Nic proti ničemu

Účastníci srazu (postava, kterou hraje Petr Marek,
není moc vidět) 

Do českých kin vstupují současně hned dva vnitřně „podobné“ české snímky: Bontonfilm uvádí drama Roberta Sedláčka Rodina je základ státu a Artcam diváky láká na komedii Petra Marka Nic proti ničemu. V obou případech jde o „zlobivé“ tvůrce, kteří umějí vytvořit drzou, legitimní alternativu k morálně i formálně rozbředlému českému mainstreamu. Sedláček ani Marek nepatří mezi autory, jejichž díla by lámala kasovní rekordy, protože na diváky nepůsobí příliš uživatelsky přátelsky. To je obzvlášť výrazné právě u obou jejich nových filmů, které se prostřednictvím vztahových příběhů značně kriticky vyjadřují k současné české realitě. Možná není náhoda, že si oba autoři vybrali jako terč neblahou ochotu české společnosti vstřebávat nepřijatelné a neodpustitelné věci. Shodou okolností oba filmy (byť mají ironicky míněné názvy) mohou na diváky působit přece jen hladčeji a vstřícněji než předchozí, „nepřijatelně“ sršaté snímky obou autorů.

Rodina je základ státu

Iluzi dlouhodobější podobnosti totiž napomáhá i fakt, že osmatřicetiletý Sedláček a o rok mladší Marek coby Moraváci tíhnou k sebeironii, což se projevuje i v jejich zacházení s vypravěčskými prostředky. Oba tvůrci sázejí na iluzi autenticity budovanou s takovou nonšalancí, že to může u diváků budit až dojem diletantství.  Jejich díla jsou záměrně neučesaná, působí navenek chaoticky, pracují s náhodami, tápáním, trapností a přehmaty. A občas cítíte, že jejich oblíbení, neokoukaní herci si s gustem zaimprovizovali. 

MIDI LIDI

Jak Rodina je základ státu, tak Nic proti ničemu každopádně patří k tomu nejzajímavějšímu, co v českém filmu letos vzniklo. Zůstává však otázkou, jak se k nim postaví  filmoví odborníci při udělování výročních cen. Sedláčka si totiž v poslední době zvykli opomíjet coby pouhého komediografa. A Marka coby ceněného experimentátora působícího na amatérské filmařské scéně zatím prakticky nevzali na vědomí, byť do kinodistribuce pronikly už dva jeho projekty: poetická komedie Láska shora (2002) a „realistické mystérium“ Nebýt dnešní (2005). „Oficiální“ pozornost si nicméně  Marek už vydobyl, i když na jiném než na režisérském poli - jako frontman hudební formace MIDI LIDI, v jejímž rámci získal Českého lva za hudbu k filmu Protektor a Cenu české filmové kritiky za dokument Český mír. Letos v létě si ovšem organizátoři MFF Karlovy Vary vybrali Nic proti ničemu do soutěžní sekce Na východ od Západu. A ukázalo se, že ve festivalovém kontextu Marek se svou hravou estetikou sbližující prvky autenticity a amatérství přestává působit jako podivínský exot: tvůrců ubírajících se směrem navazujícím na dánský Manifest Dogma 95 se ve Varech sešlo víc. Navíc nezbývá než zase jednou souhlasit s Kamilem Filou, který upozorňuje na to, že časy se změnily a Markovy filmy jsou dnes pro diváky mnohem stravitelnější, protože hranice vnímání "diletanství" se posunuly díky internetu a televizním reality show. 

Nic proti ničemu: Klára 

Z podobných postulátů, jaké dnes spojujeme s dánským Manifestem, ovšem autor filmu Nic proti ničemu vycházel už od svých počátků. Je totiž vlastně filmařským veteránem, který od konce 80. realizoval asi třicet krátkometrážních a sedm celovečerních filmů. Těm se často dostalo ocenění na amatérských soutěžích a sám Marek důsledně  setrvává na pozici amatérského filmaře, který natáčí filmy s přáteli ve svém volném čase, za vlastní peníze a bez grantové podpory. Soběstačná, alternativní existence mimo oficiální struktury, ke které se autor filmu Nic proti ničemu přimyká rozvážně a s gustem, není v českém prostředí ojedinělá: připomíná noblesního, umanutého klasika české nové vlny Jana Němce (na jehož Nočních hovorech s matkou ostatně Marek spolupracoval jako druhý kameraman). Je ovšem zřejmé, že nejde o spásný recept na filmařskou existenci, kterého by se mohl chopit  dav nadšených následovníků: jde o existenci založenou na provokativní výlučnosti. 

Nic proti ničemu tak sice patří k Markovým nejdiváčtějších projektům, přesto však jistě zmate nepřipravené publikum, které nepatří k Markovu fanklubu. Záměrně totiž připomíná domácí video sestříhané s hurónským neumětelstvím: obraz je neostrý a zrní, kamera se vynalézavě klepe a vůbec se chová dost svévolně, přičemž záběry zůstávají (jak to má Marek rád) až sveřepě dlouhé. Film má přesto šanci vymknout se nálepce minoritní podivnůstky, která beze stopy prohučí českými kiny. Disponuje totiž chytlavým žánrem komedie, má jasnou zápletku a živé, sympatické charaktery. Navíc vypráví velmi zábavně o vážných věcech, které by myslící část české společnost mohly zaujmout.

Pravda a láska nemusí zvítězit vůbec nad ničím 

Manželský pár touží poznat
svět adoptovaných

Hlavní komediální zápletku Markova filmu má vyjádřit chytlavý distribuční slogan („Falešný pedofil v občanském sdružení“) – ve skutečnosti však jde o skupinku postav, které se dosud znaly jen pod přezdívkami z internetového chatu zasvěceného adopci a které se nyní scházejí na podzimní víkend do vylidněného kempu Jordán, aby na podporu adopce založili občanské sdružení. Jak se ovšem brzy ukáže, situace bude složitější. Pod přezdívkou Klára se skrývá tlustý a lehce agresivní chlapík, jeden z účastníků přizná, že vůbec adoptovaný není. O dalších dvou postavách zase divák ví, že jde o manžele, kteří se na sraz vetřeli, protože si chtějí osvojit potomka a zajímá je chování adoptovaných lidí. Nešťastný manžel si navíc omylem zvolí přezdívku, pod kterou na internetu vystupoval vulgární pedofil. Záměna osob jako z klasické frašky se způsobí i zmatek v partnerských vztazích. Zbývá jen čekat, komu nejdřív povolí nervy a provede nějakou pitomost, kterou mu už ostatní neodpustí... 

Johana (Johana Švarcová) musí
manželovi skrytě pomáhat 

Společenství totiž okázale proklamuje bezbřehou toleranci a pozitivitu, což ovšem přinásí jen další kompikace. Neustálé hlasování vede k chaosu, něčeho skutečně dosáhnout se dá zřejmě jen skrytou manipulací. Jako každé společenství, i tohle někoho přijímá a někoho jiného zase odvrhuje, přičemž zapomíná na svůj původní cíl. Zdá se, že demokracie je sice tím nejsprávnějším známým způsobem, jak společně dospět k cíli, zůstává však nedosažitelným ideálem. Slogan "Musíme si pomáhat" je tak ušlechtilý, ale nemůže fungovat donekonečna. A pravda a láska nemusí zvítězit nad lží a nenávistí, zvlášť když jsou ve hře nevědomost a sebeklam. Všechny postavy to myslí dobře, ale každá je nějak omezená a na něčem ztroskotá – na své minulosti, neschopnosti, falešných ambicích. Účastníci setkání si nejsou a nemohou být rovni. 

Radek (Radek Rubáš) se omylem
přihlásí k  chatové identitě pedofila

Motiv adopce Marek vnímá jako metaforu touhy někam patřit. V rámci hravých paradoxů a otevřených struktur jej odstředí do širších kontextů, ale vše nakonec ponechává záměrně nedotažené. Nic proti ničemu totiž nechce být politickou satirou: s infantilní důsledností hájí bašty vlastní ironie a ponechává svobodný prostor divákovým závěrům. Není ale snadné obvinit Marka z úniku do povýšeného individualismu a intelektuálství. Problematizuje sice sociální mechanismy a brání se jasným závěrům, ale na své naivní, trapné hrdiny se nedokáže dívat svrchu. Má je totiž všechny rád – i když možná především proto, že během kolektivních improvizací, ze kterých se rodil námět, do postav promítli sami sebe jeho přátelé z divadelní skupiny Láhor/Soundsystem. Harmonizující podzimní krajina a promyšleně „krásný“ soundtrack využívající klasické hudby se pak stávají dalšími garanty citové opravdovosti, která Nic proti ničemu povyšuje nad pouhou chválu chaosu ve stylu Larse von Triera. 

P.S. K dojmu autentičnosti projektu přispívají i stránky adoptovany.cz, další z Markových padělků reality, jemuž na kráse morálního kýče bohužel ubírá jen skutečnost, že není interaktivní :-). Nemůžete se tudíž obrátit na odborníky se svými dotazy ohledně adopce ani vstoupit do diskuze s pedofilem...A inzerovaný sraz v kempu Jordán už taky byl...

Nic proti ničemu
ČR 2011, 98 minut
Režie: Petr Marek
Scénář: Jiří Najvert, Petr Marek, LÁHOR/Soundsystem
Kamera: Filip Čeněk, Petr Marek
Hrají: Radek Rubáš, Johana Švarcová, Marian Moštík, Kamila Davidová, Marta Pilařová, Gerard Hudeček, Jiří Najvert, Petr Marek, Jiří Nezhyba, Prokop Holoubek
Premiéra 14. 10.

(Toto je výrazně delší verze textu, ke kterému jsem se - jako vždy přemrštěně - rozmáchla do Lidových novin. Tam také recenze vyšla. Za možnost uveřejnit text i zde na blogu redakci každopádně děkuju.)

Rodina je základ státu

Scény z manželského života

Robert Sedláček je v sedmatřiceti letech oblíbencem řady těch probudilejších českých filmových kritiků. Na letošní LFŠ to dotáhl dokonce na vlastní retrospektivu, většinové publikum však o jeho stylově neuspořádané, živelné filmy (prokluzující osobitě ironickým způsobem mezi náladami a žánry) příliš nejeví zájem: počtářsky vzato se žádný z jeho tří celovečerních hraných projektů (Pravidla lži / 2006, Muži v říji / 2009, Největší z Čechů / 2010) nepropracoval v ročních žebříčcích návštěvnosti do první padesátky. Pokud jde o odbornou reflexi, "vážně" domácí odborná veřejnost přijala jednohlasně vlastně jen Sedláčkův debut, modelové psychologické drama z terapeutické komunity Pravidla lži (které získalo Českého lva za nejlepší scénář). Další dva režisérovy filmy odmávli udíleči cen "jen" jako komedie (které se v Čechách bůhvíproč neodměňují) - přestože Muži v říji nabízejí originální, hořké a výmluvné podobenství o české realitě (a podle mého skromného názoru jsou myšlenkově i formálně tím nejvyváženějším, co Sedláček v rámci své hrané tvorby zatím natočil).

Ráno po opici: oblíbená situace
českého filmu

Protože Robert Sedláček chce točit "své" filmy, ale musí také něco jíst, a současně citlivě vnímá ohlasy na svou práci, stal se teď mužem upnutým na skřipec. Ve svém novém filmu nazvaném ironicky Rodina je základ státu tak znovu vsadil na žánr dramatu a přimkl se těsněji k realitě, kterou by s ním - konečně - mohl sdílet většinový divák. Neutěšená kondice české společnosti nacházející se uprostřed globální ekonomické krize - tak, jak ji zjednodušeně cítí "obyčejní lidé" čtoucí Blesk (amorální podnikatelé - tuneláři, morálně zkorumpované mocenské složky...) - se ovšem stala jen východiskem komorního psychologického příběhu, který má tuto "objektivní" krizi současně zrcadlit i lidsky komplikovat. Hlavní hrdina Libor je člověk, který byl kdysi "normální" (dokonce učil dějepis, což je obecně vnímáno jako jistá garance "správného" vnímání hodnot) - naučil se však díky lukrativní práci jednat a žít nemorálně a vytvářet si přitom sám pro sebe i pro své nejbližší okolí alibi. Jeho součástí bylo i tvrzení, že vlastně všechno dělá především pro svou rodinu. Zatímco manželka Iva a obě děti se z jeho pohledu dávno změnily ve vyprázdněný fetiš, zjišťuje nakonec Libor (v rámci předem odhadnutelné hodnotové konstrukce filmu), že rodina je vlastně tím jediným, co mu zbylo. Jenže jak v očích svých blízkých znovu získat ztracenou důvěru?

Návštěva u přátel aneb Intimní osvětlení 

Opět je tu tedy ošidné a křehké dělítko mezi přijatelným a nepřijatelným, mezi prostředky a cíli – a znovu se dotýkáme hranic a „pravidel“ lži, které jsou vždycky problematické ve chvíli, kdy se stýká soukromí se sociální sférou (rodinou či jakoukoli jinou komunitou). Sedláčkovi naštvaní, nespokojení hrdinové už dávno zapomněli věřit tomu druhému i sami sobě – a pokud si někdo spolu s režisérem s trpkým zadostiučiněním pomyslí, že jde o situaci příznačnou pro celou českou společnost, mohlo by to ve filmu fungovat. Jedna věc je ovšem něco pojmenovat a prohlásit, že to je nemravné, a že stejně nemravné je přijímat lež a podvod jako normální stav. A druhá věc je svůj morální konstrukt autenticky rozpohybovat v rámci filmového vyprávění. 

Legrační strážníci (Taclík a Budař)

Máme tu dva příběhy: ten první (onen velký a naštvaný o „těch zlých nahoře“) je hodně populistický. Ale ten druhý (onen malý, nenapadnutelný a smířlivý, o těch lidech "dole", kteří mohou být dobří a představují naději, pokud se ještě dovedou mít rádi a zůstanou loajální) by populistický být nemusel - a dokonce ani neměl. Přestože rozhodně nejde o populismus ve stylu Vejdělka či Poledňákové, možná je pro mne Sedláčkova Rodina obtížně přijatelná právě proto, že postrádám - jak známo - to správné sociální cítění, takže nedovedu jen tak z principu fandit "bezmocným obyčejným lidem" a naopak podezřívat všechny "ty nahoře", kteří mají v rukou moc: možná měly být postavy policejních vyšetřovatelů ve filmu nesympatické, ale mne vlastně zajímaly mnohem víc, než hlavní hrdinové ve svém planém eskapickém gestu. Individualistická, liberální koncepce Petra Marka v ironickém "filmu o touze po adopci" Nic proti ničemu (což je jiný český "jiný" film, který má premiéru 13. října) mi připadá pravdivější, láskyplnější, otevřenější -  a noblesnější.
 

Krajina občas hraje důležitou roli

Oba Sedláčkovy příběhy měl každopádně spojit subžánr road movie, jež je jednak výletem čtyřčlenné rodiny Pokorných po vlastech moravských a hledáním otřesené vnitřní rovnováhy, jednak útěkem hlavy rodiny před policejními vyšetřovateli, kteří se ji chystají zatknout za spoluúčast na tunelování banky. Protože Česká republika postrádá hranici s Mexikem, jež bývá tradičním útočištěm všech sympatických desperádů z amerických road movie, a není tedy kam utéct, je konec filmu celkem jasný. Co se však stane mezi okamžikem, kdy vyděšený muž na prahu středních let Libor (Igor Chmela) spěšně nacpe svou nicnechápající rodinu do auta a vyrazí s ní na výlet, který bude nejspíš nadlouho jeho posledním, a okamžikem, kdy uprchlíky dostihne zákon? 

Dvě rodiny - podobná východiska,
podobné konce? Nebo ne? 

Zaplnit prostor, vlastnoručně vykolíkovaný velmi různými žánrovými prvky, by představovalo ošidnou výzvu i pro mnohem lepšího scenáristu, než kterým je Sedláček - vyškolený dokumentarista s citem pro pestré a často provokativní valéry sociálních situací, spoléhající až dosud na "kolektivní" portréty. Těžiště Rodiny se ovšem asi nemělo nacházet ve společenské kritice, ale ve vztahové sféře – jenže právě  psychologické drama je oblastí vyžadující precizní, strategickou vypravěčskou hru. Ať jsou Igor Chmela a Eva Vrbková jakkoli neokoukanými a zajímavými herci, které Sedláček opakovaně vyhledává, právě tady mi vinou scenáristovou občas něco zaznělo prázdně, falešně nebo prostě banálně. (Možná je to běžná, z reality odpozorovaná praxe, ale nemohu jaksi uvěřit třeba tomu, že by inteligentní manželka mohla netušit, že její manžel je morální grázl, a vydat se s ním - i s dětmi - na podobný "výlet".)

V Sedláčkově Rodině se především neústrojně pere komorní drama o odcizeném manželském páru, road movie opřená o půvaby "spolupracující" krajiny a satira konfrontující městské hrdiny s nejrůznějšími prostředími a situacemi (nejlépe podle mne Sedláčkovi jde návštěva hrdinů u venkovských přátel ve stylu Intimního osvětlení, jejímž prostřednictvím nás obloukem vrací k Mužům v říji). Závěrečný velkorysý exkurs do žánru akčního thrilleru (byť pojatý tak trochu sedláčkovsky, tedy úmyslně poněkud trapně) je pak nešťastným nápadem, při kterém si přišel na své snad jen režisérův oblíbený kameraman Petr Koblovský.

Partneři "na cestě"

Střetává se tu tedy - víc než v režisérových předchozích filmech - "asociální" dravá chuť vyprávět jakýmkoli, byť neučesaným způsobem, s očekáváními, navozenými žánrově jednoznačnými situacemi. Je samozřejmě nesmysl chtít po Robertu Sedláčkovi, aby něco dělal jinak, než to dělá: od jen napůl záměrného chaosu, kterým byl jeho předchozí, velmi osobní projekt Největší z Čechů, se ovšem (jistě vědomě) posunul do žánrově artikulovanější sféry, kde platí jistá pravidla. A samozřejmě jsou to, byť v rovině filmového vyprávění, opět "pravidla lži". Porušovat je a posouvat, nerespektovat je, obviňovat je z banálnosti a podléhat vlastní nevyhnutelné banalitě tváří v tvář "vážnému" tématu - to jistě lze. Znamená to ovšem riskovat přízeň většinového diváka, o kterou "Sedláčkovi na skřipci" jeho neustálého, tvůrčího hledání jde i nejde. A současně riskovat i přízeň těch, kteří si od tohoto režiséra zvykli přijímat "jiné" filmy. Na Rodinu ovšem do kina určitě vyražte, protože vás donutí přemýšlet - i kdyby vás třebas jenom naštvala.  

Rodina je základ státu
ČR 2011, 106 minut
Scénář a režie: Robert Sedláček
Kamera: Petr Koblovský
Hudba: Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Michal Rataj
Hrají: Igor Chmela (Libor Pokorný), Eva Vrbková (Iva), Albert Mikšík (Lukáš), Kristýna Tomíčková (Týna), Martin Finger (vyšetřovatel), Monika Fingerová (vyšetřovatelka), Simona Babčáková (Lenka), Jiří Vyorálek (Jura), Jan Fišar (policista v civilu), Jan Budař, Marek Taclík (strážníci)
Premiéra: 13. 10. 2011

(Tento text jsem rozepsala na předchozí objednávku redakce Lidových novin, která mi ovšem dnes sdělila, že si recenzi obstará sama z vlastních řad. Protože je mi vždycky líto zbytečné práce, dopsala jsem recenzi pro čtenáře tohoto blogu.)

Saxána a čísla

Dívka na koštěti - pamatujete? 

Jednaosmdesátiletý Václav Vorlíček má na svém kontě desítky snímků, které patří v rámci domácí kinematografie k rodinnému stříbru. Během své padesátileté tvůrčí dráhy v kině i v televizi nejčastěji oslovoval děti, počínaje comicsovou parodií Kdo chce zabít Jessii? (1966) se ovšem víc než deset let věnoval fantaskním komediím, adresovaným spíš dospělému či rodinnému publiku. Filmy „Pane, vy jste vdova!“ (1970) nebo Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) patří k té nejpůvodnější zábavě, jež u nás během normalizace vznikla. Do tohoto období spadá i jeden z Vorlíčkových nejúspěšnějších snímků – Dívka na koštěti (1971), která do kin přilákala 2,1 milionu diváků. Na příběhu nešikovné mladé čarodějnice, která uteče před školním trestem do světa lidí, díky uvedení do domácího kina a pravidelnému reprízování v televizi vyrostly další dvě divácké generace. Není tedy divu, že když začal Vorlíček po roce 1989 zkoumat, jestli by nemohl natočit novou verzi některého ze svých hitů, ocitla se ve hře vedle Doktora Mráčka i nová verze tohoto kouzelnického příběhu.

Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko

Volba se zdála logická i proto, že divácká atraktivita Vorlíčkových prací se opírá o variace a recyklace v komerčně neurážlivém smyslu těchto slov. Svůj seriál Arabela (1979) tento tvůrce rozvinul do celovečerního filmu (Rumburak/1984) a seriálového pokračování (Arabela se vrací/1993), k jeho parodie se vázaly k předlohám a jeho pohádky se inspirovaly klasickými vzory. V uplynulém dvacetiletí, kdy české snímky začaly v kinech v plném rozsahu čelit nákladné a sofistikované hollywoodské konkurenci, však Vorlíčkovu práci provázela vzrůstající vypravěčská nejistota. Režisérovy filmy přestaly být úspěšné, o čemž svědčila i návštěvnost jeho předchozího snímku - Macha, Šebestové a kouzelného sluchátka (2001), jež recyklovala kreslený Večerníček Vorlíčkova dvorního scenáristy Miloše Macourka. Snímek, který měl premiéru na sklonku roku, vidělo v prosinci 2001 207,7 tisíc diváků, kteří do pokladen kin přinesli 11,2 milionu korun. V roce 2002 k nim přibylo už jen 65,3 tisíce diváků, kteří zisk navýšili o 5,1 milionu. .

Jak se krotí krokodýli

Volné pokračování Dívky na koštěti, nazvané Saxána a Lexikon kouzel, mělo Vorlíčkovým comebackem navzdory tomu, že se muselo obejít bez Macourka (který zemřel před devíti lety). Příběh měl oslovit jak pamětníky, tak současné děti, kterým vychází vstříc prostřednictvím malé hrdinky – dcerky původní hrdinky. Skutečnou hrdinkou je ovšem Saxánčina pletichářská, hamižná teta, což má být v podání Jiřiny Bohdalové nadčasově zábavná figura. České dětské a rodinné filmy však už dávno nepatří k žánrům, na které by se publikum hrnulo: poměřováno premiérovým víkendem, v historické první dvacítce kdyasi tak úspěšný žánr reprezentuje až na sedmnáctém místě komedie Jak se krotí krokodýli (2006) Marie Poledňákové. Tento typ podívané české diváky oslovuje, jen pokud je Made in Hollywood: v obdobném žebříčku zahrnujícím i zahraniční tvorbu se v první dvacítce umístilo šest filmů o Harrym Potterovi, třídílný Pán prstenů a animovaná zvířecí komedie Madagaskar 2…

Saxána - raději nevidět 

Saxánu a Lexikon kouzel, která měla v českých kinech premiéru 15. září, tak handicapuje i samotný její žánr. Když k tomu připočteme nepřehledný, nesmyslně komplikovaný děj, hloupé dialogy, vypravěčskou sterilitu a nepovedené digitální triky, ani se nevidíme, že nová Saxána neměla mnoho šancí zaujmout. Distributor se pokusil navýšit zisk předpremiérovým uváděním (což není neobvyklá ani špatná strategie), do multiplexů se však v neděli odpoledne přišlo na horlivě inzerovaný film podívat jen 2,7 tisíce diváků, kteří do pokladen přinesli 230 tisíc korun. Za první víkend pak na Saxánu vyrazilo 38,7 tisíc diváků, kteří jí umožnili vydělat 4,5 milionu korun. Po třech týdnech promítání má nový Vorlíčkův film na svém kontě v tržbách 9,8 milionu korun a 86, 3 tisíce diváků. S novopečeným českým rekordmanem - amorální hříčkou „pro dospělé“ Muži v naději, na niž za první týden i s předpremiérami vyrazilo 200 tisíc diváků a jež má po měsíci promítání na svém kontě půlmilionovou návštěvnost -, se chudák Saxánka nemůže vůbec srovnávat.


(Tento text - nyní lehce aktualizovaný - jsem napsala do týdeníku Euro, kde také 3. října vyšel. Za možnost publikovat jej s příslušným časovým odstupem i zde ba blogu redakci děkuju.)

Saunování s Akim Kaurismäkim

Markku Peltotla a Kati Outinenová
v Muži bez minulosti

Sezóna letních hollywoodských blockbusterů skončila a nastal čas přeladit se na zadumanou, lehce melancholickou podzimní notu. Stěží můžete najít lepšího průvodce, než jakým je finský scenárista a režisér Aki Kaurismäki. Kompletní přehlídka šestnácti celovečerních děl kultovního nezávislého filmaře probíhá pod názvem Muž, cigareta a toužebný pohled od 5. do 9. října v pražském kině Aero, Zajímavé akci, vybavené bohatým doprovdným programem včetně pravé finské sauny, předpřipravila půdu už návštěva čtyřiapadesátiletého tvůrce na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Tamní retrospektivu Kaurismäkiho filmů provázelo i vydání znamenitého monografického sborníku, který vyšel péčí pražského nakladatelství Casablanca. 

Světla v soumraku (Janne Hyytiainen
a Maria Heiskanenová)

Do českých kin navíc vstupují 6. října v obnovené premiéře hned tři Kaurismäkiho starší snímky – Juha (1999), Muž bez minulosti (2002) a Světla v soumraku (2006). Autor, který ve svých filmech s úsporným sarkasmem vyměnil turistické atributy rodného Finska (vodka- sobi- fjordy) za krásu městské všednosti, se však českým divákům představuje i svým nejnovějším dílem. Už od 5. října je v našich kinech k vidění minimalistická sociální pohádka Le Havre. V době, kdy se do centra zájmu uměnímilovné veřejnosti začala v souvislosti s ekonomickou krizí posouvat sociální témata, představují snímky rodáka z finské Orimattily jistotu nezávislou na intelektuálských módách i proměnách artové estetiky. Stálice evropského filmu už téměř třicet let tvrdohlavě ignoruje „uměleckou“ sféru s jejími nevšedními hrdiny a zapeklitými vypravěčskými figurami. Své příběhy podřizuje elegantní jednoduchosti, ale jejich stylizace je unikátní: vznášející se ve vlastním časoprostoru, upoutané do elegantní, ale bytelné sítě utkané z poezie, klasického melodramatu, absurdní grotesky a starosvětského sociálního idealismu. 

Monogamní existence 

Juha: triumf herecké akce

Na straně obyčejnosti stál absolvent mediálních studií na univerzitě v Tampere už od svého debutu Zločin a trest (1983). Tvůrce, který se filmu začal věnovat spolu se starším bratrem Mikou, si už tehdy jako svého hrdinu vybral osamělého, nevzhledného, mlčenlivého chlapíka, kteří neusilují o nic většího (ani menšího) než o klidný, stereotypní život naplněný láskou k jedné žene a každodenní dřinou ve stálém zaměstnání. Takovým „monogamistou“ by si přál být i nešťastný hrdina černobílého němého melodramatu Juha, prostoduchý vesničan, jehož manželka se spustí s prohnaným světákem z města. Pojetím klasického milostného trojúhelníku, který tirády vyměnil na, čisté strohé mezititulky, Kaurismäki protestuje proti těm současným filmovým postavám, jež svou nevinnost dávno utopily v nekonečných, zbytečných dialozích. 

Muž bez minulosti 

Nevinnost jako obnovitelný zdroj lidského bytí se stala tématem i dalšího Kaurismäkiho ceněného snímku, který vstupuje do českých kin. Muž bez minulosti je příběhem postaršího chlapíka, který ztratil paměť a začíná bez jakýchkoli vodítek nový život, vytvářeje v komunitě bezdomovců modelovou kaurismäkiovskou existenci založenou na nápadité činorodosti. Hrdý vzdor a tvrdohlavý optimismus takového hrdiny se nemohou rodit v „normální“ societě. Vznikají pod tlakem bolestivé, mrzuté a ponižující existence na okraji společnosti, která jakoby vše prosté a dobré automaticky odhrnovala za horizont svého zájmu. 

Le Havre (Pierre Étaix a Kati Outinenová)

Komunita outsiderů je prostředím, ve kterém Kaurismäkiho hrdinové často nacházejí oporu, ať už jde o drama o nezaměstnanosti Mraky odtáhly (1996) nebo o režisérův nejnovější snímek Le Havre, aplikujícím „finský“ vypravěčský temperament na francouzské prostředí a využívajícím aktuální motiv ilegálního přistěhovalectví. Ani zde však vnitřní rovnováhy v malé komunitě, která je obrazem ideálního sociálního světa, nemůže být docíleno bez toho, aby hrdina nalezl jedinou a pravou lásku. Protivenství, která ho na jeho cestě čekají, bývají v Kaurismäkiho filmech pojata jako zádrhele z žánrových filmů. Zatímco protagonista Světel v soumraku se omylem slepě zahledí do vypočítavé krasavice, hrdinovi filmu Le Havre hrozí, že mu jeho ženu vyrve smrtelná choroba. Podobně tomu bylo už v jiném režisérově „francouzském“ díle, Bohémském životě (1992). 

Aki Kaurismäki

Aki Kaurismäki ovšem není tvůrcem, který by se nečinně povaloval na dobytých pozicích. Spolu s tím, jak nechává stárnout své oblíbené herce, vedené k působivému a efektivnímu „nezúčastněnému“ projevu, opouští i vlastní bytostný pesimismus. Jeho svět stále zřetelněji infikuje starosvětská láskou a úcta k lidskosti. Zatímco dřív byl Kaurismäki schopný své hrdiny opouštět uprostřed cesty, nyní je poklidně dovede třeba až k dokonalému k happy endu. Skrz své lakonické bajky ovšem tento zamlklý vypravěč nezačíná koketovat s kýčem, ale paradoxně nahlíží do samotného srdce reality.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde - jak předpokládám z daleké Kréty - ve čtvrtek také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci každopádně děkuji.)