HBO: Terapie televizního diváka

Česká HBO rozjela nový seriál Terapie 

V reklamních sloganech společnost HBO zvýrazňuje svou odlišnost od ostatních komerčních televizí - a nejde o barnumskou sebechválu: v zemi svého vzniku, USA, oslovuje diváky už devětatřicet let. S 28,2 miliony předplatitelů je druhým největším americkým neterestrickým kanálem. Divákům v dalších sto padesáti jedna zemích světa (včetně Česka) dnes HBO nabízí přes různé placené kabelové a satelitní služby bohatý program, Společnost kontrolovaná mediálním kolosem Time Warner se soustřeďuje hlavně na nové filmy, věnuje se však i vlastní tvorbě: vedle dokumentů, magazínů či přenosů nejrůznějších akcí vysílá i své původní filmy, minisérie nebo seriály. Právě kvalitou vlastní produkce se HBO nejvýrazněji liší od konkurence: její programy pravidelně bodují při udílení nejprestižnějších mezinárodních ocenění. Výjimkou nebylo ani letošní udílení televizních cen Emmy.

V záři úspěchu 

Mildred Pierceová

Pětidílná minisérie Mildred Pieceová, s níž se od začátku září mohou setkávat i čeští diváci, vynesla cenu Emmy hlavním představitelům Guyi Pearceovi a Kate Winsletové. Držitelka Oscara za drama Předčítač (2008) v přepisu románu Jamese M. Cainea ztělesnila ženu, která se v éře hospodářské krize 30. let musí obejít bez manžela. Dramatický příběh energické a umanuté Mildred, jež se sice dovede prosadit jako podnikatelka, ale neumí si uspořádat vlastní bouřlivé soukromí, nabízí volnou paralelu k současné ekonomické krizi. Stejně poutavě jako hrdinčino melodaramtické citové tápání je totiž v minisérii vylíčena situace dobře situované rodiny, pro kterou je stejně důležité jako výdělek udržení morálního standardu.Cenu Emmy získala minisérie Mildred Pierceová i za výpravu, výběr hereckého obsazení a hudbu. Stylové vyprávění režíroval zkušený Todd Haynes, nominovaný před devítili lety na Oscara za drama Daleko do nebe. 

Bratrstvo neohrožených: ve stopách
Zachraňte vojína Ryana 

Angažování špičkových filmových herců a tvůrců je součástí filozofie, která se HBO dlouhodobě vyplácí. Válečný seriál Bratrstvo neohrožených (který v roce 2001 získal Zlatý glóbus) zaštítili jako výkonní producenti režisér Steven Spielberg a herec Tom Hanks. V roce 2003 získala jedenáct cen Emmy a pět Zlatých glóbů šestidílná minisérie Andělé v Americe, v níž slavný Mike Nichols režíroval Ala Pacino a Meryl Streepovou. Televizní drama z produkce HBO Warm Springs (2005) s ceněným Kennethem Branaghem v roli prezidenta Roosevelta získalo pět cen Emmy. Na devítidílném historickém seriálu Borgiové, jejž mohli čeští předplatitelé HBO sledovat od června, se zase podíleli ceněný britský režisér Neil Jordan a fenomenální heerc Jeremy Irons. Jedním z projektů, kterými se HBO v nedávné době mohla pyšlit, je televizní film Too Big to Fail, které režíroval oscarový Curtis Hanson. Politické dokudrama inspirované knihou Adama Rosse Sorkina se zabývá příčinami vzniku ekonomické krize a vztahy Washingtonu a Wall Street. K českým divákům se televizní film, nominovaný na jedenáct cen Emmy, dostane příští rok. 

Impérium - Mafie v Atlantic City

Zatím posledním významným filmařem, kterému spolupráce s HBO přinesla ocenění, je Martin Scorsese. Devětašedesátiletý držitel Oscara za krimi Skrytá identita (2006) získal letos cenu Emmy za režii pilotního dílu krimiseriálu Impérium – Mafie v Atlantic City, na němž se podílel také jako výkonný producent. Úvodní část seriálu se stala nejnákladnějším pilotem v televizní historii: HBO do ní investovala 18 milionů dolarů. Pořad už získal Zlatý glóbus jako nejlepší dramatický seriál a stejnou cenu vynesl i představiteli hlavní role, Stevu Buscemimu. První, dvanáctidílnou řadu podmanivého retro dramatu odehrávajícího se v americkém podsvětí v éře prohibice vysílala americká HBO od loňského září a do Čech se dostala s čtyřměsíčním zpožděním. Na druhou řadu se čeští diváci mohli vrhnout už od října. 

HBO tak s vynikajícími výsledky sází na nákladné projekty v historických kulisách - takové, jakými byl před čtyřmi lety seriál Řím, který získal celkem sedm cen Emmy, nebo jakým je nyní fantasy seriál Hra o trůny (jenž vynesl Peteru Dinklageovi cenu Emmy za herecký výkon ve vedlejší roli). Úspěch má však společnost i na poli komediální zábavy. Dosvědčuje to i cena Emmy v kategorii nejlepší komediální seriál pro Takovou normální rodinku nebo stejné ocenění, které v kategorii nejlepšího dětského programu připadl pořadu A Child's Garden of Poetry.

Původní tvorba české HBO 

Čállkovo Nebe, peklo

Česká pobočka HBO, která je součástí středoevropské sekce společnosti (HBO Central Europe), působí na našem území od listopadu 1994. Původní tvorbě se začala věnovat v roce 2004 prostřednictvím bavičské show Na stojáka. Situaci jí ulehčuje dobrá ekonomická kondice: v roce 2009 dosáhla zisku 199 milionů korun (meziroční nárůst o 14 milionů) a tržeb 1,623 miliardy (což je nárůst o téměř 37 procent). Loni společnost skončila hospodaření se ziskem 132 milionů korun a téměř dvoumiliardovými tržbami. V rámci cyklu Bez cenzury, inspirovaného úspěšným americkým cyklem Undercover, tak začala pod křídly české HBO vznikat série celovečerních dokumentů zpracovávajících silné, aktuální lidské příběhy z domácího prostředí. Patří mezi ně snímek Davida Čálka Nebe, peklo (2009) představující čtveřici lidí, kteří se otevřeně přiznávají ke svým masochistickým praktikám, či dokument Petera Bergányiho Erotic Nation (2009) vyprávějííc o rodině, která po roce 1989 založila na Slovensku první sex-shop. Chrámy těla režiséra Ivana Pokorného loni poskytly zajímavý pohled do zákulisí české kulturistiky a Tantra (2010) se věnovala frekventantům seminářů o sexu a erotice. 

For Semafor: MIDI LIDI

Dokumenty HBO se ovšem nepokoušejí jen o seriózní pohled na kontroverzní atrakce (což je přístup, který se nemůže nevyplatit, ale zůstává poněkud sporný). Sází i na tematicky neefektní dokumentaristiku: Jana Počtová tak v Generaci singles (2011) zkoumala stále početnější skupinu Čechů, kteří místo partnerského života volí samotu. Dagmar Smržová v dokumentu Zachraňte Edwardse (2010) přibližovala příběh rodiny vychovávající postižené dítě a Jan Gogola v Rocku života (2011) nabídl portrét šéfa rockové formace Katapult Oldy Říhy. Velmi příjemně z dosavadní linie vybočil režisér Miroslav Janek, když v dokumentu For Semafor (2010) představil třiadvacet muzikantů a kapel, které se pro připravované CD rozhodly aktualizovat písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. 

Karel Roden v Terapii

Nedávno vstoupila HBO Česká republika i do oblasti původní seriálové tvorby. První z pětatčtyřiceti dílů nového seriálu Terapie odvysílala symbolicky 9. října, v předvečer Světového dne duševního zdraví. Seriál, který bude vysílán po devět týdnů každý všední den po osmé, je totiž svého druhu terapeutickým projektem určeným všem divákům, kteří mají rádi nezvyklou, komorní podívanou s prvky autenticity. 

Sandra (Tatiana Pauhofová) dá
svému terapeutovi pořádně zabrat

Každý ze zhruba půlhodinových dílů mapuje jedno terapeutické sezení v pracovně psychoterapeuta Marka Pošty (kterého fascinujícím, lakonickým způsobem ztělesnil Karel Roden). V pondělí na jeho pohovku pravidelně přichází svůdná Sandra (Tatiana Pauhofová), v úterý mladý voják Igor (Lukáš Hejlík), který prošel Afghánistánem. Ve středu se u Marka uvelebí mladičká gymnastka se sebevražednými sklony Linda (Michaela Doubravová) a čtvrtek kolem páté patří rozhádanému manželskému páru – Janě a Michalovi (Aňa Geislerová a Martin Hofmann). V pátek se do role pacienta přesouvá sám terapeut, který před zkušenou kolegyní ventiluje vlastní rodinnou krizi i vztahy s pacienty. Jako vyznavače empatické léčebné metody amerického psychologa Carla Rogerse totiž Marka problémy jeho klientů nemohou nepoznamenat. Seriál Terapie nezdobí jen jména hereckých osobností a zajímavých mladých talentů (třeba Bereniky Kohoutové v roli hrdinovy vzpurné dcery). Supervize nad seriálem a dramaturgie se ujal ceněný filmař Petr Zelenka, který se o režii podělil s Jaroslavem Fuitem a Markem Najbrtem. 

BeTipul: Assi Dayan

Navzdory svým kvalitám i nepřehlédnutelnému přínosu domácích tvůrců je ovšem Terapie „jen“ českou verzí původního izraelského seriálu BeTipul, který v roce 2005 vymyslel Hagai Levi. Minipříběhy terapeuta Reuvena Dagana v podání Assiho Dayana už získaly i srbskou (2009) a nizozemskou (2010) verzi. Ta česká je součástí projektu středoevropské divize HBO, která plánuje i další regionální mutace seriálu. Největší popularitu si ovšem získala americká podoba BeTipul, kterou znají i čeští diváci pod názvem V odborné péči. V zemi, pro kterou je (na rozdíl od Čech) psychoterapie normální součástí života, sytila předplatitele americké HBO od ledna 2008 a dnes má víc než sto dvacet dílů. Získala už dvě cemny Emmy a vynesla Zlatý glóbus Gabrielu Byrneovi, který v seriálu ztvárnil terapeuta. Americká verze se může pyšnit i dalšími výjimečnými výkony: coby hrdinova terapeutka v ní exceluje Dianne Wiestová a v roli mladičké atletky poprvé zazářila stále zajímavější Mia Wasikowská. Nad seriálem bděl syn světoznámého kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, Rodrigo Garcia. 

Malé filmy velké televize 

Fuitova Dvojka 

Nejsvobodněji česká HBO může uplatňovat své představy na poli filmové tvorby. První zajímavou vlaštovku představoval v roce 2009 debut režiséra Jaroslava Fuita Dvojka. Civilní road movie o dvojici, která se po pětiletém soužití ocitne na rozcestí a pokouší se vyjasnit si své preference během „tajemné“ skandinávské dovolené, zaujala přirozeností zpracování a autenticitou výpovědi. Naznačila také, že česká HBO bude zatím sázet spíš na menší projekty, dobře připravení po scenáristické stránce a vyhýbající se stereotypům českého filmového rybníčku. 

DonT Stop: žádný Občanský průkaz 2

I v případě komedie Signál, která má přijít do kin počátkem příštího roku, vsadila na neortodoxní talent: čtyřiadvacetiletý Tomáš Řehořek má na svém kontě už tři celovečerní projekty včetně energického dramatu Czech Made Man. Hrdiny snímku, který má aspirace přiblížit se české veseloherní klasice Vesničko má středisková, jsou dva technici (Vojta Dyk a Kryštof Hádek), kteří přijedou do zapadlé vesničky instalovali stožár pro příjem mobilního signálu. Protože za projektem stojí Tomáš Hoffman, který se úspěšně etabloval jako producent filmů Jiřího Vejdělka, půjde patrně v rámci vlastní hrané tvorby o první skutečně divácky populistické gesto České HBO. Dalším připravovaným projektem HBO Česká republika je režijní a scenáristická prvotina Richarda Řeřichy, který se etabloval jako úspěšný kameraman (mj. na filmech Davida Ondříčka). DonT Stop je už ovšem realizačně poměrně náročnou „dobovkou“, odehrávající se na začátku 80. let v normalizační Praze. Protagonisty autobiograficky laděného příběhu, který se do kin chystá v polovině příštího roku, je pětice sedmnáctiletých mladíků, která svou nespokojenost se světem dospělých proklamuje založením punkové kapely. Vyprávění, jež těží ze specifických rysů české punkové subkultury, připomíná nedávno uvedenou tragikomedii Občanský průkaz jen tématem dospívání v normalizační éře. Řeřichův pohled bude zjevně syrovější a žánrové zacílení dramatičtější než líbivá, pestrobarevná pohlednice režiséra Ondřeje Trojana. 

(Tenhle text jsem si vymyslela pro týdeník Euro, kde také v kratší verzi vyšel. Redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde, na blogu.)

Nic proti ničemu

Účastníci srazu (postava, kterou hraje Petr Marek,
není moc vidět) 

Do českých kin vstupují současně hned dva vnitřně „podobné“ české snímky: Bontonfilm uvádí drama Roberta Sedláčka Rodina je základ státu a Artcam diváky láká na komedii Petra Marka Nic proti ničemu. V obou případech jde o „zlobivé“ tvůrce, kteří umějí vytvořit drzou, legitimní alternativu k morálně i formálně rozbředlému českému mainstreamu. Sedláček ani Marek nepatří mezi autory, jejichž díla by lámala kasovní rekordy, protože na diváky nepůsobí příliš uživatelsky přátelsky. To je obzvlášť výrazné právě u obou jejich nových filmů, které se prostřednictvím vztahových příběhů značně kriticky vyjadřují k současné české realitě. Možná není náhoda, že si oba autoři vybrali jako terč neblahou ochotu české společnosti vstřebávat nepřijatelné a neodpustitelné věci. Shodou okolností oba filmy (byť mají ironicky míněné názvy) mohou na diváky působit přece jen hladčeji a vstřícněji než předchozí, „nepřijatelně“ sršaté snímky obou autorů.

Rodina je základ státu

Iluzi dlouhodobější podobnosti totiž napomáhá i fakt, že osmatřicetiletý Sedláček a o rok mladší Marek coby Moraváci tíhnou k sebeironii, což se projevuje i v jejich zacházení s vypravěčskými prostředky. Oba tvůrci sázejí na iluzi autenticity budovanou s takovou nonšalancí, že to může u diváků budit až dojem diletantství.  Jejich díla jsou záměrně neučesaná, působí navenek chaoticky, pracují s náhodami, tápáním, trapností a přehmaty. A občas cítíte, že jejich oblíbení, neokoukaní herci si s gustem zaimprovizovali. 

MIDI LIDI

Jak Rodina je základ státu, tak Nic proti ničemu každopádně patří k tomu nejzajímavějšímu, co v českém filmu letos vzniklo. Zůstává však otázkou, jak se k nim postaví  filmoví odborníci při udělování výročních cen. Sedláčka si totiž v poslední době zvykli opomíjet coby pouhého komediografa. A Marka coby ceněného experimentátora působícího na amatérské filmařské scéně zatím prakticky nevzali na vědomí, byť do kinodistribuce pronikly už dva jeho projekty: poetická komedie Láska shora (2002) a „realistické mystérium“ Nebýt dnešní (2005). „Oficiální“ pozornost si nicméně  Marek už vydobyl, i když na jiném než na režisérském poli - jako frontman hudební formace MIDI LIDI, v jejímž rámci získal Českého lva za hudbu k filmu Protektor a Cenu české filmové kritiky za dokument Český mír. Letos v létě si ovšem organizátoři MFF Karlovy Vary vybrali Nic proti ničemu do soutěžní sekce Na východ od Západu. A ukázalo se, že ve festivalovém kontextu Marek se svou hravou estetikou sbližující prvky autenticity a amatérství přestává působit jako podivínský exot: tvůrců ubírajících se směrem navazujícím na dánský Manifest Dogma 95 se ve Varech sešlo víc. Navíc nezbývá než zase jednou souhlasit s Kamilem Filou, který upozorňuje na to, že časy se změnily a Markovy filmy jsou dnes pro diváky mnohem stravitelnější, protože hranice vnímání "diletanství" se posunuly díky internetu a televizním reality show. 

Nic proti ničemu: Klára 

Z podobných postulátů, jaké dnes spojujeme s dánským Manifestem, ovšem autor filmu Nic proti ničemu vycházel už od svých počátků. Je totiž vlastně filmařským veteránem, který od konce 80. realizoval asi třicet krátkometrážních a sedm celovečerních filmů. Těm se často dostalo ocenění na amatérských soutěžích a sám Marek důsledně  setrvává na pozici amatérského filmaře, který natáčí filmy s přáteli ve svém volném čase, za vlastní peníze a bez grantové podpory. Soběstačná, alternativní existence mimo oficiální struktury, ke které se autor filmu Nic proti ničemu přimyká rozvážně a s gustem, není v českém prostředí ojedinělá: připomíná noblesního, umanutého klasika české nové vlny Jana Němce (na jehož Nočních hovorech s matkou ostatně Marek spolupracoval jako druhý kameraman). Je ovšem zřejmé, že nejde o spásný recept na filmařskou existenci, kterého by se mohl chopit  dav nadšených následovníků: jde o existenci založenou na provokativní výlučnosti. 

Nic proti ničemu tak sice patří k Markovým nejdiváčtějších projektům, přesto však jistě zmate nepřipravené publikum, které nepatří k Markovu fanklubu. Záměrně totiž připomíná domácí video sestříhané s hurónským neumětelstvím: obraz je neostrý a zrní, kamera se vynalézavě klepe a vůbec se chová dost svévolně, přičemž záběry zůstávají (jak to má Marek rád) až sveřepě dlouhé. Film má přesto šanci vymknout se nálepce minoritní podivnůstky, která beze stopy prohučí českými kiny. Disponuje totiž chytlavým žánrem komedie, má jasnou zápletku a živé, sympatické charaktery. Navíc vypráví velmi zábavně o vážných věcech, které by myslící část české společnost mohly zaujmout.

Pravda a láska nemusí zvítězit vůbec nad ničím 

Manželský pár touží poznat
svět adoptovaných

Hlavní komediální zápletku Markova filmu má vyjádřit chytlavý distribuční slogan („Falešný pedofil v občanském sdružení“) – ve skutečnosti však jde o skupinku postav, které se dosud znaly jen pod přezdívkami z internetového chatu zasvěceného adopci a které se nyní scházejí na podzimní víkend do vylidněného kempu Jordán, aby na podporu adopce založili občanské sdružení. Jak se ovšem brzy ukáže, situace bude složitější. Pod přezdívkou Klára se skrývá tlustý a lehce agresivní chlapík, jeden z účastníků přizná, že vůbec adoptovaný není. O dalších dvou postavách zase divák ví, že jde o manžele, kteří se na sraz vetřeli, protože si chtějí osvojit potomka a zajímá je chování adoptovaných lidí. Nešťastný manžel si navíc omylem zvolí přezdívku, pod kterou na internetu vystupoval vulgární pedofil. Záměna osob jako z klasické frašky se způsobí i zmatek v partnerských vztazích. Zbývá jen čekat, komu nejdřív povolí nervy a provede nějakou pitomost, kterou mu už ostatní neodpustí... 

Johana (Johana Švarcová) musí
manželovi skrytě pomáhat 

Společenství totiž okázale proklamuje bezbřehou toleranci a pozitivitu, což ovšem přinásí jen další kompikace. Neustálé hlasování vede k chaosu, něčeho skutečně dosáhnout se dá zřejmě jen skrytou manipulací. Jako každé společenství, i tohle někoho přijímá a někoho jiného zase odvrhuje, přičemž zapomíná na svůj původní cíl. Zdá se, že demokracie je sice tím nejsprávnějším známým způsobem, jak společně dospět k cíli, zůstává však nedosažitelným ideálem. Slogan "Musíme si pomáhat" je tak ušlechtilý, ale nemůže fungovat donekonečna. A pravda a láska nemusí zvítězit nad lží a nenávistí, zvlášť když jsou ve hře nevědomost a sebeklam. Všechny postavy to myslí dobře, ale každá je nějak omezená a na něčem ztroskotá – na své minulosti, neschopnosti, falešných ambicích. Účastníci setkání si nejsou a nemohou být rovni. 

Radek (Radek Rubáš) se omylem
přihlásí k  chatové identitě pedofila

Motiv adopce Marek vnímá jako metaforu touhy někam patřit. V rámci hravých paradoxů a otevřených struktur jej odstředí do širších kontextů, ale vše nakonec ponechává záměrně nedotažené. Nic proti ničemu totiž nechce být politickou satirou: s infantilní důsledností hájí bašty vlastní ironie a ponechává svobodný prostor divákovým závěrům. Není ale snadné obvinit Marka z úniku do povýšeného individualismu a intelektuálství. Problematizuje sice sociální mechanismy a brání se jasným závěrům, ale na své naivní, trapné hrdiny se nedokáže dívat svrchu. Má je totiž všechny rád – i když možná především proto, že během kolektivních improvizací, ze kterých se rodil námět, do postav promítli sami sebe jeho přátelé z divadelní skupiny Láhor/Soundsystem. Harmonizující podzimní krajina a promyšleně „krásný“ soundtrack využívající klasické hudby se pak stávají dalšími garanty citové opravdovosti, která Nic proti ničemu povyšuje nad pouhou chválu chaosu ve stylu Larse von Triera. 

P.S. K dojmu autentičnosti projektu přispívají i stránky adoptovany.cz, další z Markových padělků reality, jemuž na kráse morálního kýče bohužel ubírá jen skutečnost, že není interaktivní :-). Nemůžete se tudíž obrátit na odborníky se svými dotazy ohledně adopce ani vstoupit do diskuze s pedofilem...A inzerovaný sraz v kempu Jordán už taky byl...

Nic proti ničemu
ČR 2011, 98 minut
Režie: Petr Marek
Scénář: Jiří Najvert, Petr Marek, LÁHOR/Soundsystem
Kamera: Filip Čeněk, Petr Marek
Hrají: Radek Rubáš, Johana Švarcová, Marian Moštík, Kamila Davidová, Marta Pilařová, Gerard Hudeček, Jiří Najvert, Petr Marek, Jiří Nezhyba, Prokop Holoubek
Premiéra 14. 10.

(Toto je výrazně delší verze textu, ke kterému jsem se - jako vždy přemrštěně - rozmáchla do Lidových novin. Tam také recenze vyšla. Za možnost uveřejnit text i zde na blogu redakci každopádně děkuju.)

Rodina je základ státu

Scény z manželského života

Robert Sedláček je v sedmatřiceti letech oblíbencem řady těch probudilejších českých filmových kritiků. Na letošní LFŠ to dotáhl dokonce na vlastní retrospektivu, většinové publikum však o jeho stylově neuspořádané, živelné filmy (prokluzující osobitě ironickým způsobem mezi náladami a žánry) příliš nejeví zájem: počtářsky vzato se žádný z jeho tří celovečerních hraných projektů (Pravidla lži / 2006, Muži v říji / 2009, Největší z Čechů / 2010) nepropracoval v ročních žebříčcích návštěvnosti do první padesátky. Pokud jde o odbornou reflexi, "vážně" domácí odborná veřejnost přijala jednohlasně vlastně jen Sedláčkův debut, modelové psychologické drama z terapeutické komunity Pravidla lži (které získalo Českého lva za nejlepší scénář). Další dva režisérovy filmy odmávli udíleči cen "jen" jako komedie (které se v Čechách bůhvíproč neodměňují) - přestože Muži v říji nabízejí originální, hořké a výmluvné podobenství o české realitě (a podle mého skromného názoru jsou myšlenkově i formálně tím nejvyváženějším, co Sedláček v rámci své hrané tvorby zatím natočil).

Ráno po opici: oblíbená situace
českého filmu

Protože Robert Sedláček chce točit "své" filmy, ale musí také něco jíst, a současně citlivě vnímá ohlasy na svou práci, stal se teď mužem upnutým na skřipec. Ve svém novém filmu nazvaném ironicky Rodina je základ státu tak znovu vsadil na žánr dramatu a přimkl se těsněji k realitě, kterou by s ním - konečně - mohl sdílet většinový divák. Neutěšená kondice české společnosti nacházející se uprostřed globální ekonomické krize - tak, jak ji zjednodušeně cítí "obyčejní lidé" čtoucí Blesk (amorální podnikatelé - tuneláři, morálně zkorumpované mocenské složky...) - se ovšem stala jen východiskem komorního psychologického příběhu, který má tuto "objektivní" krizi současně zrcadlit i lidsky komplikovat. Hlavní hrdina Libor je člověk, který byl kdysi "normální" (dokonce učil dějepis, což je obecně vnímáno jako jistá garance "správného" vnímání hodnot) - naučil se však díky lukrativní práci jednat a žít nemorálně a vytvářet si přitom sám pro sebe i pro své nejbližší okolí alibi. Jeho součástí bylo i tvrzení, že vlastně všechno dělá především pro svou rodinu. Zatímco manželka Iva a obě děti se z jeho pohledu dávno změnily ve vyprázdněný fetiš, zjišťuje nakonec Libor (v rámci předem odhadnutelné hodnotové konstrukce filmu), že rodina je vlastně tím jediným, co mu zbylo. Jenže jak v očích svých blízkých znovu získat ztracenou důvěru?

Návštěva u přátel aneb Intimní osvětlení 

Opět je tu tedy ošidné a křehké dělítko mezi přijatelným a nepřijatelným, mezi prostředky a cíli – a znovu se dotýkáme hranic a „pravidel“ lži, které jsou vždycky problematické ve chvíli, kdy se stýká soukromí se sociální sférou (rodinou či jakoukoli jinou komunitou). Sedláčkovi naštvaní, nespokojení hrdinové už dávno zapomněli věřit tomu druhému i sami sobě – a pokud si někdo spolu s režisérem s trpkým zadostiučiněním pomyslí, že jde o situaci příznačnou pro celou českou společnost, mohlo by to ve filmu fungovat. Jedna věc je ovšem něco pojmenovat a prohlásit, že to je nemravné, a že stejně nemravné je přijímat lež a podvod jako normální stav. A druhá věc je svůj morální konstrukt autenticky rozpohybovat v rámci filmového vyprávění. 

Legrační strážníci (Taclík a Budař)

Máme tu dva příběhy: ten první (onen velký a naštvaný o „těch zlých nahoře“) je hodně populistický. Ale ten druhý (onen malý, nenapadnutelný a smířlivý, o těch lidech "dole", kteří mohou být dobří a představují naději, pokud se ještě dovedou mít rádi a zůstanou loajální) by populistický být nemusel - a dokonce ani neměl. Přestože rozhodně nejde o populismus ve stylu Vejdělka či Poledňákové, možná je pro mne Sedláčkova Rodina obtížně přijatelná právě proto, že postrádám - jak známo - to správné sociální cítění, takže nedovedu jen tak z principu fandit "bezmocným obyčejným lidem" a naopak podezřívat všechny "ty nahoře", kteří mají v rukou moc: možná měly být postavy policejních vyšetřovatelů ve filmu nesympatické, ale mne vlastně zajímaly mnohem víc, než hlavní hrdinové ve svém planém eskapickém gestu. Individualistická, liberální koncepce Petra Marka v ironickém "filmu o touze po adopci" Nic proti ničemu (což je jiný český "jiný" film, který má premiéru 13. října) mi připadá pravdivější, láskyplnější, otevřenější -  a noblesnější.
 

Krajina občas hraje důležitou roli

Oba Sedláčkovy příběhy měl každopádně spojit subžánr road movie, jež je jednak výletem čtyřčlenné rodiny Pokorných po vlastech moravských a hledáním otřesené vnitřní rovnováhy, jednak útěkem hlavy rodiny před policejními vyšetřovateli, kteří se ji chystají zatknout za spoluúčast na tunelování banky. Protože Česká republika postrádá hranici s Mexikem, jež bývá tradičním útočištěm všech sympatických desperádů z amerických road movie, a není tedy kam utéct, je konec filmu celkem jasný. Co se však stane mezi okamžikem, kdy vyděšený muž na prahu středních let Libor (Igor Chmela) spěšně nacpe svou nicnechápající rodinu do auta a vyrazí s ní na výlet, který bude nejspíš nadlouho jeho posledním, a okamžikem, kdy uprchlíky dostihne zákon? 

Dvě rodiny - podobná východiska,
podobné konce? Nebo ne? 

Zaplnit prostor, vlastnoručně vykolíkovaný velmi různými žánrovými prvky, by představovalo ošidnou výzvu i pro mnohem lepšího scenáristu, než kterým je Sedláček - vyškolený dokumentarista s citem pro pestré a často provokativní valéry sociálních situací, spoléhající až dosud na "kolektivní" portréty. Těžiště Rodiny se ovšem asi nemělo nacházet ve společenské kritice, ale ve vztahové sféře – jenže právě  psychologické drama je oblastí vyžadující precizní, strategickou vypravěčskou hru. Ať jsou Igor Chmela a Eva Vrbková jakkoli neokoukanými a zajímavými herci, které Sedláček opakovaně vyhledává, právě tady mi vinou scenáristovou občas něco zaznělo prázdně, falešně nebo prostě banálně. (Možná je to běžná, z reality odpozorovaná praxe, ale nemohu jaksi uvěřit třeba tomu, že by inteligentní manželka mohla netušit, že její manžel je morální grázl, a vydat se s ním - i s dětmi - na podobný "výlet".)

V Sedláčkově Rodině se především neústrojně pere komorní drama o odcizeném manželském páru, road movie opřená o půvaby "spolupracující" krajiny a satira konfrontující městské hrdiny s nejrůznějšími prostředími a situacemi (nejlépe podle mne Sedláčkovi jde návštěva hrdinů u venkovských přátel ve stylu Intimního osvětlení, jejímž prostřednictvím nás obloukem vrací k Mužům v říji). Závěrečný velkorysý exkurs do žánru akčního thrilleru (byť pojatý tak trochu sedláčkovsky, tedy úmyslně poněkud trapně) je pak nešťastným nápadem, při kterém si přišel na své snad jen režisérův oblíbený kameraman Petr Koblovský.

Partneři "na cestě"

Střetává se tu tedy - víc než v režisérových předchozích filmech - "asociální" dravá chuť vyprávět jakýmkoli, byť neučesaným způsobem, s očekáváními, navozenými žánrově jednoznačnými situacemi. Je samozřejmě nesmysl chtít po Robertu Sedláčkovi, aby něco dělal jinak, než to dělá: od jen napůl záměrného chaosu, kterým byl jeho předchozí, velmi osobní projekt Největší z Čechů, se ovšem (jistě vědomě) posunul do žánrově artikulovanější sféry, kde platí jistá pravidla. A samozřejmě jsou to, byť v rovině filmového vyprávění, opět "pravidla lži". Porušovat je a posouvat, nerespektovat je, obviňovat je z banálnosti a podléhat vlastní nevyhnutelné banalitě tváří v tvář "vážnému" tématu - to jistě lze. Znamená to ovšem riskovat přízeň většinového diváka, o kterou "Sedláčkovi na skřipci" jeho neustálého, tvůrčího hledání jde i nejde. A současně riskovat i přízeň těch, kteří si od tohoto režiséra zvykli přijímat "jiné" filmy. Na Rodinu ovšem do kina určitě vyražte, protože vás donutí přemýšlet - i kdyby vás třebas jenom naštvala.  

Rodina je základ státu
ČR 2011, 106 minut
Scénář a režie: Robert Sedláček
Kamera: Petr Koblovský
Hudba: Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Michal Rataj
Hrají: Igor Chmela (Libor Pokorný), Eva Vrbková (Iva), Albert Mikšík (Lukáš), Kristýna Tomíčková (Týna), Martin Finger (vyšetřovatel), Monika Fingerová (vyšetřovatelka), Simona Babčáková (Lenka), Jiří Vyorálek (Jura), Jan Fišar (policista v civilu), Jan Budař, Marek Taclík (strážníci)
Premiéra: 13. 10. 2011

(Tento text jsem rozepsala na předchozí objednávku redakce Lidových novin, která mi ovšem dnes sdělila, že si recenzi obstará sama z vlastních řad. Protože je mi vždycky líto zbytečné práce, dopsala jsem recenzi pro čtenáře tohoto blogu.)

Saxána a čísla

Dívka na koštěti - pamatujete? 

Jednaosmdesátiletý Václav Vorlíček má na svém kontě desítky snímků, které patří v rámci domácí kinematografie k rodinnému stříbru. Během své padesátileté tvůrčí dráhy v kině i v televizi nejčastěji oslovoval děti, počínaje comicsovou parodií Kdo chce zabít Jessii? (1966) se ovšem víc než deset let věnoval fantaskním komediím, adresovaným spíš dospělému či rodinnému publiku. Filmy „Pane, vy jste vdova!“ (1970) nebo Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) patří k té nejpůvodnější zábavě, jež u nás během normalizace vznikla. Do tohoto období spadá i jeden z Vorlíčkových nejúspěšnějších snímků – Dívka na koštěti (1971), která do kin přilákala 2,1 milionu diváků. Na příběhu nešikovné mladé čarodějnice, která uteče před školním trestem do světa lidí, díky uvedení do domácího kina a pravidelnému reprízování v televizi vyrostly další dvě divácké generace. Není tedy divu, že když začal Vorlíček po roce 1989 zkoumat, jestli by nemohl natočit novou verzi některého ze svých hitů, ocitla se ve hře vedle Doktora Mráčka i nová verze tohoto kouzelnického příběhu.

Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko

Volba se zdála logická i proto, že divácká atraktivita Vorlíčkových prací se opírá o variace a recyklace v komerčně neurážlivém smyslu těchto slov. Svůj seriál Arabela (1979) tento tvůrce rozvinul do celovečerního filmu (Rumburak/1984) a seriálového pokračování (Arabela se vrací/1993), k jeho parodie se vázaly k předlohám a jeho pohádky se inspirovaly klasickými vzory. V uplynulém dvacetiletí, kdy české snímky začaly v kinech v plném rozsahu čelit nákladné a sofistikované hollywoodské konkurenci, však Vorlíčkovu práci provázela vzrůstající vypravěčská nejistota. Režisérovy filmy přestaly být úspěšné, o čemž svědčila i návštěvnost jeho předchozího snímku - Macha, Šebestové a kouzelného sluchátka (2001), jež recyklovala kreslený Večerníček Vorlíčkova dvorního scenáristy Miloše Macourka. Snímek, který měl premiéru na sklonku roku, vidělo v prosinci 2001 207,7 tisíc diváků, kteří do pokladen kin přinesli 11,2 milionu korun. V roce 2002 k nim přibylo už jen 65,3 tisíce diváků, kteří zisk navýšili o 5,1 milionu. .

Jak se krotí krokodýli

Volné pokračování Dívky na koštěti, nazvané Saxána a Lexikon kouzel, mělo Vorlíčkovým comebackem navzdory tomu, že se muselo obejít bez Macourka (který zemřel před devíti lety). Příběh měl oslovit jak pamětníky, tak současné děti, kterým vychází vstříc prostřednictvím malé hrdinky – dcerky původní hrdinky. Skutečnou hrdinkou je ovšem Saxánčina pletichářská, hamižná teta, což má být v podání Jiřiny Bohdalové nadčasově zábavná figura. České dětské a rodinné filmy však už dávno nepatří k žánrům, na které by se publikum hrnulo: poměřováno premiérovým víkendem, v historické první dvacítce kdyasi tak úspěšný žánr reprezentuje až na sedmnáctém místě komedie Jak se krotí krokodýli (2006) Marie Poledňákové. Tento typ podívané české diváky oslovuje, jen pokud je Made in Hollywood: v obdobném žebříčku zahrnujícím i zahraniční tvorbu se v první dvacítce umístilo šest filmů o Harrym Potterovi, třídílný Pán prstenů a animovaná zvířecí komedie Madagaskar 2…

Saxána - raději nevidět 

Saxánu a Lexikon kouzel, která měla v českých kinech premiéru 15. září, tak handicapuje i samotný její žánr. Když k tomu připočteme nepřehledný, nesmyslně komplikovaný děj, hloupé dialogy, vypravěčskou sterilitu a nepovedené digitální triky, ani se nevidíme, že nová Saxána neměla mnoho šancí zaujmout. Distributor se pokusil navýšit zisk předpremiérovým uváděním (což není neobvyklá ani špatná strategie), do multiplexů se však v neděli odpoledne přišlo na horlivě inzerovaný film podívat jen 2,7 tisíce diváků, kteří do pokladen přinesli 230 tisíc korun. Za první víkend pak na Saxánu vyrazilo 38,7 tisíc diváků, kteří jí umožnili vydělat 4,5 milionu korun. Po třech týdnech promítání má nový Vorlíčkův film na svém kontě v tržbách 9,8 milionu korun a 86, 3 tisíce diváků. S novopečeným českým rekordmanem - amorální hříčkou „pro dospělé“ Muži v naději, na niž za první týden i s předpremiérami vyrazilo 200 tisíc diváků a jež má po měsíci promítání na svém kontě půlmilionovou návštěvnost -, se chudák Saxánka nemůže vůbec srovnávat.


(Tento text - nyní lehce aktualizovaný - jsem napsala do týdeníku Euro, kde také 3. října vyšel. Za možnost publikovat jej s příslušným časovým odstupem i zde ba blogu redakci děkuju.)