Prohledat tento blog

čtvrtek 2. června 2011

Divadlo v přímém přenosu

NT Live: Višňový sad (Zoë Wanamakerová jako Raněvská) 

Když newyorská Metropolitní opera v prosinci 2006 spustila projekt Metropolitan Opera: Live in HD, ani samotní pořadatelé netušili, jak jejich experiment dopadne. Série šesti živých satelitních přenosů si vytkla za cíl oprostředkovat vybraná představení z newyorského operního svatostánku, Lincolnova centra, do kin v Severní Americe, Evropě a Japonsku.

Technologicky i umělecky ojedinělý projekt měl obrovskou odezvu: beznadějně vyprodané kinosály a nadšené ohlasy v médiích dokázaly, jak atraktivní je spojení klasické operní formy s nejmodernější technikou. Vzniká tak totiž zcela nový umělecký tvar, v němž hraje důležitou roli nejen možnost zprostředkováýní vysokého umění nejširší veřejnosti, ale i divácký komfort. Formát HD (High Definition) totiž nabízí vysoké rozlišení: obraz převyšuje kvalitou formát DVD a zvuk je přenášen v luxusním prostorovém šestikanálu 5.1.

Gluckova Ifigenie na Tauridě
Prožitek publika živého přenosu se ovšem od vjemů diváka sedícího v divadelním hledišti liší: je stejně intenzivní, co se týče vnímání uměleckých kvalit představení. Navíc je však obohacený o různé typy záběrů zprostředkované digitálními kamerami rozmístěnými kolem jeviště. Detaily tváří účinkujících a využití střihu jsou pak prvky, které přenos zásadně odlišují od jevištní inscenace.Kombinace bezchybně zvládnutého filmového řemesla a výsostného interpretačního umění zpěváků, režisérů, dirigentů a hudebníků nabízí podívanou, kterou si samozřejmě nemohou dopřát ani diváci na nejlepších místech v samotné Metropolitní opeře. Není ani divu, že si přenosy MET: Live in HD získaly oblibu dokonce i v těch newyorských kinech, jež od Metropolitní opery dělí jen několik bloků. Projekt, který měl původně oživit uvadající ekonomickou situaci slavného operního domu, získal uznání nejen mezi diváky, ale i mezi odborníky: v roce 2009 Metropolitní opera získala cenu Emmy Award za zásluhy na rozvoji technologie Hight Definition a na jejím celosvětovém využití v kinech a divadlech.

Aero a spol.

Nejen klasika: Nixon v Číně
Uplynulé čtyři roky situaci změnily jen v tom smyslu, že se do projektu v globálním měřítku zapojily další instituce disponující náležitě technicky vybavenými sály- kina, kulturní centra, univerzity a školy. Původní počet šedesáti kin na severoamerickém kontinentu, v nichž se s přenosy v prosinci 2006 začínalo, se o rok později zdesateronásobil. Akci tehdy přijalo za svou už třiadvacet zemí z Evropy, Asie a Austrálie, které za sezónu 2007/2008přitáhlo k opeře celkem 920 000 diváků. Úspěch přiměl iniciátory akce k nové strategii – k opakování přenosů ze záznamu pod marketingovým názvem Encore (Přidáváme).V sezóně 2011/12 se přímé přenosy plánují už přibližně pro 1500 kinosálů v 46 zemích světa. Nově půjde například o Egypt, Portugalsko a Španělsko.

V roce 2007 se k projektu připojila – jako první ve střední a východní Evropě – i česká distribuční společnost Aerofilms, která se orientuje především na hodnotné, atraktivní hrané i dokumentární filmy. V pražském kině Aero (jehož stránky najdete tady) zahájila v prosinci svou první „divadelní“ sezonu. Předcházely jí několikaměsíční technické přípravy spojené se zajíštěním speciální techniky pro příjem digitálního vysílání v rozlišení HD a dekódování zvuku do šesti prostorových kanálů.

Trubadůr
„V kině Aero se neustále snažíme o nové formy a dramaturgické tvary, které by nabouraly zaběhnuté představy o kině jako takovém,“ komentoval toto rozšíření programové nabídky dramaturg kina, Ivo Andrle. Aero flexibilně využilo netradiční marketingové postupy zaměřené na specifickou cílovou skupinu, operní publikum – a povedlo se mu navíc zaujmout i diváky, kteří v opeře nikdy nebyli a kteří vážnou hudbu nepovažují za svou zájmovou sféru. Výlučné operní publikum se naopak dostalo do prostředí artového kina, které ožily jeho specifickými reakcemi– ovacemi ve stoje na konci dějství či výkřiky „bravo“ po vydařených áriích.

V rámci každodenního provozu kina představují přímé přenosy příliv adrenalinu (důležitá je především celková synchronizace projekce včetně ručně spouštěných českých titulků, reagujících na momentální dění). Od klasického filmového představení se přímé přenosy odlišují i po finanční stránce: vzhledem k jejich náročnosti může být vstupenka až čtyřikrát dražší než lístek na normální film. Divákovi ovšem situaci ulehčuje možnost zakoupit si sezónní abomná.
 
Aida
Se svou iniciativou nezůstalo Aero v rámci Čech ojedinělé: už během první sezóny se k němu začala přidávat i mimopražská kina. Jejich počet stále vzrůstá a Aerofilms pokračuje v jednáních o přímých přenosech a reprízách s dalšími kiny a v dalších českých městech. V sezóně 2011/2012 tak budou přímé přenosy k vidění už v téměř třiceti českých a moravských městech. Většinou jde sice o kina, ale třeba Brně jako kinosál slouží Mahenovo divadlo. V Praze zase nemusíte jít „do kina na operu“ jen do žižkovského Aera, ale můžete zavítat i do spřáteleného Světozoru v centru. Nebo si můžete vybrat mezi intimním prostorem kina MAT a prostornými multiplexy agilní společnosti CineStar, která vlastní celkem jedenáct vícesálových kin. Přímé přenosy dnes probíhají i ve slovenských kinech, především v multiplexech společnosti Cinemax, partnersky provázané se CineStarem.

Činohra a balet: pokryto

Král Lear 
Opera ovšem není jediným divadelním žánrem, který díky signálu prenášenému osmi satelity pokrývá všechny kontinenty Země: v roce 2009 se k ní připojil balet a o rok později činohra. Ve všech případech se o osvětu zasloužily nejpřednější divadelní scény, které se – stejně jako Metropolitní opera - nabídnout světu to nejlepší ze svého programu.

Podobně jako v případě opery diváky přitahuje na balety a činohru kina možnost „být při tom“ a participovat na představení (včetně přestávky a případných technických kolapsů – takových, jaký nastal výpadkem složité technologie třeba při přenosu Krále Leara - víc jsem o tom psala zde). Také účastník přímého přenosu baletu a činohry má možnost vychutnat si vedle samotného představení i úvodní slovo v podání známé zahraniční herecké či tvůrčí osobnosti, která divákům představí vznik a přípravy dané inscenace.

Caligula 
Baletní historie přímých přenosů začala v roce 2009 díky pařížským oslavám stého výročí založení Les Balettes Russes, během nichž byla v původní choreografii provedena čtyři zásadní díla legendárního souboru. Úspěšný přenos připravil cestu Baletu Pařížské opery, jehož vedení se rozhodlo uvést sérii přenosů v průběhu sezóny 2010/2011 přímo z domovského Palais Garnier. Podobně jako u dramaturgie operních představení, i v tomto případě šlo o kombinaci klasiky typu Labutího jezera (v nepřekonatelné verzi Rudolfa Nurejeva) s modernou (balet Caligula spojující hudbu Čtvera ročních období Antonia Vivaldiho a elektroakustickou tvorbu současného skladatele Louise Dandrela).  

Na sklonku roku 2010 se k přední francouzské baletní scéně přidal i moskevský Bolšoj balet, který sází hlavně na tradiční, klasické klenoty svého repertoáru – barvitou vánoční podívanou Louskáček, romantickou perlu Giselle a neoklasickou taneční hříčku Class Concert či na temperamentního Dona Quijota, kterého pro soubor podle Cervantesovy předlohy vytvořil Marius Petipa v roce 1969.

Hamlet 
V prosinci se k projektu přímých přenosů připadlo i londýnské Národní divadlo. Pod hlavičkou NT Live (National Theatre Live) mohli diváci zhlédnout modernu i klasiku. Vedle inscenace Shakespearova Hamleta v režii ředitele divadla a příležitosného filmaře Nicholase Hytnera si pozornost získal také Král Leara s fenomenálním Derkem Jacobim v titulní roli, jehož ovšem Michael Grandage s lakonickou vervou inscenoval v komorním prostoru divadla Donmar Warehouse v Covent Garden. Dalším souborem, který pořadatelé přizvali ke spolupráci, bylo mezinárodní uskupení Complicité s ceněnou hrou Mizející číslo.

Frankenstein Dannyho Boylea 
Vedle britské verze amerického muzikálu o legendě afrobeatu Felovi Kutim, nazvaného FELA! v choreografii Billa T. Jonese se událostí sezóny stala i dramatizace klasického románu Mary Shelleyové Frankenstein. Pod atraktivní incenací je podepsán známý filmový režisér Danny Boyle (mimo jiné držitel Oscara 2009 za milostné drama Milionář z chatrče). V aktualizovaném příběhu o monstru a jeho stvořiteli se hlavních rolích střídají dva herci – Jonny Lee Miller a Benedict Cumberbatch, známý coby titulní představitel zajímavé televizní minisérie Sherlock (o inscenaci jsem psala tady).

Mozartova Kouzelná flétna 
Danny Boyle, který do své inscenace i samotného přenosu vnesl atraktivní „filmové“ prvky,  ovšem zdaleka není jediným filmovým režisérem, kterého projekt představil v roli divadelníka. Během přenosů z Metropolitní opery totiž diváci hned několikrát dostali možnost srovnat operní rukopis takových filmařských legend, jako je Ital Franco Zeffirelli (jehož Bohéma je velkolepou, ikonickou podívanou), Američanka Julie Taymorová (která Mozartovu Kouzelnou flétnu osvěžila živými vizuálními efekty) nebo Číňan Zhang Yimou (který do Prvního císaře zapracoval i prvky bojového umění). Efektně působil i přístup nedávno zemřelého režiéra Anthonyho Minghelly, který svou verzi Madam Butterfly zahájil dráždivým, několikaminutovým prologem založeným na mlčící postavě. 

Děti ráje 
O tom, že divadlo s dnes filmem nepodává ruku jen v přímých přenosech, ale i přímo na jevišti, svědčí i inscenace Baletu Pařížské opery Děti ráje, inspirovaná stejnojmenným filmem režiséra Marcela Carného a básníka Jacquese Prevérta... Právě ta po Wagnerově Valkýře (14. května) a Čechovově Višnovém sadu (30. června) uzavře 9. července divadelní sezónu. Na další přímé přenosy se tak diváci mohou těšit až na podzim – přes prázdniny se ovšem mohou radovat třeba ze záznamu Pucciniho skvostné Toscy nebo z Verdiho Dona Carla. 

(Tento text - jak už jste asi vycítili při čtení z jeho žurnalistické úsečnosti, nebyl psán pro tenhle blog, ale pro týdeník Euro, kde před časem vyšel. Redakci děkuji za  možnost uveřejnit ho i zde, což činím s úmyslem  pobídnout čtenářstvo k filmově-divadelním  zážitkům.)

1 komentář:

  1. Přínos HD přenosů z Metropolitní opery anebo odkudkoliv je podle mě v tom, že výrazně rozšiřují nabídku "na co jít" a často se na ně člověk dostane bez rezervace nebo aspoň bez půlroční čekací doby. Standard v Praze je ten, že "operymilovný" člověk si v prosinci zarezervuje lístek na květnové "normální" divadelní představení a pak se modlí, aby mu do toho něco nevlezlo nebo aby neonemocněl. Já od prosince čekal na 15. května na Wágnerova Parsifala a pak byl shodou okolnosti 14.května přímý přenos Valkýry z MET. Svátek mi zkazila moje polovička, u níž můj návrh na dvě návštěvy Wágnera po sobě, v součtu nějakých 8 hodin hudby, ani náhodou neprošel :-) Jinak bych ještě dodal, že HD přenosy provozuje i Palace Cinemas (který, pokud vím, nespada pod CineStar).

    OdpovědětSmazat