LFŠ: Ach, Marketa!

Vláčilovu Marketu Lazarovou, což byl zřejmě spolu s Lidicemi leitmotiv hradišťské středy, jsem viděla už ve Varech. Dnešek jsem si proto vyhradila především pro Wilderovu mistrovskou situační komedii Někdo to rád horké (na plátně, z báječně omšelé kopie z pražského NFA a bez notoricky známého televizního dabingu!) a pro Němcovu smělou stereoskopickou esej Heart Beat 3D. Měla jsem v úmyslu také věnovat se práci. Jenže místo toho, abych se věnovala obživě, sedím u počítače a myslím na to, že ve Hvězdě právě teď běží právě Marketa. Abych se pokusila uzavřít téma její digitalizace, které už nějakou dobu prosakuje mým Alenčiným blogem, nemohu než odkázat na střízlivé (ale nikoli smířlivé) shrnutí faktů z pera Petra Soukupa na Zóně a připomenout, že na slíbený "ultimativní" text jiného letitého milce Vláčilova filmu - Petra Gajdošíka - si na na stránkách Nostalghia.cz ještě budeme muset počkat.

Ponechám-li tentokrát stranou otázky restaurování tohoto filmu (které asi přijdou na přetřes i během panelu Kurátorství a restaurování v digitální éře - čtvrtek v 11, Reduta 2 a ve 14, Reduta 1, pátek v 11 - Reduta 2), vrací se mi Marketa momentálně hlavně jako dílo Vláčila-vypravěče. Kde totiž končí koncept "uměleckého" snímku a začíná dobrodružství krásné, naivní panny, která se proti své vůli zamiluje do svého svého drsného únosce - a nakonec ho z divokého, polozvířecího lapky promění v člověka?

Aťsi se donekonečna diskutuje o artových kvalitách Markety, já na ní momentálně miluji rozměr romantického dobrodružství, jemuž se Vláčil z podstaty látky poddává s větší rozkoší a hravostí než v Ďáblově pasti (1961) nebo v Údolí včel (1967). Byla to jistě hlavně předloha Vladislava Vančury, která Vláčila a spoluscenáristu Františka Pavlíčka svedla k nápadu zastřešit výsostně obrazové dílo postavou vypravěče, unikátní nejen v rámci režisérova díla (vydobyla by si díky svému užití nejspíš místo i v rámci dobové kinematografie či historického žánru). Až pohádkový nadhled vypravěče vpřádá soukromé tragédie hrdinů nikoli snad do objektivizujícího kontextu doby, ale spíš do kontextu rozmarného vyprávění, v němž vítězí život a láska nad smrtí prostě už díky tomu, že jde o starého, moudrého komentátora (jehož kvality  přesvědčivě dokazuje hlas tehdy dvaasedmdesátiletého Zdeňka Štěpánka).

Čtyřiačtyřicetiletý Pavlíček a o rok mladší Vláčil vdechli této "patriarchální" postavě rozměr až božského nadhledu, což vyniká zvlášť v souvislosti s oběma opakovaně chybujícími otci v příběhu (totiž s Kozlíkem a Lazarem). Klíčovým okamžikem je pak chvíle (tuším na začátku druhé části), kdy potulný mnich Bernard ve skvělém podání Vladimíra Menšíka vzhlédne vzhůru do kamery a ve své "nekonečné" lamentaci se obrátí přímo na vypravěče, který mu z výšin svého postu odpovídá... Krajina Vláčilovy Markety je obrazem bloudění, a to i navzdory důležitým vyvýšeným bodům, které postupně ztrácejí svou funkci domova/azylu v praktickém i duchovním smyslu (sídla Lazara a Kozlíka i klášter s kostelem...). Zdá se mi, že nejpevnějším a posléze jediným vyvýšeným a bezpečně opěrným bodem vyprávění nakonec zůstává pozice "božského" vypravěče. Ta právě díky zmíněnému momentu dialogu navíc získává nádherný rozměr lidské laskavosti. Tohoto vypravěče mimochodem asi není možné ztotožňovat s režisérem, byť Vláčil je výsostným autorem filmu... což by bylo zajímavé zkoumat třeba v souvislosti s přítomností kamery jako "božského" principu v Malickově Stromu života. Ale to už je téma, jež jistě přesahuje rozměr hradišťského blogování...

LFŠ: čtení o filmu

Usedavý déšť z výuky letních filmových školáků vyřazuje polehávání na trávě a přeje spíš kombinaci sedavých aktivit v kinech a po hospodách, pročež je tam letos dost obsazeno. Na filmy se ovšem dá nejen koukat a klábosit o nich, ale můžete si o nich nechat přednášet nebo si o nich číst. Protože dnešek jsem se rozhodla tematicky vyladit, začala jsem přednáškou Ivy Hejlíčkové o autorovi Sabriny a Svědka obžaloby (což jsou filmy Billyho Wildera, které uvidím dnes). Nejen do kinosálů se vyplatí chodit s předstihem: Ivina výborná, živá přednáška (doprovázená ukázkami a občasným chřestěním rumba-koulí) se mohla klidně odehrávat ve větším prostoru, než byla komorní Reduta 2. Řada zájemců se na ni totiž vůbec nedostala.

Pokud jde o čtení o filmu, nejzajímavější tiskovinou, na jakou jsem na letošní LFŠ zatím narazila, je zajímavý, leč mizerně propagovaný sborník Panorama filmové kritiky. Vychází už počtvrté a vedle očekávaných příspěvků věnovaných letošním hostům a tématům (Kiešlowski, Sedláček, Machatý, Fenič…) si v něm můžete počíst také o dnes už legendární kritičce a pedagožce Galině Kopaněvové. S úctou a láskou na ni u příležitosti jejích osmdesátin vzpomínají Jan Bernard a Tomáš Hála. Pokud si sborník v kině Hvězda zakoupíte (stojí příznivých 99 Kč), neuděláte tím radost jen sobě, ale i Pavlu Bednaříkovi, který prý jeho vydání podpořil vlastní krví.

Další povinnou hradišťskou četbou jsou samozřejmě Filmové listy, které opět připravuje redakce internetového časopisu 25fps. Protože vím, co je vydávání hradišťského filmového deníku za dřinu (s bývalými kolegy ze Cinemy jsme tu práci dělali před dvěma lety), posílám do redakce srdečný pozdrav…

Ano, a abych nebyla jen servilně pozitivní, čtení o filmu u mne naráží na jisté limity: za chvíli vyrazím na Sabrinu, nehodlám ji však přehodnotit ve stylu levičácko-feministické kritičky Diny M. Smithové, kterou s nadšenou bezelstností mládí (jinak si to nedovedu vysvětlit) cituje autorka sobotního wilderovského textu ve Filmových listech, Jaroslava Zikmundová. Místo „pohledu židovského emigranta na imperialistické tendence poválečné Ameriky“ uvidím asi zase jen svou oblíbenou romantickou komedii. A hádám, že mne nikdo nepřesvědčí, že Wilder „kritizuje mýtus o společenském růstu, poválečný konzumerismus a industriální imperialismus“. Uvěřím tedy asi nakonec jen stěží, že Audrey Hepburnová v Sabrině „reprezentuje válkou zpustošenou (západní) Evropu, která díky Marshallovu plánu získá od USA ekonomickou pomoc.“ Interpretace mají přece jen své meze, zvlášť když používají ideologicky zabarvené výrazivo, které jako by vypadlo z Ninočky (za jejíž scénář získal Wilder nominaci na Oscara). I texty někde končí, a dokonce – i když se to tady nezdá – stále ještě existuje i hranice mezi filmem a realitou.

Hradišťské blogování a chlapi v podvlékačkách

Konečně jsem dorazila do Uherského Hradiště a svět je plný překvapení: málokdy bývá na Filmovce tak chladný déšť. Nebo možná jenom málokdy přijíždím s takovou pěknou alergickou rýmou... Dalším překvapením je zjištění, že jsem vlastně pozvána jen na tři dny. Pro moje bloggování to totiž znamená, že - pokud budu poslušna žádosti pořadatelů "jeden příspěvek denně" - mám už vlastně hotovo. Tři příspěvky jsem si totiž odbloggovala už před svým příjezdem... Sotva jsem přijela, hned se můžu začít válet... a každý další textík, tím dnešním samozřejmě počínaje, musíte zkrátka považovat za nadstandard. Příjemným překvapením je téměř funkční internet v hotelu (což je rozdíl oproti Karlových Varům, které mne sice zvou k bloggování na celou dobu, ale s ubytováním bez funkčního internetu).

Takže jsem si pro radost hned po příjezdu zašla na Horskou kočku Ernsta Lubitsche, lehkovážně dobrodružně-milostnou komedii z roku 1921, kterou živý hudební doprovod kapely Houpací koně místy trochu rušil, většinou však podtrhával její bizarní šmrnc. Kromě nevídané "perníkové" výpravy, jež místy s přehledem vítězila nad hereckou akcí nebo ji vykolejovala do ornamentálních odboček, stál v příběhu o citovém vzplanutí divoké loupežnické dcerky (Pola Negri) za pozornost hlavní milovník v podání Paula Heidemanna - švihácký poručík, který zlomí každé dívčí srdce. Postava napůl romanticky svůdnická, napůl však komická až ve stylu němé grotesky, se obdivuhodně vzpírá současným "lehkovážným" trendům. Ty vyhlížejí nebývale konzervativně jako ve srovnání s tímto hrdinou, tak se samotným Lubitschovým stylovým dílem. To je ryzí pohádkovou vyprávěnkou o vojácích a loupežnících v nejmenované idylické zemi, současně ovšem nabízí vážný protiválečný apel i znepokojivě "dospělou", poněkud cynickou moralitu o sexu divoce vzbouřeném a posléze manželstvím se "správným", totiž milujícím a submisivním partnerem. Dobyvačný poručík vybavený mimořádně fortelnými podvlékačkami a děva z hor oděná elegantně v levhartí kůži s lebkami totiž zůstávají nakonec vězni svých prostředí a konvencí, jejichž odlišnost je nejdřív navzájem tak fascinovala, že je přitahovala až tělesným poutem...

Ano, a pokud jde o (tentokrát hrdinné) muže v podvlékačkách, ve Wilderově úchvatném Stalagu 17 jich byla celá vězeňská světnice. Nebývalá kombinace dramatu a komedie mne na docela jiné úrovni provázela celý den.