Prohledat tento blog

neděle 18. března 2012

Nejlepší filmové dvojice (ve vší nevinnosti)

Alain Delon jako pilot bez licence a Lino Ventura jako závodník bez závodního vozu se v dramatu Dobrodruzi (1967) vydávají do Konga, aby se pokusili získat peníze z havarovaného letadla. Paul Newman a Robert Redford coby sympatičtí psanci podnikající ve vykrádání bank ve westernu Butch Cassidy a Sundance Kid (1969). Gene Hackman a Al Pacino v rolích tuláků, kteří putují po americkém venkově za svými malými sny, v dramatu Strašák (1973). Gérard Depardieu a Pierre Richard coby drsný akční policista a snaživý smolař v komedii o hledání ztracené dívky Kopyto (1981). Nebo Owen Wilson a Ben Stiller v rolích policistů v těšných džínách bojujících za spravedlnost v kriminální parodii Starsky a Hutch (2004). To všechno jsou herecké celebrity, které na filmovém plátně vytvořily nezapomenutelné parťácké dvojice, které si udržují letitou přízeň diváků. Z jejich hlediska totiž nejde o dvojí, ale rovnou o mnohonásobné potěšení: sdílet s hrdiny jejich rovnocenné parťáctví je totiž zjevnou slastí, mnohem spolehlivější než pomíjivé cukrování nějakého zamilovaného páru.

Mezi muži a ženami panuje na filmovém plátně věčná válka o dominanci, ale opravdový kámošský příběh se může rozvíjet jen mezi příslušníky stejného pohlaví. V tomhle ohledu ve filmu nepanuje rovnoprávnost: tak vynikajících dámských variant „buddy movie“, jakou byl komediální western Viva Maria! (1965) s Brigitte Bardotovou a Jeanne Moreauovou, není mnoho. (A nechte si prosím od cesty jeho nepovedenou moderní variaci se Salmou Hayekovou a Penélope Cruzovou – přihlouplé Sexy Pistols, které prohučely kiny před pěti lety.) Výjimkou potvrzující pravidlo je i road movie Thelma a Louise (1991), v níž si Susan Sarandonová a Geena Davisová zahrály kamarádky prchajících v zeleném Thunderbirdu 1966 před zákonem i mužským šovinismem.

Drtivá většina pokusů o ženskou totiž sklouzne do hatěřivé soupeření o nějakého mužského – jako by ženy na filmovém plátně byly zajímavější jako sokyně než jako partnerky. Ženské hvězdy k sobě navíc jako magnet přitahují docela jiný typ vyprávění, než je příběh kamarádů spojených pevným poutem proti celému světu. Už samotná ženská postava způsobuje v parťáckých příbězích chaos, protože to zpravodla není jeden, ale oba přátelé, kteří k ní zahoří milostným citem. Šlechetná snaha ustoupit kamarádovi pak často končí tragicky. V legendárním spaghetti westernu Tenkrát na Západě (1968) psanec Cheyenne (Jason Robards) a tajemný mstitel Harmonika (Charles Bronson) sice odolají představě měkké postele a teplé večeře spojené s krásnou farmářkou (Claudia Cardinaleová), vinou zatoulané kulky však už navždy ztratí šanci odjet spolu v zapadajícím slunci vstříc novým dobrodružstvím. Stejně tak je konec se soutěžením v hloubkovém potápění v Magické hlubině (1988), když se mezi dvojici letitých soupeřů (Jean Reno, Jean-Marc Barr) vetře krásná Američanka (Rosanna Arquetteová). Láska k jedné ženě zničí navždy i „hvězdné“ přátelství dvou bojových pilotů v podání Bena Afflecka a Joshe Hartnetta ve válečném dramatu Pearl Harbor (2001).

Zpět na pískovišti dětství

Hrdinové v parťáckých filmech jsou něco jako bratři - a nic to nevyjadřuje lépe, než okamžik, kdy si Pierre Brice jako Vinnetou a Lex Barker coby Old Shatterhand před očima shromážděného apačského kmene jemně naříznou mužná předloktí a rituálně smísí svou krev. Patos této scény, který dokáže dodnes vyloudit pohnutí z malých i velkých kluků v publiku, zaštiťuje filmové mayovky před ironií i učenými šťouraly. Ti v nevinném svazku rudého gentlemana a jeho bílého bratra vidí jasné homoerotické pouto. Čistému vše čisté – podezíravce, kteří se rozhodli svět „buddy movies“ filmů kontaminovat dospělými poznámkami o sexuálním podtextu, je nejlepší rovnou odeslat do kina na jeden z mála otevřeně gay-parťáckých titulů: na komedii I Love You Philip Morris (2009), kde se šťastně ženatý hrdina Jima Carreyho vášnivě zamiluje do sladce atraktivního mladého muže (Ewan McGregor)...

Kámošské snímky však mají své nejhlubší kořeny v nevinném světě dětství, kde se dva malí kluci mohou skamarádit na život a na smrt proti celému všehomíru. A představovat si, že jim to vydrží věčně. Jen odtud může pocházet leitmotiv parťáckých filmů týkající se myšlenky, že takový svazek nemohou narušit žádná „dospělá“ pokušení a protivenství - ani nejhezčí spolužačka, ani nejkrásnější duhová kulička, ani nejpadoušštější učitel zeměpisu… Už němý film ovšem objevil kouzlo parťáckého protikladu: klasická groteska zrodila desítky komických dvojic, které těžily z kontrastu fyzicky i povahově odlišných hrdinů. Přecitlivělý, nejistý hubeňour Laurel a mazaný, sebevědomý tlusťoch Hardy se stali prototypem úspěšného páru, jehož charakter zrcadlí i řada dnešních komediálních „buddy movies“. Výsledná absolutní hloupost a neschopnost „blbého a blbějšího“ je realizována s nevinným dětským přesvědčením o správnosti jakéhokoli společného konání. Typ Hardy působí dospěleji a autoritativněji, ale právě proto je zrovna on pravidelně usvědčován jako větší trouba. Na drsném pískovišti dětství jsou si všichni rovni.

Z poslední lavice vpravo, jejíž obyvatele je třeba neustále rozsazovat (nebo je známkovat společně), také pochází skutečnost, že nejlepší hrdinové kámošských filmů jsou si věkově blízcí. Což ovšem neznamená, že varianta mladší / starší nemůže být okouzlující – tak jako třeba v akčním dobrodružství Indiana Jones a poslední křížová výprava (1979), kde se schází titulní archeolog-dobrodruh se svým zestárlým otcem. Atraktivita vzniklé dvojice spočívá v tom, že Jonese seniora ztvárnil Sean Connery, který svůj legendární statut získal v sérii příběhů o Jamesi Bondovi, zatímco hrdinu hraje (v rámci série už potřetí) Harrison Ford. Nejde ovšem jen o setkání dvou herců, které proslavily dobrodružné série, ale i o fakt, že autoři jonesovských příběhů považují Conneryho bondovky za jeden ze svých vzorů. Obsazení tohoto parťáckého filmu tak funguje jako připomínka kontinuity samotného dobrodružného žánru.

V Poslední křížové výpravě o vztahu plném lásky a respektu ovšem mezi samotnými hrdiny nemůže být ani řeč. Neustálé škorpení a totožné dětinské chování ovšem naznačuje, že Indy i jeho tatínek jsou vlastně ze stejného těsta - takže připomínají spíš dva stejně staré, rozjívené kluky. Indy i jeho otec jsou si rovni i v tom, že se zamilovali do stejné ženy – doktorka Elsa Schneiderová je však rychle odhalena jako zlovolná nacistka. Protože patří ke straně nepřítele, nemusejí o ni hrdinové soupeřit a zachovají si přitom všechnu svou mužnost.

Jak se zbavit ženy

Otázka, jak v parťáckém filmu zacházet s ženskou postavou, nemá jednoznačné řešení. Obejít se bez něžného pohlaví úplně bývá ošemetné, protože většinový filmový divák považuje pohled na lepou děvu za jedno ze svých nezadatelných práv. Jednou z možností, jak nekontaminovat parťácký vztah ženským elementem, je infantilizace: jedním z parťků je potom malý kluk a přítomná kráska je odsunuta do role manželky a matky. Tak se ovšem nabourá jeden z hlavních půvabů kámošského filmu, spojený s možností obsadit do hlavních rolí dva rovnocenné, hvězdné herecké představitele. Z akčního dobrodružství Mumie se vrací (2001) si proto každý pamatuje jen postavu Brendana Frasera a představitele jeho malého synka dávno odnesl čas. Stejně tak se z naší paměti vytratil představitel malého Short Rounda v Indiana Jonesovi a chrámu zkázy (1984).

Vynikajícím tahem ve třetím jonesovském pokračování, Království křišťálové lebky (2008), byla naopak volba Indyho nového, mladého společníka a současně znovunalezeného syna: dvaadvacetiletý Shia LaBeouf je známý a úspěšný a role horkokrevného mladíka Rafana ho jen popostrčila blíž k hvězdné kariéře. Svéráznou variantou „infantilního“ parťáckého filmu je spojení zralého, dospělého hrdiny s nezletilou dívenkou: v krimi Leon (1994) se tak osamělý nájemný zabiják (Jean Reno) dá do party s osiřelou holčičkou Mathildou.

Ve westernu Opravdová kuráž (2010) zase drsný profesionální lovec desperádů uzavře spojenectví s kurážnou dospívající Mattií. Pro třináctiletou Natalii Portmanovou představoval Leon pozoruhodný start. Podobně na tom zřejmě bude o rok starší Hailee Steinfeldová, jíž účinkování po boku Jeffa Bridgese vyneslo nominaci na Oscara. Parťácký film s herecky talentovanou lolitkou je ovšem pěkně pervezní záležitost: zatímco hrdina vnímá, že jeho dospívající společnice ještě není ženou, divák se soustřeďuje spíš na to, že už není dítětem.

Další možností, jak v „buddy movie“ eliminovat ženský element, je výlet do dmova důchodců. V tragikomedii Než si pro nás přijde (2007) si Jack Nicholson a Morgan Freeman zahráli dva umírající starce, které navzdory povahovým, sociálním i rasovým odlišnostem spojí nápad vyrazit společně na cestu za naplněním dávných snů. Zdravotní stav obou hrdinů sice vyřazuje ze hry milostnou zápletku, parťácký film založený na hrdém šourání a pronášení sarkatických mouder však uspěje spíš jako výjimka. I gerontoverze „buddy movie“ však mají své nadšené fanoušky – stačí si připomenout veleúspěšnou komedii Dej si, pohov, kámoši (1993), jejímiž hrdiny jsou dva věčně rozhádaní kamarádi, John a Max, kteří tragikomicky soupeří o přízeň své nové sousedky (Ann-Margaret).

Hlavní půvab filmu, který se o dva roky později dočkal pokračování, spočívá v hereckém obsazení: sedmdesátiletý Jack Lemmon a o pět let starší Walter Matthau totiž patřili k vůbec nejúspěšnějším mužským hereckým dvojicím Hollywoodu. Popularitou se jim zdaleka nevyrovnali Bing Crosby a Bob Hope ve 40. a Dean Martin a Jerry Lewis v 60. letech. A neměli na ně ani jejich francouzští kolegové Pierre Richard a Gérard Depardieu, i když v komediích Otec a otec, Uprchlíci a Kopyto stvořili v 80. letech dokonale funkční, kontrastní pár nemotory a drsňáka. Film Dej si pohov, kámoši korunoval letitou spolupráci Lemmona a Matthaua.

Ta stvořila vydřidušského právníka (Matthau) a jeho nejistého švagra (Lemmon) v komedii Štístko (1966) i neurotika posedlého uklízením (Lemmon), který nachází po vyhazovu z domova útočiště u svého stoicky klidného, nepořádného přítele z pokeru (Matthau) (Podivný pár / 1968). Popularitu si Matthau získal i v roli nájemného mafiánského vraha, který se z útrpnosti rozhodne „pomoci“ Lemmonovu životnímu ztroskotanci pokoušejícímu se spáchat sebevraždu (komedie Kamaráda, kamaráde / 1981). Ve všech případech chemie mezi tvárným, neurotickým Lemmonem a statičtějším, sarkastickým Matthauem fungovala dokonale - a spolehlivě odstřeďovala na okraj divákova zájmu ženské postavy.

Spíš než o bratrské pouto šlo mezi nimi o vztah „manželský“, což dobře ukazuje jedna z jejich nejúspěšnějších „buddy movie“ - krimikomedie Na titulní straně (1974). Hildy Johnson (Lemmon) je tu reportérskou hvězdou, jež chce pověsit novinářskou profresi na hřebík a konečně začít normálně žít po boku půvabné, chytré, solidní snoubenky (Susan Sarandonová). Šéfredaktor Burns (Matthau) však o své eso nechce přijít, takže dělá všechno pro to, aby překazil Hildyho odjezd. Lákavější než spokojený život po boku milované ženy se pro Hildyho ukazuje být partnerství s nesnesitelným šéfem a vytváření pochybných novinových senzací. To, co hrdinové dělají společně, je často mnohem důležitější než sebelákavější vidina štěstí. A samozřejmě nemusí jít jen o novinářské prostředí (I když to – tentokrát ve vážné rovině -svedlo v politickém dramatu o aféře Watergate Všichni prezidnetovi muži v roce 1976 svedlo dohromady hvězdnou dvojku Robert Redford - Dustin Hoffman).

Přestože kámošský vztah nachází nejvlastnější uplatnění v boji a se zbraní v ruce, mocnou silou se ukazují být i další média: v satirické komedii Vrtěti psem (1997) se prezidentský poradce (Robert De Niro) rozhodne ututlat sexuální aférku amerického prezidenta s pomocí protřelého hollywoodského producenta (Dustin Hoffman). Čtrnáct dní před volbami nasadí oba specialisté ten nejtěžší kalibr a vymyslí válku v Albánii. Televizní diváky začnou bičovat přesvědčivé dokumentární šoty z daleké země zbídačené ozbrojeným konfliktem – ty jsou však jen dílem prohnaných imagemakerů, kteří v mediálním podvodu století spojili své skvostně pokřivené mysli.

Se zbraní v ruce

Potřeba nacházet přirozeně ženuprostá prostředí směřuje kámošský film ke konkrétním prostředím a žánrům. Příběhů odehrávajících se na mužském lůžkovém oddělení nemocnice je ovšem jen omezené množství (i když vydá za mnoho dvojice McMurphy/Jack Nicholson a Náčelník/ Will Sampson, bojující v Přeletu nad kukaččím hnízdem proti sadistickým móresům Velké sestry). A bezpeční útočiště si kámošský film hledá stále obtížněji: milostná zápletka se vetřela i do detektivky Jméno růže (1986) obehrávající se ve středověkém klášteře.

Ženy se vetřou i tam, kde by je nikdo nečekal – podobně jako muzikanti Jerry (Jack Lemmon) a Joe (Tony Curtis), kteří se v komedii Někdo to rád horké (1969) skryjí před mafií v ženských převlecích v dívčím jazzové kapele. Jak dosvědčují série Star Trek a Piráti z Karibiku, ženské se vnutily už i do posádek kosmických a pirátských korábů, kde dřív mužné parťáctví jen kvetlo. V armádě či v mužských věznicích je však jejich přítomnost naštěstí stále ještě poměrně nežádoucí.

V Motýlkovi (1973) tak chlapáckémui, nespravedlivě odsouzenému Henrimu Charriereovi (Steve McQueen) nehrozí, že by se někdo pletl do jeho přátelství s nemotorným, obrýleným padělatelem Degou (Dustin Hoffman). Společně tak mohou plánovat „neproveditelný“ útěk z Ďábelských ostrovů. A ve Vykoupení z věznice Shawshank (1994) se nevýbojný účetní Andy Dufresne (Tim Robbins) s černošským spoluvězněm Redem (Morgan Freeman) může úspěšně pokusit vzdorovat nelidskosti vězeňského systému. Stejně jako ve vězení, i v armádě dvojice lépe odolává totalitním praktikám nadřízených, kteří ztělesňují bytostně nespravedlivý, ale „nedotknutelný“ systém.

Přestože filmové parťáctví se spíš než ke drilu přiklání k anarchii, boj proti společnému nepříteli jaksi automaticky generuje hrdinské, vlastenecké chování. Prostředí filmové armády je pro humanisticky laděné příběhy hotovým požehnáním i proto, že se tam setkávají a ke společnému dílu párují muži, kteří by se za normálních okolností nikdy nesetkali: v legendárním dramatu Velká iluze (1937), odehrávající se během první světové války v německém zajateckém táboře, se prostý francouzský důstojník Maréchal (Jean Gabin) a aristokratický kapitán (Pierre Fresnay) spojí, aby zorganizovali hromadný útěk.

V dramatu z druhé světové války Kód Navajo (2002) se v Pacifiku zase spřátelí bělošský seržant Enders (Nicolas Cage) a indiánský šifrér Ben (Adam Beach). Svobodu poskytují kámošskému filmu i western a krimi, jejichž hrdinové jsou partnery ve zbrani: jako ochránci spravedlnosti nebo její narušitelé si navzájem zachraňují životy a také společně usilují o to, připravit o život své nepokorné protivníky. Dvě strany téže barikády lákající podobné typy ovšem umožňují rozehrát tu i trochu jiný druh „parťáckého“ konfliktu – sounáležitost dvou mužů, kteří se nacházejí na různých stranách zákona. To už je ovšem zase jiný příběh…

Širé pláně amerického Západu každopádně poskytují vyžití spíš dvojicím, na které jsou vyprány zatykače na každém rohu, ale bojují vlastně za spravedlnost proti ziskuchtivým, omezeným a zkorumpovaným ochráncům spravedlnosti – ať už si vzpomenete na dvojici nerozlučných stopařů (John Wayne, Richard Widmark) ve westernovém dramatu Alamo (1960), Jamese Stewarta a Deana Martina coby bratry-psance Bishopovy (Badolero!/1968), Butche Cassidyho a Sundance Kida (1969) v podání Paula Newmana a Roberta Redforda nebo na Nesmiřitelné (1992) Clinta Eastwooda a Morgana Freemana.

V kriminálním žánru, zvláště v posledních desetiletích, ovšem převažují spíš ochránci zákona – dvojice detektivů nebo policistů, která už tradičně baví diváky svou odlišností, ať už sociální, etnickou nebo povahovou. Inspirací pro tyto příběhy je ovšem klasická detektivní literatura, jež uvedla na scénu noblesního Velkého detektiva typu Sherlocka Holmese. Nelidsky geniální pátrač totiž potřeboval hloupějšího a lidsky pochopitelnějšího pomocníka, doktora Watsona, který by i těm pomaleji chápajícím čtenářům pomohl pochopit jeho složité dedukce. Holmesovská zábava však v kinech stále ožívá i ve své původní podobě, o čemž svědčí i hollywoodizovaná podívaná Sherlock Holmes: Hra stínů s Robertem Downeym, Jr. a Judem Lawem v hlavních rolích. Právě tenhle film ovšem naznačuje, že spíš než starosvětské detektivní pátrání diváky baví parťácký akční thriller.

Soukromníci bojující se zločinem navíc museli ustoupit z cesty profesionálům. Parťácký policejní film je dnes nejobvyklejší podobou „buddy movies“, ale probrodit se jeho sterotypy je hračka pro každého, kdo vyrůstal na sérii Smrtonosná zbraň (1987). Tam detektivové Murtaugh (Danny Glover) a Riggs (Mel Gibson) tvoří dokonale kontrastní dvojici: první je starší Afroameričan vyznávající tradiční hodnoty a žijící usedlý rodinný život. Rozpohybovat ho dokáže jen jeho psychicky nevyrovnaný, impulzivní parťák, který policejní praxi vnímá jako zábavnější druh sebevraždy, než jakým je podřezání žil. Riggs však s Murtaughovou pomocí přežil už čtyři filmy a spolu posloužili jako vzor pro desítky dalších „mezirasových“ příběhů tohoto typu.

V krimi 48 hodin (1982) se tak sešli drsný polda (Nick Nolte) a užvaněný vězeň (Eddie Murphy), film Bílí muži neumějí skákat (1992) zviditelnil hvězdné duo Wesley Snipes - Woody Harrelson, a v Křižovatce smrti si to se zločinci rozdali Číňan Jackie Chan a Afroameričan Chris Tucke. V Lebkounech subžánr osvěžila kombinace Pozemšťan (James Caan) – mimozemšťan (Mandy Patinkin) a v Rudém horku (1988) zase proti mezinárodnímu zločinu bojoval americký kriminalista (James Belushi) po boku sovětského kolegy (Arnold Schwarzenegger). A v komedii K-9, můj přítel se studeným čumákem (1989) s drogovým gangem bojoval policista (James Belushi) po boku nezvedeného psího parťáka.

Ani všechny politicky korektní variace a absurdní permutace ústředního páru ovšem nemohou zakrýt starou dobrou pravdu, že svět filmové dvojice je bytostně individualistický: místo je tam jen pro dva a jejich sen, který nakonec vůbec nemusí dojít naplnění. Hrdinové bývají zábavnější než zápletka, cesta je důležitější než cíl a občas je třeba zastavit se, vykouřit poslední cigaretu a jen tak poklábosit (nebo se kamarádsky poštěkat). Padouchů i spletitých komplotů (ale i tajemných pokladů a zlých šerifů) bude vždycky dost – takže tohle filmové putování za dokonalým párem určitě hned tak neskončí.

(Tohle je samozřejmě další článek, který jsem napsala na ohrané téma - ale snad zase trochu jinak - na objednávku měsíčníku jen pro muže ForMen. Protože mám v těchto dnech plno placené práce a na soukromé psaní nemám čas,uveřejňuji text s laskavým svolením redakce ForMena i tady na blogu. Věřím, že čtenáři jsou stále ještě hlavně od toho, aby četli, a delší článek je nevyděsí.)

3 komentáře:

  1. Ivo Fencl: "Dvojice" jsou moc široké téma, ale s ohledem na to je článek ještě perfektní. Všiml jsem si, že si docela často zadáte téma AŽ MOC ŠIROCE, což může být chyba. Dochází mi ale, že téma tak široce často zadá, kdo platí, a zde tedy ten pánský časopis.

    OdpovědětSmazat
  2. Ano, máte pravdu, téma zadává vždy objednavatel. V případě FoirMena bývá ale zas někdy naopak příliš úzké: teď jsem psala o dětských hvězdách, které špatně skončily, a musela jsem tam pro větší pestrost přidat i ty, co skončily dobře :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Už kdysi jsem četl nějaký váš jiný článek na téma parťáctví ve filmu a vzpomněl jsem si na něj, když jsem nedávno, asi po dvaceti letech, viděl znovu "Jsem nesmělý ale léčím se." Přivedlo mě to k úvaze o té "infiltraci" žen do parťáckého vztahu. V tomhle filmu jde totiž celou dobu o to, aby Pierre získal Agnes, do níž se bláznivě zamiloval. A Aldo (parťák) mu s tím neuvěřitelně altruisticky pomáhá. Co je zač ten Aldo? Nic o něm nevíme. Zdá se být sebevědomý, zkušenější, ale pak se ukáže, že je sám a jediná žena v jeho životě je matka. A co s ním bude, když Pierre Agnes získá? Z toho nakonec tvůrci poměrně škodolibě (anebo bezradně) vyklouzli tak, že v Agnes oba chlapci získají kamarádku do party. Takže se žádný sexuální vztah realizovat nemůže ani nesmí - přece by závěr nemohl vyznít tak, že Pierre s Agnes si budou užívat a Aldo zatím postávat za dveřmi...

    OdpovědětSmazat