Prohledat tento blog

pátek 15. října 2010

Viděno po letech: Takoví jsme byli

V úterý jsem v televizi dokoukala film Takoví jsme byli jen s největším sebezapřením - a protože mi pořád nejde do hlavy, co jsem to vlastně viděla, musím se podělit o dojmy. Televizi jsem zapínala se vzpomínkou na romantický film s Barbrou Streisandovou a Robertem Redfordem, jejichž hrdinové z nějakých nespecifikovaných důvodů nemohou žít spolu, i když se o to celá desetiletí pokoušejí. Místo očekávaného prolenošeného večera mne čekala zdrcující kombinace romantického a politického kýče. To první ve filmu zosobňuje  typický hollywoodský WASP té doby Redford, to druhé "typická" hollywoodská židovka Streisandová. 

Protože snímek Sydneyho Pollacka z roku 1973 se v Čechách hrál se zpožděním (premiéru měl u nás v roce 1977), mohla jsem ho poprvé vidět coby raně pubertální osoba - a nemám na něj žádné konkrétní vzpomínky. Nijak zvlášť mne nezaujal, jen ve mně v následujících letech narůstal odpor k představě hollywoodské hrdinky, která se otevřeně hlásí ke komunistickým idejím - a protože s nimi nemá pražádnou osobní zkušenost, neuhne od nich ani o píď. Její názory jí vydrží v nezměněné podobě od konce 30 přinejmenším do konce 50. let (nebo začátku 60.? nějak nejsem schopna poslední setkání hrdinů časově specifikovat, protože autoři kostýmů a výpravy - mimochodem nominovaní na Oscary - dobové reálie příliš zřetelně podřizovali celistvému jednotícímu tónu).  

Když jsem se teď na Pollackův film konečně podívala pořádně, je je mi jasné, že musel být  pro normalizační distribuci hotovým požehnáním - podobně jako režisérovo sociální drama z dob hospodářské krize Koně se také střílejí (1969), které Česká televize mimochodem reprízovala ve stejný den jako Takoví jsme byli. Kdo by toho neměl dost v hlavním vysílacím čase, mohl si tedy po agilní Katie Moroskyové (ženě bez smyslu pro humor, která celé roky bezcílně deptá krásného, schopného a talentovaného muže svého života a otce své dcery a pokouší se z něj proti jeho přirozenosti vychovat "vážného" spisovatele) jako nášup přidat jinou podobně koncipovanou hrdinku: emancipovanou účastnici tanečního maratonu Glorii v podání ještě  "pokrokovější" herečky, než byla Streisandová - Jane Fondové. 

Hrdinka Koní je podobným prototypem "silné ženy" jako Katie: kdyby se jí dostalo stejného vzdělání a získala stejně bohatého manžela jako protagonistka Takoví jsme byli, nemusela si v rámci životní beznaděje nechat vpálit kulku do hlavy. Mohla pohrdanou, morálně zkorumpovanou kapitalistickou společnost napravovat svým řečněním. Obě tyto ženské postavy nesytí jen podobné politické naladění (i když Glorie se ke svým názorům propracovává intuitivně a neumí je pojmenovat), ale i poryvy divné "strindbergovské" psychologie. Vypadá to skoro, jako by spolu těsně před přestávkou uprchly z nějaké severské divadelní hry chystané v Actors Studiu, a pak je náhoda rozdělila, takže se každá nečekaně ocitla v žánrově odlišném filmu...

Stejně jako Robert (v podání Michaela Sarrazina) v Koních, je i Hubbell Gardner v podání Roberta Redforda slabší a zmatenější součástí partnerské dvojice. Postavě nadaného spisovateli, který v Takoví jsme byli v Hollywoodu během "honu na čarodějnice" podlehne morálním a v "pochopitelné" závislosti na tom i profesionálním kompromisům, se připisuje až jakýsi "fitzgeraldovský" rozměr. Kdyby ovšem autor Velkého Gatsbyho (v jehož adaptaci si Redford mimochodem v roce 1974 zahrál) měl místo destruktivní Zeldy po boku takovou Katii Moroskyovou, mohl to někam skutečně dotáhnout!

Hubbella lze každopádně dnes považovat za autentičtějšího hrdinu filmu, než jakým je Katie: zatímco postava věčné salónní komunistky (tak, jak ji film prezentuje) působí nepřijatelně, dilemata jejího partnera jsou dodnes lidsky pochopitelná. Tento hrdina  vyniká nevídanou trpělivostí, když své partnerce dovolí, aby dlouhá léta urážela jeho přátele, ničila jeho spokojený život a zpochybňovala všechno, čeho dosáhl. (V "umělecké/levicové" optice filmu je totiž hotová katastrofa, když  uspějete se žánrovým filmem v Hollywoodu, zbohatnete a nakonec se - propánaboha - úspěšně živíte v televizi!) Hubbelova andělská trpělivost nekončí ani ve chvíli, kdy Katie proti jeho vůli riskantně vyrazí demonstrovat svůj odpor proti počínání senátora McCarthyho, přestože je těhotná a hrozí jí útok ze strany rozvášněného davu.

Navíc kdysi ceněný dramatický výkon Streisandové zestárl, působí místy přepjatě a nepomáhá vysvětlit poryvy hrdinčiny mysli, zatímco Redford (kterému bylo mimochodem v době natáčení už sedmatřicet) hraje v každém okamžiku soustředěně a s minimalistickou působivostí. Hubbellův "vítězný americký úsměv" má u něj řadu podob, jeho postava má skrytý humor i tragičnost. Redford představuje vše, co je na filmu dobré - zmíněný romantický kýč totiž jeho přičiněním tvoří nestárnoucí kvalitu Pollackova filmu. Oba hrdinové neztělesňují jen rozdílné sociální, politické, kulturní či rasové typy, ale i dva odlišné typy žánrové: pokud měla Streisandová a její postava působit se svými politickými a nekonformními uměleckými názory aktuálně a podvratně, Redford a jeho hrdina (navzdory všemu zpochybnění a odsudku) představují nestárnoucí jistotu romantického ideálu. Minuty, do kterých se skládá pouhé pozorování spícího, chodícího, veslujícího či běhajícího (neřkuli poloobnaženého) Hubbella, nejsou zbůhdarma vyplýtvané, i když se zdají retardovat nesmiřitelný spor postav: jeho představitel v každém okamžiku září (však je také tenhle film prvním, ve kterém Redford dosáhl na statut hvězdy).

Snad to mohu shrnout tak, že filmový příběh Hubbella a Katie pro nás dnes už představuje hodně zmanipulovanou zprávu o společensko-politickém diskursu USA - rozhodně ovšem stále ještě přesvědčivě vypovídá o tom, že "takový byl" v roce 1973 Robert Redford.    

13 komentářů:

  1. Dobrý den Alenko, děkuji Vám za tento článek. Mluvíte mi úplně z duše.Usedala jsem k televizi natěšená, ale pak jsem se jen divila, jak je tento film nudný.Kromě nesympatického levičáctví hlavní hrdinky jsem také nechápala, proč za objektem své touhy tak ,,dolejzá" a proč ho chce pořád měnit, když mě se jevil celkem dokonalý. Mám filmy Sidneyho Pollacka moc ráda, ale tady jsem byla zklamaná.Zdá se, že i filmy mohou stárnout.
    S pozdravem
    Dana Lamatová

    OdpovědětVymazat
  2. Mám filmy Sidneyho Pollacka rád, vážím si jich. Zvlášť dnes a zvlášť v naší kotlině, kde se pro jistou část intelektuálů stává levicovost synonymem zvrhlosti. Doba vymknuta z kloubů šílí. Viděno prizmatem politické orientace: většina velkých filmařů 20. století by se asi musela smažit v pekelném kotli... Italský neorealismus, de Sica, Visconti, Pasolini, Fellini, Schlesinger, Fassbinder... Bože, kam jsme to až došli.

    OdpovědětVymazat
  3. Jarda Novotný:
    Vzhledem k formulaci "snímek Sydneyho Pollacka z roku 1973 se v Čechách hrál se zpožděním (premiéru měl u nás v roce 1977)".....bych se rád zeptal, kdy se promítal na Moravě nebo ve Slezsku, popř. v celém Česku. Čechy mám rád, ale Morava nejsou Čechy a Brno není Praha. Předem díky za odpověď.

    OdpovědětVymazat
  4. Anonym:
    Nevím, kam až jsme to došli - já si dnes nicméně připadám poněkud moudřejší a poučenější než dřív. Levicovost pro mne není synonymem zvrhlosti, ale naopak symptomem "normálnosti" spjatým s jistou dobou. ta také preferovala tento Pollackův film na úkor jiných. Zaujalo mne však, že považujete Felliniho za levicového intelektuála. I v případě většiny dalších tvůrců, které jsme uvedl, bych si dovolila polemizovat :-).

    Jarda Novotný: Tento údaj o premiéře jsem převzala z Filmového přehledu. Nevím, jestli je podrobnější informace o promítání filmu v jednotlivých částech ČR ještě vůbec dohledatelná.

    OdpovědětVymazat
  5. Film Takový jsme byli jsem viděla v 15 letech poprvé a pak několikrát znovu.Není to pro mne film o levičáctví nebo pravičáctví, ale film o lidech, o osudové přitažlivosti dvou lidí, kteří díky prostředí, ze kterého pochází nejsou schopni překonat své ego a rozejdou se. Je to pravdivé.Tento příběh je pravdivý v každé době.Někdo nikdy v životě osudového člověka nepotká a proto není schopen pochopit, o čem film je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlas. Clovek, ktery toto zazil, vi...

      Vymazat
  6. Ano, chápáno v rámci "pravdivosti" romantického žánru to samozřejmě funguje - dokonce jako hořký komentář skutečnosti, že svého osudového člověka na celý život většina lidí vůbec nepotká. (Pokud má jít o výtku, že jsem filmy lidsky nepochopila - já v romantickém snímku zřejmě žiju - pokud to znamená, že s někým sdílíte život třicet let a máte ho moc rád. S manželem máme ovšem stejné politické názory:-))

    OdpovědětVymazat
  7. Jsem překvapena, jak popisujete film, který není o komunismu, je o době tzvn. honu na čarodějnice, v 50.letech v USA. Ale hlavně je o vztahu dvou lidí s odlišnými ideály a odlišným viděním světa a cíle. I takovíto lidé se mohou do sebe zamilovat, ale jejich cesty se postupně zákonitě rozejdou, pokud nejsou ochotni, případně schopni se změnit a slevit ze svých priorit. Ale k čemu by potom takovýto vztah byl, kdyby v něm byl nešťastný jeden, či druhý.
    Mne tento film uchvátil, zejmena právě díky výkonům hlavních hrdinů. Skvělý film, skvělí herci, výborný námět, co víc si divák může přát.

    OdpovědětVymazat
  8. Nádherný film, příběh osudové lásky, vynikající oba hlavní představitelé. A také, americká představa komunismu je poněkud odlišná, američané nikdy nezažili totalitní režim. V době natáčení filmu byl v Americe pojem "komunismus" poněkud v modě. Každá totalita je španá, ne jen komunistická. A je pravda, že posléze byl v příběhu především zmińován hon na čarodějnice v 50.letech. To už bylo opřece jen něco jiného.
    Nicméně film byl vynikající, z uměleckého hlediska téměř vyjimečný.

    OdpovědětVymazat
  9. Na filmu jsem byl se svou první a současně " osudovou" láskou v brněnském kině "Družba". Titulní píseň ve mně dodnes vyvolává těžce nostalgickou náladu. Bral jsem ten film jako vkusnou kulisu, ale podvědomě jsem měl podezření, že je to tak, jak autorka píše. Chtěl jsem se na to po mnoha letech podívat, ale zřejmě to nerisknu.

    OdpovědětVymazat
  10. Je mi Vás lito, zrejme jste film vůbec nepochopila.

    OdpovědětVymazat
  11. Také jsme to s Milanem uměli ve vztahu skutečně roztočit. O to víc mně pak ale vadilo když on si prostě doma jenom sednul a sledoval na mobilu výsledky basketballových zápasů, zatímco já jsem se nalítala v kuchyni a musela se vlastně o všechno to v domově starat sama.

    OdpovědětVymazat