeho rodinu těžce poznamená pokus o nedovolené opuštění republiky, zatímco talentovaný hudebník Míta (Jan Vlček), introvert těžce trpící emigrací rodičů, je  ponechaný v péči ruské babičky, a Venca zvaný Popelka (ze čtveřice herecky nejzajímavější Matouš Vrba) je rebelujícím proletářem z donucení, jehož otce režim nedávno degradoval v popeláře.

"Mlčící většina" tvořila jeden ze základních rysů normalizační společnosti a také jeho oporu. Důvodem, proč se Občanský průkaz tak zjevně odchyluje od dobové reality, jistě není snaha o nějakou dezinterpretaci minulosti: nacházíme se totiž  v oblasti mainstreamu, dokonce v obojetném žánru tragikomedie. Tem má možnost sklouznout nakonec do dramatu či melodramatu (nevím, proč mne napadá jako nedostižný příklad zrovna Forrest Gump). V českých poměrech, respektive v Jarchovského pojetí, však vždycky znovu sklouzává do komedie, smíření, relativizace... Právě tam končí i Občanský průkaz, a to i navzdory skutečnosti, že  vyprávění dost vyhroceně dělí hrdiny na "hodné" a "zlé". (Fízl zůstává v každém věku a převleku nepřítelem, i když ho náhodou těžce zasáhne nevůle doby.) Jak v takové situaci skončit film pozitivně a nedeprimovat většinové publikum?

Pokud se "normalizační" příběh odehrává v 80. letech, je to jasné: přirozeným happy endem je listopad 1989.  Jak si ovšem poradit s tím, aby v zásadě humorně a pozitivně skončil příběh, který končí v roce 1977, obecně spjatém s představou prudce vzrůstající perzekuce celého národa? Občanský průkaz to řeší skoro brutálně, když si vypomůže se scénou využívající snu hrdinů o založení kapely (tady nic neprozrazuji - ta jen podkresluje závěrečné titulky a nemá pro směřování děje naprosto žádný význam!). "Svoboda" hudby, přesněji úryvky dobových hitů (dokonce včetně jedné písničky Boba Dylana), ovšem tvoří samozřejmou a velmi důležitou složku filmu.

Prvek zajímavosti a "hezkosti" daného období zvyšuje i barevný design filmu, opírající se především o pečlivé a bohaté rešerše, které ocení pamětníci (chemlonový kobereček-ježek, kterého kvůli přivýdělku vyrábí Petrova maminka v zajímavě kontrolovaném podání Anny Geislerové, mi bezmála vehnal slzy do očí). Design kostýmů či vybavení bytů hrdinů je ovšem už podřízeno snaze zatraktivnit pro současné mladé diváky zoufale šedivou dobu plnou nedostatku a "nemožnosti": tesilové kalhoty, které si hrdina odmítne vzít na slavnostní předávání občanského průkazu, nejsou nijak ohavné - vypadají vlastně stejně normálně jako nedostatkové džíny sehnané v Tuzexu (dovolte mi při této příležitosti pochválit herecké cameo Ondřeje Zacha, šéfa tuzemské pobočky společnosti HBO, která se na filmu producentsky podílela: jeho ztvárnění veksláka je opravdu zdařilé).

Ošacení pubertální a postpubertální  mládeže ovšem ve filmu vyhlíží spíš jako výprodej z Formanových Vlasů než jako připomínka dobového zoufalství. Pokud je probudilá učitelka hrdinů (krásná Liška-Boková) pěkně oblečená a má "francouzsky" vyzdobený byt, je to opravdu spíš úlitba současnému filmovému designu: sehnat český plakát na Bláznivého Petříčka, který má hrdinka nonšalantně pověšený na zdi, nebyla opravdu žádná legrace ještě o deset let později - natož v roce 1974. O tomhle samozřejmě můžeme pamětnicky polemizovat. Z mého pohledu je ovšem godardovský plakát spíš dokreslením všeobjímající situace pozitivní alternativy, kterou Občanský průkaz tak zručně navozuje. Podobně, jako ve filmu neexistuje nezajímavá "souhlasící většina", není tam celkem pochopitelně ani připomínka skutečnosti, že tahle doba byla většinou a pro většinu lidí především děsivým, ubíjejícím způsobem nudná.

Nápad použít jako základ komentář hlavního hrdiny a prvek vyprávění je v téhle souvislosti opravdovou spásou, ale také prokletím filmu: samozřejmě tak vzniká odstup od dané doby a současně se buduje představa osobního pohledu na ni. Mezi rozvernějšími i tragičtějšími historkami ovšem vlastně není valný rozdíl. Nálada filmu se rychle zprůměruje do citově nezávazné podoby pestré mozaiky, ve které obzvlášť ke konci zcela zanikají vážné a důležité peripetie. Snahy hrdinů vyvléct se z povinné vojenské služby pak vypadají jako sled rozverných, někdy až troškovsky komických situací. A smrt jednoho ze čtyř hlavních protagonistů je odmáznuta s tak děsivou rychlostí, že si ji posléze možná ani nevybavíte.

Předpokládám tedy, že v rámci přehnané metráže (137 minut je opravdu hodně) se i laickému divákovi zasteskne po instituci nesmlouvavého dramaturga či producenta, který by tuhle zprůměrovanou přehršel  barvitých historek nějak ukáznil: na představu o režisérském sestřihu na DVD, který by měl třeba jen 100 minut, ovšem musím nejspíš zapomenout...  V souvislosti s Občanským průkazem se nejspíš rozvine i debata ve stylu "takhle to nebylo". Mnohem zajímavější a rozumnější by ovšem byla diskuse na téma účelného filmařského vyprávění o zlé době, které by mělo větší odvahu být žánrově i profesionálně vyhraněné - ať už jako komedie či jako tragédie.

Občanský průkaz
ČR 2010, 137 min.

Režie: Ondřej Trojan
Scénář: Petr Jarchovský (na motivy stejnojmenného románu Petra Šabacha)
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Různé skladby a písně (Bob Dylan, Petr Ostrouchov, Ĺuboš Beňa a Matěj Ptaszek, Black Sabbath, Sweet…)
Hrají: Libor Kovář (Petr - Žába), Matouš Vrba (Venca - Popelka), Jan Vlček (Míťa), Jakub Šárka (Aleš - Básník), Anna Geislerová (maminka), Martin Myšička (tatínek), Marek Taclík (Vencův táta), Kristýna Liška-Boková (Pivoňková), Jaromír Dulava (tělocvikář), Jiří Macháček (Fikota), Magdalena Sidonová, Jana Šulcová, Oldřich Vlach, Matej Landl

Premiéra v ČR: 21. 10. 2010

Znovu viděný: Alphaville

Vidět po letech film, který jste nepříčetně milovali, když vám bylo patnáct nebo šestnáct let, bývá ošidné - někdy se stane, že z toho všeho kultu zbude jen prázdná bublina. A vy si připadáte zoufale podvedení, i když se vlastně jen na vás i filmu podepsal uplynulý čas. Jsem moc ráda, že se mi to nestalo zrovna s poetickou sci-fi Jeana-Luca Godarda Alphaville (1965), která nedávno vyšla na DVD (i když s ořezem původního širokoúhlého formátu, který je mi divnej do očí). Skoro se zdá, že v tomhle případě se čas na snímku ani na mně nijak nepodepsal - a že platí navenek paradoxní tvrzení: "Nikdo nežil v minulosti a nikdo nebude žít v budoucnosti". Sentence z filmu (aniž bych se chtěla pouštět do amatérského filozofování) nejspíš odkazuje k pocitu, že člověk žije jen prožitkem přítomnosti, a minulost i budoucnost si pouze nějak modeluje a představuje ve své mysli. To se samozřejmě váže i ke vjemu z každého sledovaného filmu, který se pro diváka přece odvíjí také jen v každém přítomném okamžiku projekce.

Nelíbí se mi, že to zní složitě, protože Godardův Alphaville je velice prosté dílo (a naprosto nechápu, proč se kolem něj vznáší taková aura svévolné intelektuálské nepochopitelnosti - viz řada reakcí na csfd). Samozřejmě je možné si s ním pohrát a sledovat rozumářsky různé myšlenky a odkazy, které tu Godard rozesel. Ale stejně dobře je možné prostě film sledovat a užít si ho (což dnes už bych za sebe zdaleka nemohla o všech Godardových filmech z 60. let) - vychutnat si ho jako ironické, láskyplné a jednoduché, byť ve své době novátorské spojení sci-fi a filmu noir. Je ovšem pravda, že Godard (kterému režie filmu vynesla Zlatého medvěda na MFF v Berlíně) si dovolil nádhernou a zprvu trochu matoucí hříčku, protože se zcela obešel bez stylizovaných futuristických rekvizit.

Titulním hlavním městem galaxie Alphavillem, kde momentálně panují totalitní pořádky,je totiž prostě jeho milovaná noční Paříž. A jako sficisticky působící  exteriéry i interiéry, kostýmy a rekvizity jsou bez nějaké vnější úpravy použity šikovně vybrané reálie, mísící dobový modernistický styl a nejasně definované retro. To zastupuje svým vzhledem, situací i chováním především postava vypůjčená ze špionážního thrilleru a/či filmu noir, protřelý tajný agent Lemmy Caution (hraje ho s obrovskou dávkou marlowovského, cynicky rytířského charizmatu Eddie Constantine). Módní styl "historického futurismu" je v současné sci-fi už pěkně dlouho oblíbený, málokdy se však dopracoval tak samozřejmé a čisté podoby, jako v Godardově filmu. Pokud dokážete přijmout skutečnost, že jízda autem má v tomto způsobu vyprávění stejnou vypravěčskou hodnotu jako let kosmickou lodí, nemůže pro vás Alphaville představovat naprosto žádnou "intelektuálskou" šarádu. A nevím, proč byste to nedokázali, když v Nolanově Počátku přijmete coby způsoby, kterými se hrdinové přemisťují mezi různými snovými realitami, pád ve výtahu nebo ulehnutí na železniční koleje, po kterých se vzápětí prořítí rozjetý vlak...

Lemmy, který se vydává za novináře z listu Figaro Pravda, Do Alphaville právě přibyl z vnějších světů, pravděpodobně z Nuova Yorku, aby našel místního vynálezce Leonarda von Brauna, vědce s nejasně "nacisticky" formulovanou minulostí. Ten zkonstruoval superpočítač Alfa 60, který společnost Alphavillu ovládá na základě diktatury logiky. Všechny prohřešky proti exaktnímu myšlení (city, umění...) se zde trestají smrtí - ale nepůsobí to všechno tak hystericky vypjatě jako v mém velmi neoblíbeném Equilibriu. Alphaville je totiž navzdory dokonale logickému pojetí fikčního světa vlastně především básní. Poetičnost a krásu do světa rozumu Alphavillu a Lemmyho vesmíru tvrdé pěsti vnáší nevědomky von Braunova dcera Natacha, do které se agent zamiluje. Zničit totalitní systém panující znamená především osvobodit Natachu, naučit ji cítit a milovat... i kdyby to mělo znamenat zničit všechny ostatní ve městě.

Alphaville je tak především svobodný film o lásce, ať už se vztahuje na hlavní představitelku, nádhernou Godardovu múzu Annu Karinaovou, či na oba použité americké žánry, sci-fi a film noir, které Godard v obraze, zvuku i rekvizitách velmi  důmyslně osvobozuje od jejich hollywoodské doslovnosti. Děj v poetické zkratce vyzobává typické situace z béčkových sci-fi a krimi a je pěknou ukázkou jiného čtení toho, čemu dnes v souladu s Alfredem Hitchcockem říkáme McGuffin. Záminky k vyprávění, životně důležité pro hrdiny a obsahově zcela vyprázdněné pro diváka, zde ovšem fungují na pomezí ironie a milostné básně.