Exodus: Bohové a králové jako Scottova první verze

Ridley Scott patří dlouhodobě k mým oblíbeným režisérům a pokouším se porozumět každému z jeho nových filmů. Ty "ze současnosti" (myšleno s jistým časovým rozptylem - ve smyslu moderních dějin) ovšem považuju - počínaje thrillerem Ten, kdo mě hlídá z roku 1987 - za méně inspirativní. Takže jsem se myslím ani moc nevyjadřovala ke Švindlířům, Labyrintu lží či Konzultantovi. Výjimku pro mne představují vedle báječné Thelmy a Louise Scottovy příběhy o vojácích: vždycky mne zajímalo, co a jak tenhle režisér říká ve filmech Černý jestřáb sestřelen či G. I. Jane. 

Na novinářskou projekci nového filmu sedmasedmdesátiletého režiséra jsem jít nemohla, takže jsem si na biblický velkofilm Exodus: Bohové a králové vyrazila až teď po Vánocích (do sympatického kolínského Kina 99). Byla jsem dost nervózní, protože už jsem si kdesi na facebooku přečetla, že jde o "nejhoršího Scotta od G. I. Jane" - a Prométhea stále považuji za pozoruhodný, ale silně dezintegrovaný projekt. Exodus jsem tak byla připravená vnímat jako další pozdní dílo zestárlého tvůrce, jehož nevyváženost budu horkotěžko, sentimentálně obhajovat sama před sebou. Jaká byla moje radost, když mi film poskytl souvislé divácké potěšení - zbavené kritického studu za polopatismus, naivitu a oslí můstky, pokoušející se marně udržet pohromadě nesourodou změť vnitřně chtěného a vnějšími okolnostmi vnuceného vyprávění!

Pokud jde o charakter Exodu, jde spíš o podívanou ve stylu Gladiátora - tedy "film o vojákovi" - než o "duchovní" dílo na biblické téma (jež by ostatně bylo v režisérově filmografii novinkou). Ve Scottových filmech ovšem téma víry zaznívá opakovaně, už proto, že je nedílnou součástí historických látek, které ho dlouhodobě fascinují. Scott se v nich projevuje jako soustředěný agnostik konfrontující víru s racionalitou. Důvěra jedince v sebe sama, zkoumaná v rámci klasického, humanistického hollywoodského vyprávění, je jeho základním tématem. Je přitom nadřazena i jinému jeho blíbenému tématu - konfrontací západního monoteismu s jinými vírami. 

O Scottových pochybnostech o manipulátorském, antropocentrickém křesťanství a přirozenosti přírodní, "pohanské" existence jsem psala v souvislosti s režisérskou verzí Robina Hooda. Téma však silně zazní v Gladiátorovi a rezonuje i v Království nebeském (a mimochodem se odráží i v Prométheovi). Exodus nahlíží stejné téma, tentokrát ovšem překvapivě - přímo prostřednictvím biblického příběhu o Mojžíšovi.

Scenáristický tým (v čele se zkušeným Stevenem Zaillianem, jenž se Scottem dělal Hannibala a Amerického gangstera) s fakty zachází značně volně, stejně jako s biblickým příběhem. "Rekonstrukci" či vánoční podívanou ilustrující známý příběh tedy nečekejte. Nejde ovšem ani o sebestřednou, radikální polemiku. Scottův Exodus chytře zprostředkovává známé děje, přičemž cílem je "velká" podívaná držící pohromadě na základě současných hollywooodských standardů.

Film nabízí vyprávění o muži, jenž musí získat vlastní víru a sebevědomí, aby se mohl stát vůdcem lidu. Moderní racionalita se přitom v průběhu vyprávění demaskuje jako neužitečná v situaci obrovských, iracionálních, katastrof - "sedmi ran egyptských".  Rozumářský, skeptický bratránek následníka egyptského trůnu Ramsese má totéž východisko jako Maximus v Gladiátorovi: z pozice vojvůdce - miláčka štěstěny je po smrti vládce (faraóna Setiho v podání Johna Turturroa) zavržen a vyhoštěn. Zatímco pokrevně legitimní, leč "nesprávný" nový vládce se stává psychopatickým tyranem, hrdina místo návratu na dosavadní místo volí důstojnou roli stínového protivníka, který ve jménu utiskovaných usiluje zvrátit dosavadní nespravedlivé pořádky. To znamená svrhnout civilizaci zosobněnou Ramsesem, jenž v duchu otcovské tradice sám sebe bez přemýšlení považuje za boha. Úpadek Egypťanů zosobňuje vládnoucí třída obklopená dekadentní nádherou  a ospravedlňující svou existenci vyprázdněnou hierarchií a dvorskými rituály (vzpomeňme si na kolumbovský opus 1492: Dobytí ráje). Houfec odborných poradců, kteří se pokoušejí vědecky vysvětlit  katastrofu, je zdrojem série komických scén.   

Vzdělaný, sarkastický, racionální ateista Mojžíš se pak samozřejmě jen s obtížemi vyrovnává s informací, že není Egypťan, ale příslušník zotročeného hebrejského národa - a že navíc vyvoleným neznámého boha. Aby zvítězil, musí být ponížen, musí se naučit následovat své instinkty a víru a bezprávné otroky vnímat jako "svůj lid". Z pyšného Ramsesova vojevůdce a poradce se mění ve vagabunda, který si založí rodinu a devět let žije prostým, šťastným životem venkovského pastevce. Bezúsměvný boží posel Malak v podobě malého chlapečka však Mojžíše zdeptá díky sérii zvláštních událostí, které svou iracionální podstatou odkazují k hollywoodských katastrofickým velkofilmům (v rámci Scottovy filmografie pak mají obdobný statut jako Bílá smršť). Na rozdíl od nich se ovšem trest za porušení přirozeného řádu věcí týká pouze Egypťanů. Deset (filmařsky velmi nápaditě pojatých) ran egyptských nezasahuje Hebrejce, zatímco neústupný Ramses se svou nevinnou rodinou - manželkou a malým synkem - se symbolicky stává jejich hlavní obětí.

Postava protivníka - hrdinova temného alter ega - se u Scotta vyskytuje často, zřídkakdy je ovšem nositelem tak silných emocí jako Ramses v podání Josela Edgertona. Starozákonní kruťárny (jež v rámci hollywoodského spektáklu působí silně nekorektně) doléhají na mladého faraona tak nekompromisně, že si chtě nechtě získává divákovy sympatie. Kulminační scéna, v níž zdrcený Ramses dovoluje Hebrejcům opustit Egypt, tak Mojžíšova neústupného protivníka mění v dalšího ze Scottových úchvatných, ambivalentních zloduchů.  

Mojžíš (jehož oproti tradici poznáváme už v dospělém věku a nikoli jako kojence plujícího v košíku po Nilu) se postupně mění v poměrně nesympatického chlapíka. Opustí svou rodinu kvůli nepochopitelnému, vrtošivému bohu (jehož posel je nota bene pro ostatní neviditelný, takže hrdinovy rozmluvy s Malakem působí jako samomluva). Cestu do vysněné domoviny navíc téměř beznadějně splete, čímž vystaví své lidi strašlivému riziku... Tvůrci filmu však nakonec dávají za pravdu Mojžíšovi. Ten je sice v realistickém podání Christiana Balea nebývale "odkouzlený" (a žádné zázraky tedy před divákovýma očima nedělá), přinejmenším sekvence s přechodem Rudého moře však ukazují, že neviditelný bůh ho nakonec nenechal na holičkách. Plně akceptovatelná je však koncepce moderního hrdiny, který se svým bohem ne vždy souhlasí (a jeho bůh ne vždy souhlasí s ním). Kamenné desky s Desaterem tento Mojžíš nefasuje, ale vytesá ji je sám...    

Scott tak nabízí jiný druh žánrově řízené duchovní kontemplace než Mel Gibson v sadomasochistickém Umučení Krista a Darren Aronofsky v bezobsažně popisném Noem. Exodus však nejde tak daleko jako Troja Wolfganga Petersena, jež se rozhodla zcela obejít bez božských Olympanů. Ponechává však dialog věřícího s jeho bohem v individuální, soukromé rovině. Problém celého pojetí je samozřejmě v tom, že Exodus je - stejně jako skoro všechny Scottovy filmy - příběhem o individualizaci ve vztahu k jisté societě a souboru idejí. Mojžíš se mění ve vůdce, ale to handicapuje především anonymní "lid", o nějž sice jakoby jde, ale jemuž v rámci daného vypravěčského konceptu nezbývá než zůstat manipulovaným stádem. 

Exodus tak sice nabízí velkolepou, vizuálně úchvatnou a výtvarně mimořádnou podívanou (a to i ve 3D), k větší logičnosti a vnitřní harmonii se však zřejmě dopracuje až v režisérskému sestřihu. Scott, který svůj film původně plánoval jako čtyřhodinový, nabízí totiž celkem pravidelně na DVD i prodlouženou verzi, která bývá zpravidla komplexnější, bohatší a provázanější než kinoverze.

(Film jsem viděla v kolínském Kině 99 ve formátu 3D s českými titulky. Za pozvání děkuju Daliboru Státníkovi.)

Exodus: Gods and Kings

Velká Británie / USA / Španělsko 2014, 151 min.

Režie: Ridley Scott

Scénář: Steven Zaillian, Adam Cooper, Bill Collage, Jeffrey Caine 

Kamera: Dariusz Wolski

Hudba: Alberto Iglesias

Hrají: Christian Bale (Mojžíš), Joel Edgerton (Ramses), Ben Kingsley (Nún), María Valverdeová (Zipporah), Aaron Paul (Jošua), Sigourney Weaverová (Tuya), Ben Mendelsohn (místokrál Hegep), Indira Varmaová (velekněžka), John Turturro (Seti), tara Fitzgeraldová (Miriam)

Premiéra: 25. 12. 2014