Dva dny, jedna noc: Dělnická třída jde do ráje

Žánr sociálního filmu má dnes mnoho různých podob. Živou energii i nová témata mu vdechla ekonomická krize, sourozenecká dvojice Luc a Jean-Pierre Dardenneovi si však stojí za svým už skoro dvacet let. Psychologické drama Dva dny, jedna noc ovšem v rámci přísně civilní, vycizelovaně poctivé tvorby belgického režisérského dua představuje příklon ke komerčnějšímu uvažování.

Všimlo si toho už snobské publikum na MFF v Cannes, odkud si jeho miláčci Dardenneové letos neodvezli žádnou cenu. Stejně jako Rosetta (1999), Dítě (2005) či Kluk na kole (2011), i jejich nový film spojuje témata rodiny, práce a peněz. Autorský styl opět spoléhá na neviditelnost, kamera těží z přirozenosti a hudba zaznívá jen z autorádia. Dardenneovské naturščiky a málo známé herce ovšem tentokrát vede mezinárodní hvězda. Francouzka Marillon Cotillardová má na svém kontě Oscara 2008 za titulní roli v životopisném dramatu Edith Piaf. A dojem živoucí autenticity vnáší i do hollywoodských spektáklů typu filmu Temný rytíř povstal. Ve filmu Dva dny, jedna noc jí pak připadá prakticky stejná úloha, jako Julii Robertsové v americkém snímku Erin Brockovich (2000). Ve filmu amerického režiséra experimentujícího občas se sociálním filmem - Stevena Soderbergha - měla ovšem prostá Američanka bojující proti mocné korporaci, která vynesla Julii Robertsové Oscara, reálný předobraz.

Hvězdná kráska hrající s autentickým zaujetím je totiž chytlavým nosičem poselství pro většinové publikum: dokáže je provést příběhem, který by jinak nepůsobil příliš uvěřitelně. Stejně si počínali italští neorealisté, když nakonec začali do chudinských hadrů oblékat hvězdné sexbomby typu Sophii Lorenové. Sandra Byaová, bojující proti propuštění, je v podání Cotillardové konstruktem bratrů Dardenneových, umístěným do dramaticky umného, emocionálně působivého vyprávění. Výsledek připomíná spíš Larse von Triera než neorealisty.

Mladá dělnice v továrně na solární panely nedávno prodělala nervové zhroucení (nedozvíme se proč). Jako slabý článek v pracovním řetězci má v rámci propouštění přijít o místo. Sandřini nadřízení si ovšem chtěli zachovat tvář a tak rozhodnutí přesunuli na její kolegy. Šestnáct dělníků v tajném hlasování upřednostnilo vlastní prémie před osudem nejbližší spolupracovnice. Protože však došlo ze strany šéfa k ovlivňování, přesvědčí přítelkyně zhroucenou Sandru, aby požadovala nové hlasování. 

Hrdinka má pouhé dva víkendové dny na to, aby kolegy přesvědčila o tom, že její věc je důležitější než tisíc eur. Respektive o tom, že ona i oni jsou v tom nevinně a důležitější než vlastní zájmy je boj proti společnému nepříteli – vykořisťovatelskému kapitalistickému systému, jehož rozkazy jejich šéfové bezduše naplňují. 

Jednoduchý, dramaticky sevřený, "morální" příběh ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů líčí hrdinčino putování víkendovým prostorem belgického letního maloměsta, zabydleným spolehlivě pestrým vzorkem po stránce sociální, národnostní i genderové. Vyčerpaná Sandra do sebe hází jeden Xanax za druhým, ale z pasivní, zoufalé trosky se před divákovýma očima mění v odhodlanou, samostatnou ženu, kterou není třeba litovat. Postoj tvůrců je ideově zřetelný: stojí na straně uražených a ponížených proti bytostně amorálnímu kapitalistickému systému. A do boje vysílají svou Ellen Ripleyovou, jež – místo s mimozemským Vetřelcem – bojuje s lidožravým kapitalistickým systémem. A aby toho nebylo málo, Dardenneové ji vysílají i do boje za ženská práva. Ve světě slabých, zbabělých misogynů je jedinou výjimkou hrdinčin manžel, fešák s morálkou světce vybavený schopnostmi špičkového terapeuta…

Coby zlý kapitalista bych si zapálila oslavný doutník, protože mí poctiví, letití kritici začali propadat peklu populismu a komerce. Coby divák chci vidět pokračování s Bradem Pittem v hlavní mužské roli. 

Deux jours, une nuit
Belgie/Itálie/Francie 2014, 95 min.
Scénář a režie: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne

Kamera: Alain Marcoen

Hrají: Marion Cotillardová (Sandra), Fabrizio Rongione (Manu), Olivier Gourmet, Catherine Saléeová (Juliette), Simon Caudry (Maxime) Timur Magomedgadzhiev

  Premiéra: 4. 12. 2014

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin. Tady na blogu vychází jen s drobnými přípodatky.)