John Travolta ve Varech

... tuhle fotku jsem pořídila
na tiskové konferenci

Audrey Tautouová nakonec na karlovarský festival nepřijela kvůli zranění, které si v obličeji pořídila při pádu s kola - největší hvězdou letošního MFF Karlovy Vary se tak (zřejmě bezkonkurenčně) stal John Travolta. Vstřícný, usměvavý a dokonale profesionální – tak působí nejnovější držitel Křišťálového glóbu za mimořádný přínos světové kinematografii. Devětapadesátiletá hollywoodská celebrita přijala prestižní ocenění z rukou prezidenta festivalu, Jiřího Bartošky, v pátek - během slavnostního zahájení festivalu. Spíš než na oficiality si ovšem John Travolta potrpí na fanoušky, kterým se ochotně podepisuje a nechává se s nimi fotografovat. 

Pomáda

Travolta má na svém kontě mimo jiné i oscarové nominace za taneční film Horečka sobotní noci (1977) a Tarantinovu gangsterku Pulp fiction – Historky z podsvětí (1994). V obou filmech prokázal svou výjimečnou fyzickou průpravu. Tu předvedl i v přeplněném karlovarském Letním kině, kde zahřál zkřehlé diváky improvizovaným tanečním číslem. Uvedl tak jiný svůj legendární snímek – hudební komedii Pomáda, kterou natočil v roce 1978). 

Horečka sobotní noci

„Tanec je součástí mé duše. Lidé jsou šťastní, když tancuju, a já jsem také šťastný“ potvrdil Travolta na sobotní tiskové konferenci. Role v hudebních filmech charakterizovaly hercovy počátky, během své víc než čtyřicetileté kariéry si však vyzkoušel nejrůznější žánry.

„Pocházím z rodiny, která se věnovala hraní, a nové výzvy jsme vždycky přijímali rádi,“ vysvětlil Travolta, jehož otec sice vlastnil pneuservis, ale jehož matka byla učitelkou herectví. K této profesi přivedla nejen Johna, ale i pět jeho sourozenců. „Coby herec v New Yorku musíte být mnohostranný, musíte umět zpívat, ale také hrát v komedii či dramatu. Pro mne osobně nebylo nikdy obtížné se dostat z nějaké škatulky a přijímat role jiného typu.“

O ochotě měnit žánry svědčí i Travoltovo nejnovější dílo, psychologické drama Sezóna zabíjení, které herec představil divákům v Karlových Varech. Film, který zatím nemá českého distributora, byl natočen podle scénáře Evana Daughertyho.

Sezóna zabíjení

„Sezóna zabíjení dlouho patřila mezi scénáře, které nikdo neměl odvahu natočit,“ vysvětluje Travolta, kterého na projektu zaujalo poselství, jehož nositelem je jeho postava. „Ve filmu nastala nová éra, v níž není moc prostoru pro opravdu charakterní role. Člověk se musí opravdu snažit, aby našel příběh s postavou, která je skutečně důležitá pro něj osobně. A tohle byla skutečně výjimečná příležitost."

Podle Travolty, který se už objevil ve válečných dramatech Tenká červená linie a Zelené peklo, jde po dlouhé době zase o snímek zabývající se tím, co se děje v myslích lidí, kteří prošli válečným konfliktem. Film vypráví o dvou mužích, kteří kdysi proti sobě během válečného konfliktu v Bosně stanuli jako nesmiřitelní protivníci. Nyní se po letech znovu setkávají, aby si vyřídili účty. Travolta má lví podíl na realizaci projektu, který do amerických kin vstupuje 12. července. Českého distributora snímek zatím nemá.    

„Můžete si vybrat, jestli budete dělat filmy, které vydělají peníze, nebo dělat filmy, které něco znamenají pro vás. Pro mne je ta volba jednoduchá – dělám jen ty filmy, kterým skutečně věřím,“ prohlásil sebejistě.

V Sezóně zabíjení se John Travolta poprvé na plátně setkal s Robertem De Nirem. 

Sezóna zabíjení

„De Niro kdysi nastolil nový trend, podle kterého se herec skutečně plně ztotožňoval se svou postavou. Tak tomu bylo třeba ve filmu Zuřící býk, kde se jakoby skutečně proměnil v boxera. Já jsem tento trend přijal za svůj v Horečce sobotní noci," vzpomíná Travolta. "Tvrdě jsem tehdy trénoval, abych získal stejné taneční schopnosti jako moje postava. Musel jsem ale čekat třicet sedm let, než jsem si mohl s De Nirem zahrát. "

Travolta přiznal, že ho jako diváka v kině v poslední době nejvíc zaujala Divoká stvoření jižních krajin. „Ten film mne velice oslovil. Uvědomil jsem si, že je možné udělat naprosto skvělý snímek za málo peněz. Nestál o moc víc než milion dolarů, ale jeho poselství  a emotivní síla jsou obrovské.“

Před novináři Travolta zavzpomínal i na nedávno zemřelého kolegu a přítele, Jamese Gandolfiniho.

S Jamesem Gandolfinim

„Pokud jde o historii našeho vztahu, můj otec prodával pneumatiky jeho otci. James viděl mou fotku v jeho dílně a to ho inspirovalo, aby se stal hercem. Když zemřel můj syn, tak neodjel z města, dokud jsem se necítil lépe," připomněl herec dlouhé, těžké období, které prožíval po tragické smrti svého šestnáctiletého syna Jetta v lednu 2009. K práci se pak Travolta mohl vrátit až po roce smutku.
   

„Prožil jsem v životě mnoho těžkých chvil a velkých ztrát, ale se vším jsem se dokázal vyrovnat díky optimismu, který jsem si odnesl z domova," vysvětluje. "Byli jsme chudí a jediné, co jsme měli, bylo umění. Nikdo nevěřil, že budu moct vydělávat peníze tím, co mne skutečně baví – hraním, tancem. Filmy miluji, ale jsou pouze jednou z částí mého života."

Tvůrčí ambice John Travolta nemá. Kdyby chtěl nějaký film režírovat, byl by to prý jen krátký snímek podle vlastní knížky Propeller one-way night coach. Vyšla v roce 1997 a vypráví o chlapci, který cestuje Amerikou v době, kdy se z vrtulových letadel přecházelo na proudová. Létání patří od dětství i k Travoltovým vášním. 

„Byla by to napůl taková moje autobiografie. Mně by hrál můj syn a já bych hrál kapitána letadla. Nicméně produkce a režie filmu zabere strašně moc času a já mám momentálně na práci jiné věci,“ prohlásil Travolta, kterého jsme v českých kinech naposled viděli v dramatu Olivera Stonea Divoši.     

Poznámka ke kontextu

Festivalový kontext dělá divy: z lehce zábavného a průměrně chytrého snímku se někdy stane divácký hit, pseudohlubokomyslný afekt pozdvihne do výšin zájmu přítomnost tvůrce, tichý a nenápadný monolit odmění diváci spánkem. ( konkrétní letošní filmy z Varů si můžete sami dosadit). Na tom, aby byl tenhle kontext – tedy celková úroveň, styl a nálada uváděných filmů - vyladěný, pracuje dlouhé měsíce programové oddělení. Pomiňme jako povinnou proměnnou fakt, že každý takový program je kompromisem, protože vysněný ideál limituje realita. Třeba neochota producentů, distributorů či tvůrců sehrát požadovaný kousek v rámci sekce, kterou jim pořadatelé nabízejí. (Což byl tuším případ Lidic, které se proto letos ve Varech nehrají vůbec.)

"Festivalová" a "artová" distribuce jsou částečně propojenými nádobami. Zvláštní postavení tu mají filmy, o kterých je známo, že byly zakoupeny do české distribuce: diváci mají radost, že vítěze z Cannes - Malickův Strom života - nebo Wendersovu Pinu vidí v předpremiéře a pro českého distributora jde svého druhu o reklamu: „jeho“ titul se dostane do řečí i do médií, aniž musí hnout prstem. Festivalová popularita některých takových snímků je ovšem šalebná: o Malicka byla rvačka (na první projekci v Puppu si diváci bez lístku vyseděli na zemi před kinem svou přítomnost v sále tím, že přišli devadesát minut před začátkem.) V kinech totiž tyhle filmy získají docela jiný, někdy vlastně opačný kontext. Duchovní kvality Stromu života většinové publikum může úpovažovat za duchamorný handicap. Dá se bohužel předvídat, že Strom života nebude mít návštěvnost třetích Tramsformers, ba dokonce to, že na něj ve Varech šli už skoro všichni, kdo ho chtějí v čechách vidět. Na Brada Pitta v jedné z jeho nejlepších rolí nehledě.

Festivalový kontext postihuje i distribuční snímky, které jsou svým zaměřením spíš mainstreamové a na festivalu mají provětrat vzduch. Dobrým příkladem je Hanna, která si premiéru odbyla v kinech i ve Varech prakticky současně. Thriller s fenomenální Saorise Ronanovou, pohádkovými rysy a morálním naučením ("genetické manipulace jsou špatné") byl ve festivalovém kontextu pro mnohé diváky vítaným osvěžením. Nehledím-li ovšem na Hannu okem festivalového hosta, ale brýlemi kritičky zabývající se kinodistribucí, režisér Joe Wright (Pokání, Pýcha a předsudek) je originálnějším modernizátorem kostýmních dramat než autorem sofistikovaných thrillerů. Co na festivalu slouží k pročištění hlavy, v kinech může (zvlášť v atrakcemi přehuštěné sezóně letních blockbusterů) působit jako lehce nepovedený kompromis mezi dvěma filmovými světy - maistreamem a artem.

Arirang: Kimovo kňourání

Světoznámý režisér se opije a nadává přímo do kamery – tedy svým divákům – hajzlů a idiotů. Nadává i sobě, ale také sám se sebou diskutuje o své osamělosti, kariéře a tvůrčí krizi. A rovněž ukazuje, jak chodí na záchod, nemyje se, potácí se ve špinavých šatech v pronajaté dřevěné chajdě v horách, uvnitř které si musel postavit stan, aby v zimě přežil. A hltá narychlo uklohněné jídlo ze psí misky. Předpokládám, že toulavá kočka, která je jeho jediným společníkem, má také psí misku. Kočka má (na kočku) odporný, ječivý hlas, předznamenávající jakoby režisérovu hudební aktivitu - vyzpěvování titulní písně, kterou prý Korejci zpívají, když jsou smutní. V dokumentu Arirang zazní vtíravě žalostný popěvek tolikrát, že si ho dneska zpívají asi už celé filmové Vary.

Korejský režisér Kim Ki-duk je populární varskou hvězdou a není ani moc divu, že na festival, který věrně už řadu let uvádí jeho filmy, se svým novým dílem také přijel. Patrně nebydli ve stanovém městečku, stejně jako už nežije v chajdě v horách, kde strávil tři roky v tvůrčí krizi zaviněné souběhem podrazu blízkých spolupracovníků a málem tragickou nehodou při natáčení jeho zatím posledního, chladně artistního filmu Dech.
Dokumentem Arirang mapuje Kim Ki-duk nelítostně a chladně vlastní úpadek, nejde však o bezvýchodnou situaci ubohého bezdomovce, ale o bizarní existenci zřejmě velmi slušně situovaného muže. Je škoda, že ve filmu se neobjeví žádný skutečný nuzák, který by divákům poskytl nenucený kontrast ke kňourajícímu a vyjícímu umělci bez ponožek, který vašim očím okázale vystavuje do krve rozpraskané paty a krvavé puchýře. (Jejich duchovní rozměr vám nastrčí prostřednictvím scén ze svého uměleckého hitu Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003), v němž se autobiografickému hrdinovi puchýře na patách zrovna začaly dělat. Kim při sledování scény pláče tak usedavě, že byste mu hned skočili pro náplast.)

Bezďák z rozhodnutí Kim Ki-duk auto, občas si zajezdí s vlastním bagrem, ve své chajdě má kromě brlohu na spaní i slušně vybavenou ministřižnu a ubohou existenci si posléze vylepší vlastnoručně vyrobeným kávovarem. Kimova manuální zručnost se z kutilství drobně vylepšujícího nuzné živoření mění v záchranný kruh už ve chvíli, kdy se protagonista rozhodl zaznamenat své dehonestující sebezmrzačování. Ve finále detailní chorobopis psaný vlastní krví přerůstá ve fikci – tvůrce (snad) vítězí nad tvůrčí krizí, dokument se překlápí v hraný film. Je zřejmé, že protagonista proti sobě ve skutečnosti neobrátí vlastnoručně vyrobenou zbraň, protože už proti sobě obrátil filmovou kameru (metaforika je klasická). Kočka doufám přežila, z filmových obrazů se každopádně vytratila.

Arirang je pro režisérovy fanoušky jistě fascinující, vždyť přece zřetelně přesahuje rozměr bezohledné sadomasochistické exhibice směrem k obecnější existenciální výpovědi (nebo tak něco). Odporná, nemorální hříčka má místo ve festivalovém světě a prostoru artového filmu jisté…Tvůrčí krize je jistě ošklivá věc a režiséři mají možnost přetavit ji do podoby filmu. Nedávno si nás tady ve Varech vychutnal zdeprimovaný Lars von Trier s Antikristem, Turínský kůň, který se tu letos hraje, má být posledním dílem Bély Tarra, který prý chce v totální desiluzi předčasně skoncovat s režisérskou dráhou. Podobně jako slavný Maďar se prý rozhodl Američan Steven Soderbergh, na Letní filmové škole v Uherském Hradišti letos poběží retrospektiva Krzysztofa Kiešlowského, který se před lety vytratil z aktivní režisérské služby s kombinovanou diagnózou nemocného srdce a znavené duše.

Abych si vtíravý popěvek z Arirangu vyhnala z hlavy, představuju si, co by se asi stalo, kdyby takový sebezpytný film o sobě natočili Steven Spielberg nebo Michael Bay. Ta představa je směšná a nefunguje: tihle lidé, pokud dojde na lámání chleba, mají jistě své psychiatry. A svoje krize a deprese si ventilují jinak než tím, že nechávají publikum platit za to, že jim dělá psychiatra. Podnikají zkrátka v jiném žánru.

Pámbu ví, proč se dnešní artový film podobá Chodbě šoků Sama Fullera, dramatu z psychiatrické léčebny, ve kterém se pacienti blázince s různými úchylkami chodí provětrat na jednu nemocniční chodbu. Tady mají ale všichni nějaký kristovský komplex.

Doutník strýčka Samuela

Po retrospektivě věnované Samu Peckinpahovi je pocta Samuelu Fullerovi další varskou přehlídkou krásného režisérského chlapství. Zatímco Peckinpaha máme spojeného především se 60. léty, kdy revolta představovala program pro mnohé filmaře, Fuller se prosadil jako vypravěč svérázných, mužně upřímných příběhů už v prostředí a době, která odvaze nepřála a spoutávala filmaře pravidly a požadavky studiového systému. Přestože zůstává respektovaným hollywoodským autorem, k němuž cítili obrovskou úctu „umělečtí“ režiséři typu Jeana-Luca Godarda nebo Wima Wenderse, cítíme rozdíl mezi díly, která natáčel ve vlastní produkci, a snímky, ve kterých se musel podřizovat diktátu studia.

Zatím za sebou nemám kompletní fullerovskou přehlídku (čítající deset titulů především z 50. let, plus dokument Miky Kaurismakiho Tigrero: film, který nebyl nikdy natočen). Už teď se mi ovšem skládá obraz tvůrce, který svoje filmy nabíjel obrovskou energií a hýřil nápady, a současně nikdy nezapomínal, že musí především vyprávět příběhy. V nich působí jako optimista, který rád vedl své dramaticky bohaté story k dobrým koncům a dával svým samorostlým, asociálně působícím postavám vždycky naději a místo na světě, aniž by se uchyloval k laciným řešením.

Není divu, že pro české komunistické cenzory byl naprosto nepřijatelnou postavou: ať už ve válečním dramatu z korejské války Ocelová přilba (1951) či krimi Zátah na Jižní ulici (1953) pro něj „komouši“ vždycky představovali zjevné zlo. V prvním zmíněném filmu se protřelým komunistickým agitátorem nenechají ve své oddanosti Americe zviklat Japonec ani Afroameričan. Ve druhém filmu se asociální zlodějíček z metra a dívka se špatnou pověstí navzájem doplňují v sérii rozhodnutí, jež v konečném výsledku vedou k rozhodnutí neprodat sovětským špionům mikrofilm s ukradeným chemickým vzorcem.

Jakkoli Fuller svými filmy demonstroval své politické a občanské názory (v případě nízkorozpočtové Ocelové přilby s minimalistickými prostředky typu papundeklového tanku, připomínajícími nekompromisní tvrdošíjnost Eda Wooda, Jr.), zajímal se především o postavy - především sarkastické, životem ošlehané chlapy z jednoho kusu kouřící nerozlučné obří doutníky i na útěku před nepřátelskou palbou (tak, jako úchvatný seržant Zack v Ocelové přilbě). A v tvrdém, smyslném boji se pak tihle muži potýkají a rvou se silnými a zkušenými ženami, aby spolu našli cestu k rovnoprávnému a silnému vztahu.

Zatím nejlepším fullerovským zážitkem byl pro mne film Čtyřicet pušek (1957), což je příběh o válce pohlaví ve středním věku maskovaný jako western (s lehkými doteky muzikálu). Nedostižná Barbara Stanwycková coby hrdá rančerka Jessica Drummondová zde cválá na bílém hřebci prérií v čele čtyřicítky pistolníků – a dravé tornádo, které ji přepadne na vyjížďce s ultradrsným a galantním pistolníkem Bonnellem, je vlastně metaforou vášně, která ženu strhne ze sedla a vrhne ji do náruče jediného muže, jenž ji dokáže zkrotit. Ve Čtyřiceti puškách slaví ve vší pýše i nevinnosti vítězství freudovská symbolika, vybičovaná k extrému dobovou mravnostní cenzurou: muži laskají falické pažby svých zbraní, připraveni kdykoli tasit, a pokud jde o symbolický prostor hlavně (a pohled skrz něj na ozbrojeného muže), je už jasné, kde vzala svou inspiraci legendární bondovská titulková sekvence.

P.S. Vždycky jsem si lámala hlavu nad tím, proč se malý hrdina v Indiana Jonesovi a chrámu zkázy jmenuje Short Round – Kraťas. Ocelová přilba mi konečně dala správnou odpověď prostřednictvím stejnojmenné postavy statečného a legračního jihokorejského kluka, který doprovází americké vojáky při jejich putování džunglí. Přezdívku postava dostane po špatně vystřelené kulce, která nedosáhne svého vytyčeného cíle. Na rozdíl od Spielbergova malého hrdiny se ovšem Fullerův chlapeček skutečně konce filmu nedočká…

Restaurovaný Taxikář: infekce

Uvedení restaurované kopie Taxikáře ve Velkém sále bylo pro mne – ateistku věřící ve film – důstojnou alternativou nedělního náboženského povyražení. Film mého milovaného režiséra, který dobře znám jako divačka a asi až obsesivně se k němu vracívám, abych se nimrala v jeho tajemných útrobách, mi v ultimativní kvalitě nabídl mimořádný požitek. Bonusem navíc bylo uvedení „skutečného“ 35mm filmu. V kinech totiž můžete čekat Taxikáře na digitálním nosiči a tedy připraveného o charakteristické detaily spojené s klasickou projekcí, které jsem byla svědkem (značky pro promítače a náznak přechodů mezi jednotlivými díly). Kvalitu zážitku hatil jen způsob projekce: nejsem technický odborník, ale skutečně neměl promítač jinou možnost, než promítat viditelnou část filmu „nad plátno“? (Dobře to bylo vidět při úvodních titulcích, jejichž horní část byla skutečně vycentrovaná mimo danou plochu.)

Na rozdíl od jiné restaurované klasiky, Markety Lazarové, mám z Taxikáře intenzivní dojem dokonalosti: sedm měsíců, které s filmem strávil početný tým pod vedením experta ze společnosti Sony Pictures, Glovera Crispa (který Taxikáře ve Varech také slavnostně uvedl), je prostě vidět. A samozřejmě mne baví, že jsem se nemýlila a že režisér Martin Scorsese posloužil také jako konzultant v oblasti restaurátorské „morálky“. Cílem byla maximální věrnost původní podobě filmu: v té totiž tkví (jistě nejen podle mne) největší problém spjatý s digitálním restaurováním filmové klasiky. Vzpomínám, jak mne kdysi na DVD s Jihem proti Severu fascinovaly dokumenty věnované obnově hollywoodské klasiky, ve kterých restaurátoři vysvětlovali, že se jim z negativu (nedostižného trichromního Technicoloru) povedlo dostat jemnosti, které se od doby premiéry filmu (1939) na plátno nikdy nedostaly. Je jen otázkou morálky jejich producentů a tvůrců (pokud žijí), jak se postavit k otázce jejich vylepšování.

Jasno v tom ovšem zjevně mají „komerčně“ uvažující autoři, jako George Lucas, který možná nikdy nepřestane pracovat na zdokonalování svých Star Wars, jež se týká i detailů děje (a jako největší trhák slibuje skalním fanouškům uvedení „nevylepšené“ verze) nebo Jamese Camerona, který se chystá do kin uvést Titanik ve 3D.

Nedávno mne tedy opustil obdiv k tomu typu restaurátorů, kteří v Jihu proti Severu k chladné, totální dokonalosti vycizelovali detaily ručně šitých krajek a šustot sukní plesových šatů při tanci. Stárnoucí dáma po nákladné a složité plastické operaci zůstává stárnoucí dámou. Můj obdiv má naopak Scorseseho puristický přístup, jehož symbolem je detail, na nějž Crisp upozornil ve svém úvodu: logo společnosti Columbia zůstalo poškozené a omšelé stejně jako v době, kdy měl Taxikář premiéru. Zachování autentické „chyby“ je rozhodnutím, které dokonale ladí se Scorseseho cítěním filmu. To se od roku 1976, kdy měl Taxikář premiéru, vlastně nijak nezměnilo.

Pokud umělecký ředitel Karel Och v úvodu projekce mluvil o Taxikáři jako dokonalém nosiči „infekce“ posedlosti filmem, kterou by programové oddělení festivalu rádo přeneslo i na diváky, musím souhlasit. Už v samotném Scorseseho mimochodem dojde k symbolické infikaci posedlostí, vyjádřené vybraně cinefilským způsobem: horečná promluva postavy šíleně žárlivého manžela, který jedné noci nasedne do taxíku Travise Bicklea a kterého si zahrál sám Scorsese, skončí šíleným smíchem, který „doznívá“ na tváři hlavního hrdiny. Právě tohle je zřejmě okamžik, ve kterém Travis definitivně překračuje hranici normality. (Pokud ho tedy považujete za cosi jako hlavní postavu příběhu, s jejímž pohledem se jako divák ztotožňujete, nedá se mu od téhle chvíle už vůbec věřit! Je pak jen na vás, jestli finální krvavou a brutální scénu nezačnete náhodou chápat kupříkladu jen jako odraz hrdinovy vyšinuté mysli…)

Tak doufám, že jste si zvláště v tomto nádherně vyčištěném „novém“ Taxikáři všimli, jak pěkně se na konci ve zpětném zrcátku taxíku mezi odrazy Travisova podivně klidného obličeje mihne i tvář Scoreseseho šílené postavy. Připomíná mi to až hru se závěrečným záběrem obličeje Normana Batese v Hitchcockově Psychu: hrdinovo šílenství nezmizelo, nebylo vlastně vysvětleno, je stále přítomno…

A pokud jde o nákazu posedlostí filmem, nemám s tím problém: bezvýhradně to beru.

Strom života: kýč a polobozi

Terence Malick patří k režisérům, jejichž filmografie je plná odmlk a pauz, ale na jejich filmy se vyplatí čekat. O to pozoruhodnější je skutečnost, že každé jeho nové dílo nějakým způsobem konvenuje s tím, co se momentálně děje v "okolní" kinematografii. Malick tak není autista sídlící ve slonovinové věži, ale tvůrce, který si zachovává svůj styl a současně vstřebává nejrůznější formální, tématické i technologické impulsy. Pokud jde o meditativní prvky a atmosféru "duchovního krásna", korunuje Strom života režisérovu dosavadní tvorbu především únikem z klasického vyprávění do sféry experimentálního filmu. "Duchovní" pasáže ve Stromu života samozřejmě evokují slavnou abstraktní vizi z Kubrickovy sci-fi 2001: Vesmírná odysea. Chladný dojem artové exhibice naštěstí ustupuje do pozadí díky až zoufale krásným dokumentárním záběrům. Syrový a poetický příběh otce, vychovávajícího na americkém předměstí v 50. letech tvrdou rukou své tři syny, totiž využívá v rozměrných obrazech koncipovaných jako rozhovory s bohem i digitálně vrcholně estetizovaný dokument, v němž jsou obrazy řazeny na základě pocitů a volných asociací. "Duchovní" pasáže ve vyprávění ovšem obsahují i dokonalé "přírodopisné" záběry dinosaurů! Ti jsou skoro tak živí jako výborný Brad Pitt v hlavní roli.

Nový Malickův film, o který byla včera v puppském kině pěkná rvačka a který se bude hrát ještě 6. července večer ve Velkém sále (a potom i v české distribuci), koresponduje s nejžhavějšími artovými trendy také tím, jak těsně sousedí s kýčem. Některé "krásné" pasáže (i díky bohatému soundtracku složenému z "vážných" hitů) pak odkazují až ke Kiešlowského Třem barvám a Dvojímu životu Veroniky (které se mi ze zpětného pohledu jeví jako průkopnický, předdigitální experiment právě tohoto druhu). Už v souvislosti s nimi kritika mluvila dokonce o parodii - zdá se však, že musíme opustit představu tvůrců, kteří "krásné, duchovní" prvky vyšroubují až na hranici kýče s cynickým úsměškem. Ta se (nejen) k Malickovi samozřejmě vůbec nehodí.

Nejdráždivějším filmem, který dané spojení duchovna a kýče využívá, ovšem pro mne přece jen není Malickův film, který vyhrál letos Zlatou palmu v Cannes, ale Trierova Melancholie (která ji nevyhrála). U zlovolného Dána totiž vládne naprostá, zlovolná podvratnost, zatímco u Malicka jde o šíření čirého dobra: některé záběry připomínají až "duchovní" obrazy, které používají léčitelé. Protože v obou případech je digitální technologie použita v tom nejširším, vesmírném smyslu, a na plátně se valí a střetávají zbrusu nové kosmické objekty, vnucuje se samozřejmě dojem, že byl rozpoután nějaký souboj titánů-stvořitelů nových světů. Protože jde jen o kinematografii, ve které se záhadně a nedělitelně mísí pokorné vize a titánská pýcha režisérských stvořitelů, nezvítězí samozřejmě nikdo - respektive můžete si vybírat, kdo vám osobně víc vyhovuje a komu budete mocněji držet palce. A neměli byste přitom zapomínat na hollywoodské maistreamové polobohy. Já osobně nevím, jestli své sympatie tohle léto nakonec nebudu svěřovat třeba k Pixaru...

Růže, jarní cibuloviny a Jana Eyrová

Slavnostní zahájení novou verzí Jany Eyrové bylo nakonec docela příjemné, i když ze strany milovnic knihy Charlotte Bronteové (na muže jsem nenarazila) i jejích neznalců panovaly značné obavy. Ono stačí samo o sobě, že režisér, který natočil film z mexických slumů Sin nombre, se pustil do něčeho, co už hodně připomíná mainstream. Po zkouknutí další verze kostýmního příběhu o tom, kterak nuzná sirota ke štěstí přišla, jsem celkem bez obav: Cary Joji Fukunaga jistě natočí ještě plno originálních a zajímavých filmů a v dravém středním proudu se zřejmě nemůže hned tak utopit. Jeho snímek je totiž nejen chytlavý, ale i kultivovaný a inteligentní. Jeho projekci ozdobila osobně čerstvá držitelka "celoživotního" Křišťálového glóbu Judi Denchová (která vypadá a působí fantasticky) a vzrušující pocit, že až se film (s drobným zpožděním) odpromítá ve Velkém sále, poveze se šupem do Letního kina na další projekci. (Mimochodem digitalizace není vždycky tou nejlepší věcí na světě: kdyby se ještě ve Velkém sále promítalo z filmové kopie, daly by se převážet do Letního kina jednotlivé díly, přičemž ten první by se logicky spustil mnohem dřív.)

Pokud jde o samotný film, jen stěží se na něj můžu dívat kriticky: předlohu znám totiž nazpaměť (abych použila oblíbené plevelné slůvko - "doslova"). V té chvíli se jakákoli snaha o kritický pohled vytrácí a zůstává pouze bdělá kontrola nad tím, co si tvůrci filmu dovolili vypustit a co naopak přidat. Takovým divákům je prakticky nemožné vyhovět, a skutečnost, že se to Fukunagovi v mém případě podařilo, svědčí ve prospěch filmu (dokonce by mi vůbec nevadilo, kdyby byl film delší). Kouzlo tkví v hercích (respektive v Michaelu Fassbenderovi, který je opravdu sexy rozervaným Edvardem Rochesterem) a ve skutečnosti, že jde o velmi šikovnou práci s romantickým materiálem. Pokud jde o nejslavnější román Charlotty Bronteové, je to čistá romantická záležitost - na rozdíl od románů její předchůdkyně Jane Austenové, které jsou naopak velmi ironické a civilní, ale filmují se pravidelně velmi romanticky. Fukunaga natočil film, ve kterém romantika nepůsobí směšně: z románu vyabstrahoval vztah dvou silných osobností a nenápadně zbavil příběh všem "nemódních" náboženských konotací (respektive zdůraznil některé motivy a  postaral se o lehce "pohanskou" mystičnost, jež vyprávění provází).

Jedinou skutečností, jež nepříjemně podráždila mé dívčí, romantikychtivé srdéčko, byly lapsy týkající se krásné Rochesterovy zahrady: tam kvetou současně růže a rané jarní cibuloviny, padni kam padni, což je nehorázný nesmysl v dobovém, byť zahradnicky zázračném britském klimatu. Potom je též nesmysl podvakrát ukazovat, kterak hrdinka prchá z domu dveřmi v přízemí, načež hrdina vylomí dveře její ložnice a zjistí, že uprchla otevřeným oknem. Navzdory těmto roztomilým hloupostem je Jana Eyrová určitě tím druhem filmu, na který se nemusíte bát jít do kina.

Déjà vu v digitální kvalitě

Marketa Lazarová: konečně spočítat
ocasní pírka dravce 

Varský víkend bude ve znamení "velkých" návratů - spojení filmové klasiky a nejmodernější technologie. Restaurování starých filmů a jejich znovuuvádění do oběhu patří už nějakou dobu k praxi nejprestižnějších filmových festivalů. A v Karlových Varech patří retrospektivy právem k nejoceňovanějším sekcím. Stále doufám, že si jednou troufnu sestavit svůj festivalový program pouze z klasiky a prožít soukromý paralelní festival, v němž copyright mých úlovků nepřevýší rok 1962. Srovnala bych tak bolestný nepoměr mezi novými filmy, jejichž kvalitativní rozptyl je logicky větší, a klasikou, spolehlivě prověřenou uplynulými desetiletími. Pokud tedy jde o letošní Vary, kromě průběžně plynoucí fullerovské retrospektivy nás o víkendu čekají dva klasické skvosty, které prošly zkouškou časem i citlivýma rukama (doufejme) restaurátorů: Marketa Lazarová (1967) Františka Vláčila a Scorseseho Taxikář (1976).

Taxikář: Robert De Niro 

Pokud jde o mistrovské drama s Robertem De Nirem v titulní roli, psala jsem loni o "mnoharoli" Martina Scorseseho, která potvrzuje skrytou, snovou unikavost celého vyprávění (text je ke čtení tady). Film ovšem nestojí za podívání jen kvůli způsobu, jakým režisér ve svém navenek průhledném "filmu o Vietnamu" pracuje s prvky, které později vyústily v jeho hrátky s postavou nespolehlivého vypravěče (nejzajímavěji v poslední době např v Prokletém ostrově). I když můžete tvrdit, že jste ho nejednou viděli a dobře ho znáte, asi se vyplatí naklusat v neděli v 11.30 do Velkého sálu a podívat se, co s filmem pořídila digitální technologie. Protože Scorsese je přecitlivělý cinefil a perfekcionista, nepochybuji o tom, že práce probíhala pod jeho přísným dohledem. Navíc ve zřídkakdy vídané kvalitě v digitálním rozlišení 4K.

Jaká bude Marketa pozitivní? 

Pokud jde o Marketu, již řada filmových odborníků považuje za historicky vůbec nejlepší český film, bude její nová podoba velkou neznámou až do okamžiku, kdy se ve dvě odpoledne slavnostně odhalí ve Velkém sále. (I organizátoři festivalu totiž zatím viděli jen ukázky.) Každopádně kolem způsobu přepisu vznikly jisté kontroverze mezi zastánci možností, jak restaurování provést: je totiž možné vycházet buď z pozitivní kopie, nebo přepis realizovat z originálního negativu (což je dražší a pracnější). Neboť nakonec došlo na první možnost a považuji za prakticky vyloučené, že by někdy za mého života (a za "života" negativu tohoto filmu) k možnosti druhé, ke srovnání obou Market - "pozitivní" a "negativní" - nikdy nedojde.(Existuje ovšem i očité svědectví ukázky druhého postupu.) Nepochybuji ovšem, že nová Marketa bude vypadat lépe než všestranně poničená kopie, kterou jsem v roce 1992 viděla při slavnostním zahájení festivalu ve Velkém sále.

Český film nechybí aneb Nic proti ničemu

Nic proti ničemu režiséra Petra Marka:
skvostná tragikomedie o touze
někam patřit   

Fakt, že letos v hlavní varské soutěži chybí český film, nemůže zamaskovat ani účast slovensko-českého snímku Martina Šulíka Cigán (který je prý značně nešulíkovský, a zajímavým způsobem se vyjadřuje k romské otázce). V soutěži celovečerních filmů jsou naopak dva filmy německé. Nestandardní situaci způsobila skutečnost, že členové programového oddělení sice našli hned dva německé snímky, které se jim líbily, ale v rámci domácí produkce neobjevili žádný film odpovídající jejich nárokům a současně naplňující soutěžní pravidla (ze hry tak vypadly  Nikolaevovy Lidice, které si už v červnu odbyly premiéru v kinech). To samozřejmě neznamená, že domácí produkce na festivalu chybí: jako každý rok tu najdete třeba i výběr toho nejzajímavějšího z české tvorby.

David Jařab tvrdí, že tato scéna v jeho
filmu Hlava-ruce-srdce se vztahuje k existenci televize

Časy, kdy si ve Varech šlo tiše a bezbolestně doplnit snímky, které našinec v průběhu roku omylem minul, jsou už ovšem dávno pryč. Protože českých filmů se točí ročně kolem třicítky, prošla už v minulých letech tato sekce razantním zeštíhlením. Rozhodně je to dobře - v desítce vyvolených nechybí vynikající debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, surrealistická féerie o lásce a moci Davida Jařaba Hlava-ruce srdce (která je podle mne nejlepším domácím titulem loňského roku) ani provokativní komedie Největší z Čechů, jež je dalším produktem živelného talentu Roberta Sedláčka. Pokud jste některý z těchto filmů neviděli, rozhodně neváhejte: festivalová atmosféra jim myslím bude velmi svědčit a jejich kvalita ještě vynikne, i když možná nebyla zřejmá v normální kinodistrobuci (kde bodují spíš české filmy typu Občanského průkazu - ten se ostatně ve Varech hraje také). Pokud jde o další "bohemika", můžete mezi ně počítat i Ivana Trojana v hlavní roli dramatu slovenského režiséra Petera Krištúfka NeViditelný svět (který soutěží rovněž v sekci Na východ od Západu). V dokumentární soutěži se bude o ocenění ucházet český film zkušeného Martina Marečka Pod sluncem tma. Plno zajímavých inspirací najdete v sekci Dokumenty - mimo soutěž, což mimochodem opět ilustruje skutečnost, že český dokumentární film je už nějakou dobu osobitější a konzistentnější než domácí film hraný. (A je škoda, že nedochází z nějaké masivnější migraci mladších dokumentaristů do hraného žánru).      

"Na chatu jsem měl přezdívku
Klára." (Nic proti ničemu)

Velké překvapení týkající se českého filmu ovšem objevíte v sekci Na východ od Západu (která je rovněž soutěžní, ale soustřeďuje se filmy trochu jiného charakteru než hlavní soutěž). Jde o originální tragikomedii Nic proti ničemu režiséra Petra Marka. Nový film jedné z nejzajímavějších osobností české nezávislé scény je zářivým důkazem faktu, že talentovaný, nápaditý, tvrdohlavý filmař může natočit pozoruhodný celovečerní film úplně mimo "oficiální" struktury. Pro sedmatřicetiletého Marka jde o celoživotní trend, v jehož rámci od konce 80. let natočil asi třicet krátkých a sedm celovečerních titulů. V kinech jste ovšem mohli vidět jen hravou komedii Láska shora (2002) a „realistické mystérium “ Nebýt dnešní (2005). Nic proti ničemu, které se mi ze tří Markových distribučních děl líbí nejvíc díky formální a myšlenkové preciznosti a vypravěčské kázni, se do českých kin dostane díky společnosti Artcam 13. října.   

Zakládání občanského sdružení se
může zvrhnout v emocionální horor  

Není ovšem důvod, proč si Markův film nedopřát už ve Varech: viděla jsem ho dvakrát a nebudu mít problém s tím, podívat se na něj znovu. Hraje se 4. 7. v 19:30 ve starobylém a elegantním Karlovarském městském divadle a o den později v 19:00 uvnitř ztemnělého balónku - v nafukovacím kině Espace Dorleans - což jsou báječně protikladné prostory pro vyprávění, které je pojaté v rozmyslné  návaznosti na Manifest Dogma 95 jako maximálně "realistické" vyprávění, natočené ovšem autorem obdařeným velmi rafinovaným, vypracovaným smyslem pro styl.  

Midi Lidi

P.S. Multifunkční Petr Marek ve svém filmu také hraje. A aby toho nebylo dost, v rámci hudební formace Midi Lidi (která získala Českého lva za drama Protektor a Cenu české filmové kritiky za dokument Český mír) si ho můžete i poslechnout - v chorvatském soutěžním filmu Marijiny (sekce Na východ od Západu). A kdybyste si s Petrem Markem chtěli i zatančit, můžete 5. 7. od 21:00 na After party zasvěcené oběma filmům v karlovarském Zombie klubu. To se obejde beze mne: budu sedět v kině na comebacku režisérského veterána Monteho Hellmana Cesta nikam a pan vyrazím na horor Útok na věžáky. :-)  

Poznámka k historii: Varské hvězdy

Rita Hayworthová (1946)

Historie MFF Karlovy Vary není zmapovaná tak dobře, jak bychom si přáli. Víc než čtyřicet let byl festival organizován pod dohledem socialistického státu. Ať to na něm vypadalo jakkoli, podle oficiálních informací v cenzurovaných médiích šlo o veleúspěšnou akci, přesvědčivě prezentující kulturní úspěchy a bratrskou sounáležitost pokrokových sil světa. To se samozřejmě odrazilo i ve sféře, která širokou veřejnost vždycky zajímala nejvíc: v přítomnosti hereckých hvězd. Dnes se ovšem už nedozvíme, jestli se hollywoodská star Rita Hayworthová na prvním ročníku festivalu v roce 1946 opravdu cítila tak dobře, jak naznačovaly oficiální fotografie nebo dobový týdeník. (Každopádně se tam alespoň symbolicky vrátila - ke štěstí diváků - před dvěma lety v muzikálu Dívka z titulní strany). Nevíme také, jestli si tu skutečně jako doma připadala Shirley MacLaineová, která festival navštívila v roce 1962, nebo Claudia Cardinaleová dva roky po ní.

Claudia Cardinaleová ve Varech 

Celebrity ze Západu festivalovou akci posvětily svým hvězdným třpytem, takže se předpokládalo, že se budou usmívat a nepřekvapí nečekaným politickým prohlášením, kritizujícím z pozic svobodného světa dění „za železnou oponou“. To se samozřejmě naplnilo i u levicově (nebo přinejmenším demokraticky)  orientovaných amerických režisérských legend, jakými byli Frank Capra nebo Elia Kazan (kterému je letos věnována i jedna z miniretrospektiv, zahrnující režisérovo autobiografické drama Ameriko, Ameriko a dva dokumenty - Dopisy Eliovi Martina Scorseseho a Outsidera Eliu Kazana Annie Tresgotové). Kvůli „kompatibilním“ politickým názorům mohli pořadatelé samozřejmě bez obav pozvat třeba i herce Henryho Fondu. Festival v 60. letech provázela uvolněnější atmosféra, vše ale skončilo srpnem 1968. Toho roku si obdivovaný představitel Vinnetoua, francouzský herec Pierre Brice, a jeho americký kolega Tony Curtis (známý z komedie Někdo to rád horké) sotva stačili ostentativně dopéct nad ohněm svůj první a poslední český vuřt - a éra varských hvězd na víc než dvacet let skončila. 

Sharon Stoneová brojí za světový mír

V době normalizace se festival stal vizitkou komunistické moci. Propagované celebrity veřejnost často vůbec neznala: pocházely ze spřáteleného Sovětského svazu, Mongolska či Číny a byly jen vedlejšími produkty rudé pustiny, v niž se změnil uváděný program. Změnu přinesl teprve listopad 1989. Od roku 1994 pak nové vedení v čele s Jiřím Bartoškou a Evou Zaoralovou festivalu začalo vracet ztracenou prestiž a změnilo jen v mezinárodně respektovanou akci. Novodobou historii MFF Karlovy Vary samozřejmě opět utvářejí i hosté, kteří jsou hvězdami i ve "skutečném", mezinárodním kontextu. Samozřejmou součástí polistopadové koncepce bylo totiž i pojetí festivalu jako mostu „mezi Východem a Západem“ - otevřeného fóra, v němž mohou svobodně zaznívat nejrůznější názory a pohledy na svět. Ty ovšem nejsou politické, ale především umělecké. Sharon Stoneová, která hlásala z pódia ve Velkém sále boj za světový mír, tak před šesti lety vzbudila značné rozpaky: vypadalo to totiž, že si spletla festival. Nebo měla přijet do Varů o dvacet let dřív.

MFF Karlovy Vary: veteránská poznámka na úvod

Soutěžní film Cigán Martina Šulíka 

Do odstartování filmových procedur v karlovarských kinematografických lázních zbývá pár dní. Protože festival na svých stránkách minulou středu zveřejnil program, nastal pro všechny, kdo se jim hodlají jako pacienti zodpovědně podrobit, čas příprav. Na nezodpovědnosti samozřejmě není nic špatného: do Varů se jistě dá jet "prostě jen tak" a čekat, jaké druhy terapie vám náhoda přivane do cesty. Coby varská veteránka (hádám, že v uplynulých třiceti letech jsem zase tak moc nevynechávala) jsem začínala jako absolutně "nezodpovědný" návštěvník. Dnes ovšem jistou přípravu považuji za nezbytnost - hlavně proto, že už nevydržím tolik jako dřív a ráda bych se těch devět dní opravdu "léčila" - hlavně ze své celoroční závislosti na americkém mainstreamu, kterou mi coby publicistce vnucuje česká distribuce. Samozřejmě přitom vím, že budu i ve Varech vyhledávat filmy, které s Hollywoodem nějak souvisejí (třeba v rámci retrospektiv, které jsou v rámci letošního ročníku navýsost zajímavé - ať už jde o reprezentativní přehlídku děl Sama Fullera nebo o restaurovanou verzi Scorseseho Taxikáře v úchvatně dokonalém digitálním rozlišení 4K - což obojí jsou srdeční záležitostí nového uměleckého ředitele Karla Ocha).

Scorseseho Taxikáře si nenechám ujít

Rozhodně se ovšem chci vyvarovat filmů, které z různých důvodů prostě vidět nechci. Vím, že taková strategie mne připravuje o spoustu překvapení a šťastných náhod. A také vím, že je jen obtížně přenosná z profesionála s novinářskou akreditací na průměrného festivalového návštěvníka, který je někdy rád jen za to, že se dostane do kina na jakýkoli film. V hledišti se to ale vždycky všechno promíchá, takže lidi, kteří se přišli bavit do kina, a profesionálové, kteří se přišourali do kinosálu pracovně s poznámkovým blokem v ruce, nakonec splynou v jedno publikum.

Spoluautor: soutěžní film, který vaší
pozornosti doporučuje programové oddělení 

Než festival začne, ráda bych vám (podobně jako loni a předloni) nabídla nějaké svoje tipy ohledně titulů, které byste v letošním festivalovém programu podle mého soudu neměli minout. Přece jen mám trochu předstih, protože jsem teď půl roku pomáhala vybírat filmy pro programové oddělení, pak se podílela na psaní textů do katalogu a posléze ohledávala hotový program i v rámci článků do "varského" čísla týdeníku Euro (který je mediálním partnerem festivalu). V rámci první zmíněné činnosti jsem mimochodem letos viděla především nikoli nepodstatnou část současné íránské produkce (a neprosadila z ní nakonec na festival nic, což je trpká, ale nijak výjimečná zkušenost externího programového poradce - ve Varech se nakonec z Íránu hraje jen Rozchod Nadera a Simin, což je vítěz letošního Berlinale, kterého vyslanci programového oddělení viděli už v Berlíně a mýma nenechavýma rukama tedy vůbec neprošel).

Lollipop Monster - německé Sedmikrásky 

Pokud jde o tipy, sluší se začít soutěží celovečerních hraných filmů. V té diváci - stejně jako loni - uvidí dvanáct titulů, které si v Karlových Varech odbudou světovou, mezinárodní nebo evropskou premiéru (jejich seznam včetně anotací najdete na stránkách festivalu). I v soutěži se výrazně odráží trend, který festival razí už delší dobu, ale letos bude velmi pravděpodobně zmiňován ve všech možných souvislostech: důraz na debuty a začínající tvůrce. Debutantkou je tak v rámci hlavní soutěže Ziska Riemannová, autorka zajímavého německého snímku Lollipop Monster, který podle dramaturgyň programového oddělení Ivany Novotné a Lenky Tyrpákové tak trochu připomíná Sedmikrásky Věry Chytilové. Pokoj 304 je debutem Dánky Birgitte Stærmoseové, Romeem 11 se do celovečerní sféry propracoval Kanaďan Ivan Grbovic, a Spoluautor, pro kterého mají myslím v programu trochu slabost, je režijním debutem Martina Donovana (kterého varští štamgasti znají jako herce s filmů nezávislého autora Hala Hartleyho). Malý klenot je druhým celovečerním počinem italského režiséra Andrey Molaioliho (jehož Dívka z jezera se ve Varech hrála před třemi lety v sekci Horizonty), stejně jako Prázdniny u moře Francouze Pascala Rabatého. Také Restaurátor je teprve druhým filmem Izraelce Josepha Madmonyho.

Beduín Igora Vološina 

Ke karlovarské politice debutů se vztahuje i ruský snímek Beduín, (který hodlám absolvovat - přestože bych jinak nikdy dobrovolně nešla na "příběh Ukrajinky, která se kvůli penězům pro nemocnou dcerku rozhodne odnosit dítě homosexuálnímu páru"). Režíroval ho totiž zajímavý Igor Vološin, který do Varů poprvé přijel už v roce 2002 s dokumentárním filmem Kurva. Beduín je už čtvrtým režisérovým dílem, které se ve Varech hraje - a sám Vološin je ideálním typem varského autora, kterého si festival "vychoval od kolébky". U podobných tvůrců se totiž dá předpokládat, že zachovají festivalu věrnost i poté, co si vybudovali pověst renomovaných autorů... Takovým přístupem se Vary docela sympaticky a racionálně vymezují vůči sesterským festivalům kategorie A typu Cannes nebo Berlinale, kde je hlavní soutěž postavena na "velkých" jménech...

V letošní varské soutěži mimochodem chybí český film - ale o tom zase příště... 

Z barevného zásvětí Varů zase doma v černobílé realitě...

Někdy se mi stává, že z karlovarského festivalu ujedu těsně před zakončením - v pátek v noci prakticky skončí celotýdenní filmový maraton a můj odjezd závisí jen na tom, jestli se v sobotu ještě opakuje z programu něco, co jsem neviděla a bez čeho nemohu žít. Což se letos nestalo. Včera jsem především - přiznávám s hanbou - nešla na restaurovanou verzi Viscontiho Geparda, čímž jsem si vzhledem k rozměrné metráži legendárního snímku uvolnila čas na jiné tři prakticky současně promítané, kratší filmy. Ale nedivím se, že na mne kníže Salina v podání Burta Lancastera dneska dopoledne shlížel na mostě přes Teplou s útrpnou výčitkou. Mezi filmy, které jsem za Salinovými zády viděla, nechyběla skotská milostná romance Cesta k cíli, kterou jsem uzavřela retrospektivu filmů britské režisérské, scenáristické a produkční dvojice Michael Powell / Emeric Pressburger (nakonec jsem ji viděla skoro celou - tedy všech šest hraných kousků - s výjimkou dokumentu o kameramanovi Jacku Cardiffovi).

Myslím, že mám námět k přemýšlení na pěkně dlouhou dobu - šestice titulů natočených v letech 1943-1948, z jedné strany ohraničená Životem a smrtí  plukovníka Blimpa  (1943) a z druhé Červenými střevíčky (1948), mne zajímala ve vztahu k podobě britské produkce na sklonku druhé světové války a v letech těsně po ní. Názorně a originálně se tu komentují kontroverze s americkými spojenci a požadavek válečné  propagandy či třeba bytostný odpor obou autorů k jakémukoli politizujícímu, ultimativnímu uspořádání světa: Blimp je příběhem celoživotního přátelství Brita a Němce (a není divu, že třeba Winston Churchill byl zavilým osobním nepřítelem tohoto filmu) a Canterburská povídka v roce 1944 s naléhavou intimitou hledá rovnováhu mezi apokalyptickou válečnou situací, skrytou za hravým pátráním po chlapíkovi  polévajícím po nocích dívkám vlasy lepidlem, a bezmála mystickým vztahem k anglické krajině, vyjádřeným prostřednictvím starobylé poutní cesty do titulní katedrály. (Mimochodem, úvodní scéna se středověkými poutníky končí vypuštěním ochočeného dravce, který se na nebi kouzlem střihu "promění" v moderní letadlo, čímž se vyprávění přesouvá do současnosti - upřímně řečeno, Kubrickova metamorfóza kosti v kosmickou loď ve 2001: Vesmírná odysea v mých očích poněkud přišla o svou uchvacující originalitu :-)).      

Retrospektiva pro mne byla i intenzivní ukázkou bouřlivé proměny, jakou v krátké době může projít režisérský styl ve vztahu k přechodu od černobílého materiálu k barevnému. Přechodová období bývají pro diváka zpětně vždycky nesmírně vzrušující.... Třeba v Otázce života a smrti jsou sekvence odehrávající se v zásvětí černobílé, zatímco ty ze země jsou barevné - což dobře ladí s láskou k věcem pozemským, která z filmů dvojice MP / EP čas od času nepřehlédnutelně prýští, i s vášní, s níž se tihle tvůrci posléze oddali technicolorovým orgiím. Letmou vzpomínku věnujme v téhle souvislosti obdobnému řešení Wima Wenderse v Nebi nad Berlínem /1987, zatímco Otokar Votoček v Křídlech slávy /1990 se touhle otázkou myslím moc nezabýval (ale včera jsem film v televizi znovu neviděla - kdo z vás ano, napište mi do komentáře, prosím, jestli se tam tahle dvě prostředí nějak vizuálně řeší!). A Peter Jackson v Pevném poutu v souladu s tématem ukazuje zásvětí jako kýč stvořený myslí pubertální dívenky...

Já to ovšem teď mám právě obráceně, než to cítili Powell s Pressburgerem: ze snového, přepestrého karlovarského snu jsem už zase doma v pozemské realitě Prahy. Závěrečný festivalový ceremoniál si dopřeju u televize (svou pozvánku jsem přenechala Jardovi Sedláčkovi) a čtenáře tohoto blogu budu nejspíš ještě nějakou bodu otravovat varskými vzpomínkami... Opravdu velmi se raduju z toho, že mám zase k dispozici funkční internet a mohu zase uveřejňovat i své fotky (ubytovat oficiálně bloggující osobu v hotelu, kde Wi-fi prakticky nefunguje, byl asi trošku omyl). Taky je taky nádherné ticho: za oknem mého hotelového pokoje se totiž nacházelo rušné staveniště, kde buchar drtil skálu každý den od sedmi do rána až do pěti odpoledne, a to i ve sváteční dny s výjimkou neděle. Nenáviděná přípojka na dálnici pod okny našeho pražského bytu - to jsou dneska úplné lázně!

Vary v Praze

Festival se pomalu chýlí ke konci a myslím, že nejenom já zjišťuju, co všechno jsem nestihla vidět, i když to na začátku bylo součástí plánu. Nejspíš je plno lidí, co se na festivalu nedovedli rozdvojit, aby stihli dvě projekce naráz, nesehnali lístky, nedovedli se zhmotňovat pět minut po skončení projekce v kině Drahomíra na sedadle v kině Pupp na projekci jiné (pěšky je to totiž pěkná štreka - moje puchýře na chodidlech by mohly vyprávět...) - nebo prostě ve Varech nebyli a teď mají pocit, že by si také zasloužili něco té nebeské filmové many. Pro ty se pořádají ŠARY VARY - OFICIÁLNÍ OZVĚNY 45. MFF KARLOVY VARY v pražských kinech Světozor a Aero, a to hned od 10. července.

Celých jedenáct dní si tak budete moct užívat některé nejzajímavější varské kousky, včetně těch, které se do české distribuce velmi pravděpodobně nikdy nedostanou. Pokud jde o mne, ze soutěže bych vám ráda doporučila zvláště film Jsou věci, které nevíš (r. Fardin Saheb Zamani), melancholickou variaci na Scorseseho Taxikáře od debutujícího teheránského cinefila - určitě nejlepší íránský film, který jsem letos viděla. Pro varské publikum byl ovšem poněkud "pomalý", zvlášť proto, že se uváděl až v druhé polovině festivalu, kdy některé znavené diváky dokáže aktivizovat už jenom výstřel z kulovnice těsně u hlavy. (A totéž se možná týká i některých porotců - kdo ví?)

A pokud jde o další moje osobní preference, propadla jsem tady filmům britských kouzelníků Michaela Powella a Emerica Pressburgera - a možnost nakazit se chorobou MP-EP, která bude mít patrně celoživotní následky, poskytuje i varská přehlídka v podobě dvou nejefektnějších kousků - rozkošně dekadentního, pre-hitchcockovského Černého narcisu (1947) a famózních Červených střevíčků (1948).

Program Šarů Varů najdete zde.

P.S. Pokud jde o výsledky mé malé varské ankety, v souvislosti s festivalem se plných 50% hlasujících zajímá především o filmy, které patrně neuvidí v distribuci, předpremiéry distribučních titulů zajímají 10% hlasujících a filmy mladší než šedesát let nesmějí přes práh vnímání pěkným, chvályhodným 7% hlasujících (a to jsem se já zdržela!!). A 21% zajímá všechno,o čem se v rámci festivalu mluví nebo píše.
Potom ještě 10% hlasujících rozkliklo odpověď "Nezajímá mne to vůbec, chodím se koupat a už chytám celkem pěkný technicolorový bronz". Tak vy, přátelé, mazejte alespoň na ten Černý narcis.

Libanon aneb film jako politikum

Ultrakomorní drama Libanon, které můžete ještě vidět 9. 7. ve 13.30 v kině v Puppu, se stalo jedním z miláčků filmové Evropy (a na MFF v Benátkách získalo prestižního Zlatého lva). Nejspíš se ho "sluší vidět", podobně jako jiné oceněné či oblíbené snímky z jiných festivalů, které se ve Varech letos uvádějí (tedy třeba turecký Med, držitele Zlatého medvěda na Berlinale, nebo francouzské drama O bozích a lidech,  jež si odneslo Velkou cenu z Cannes). Příběh se odehrává prakticky jen v těsném prostoru tanku mezi čtveřicí mladých vojáků konfrontovaných s hrůzami venku, které vidí jen tankovým průzorem. A film sám nám pak podává i zprostředkované svědectví o názorech benátské poroty, která ho zatoužila ocenit, a demonstruje tak i "názor" konkrétního festivalu. Libanon není špatný, ale změnil se naneštěstí v politikum: obávám se dokonce, že kdyby režisér Samuel Maoz nekritizoval svou  vládu za ozbrojený vstup do Libanonu v červnu 1982 (jehož se coby odvedenec osobně zúčasnil), neštěkl by po jeho autobiograficky laděném filmu velmi pravděpodobně žádný významný (festivalový) pes.

Podobně zaměřený a obdobně dobře přijatý Valčík s Bašírem Ariho Folmana (který se úspěšně hrál ve Varech před dvěma lety) dosvědčuje, že snahy izraelských režisérů přehodnotit na základě vlastních zážitků oficiální stanoviska k historii své země jsou v Evropě velmi vítané: v módě je přece "korektnost", tedy něco jako okázalá demonstrace touhy harmonizovat alespoň na plátně vztahy mezi Izraelem a jeho sousedy, případně proizraelské a promuslimské názory. Když si to spojíte se současnou vlnou protiizraelských nálad, stává se z Libanonu cosi jako stále výbušnější směs.

Nejsem si ovšem vůbec jistá, jestli je nějaká korektnost na místě: když se Libanon loni hrál na MFF v Torontu v rámci přehlídky deseti izraelských tvůrců, stala se existence sekce terčem útoku skupiny levicově smýšlejících filmařů (např. Ken Loach, Jane Fondová, Viggo Mortensen...), jež sepsala protest obviňující vedení festivalu z toho, že "přisluhuje izraelské propagandě". Na ten zase veřejně odpověděla skupina opačně smýšlejících hollywoodských celebrit (např. Sacha Baron Cohen, Natalie Portmanová, Jerry Seinfeld...). Kdyby mimochodem šlo třeba o přehlídku palestinských filmů, pochybuji, že by k podobné situaci došlo. Ve chvíli, kdy se film mění v politickou záležitost, nestává se  konkrétní dílo nositelem nějakého jasného postoje, ale začíná sloužit jako nosič nejrůznějších, často protikladných manipulací. (Pokud vás to zajímá, konkrétnější informace o torontské patálii, která jako by vypadla z letošní populární varské tragikomedie Čtyři lvi, najdete třeba na stránce festivalu na Wikipedii.) 

Jsem opravdu dost ráda, že na MFF Karlovy Vary jde vždycky a především o samotné filmy (i když festival samozřejmě má i svůj jasný „politický názor“, daný přirozeným a letitým naladěním týmu, který ho dělá).   

Retrospektivy: diváci se už nesmějí

V posledních letech mne strašně štvalo, když jsem na festivalu vyrazila na nějaký starý, klasický film, diváci se při něm smáli na "nesprávných", zpravidla citově nějak vypjatých místech (tedy na těch úplně nejnevhodnějších). U Draculy jsem to ještě nějak skousla, ale když jsem třeba před třemi lety na Lištičkách Williama Wylera seděla vedle party, která si do kina přitáhla dvě lahve vína, na fim se vůbec nedívala a věnovala se docela hlučně svému mejdanu, mohla jsem vyletět z kůže. U "vážných" archivních filmů jsem si tak proti své vůli zafixovala, že musím počítat s nevypočitatelně bujarými reakcemi spoludiváků. Letos jsem zatím nadšená, protože publikum se chová vzorně: na retrospektivách, které jsou pro mne každodenně velkým vzrušením, je pěkně plno, mejdany se nekonají (možná je moc vedro), prakticky nikdo neodchází a když se dneska černobílí, tragicky mimoběžní hrdinové Dopisu neznámé Maxe Ophulse (ano, v titulcích fakt není "Max Ophüls") vášnivě políbili, nikdo ironicky netleskal. A skupinka dívek vedle mne při vycházení z kina velmi moderním slovníkem, ale nesmírně zaujatě řešila padoušství hlavního hrdiny. U Ophülse i ve filmech Powella a Pressburgera jde přitom o ten vůbec nejošidnější žánr, který se v posledních desetiletích z kin ve své klasické, sofistikované "vysoké" podobě vytratil - o melodrama. 

Jásala jsem proto, že i v pekelné výhni kina Drahomíra na expresivně stylizovaném Černém narcisu včera nikdo ani nedutal, i když křiklavě smyslný hrdina s poloodhalenou hrudí v podání Davida Farrara jezdil na mrňavém srandovním poníkovi nevídaně stylizovanými himalájskými exteriéry, které Michael Powell a Emeric Pressburger jako zázrakem vyčarovali uprostřed staré, dobré Anglie. Skoro to vypadá tak, že si karlovarští diváci na konvence spjaté se staršími filmy začali zvykat - nebo jsou ty letošní retrospektivy jenom tak zatraceně dobré?   

Profesionální instinkty Judea Lawa

Včera těsně před desátou večer se mi úplnou  náhodou dostalo příležitosti vidět velmi zblízka příjezd letošní karlovarské hvězdy do hotelu Pupp (kdybych se o to snažila, nepochybně by se mi to nepovedlo). Protože fotek a komentářů na téma modrookého krasavce, který také shodou okolností umí myslet a hrát, bude během těchto dnů až dost, dovolte mi jen malou poznámku. Herecká hvězda není dokonalým profesionálem jen před kamerou, ale součástí její práce je i prezentace na veřejnosti. Jude Law se tak už během příjezdu na plácek před Puppem, obklopený (v bezpečné vzdálenosti udržované železnými zábranami a ochrankou) fanoušky, musel okamžitě perfektně zorientovat. Takže když svižně vyklouzl z auta, okamžitě (naši venkovští sousedi by řekli "rychle jak slepice po flusu") se vrhl k nejbližší skupince fanoušků za zábranou, se kterými se krátce a srdečně družil, uštědřil pár podpisů a nechal na sebe sáhnout. Teprve potom se oficiálně přivítal s Jiřím Bartoškou, zapózoval s ním fotografům - a zmizel v puppových útrobách. Úžasné - a proto většina z nás smrtelníků nemlže být filmovou hvězdou, protože by zakopla, vítala se s nesprávnými lidmi v nesprávném pořadí a trvalo by jí to všechno víc než jen pár desítek vteřin.

P.S. A ještě fanynkovská poznámka: ten člověk je opravdu nechutně hezký.

Tom Cruise nezešílel

Včerejší pozdně večerní projekce filmu Zatím spolu, zatím živí byla opravdu vypečeným festivalovým překvapením: vysokorozpočtový akční thriller, který do českých kin přisviští už 29. 7., by se dal smysluplněji vnímat, kdyby byl o něco vypečenější i divák (a přitom stačilo tak málo: vypnout v zaplněném Velkém sále hotelu Thermal klimatizaci). Takhle se stalo, že byl tenhle seriózní pokus herce a producenta Toma Cruise dezorientovanými a zjevně podchlazenými diváky vnímán jako parodie, takže se na některých místech dokonce smáli a posměšně tleskali hlavnímu představiteli. Cruise ve svém novém, myšlenkově ambiciózním projektu zjevně myšlenkově i formálně navazuje na existenciální šarádu Vanilkové nebe, tentokrát však odvrhl vyzkoušenou možnost oslovit (pseudo)intelektuálního režiséra typu Camerona Crowea a jako na scenáristu se rovnou obrátil na svěžího debutanta Patricka O'Neilla, zcela nezatíženého jakoukoli zkušeností s žánrem. Ta ostatně chybí i jinak renomovanému Jamesi Mangoldovi (Walk the Line), což celému týmu dovoluje experimentovat s divákovým vztahem k vypravěčskému rytmu na úrovni, nad kterou by i Wong Kar-wai zesinal závistí.

Příběh tajného superagenta Roye Millera (který se tak vůbec nejmenuje, což je metaforické, neřkuli symbolické), jenž se pokouší zachránit před rozličnými zloduchy macguffinovskou "věčnou baterii" vypadající jako tužková baterka a kterému se na krk náhodou pověsí nicnetušící hysterická blondýnka June, by zmíněná zmatenější část publika mohla nazvat idiotským blábolem. Mohla by tvrdit, že jde o nesmyslný slepenec žánrů, ve kterém zcela namátkou dojde vedle akčních hitů typu Missiom: Impossible i na romantickou komedii a parodii a ve kterém hlavní představitel usiluje o nevídaně křečovitou sebeprezentaci s dodatkem, že má také smysl pro humor. Tito zaslepení diváci by se také mohli domnívat, že Mangoldův snímek, který je hluboce propracovaný po stránce formy, režisérského stylu i psychologie, je pouhou demonstrací situace, ve které populární filmová hvězda nabízí divákům úděsnou blbost v naději, že si toho tak nějak nevšimnou. Opak je pravdou: Tom Cruise nezešílel, pouze nás znovu okouzluje svým neomylným vkusem, smyslem pro křehký a výmluvný detail (velmi zajímavě je podána např. problematika scén "zastřel vše, co se ještě hýbe, a přidej vtipnou hlášku") a pozoruhodně propracovaným mravním naučením (hrdinovi nejde o nic menšího než o záchranu zkorumpovaného světa a některé prvky naznačují, že příběhu není cizí ani teorie globálního spiknutí a problematika globálního oteplování - viz symbol baterie, která se začne přehřívat.) Situace tajného agenta, v jehož osudech a touhách se divák zdánlivě vůbec neorientuje, je navíc výmluvným komentářem k dnešní politicky i mravně zmatené době. Po formální stránce je zajímavostí (vedle propracovaného designu plavek hlavní hrdinky v podání herecky opět nesmírně přesvědčivé Cameron Diazové) záměrné použití špatných digitálních triků, nepochybně sofistikovaně odkazující k nadužívání technických novinek v oblasti CGI v hollywoodském středním proudu. Troufám si odhadovat, že jde o patrně nejosobitější projekt Cruiseovy kariéry a nepochybně o jeden z vůbec nejlepších artových projektů posledních let.         

Chci se provdat za restaurovaný trichromní Technicolor

Projekce melodramatu Michaela Powella a Emerica Pressburgera Červených střevíčků (1948) ve Velkém sále byla krásná i nad moje očekávání a posílila mou nedávnou touhu provdat se za restaurovaný trichromní Technicolor. Nepřekonatelný materiál, na který se už dneska netočí, získal dneska ve Velkém sále (díky cinefilské vášni a šílené dřině restaurátorského týmu, který se pustil do práce z impulsu režiséra Martina Scorseseho), jak doufám, po loňské projekci Dívky z titulní strany další fanoušky. Nádherný příběh o talentované baletce, kterou nakonec zničí pyšný, ctižádostivý ctitel a manžel, jenž ji začne podvádět s operou, se dočkal dvojího uvedení: jednak naživo od dvorní Scorseseho střihačky a Powellovy vdovy Thelmy Schoonmakerové, jednak od samotného Sorseseho v krátkém filmečku, který názorně srovnával stav poničeného původního materiálu a restaurované verze.
Z několika náhodně zaslechnutých komentářů po projekci jsem si uvědomila, jak žalostně nám chybí dobový kontext: pochyby panovaly už kolem toho, jestli náhodou nejde o "typickou ukázku tanečního filmu své doby". Kterémusi znalci se zase Červené střevíčky zdály přece jen o něco lepší než tehdejší česká produkce. Přitom by našinec řekl, že třeba klasické hollywoodské muzikály jsou už u nás docela dobře dostupné na DVD a že by mohly posloužit třeba jako jedno z východisek, jak ocenit legendární  "baletní" scénu, která začíná jako "zfilmované divadlo", pokračuje v muzikálové konvenci a končí jako existenciální fantazie odehrávající se v hrdinčině mysli, načež se vrací do výchozího bodu uzavřeného zatažením opony. Míru výjimečnosti tohoto filmu ale každopádně nejde jen tak odhadnout od boku a nabízí se zlomyslná představa, že retrospektiva pánů P. a P. bude mnohými diváky pojímána jako jakási podivná sonda do dobové mainstreamové produkce.       

O tom, jak nevídaně rafinované tyhle filmy vlastně jsou, hodně naznačilo báječné masteclassovské posezení se Schoonmakerovou, která si zcela ve stylu cinefilských dokumentů, které se Scorsesem dělá, přibrala jako nejnázornější myslitelnou pomůcku komentovanou projekci některých svých, Powellových či Scorseseho obzvlášť oblíbených scén. (Nechyběla ani ukázka jedné "powellovské" scény ze Zuřícího býka...) Jako důkaz, že hranice mezi minulostí a tou nejsoučasnější a nejsmělejší filmovou přítomností, to myslím bylo  pádné a přitom nevídaně chytré, prosté a roztomilé. Vzpomněla jsem si přitom, že když jsem včera jistému šéfredaktorovi odborného filmového čtvrtletníku nadšeně švitořila o tom, že Schoonmakerová je moje letošní obdivovaná hvězda číslo jedna, zeptal se mne s hlubokým despektem: "A kdo to jako je?" 

Už léta si myslím, že existuje velké množství různých karlovarských festivalů probíhajících současně a že jejich návštěvníci někdy vůbec nejsou schopni najít společnou řeč. Zvlášť dneska jsem ale ráda, že jsem zrovna na tomhle svém festivalu...