Hřebejkova Učitelka vypráví o morální zkoušce strachem

O hlavní cenu – Křišťálový glóbus – se na v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary ucházely dva domácí snímky. Během první festivalové soboty se divákům i odborné porotě představila autobiografická féerie Vlk z Královských Vinohrad nedávno zesnulého režiséra Jana Němce. Pondělí patřilo tragikomedii Učitelka osvědčeného autorského dua – scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Podobně jako Šakalí léta, Musíme si pomáhat, Pelíšky či Pupendo se Učitelka odehrává v nesvobodné době, která přeje ustrašeně mlčící většině a postihuje všechny, kteří se rozhodnou čelit bezpráví.

Novinkou ve filmografii autorů je především skutečnost, že kvůli silnému zastoupení slovenského koproducenta se film odehrává v Bratislavě. Učitelka byla natočena převážně ve slovenštině, se slovenskými a českými herci. (Pocit příliš pomalého rozjezdu, který vyprávění vzbuzuje v pomyslné první části, nezavinila tentokrát možná jen  Jarchovského obvyklá záliba v pozvolném rozehrání, ale možná i menší Hřebejkova citlivost ke slovenštině a jejímu timingu.)

Z mezilidských vztahů, které oba autory zajímají nejčastěji, se v novém filmu pozornost přesouvá až k subžánru morálního podobenství. Aktéry příběhu jsou rodiče scházející se jednoho zimního podvečera roku 1984 na „konspirativní“ schůzce svolané ředitelkou jedné bratislavské základní školy. Cílem je odstavení třídní učitelky, která rodiče nutila k nejrůznějším úsluhám prostřednictvím jejich potomků. Zelinář, řezník či lékař šli navenek milé a usměvavé soudružce Drazděchové ochotně na ruku, díky čemuž mají jejich děti výborný prospěch. Petici proti učitelce iniciují manželé Kučerovi, jejichž nadaná a citlivá dcera Danka se pod tlakem učitelčiných obvinění a machinací pokusila spáchat sebevraždu. Na začátku nenacházejí mezi ostatními rodiči žádnou podporu…

Podobně jako řada předchozích snímků Jarchovského a Hřebejka Učitelka umně osciluje na ošidné hraně mezi komedií a dramatem. Ve stylu klasického soudního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů konfrontuje rozdílné postoje skupinky postav uzavřených do jednoho prostředí. Petr Jarchovský, kterého z napsání scénáře inspirovaly vlastní školní zážitky, však klasicky vystavěný prostor opouští a vrací se do minulosti – do předchozího školního půlroku. 

Učitelka by při větší autorově a dramaturgově koncentraci mohla být až jakousi morální detektivkou, v níž by divák mohl pátrat po důvodech a souvislostech rozhodnutí jednotlivých postav. Jarchovského s Hřebejkem však uchvátila možnost paralely: díky retrospektivám se do hry dostávají děti, jejichž pocity, postoje a činy jsou - jak to ve filmech často bývá - v kontrastu k dospělým charakterům. Nejzajímavější a nejcelistvější postavou je především samotná učitelka Drozděchová. Ta je v brilantním podání slovenské herečky Zuzany Mauréryové osamělou ženou, která si kolem sebe formuje svět pohodlí, vzájemné pomoci a lásky. Paradoxem je pak skutečnost, že si ona sama není vědoma zrůdnosti a ubohosti svých činů. V přijetí zajímavé politické metafory divákovi asi především brání skutečnost, že na druhém stupni základní školy jsou žáci (i jejich rodiče) zpravidla vystaveni nejrůznějším vlivům ředícím jakékoli absolutistické praktiky. Ať byla Jarchovského zkušenost jakákoli, absolutní dominance Drozděchové není ve fikčním světě vyprávění vyvážena přítomností dalších učitelů. 1/ Tím modelový příběh ztrácí na pravděpodobnosti, přestože zůstává díky svému tématu chytlavým diváckým dílem.

Jak zdůrazňuje Jan Hřebejk, cílem Učitelky není kritika komunistického režimu ani šikany učitele směrem k žákům. Tématem filmu je strach, který funguje jako zkouška charakteru každého jednotlivce uvízlého v mlčení a nečinnosti. Podle Hřebejka se lidé nemění - a korupce, manipulace a ziskuchtivá přetvářka jsou nadčasovými hybateli našich životů jak v 80.letech, tak v současnosti. Učitelka je zak zjevně užitečná jako komentář k dnešní době, který chce vyprovokovat diváky k přemýšlení nad vlastními postoji.

1/ Autorka tohoto textu zažila pět prvních let své školní docházky učitelku, rovněž vdovu, která rovněž terorizovala rodiče. Navíc před třídou mlátila na stupínku svého o pár let staršího syna, žáka stejné školy. Nikdo se proti ní nikdy neozval.

P.S. O prvních, zbytečně konfrontačních reakcích kolegů novinářů na Učitelku a o obvyklé nelibosti vůči "novému Hřebejkovi" píšu tady v Revue Filmového přehledu.

(Tohle je text, který jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Něco jsem k němu ještě přidala, za možnost uveřejnit ho i zde na blogu ovšem redakci děkuju.)

Z Varů: Willem Dafoe

Má tvář středověkého chrliče a energii reklamního megaboardu. Charisma usměvavého sympaťáka, které Willem Dafoe už od pátku předvádí jako exkluzivní host MFF Karlovy Vary, je ovšem v rozporu s postavami kontroverzních až „nepříjemných“ hrdinů, které s oblibou ztělesňuje na plátně. Dafoe ovšem novinářům na tiskové konferenci připomněl, že jak ve filmu, tak především na divadle vystřídal desítky velmi odlišných rolí. I obě oscarové nominace svědčí o šíři jeho rejstříku: získal je za realistické vietnamské drama Olivera Stonea Četa (1987) a za stylizovaný filmařský horor Ve stínu upíra (2000).

„Zajímají mne nekonvenční postavy, hrdinové na okraji, outsideři,“ vysvětlil Dafoe. „To, jak vnímají svět, zpochybňuje to naše vnímání, pomáhá nám pochopit něco důležitého.“

Návštěvníci karlovarského festivalu mohou tleskat hned dvěma z takových hercových stravujících kreací - italskému filmaři, kterého Willem Dafoe ztvárňuje v životopisném snímku Pasolini, a rebelskému Ježíši v Posledním pokušení Krista z roku 1988. Oba filmy mají jistou spojitost: Pier Paolo Pasolini, kterého Dafoe s nasazením ztvárnil na plátně, totiž v roce 1964 režíroval jeden z významných „kristovských“ titulů světové kinematografie – Evangelium sv. Matouše. Právě na Pasoliniho pojetí Ježíše pak navázal Martin Scorsese v Posledním pokušení, jehož projekci nabídl MFF Karlovy Vary svým návštěvníkům v Letním kině.

Film Pasolini uvedl Dafoe na Karlovarském festivalu v sobotu před nabitým Velkým sálem, kde den předtím převzal z rukou rezidenta festivalu Jiřího Bartošky Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Snímek vznikl podle scénáře Maurizia Braucciho, který letos zasedá ve varské hlavní porotě. Jeho režisérem je hercův krajan Abel Ferrara - kontroverzní filmař, který je v Římě sousedem amerického herce. Ten žije v Itálii (do Karlových Varů ostatně přicestoval se svou manželkou, italskou herečkou a režisérkou Giadou Colagrandovou).

Willem Dafoe s o čtyři roky starším Ferrarou spolupracoval už pětkrát – poprvé v roce 1998, na kyberpunkovém příběhu podle románu Williama Gibsona New Rose Hotel. Herec si pochvalujei, že s uplývajícím časem se na Ferrarových filmech stále víc autorsky podílí. Tvůrčí vztah k herecké práci vychází i z Dafoeova divadelního zázemí. Je to něj ostatně typické, že si role nevybírá kvůli jejich komerčnímu potenciálu - a dokonce ani kvůli možnosti spolupracovat se známými režiséry. Během své kariéry, započaté v roce 1980 konfliktem s autorem westernového propadáku Nebeská brána, Michaelem Ciminem, ovšem Willem Dafoe pracoval s řadou významných režisérů. Patřili mezi ně Martin Scorsese, David Lynch či Lars von Trier. Na spolupráci s dánským režisérským skandalistou na filmu Antikrist došla řeč i na tiskové konferenci, kde Dafoe hýřil dobrou náladou. Nezapomněl pochválit ani atmosféru na karlovarském festivalu, který pozvané celebrity pravidelně překvapuje vstřícností a neokázalostí. 

Hvězda, která 22. července oslaví jednašedesát let, se novinářům svěřila se svou zálibou v nezávislých snímcích s menším rozpočtem. Willem Dafoe přijímá jen výjimečně role v hollywoodských blockbustrech. Takovou byl padouch Green Goblin z comicsového dobrodružství Spider-Man.

„Čím víc film stojí, tím víc je v něm všechno pod kontrolou. Podobu snímku určuje jeho rozpočet,“ vysvětluje Dafoe. „Velké hollywoodské filmy pomáhají divákům zapomenout na realitu, ale mně víc zajímají nízkorozpočtové projekty, které diváka znepokojují, zpochybňují.“

(Tohle je text, který jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Z Varů: Karlovarský festival bourá bariéry

MFF Karlovy Vary letos už od samého počátku potvrzuje pověst prestižní mezinárodní akce. Vedle filmových profesionálů, pro které je připraven bohatý a náročný pracovní program, si na své přijde i divácká veřejnost. V očích návštěvníků festival dělají hvězdy – a v tomto směru se pořadatelům letos skutečně daří. Nejen laureát varské „celoživotní“ ceny Willem Dafoe, ale i jeho britský kolega Jamie Dornan rozdávají fanouškům svou pozornost štědře. Vary prosvištěl francouzský herec Jean Reno, přijel Michael Shannon. Pro milovníky sexy mozků je největší lahůdkou scenárista a režisér Charlie Kaufman. Hvězdy - na rozdíl od většiny jiných festivalů a světa celebrit - ve Varech už tradičně nejsou v izolaci od fanoušků. Většinou se ve Varech cítí tak uvolněně, že se neskrývají za bariérou ochranky a rozdávají na kolonádě autogramy.   

Filmy, v nichž varské hvězdy hrají, lákají do kina často bez ohledu na svou uměleckou autenticitu. O historické válečné drama Anthropoid, ve kterém si Jamie Dornan zahrál parašutistu Kubiše, byl tak obrovský zájem. Filmu, na jehož produkci se podílel i výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha, se aplauduje, přestože z pohledu českého diváka mění atentát na Heydricha v naivně pojatou a vnitřně vyprázdněnou hollywoodskou vyprávěnku. Pořadatelé letos pokračují ve snaze otevřít festival maximálně pro „normální“ návštěvníky: kromě projekce ve Velkém sále určené pro zvané hosty se Anthropoid současně hrál i v dalších třech festivalových kinech. Alespoň částečně tak uspokojili hlad po filmu, který zatím nemá datum české kinopremiéry.

Vstřícné gesto odbourává elitářský charakter slavnostního zahájení. Festivalová dramaturgie dokazuje, že zapracovala na snížení počtu uváděných filmů a zvýšení počtu jejich projekcí. Návštěvníci tak mají větší šanci vidět všechno, co je zajímá. Další novinkou ve stejném duchu jsou tři projekce, ve kterých v neděli 10. července diváci mohou zhlédnout tituly oceněné předchozího dne. Festival tak oficiálně sice skončí už v sobotu, v neděli však poskytne příležitost jak návštěvníkům, kteří vítězné filmy v programu minuli, tak místním občanům, kterým divácké požitky blokují všednodenní pracovní povinnosti. 

„Demokratický“ charakter festivalu posiluje i letošní vizuál, který osvědčené Studio Najbrt opřelo o nepovedené fotografie. Záběry celebrit zakrývajících si tváře, které profesionální paparazzi vyřazují, vnášejí do třpytivého festivalového světa zdání protestu, chyby, normálnosti… Snahu překonávat bariéry MFF Karlovy Vary demonstruje i vstřícností k vozíčkářům, jejichž snadný přístup do festivalových kin je už řadu let samozřejmostí. Letošní novinkou je programová sekce Lidé odvedle, již festival připravil ve spolupráci se svým oficiálním partnerem – Nadací Sirius. Mezi šesticí filmů věnovaných tématu vozíčkářů nechybí tříoscarová hollywoodská klasika Návrat domů z roku 1978 či divácky populární tragikomedie Kurz negativního myšlení. Součástí neobvyklé sekce je i maďarský film Takoví normální vozíčkáři. Příběh dvou handicapovaných mladíků, kteří spolu s bývalým hasičem vytvoří gang nájemných vrahů, soutěží i v rámci sekce Na východ od Západu. 

(Tohle je informační text, jeden z prvních, kterým jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Z Varů: Karlovarský festival programově prezentuje české filmy

Mezi sto osmdesáti filmovými tituly, které během devíti dnů zhlédnou návštěvníci MFF Karlovy Vary, je silně zastoupena i domácí kinematografie. Pořadatelský tým s programovým ředitelem Karlem Ochem v čele správně vnímá, že festival je také výkladní skříní domácí kinematografie. Návštěvníci MFF Karlovy Vary si mohou vybírat ze čtyřiadvaceti titulů, na kterých se produkčně podílela Česká republika. Jsou mezi nimi snímky nejrůznějších žánrů a rozličné délky, dotýkající se velmi různorodých témat. Mnohé vybrané tituly mimoděk vypovídají o tom, že řada českých projektů nemá v zahraničí šanci uspět vinou lokálních témat a absence vypravěčské velkorysosti.

Na to, že Česká republika může zastávat důležitou roli na evropském filmovém kolbišti, upozornilo symbolicky válečné drama Anthropoid, které diváci zhlédli během pátečního slavnostního zahájení. Britský režisér Sean Ellis našel v české historii dramatický příběh s všeplatným, nadčasovým poselstvím. Okolnosti atentátu na říšského protektora Heydricha rozehrává v dobových kulisách jako drama o nesamozřejmé osobní statečnosti. Anthropoid má mnoho společného s hollywoodskými žánrovými snímky a díky jazykovému i produkčnímu zázemí producenti předpokládají, že uspěje na angloamerickém trhu.

Podobně jako řada velkých festivalů, i MFF Karlovy Vary do hlavní soutěže zpravidla přijímá dva domácí snímky. Možná nikdy se ovšem o Velkou cenu Křišťálový glóbus neucházely dva tak rozdílné české tituly. Retro z 80. let Učitelka je chytlavě vyprávěným příběhem osvědčeného autorského dua Petr Jarchovský - Jan Hřebejk. Vlk z Královských Vinohrad je posledním dílem režisérského rebela Jana Němce, nonšalantní autobiografickou šarádou, která se vymyká všem představitelným šablonám.

O rozmanitosti současného domácího filmu svědčí i snímky vybrané do sekce České filmy 2015-16, ať už jde o poetický teenagerovský snímek Ani ve snu!, kontroverzní příběh inspirovaný skutečnými událostmí Já, Olga Hepnarová, či o divácky úspěšnou komedii Teorie tygra. Mezi česko-slovenskými koprodukčními projekty zaujalo festivalové dramaturgy psychologické drama stárnoucí herečky Eva Nová či experimentální snímek 5 Oktober uváděný v sekci Imagina.

V přehlídce domácích titulů, které si už stačily získat mezinárodní pozornost, mají své důležité místo vztahové drama Petra Václava Nikdy nejsme sami a Rodinný film režiséra Olma Omerzua. 

Zvědavost vyvolávají snímky, které si ve Varech své síly v mezinárodní konkurenci teprve vyzkoušejí: Psychologický horor Polednice s Annou Geislerovou v hlavní roli bude soutěžit v sekci Na východ od Západu, zatímco Normální autistický film režiséra Miroslava Janka a FC Roma mladých autorů Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara se budou ucházet o ocenění v soutěži dokumentárních filmů.

Ve festivalovém programu má v posledních letech své nezastupitelné místo i česká seriálová tvorba: ve světové premiéře jsou uváděny první dva díly ambiciózní série Pustina z původní produkce společnosti HBO Europe, čtyřdílná televizní minisérie Modré stíny a epizoda ze seriálu Já, Mattoni..

(Tohle je informační text, jeden z prvních, kterým jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)