Jak Agnieszka Hollandová při besedě ušetřila můj život

14. května v Ponrepu... 

Když mne před časem napadlo, že by dalo využít přítomnosti Agnieszky Hollandové v Praze, promítnout v Ponrepu nějaký její starší film a pozvat režisérku na kus řeči, nenapadlo mne, že to nakonec vyústí v situaci, že budu muset poprvé v životě nějakou besedu vést. Takže jsem strávila hodinu a půl s Hollandovou před mikrofonem  a kamerou (Národní filmový archiv si vše natáčel) a publikem, které bylo sice poněkud nepočetné, ale velmi vybrané (a to ještě nepřišel - jak sliboval - Vojtěch Jasný). Mrzelo mne nakonec to, že se do hovoru nezapojil třeba i přítomný Jiří Svoboda, který byl spolužákem Hollandové na FAMU.

Postava dívky v košili a motiv křídel
se do Provinčních herců
asi zatoulali z Hříchu Boha 

Tři dny jsem strávila studiem informací, připomínáním filmů Hollandové, pročítáním rozhovorů, které se daly najít na internetu, a četbou dvanáct let staré knížky Marioly Jankun-Dopartowé Gorzkie Kino Agnieszki Holland (která ve svých inpretacích někdy zachází poněkud daleko). Plán soustředit se na období režisérčiných studií na FAMU na přelomu 60. a 70. let a na její letité vazby s československým kulturním prostorem (vrcholící nyní natáčením třídílné minisérie o palachiádě Hořící keř) působil logicky už proto, že se v Ponrepu promítal režisérčin absolventský snímek Hřích Boha (1969) a její celovečerní debut - psychologické drama Provinční herci (1978). První, černobílý krátký snímek vznikl původně jen jako ateliérové cvičení a v diplomovou práci se změnil po vyhazovu režisérčina ročníkového vedoucího Karla Kachyni z FAMU (kvůli tomu, že nezatrhl Vlastimilu Venclíkovi jeho protiokupační satirku Nezvaný host). Závěr studia Hollandové tak byla poněkud urychlen. Filmeček o těžkém ženském údělu inspirovaný prózou Isaaka Babela Hřích Boha nicméně zůstává svědectvím režisérčina prvotního tíhnutí k vypjatému artovému vyjádření (podobně jako v jejím následujícím díle - televizním snímku Večer u Abdona). A určitě v něm můžete vnímat zřetelné vlivy československé nové vlny (hlavně asi stylu Jana Němce, jehož Démanty noci režisérka dodnes uvádí jako jedno z děl, které ji výrazně ovlivnila). 

Provinční herci inspirovali před třemi lety
divadelní hru, kterou Hollandová režírovala
s Annou Smolarovou    

Provinční herci jsou pak nejen ryzím filmem zrozeným v éře polského kina morálního nepokoje, ale i snímkem ovlivněným stylistikou a uvažováním jiného českého tvůrce, kterého Hollandová znala a obdivovala - Evalda Schorma. Hořké vyprávění o maloměstském hereckém souboru, který sní o dobrém divadle, ale od povrchního a snobského režiséra z Varšavy se ho v inscenaci Wyspiaňského Osvobození nedočká, má samozřejmě kořeny i v divadelní hře, kterou Schorm inscenoval na počátku 80. let. Tou se pak nechal volně inspirovat Antonín Máša ve svém posledním filmu Byli jsme to my? Rané dílo Hollandové by si z tohoto pohledu zasloužilo důkladnější průzkum. A samozřejmě by bylo třeba shrnout i režisérčin český pobyt (včetně šestitýdenního věznění a soudu za pašování disidentské literatury po roce 1969) a její letité vztahy k dílu Milana Kundery či Karla Čapka. To v češtině myslím ještě nikdo neudělal a já bych se tomu věnovala moc ráda -  ale hledám teď nějaké noviny nebo časopis, které by to zajímalo. Pokud žádné nenajdu, napíšu nejspíš něco ještě tady na blog - pokud by vás to ovšem vůbec bavilo. To mi napište, protože bych nerada dělala zbytečnou práci a ještě k tomu zadarmo. 

Ano, a ještě poznámka o tom, jak na mne Hollandová osobně zapůsobila: navzdory skutečnosti, že na musí být unavená na sklonku dlouhého a náročného natáčení (které skončí tenhle víkend), vyhlížela velmi soustředěně a vlídně. Fungovala samozřejmě jako dokonalá profesionálka, která dokázala dát smysl jak mým otázkám, tak dotazům z publika. Její klid, místy ustící do chladně pobaveného nadhledu, mne ovšem moc neukonejšil: podle některých mezních reakcí při natáčení, které Hollandová sama popisuje v rozhovorech, mohlo dojít i na metání předmětů. Když mi pak lehce položila malou, pevnou ruku na záda, aby na mně demonstrovala, jak jednou nějakého střihače přivedla na pokraj infarktu a při dotyku cítila, jak prudce mu buší srdce, myslela jsem si, že nastala moje poslední hodinka. Podobně jako onoho střihače ale i mne nakonec ušetřila...

P.S. 14. června 2012: Záznam besedy v délce celovečerního filmu najdete v devíti dílech tady na youtube.