Časuvzdorné žabky z Prázdnin pana Beana

Na  dovolenou na Krétu si už pět let po sobě vozím žabky, které jsem dostala ještě jako redaktorka Cinemy od distributora komedie Prázdniny pana Beana. Koukám, že ten film měl premiéru v březnu 2007, takže oním laskavým dárcem reklamního předmětu byli tehdejší milí distributoři z Bontonfilmu. Dnes už žabky vypadají skutečně ohavně, pravdou však zůstává, že jsem v nich - neboť nedělajípuchýře - ušla jistě desítky kilometrů, a navzdory tomu pořád drží. Jediné, co vzalo za své, je postavička pana Beana, dnes napůj setřená a vypadající jako dlouho neopravovaná freska v nějakém řeckém kostelíčku v horách. Ortoped by z odlišností mezi levým a pravým obrázkem nejspíš vyčetl něco o vadách mých končetin (kupříkladu pravou nohu mám o něco delší).  

Komedii, ve které si vedle Rowana Atkinsona zahrál i Karel Roden, jsem od té doby viděla několikrát (a pořád mám nejradši tu scénu z festivalu v Cannes, kdy Willem Dafoe coby nadutý hollywoodský "umělec" Carson Clay totálně uspí snobské publikum svým narcistním "autorským" projektem - a Bean ho pak svými bujarými "filmařskými" vstupy zase probudí). Vedle scény z Lásky nebeské, kdy prodavač v klenotnictví sadisticky mučí mučí manžela směřujícího k nevěře (Alan Rickman), a scény se zhanobením portrétu Whistlerovy matky z komedie Mr. Bean: Největší filmová katastrofa (1997), ji považuji za nejzábavnější Atkinsonovo účinkování v celovečerním filmu. (I když ten nejistě koktající kněz ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu taky není k zahození).

Ale to jsem odbočila od beanovských žabek. Dopsala jsem presskit k Rodriguezově komedii Machete zabíjí a vyrážím v nich na pláž. 

Srdečné pozdravy z Kréty

Právě jsem se od svých bližních doslechla, že v Praze je 8,1 stupně a prší a mračí se. Tady v Makrygialos (v překladu dlouhé pobřeží nebo tak něco), na jihovýchodní Krétě, kam jsem se včera odebrala, to tedy taky není nic moc - dneska je sice pěkných 29 stupňů, ale moře bouří, nebe hyzdí občasné mraky a teploty mají v příštích čtrnácti dnech už jenom klesat. Z naší terasy (viz obrázek) se mi navíc před chvílí vinou silného poryvu větru kamsi směrem k moři zakutálel poslední doutník Finos. Musela jsem v nouzi nasadit malého Al Capone s filtrem (fakt nic moc).  

Jestli to tady v příštích dnech bude podobně neutěšené (což se v minulých dvou letech mého pobytu tady nestalo), budu si asi muset pro rozptýlení zaplatit masáž šneky. V blízkosti domečku, kde bydlím, si totiž nově otevřel praxi Magic Hands fešný postarší masér, který vzhledem ke konci turistické sezóny poskytuje slevu. Kdo by nedal 30 Euro za potěšení nechal se 50 minut oblejzat (myslím šneky) - a to s jednoznačně pozitivním výsledkem pro pleť i stresem poškozenou nervovou soustavu? (Oficína nabízí i fotografie "předtím" a "potomů - a výsledek vypadáenom nějaké šneky  jednoznačně dobře. Určitě to bude lepší než jiné, fešákem nabízené relaxační aktivity - ušní svíce, masáž chodidel nebo přikládání plátků ovoce na záda...

Možná ale jenom nějaké šneky sním na víně...

P.S. Vím, že jsem slíbila, že tento blog zůstane seriózně filmový. :-)