Hunger Games: Síla vzdoru - 2. část aneb Revoluce požírá své děti

Mainstreamová kina jsou napěchovaná sériemi, které si dlouhodobě vynucují diváckou pozornost a ulevují jeho peněžence s pravidelností hodnou daňového úřadu. Mezi čtyřidvacátou bondovku Spectre a sedmý film ze série Hvězdné války distributoři natlačili závěrečnou část série Hunger Games, která s podtitulem Síla vzdoru - 2. část ve čtvrtek vstoupila do českých kin.

Z populární románové trilogie Suzanne Collinsové ovšem udělali filmaři tetralogii, respektive rozdělili poslední díl do dvou částí. Stejná strategie už dramaticky navýšila zisky jiných filmových vysokorozpočtových sérií: Hobita, ságy Twilight a Harryho Pottera. První půlka Síly vzdoru měla premiéru skoro nachlup před rokem.

Předchozí tři Hunger Games přinesly do kin celosvětově 2,3 miliardy dolarů. Premiéra závěrečného dílu se proto může nést na marketingové vlně „velké události“. A dostala by diváky do kina nejspíš i v případě, že by se hlavní hrdinka, lučištnice Katniss Everdeenová, jen promenovala na plátně v přiléhavém černém kostýmu a občas vystřelila na kolemletící kachnu.

Mladičká Katniss, která v dystopické Americe budoucnosti coby symbol hnutí odporu kříží mocenské plány tyranského prezidenta Snowa, je totiž akční hrdinkou ušitou na míru současným nezletilcům. Ti prý podle průzkumů nejraději hltají právě antiutopické sci-fi – tedy příběhy odehrávající se v nějaké fantazijní, nešťastně uspořádané verzi naší budoucnosti, do které udatný hrdina vnese spravedlnost, naději a lásku. I dnešní mládež zjevně touží zničit svět svých otců.

Katniss na filmové plátno poprvé vkročila v roce 2012 ve filmu režiséra Garyho Rosse a v následujících třech filmech se pod režijním vedením Francise Lawrence vyprofilovala v postavu, kterou je snadné následovat. Podíl na tom má především hlavní představitelka Jennifer Lawrenceová (kterou navzdory shodě příjmení s režisérem není příbuzná). Multitalentovaná pětadvacetiletá kráska si už na své konto přidala Oscara za psychologickou tragikomedii Terapie láskou a Zlatý glóbus za krimi Špinavý trik. Hunger Games ji korunovaly jako představitelku nejvíc vydělávající akční hrdinky za posledních pětatřicet let. Přitažlivost Katniss se ovšem rozhodně neodvíjí od toho, jak pěkně umí její představitelka běhat, skákat a uhýbat před (digitálními) výbuchy. Lawrenceová je v každém okamžiku naprosto přesvědčivá - a je velká škoda, že čtvrté Hunger Games jí oproti předchozímu dílu neposkytují oporu v chytře, logicky a souvisle vystavěném příběhu.

Jak zabít prezidenta 

Vypravěčská strategie děleného posledního dílu má svá pravidla. První film připravuje závěrečné očistné kataklyzma, ale může si dovolit přemýšlet a zajímavě komplikovat dosavadní motivy a vztahy. První Síla vzdoru si v tom počínala dobře. Dvourozměrné postavy Katniss a jejích přátel a spolubojovníků (v podání zajímavých herců) se staly obětmi manipulace dvou soupeřících stran – Kapitolu, z jehož výšin ovládá fiktivní stát Panem úskočný tyran Snow, a rebelů, které sjednotila chladnokrevná prezidentka Coinová (Julianne Mooreová). Obě strany spoléhaly na moc goebbelsovské propagandy, a ve snaze zneužívat Katniss jsou si rovny. Dělení na „hodné“ a „zlé“ přestalo fungovat.

Druhá Síla vzdoru na to vše navazuje, ale musí naplnit celkové schéma: popsat závěrečný vítězný boj hrdinů s použitím akčních atrakcí. Nezbytné je obětování hned několika silných, sympatických postav či lobotomizování původně zajímavé milostné zápletky na těkání mezi Peetou (Josh Hutcherson) a Hurikánem (Liam Hemsworth).  

Vyprávění se především vrací k titulnímu modelu Hladových her – Snowovy pravidelně pořádané vyvražďovačky, které se v přímém televizním přenosu pro pobavení zábavychtivého lidu účastní vybraní mladí lidé. Zatímco v ulicích bojují rebelové s kapitolskými vojáky, Katniss, která je dvojitou vítězkou předchozích Her, musí tentokrát prokličkovat zaminovaným hlavním městem ke Snowovu paláci. Chce zabít prezidenta, který je podle ní zodpovědný za veškeré zlo. Strastiplnou cestu hrdinka absolvuje s podporou skupinky věrných, vyvrcholení ovšem patří jen a jen jí. A překvapivě také Snowovi, který se ve skvělém podání Donalda Sutherlanda stává nečekaně zajímavým svědkem Katnissina rozhodování, kam, jak a proč vyslat rozhodující vražedný šíp.

Je velká škoda, že závěr filmové variace na poučku „revoluce požírá své děti“ postrádá soustředěnost předchozího dílu. Bylo zřejmě nad síly scenáristů a režiséra přehledně uspořádat množství materiálu do jednoho filmu (který má i tak dvě a čtvrt hodiny). Hlavně ve finále se vyprávění tříští do změti stěží souvisejících scén, které vypadají jako hrubý sestřih mnohem zajímavějšího filmu.

Druhá Síla vzdoru tak mimoděk vypráví i o tom, jak filmové série požírají své tvůrce.

The Hunger Games: Mockingjay - Part 2

USA2015, 135 minut
Režie: Francis Lawrence
Scénář: Danny Strong, Peter Craig (podle literární předlohy Suzanne Collinsové)

Kamera: Jo Willems

Hudba: James Newton Howard
Hrají: Jennifer Lawrenceová (Katniss Everdeenová), Josh Hutcherson (Peeta), Donald Sutherland (Snow), Liam Hemsworth (Hurikán), Julianne Mooreová (Coinová), Woody Harrelson (Haymitch), Philip Seymour Hoffman (Plutarch), Willow Shieldsová (Primrose), Sam Claflin (Finnick)

Premiéra: 19. 11. 2015

Stará kolena a Spectre v rádiu

Na stará kolena (viz vlevo) jsem se rozhodla, že přestanu odmítat všechna pozvání do rádia. Tak se občas někde v éteru rozhlaholím. (S pozváním do televize jsem ale stále ještě na štíru, protože k mým řečovým klopotám tam přibude ještě nebravurní design.) Nicméně na žádost Martiny Vackové a Ireny Cápové jsem natočila rozhlasovou půlhodinku o filmu Spectre. 

Příslušný pořad s názvem Kritický klub se bude vysílat ve středu 18. listopadu ve 20:05 na ČRo Plus. O nové bondovce si v něm povídáme s Kamilem Filou. Pamětliva předchozích společných vystoupení s nejlepších vzpěračem české filmové kritiky jsem se snažila čas od času nacpat k mikrofonu a ze zamlžené mysli vylovit nějaké moudro. 

Myslím, že na konci říkám něco v tom smyslu, že si v další bondovce přejeme smrt Madeleine Swannové, abychom nepřišli o svého Bonda.

Spectre: Drak tančící ve vichřici

Akční dobrodružství Spectre, které právě přichází do našich kin, je v pořadí už čtyřiadvacátou oficiální bondovkou. Příběhy agenta 007 Jamese Bonda jsou stále ještě nejprominentnější filmovou sérií v kinematografických dějinách. Do bondovské tasemnice, kterou v roce 1962 zahájil Dr. No, Spectre vnáší řadu „nej“. Příběhy elegantního, chladnokrevného agenta už víc než půlstoletí fungují jako špičková mašina na vydělávání peněz – a Spectre je nejen historicky nejdražší bondovkou, ale s odhadovaným rozpočtem 300 milionů dolarů i jedním z vůbec nejnákladnějších titul filmové historie.

Z bondovské řady je čtvrtý film s Danielem Craigem v hlavní roli nejdelší - a producenti a tvůrci vynaložili maximum své energie, aby se diváci těch 148 minut nenudili. Scenárista John Logan a režisér Sam Mendes rozvíjejí vysoce ambiciózní koncept v těsné návaznosti na předchozí společnou práci na bondovce Skyfall (2012). V té Craigův 007 provedl dramatický domácí úklid a završil restart série, kterou představovaly předchozí dva díly - Casino Royale (2006) a Quantum of Solace (2008).

Pomyslnou volnou trilogii sledující zrod kultovní postavy provázelo dramatické rozviklání původního konceptu, udržovaného se smělou bezstarostností celá desetiletí. Craigovské bondovky do filmového bondovského kánonu vnesly realistický, psychologicky věrohodný základ a vědomí vývoje postavy a kontinuity jednotlivých příběhů. To vše Spectre posouvá do podoby, která může být pro pravověrné bondovské fanoušky nepřijatelná, přestože Craigův Bond vydatně čerpá ze svého literárního předobrazu. Nový příběh totiž propojuje a „vysvětluje“ tři předchozí filmy tím, že vrací do hry agentova historicky nejoblíbenějšího protivníka. Šéf mezinárodní teroristické organizace, Ernest Stavro Blofeld, je podobně jako Spectre dílem duchovního otce série, spisovatele Iana Fleminga. Různým způsobem se objevil už v sedmi předchozích bondovkách, nový film ho však s Bondem zcela zásadně sbližuje.

Blofeld - vybavený tváří a charismatem oscarového Christopha Waltze – rozvíjí původní, pouze staticky démonický charakter, jemuž vdechl nezapomenutelné kouzlo Donald Pleasence (Žiješ jenom dvakrát – 1967). Ukazuje se, že Blofeld je vědomým strůjcem všech dosavadních, ničivě bolestných tragédií v životě svého protivníka. Oblíbený model, ve kterém hrdina nechtěně utváří zloducha, obrací nová bondovka naruby: je to padouch, kdo dosud utvářel nicnetušícího Bonda. Svazek Bonda a muže, který se původně jmenoval Franz Oberhauser, sahá přehluboko do agentovy osobní historie – až do Jamesova dětství poznamenaného tragickou smrtí rodičů.

Blofeld nevnáší do bondovského světa logiku na bázi skvrny velikosti mexického dolaru, ale i pozapomenutou báječnou, temně hravou energii. Ta koncept „realistické bondovky“ vrací do prostředí naivních klukovských snů, v nichž neprůstřelný hrdina prochází bez poskvrnky všemi nesmyslně nebezpečnými situacemi. Blofeld klade Bondovi do cesty nástrahy naznačující, že žánrové zlo může být vždycky o krok před dobrem, pokud se jeho mocichtivé technokratické vševědoucnosti nepostaví do cesty umanutý lidský jedinec.

Pokud platí oblíbená premisa Alfreda Hitchcocka, že film je tak dobrý, jako je dobrý jeho hlavní padouch, stojí si Spectre opravdu dobře.

Staronové jistoty v bouřlivém světě 

Film Spectre vrací Bonda do světa žánrové hravosti a nonšalantně ho protahuje dramaticky nosnými lokacemi (Mexiko, Alpy, Maroko a zvláště Londýn). V řemeslně nezpochybnitelných akčních scénách ho nechává běhat po střechách, provádět leteckou aktobacii ve vrtulníku i malém letounu, absolvovat špičkovou rallye v uličkách Říma a kosit šiky anonymních zloduchů. A také řešit komorní, nepřehledné situace v „nemožných“ časových limitech a důvtipně zvládnout rvačku s neporazitelným svalovcem Hinxem (v podání wrestligového šampiona Dave Bautisty)… Craig je přitom bezchybným garantem opravdovosti i v okamžiku, kdy se do hry opět vracejí ultranaivní bondovské „hračky“ (především obligátní, nadstandardně vybavený Aston Martin a explozivní hodinky).

Kameraman Hoyte Van Hoytema a hudební skladatel Thomas Newman přispívají pod Mendesovým komplexním dohledem k zábavnosti podívané, jejímž středobodem vždycky byl a vždycky bude hlavní hrdina.Agent 007 je nyní konečně tou známým elegantním, chladnokrevně vraždícím strojem se zálibou v přepychu, alkoholu, rychlých ženách a krásných autech. Má občasný, přesně dávkovaný humor (často se odpichujícímu od očekávaných atributů postavy), neomylnou mušku a nezničitelné značkové obleky. 

Vzpomínkou na pochybujícího, paranoidního hrdinu je snad jen vtipná, kratičká konfrontace s hladovou myškou na podlaze marockého hotelu. Traumata nasbíraná v minulosti (respektive minulých filmech) se skládají v comicsově laděném finále, jež má přídech dávné, úsměvné naivity. Zasloužilý bondovský zloduch White, který do vyprávění znovu zajímavě zasáhne, Bonda nazve „drakem tančícím ve vichřici“. V souladu se módními trendy je ovšem osamělý hrdina pevně vázaný na loajální tým v sestavě šéf M (Ralph Fiennes), jeho sekretářka Moneypenny (Naomie Harrisová), „vynálezce“ Q (Ben Wishaw) a hbitý „úředník“ Tanner (Rory Kinnear). Bez nich by staronový Bond nebyl ničím, přestože má nyní k dispozici všechny své ikonické schopnosti. 

Pokud nejsou měřítkem kvality bondovek jen zloduši, ale i agentovy ženské partnerky, představuje konzumní minulost krásná italská vdova Lucia (v podání padesátileté Monicy Belluciové, historicky nejstarší představitelky bondgirl). Zajímavější a slibnější je hrdinovo setkání s inteligentní a nenápadně krásnou Madeleine Swannovou. Ta v dlouhé řadě bondgirls a v podání zajímavé (a herecky schopné) Francouzky Léy Seydouxové navazuje na výsadní postavení agentovy lásky Vesper z prvního craigovského opusu. Pije stejný drink jako Bond a navíc soudí, že statut 007 zahrnuje i povolení občas nezabíjet

Bondova nová mise má sice zjevně osobní charakter, současně však po vzoru současných agentských filmů zrcadlí i naši aktuální realitu. Zlatý prsten s emblémem Spectre - chobotničky - nosili agentovi protivníci z předchozích tří filmů, zločinecká organizace ovšem funguje na globální úrovni (teroristické akce, farmaceutický kšeft, manipulace s informačním polem, kontrola tajných služeb). Zatímco Bond na vlastní pěst sleduje žhavou stopu napříč kontinenty, jeho akurátní, starosvětský nadřízený M čelí novému šéfovi britské bezpečnostní služby (Andrew Scott). Nesympatický inovátor chce zrušit program 00 – a s ním i všechno, co s sebou dosud nesl: starosvětskou solidnost, oddanost vlasti i koncept agenta operujícího na vlastní pěst v terénu. (To se muži s přezdívkou C samozřejmě nesmí povést, protože by to znamenalo konec celé série.)

Nová bondovka tak elegantně, nenápadně propujuje poslední tři filmy s kánonem ustaveným v uplynulých desetiletích, a současně otevírá široký prostor pokračování (které je, pravděpodobně se Samem Mendesem na režisérské stoličce a Craigem v hlavní roli, plánováno na rok 2018).

Spectre je hodně smělou, složitou a rozmyslnou hrou s inovacemi i konzervativními prvky. Úspěšně dokončuje restart série zahájený před devíti lety a nabízí příštímu dílu dostatek nového materiálu. V divácích pak může vzbudit pocit, že se ocitli pod křídly hvězdného týmu, který ochrání svět před jakoukoli zlovolnou „chobotničkou“. Což v dnešním, různými vichřicemi zmítaném světě řadí novou bondovku mezi těšitelská, eskapická díla, k nimž se publikum ochotně uchyluje.

Spectre
Velká Británie / USA 2015
Režie: Sam Mendes

Scénář: John Logan

Kamera: Hoyte van Hoytema 

Hudba: Thomas Newman

Hrají: Daniel Craig (James Bond), Christoph Waltz (Blofeld), Léa Seydouxová (Madeleine Swannová), Ben Whishaw (Q), Ralph Fiennes (M), Andrew Scott (C), Naomie Harrisová (Moneypenny), Rory Kinnear (Tanner), Monica Bellucciová (Lucia), Jesper Christensen (White), Dave Bautista (Hinx), Alessandro Cremona (Sciarra) 

Premiéra: 5. listopadu

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

Everest: napříč hollywoodským prašanem

Mount Everest je legendou s dramatickou historií – a tvůrci snímku, lakonicky pojmenovaného po nejvyšší hoře světa, z ní vylovili jednu z nejtragičtějších epizod. Everest režiséra Baltasara Kormákura, který právě přichází do českých kin, se opírá o skutečné události, na kterých touží budovat drama s parametry intimního katastrofického thrilleru. Islanďan Kormákur (S milenkou mé matky, Severní blata) není prototypem tvůrce, který by sázel na žánrové jistoty, přestože v poslední době přijímá nabídky z Hollywoodu (krimi Kontraband a 2 zbraně). K realizaci Everestu si devětačtyřicetiletý autor nakročil už komorním dramatem Hluboko (2012) líčícím strastiplné putování islandského trosečníka do civilizace.

Režisér ve svém novém filmu zúročil jak své zkušenosti s natáčením v nehostinné přírodě, tak svou původní hereckou profesi. Everest se totiž neopírá jen o úchvatné záběry vysokohorské přírody (které samozřejmě vyniknou ve formátu IMAX 3D), ale také o fyzicky nadstandardní výkony hlavních představitelů. Jake Gyllenhaal, Josh Brolin či Jason Clarke při natáčení skutečně byli v kontaktu s vysokohorským prostředím. Takže je škoda, že jim podstatnou část vyprávění není vidět do tváří zakrytých kyslíkovými maskami. Což je ovšem realistické. I samotný tragický příběh dvou horolezeckých expedic, které se 10. května 1996 vydaly k vysněnému himalájskému vrcholu, zkušení britští scenáristé William Nicholson a Simon Beaufoy pojednali ve výrazně realističtějším duchu, než mnohé své předchozí projekty (namátkou: Gladiátor, Milionář z chatrče, Hunger Games: Vražedná pomsta). 

Snaha o věrnost skutečným událostem bývá ovšem dvojsečná. Divácká většina chce vidět v první řadě napínavý příběh řídící se žánrovou logikou a standardními vypravěčskými pravidly. Tvůrci Everestu měli situaci těžší o to, že o téměř dvacet let starých událostech existuje řada svědectví, jež si často protiřečí – a dokonce se někdy navzájem vylučují. Baltasar Kormákur se vypravil cestou pietní korektnosti – a nechtěně dokázal, že dobré úmysly dláždívají cestu do pekel. Z úcty k osmi horolezcům, kteří přišli během výpravy o život, se rozhodl nekritizovat žádné z nešťastných rozhodnutí, které při namáhavém výstupu a sestupu přispělo k tragédii. Takže o čem to tady vlastně hrajeme? 

Hrdinové a plačky

Tvůrci Everestu nezapomínají, jak zajímavý byl horizont nešťastných událostí. V polovině 90. let se Mount Everest stal vyhledávaným turistickým cílem – a možnost vystoupat do letové výšky Boeingu si zaplatili i amatéři a snílci, kteří na výstup prostě nestačili. Úkolem horských vůdců, které si najímaly specializované cestovní kanceláře, tak bylo zvládnout aklimatizaci klientů a dovést je bezpečně tak vysoko, aby zvládli návrat dolů. Zkušení horolezci Rob Hall (Jason Clarke) a Scott Fischer (Jake Gyllenhaal) ovšem nemuseli během výpravy k vrcholu zápolit s nejrůznějšími indispozicemi klientů, ale i s masivní sněhovou bouří. Ve filmu tak sledujete dva drsné chlapáky, kteří by sami o sobě všechno zvládli, ale v ledové pustině jsou konfrontováni s nestandardním chováním svých fyzicky i morálně ochromených svěřenců.

S výjimkou japonské horolezkyně na vrchol směřují samí muži. Tvůrci filmu ovšem ve snaze posílit emotivní dopad příběhu dali prostor i „ženám dole“. Keiru Knightleyovou coby Robova těhotnou ženu Jan a Robin Wrightovou jako životní partnerku texaského výletníka Becka (Josh Brolin) doplňuje Emily Watsonová. Ta v roli koordinátorky Helen se zděšením sleduje, jak se pro jejího zaměstnavatele - společnost Adventure Consultants - lukrativní komerční akce mění v katastrofu.

Rozhodnutí tvůrců kráčet mimo vyšlapané žánrové cesty roztává jako kostka ledu v limonádě, když tuto trojici plaček vypustí tvůrci na scénu. Šlechetné sebeobětování hrdinů či osobní story nešťastníka Becka vyznívají v rámci vlastního, původního zadání tak kýčovitě, až hanba.

Baltasar Kormákur si v Everestu stanovil cíl, načež ho zradil. Možná jsem zvrácená, ale nakonec jsem dojatě zavzpomínala na jistoty přiznané žánrové pitomosti, jaké svého času nabízel starý dobrý akční hit Cliffhanger či zasněžená horolezecká vyprávěnka Vertical Limit. 

Everest

Velká Británie / USA / Island, 2015, 121 min.
Režie: Baltasar Kormákur

Scénář: William Nicholson, Simon Beaufoy

Kamera: Salvatore Totino

Hudba: Dario Marianelli 

Hrají: Jason Clarke (Rob Hall), Jake Gyllenhaal (Scott Fisher), Josh Brolin (Beck Weathers), Emily Watsonová (Helen), Keira Knightleyová (Jan), Sam Wortington (Guy), Robin Wrightová (Peach)

Premiéra: 24. září 2015

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)