Jan Svěrák: Reklama na žabí hlen (teaser na Tři bratry)

Otázka, co zrovna dělá Jan Svěrák, bývá vždycky těsně spojená s tím, co vám Jan Svěrák dovolí vědět. Informace o svých aktivitách totiž autor oscarového Kolji vypouští do mediálního prostoru s "hollywoodskou" ostražitostí alchymisty, který vlastní patent na Kámen mudrců. Je asi třeba shrnout, že po roztomilém, leč rozporuplně přijatém Kukym (2010) panovalo až nezdravě dlouhé ticho po pěšině. Netuším, jak to dopadlo se Janovým vysněným, ambiciózním projektem v angličtině, do kin se nicméně v půlce srpna chystá hudební pohádka Tři bratři. Jde o scénář režisérova mnohonásobně osvědčeného otce Zdeňka (poněkud složitá informace naznačuje, že jde "o filmovou verzi dětských Minioper Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře /Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka/, které jsou na repertoáru pražského Národního divadla. Místo další miniopery Budulínek doplní film čtvrtý příběh o třech bratrech, který ostatní vyprávěné pohádky propojí."). Vypadá to zkrátka tak, že tři titulní sourozenci budou navštěvovat známé české pohádky. Uf.  

Jan Svěrák uvolnil do éteru teaser na Tři bratry, pojatý v zásadě jako reklama na čarodějnický lektvar z žabího hlenu. Reklamní video představuje trojici titulních charníků (Vojtěch Viktor Dyk, Tomáš Klus a hlavně Zdeněk Piškula), kteří před pohádkovou cestou za štěstím a vhodnými nevěstami navštívili čarodějnici v žertovném podání Jiřího Lábuse. (Projekt je momentálně dále ošetřen tak, že pěstuje svou facebookovou adresu, objevil se na Wikipedii a bude mít časem určitě košatý web.) Teaser mi nabízí pěknou, ironickou vzpomínku na doby, kdy Svěrák natáčel reklamy. Účelně představuje trojici titulních hrdinů (s důrazem na nejmladšího Matěje, nerozhodného mladíčka upozaděného sebevědomými staršími sourozenci). Protože nejsem Mirka Spáčilová, abych měla přímo od zdroje exkluzivní informace, mohu "výpravnou pohádka pro děti do dvanácti let" hodnotit podle dostupných indicií jako totální sázku na jistotu. Film - který nás měl potěšit původně už v květnu a vznikl v dánsko-slovenské koprodukci - natočil neselhávající kameraman Vladimír Smutný a je opatřen hudbou Michala Novinského (Kuky se vrací).

I další členové týmu jsou mnohonásobně osvědčení. Nekonfliktnější svěrákovský projekt si lze představit jen stěží - respektive ho v rámci režisérovy tvorby naposledy představovaly Vratné lahve. Což je fajn film - ale na tvůrce tak nápaditého, inspirativního a nepokojného, jaký Svěrák zůstává, jsou takové sázky na jistotu kapku málo.      

Captain America: Návrat prvního Avengera

Comicsové impérium Marvel korunovalo v roce 2011 své aktivity v oblasti filmové produkce veleúspěšnými Avengers. Příběh o superhrdinském týmu, který spojil protagonisty z různých filmů v jednom velkoryse pojatém příběhu, během prvního víkendu zaznamenal rekordní tržby. Je tedy jen logické, že Marvel v sérii pokračuje. Po třetím Iron Manovi a druhém Thorovi přichází do kin další příběh s postavou šéfa celého týmu – Steve Rogerse přezdívaného Captain America. Jeden ze služebně vůbec nejstarších amerických superhrdinů vstoupil do marvelovského filmového universa před třemi lety ve filmu Captain America: První Avenger. Obhájil tehdy své právo na existenci mezi navenek mnohem efektnějšími superhrdiny – vynálezcem Starkem čili létajícím mstitelem Iron Manem nebo vědcem Bannerem alias zeleným zlobrem Hulkem.

Také ve filmu Captain America: Návrat prvního Avengera má Steve Rogers v podání Chrise Evanse k dispozici jen svou nadstandardní fyzičku, bojový štít s motivy americké vlajky a skautsky čisté svědomí, které si odmítá pošpinit jakýmkoli kompromisem. S tím má voják, který se do naší současnosti dostal ze 40. let, samozřejmě potíže: starosvětská morálka ho dostává do konfliktů v soukromí (takže žije sám) i v práci. Coby velitel operační jednotky supertajné vládní organizace S.H.I.E.L.D. se hádá i se svým neortodoxním šéfem Furym. Když se ovšem Fury stane obětí brutálního útoku a přestává být jasné, komu se v rámci organizace dá ještě věřit, ukazuje se Steveův přímočarý přístup jako ideální.

Jak je důležité míti nacisty 

Téma Návratu prvního Avengera vychází z módního konceptu veterána, který se umí zorientovat ve světě svázaném kompromisy, různými druhy utajení a tezemi o páchání menšího a většího zla. Zatímco technické vynálezy Tonyho Starka poslouží ke konstrukci nové zbraně ohrožující v závěrečné bitvě životy milionů „nevhodných“ lidí, Steve splňuje roli vůdce, pod jehož vedením se přirozeně ocitnou všichni, kteří se rozhodnou zachránit svět před zkázou. Patří k nim Fury (Samuel L. Jackson), osvědčená bojovnice Nataša alias Black Widow (Scarlett Johanssonová)a nový přírůstek do týmu – Afroameričan Sam Wilson čili létající Falcon (Anthony Mackie). V chaotické situaci nelze důvěřovat nikomu, takže hrdinové se řídí těmi nejzákladnějšími pravidly ve stylu oko za oko, zub za zub: zlí jsou ti, kteří po nich střílejí, hodní ti, kteří jim zachraňují život.

Proti hrstce věrných stojí zvláště tajemný útočník Winter Soldier, z něhož se vyklube Steveův dávný parťák zbavený vzpomínek a opatřený kovovou rukou. Nepřítelem Furyho na diplomatické úrovni je pak pletichářský Alexander Pierce. Obsazení Roberta Redforda do této role nahrává scenáristům Christopheru Markusovi a Stephenu McFeelymu (kteří osvědčili své kvality už na jiném snímu ze série Avengers – prvním Thorovi). Ti se totiž rozhodli nový akční blockbuster přiblížit klasickým, „paranoidním“ politickým thrillerům 70. let. Vedle Tří dnů Kondora nebo Všech prezidentových mužů (ve kterých si Redford zahrál) upomíná nový Captain America i na Maratonce nebo Pohled společnosti Parallax. 

Jednotlivé díly série Avengers obvykle citlivě a chytře reflektují nálady v americké společnosti – a je jistě lákavé uvažovat o důvodech, které autory tak prominentního snímku vedly k vizi Ameriky zachvácené destruktivními vnitřními konflikty. Na druhé straně si ovšem vypomáhají zloduchy vylovenými ze samého dna pokladnice světové popkultury. V moderním, „politicky korektním“ světě je totiž těžké vymyslet pořádného úhlavního nepřítele, takže musíte vzít za vděk starými dobrými nacisty (respektive neonacisty z organizace Hydra, proti které Rogers bojoval kdysi). 

Lehce „starosvětskému“ ladění filmu nahrává i práce režisérů - bratrů Anthonyho a Joea Russoových. Tito tvůrci se profesionálně etablovali především komediemi, ať už romancí My dva a křen či televizními seriály (za sitcom Arrested Development získali v roce 2003 cenu Emmy). Rozhodnutí minimalizovat digitální efekty ve prospěch fyzické akce a podpořit dojem civilnosti častým použitím ručních kamer je ovšem poněkud kontraproduktivní. Druhý Captain America totiž sice působí o něco přirozeněji než jiné avengerovské tituly, akční scény se ovšem bez digitální podpory neobejdou. Nemluvě o tom, že taková režijní koncepce se vysloveně nesnáší s požadavky přehlednosti dané 3D formátem.

Zmatek vznikající při bitkách jde ruku v ruce s ochotou bratrů Russoových kopírovat slavnější vzory. Nad druhým Captainem Americou nemusíte příliš bádat, abyste v jeho režijních řešeních neodhalili chaotickou závislost na posledních bondovkách, novém Star Treku nebo původních Star Wars. Vzniká tak mix, který sice neurazí nebo neznudí, ale ve výsledku nenabízí mnoho nového.

Protože série Avengers má laťku nastavenou pěkně vysoko, představuje Návrat prvního Avengera spíš slušný průměr. A aby toho nebylo dost, je otevřené finále reklamou na další pokračování.

Captain America: The Winter Soldier
USA 2014, 136 minut
Režie: Anthony Russo, Joe Russo
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely

Kamera: Trent Opaloch

Hudba: Henry Jackman

Hrají: Chris Evans (Steve Rogers/Captain America), Scarlett Johanssonová (Natasha Romanoffová/Black Widow), Sebastian Stan (Bucky Barnes/Winter Soldier), Anthony Mackie (Sam Wilson/Falcon), Frank Grillo (Rumlow), Robert Redford (Pierce), Samuel L. Jackson (Nick Fury)

Premiéra: 3. dubna 2014

Ona: úskalí moderního romantického vztahu

Jak vypadá moderní romantický vztah? Stejně jako za starých časů, kdy se muž ucházel o svou vyvolenou s kyticí růží? Podle amerického režiséra Spikea Jonze rozhodně ne. V moderním světě přece může našinec udržovat smysluplný vztah i s vlastním počítačem! Bizarní nápad, který stál u zrodu milostného příběhu s lakonickým názvem Ona, není v rámci tvorby tohoto nezávislého tvůrce výjimkou. Jonze proslavila spolupráce se scenáristou Charliem Kaufmanem na filmech V kůži Johna Malkoviche a Adaptace. A ani režisérův nový film nezůstává za těmito svéráznými díly pozadu. Scénář k němu si čtyřiačtyřicetiletý autor napsal sám – a získal za něj řadu významných výročních cen včetně Oscara a Zlatého glóbu.

Ona se kaufmanovským filmům v mnohém podobá: prostřednicím reálií vypůjčených z fantazijního žánru totiž vlastně vypráví o docela obyčejných, staromódních citech. Hrdinou vyprávění je osamělý Theodore, kterému se nedávno rozpadlo manželství. Utápí se v zoufalém osamění a na chuti do života mu nepřidává, že se živí psaním dopisů pro lidi, kteří na korespondování se svými nejbližšími nemají čas.

Theodorův život se ovšem změní v okamžiku, kdy si zakoupí nový, pokročilý operační systém. Protože děj filmu se odehrává v nedaleké budoucnosti, ovládá ho majitel svým hlasem – a umělá inteligence, která se představí jako Samantha, s Theodorem dokáže hovořit prakticky o všem. Protože je naprogramovaná jako empatická společnice, rozumí Theodorovi lépe, než ho kdy chápala jakákoli lidská bytost. Samantha je vtipná, nápaditá a laskavá, a neobyčejně živě se zajímá o lidský svět. Theodore konečně není osamělý – a podobně na tom jsou všichni kolem něj. Lepší než oplétačky s nespolehlivým, sobeckým lidským partnerem je totiž nepochybně vztah s dokonalou umělou inteligencí.

Happy end ovšem nečekejte – film Spikea Jonze je spíš roztomilou technofobní moralitou než klasickou milostnou romancí. Film Ona představuje moderní svět jako místo, ve kterém lidi ohrožují technické inovace, jež měly původně vést ke zlepšení a zjednodušení jejich existence. V žánru sci-fi jsou podobné příběhy dost obvyklé, v případě tohoto filmu je ovšem důležitější než story způsob, jakým je vyprávěna. Spike Jonze jako vždycky dbá o precizní obrazovou stránku. Vytvořil fascinující svět budoucnosti, který přímo vychází z naší reality. Před kamerou se neobjevuje prakticky nic, co bychom neznali, a nejfuturističtější věcí v celém filmu je starosvětský střih hrdinových kalhot.

S nekonvenčním pojetím světa blízké budoucnosti ladí i skutečnost, že Ona je vlastně komorním dramatem opřeným o jediného herce – ceněného devětatřicetiletého Joaquina Phoenixe. Držiteli Oscara za životopisné drama Walk the Line zdařile sekunduje Scarlett Johanssonová. Ze ztepilé populární plavovlásky si ovšem ve filmu užijete jen její smyslně zastřený hlas.

Smutnou komedii o nedostatku lásky v moderním světě tak můžu určitě doporučit milovníkům chytré zábavy i všem, kteří mají rádi herecké hvězdy v nezvyklých rolích.

(A tuhle svou recenzi jsem četla do rádia.) 

2001: Vesmírná odysea

Tapíří kost vyhozená furiantsky do vzduchu vůdcem tlupy opolidí se kouzlem filmového střihu mění v kosmické plavidlo vznášející se vesmírným prostorem. Letuška pohybující se silou filmového triku sebejistě ve stavu beztíže v meziplanetárním letadle směřujícím k Měsíci. Naivní písnička o Daisy coby první a poslední vzpomínka palubního superpočítače HAL 9000, který se během letu na Jupiter rozhodl zlikvidovat lidskou posádku. Tajemný černý monolit mimozemského původu zvoucí astronauta Bowmana na výlet, jaký ještě žádný Pozemšťan neabsolvoval.

To všechno jsou scény z legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea, které se nesmazatelně vepsaly do filmové historie – a navíc fungují dodnes. O tom se mohou čeští diváci přesvědčit díky obnovené premiéře snímku, který přichází do kin v luxusní restaurované podobě v rámci chvalně známé akce Asociace českých filmových klubů - Projektu 100. 

Stojí za to si připomenout, že před šestačtyřiceti lety režisér Stanley Kubrick natočil filmové dílo, které razantně změnilo dosavadní, dětskou tvář žánru. Není ovšem pravda, že filmová sci-fi si až do konce 60. let vystačila s naivními vyprávěnkami realizovanými v laciných kulisách. Pod vlivem výrazně dospělejší literární fantastiky vznikla řada „vážných“, často dokonce filozofujících děl. Teprve Kubrick však v roce 1968 zviditelnil vypravěčské možnosti žánru v rámci produkčně velkorysé podívané, realizované s novátorským trikovým zázemím. To udivuje přesvědčivostí a precizností i v dnešním, digitalizovaném světě, který dokáže cokoli, ale potýká se s nedostatkem fantazie.

Rozmáchlé vizionářství Kubrickova snímku, dotýkajícího se existenciálních otázek lidstva, se v následujících desetiletích setkalo s adekvátní odezvou snad jen v dílech sovětského režiséra Andreje Tarkovského. Technologické a vypravěčské inovace Vesmírné odysey se však dočkaly okamžité reakce – a ovlivňují filmovou sci-fi dodnes.

Hračka pro kosmické dítě

Vesmírná odysea bývá často vnímána jako výlučné dílo režisérského génia, který se do historie zapsal osobitými snímky nejrůznějších žánrů. Při práci na scénáři se ovšem tehdy čtyřicetiletý Stanley Kubrick spojil s rovnocenným partnerem - ceněným britským spisovatelem Arthurem C. Clarkem. V inspiraci jeho povídkou Hlídka vznikal paralelně scénář filmu i Clarkův stejnojmenný román. Ten se stal jedním z mezníků literární sci-fi – a současně slouží jako explicitní „návod“ k enigmatickému snímku.

Film, který se ve své době dočkal ocenění jen v rámci technických kategorií (vynesl Kubrickovi Oscara 1969 za nejlepší speciální efekty), totiž divákovi nic nevysvětluje. Ve třech kapitolách uvedených „opičím“ prologem nonšalantně vystřídá dva hrdiny, vědce Heywooda Floyda a astronauta Davea Bowmana, opírá se však hlavně o obrazovou a zvukovou složku orchestrovanou jako monstrózní filozofická opera. Ve filmu se odrážejí dobové spekulace kolem ovlivnění lidské historie návštěvníky z vesmíru (které rok po premiéře Odysey zpopularizoval - a zdiskreditoval – v knize Vzpomínky na budoucnost Erich von Däniken). Nad tezí, použitou v rámci žánru různé podobě mnohokrát předtím i potom, ovšem vítězí Kubrickova podmanivá schopnost zavést diváka do končin bezhraničné fantazie.

Mimozemská inteligence, která určuje směřování lidstva v průběhu celé jeho existence, proto nedostala ve filmu podobu šestiprstého ufona s anténkami na hlavě, ale abstraktně neurčitého černého monolitu komunikujícího s vybranými příslušníky druhu beze slov. Pragmatičnost bezejmenného opočlověka a racionalismus Heywooda a Bowmana ustupují mystickému vzrušení otevřeného finále. To na sklonku roku 60. let konvenovalo s nadšením spojovaným s úspěchy vesmírného programu (jež stupňovalo soupeření USA a SSSR, jež se dostalo i do Kubrickova filmu). 

V červenci 1969 – rok a čtvrt po washingtonské premiéře Vesmírné odysey – Američané přistáli na Měsíci. Příliš nákladný sen o "ovládnutí vesmíru" ovšem zkrachoval. Kosmických lodí tančících za zvuků Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji jsme se nedočkali, i když na základě současných technologických novinek může vzniknout žánrová spekulace ve stylu Gravitace (mimochodem jednoho z filmů, jež inspiraci Kubrickem hrdě přiznávají). 2001: Vesmírná odysea tak zůstává připomínkou euforické doby, kdy se lidstvo cítilo být povoláno k nadčlověčím úkolům. Jako reálnější modely budoucnosti se bohužel ukázaly dvě jiné Kubrickovy sci-fi – protiválečná satira Doktor Divnoláska aneb jako jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964) a podobenství o násilné podstatě člověka Mechanický pomeranč (1971).

2001: A Space Odyssey
Velká Británie / USA 1968, 149 minut
Režie: Stanley Kubrick

Scénář: Stanley Kubrick, Arthur C. Clarke

Kamera: Geoffrey Unsworth

Hrají: Keir Dullea (Dave Bowman), Gary Lockwood (Poole), William Sylvester (Floyd), Leonard Rossiter (Smyslov), Margaret Tyzacková (Jelena), Vivian Kubricková (Floydova dcerka), Douglas Rain (HAL 9000 - hlas)
Obnovená premiéra: 27. 3. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny, teď jsem k němu přidala pár detailů. Za možnost uveřejnit ho zde na blogu redakci děkuju.)