Prohledat tento blog

čtvrtek 4. března 2010

Znovu viděné: Muž z Acapulca

V úterý to na ČT rozjeli v rámci retrospektivy Jeana-Paula Belmonda v podobě Muže z Acapulca. Nejenže nám doma zkrátil čekání na očekávaný rozhovor s prezidentem Klausem na Nově, ale poskytl mi i drobné téma k přemýšlení. Nemám tím na mysli zrovna skutečnost, že hlavní hrdina, spisovatel brakových románů kouzelnického jména François Merlin, vyniká při dohánění unikající uzávěrky nové knihy takovým pracovním nasazením, které mu mohu jen závidět. Nabídla se mi konfrontace dětské vzpomínky se současností, která dost bolí.

Pokud si totiž vzpomínám, byla tahle komedie/parodie Philippa de Brocy z roku 1973 možná prvním nepřístupným filmem, který jsem viděla (a protože jsem si coby vzorné dítě ještě netroufala dělat odvážné věci sama, viděla jsem ho v kině s maminkou a tatínkem a tak mimoděk potvrdila v českých poměrech tradiční americkou přístupnost "v doprovodu rodičů"). Pamatuji si, že jsem se bavila a byla trochu zaražená, protože bondovky, které paroduje příběh superagenta Boba Saint-Claira, jejž Merlin píše, jsem znala jen z otcova vyprávění (ale i tak jsem na tom byla asi líp něž většina českých diváků).


Muž z Acapulca byl jednou z řady parodií, které dovolovaly divákovi v cenzurované české distribuci kontakt se subžánry a žánry zpoza "železné opony", které do českých kin nesměly vstoupit (a které tak domácí divák většinou skutečně neznal - a stěží se tedy mohl nějak bavit na jejich úkor). Součástí této bizarní situace, která by si zasloužila zdokumentovat podrobněji, byla skutečnost, že takových parodií se dopouštěli i domácí tvůrci (kteří tyhle zapovězené filmy samozřejmě většinou znali, neboť do Čech přicházely nabídkové kopie umožňující před zamítnutím příslušnou komisí alespoň několik projekcí pro "vyvolené", případně tajné pořízení kopie ve filmotéce, která byla provedena doslova načerno - totiž černobíle ).

Pokud byla parodie láskyplná, podstata kupodivu zůstala zachována: kupříkladu s westernem jsem se tak seznamovala prostřednictvím Limonádového Joea, do tajů comicsu jsem nepronikala jen díky kresleným Rychlým šípům, ale i díky komedii Kdo chce zabít Jessii, zatímco žánr melodramatu mi přiblížila Pytlákova schovanka. Muž z Acapulca pak na mne zafungoval jistě líp než Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, ve kterém se Václav Vorlíček až příliš vzdálil originálu....  

Film, jemuž Ústřední půjčovna filmů dala nesmyslný název odkazující ke starším a vážněji míněných Brocovým kouskům s Belmondem - Muži z Ria (1964) a Muži z Hongkongu (1965) -, mi v dětství připadal vtipný, během nového zhlédnutí jsem však trnula smutkem nad promarněnou příležitostí. Nápad o uťápnutém, poněkud omšelém a osamělém spisovateli žijícím v románech "skutečný" hrdinský život a totéž nabízejícím svých čtenářům, přičemž vpád reality v podobě krásné sousedky Christine (Jacqueline Bissetová) beznadějně zdevastuje snový svět, v němž si bezproblémově vyřizoval účty se skutečností, mi totiž dnes přišel beznadějně rozbředlý. Merlin nežije celistvý, kontrastní život k životu Bobovu a často mu coby pouze komicky nablblá postava bere vítr z plachet. Oproti zcela nevěrohodnému Merlinovi je Bob naopak - navzdory nejrůznějším a velmi nevybíravým parodickým útokům - hrdinou z jednoho kusu. Už proto, že braková poetika snese hodně "přetržitých" nápadů, jimiž nesoustavný Broca vyprávění zatěžuje. Belomondo i Bissetová navíc vypadají v plavkách opravdu nádherně, což filmu dává mimoděčnou podobu dráždivé hry s opravdovostí, ze které nevyjde jako neskutečně přepjatý Bob a Ariana, ale Merlin.

Když jsem se na film dívala a lehce trpěla tou křiklavou nevyvážeností, připadalo mi, že tady někdo zkazil dobrý scénář - a říkala jsem si, že v tom příběhu je něco velmi veberovského (nemám paměť jak slon - takže skutečnost, že na scénáři se můj oblíbený Francis Veber skutečně podílel a nechal se škrtnout z titulků ve chvíli, když se vše začalo ubírat špatným směrem, jsem si dneska potvrdila až na blahoslavené imdb.com). Nevím, nevím - některé oblíbené filmy sítem uplynulého času prostě už neprolezou. Jsem tak dneska možná moudřejší, ale rozhodně ne šťastnější než kdysi.
  
P.S. Dobový dabing s Janem Třískou téměř neodolatelně přehrávajícím v rámci belmondovské ležérnosti nabízí mírné odchylky od originálu: kupříkladu Bobova superagentská společnice je po česku Ariana, zatímco v originále jde o Tatianu. Zvláštní je, že "ruské" jméno Bobova protivníka - Karpof - zůstalo.

6 komentářů:

  1. Také jsem jako dítě vstřebával bondovky přes Boba Saint-Claira... a mimochodem: bral jsem ho velmi vážně!>) Ale nostalgie vlastně není důvod proč reaguji. Od svého dospělého věku mám totiž Merlinovu linii za stejně zdařilou parodii jako je ta Bobova, a totiž parodii klišé "francouzského sociálně realistickéhop sychologického filmu". Z konceptu mě vyvádí představa, že tak vnímavý divák jako jste bezesporu Vy to tak vůbec nevnímá. Osobně Muže z Acapulka díky tomu, že se nezastavil pouze u laciné a efektní parodie "imaginace", ale odvážuje se zesměšnit i "realismus", považuji za možná nejlepší a nejchytřejší filmovou parodii vůbec. Tak uvidím, co mi hodí příští (brzské) zhlédnutí... Díky za důvod!

    OdpovědětSmazat
  2. tenhle film má úžasně provedený přechody mezi tou reálnou a dobrodružnou úrovní (hlavně na pláži)... jinak scénář ke konci už ztrácí svoje kouzlo, jako by byl natřený příliš prudkým jedem

    OdpovědětSmazat
  3. Anonym: Díky za komentář - sama jsem byla překvapená, jak negativně to na mne celé teď působilo: váš nápad s parodií klišé "francouzského sociálně realistického filmu" v merlinovské části vyprávění se mi líbí, ale obávám se, že se to celé nakonec opravdu strašně rozklížilo. Pokud tam ten úmysl byl, mnoho z něj v mých očích nezůstalo (vašemu nápadu zjevně nahrává skutečnost, že de Broca v té době nebyl režisérem, který by chtěl nebo dokázal merlinovskou linii natočit "realisticky"). V takových filmech (pokud nemají být jen bezvýznamnými taškařicemi) ale podle mne někde musí zůstat nějaký pevný emocionální bod, od kterého se všechny parodické vrstvy odrážejí. A pokud je to pro mne i pro vás Bob, nesměl by film mít tak nelogické těšitelské finále, ve kterém Merlin odvrhne zesměšněného nakladatele, své čtenáře i svého hrdinu samotného a objímá se nadšeně s Christine, která jeho dosavadní svět zničila - a nenabídla mu místo něj nic jiného. Pokud to takhle nakonec v divákových očích vypadá, nejde o komedii ani parodii, ale hlubokou a historicky nedoceněnou existenciální tragédii. :-)

    OdpovědětSmazat
  4. Stále ještě reaguji z pozice diváka neobčerstveného novým zhlédnutím! Zřejmě máte pravdu s tou rozbitostí. Otázkou je, zda to nemohl být dramaturgický záměr. Vím, že tímhle tvrzením se pouštím takříkajíc do "neverifikovatelných spekulací" a riskuji nařčení z ukázkové nadinterpretace (jsem na to zvyklý, stává se mi to často!>).

    Jako argument použiji skutečnost, že celý příběh obou Belmondů je vlastně příběhem "rozbití jejich dosavadních existencí". Oba začínají na svém statu quo, oba končí absolutní dekonstrukcí tohoto statusu. Bob se milenecky spojí s Kerpofem, což ruší jak ústřední konflikt, tak základní agentovu vlastnost: heterosexuální machismus + François se osvobodí od své asociální grafomanie a získá dívku, což osobně přijímám jako reálné naplnění jeho tužeb doposud sublimovaných psaním. Zkrátka Merlin se závěrečným osvobodivým gestem stáva "možným Saint-Clairem" a už ho tím pádem nepotřebuje zveličeného na papíře.

    Nechci dělat z de Broca nějakého "novolného konceptualistu" á la Godard, ale ať už to byl jeho záměr nebo ne (každopádně, proč by nemohl být!), jisté je, že dramaturgická rozbitost druhé půlky koresponduje s rozbíjením/resp. postupným převracením charakterů obou postav.

    A tím se dostáváme k onomu "emocionálnímu pevnému bodu". Ve chvíli, kdy oba hrdinové prodělávají radikální obrat, je jeho osou - tak jsem to vždycky vnímal - právě vztah mezi nimi. Jádrem nemá být jedna figura an sich, ale emoce, která vzniká z kontaktu obou světů.

    Osobně mi to smysl dává (a inspiruje mě to k dalším úvahám), ale jak jsem již uvedl pracuji pouze se svou nedokonalou pamětí, takže...

    Váš pravidelný (a doposud tichý) čtenář EGOD

    P.S.: S tím Godardem - připadá vám také, že ta scéna, kdy Bob/"drsňák Belmondo vmodrém obleku" deklamuje při západu slunce na pláži báseň je dokonalou parodií na jeho "godardovské role"? Vlastně přemýšlím, jestli celý ten film není skrytou parodií na "novou vlnu" - především samozřejmě Godarda a Truffauta...

    OdpovědětSmazat
  5. EGOD: Těší mne, že v doposud tichého pravidelného čtenáře se stal čtenář komunikující :-).Pořád myslím, že se pohybujete zajímavým směrem a chápu to, ale váš "chtěný" a chytrý film teď zastiňuje ten "skutečný", respektive to, co nakonec zbylo z předpokládaného, původního (podle mne především Veberova) konceptu. Godarda a Truffauta a novovlnné aluze ve filmu příliš nevidím /i když s tou deklamací je to lákavé :-)/ - a obávám se, že by nás nikam nedovedla ani zřejmá souvislost úvodní scény s vrtulníkem nesoucím vzduchem nikoli sochu Kristovu (jako ve zjevně citovaném Sladkém životě), ale agenta v telefonní budce. (Felliniho mi připomíná i scéna, v níž v sově najdou homosexuální zalíbení Karpof a Bob).

    De Broca podle mne ale není režisér, který byl byl schopen zajít nějak daleko a souvisle se držet složitější linie - a tenhle projekt svým vznikem spíš napovídá, že jde o takovou chaotickou skrumáž různých úmyslů (možná včetně těch, které tam vidíte vy). Každopádně na scénáři pracovali tři úspěšní scenáristé/režiséři své doby - Broca, Rappenau (který to možná psal jednu dobu pro sebe) a Veber (kterého si z nich cením nejvíc, protože je pro mne z té trojky rozhodně nejvýraznějším "auteurem"). Také se tam při přípravě projektu motal představitel Karpofa, Vittorio Caprioli - osoba zcela nepředvídatelná.
    Přikládat výsledku nějaký vnitřní, celistvý záměr je vzhledem k těmto skutečnostem podle mne skoro nemožné.
    Ve svých vývodech mimochodem pomíjíte druhou nejdůležitější ženu vyprávění, Merlinovu uklízečku a zástupkyni všech věrných čtenářů, která je posléze nelítostně vystrčena za dveře. To ona ale spisovatele možná skutečně miluje, je kněžkou konzistence jeho dosavadní existence a nakonec naneštěstí zcela nevyužitou postavou.

    Rozhodně se v našem dialogu střetla vaše odvaha nadinterpretovat (dokonce bez nového zhlédnutí filmu! sic!) s mojí "realističtější" koncepcí vycházející z pocitu, že ten projekt se stal - jako spousta jiných titulů, během jejichž přípravy se sešlo několik různých tvůrců - jen nesourodou demonstrací zmarněných možností.

    Bude mne zajímat váš názor, až se na film podíváte znovu.

    OdpovědětSmazat
  6. Chtěl bych jen reagovat na následující:

    "nelogické těšitelské finále, ve kterém Merlin odvrhne zesměšněného nakladatele, své čtenáře i svého hrdinu samotného a objímá se nadšeně s Christine, která jeho dosavadní svět zničila - a nenabídla mu místo něj nic jiného. Pokud to takhle nakonec v divákových očích vypadá, nejde o komedii ani parodii, ale hlubokou a historicky nedoceněnou existenciální tragédii. :-) "

    Nevím, jestli ten film nechápu příliš povrchně, ale proč by to finále mělo být nelogické? Podle mého do něho děj naopak logicky ústí, protože se v něm přece naplní Merlinovy touhy, které si do té doby kompenzoval ve světě svých románů, románů, kterých si neváží a které psal jen pro peníze (chce přece jednou napsat nějaký pořádný román). Tím, že získal Christine se sice nijak nevyřešily jeho existenciální problémy, ale zcela chápu, že si to v tom okamžiku neuvědomuje a naplnění milostného vztahu ho natolik uspokojilo a tak mu to zvedlo sebevědomí (mimo jiné tím porazil i svého vydavatele), že listy pro něj už zbytečného braku vyházel oknem a rozhodl se změnit život.

    OdpovědětSmazat