Prohledat tento blog

středa 21. září 2011

Jak jsem blokovala Spořilovskou

Procházka po přechodu na
sjezdu z  Jižní spojky
Hoďte za hlavu všechny ty vzpomínky na ošklivá videa, ve kterých policie surově mlátí obušky pokojně demonstrující občany. Zapomeňte na všechny filmy, které zobrazují brutální represe establishmentu vůči lidem, kteří se jen pokoušejí vyjádřit svůj názor (ať už jsou takové, nebo takové). Demonstrace, respektive blokáda může být poklidným  zpříjemněním vašeho podvečera poté, co se vrátíte unaveni z práce a potřebujete se trochu protáhnout před večeří. Alespoň pokud je povolená a odehrává se za asistence policie. Na té naší byli - jako by to věděli předem - ženy s malými dětmi, teenageři a důchodci venčící malé pejsky. Jediným problémem bylo prostředí, ve kterém se akce odehrávala - přechod pro chodce přes bezejmennou silnici, po které se z pražské Jižní spojky sjíždí na Spořilovskou. Značný hluk, vysoká koncentrace výfukových plynů a polétavého prachu tak přesvědčily několik maminek s kočárky, aby procházku  vzdaly. Já, moje sestra a její kamarádka jsme s tím neměly problém, protože stejné prostředí máme už rok doma. A nezdálo se, že by ta tom někdo z přítomných byl jinak - snad s výjimkou přítomných policistů, pracovníků médií a starosty Prahy 4 Pavel Horálek (který je rodilý Spořilovák, ale má to štěstí bydlet jinde).

Blokáda v plném proudu
Bydlím totiž nad Spořilovskou ulicí, na které před rokem došlo k nepěkné změně k horšímu: už tak povážlivě zatíženou silnicí se totiž v souvislosti s uvolněním Jižní spojky a nedostavěným Pražským okruhem začala valit  i těžká kamionová doprava (jak jsem o tom psala tady). Výsledkem holého zoufalství obyvatel Spořilova, kteří trpí samotnou situací i nechutí magistrátu se obtížně řešitelnou kauzou účinně zabývat, byla zmíněná blokáda (její důvody, cíle i další informace najdete na stráce občanského sdružení SOS Spořilov.) Blokádu Spořilovské jsem si už pár měsíců představovala jako dramatickou situaci hodnou akčního talentu Michaela Baye, při které budou kamiony na Spořilovské zpomaleně projíždět bezbranným davem a pak bohorovně mizet směrem k Bohdalci , lhostejně spouštějíce stěrače kvůli odstranění zbytků demonstrantů z předního skla.

Přítomna byla i média 
Vzhledem k tomu, že na Spořilovskou chodec vůbec nesmí, byla taková představa samozřejmě nesmyslná: povolená demonstrace se totiž mohal konat jen a jen na zmíněném přechodu, který má jen pár metrů. Riziko přítomných se limitně blížilo nule i proto, že asistence bezpečnostních složek byla tak masivní, že vysoce převyšovala poptávku. Ono se totiž těch blokujících, kteří dokázali přijít navzdory svým bayovským představám, sešlo jen pár desítek. Což je pro mne opravdu hořké, protože jsem se ani tak nebála, jako si spíš připadala nevhodně. Moje názory jsou totiž (jak asi známo)  veskrze pravicové a názory na demonstrující ekoteroristy sdílím s Václavem Klausem. Coby studijní materiál byla ovšem spořilovská blokáda dost poučná (a proto vás s ní také obtěžuji, zatímco čekáte na mou recenzi Aloise Nebela).

Sice to tak vypadá, ale nebyly
tam samé důchodkyně
Blokáda měla trvat půl hodiny (od půl páté do pěti odpoledne, tedy v době dopravní špičky) a jejím cílem bylo narušit dopravu a upozornit tak veřejnost na nepěknou situaci na Spořilově prostřednictvím médií. Jejich zástupců se sešlo opravdu hodně, poradit si s interpretací situace ovšem zřejmě není tak plně snadné. Příklad najdete tady, včetně větičky "Místní byli z nepodařené blokády naštvaní", která není pravdivá. Přiznávám, že mne překvapilo, že součástí povolené demonstrace je ze strany bezpečnostních složek taková minimalizace škod, že se zrušila samotná podstata blokády. Policii, která má za úkol pomáhat a chránit nejen demonstranty, ale i jejich oběti. se totiž skutečně dvě hodiny dařilo odklánět dopravu po Jižní spojce tak, aby po blokované silnici nic nejezdilo. Blokáda tak nakonec pobíhala v mnohem čistším povětří a větším klidu, než jsem čekala.

Antikonfliktní film - jak
z hollywoodského filmu
Během doby strávené na prázdné silnici jsme se pěkně prošli a popovídali si mezi sebou i s policisty a zvláště se členy antikonfliktního týmu, což jsou tak sympaticky, chytře a profesionálně působící mužové, že jsem na okamžik zatoužila být sličným rukojmím v nějaké přepadené bance, jehož propuštění se těmhle vyjednávačům povede usmlouvat na nesmlouvavých bankovních lupičích.  (Jen na okamžik, prosím.) Abych se vrátila k naštvanosti nás blokujících, žádné se myslím nekonala: čekali jsme, že následkem policejní harmonizace škod dojde k ucpání Jižní spojky, ale to se nestalo: provoz probíhal plynule (což jsme sledovali i na mostě nad námi), což byl mimochodem důkaz, že Jižní spojka danou zátěž i v dopravní špičce snese. Čili by se tam nějaký ten kamión klidně mohl vrátit. Rozešli jsme se s tím, že pokračovat v blokádách má smysl. Na tu příští, která může být už za měsíc, můžete se mnou vyrazit taky. Dá se tam klábosit i o filmu.  

P.S. A tady je mezi fotkami i důkaz, že jsem tam byla. Jablko bylo poněkud červivé.

úterý 20. září 2011

Bláznivá, zatracená láska: romantický vztah existuje!

Emily (Julianne Mooreová) se rozchází
s Calem (Steve Carell).
Prakticky nemine týden, kdy by i do českých kin nevstoupila nějaká ta sympatická dvojice, která se probrodí mělčinou předpokládaných protivenství k očekávanému zjištění, že „láska existuje“. Respektive že na celém širém světě má každý dokonale kompatibilního partnera, o kterého se vyplatí bojovat a žít s ním až do smrti smrťoucí. V hollywoodské romantické komedii najdete vlastně jen dvě základní verze téhož příběhu, odzkoušené stovkami zapomenutelných i desítkami vynikajících filmů: „chlapec potkává dívku“ (tedy příběh o seznámení dvojice „těch pravých“) a „re-marriage story“ - čili vyprávění o zapuzení pochybností, že „ten pravý“ neexistuje. Variant i odchylek existuje samozřejmě řada, základ však zůstává stále tentýž. Patrně proto, že trvanlivý, rovnocenný svazek dvojice posvěcený pánembohem či hollywoodským scenáristou patří k oporám západní demokratické společnosti, i kdyby v realitě vůbec neexistoval.

Kamarád z baru (Ryan Gosling)
Scenáristé Glenn Ficarra a John Requa už delší dobu vymýšlejí na toto téma příběhy, které se sice tváří nezávisle a podvratně, ale ve skutečnosti podporují právě pozitivní, konstruktivní sociální modely. Ke komediím Jako kočky a psi (2001) nebo Santa je úchyl (2003) přidali před dvěma lety i svůj režijní debut – homosexuální variantu téhož nazvanou I Love You Phillip Morris. Nový režijní počin Ficcary a Requy, Bláznivá, ztracená láska, který minulý čtvrtek vstoupil i do českých kin, do hry nepřináší mnoho nového. Snad jen to, že se tváří jako alternativa holywoodské romantické komedie, ale ve skutečnosti je v horizontu uplynulých let jedním z nejkonzervativnějších snímků tohoto druhu.

Hannah nehledá lásku, ale solidnost...
do jisté chvíle
V „multigeneračním“ příběhu se nad otázkou absolutní lásky scházejí rodiče středního věku a jejich dospělé a dospívající děti. Hrdinou vyprávění je čtyřicetiletý Cal Weaver (populární americký komik Steve Carell), jehož navenek úspěšný život už dávno utonul ve stereotypu. Když Calovi po pětadvaceti letech soužití manželka Emily (oblíbená "nezávislkačka" Juliannne Mooreová) oznámí, že se s ním chce rozvést, nabízí se hrdinovi možnost začít nový život. Deprimovaný Cal se dokonce nechá od známého z baru, bohatého, promiskuitního Jacoba, přetvořit v neodolatelného svůdce. Ve skutečnosti jde ovšem jen o oddechový času, který odloučení manželé využijí k tomu, aby si uvědomili důležitost svého vztahu. Klasickou „re-marriage story“ doplňují třináctiletý syn hrdinů Robbie, který miluje svou o čtyři roky starší spolužačku Jessicu (jež zase tajně zbožňuje Cala), a studentka práv Hanna (Emma Stoneová), která nachází muže svého života v polepšeném Jacobovi.

Robbie (Johan Bobo) miluje starší ženu...
Finále - navzdory jedné značně překvapivé a nekonvenčně pojaté scéně, ve které se postavy ukáží být spojeny pevněji, než jste čekali - nepřipouští žádné odchylky od konzervativního modelu: nevěra a promiskuita se tu sice předvádějí jako možné, ale zcela neuspokojivé. A se stolu je šikovně smetena i otázka věkového rozdílu mezi partnery, která byla ve hře jako lehce nezvyklé dráždidlo po celou dobu vyprávění. Bláznivá, zatracená láska se naštěstí opírá o výborné herecké obsazení (a to i vedlejších rolí), vtipné dialogy, vkusný humor, sofistikovanou zápletku a napůl civilní, napůl ironické pojetí vypravěčských klišé. Když přestanete poslouchat nadšené výkřiky "o komedii roku" a nebudete čekat nic víc než nekonfliktní zábavu, můžete si toto příjemné, zapomenutelné dílko klidně dopřát.

Divačky jakéhokoli věku a vkusu pak nejspíš ocení jako přepychový bonus výkon Ryana Goslinga. Třicetiletý herec, který v kinech momentálně boduje i v uhrančivém thrilleru Drive, totiž na plátně coby chronický svůdce Jacob opravdu až hříšně plýtvá erotickou energií. Což ve filmu, velebícím monogamii, působí poněkud kontraproduktivně.

Crazy, Stupid, Love
USA 2011, 118 minut, titulky
Režie: Glenn Ficarra, John Requa
Scénář: Dan Fogelman
Kamera: Andrew Dunn
Hudba: Christophe Beck, Nick Urata
Hrají: Steve Carell (Cal), Ryan Gosling (Jacob), Julianne Mooreová (Emily), Analeigh Tiptonová (Jessica), Emma Stoneová (Hannah), Marisa Tomeiová (Kate), Kevin Bacon(David), Jonah Bobo (Robbie)
Premiéra: 15. 9. 2011

(Tento text byl napsán pro Lidové noviny, kde také včera v poněkud zkrácené podobě vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

středa 14. září 2011

Saxána a Lexikon kouzel

Stroj času: Saxánka najde
na půdě matčin Lexikon
V době, která měla vzhledem k izolaci za železnou oponou potíže s žánrovými nálepkami, byly filmy Vácalav Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? (1966) nebo Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) prostě bláznivými komediemi. Technicky ovšem spadá většina jeho tvorby do žánru fantasy, což platí vrchovatě o jednom z jeho nejpopulárnějších opusů – Dívce na koštěti.Čtyřicet let po premiéře příběhu o čarodějnické poškolačce, která uteče do říše lidí, natočil jednaosmdesátiletý nestor české filmové zábavy volné pokračování svého diváckého hitu. Začal na něm pracovat už před deseti lety a námětu a scénáři se podílel ještě jeho kmenový spolupracovník Miloš Macourek (s nímž ještě režisér stihl natočit svůj předchozí celovečerní opus Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko). Film, který navzdory nejrůznějším problémům nakonec vznikl, tak můžeme označit za Vorlíčkův sen vyvzdorovaný na realitě.

Chlupáč: mezi Dobbym a Troškovým
čertíkem: "Jsem malej, ale šikovnej" 
O to smutnější je bohužel výsledek - a  skoro pochybuji, že publikum  na Saxánu a Lexikon kouzel přitáhne kouzlo Made in Czech a resentiment spojený s původním snímkem. Nový film totiž neoslovuje normalizační diváky bažící po inteligentním rozptýlení, ale publikum přesycené výpravnými hollywoodskými fantasy, především sérií Harry Potter, s níž bohužel - navzdory některým (jistě vědomým) podobnostem */ - nový Vorlíčkův film nelze vůbec srovnávat. (A to nemám Harryho Pottera příliš v lásce.) S hollywoodskými fantasy spojují Saxánu pouze velmi zdařilé digitální efekty: podílela se na nich společnost Qbone Studios, jež  pod vedením Viktora Adamce odvedla tak složitou a rozměrnou práci, že jste takovou v českém filmu jistě ještě neviděli. Zvláště za fantazijní digitální potvory by se nemusela vysloveně stydět  kterákoli současná zahraniční produkce.


Hospoda v Říši pohádek - oáza 
nápaditosti 
Potíž je ovšem v tom, že jsou zasazeny do prostředí, které působí až neprofesionálně. Film zoufale postrádá jednotnou výtvarnou stylizaci, což se nejvíc projevuje právě v téměř nesnesitelném kontrastu mezi digitálními a reálnými prvky. Bolestná je i Vorlíčkova toporná, „televizní“ inscenace, jež místy zabředá do nepochopitelné šmíry či vyslovených přehmatů (třeba ve finále, kdy se Saxánka vrhá otci do náruče s výkřikem „Mami!“). Stěží vysvětlitelné jsou i chyby ve skriptu (týkající se hlavně "proměnlivého" oblečení herců). Do hlušiny mísící nudu s trapností tak naneštěstí zapadají i jednotlivé vtipné nápady, spjaté především s fantazijní říší (hlavně s místní hospodou, kde kostlivý hostinský obsluhuje bizarní štamgasty, čarodějnice v důchodu hraje na automatech a na dvorku jsou příslušně strukturované toalety). 


Crashman: žádné velké zlo 
Ve srovnání s Vorlíčkovou Saxánou působí lépe i tolik kritizované poslední pohádky Zdeňka Trošky, a to nejen vizuálně. Potíž je zjevně už ve scénáři plném nepřehledných zvratů, nechtěně absurdních a nevtipných dialogů, nelogické prezentace product placementu a dramaticky dysfuknčních postav. Středobodem vyprávění je dcerka původní hlavní hrdinky, která se shodou okolností dostává do pohádkové říše (již její matka kdysi opustila, aby si našla nový domov ve světě lidí). Malá Saxánka v podání snaživé a půvabné, ale herecky neschopné Heleny Nováčkové však postrádá charisma i  bezprostřednost, ať už si hledá cestu zpátky domů, zachraňuje (digitálního) dědečka-netopýra z chaloupky zlé čarodějnice nebo bojuje s comicsovým padouchem Crashmanem (Jaromír Dulava).Ten není nijak strašidelný, spíš směšný, takže se snadno pacifikuje. K žádnému skutečnému souboji mezi silami dobra a zla pak vlastně nedojde, už proto, že takto polarizované síly ve filmu vlastně neexistují.

Teta Irma (Jiřin Bohdalová) 
Pozornost se tak logicky přesouvá na jedinou výraznou postavu vyprávění – dívčinu potrhlou, starou tetu Irmu. Ta v Říši pohádek doufá ulovit vytouženého ženicha. Sice ji nejspíš budete ze srdce nesnášet, ale alespoň si ji zapamatujte díky energickému podání Jiřiny Bohdalové, jež je se svým hereckým výrazivem i šatníkem - v dobrém i zlém - jedinou skutečnou hvězdou filmu (i když se zdá, že si Saxánu jaksi "ukradla pro sebe"). O výraznosti či dokonce celistvosti se nedá mluvit o žádné z dalších postav v podání vesměs zajímavých herců - ať už jde o protagonisty Dívky na koštěti hrané původními herci (překvapivě dobrá Petra Černocká, nečekaně matný Jan Hrušínský) či jejich následovníky (rozpačitý Josef Somr v roli nového čtyřrukého ředitele školy nahradil zemřelého Josefa Bláhu). Do filmu se bez většího dějového efektu zatoulala i postava z jiného Vorlíčkova populárního díla – kouzelník Vigo ze seriálu Arabela.

Vorlíček má o comicsu stále tytéž
představy, jako v roce 1966 (comics,
který čte Saxánka, připomíná Kdo chce zabít Jessii?


Fakt, že se ve filmu objevují i odkazy na předchozí režisérovy filmy, naznačuje, že by mohlo jít o jakousi sebereflexi. Tak daleko však Vorlíček nezašel: vše nakonec působí jen dojmem nastavované kaše, i když ve vyprávění zaznívá nejasná kritika současné popkultury. Saxánka dychtí po „pokleslých“ comicsech, jež jsou pro ni (podle její matky i tvůrců filmu) naprosto nevhodné. Comics o Crashmanovi, který dívence nutí její starší spolužák, zaujme i tetu Irmu, která se ještě nedávno zřejmě živila psaním naivních dětských knížek. Irma je ale současně prezentovaná jako morálně odporná či snad retardovaná figura, kterou nesnášejí i její nejbližší příbuzní. Díky sérii drobných i větších krádeží a podvodů však právě tato postava nakonec dosáhne dokonalého osobního i profesionálního štěstí. Malá Saxánka se posléze se svým "novým" dědečkem podle očekávání vrátí domů (to vám nic neprozrazuji, protože nic jiného přece nečekáte). Zde se pak žádné dojemné, velké shledání neodehraje, protože i konec si pro sebe urve neblahá Irma.

Takže nová Saxána vlastně říká: milé děti, až vyrostete, naučíte se ve všem chodit a nebudete se už muset o nic snažit. Což je návod pro život, který jako by vypadl z nějaké amorální komedie Jiřího Vejdělka.

*/ Namátkou: podobnost profesora Kratiknota a trpasličího učitele zmenšování Řehoře, jízda podzemím u Gringottových a jízda drezínou, důraz na kouzelnické hůlky místo na zaklínadla v Dívce na koštěti, potvůrka Chlupáček upomínající na skřítka Dobbyho.

ČR 2011, 90 minut
Režie: Václav Vorlíček
Scénář: Václav Vorlíček, Vlastimil Mistrík
Kamera: Petr Polák
Hrají: Jiřina Bohdalová (Irma), Helena Nováčková (Saxána), Petra Černocká (Saxana), Jaromír Dulava (Crashman), Jan Hrušínský (Honza), Petr Nárožný (Evžen), Josef Somr (ředitel školy), Jiří Lábus (nakladatel), Naďa Konvalinková (pacientka), Ota Jirák (ředitel psychiatrické léčebny), Markéta Hrubešová (zdravotní sestra). 
Premiéra 15. 9. 2011


(Toto je text, jehož velmi zkrácenou verzi jsem použila do Lidových novin. Jejich redakci děkuji za možnost  uveřejnit text i zde na blogu.)  

neděle 11. září 2011

Super 8

Čtveřice hrdinů plánovala o prázdninách
točit amatérský horor
Nový film J. J. Abramse nemá jednoznačně pozitivní ohlas, což není žádné tragédie: z dlouhodobějšího pohledu je to dokonce užitečné pro kariéru tohoto režiséra. Z neomylného poloboha nekriticky uctívaného fanoušky díky seriálu Ztraceni se Abrams díky sci-fi Super 8 změnil v "normálního" filmaře, od kterého se už neočekává jen to, že bude překvapovat a vytvářet nové trendy. Odhlédnuto od Ztracených to Abrams ostatně potvrdil oběma svými předchozími filmy: třetí Mission: Impossible (2006) a prequel Star Treku (2009) byly přece dostatečně jasným upozorněním, že jde o režiséra schopného především navazovat na práci jiných a sumarizovat ji způsobem odpovídajícím nejsoučasnější divácké emocionalitě - a to s výjimečným citem pro celistvou a bohatou vizuální stránku vyprávění. Což je přesně to, co pětačtyřicetiletý Abrams udělal i ve svém novém filmu. Pokud se budete cítit filmem Super 8 zklamáni, ocitli jste se tedy asi především v pasti nadměrných očekávání.

Joe nedávno přišel o matku 
I u filmu, který odkazuje k režijní tvorbě a producentským aktivitám Stevena Spielberga z konce 70. a první poloviny 80. let (ohraničeno na jedné straně Blízkými setkáními třetího druhu/1979 a E. T. - Mimozemšťanem /1982 a na druhé Rošťáky Richarda Donnera z roku 1985), ovšem platí totéž, co o předchozích Abramsových dílech: je natočený s jistým osobním zaujetím, ale současně vzhledem k  zažité "předloze" uspokojuje vícegenerační publikum. A vydělává tedy peníze. To druhé je dáno nízkým rozpočtem (odhadovaným na 50 milionů dolarů) - od premiéry, která byla v USA 20. června, přinesl film do pokladen kin 250 milionů dolarů.1/ Abrams má na kasovní úspěchy větší talent než kdysi dávno Spielberg , který se na Super 8 podílel jako producent. I on dokáže natočit dobře vypadající film s relativně nízkými náklady: nejryzejším důkazem z jeho počátků samozřejmě zůstává původně televizní Duel/1972, nejviditelnějším E.T., který se opřel o desetimilionový rozpočet a dokázal do pokladen kin dostat 792,9 milionu dolarů. Válečná komedie 1941 (1979), ke které Super 8 odkazuje ve scénách absurdní devastace malého městečka "šílenou" armádou, ovšem na sklonku 70. let Spielberga stigmatizovala jako velikášského režiséra s nepříliš spolehlivým komerčním úsudkem. (A stálo ho potom hodně energie se této nálepky zbavit.) Super 8 svou strategií "hodně muziky za málo peněz" ovšem upomíná hlavně na Monstrum, jež Abrams spoluprodukoval (to stálo pouhých 25 milionů - a vydělalo jich 170,7). 


Alice a Joel: děti v pasti "velkého" příběhu
Nový Abramsův film je založen na nápaditosti, která je neocenitelná, ale levná: Super 8 vypadá jako vysokorozpočtová sci-fi, obejde se však bez hvězdných hereckých celebrit (i když někteří mladiství představitelé na tento post mohou časem aspirovat - především Elle Fanningová, mladší a patrně i talentovanější sestra Dakoty Fanningové, jež hrála ve Spielbergově Válce světů). Film se naopak samozřejmě neobejde bez digitálních efektů, ale jde spíš o jednotlivosti než o rozměrné sekvence. Katastrofa armádního vlaku s tajemným obsahem, který z určené trajektorie vykolejí středoškolský profesor ze zapadlého ohijského městečka Lillian, uprchlý CGImozemšťan terorizující jeho obyvatele či "létací" finále naplňují vysoký technický standard, v kontextu "levného" snímku odehrávajícího se v roce 1979 a pracujícího s vypravěčskými prvky starými třicet let ovšem působí svou počítačovou dokonalostí poněkud strojeně. Abrams se svým týmem (který je stejně profesionální jako posedlý evokací starých zlatých časů "spielbergovského kina") rafinovaně pracuje se svícením či s obrazovými kompozicemi příznačnými pro pětatřicetiletého Spielberga, nejde ovšem tak daleko, že by se pokoušel v tarantinovském stylu připomínat i dobovou filmařskou výbavu. Film Super 8 je tak sice poctou krásné energii spielbergovské kinematografie, jež divácky zásadně formovala Abramsovu generaci, ale je určen současným divákům. (Zajímavé je, že se ve filmu konkrétně necituje, i když byste asi dokázali ukázat prstem na okamžiky, které působí velice "spielbergovsky". Spielberg byl naopak - podobně jako celá generace Nového Hollywoodu - jednu dobu citáty posedlý). 


Městečko v plamenech: jako v 1941
Pokud jde o další srovnání, Michael Giacchino bohužel nemůže nikdy být stejně hravý, melodický a velkolepý jako John Williams, ať se snaží sebevíc. A kameraman Larry Fong (jinak také oblíbený spolupracovník Zacka Snydera) nemá na lyrickou originalitu Douglase Slocomba či Allena Daviaua, kteří v dané době spoluvytváželi Spielbergův styl. Moderní a poněkud neosobní střih (Maryann Brandonová a Mary Jo Markeyová) pak samozřejmě nepřipomíná dílo Spielbergova pravidelného spolupracovníka Michaela Kahna. Abrams ovšem našel spolupracovníky, kteří mu pomohli vytvořit kýžený dojem "spielbergovosti" a současně vyhovovali jeho vlastnímu vypravěčskému naturelu. Ten je hladší a účelnější než okázale ornamentální, hračičkářské, "grafické" a často metaforické výrazivo Stevena Spielberga v dané části jeho kariéry.

Charles natáčí zombie horor
v romerovském stylu
Na tom, že Super 8 nám úspěšně evokuje "spielbergovskou" kinematografii 2/, má ovšem (možná především) podíl obratná práce Abramse-scenáristy. Abrams vymyslel příběh využívající "hororovou" linii mimozemšťanů z Blízkých setkání, jež spíš skrývá a naznačuje než explicitně ukazuje. Ve filmu zazní ryzí spilebergovský motiv "zlých" vědců a vojáků, kteří usilují mimozemskou bytost (a obecně cokoli tajemného a nepochopitelného) uvěznit a brutálně vytěžit. Mimozemšťan sám se pak touží "vrátit domů" a pracuje na tom stejně usilovně jako kdysi hrdina E.T., z nějž pochází i prvek porozumění mezi cizincem a dětským protagonistou, zde samotářským klukem Joelem, který před čtyřmi lety  měsíci  přišel o matku a nerozumí si s akurátním otcem. Z Rošťáků se pak odvozuje motiv party zvídavých dětí v nevinném věku rané puberty, které děsivé události zasahují méně než jejich rodinná traumata (aby se obojí nakonec spojilo a vyřešilo). Abrams si nekomplikuje situaci milostnou zápletkou (což sám Spielberg v dané době nikdy  nedokázal, i když ho láska vlastně nezajímala): necítí potřebu kompletovat do rodinných formací osamělé muže (tatínky Joela a jeho kamarádky Alice). Zato však neuzavírá dvanáctiletému hrdinovi cestu zpět, k normálnímu životu s vrstevníky: Joel tedy není tak jedinečný a osobitý jako třeba Elliot v E.T.  
Natáčení filmu získá reálné pozadí
Abrams navíc tematizuje motiv dětské filmařské posedlosti, která je součástí spielbergovského životopisu: Joel se svými kamarády chce strávit prázdniny natáčením amatérského zombie-hororu, který režíruje jejich spolužák Charles. Natáčení osmimilimetrového filmečku (odtud název), jehož patronem je nepochybně jiný dodnes aktivní a inspirativní filmař 70. let - George A. Romero, se ovšem proplete s realitou, jež je stejně vzrušující jako příběh o soukromém očku, které vyšetřuje případy tajemných vražd. Některé z událostí dokonce dospívající amatérští filmaři zapracují do svého dílka (které pak sledujete - celé - pod závěrečnými titulky, pročež zcela jistě neodejdete z kina před jejich skončením). Vztah mezi vznikajícím dětským filmem a "realitou" spjatou s řáděním uprchlého mimozemšťana sice existuje, není však tak propracovaný, jak by mohl být: jedno a druhé se kupodivu příliš neovlivňují (např. v otázce explicitní hororové krvavosti, kterou děti radostně evokují ve svém filmečku a současně poznávají na vlastní kůži).
Mladiství filmaři na cestě k dospělosti
Super 8 se tak sice setkávají dvě hollywoodské reality - spielbergovské "humanistické" kino zázraků a romerovský destruktivní, podvratný horor - , ale nedochází k žádné jejich vážné a hluboké konfrontaci. Obojí slouží Abramsovi jen jako prostředek k ilustraci příběhu, který sám o sobě postrádá (na rozdíl od filmů Spielbergových i Romerových) vlastní názor, vlastní emoce. Pokud tedy citovým vyústěním filmu není smotná skutečnost, že kluci s Alicí nakonec natočí svůj vysněný film... Super 8 bývá nejčastěji vytýkáno banální finále: lze si samozřejmě bez námahy všimnout, že tu Abrams kopíruje obligátní spielbergovské pozitivní, korektní konce (při kterých jsme se kdysi proti své vůli něco nadojímali). Konec Super 8 není ovšem hloupější než závěry většiny dnešních sci-fi. Potíž je v tom, že vše probíhá jakoby bez Abramsovy vlastní citové angažovanosti, inovace či vkladu. Abyste uronili slzu, musíte být odkojeni Spielbergovými filmy a reagovat tak na danou situaci slzami jako Pavlůvův psík. Super 8 tak zůstává - stejně jako oba Abramsovy předchozí filmy - brilantní ukázkou stylu, který si srdce vypůjčuje od svých předchůdců. Což neznamená, že by se mi ten film nelíbil. Mohl se mi ale líbit mnohem víc...  
     
1/ Třetí Mission: Impossible měla rozpočet 150 milionů a přinesla do kin 397,8 milionů dolarů, Star Trek s obdobným rozpočtem jen o něco méně - 385,6 milionu.

2/ Jako producent se Spielberg etabloval v 80, letech, kdy masivně podporoval především začínající filmaře: bez něj by dnes kupříkladu Robert Zemeckis jistě nebyl zavedenou značkou. Jako producent pomáhal stvořit dodnes funkční formát rodinného filmu (který byl původně spjatý s politicko-společenskou atmosférou reaganovských 80. let). Na filmech, které produkoval, se Spielberg úzce podílel, takže vykazují společné znaky (v případě Poltergeista, s jehož podobou nebyl spokojen, šlo patrně až o spolurežii).
USA 2011, 112 minut, dabing, titulky
Scénář a režie: J. J. Abrams
Kamera: Larry Fong
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Joel Courtney (Joe Lamb), Riley Griffiths (Charles), Elle Fanningová (Alice), Ryan Lee (Cary), Gabriel Basso (Martin), Zach Mills (Preston), Kyle Chandler (Jackson Lamb), Ron Eldard (Louis Dainard), Noah Emmerich (Nelec), Jessica Tucková (paní Kaznyková), Bruce Greenwood (motion capture - monstrum)  
Premiéra: 8. 9. 2011