Trans Dannyho Boylea: Honba za ztraceným obrazem

Vztahy mezi psychoterapeuty a jejich duševně vyšinutými pacienty jsou v kriminálním filmu nesmírně oblíbené: co může být totiž zábavnější, než příběh založený na neustálých manipulacích a podvratných zvratech? A co může diváka znepokojit víc, než sympatický kladný hrdina, s nímž se na začátku dokonale ztotožní – aby posléze zjistil, že jde o značně nespolehlivého průvodce příběhem? Přibližně s tímto cílem zřejmě natočil britský režisér Danny Boyle kriminální psychothriller Trans, který právě přichází do českých kin.

Nespolehlivým vypravěčem je v tomto případě historik umění Simon, který při přepadení londýnské aukční síně po úderu do hlavy ztratí paměť – a nepamatuje si, kam před násilníky ukryl velevzácný Goyův obraz nazvaný Létající čarodějnice. Když unesenému muži k návratu paměti nepomůže mučení, uchýlí si šéf zlodějského gangu Franck k onačejší metodě - a povolá na pomoc hypnózu. Sám Simon si ze seznamu terapeutů náhodně vybere Elizabeth Lambovou, která se hned pustí do práce. Vydolovat z hlubin pacientovy mysli požadovanou informaci ovšem znamená rozvířit všechny usazeniny a bahno, které se tam dlouhodobě nastřádaly. Když vezmeme v potaz i populární fakt, že psychoterapeuti a psychiatři v žánrovém filmu bývají mnohem zlovolnějšími postavami než mafiánští bossové, má Trans zaděláno na napínavý thriller.

V novém filmu režiséra drogového dramatu Trainspotting, existenciální sci-fi Sunshine či oscarové romance Milionář z chatrče má zásadní význam prvek hry s diváckým očekáváním – a popisovat konkrétní dějové peripetie znamená připravit příští diváky o zábavu. Nezbývá mi tedy než konstatovat, že i Elizabeth Lambová sleduje vlastní cíle a ani Simon není takové jehňátko, jak vypadá. A že zloduch Franck je spíš trapnou obětí přesvědčení, že má prostřednictvím přímé, mužně brutální síly situaci pevně v rukou.

Součástí hry na opravdovost je už herecké obsazení: představitel hlavní role James McAvoy do svého portfolia nastřádal řádku loajálních ušlechtilců – a právě jeho Simon se postupně rozkrývá jako postava, která si divákův útlocit nezaslouží. Doktorka Lambová je v podání Rosario Dawsonové příliš sličná na to, aby byla pouze hypnoterapeutkou. A francouzský herec Vincent Cassel má už na svém kontě tolik divokých, vyšinutých postav, že se obsazení proti typu dalo očekávat. 

Vrchním manipulátorem se ovšem v tomto příběhu stává sám Danny Boyle, který vynakládá všechny své mimořádné vypravěčské schopnosti na to, aby ovládl divákovu mysl.

Film natočený pro osla

Vodítkem pro diváky v této zapeklité hypnotizérské historce může být už obraz Francisca Goyi (který je mimochodem bezpečně uložen v madridském Pradu). Jeho součástí jsou dvě trpící, mužské postavy: jedna z nich si zakrývá uši, druhá skrývá hlavu pod plachtou… Tyto postavy jsou zjevně v ohrožení tří sličných ježibab, levitujících se třetím, obluzeným mužem v sabatickém vytržení povětřím. Danny Boyle se pohybuje v žánru filmu noir, kde podobné artefakty hrají důležitou roli – a současně jsou klasickým McGuffinem, tedy pouhou záminkou k vyprávění bez skutečné hodnoty a smyslu. Ve filmu Trans tak jistě nejde o 107 milionů, které by se za Goyův obraz daly utržit, a samozřejmě ani o hypnózu. Kunsthistorickou“ podstatu filmu pak podporuje i scéna, ve které nahlédneme do „posvátného“ prostoru naplněného ztracenými obrazy velkých mistrů. Boyleovi možná jde o samotné obrazy – nikoli ovšem o malířská veledíla, ale o obrazy filmové. Zvažovat by se totiž mělo i to, že režisér si k Transu odskočil od náročných příprav na zahajovací olympijského ceremoniálu. Film tak navazuje na Boyleovy předchozí experimenty s vyprávěním v první osobě (tím posledním byl jeho předchozí snímek 127 hodin) – současně ovšem může být jakousi temnou autoterapii, do které je (jak bývá u filmařů zvykem) zataženo i publikum. 

Danny Boyle se tak nevydává ve směru Alfreda Hitchcocka, jehož Rozdvojená duše z roku 1945 je klasickou ukázkou pozitivní práce s motivem terapie. A nesleduje ani rozviklané cesty noirové klasiky, která zůstávala neústupná v otázce morálky. Režisér nabízí velice efektní podívanou, vyšperkovanou obrazy, které divák „nechce vidět“ (trhání nehtů hrdinovi) či naopak „touží patřit“ (vyholené ohanbí hlavní představitelky). Perfektně zvládnutá vizuální stránka ovšem působí nakonec prázdně a samoúčelně: divák se neustálými zvraty může cítit tak usmýkaný, že je mu finální rozuzlení vlastně už úplně lhostejné. Danny Boyle působí jako hypnotizér, který je unavený vlastními filmovými obrazy – a místo nostalgie za jejich ztracenou autenticitou vnímáme spíš cosi jako manickou zuřivost, s jakou na nás valí další a další podvratnosti. 

Zapomněla jsem vlastně zmínit, že na obrazu s létajícími čarodějnicemi se vyskytuje i osel, Ten se mezi oslepenými, ohlušenými a šílenými postavami na plátně vyjímá poněkud znepokojivě: je totiž přece synonymem hlouposti. Je ovšem jen na vás, se kterou z postav na Goyově obraze se ztotožníte.

Trance
USA/Francie 2013, 101 minut
Režie: Danny Boyle
Scénář: Joe Ahearne, John Hodge
Kamera: Anthony Dod Mantle
Hudba: Rick Smith
Hrají: James McAvoy (Simon), Vincent Cassel (Franck), Rosario Dawsonová (doktorka Lambová), Danny Sapani, Matt Cross

Premiéra: 13. 6. 2013

Jeskyně zapomenutých snů a besídka s filmovým kritikem

Pokud zítra zvládnu transport Catanie-Pisa-Praha, je už poměrně pravděpodobné, že v pátek ve 20.00 uvedu ve studiu Béla dokument Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů. Po skončení projekce se koná besídka (nebo možná beseda?) s filmovým kritikem, to jest se mnou. Jde o projekt společnosti Artcam FILMOVÍ KRITICI VYBÍRAJÍ A UVÁDĚJÍ FILMY ARTCAMU. Každý večer v průběhu června “promítá” jeden filmový kritik, který snímek, jenž si vybral, představí divákům, a posléze s nimi diskutuje na téma psaní o filmu, situace v české filmové kritice a podobně.

Hanekeho Bílu stuhu už uvedl kolega Kamil Fila z Respektu, Rembrandtovy Noční hlídky se chopil Jan Gregor z Aktuálně.cz, černou komedii Louise-Michel představuje 13. června Jan Kolář z Cinepuru. A 20. června projekt uzavře Aleš Stuchlý (Radio Wave) s Post tenebras lux.

Recenzi na úžasný Herzogův dokument jsem myslím onehdy psala tady na blog, ale zaboha ji teď nemůžu najít. Divné... 

Pěna dní: Vian podle Gondryho

Nevím, jestli Pěna dní Borise Viana ještě patří k nezbytné čtenářské výbavě mládeže - pro mne rozhodně kdysi byla velice důležitá. A možná je důležitá i pro dnešní mladé Francouze, když její adaptaci natočil sám Michel Gondry. Vianova knížka, poprvé vydaná v roce 1947, se stala kultovní záležitostí až po autorově smrti, v 60. letech, která vynesla do popředí zájmu třeba i Tolkienova Hobita (u nás byl mimochodem Vianův román vydán poprvé v přechodné době cenzorského uvolnění v roce 1967). A asi není nezajímavé, že obě tyhle knihy mohly být zfilmovány až éře pokročilých digitálních triků (přestože právě Michel Gondry i Peter Jackson jsou tvůrci s fixaci na "ruční" vizuální efekty).

Příjemná je rozhodně představa, že diváci Gondryho filmu se k Vianově půvabné knížce vrátí nebo ji pro sebe teprve objeví. Dívat se na filmovou Pěnu dní s Vianovým textem v srdci je ovšem dost těžké, jako u všech milovaných fantazijních knížek. Surrealistický milostný román spisovatele (ale také muzikanta, autora písní, překladatele, scenáristy, dramatika), jehož posvátný status zvýšilo úmrtí v pouhých devětatřiceti letech, je totiž těsně spjatý s komplikovaným hravým jazykem, který dává dostatek místa čtenářově představivosti. Michel Gondry si pro něj musel najít odpovídající filmový výraz - a jestliže znáte Věčný svit neposkvrněné mysli (2003), Prosíme přetočte (2008) a zvláště Nauku o snech (2005), měli byste mít už jistou představu o výsledku. 

Pokud jde o příběh, je to asi takto: požitkářský a bohatý mladík Colin se zamiluje do krásné Chloé a ožení se s ní. Jejich přátelé Chick a Alise by se také chtěli vzít, jenomže Colinův přítel místo toho propadá posedlosti dílem filozofa Jeana-Sola Partra a nesmyslně utrácí za jeho knihy. Když Chloé onemocní, utratí zoufalý Colin za její léčbu celé své jmění – dokonce začne i pracovat. Colinův kuchař Nicolas při pohledu na to všeobecné neštěstí ze dne na den zestárne snad o padesát let. A pak je tady ještě smutná kuchyňská myška... Stejně jako v knize, i ve filmu se hravá hříčka o bezstarostném, sladkém životě plném hojnosti zlomí v tragický příběh, ve kterém realita hrdiny nelítostně převálcuje. 

Naneštěstí je filmová Pěna dní podobná spíš rozbředlé Nauce o snech než nedostižnému Věčnému svitu (i když nemá na Gondryho přehmat Zelený sršeň / 2011). Převládá v ní tedy hravé pinožení, vycházející vstříc milovníkům pomyslné první poloviny knížky, líčící barvitě Colinův hravý svět. Většina Gondryho vizuálních i režijních nápadů je báječná, ale celek jaksi nedrží pohromadě - a v rámci rozměrné, víc než dvouhodinové metráže jste nakonec jaksi ubití a nedokážete se soustředit na problémy, které začnou najednou postavy mít. Tam, kde Vian posléze svírá čtenářovo srdce lakonickými, děsivými popisy beznaděje a zmaru, nastupuje jen Gondryho další pinožení. A protože jste se s postavami kvůli vší té předchozí bezstarostné, ornamentální hravosti nemohli sžít, je vám ten leknín, stále rostoucí v hrudi Chloé, úplně ukradený.

Gondry tak nezvládá obsáhnout ten rozměr Vianovy předlohy, směřující přes popis sladkého života k existenciálnímu dramatu. (Zůstává mimochodem otázkou, jakou má dnes váhu ironizovaná postava módního filozofa, který se u Viana jmenuje Jean-Sol Partre.) Filmové Pěně dní chybí pevná dramatická koncepce, jakou Gondryho dílům dokázal zatím dát jen scenárista Charlie Kaufman (Slez ze stromu, Věčný svit neposkvrněné mysli). Zvláštní je navíc herecké obsazení: v knize jsou hrdinové velice mladí (Chloé je tuším osmnáct, Colinovi kolem dvacítky), ale ve filmu hlavní pár hraje devětatřicetiletý Romain Durys a sedmatřicetiletá Audrey Tautouová. Pokud tyhle francouzské hvězdy zrovna vášnivě nemilujete, máte problém. Vyprávění se totiž kvůli jejich statutu posouvá do úplně jiné roviny:  sledujeme totiž - v souladu s Gondryho vlastním věkem (50) - příběh lidí středních let, kteří jaksi nedokázali dospět. Protože se dosud ukájeli jen bezproblémovou konzumací požitků a své úžasné lásky, střet s realitou je ničí. Motivy nepřejícné společnosti a katastrofálních následků zchudnutí si u Viana vydobývají logické místo, ale Gondryho film pro ně nedokázal najít adekvátní, současný klíč (do paralel s globální ekonomickou krizí bych se tentokrát raději nepouštěla).

Pěna dní je tak dalším Gondryho milým, hezounkým filmem, ale není to žádný srdcerváč. 

L'écume des jours 

Francie / Belgie 2013, 125 minut

Režie: Michel Gondry

Scénář: Luc Bossi (podle románu Borise Viana) 

Kamera: Christophe Beaucarne

Hudba: Étienne Charry
Hrají: Romain Durys (Colin), Audrey Tautouová (Chloé), Omar Sy (Nicolas), Gad Elmaleh (Chick), Aissa Maigaová (Alise), Charlotte Lebonová (Isis), Philippe Torreton (Jean-Sol Partre), Michel Gondry (lékař), Alain Chabat, Natacha Régnierová Jamel Debbouze
Premiéra: 4. 7. 2013

V Catanii v kině: La grande bellezza Paola Sorrentina

Artový multiplex Ariston v Catanii

Moje dovolená v Catanii - jako všechny moje výjezdy v posledních letech - je značně pracovní, hlavně proto, že soustředit se tady na práci je dost těžké. Dva (dlouhé) články o MFF Karlovy Vary do týdeníku Euro píšu už čtvrtý den i proto, že je mi zatěžko trávit jásavě teplé, slunné dny jen v pokojíku pod střešním okýnkem s výhledem na poletující vlaštovky. A ani večer se mi do práce moc nechce. Jako kompromis mezi prací a zábavou jsem včera navečer zvolila návštěvu kina Ariston - což je  komorní artový multiplex nacházející se - a to je sympaticky ecovské - v ulici Baudolino.

Velká krása - byt s terasou u Colossea

Jakmile vkročíte do předsálí, skončí veškerý catanský bordel a špína. Lístek stál 6 euro (hotově, karty neberou), mohly jsme si sednout, kam jsme chtěly, a promítalo se načisto, bez všech  úvodních serepetiček typu reklam a trailerů. Protože film má 140 minut a bylo potřeba sehrát tři představení, začala další projekce okamžitě po skončení závěrečných titulků té předchozí. Bylo docela  plno, složení publika odpovídalo charakteru promítanému filmu: kultivovaně vyhlížející lidé mladšího a středního věku nejspíš věděli, na co jdou. Reagovali natolik přiměřeně, že jsem skoro zatoužila srovnat si jejich chování s "opravdovým" sicilským multiplexem s předpokládaně rozdivočelými diváky Rychle a zběsile 5. Hollywoodský letní trhák s chlapci a jejich autíčky se v Catanii samozřejmě hraje také, ale v jiných kinech: Ariston klade důraz zřejmě hlavně na "semiumělecké" snímky, především domácí a evropské (s důrazem na Francii - takže v programu je teď vedle italské tragikomedie Velká nádhera (La grande bellezza), na které jsme byly, i Hašišbába a francouzská komedie Agnés Jauiové Au bout du conte a Láska všemi deseti.) Z plakátu na Jen Bůh odpouští už ovšem slibně juká Ryan Gosling...

Ve stopách Felliniho...

Pokud jde o film La grande bellezza, jde o nové dílo oblíbeného a ceněného režiséra Paola Sorrentina. Film nedávno soutěžil na MFF v Cannes a budete ho moct vidět na MFF Karlovy Vary. Jde o příběh stárnoucího novináře s literárními ambicemi Jepa Gambardellu, kterého hraje populární italský herec Toni Servillo (toho mimochodem v dvojroli určitě uvidíte ve Varech,  v politickém snímku Roberta Andóa Ať žije svoboda). Pětašedesátiletý Jep trpí krizí středního věku ve vztahu k práci i ženám, rád by napsal román a pronikl přes polétavou pěnu dní k pravdě života. Pročež chodí dnem i nocí po Římě, hovoří s přáteli známými, zažívá nejrůznější setkání, pozoruje město i jeho obyvatele, přemýšlí, sní a komentuje. Protože je i divadelním kritikem, občas zavítá na nějaké bizarní představení nebo performanci.

Možná přijde i žirafa - a zmizí

Epizodická struktura dovoluje Sorrentinovi (ročník 1970, rodák z Neapole) vnímat zestárlého hrdinu jako konstrukt procházející Římem coby "existenciálním" prostředí. Inspirace ve Felliniho Sladkém životě je zjevná, ale nepůsobí rušivě: Jep zavítá na různá místa, která kanonizoval felliniovský hrdina Marcello Rubini, občas vám Sladký život připomene koncepce nějaké scény nebo nějaký kostým. Sorrentino ovšem zůstává až doposledka těkavě hravý - a má příliš rád svého hrdinu (a jeho představitele), než aby ho dokázal odsoudit. Jep je ironik, občas melancholický, občas požitkářský, ale vždycky sympatický (dokonce i když hrubě uráží nějakou ženu). Někdy hrdina slouží prostě jen jako záminka k rozpoutání večírkové taneční scény, nebo je jen součástí dekorativního záběru na krásnou, pokud možno nahou ženu.

Motiv katolicismu nemůže chybět

La grande bellezza je tak spíš sofistikovanou, vtipnou, ornamentální hrou na pravdu než filmem, který by se tuto pravdu pokoušel cílevědomě a nelítostně obnažit. Sorrentino je "upřímným lhářem" ve Felliniho stylu, nemá však jeho hlubokou, hořkou skepsi: neupadá do beznaděje a udržuje v průběhu celého vyprávění prostřednictvím svého hrdiny jemně blazeovanou, sebeironickou pózu. Titulní "velká nádhera" tak zůstává napůl zastřená - a zřejmě neodhalitelná, což nikomu zjevně nemusí vadit. Kino a umění obecně jsou přece v podstatě založeny na triku. Pravda se může nacházet kdekoli pod povrchem, v ošlapaných botách stařičké řádové sestry, ruinách římského akvaduktu, letovém řádu plameňáků, kteří odpočívají na hrdinově terase.

Dvě české ateistky v publiku měly nicméně problém s tím, jestli náboženské motivy a postavy zakomponované do vyprávění slouží k ironické kritice katolicismu, popisu úpadku víry v moderním světě atd. Nakonec s laskavou pomocí přítelkyně Italky došly k tomu, že spíše neslouží. Sorrentino je totiž mistr unikavosti - a jeho film je především příjemnou a jen lehce provokativní podívanou, o které si samozřejmě můžete dosyta poklábosit nad noční zmrzlinou. A také nemusíte.          
 
P. S. Za to, že mne do kina vytáhly, děkuji milým vílám Oldřišce a Beatrici.

P.P.S.: Film zřejmě milují italští intelektuálové, kteří jsou vesměs velmi levicově smýšlející. V tomto případě jde stranou i fakt, že film produkovala společnost Medusa Film, za kterou stojí Silvio Berlusconi. Toho prý tihle intelektuální Italové nenávidí tak, že nekupují ani těstoviny vyráběné jeho firmou.