Prohledat tento blog

sobota 25. ledna 2014

12 let v řetězech: Negři a Afroameričané

Americké filmy zabývající se problémy Afroameričanů mají mimo USA poněkud problematický divácký ohlas – pokud zahraniční publikum nestrhnou svými fimovými kvalitami, mohou působit poněkud přepjatě. Platí o nich totož jako o filmech zabývajících se třeba potížemi velryb. Svět je cynický a netouží ani tak po ušlechtilém poselství, jako po dobrém příběhu. Britský režisér Steve McQueen byl dosud spojovaný s menšinovou artovou sférou, dramatem 12 let v řetězech se však přihlásil k hollywoodskému mainstreamu – a jeho snímek je ukázkovým příkladem díla, které manipuluje se zadáním politické korektnosti na úkor zajímavosti a osobitosti. V tom, že se pokouší oslovit co nejvíc diváků, snímek příliš nepřipomíná McQueenovy předchozí práce. Režisérovy krátké filmy měly ryze experimentální charakter, jeho celovečerní dramata Hlad (2008) a Stud (2011) už ovšem naznačovaly, že tento formálně brilantní autor má sklon ke zjednodušené ideologizaci kontroverzních témat. Na to ovšem v obou filmech dával zapomenout i strhující herecký výkon režisérova oblíbeného spolupracovníka Michaela Fassbendera.

Problém 12 let v řetězech ovšem samozřejmě není v tom, že si v nich Fassbender zahrál jen vedlejší part (za nějž získal nominaci na Oscara, stejně jako představitel hlavní role, Chiwetel Ejiofor). Příběh svobodného Afroameričana Solomona Northupa, který byl v roce 1841 unesen a strávil dvanáct let na jižanských plantážích jako otrok, je předvídatelnou vyprávěnkou ve srovnání s mučivým popisem radikální hladovky člena IRA v irské věznici (Hlad) a stravujících eskapádách muže závislého na sexu (Stud). Na příběhu nového McQueenova filmu ani na jeho hrdinovi není nic překvapivého - a postava hrdinova vysvoboditele, kterou hraje producent filmu Brad Pitt, působí až směšně. Je přitom celkem jedno, jestli příběh odpovídá tomu, co Northup skutečně prožil podle svého vlastního, dobového písemného svědectví.

Na americké publikum ovšem McQueenova hra zabrala: 12 let v řetězech získaloZlatý glóbus za nejlepší filmové drama roku, má devět nominací na Cenu Akademie – a je tedy docela dobře možné, že bude opakovat oscarový úspěch afroamerického dramatu Crash z roku 2006.

Pod bičem otrokáře 

Nemá smysl spekulovat o tom, zda by byl film méně povrchní, kdyby ho scenáristicky neošetřil John Ridley - afroamerický spisovatel a scenárista, který se loni podílel na neúspěchu dramatu Red Tails (vyprávějícím o jednotce černých amerických pilotů za druhé světové války). Problém je spíš v tom, že se Angličan McQueen rozhodl rezignovat na své radikální, artové pozice a hraje si na Hollywooďana. I ve svých předchozích filmech se přitom zabýval jednotlivci, kteří řeší konflikt mezi individuální a společenskou svobodou. Bobby Sands z Hladu a Brandon ze Studu podlehli – navzdory radikálně odlišnému sociálnímu statusu – svým sebedestruktivním sklonům. Tam, kde byli ochotni na protest proti násilí společnosti zemřít, se ovšem režisérův Solomon Northup rozhoduje žít. I v pozici bezprávného negra vystaveného libovůli otrokářů zůstává hrdým, myslícím Afroameričanem, který spolkne všechny námitky, zapře své vzdělání a ohne hřbet, aby si zachránil život. Jediné, co Solomonovi jeho páni nechají, je hudební talent. Negr, který – když nad plantáží zapadne slunce - zahraje na housličky, totiž odpovídá představě přihlouplého, veselého primitiva. 

V tom se soucitný a vzdělaný William Ford (Benedict Cumberbatch) nijak neliší od zvrhlého tyrana Edwina Eppse (Fassbender). Oba nacházejí v bibli potvrzení, že „negři“ byli stvořeni k tomu, aby sloužili bílým. Samotní otroci tuto tezi přijímají a vůči těm, kteří se proti ní proviní, neprojevují žádnou solidaritu. To platí jak v případě Solomona, tak v případě dívky Patsey (na Oscara nominovaná Lupita Nyong'ová). Podobně jako Quentin Tarantino v Nespoutaném Djangovi, i McQueen tady nutí diváka přiblížet krvavému násilí páchanému na ženách. Brutalita je ovšem ve filmu pěkně po hollywoodsku estetizovaná, takže divák si pošmákne i na scéně, ve které z krásné, nahé otrokyně při bičování stříká krev.

Zatímco k Tarantinovým odlehčeným hrátkám s pokleslými subžánry podobné scény patří, ve filmu stavícím se do pozice divácky atraktivního „umění“ působí vypočítavě a lacině. Na rozdíl od Nespoutaného Djanga (nebo Manderley Larse von Triera) postrádá 12 letech v řetězech skutečně kontroverzní prvky. Nenutí k přemýšlení, není aktuální ani znepokojivé, pouze konstatuje.

Ano, otroctví bylo špatné. A mezi černými a bílými Američany dodnes existují kontroverze - přinejmenším v tom, že ti první dávají morální lekce druhým ve filmech, které prostě nemohou zůstat stranou v oscarovém dostihu.

Twelve Years a Slave
USA 2013, 134 minut, titulky

Režie: Steve McQueen
Scénář: John Ridley (podle knihy Solomona Northupa)
Kamera: Sean Bobbitt
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Chiwetel Ejiofor (Solomon Northup), Michael Fassbender (Epps), Lupita Nyong'ová (Patsey), Benedict Cumberbatch (Ford), Paul Dano (Tibeats), Brad Pitt, Paul Giamatti (Freeman)
Premiéra: 23. 1.



10 komentářů:

  1. Ďakujem za recenziu. Vážne som bol zvedavý ako sa režisér vysporiada s témou. Ako čítam tak ako sa na Hollywood patrí po hollywoodsky. Škoda, ale aj tak na to zbehnem do kina.

    OdpovědětVymazat
  2. Zaujalo mě, jak velmi "citlivě" pracujete se slovem "negr". Asi si chcete rozšířit spektrum čtenářů o ty "méně vlasaté", že? Ale co čekat od někoho, kdo podporuje Stranu svobodných občanů, jež má v programu toto: http://www.hrebenar.eu/wp-content/uploads/2014/01/svoboddni.png "Zároveň je samozřejmé zrušit státní příspěvky neziskovým organizacím typu Romea." ... A já Vás tak kdysi rád četl.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář! Už dlouho mne nikdo nenapadl z pozice mých politických preferencí. Málem jsem zapomněla, jaké to je. :-) Slovo "Afroameričan" jsem do svého profesního slovníku skutečně zařadila, nevím, jak citlivě. Někdy taky píšu "černoch" nebo "Američan černé pleti". Nepíšu ale v recenzích "rodilý Američan", ale Indián. A Carmen v mých textech není Romka, ale Cikánka. Nevím, zda je to dobré či špatné, prostě to tak mám. Pokud jste film viděl, víte, že se tam s označením "negr" pracuje. Pokud jde o Svobodné, volím možnost diskutovat o nich na jiném místě, než pod recenzí na 12 let v řetězech. Z citovaného textu rozhodně stojím za větami "Nejpočetnější menšinou jsou jednotlivci" a "Všichni lidé si musí být před zákonem rovni".

      Vymazat
    2. Muzeme se prosim na techto strankach dohodnout a dat si schuzku? Nevim jestli jste zena nebo chlap. Ale citim se silne urazen tim, generalizovanim "o ty mene vlasate". A rad bych Vam za to nekde nafackoval. Ac jsem v dusi hluboce pacificticky, tohle uz je vazne moc.

      Vymazat
    3. Anonym je chlap, píše "a já vás kdysi tak rád četl". Ale pěkně prosím - jen žádné schůzky za účelem fackovacích bitek. Pojďme raději na pivo nebo tak něco. :-)

      Vymazat
  3. Slecno, bez ohledu na prepjatou politickou korektnost, slovo "negr" je nadavka, ktera vas v kterekoli civilizovane zemi diskvalifikuje z dobre spolecnosti. Mozna by to chtelo, si trochu zacestovat...

    Jinak s tim bankovnim uctem tady nalevo, to me pobavilo... Je videt, ze nejaky smysl pro humor mit musite!

    OdpovědětVymazat
  4. Slečna to má jinak...všechno...proto má v životě takový úspěch. A musí vyrábět cetky a plivat na všechno kolem. Asi jí pošlu korunu na konto...chudince...Michal

    OdpovědětVymazat
  5. Anonyme z 27.1., snažil jsem se najít, co by mohlo v práci paní Aleny Prokopové se slovem "negr" v této recenzi někoho urazit, ale nenašel jsem. Vždy totiž záleží na kontextu použití slova. Průměrný žák základní školy dokáže vytvořit s použitím slova "negr" větu plnou tolerance a rasové snášenlivosti. Paní Prokopová to slovo nepoužila jako urážku, ale jako výstižnou zkratku dobových postojů nadřazenosti a předsudků bílé jižanské většiny ve Spojených státech amerických v polovině 19. století vůči zotročeným Afričanům násilně zavlečeným do USA. Alena Prokopová čtyřmi písmeny popsala tehdejší realitu a vystihla to, nač jsem teď musel použít několik řádků.
    Zato z Vašeho komentáře jasně cítím pohrdání nad těmi "méně vlasatými". Tady se právem cítím být terčem Vašeho rasisticky motivovaného útoku. Mám moc rád muzikál Hair a opovrhuji tvorbou Daniela Landy. Vzhledem ke genetickým dispozicím nicméně patřím mezi "méně vlasaté". Znám mnoho dalších lidí, kteří jsou méně vlasatými dobrovolně, aniž by je to v očích kohokoliv soudného mělo řadit do kategorie persona non grata.
    Ano, i my méně vlasatí snad můžeme číst recenze Aleny Prokopové, stejně jako dnes naštěstí všichni můžeme chodit do kina, do divadla a do restaurací, telefonovat, jezdit v tramvaji a ve vlaku bez omezení a dokonce i vstoupit na území obce ve které nemáme trvalé bydliště.
    Nevytvářejte prosím z jakékoliv skupiny obyvatel negry. A zkuste příště lépe porozumět psanému textu.
    David W.

    OdpovědětVymazat
  6. Anonyme z 3.3., Michale,
    jsem pobouřen tím, jak bezostyšně a hrubě urážíte skvělou filmovou kritičku Alenu Prokopovou. Styďte se!
    A seznamte se s autorským zákonem. Paní Prokopová má právo na odměnu za užití svého díla, tj. na vaši platbu za to, že si čtete její blog. Jdete-li do kina, za vstupenku také zaplatíte.
    Jsem moc rád, že na internetu jsou stránky jako je Alenčin blog, jehož autorka sdílí svoje velmi kvalitní dílo a ponechává na úvaze čtenářů, zda a kolik za užití jejího díla zaplatí. Jsem zděšen, že se najdou idioti, kteří si toho neváží a potřebují si zde prostřednictvím anonymních útoků dávat průchod stinným stránkám svých komplikovaných osobností.
    David W.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak jsem si přečetla předchozí komentáře a jsem docela v šoku, kam se nám ta diskuze stáčí. Paní Prokopová je renomovaná filmová kritička, věkem již tedy ne slečna, ale to je jen malý detail. Prosím všechny filmové fanoušky: "Vyhněme se politickým komentářům, vyhněme se agresivním anonymním výrokům a útokům. Pojďme být trošku jiní. Pro hloupé komentáře stačí přejít na diskuzi na Seznam.cz."

    OdpovědětVymazat