Clint Eastwood může začít prodávat zahradní lopatky

Výsledky hlasování v anketě, věnované Clintu Eastwoodovi, jsou lichotivé jak pro herce a režiséra, který 31. května oslaví devětasedmdesátiny, tak pro hlasující čtenáře tohoto blogu.

Tak především nikdo si nemyslí, aby se Clint vrátil do hrobu (nebo si to netroufne ani v anonymní anketě naznačit). A jen dvě procenta hlasujících soudí, že by bylo dobře, kdyby už Eastwood nehrál, protože jeho snahy vypnout chlapsky hruď začínají působit divákům utrpení. Pouhá čtyři procenta aktivního čtenářstva soudí, že je lepším hercem než režisérem, a plným 34% se líbí, jak režíruje. (Totéž cítí akademičtí rozdavači Oscarů, kteří Eastwoodovi přiřkli Oscary za režii antiwesternu Nesmiřitelní a boxerské drama Million Dollar Baby a nominovali ho v této prestižní kategorii za psychologický thriller Tajemná řeka a válečné drama Dopisy z Ivo Jimy).

A pozor - plných 58 procent hlasujících usoudilo, že Clint Eastwood by byl skvělý, i kdyby jenom prodával zahradní lopatky. Takže to je opravdu pěkné východisko pro případný přivýdělek k důchodu, do kterého se ovšem přepilný filmař naštěstí ještě odebrat nehodlá.

Příští týden v českých kinech startuje psychologické drama Gran Torino - tak uvidíme, jak se vám bude s takovým sklonem k nadržování líbit. Mně se líbilo moc.

Ještě pár slůvek k časopisům, psavcům a sebestřednosti

Dnes jsem vyrazila "do Prahy" (jak se říká u nás na sídlištní periferii) a po pracovní schůzce si koupila v Terryho ponožkách nový Cinepur (ve skutečnosti jde o březnové číslo), březnový Filmový přehled a Film a dobu 4/2008, abych dohnala nejhorší resty v nepřečtenosti. Už se znám: co nezhltám dnes a zítra, odložím - a budu se už nadosmrti ukájet vidinou, že se ke zmíněným tiskovinám vrátím zítra a pozítří, což jsou časové údaje, které se - jak známo - před člověkem neustále kamsi unikavě posunují.

Vím, že konzervativní a nekoncepční Film a dobu nemá skoro nikdo rád, ale mne tam potěšil přinejmenším článek Jana Jaroše o totalitní ideologii, protože mi připomněl, že Honza je z těch lidí, kteří se kvůli obživě odsunuli kamsi stranou do komerčních sfér. A přitom si doma bádá bez soustavného kontaktu s vědeckou obcí - a protože si vede záznamy, slíbil mi kdysi, že mi jednou ukáže soupis názvů všech textů, které jdem kdy napsala. (Snad už mají Jarošovi větší byt, aby se tam ten seznam nesmyslů zatím vešel.) Mou recenzi na Labyrint lží už si většina z vás nejspíš přečetla, když jsem ji tu vystavila onehdy, takže kvůli té si Film a dobu kupovat nemusíte. A ještě koukám, že se nám dokonce dvěma recenzemi (na Kozí příběh a Juno) do této tištěné oficiální struktury dostal i Lukáš Gregor (jinak svázaný s průběžně se vylepšujícím internetovým měsíčníkem 25fps - teď koukám, že tam mají něco o studiu Hammer, budu se na to muset podívat).

Březnový Cinepur nabízí krásnou obálku, blok zajímavých textů k tématu Film a architektura, podnětný a originální bondovský text váženého kolegy Radomíra D. Kokeše - ten si určitě přečtěte! - a také text neméně váženého Kamila Fily, týkající se změn a srovnání mainstreamových časopisů Cinema a Premiere. Ten také doporučuji, najdete tam zase nový pohled na situaci. Kamil také našel na Okounovi docela vtipný strip ve stylu Red Meat týkající se výměny redakce Cinemy a vystavil ho dneska v diskusním klubu Cinemy. Je to samozřejmě hovadina, ale potěší...

Tak si dneska říkám, hýčkajíc na klíně filmový tisk, že ten svět není nijak děsný, když ještě pár lidí přemýšlí a pak se o tom pokouší něco napsat. Nevidím v tom pro sebe nic zvlášť sebestředného ani zbytečného - čímž narážím samozřejmě na textík bývalého kolegy Jaroslava Sedláčka, kterým rezignoval na své dosavadní publicistické povolání (jež se mi u něj vždycky zdálo splývat s posláním). Možná mi tenhle postoj přijde nepochopitelný proto, že nás při nedělním obědě neruší telefonáty Ondřeje Vetchého a žádná zajímavá celebrita mi nedává rozhovory, které ostatním odmítá. (Rozhovory mi nedává nikdo. Panicky se děsím vůbec s někým hovořit.)

Vybudovat si nějaký svět (a může to být i zahrada), pracovat na něm, v průběhu času ho posouvat ho a měnit, identifikovat se s ním a být s ním identifikován - v potěšení z toho mi nemůže žádná rozmrzelost ani vyhazov z práce zabránit. Ani když se můj profesionální i zahradnický (natož soukromý) život skládá prakticky jen ze samých chyb.

Tak, aby už bylo dost té čapkovské zahradnické pozitivity, tady přikládám ještě luznou víkendovou fotečku včelky sající nektar z květu - a konec. Čtěte pozůstalý filmový tisk a jděte zase jednou do kina - zítra má premiéru nový film Mikea Leigha Happy-Go-Lucky a ohlasy na něj jsou tak podivné, že vám asi nezbyde nic jiného než si udělat názor na vlastní oči. Já to ještě taky neviděla...

Dám vědět.

Vymknuto jaro z kloubů šílí

Když jsme loni někdy touhle dobou pobývali na Sicílii pod záminkou maratonu v Syrakusách (který běžel můj muž), naráželi jsme při projíždění zimního, vlídného a turistůprostého ostrova na drobné potíže při cestování. Autobusáci a zvláště nádražáci měli co chvíli vážné "techické problémy", což znamenalo, že jízdní řády naprosto přestaly exitovat a doba příjezdu daného spoje byla otázkou osobní domluvy s řidičem nebo jeho příbuznými, kombinované většinou s nevyzpytatelně dlouhým čekáním.

Nejsem ten druh turisty, co by očekával dokonalý servis vycházející vstříc jeho přání být v určitou dobu v cíli, časně jarní dny jsou však krátké a vidět většinu vysněných antických zřícenin potmě přes plot (viz fotografie) mne vždycky nebavilo. "Technické problémy" se pro mne staly samozřejmě okřídleným rčením, za které se schová cokoli počínaje naprostou opilostí přes normální lenost k reálné ztrátě lokomotivy v nepřehledných kopcích kolem barokního městečka Noto.

Důvody, proč jsem teď nějakou dobu nepsala do blogu, se tedy dají také zahrnout mezi "technické problémy". Na paty mi šlape termín odevzdání knihy (já vím, že už s tím otravuju), předčasně teplé jaro, které se rozzuřilo vzápětí po dlouhé a nudné zimě a způsobuje zahradníkovi sedícímu u počítače hektický amok, rozličné nemoci v rodině a hora událostí mimo film, které je třeba také komentovat.

Zatím raději nechám stranou zemětřesení v Itálii a zemětřesení ve vládě (a to je tedy fakt průser - dámy mi snad prominou hrubost). A ještě k tomu Barack Obama v Praze, řečnící jak zářný hrdina v nějakém starém filmu Franka Capry. Mimochodem, možná, že jste si v televizních šotech povšimli, že americkou první dámu provázela skromně v pozadí na její malé nedělní procházce Dana Hábová - skvělá tlumočnice filmů s nezaměnitelně "špičatým" hlasem, výborná překladatelka, milovnice Woodyho Allena a pro mne tedy jediná zasloužená, opravdová první dáma, co se v neděli potloukala po Hradě.

Michelle Obamová si to označení ještě bude muset nějak zasloužit - zatím mne žádným nadšením nenaplnilo, že je autorkou disertační práce zdůrazňující, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, běloši jsou nevykořenitelní rasisté a konflikt bělochů a černochů je nesmiřitelný. A že všechny své síly hodlá vynaložit ku prospěchu černošské komunity (volně citováno ze zajímavého článku v Neviditelném psovi).

Inu, budoucí prezidentský pár se prý na svou první schůzku vypravil do kina na film Spikea Leeho Jednej správně.

Málem bych v tom rozhorlení zapomněla na hlavní "technický problém", kvůli kterému jsem se teď v psaní odmlčela. Je opravdu technický a týká se přímo tohoto blogu, protože jsem na něj v pátek v dobré víře, že vám chystám lehké víkendové počtení, umístila další tématický text z ForMena, týkající se tentokrát superhrdinů. Pak jsem dělala různé věci na klávesnici, které si už vůbec nepamatuji, načež článek se někomu zobrazuje a jinému nikoli a na www.czinema.cz se na něj vůbec nezobrazila upoutávka. Franta Fuka se mi to pokusil nějak laskavě vysvětlit s doplňkem útěšné věty pro debily, že se vše časem srovná (kdybyste chtěli další reference o mojí počítačové negramostnosti, poskytne je jistě rád i Ondra Vosmík, jehož naplňuji v tomto ohledu už léta zdvořilými, hlubokými rozpaky).

Když pak mému muži zmizel z obrazovky i celý pravý odstavec, situace mne tak otrávila, že jsem nebyla schopná v blogování pokračovat... Tak pěkně prosím, buďte shovívaví a držte mi palce, napište mi případně, jestli někdo z vás našel ten text o superhrdinech (teoreticky by měl být pod tímhle novým příspěvkem a JÁ ho tam momentálně VIDÍM), případně objevil i ten pravý sloupec či skutečnou, rozumnou pravici v Čechách - a snad vykutal kdesi i tu sicilskou lokomotivu, zatoulanou podle všeho v mojí pestře hučící hlavě.

Pěkný den.

Když jsou hrdinové super

Z filmového plátna se na nás zubí ramenatí namakanci v nejpodivnějších kostýmech. Říká se jim superhrdinové, protože dovedou něco víc než my – létat vzduchem, metat vzduchem pavučiny, číst myšlenky. Když se naštvou, vrhají po spolubčanech automobily, většinou ale zachraňují svět před totální zkázou. A vždycky je to zábava.

Pokud začnete uvažovat nad tím, kdo je a není superhrdina, dostanete se rychle do úzkých. I průměrná hlavní postava většiny současných hollywoodských filmů totiž vyniká takovým množstvím nadstandardních schopností, že na ni našinec ani v nejsvětlejších chvilkách nemá. Cožpak superhrdinou není protagonista romantické komedie, který si navzdory nejrůznějším strázním dovede získat tu jedinou vyvolenou svého života a vydržet s ní až do smrti (nebo alespoň do závěrečných titulků)?

A nejsou superhrdiny postavy bláznivých komedií, které dokážou intenzivně žít nastolik fekálním způsobem života, že by ta kombinace zvracení, hulení a řečí o souložení zabila slona? Superhrdinou není ale kupodivu ani akční svalovec, který rád seskakuje z letadla bez padáku, uniká z přestřelek s armádami cvičených zabijáků, skáče po hrbolatých střechách jako kamzík a přežívá vražedné honičky, měnící v hromady šrotu celé vozové parky. Po brutální nakládačce mezi nohy silným zauzlovaným lanem pak procitá v nemocnici s chlapským zesténáním, podlitinou pod okem a plně uspokojenou krasavicí po boku.

Titul superhrdiny si zasluhují jen ti, kteří splňují poměrně přesné požadavky, formulované americkými kreslenými seriály a zpřesněné v hollywoodských blockbusterech. Nestačí, když jeho nositelé disponují zvláštními schopnostmi, nad kterými zůstává rozum stát jejich divákům. Musejí vynikat i nad ostatní postavy v příběhu. Ve světě, kde všichni létají a mají radioaktivní pohled, nadlidskou sílu a modré elasťáky, není Superman žádným superhrdinou. A pokud všichni sousedé budou také parkovat své batmobily v batjeskyni, má Netopýří muž prostě smůlu.

Batman se nesmí usmát

Ani když jste jediný ve městě, kdo vystřeluje ze zápěstí obří lepkavé pavučiny, nemáte vyhráno. Příběh, ve kterém je superhrdina jako doma, musí mít akční charakter a měl by překypovat souboji, výbuchy, demolicemi, honičkami a jinými ukázkami umění specialistů na zvláštní efekty. Střihoruký Edward (Johnny Depp) může mít ve filmu Tima Burtona klidně místo rukou obrovské nůžky - dokud ale bude řešit jen svou osamělost mezi netolerantními sousedy a usilovat jen o lásku půvabné Kim (Winona Ryderová), do Fantastické čtyřky ho nevezmou. Superhrdina musí být vybaven rovnocenným protivníkem, který chce přinejmenším zničit Spojené státy nebo zlikvidovat lidstvo.

A musí se s ním utkat v barevném, hlučném celovečerního filmu (nebo v sérii takových filmů). A v souboji na život a na smrt, který má poměrně přesná pravidla. Mezi ně patří i to, že v jednom okamžiku by měl neporazitelný protagonista ponižujícím způsobem prohrávat – nejlépe viset za jednu ruku ze střechy stovky metrů nad frekventovanou ulicí. Když mu pak padouch dupne na zpřelámané prsty, kterými se drží z posledních sil povolujícího okapu, musí sáhnout až na dno svých volních schopností a ukázat, co v něm vězí. Neboť zloduch v takových chvílích nesmyslně řečnímá o svých paranoidních snech, má na to hrdina naštěstí vždycky dost času.

Zdálo by se tedy, že je pro něj život hračka a smí brát svou výjimečnou životní situaci s nadhledem. Jenže chyba lávky. Dnešní superhrdina sice nebere své poslání tak vážně jako jeho předchůdci, ale to je jen zdání. Ať pracuje pro americkou vládu jako neúprosný RoboCop nebo jedná pouze ve jménu své vlastní pomsty (kupříkladu za vraždu svých bližních), nikdy nesmí zpochybnit podstatu své existence.

Může kouřit silné doutníky jako Wolverine z X-Menů a smí ventilovat přetlak v sarkastických hláškách jako Hellboy. Po návratu z úspěšně vykonané mise je mu dokonce dovolen břitký, chytrý dialog s oddaným počítačem (Iron Man). Některé hranice se však překročit nesmí: když se Batman (Val Kilmer) po rozhovoru s krásnou Chase Meridianovou (Nicole Kidmanová) rošťácky usmál, zlikvidoval režisér Batmana navždy Joel Schumacher rázem celý svůj film. Batman se v masce nikdy nesmí rošťácky usmát! Nejspíš proto má v nejnovějším dílu filmové série, ambiciozním Temném rytíři, Christian Bale čelist jako vytesanou ze žulového bloku. Pravidla superhrdinské existence se ovšem stále trochu proměňují: momentálně se nedoporučuje, aby superhrdina nosil jako součást kostýmu kapuci. Jak přesvědčivě dokládá animovaná komedie studia Pixar Úžasňákovi, navenek působivý doplněk se může snadno stát příčinou zhouby, třeba když se zamotá do vrtule letadla.

Vyvolený

Hlavní hrdina zajímavého snímku M. Nighta Shyamalana Vyvolený (2000), David Dunn (Bruce Willis), zázračně přežil vražedné železniční neštěstí. Zjišťuje, že je prakticky nezranitelný, nechápe ovšem, jak je to možné a proč se to stalo zrovna jemu. Návrat zpátky neexistuje. Užírá se otázkami: vyplývají z toho, že je vyvolený, nějaké závazky? Kdyby víc četl comicsy a chodil častěji do kina, mohl by být hned od začátku klidnější. Věděl by, že mu nezbývá nic jiného, než rezignovat na normální soukromí, trávit noci souboji se superzloduchy a zachraňovat svět před jejich nečistými piklemi. Superhrdina nikdy nijak zvlášť nestojí o to, aby byl vyvoleným (nepěkná ctižádost dosáhnout výjimečnosti je naopak zpravidla výsadou padoucha).

Ať se s nadstandardními schopnostmi narodí nebo je nějak komplikovaně získá později, vnímá je jako v podstatě tíživou skutečnost, svázanou se spoustou problémů a povinností. Okamžik, kdy vyvolený začne vnímat své schopnosti s radostí a přijímá své poslání, patří k oživení a dnes už skoro nezbytné výbavě každé superhrdinské série. Nekňubiodní teenager Peter Parker (Tobey Maguire) se jednoho rána probudí a cítí se lépe než kdy předtím. Při pohledu do zrcadla je rozdíl evidentní – beďary zmizely, narostla svalová hmota - a což teprve když se jako Spider-Man naučí lézt po zdech a poletovat mezi mrakodrapy s pomocí svých pavučin! Ve vztahu ke zrození hrdiny jsou v oblibě prequely – samostatné příběhy, vracející se do minulosti a líčící protagonistovy začátky, zrození jeho síly - a také kostýmu, který je nedílnou součástí superhrdinské existence. Někdy to začíná trochu amatérsky: první pavoučí oblek si Spider-Man slátá tajně na koleně a Kočičí žena si jej hbitě ušije s odstřižků na domácím šicím stroji (Michelle Pfeifferová ve filmu Batman se vrací).

V prequelu také vzniká hrdinův podpůrný tým nebo se dává dohromady celá superhrdinská parta. Multietnické X-Meny stmelují různě se projevující genetické mutace, do týmu však neustále přijímají další nováčky a opírají se i o asociálního, traumatizovaného samotáře Wolverina (Hugh Jackman). Fantastickou čtyřku spojují těsná rodinná pouta a Ligu výjimečných sympatie „skutečných“ literárních hrdinů typu Doriana Graye či Jekylla/Hydea k jejich vůdci Allanu Quatermainovi (Sean Connery). Osamělé srdiny, které svět odsunul mezi nepotřebou veteš, v nejnovějším superhrdinském snímku inspirovaném seriálem Allana Moorea Watchmen - Strážci znovu společně vrhne do akce zákeřná vražda bývalého kolegy (i když cynický Komediant si dokázal nadělat nepřátele i mezi přáteli).

Podporu potřebuje ovšem i ten nejosamělejší superhrdina – zvlášť když se opírá jen o supertechniku a je (téměř) normálním našincem. Nejlepším příkladem je netopýří muž Batman, který si díky milionářskému finančnímu zázemí může dovolit neustále konstrovat další hračky do své výbavy. Batmanova udělátka mají většinou v názvu předponu „bat“ a pomáhá mu s nimi vynalézavý Lucius Fox (film Temný rytíř). A k ruce je Bruceovi vždycky i jeho věrný sluha Alfred. Pomocníci se na hrdinu nelepí až ve chvíli, kdy ho začnou chválit noviny. Byli jeho přáteli nebo společníky dávno předtím, než se vydal na nelehkou cestu ochrany neschopného lidstva.

Technický nadstandard Iron Mana vedle vlastnoručně vynalezeného bojového superobleku tvoří i atomové srdce, dávný kamarád v uniformě Rhodey a letitá věrná asistentka Pepper Pottsová (Gwyneth Paltrowová). Ta patří – stejně jako Spider-Manova Mary Jane, Hulkova Betty Rossová či Supermanova Lois - do početného houfu oddaných superhrdinských přítelkyň, které snesou partnerův chronický pobyt mimo domov a čas od času se nechají unést na nějaké zajímavé místo zloduchem, aby zajistily příběhu velkolepé finále.

Připraven k boji

Superhrdina, který se s nadlidskými schopnostmi už narodí, má celem štěstí. Vydává se do akce s vědomím, že nějak navazuje na dílo svých předků. Superman sice přišel o svůj daleký galaktický domov na zaniklé planetě Krypton a na Zem se dostal coby nicnetušící miminko, v pravý čas se však díky poselství zemřelého otce dozví, co je vlastně zač. Konat dobro ve prospěch nicnetušících spoluobčanů – od zachraňování pejsků zatoulaných do frekventované vozovky po souboj se světovládou posedlým superzloduchem Lexem Luthorem – je pak pro něj jaksi snazší. Což ovšem neznamená, že by se mezi obyčejnými lidmi občas necítil osaměle. Klasickou filmovou sérii s Christopherem Reevem v titulní roli prohloubil nedávno snímek Bryana Singera Superman se vrací, ve kterém muže z ocele deptá pořádná dávka melancholie – zvlášť když si jeho bývalá láska Lois najde úplně normálního přítele. (Ještě, že synek Lois jako by Supermanovi z rentgenového oka vypadl.)

Do pozice vyvolených superhrdinů se k překvapení letitých fanoušků série Star Wars dostala i rodina Skywalkerových: ukazuje se totiž, že Anakin (a po něm i jeho syn Luke) disponuje jedinečnými schopnostmi proto, že má v krvi obrovskou koncentraci midi-chlorianů. Nikdo se ve filmu sice přesně nedozví, jak tyhle mrňavé symbiotické potvůrky fungují - jako zdůvodnění, proč jsou Skywalkerovi šikovnější než ostatní rodiny v celém galaktickém impériu režiséra George Lucase, to musí stačit.

Hellboy (Ron Perlman) se zase narodil jako ďábel, ale protože dostal láskyplnou lidskou výchovu, má v dospělosti rád sladkosti a rock a pracuje spolu s podobně postiženými kolegy pro supertajnou organizaci, bojující proti temným bytostem ohrožujícím svět. Většina superhrdinů ovšem své zvláštní schopnosti získává až ve zralejším věku – nebo až po smrti. Někdy hrdina musí nejprve zemřít, aby se znovuzrodil k nesmrtelné existenci. To je případ sekretářky Seliny Kyleové, kterou prohodí oknem její podlý zaměstnavatel a ona teprve pak změní v Kočičí ženu, policisty Spirita (Gabriel Macht) v režijním debutu comicsového autora Franka Millera, nešťastného Constantina (Keanu Reeves), schopného rozeznat mezi svými bližními anděly a démony, nebo chudáka Erica Dravena (Brandon Lee), který se vrátí ze zásvětí, aby se pomstil svou vraždu a snoubenčinu smrt v temné Vráně.

Pokud hrdina prochází nějakou proměnou z normálního člověka v nadčlověka, nemusí sice hned umřít, ale může to docela bolet. To je případ prudce se zvětšujícího Hulka, na kterém se logicky nejdřív roztrhají šaty. (Kvůli zachování přístupnosti jsou proto jeho nezbytnou výbavou záhadně roztažitelné spodky.) Povinnost zasáhnout v každém denním i nočním okamžiku vyžaduje neustálou mučivou bdělost, zvlášť pokud superhrdina vystupuje v běžném denním provozu jako normální člověk.

Bruce Wayne (Batman) či Tony Stark (Iron Man) mají své superobleky neustále připravené a Clark Kent (Superman) pro jistotu někdy nosí svůj kostým přímo pod civilními šaty. Nebezpečná puberta Nejlepším obdobím, kdy je třeba koupit si první elektrickou kytaru nebo se stát superhrdinou, zůstává puberta. V kreslené i filmové sérii X-Men se právě v období dospívání začínají projevovat změny, které postižené spoluobčany vzdalují jejich rodině, vydělují z lidské společnosti a vhánějí je do řad obávaných a pohrdaných mutantů. Někomu narostou andělská křídla, jiný zmrazí, na co sáhne - a pak už nezbývá než přijmout pozvání profesora Xaviera (Patrick Stewart) a nastoupit do superhrdinské školy. Protože pomyslný věkový průměr typického diváka amerického filmu stále klesá, superhrdinské (ale i všechny ostatní) mainstreamové filmy jsou směrovány k průměrnému dvanáctiletému dítěti. Ideálním hrdinou superhrdinského filmu se tak stává teenager, který v 50. a 60. letech v kreslených předlohách dnešních filmových hitů mohl být leda tak naivním, veselým pomahačem dospělého superhrdiny (v případě populárního Robina to vedlo až k obvinění Batmana z homosexuální pedofilie.). A už jsou na světě Spy Kids Roberta Rodrigueze (jejichž trojka už vypadala úplně jako videohra pro nezletilce), želví mutanti z kanálů, kteří se jmenují jako renesanční malíři Leonardo, Michelangelo, Donatello a Raphael, a samozřejmě strašliví Power Rangers, šestice teeangerů v pestrých kombinézách původem z Japonska.

Všichni dospívající frackové ovšem nejsou tak hrozní - zvlášť když mají perspektivu rychle dospět. Středoškoláka Petera Parkera náhodou kousne radioaktivní pavouk a skutečnost, že se z outsidera změnil v pavoučího muže, mu pověsí na krk řadu dospělých chlapských problémů. Hulk (ať už ho ve filmu hraje Eric Bana nebo Edward Norton) je zase nešťastným výsledkem tatínkových nepěkných genetických pokusů a vlastního nerozvážného experimentu: chlapecký vědec Bruce Banner zjišťuje, že když se rozzlobí, mění se v obrovského, zeleného obra, který ničí všechno, na co přijde. Aby se stal platným členem superhrdinského týmu Avengers a získal lásku krásné kolegyně Betty, musí se nebezpečnou schopnost naučit krotit.

Nezvladatelné klukovské chování ovšem nemusí být jen výsadou zelených zlobrů a postpubescentů: jako nedospělé dítě se chová i černoch John Hancock (Will Smith), který patří k nemnoha filmovým superhrdinům, kteří se obešli bez kreslené předlohy. John umí létat, je nehořlavý a neprůstřelný a okamžitě by se mohl stát spasitelem lidstva. Naneštěstí je to ovšem flákač, který nejraději pospává opilý na lavičkách a je mu všechno jedno. Specialista na PR, kterému Hancock náhodou zachránil život, se to ale rozhodně změnit… a z pohrdaného outsidera se stává relativně zodpovědná, dospěle ušlechtilá superhrdinská bytost.

Superhrdinské menšiny Navzdory Hancockovu vlivu je typický superhrdina současnosti běloch, příslušník střední nebo nižší společenské třídy, ztepilý heterosexuál mezi dvaceti a třiceti lety, obyvatel velké městské aglomerace, nejčastěji New Yorku - jakoby vůbec neexistovala politicky korektní polika. Snahy uvést věci na pravou míru tady ovšem byly. Přestože autory řady válečných a poválečných comicsů byli Židé uprchlí do USA před Hitelerem, superhrdina s jarmulkou se do kreslených seriálů jaksi nedostal. V 60. letech společnost Marvel Comisc nicméně uvedla prvního superhrdinu černé pleti, který nebyl karikaturou (jmenoval se příhodně Black Panther). V roce 1971 se objevil první indiánský superhrdina Red Wolf a až o tři roky později proinkl do americkém comisu první asijský superhrdina Shang Chi. Všichni tři ovšem zrcadili předsudky většinové bílé společnosti vůči rasovým menšinám: černý superhrdina občas používal slang jako Afroameričané ve filmech typu blaxploitation, Indiána obklopovala divoká zvířata a Asiat – jak jinak – vynikal v bojových uměních.

S pozitivní diskriminací se situace samozřejmě změnila. Nejtypičtějším černým superhrdinou se ve filmu stal napůl upír-napůl člověk Blade v podání mužného Wesleyho Snipese. Ten bojuje proti upírskému podsvětí, toužícímu vyhubit celou lidskou rasu. Pro velký úspěch se brutální černý svalovec objevil ještě ve dvojici dalších filmů sestupné tendence (v tom druhém dokonce zachraňoval kamaráda v Praze a ve třetím si proti zlému Draculovi přibral k ruce kolegyni s lukem a mp3 v podání Jesicy Biehlové).

Co se týče upírů jako metafory rasové jinakosti, jejich mezidruhové mutace s vlkodlaky v průběhu věků mapuje série Underworld. Dvěma prvním dílům béčkové série dominuje zabijácká upírka Selene v černém koženém oblečku v podání Kate Beckinsaleové. A ve třetím ji nahradila šéfupírova vzpurná superdcerka (Rhona Mitraová), která se za zády svých soukmenovců spustí s mužným křížencem. V rámci kombinací čarodějnických fantasy umístěných do městského prostoru jsou zajímavostí dva akční filmy činorodého Rusa Timura Bekmambetova, inspirované knížkami Sergeje Lukjaněnka o Denní a Noční hlídce. Hodní a zlí superhrdinové, vybavení nejrůznějšími nadpřirozenými triky a kouzly, do sebe buší ve špinavých multietnických ulicích současné Moskvy. Vypadají víceméně jako normální smrtelníci (což je v superhrdinském světě výjimečné), z nicnetušících spoluobčanů však čerpají magickou sílu. Nejzajímavějším z nich zůstává lehce alkoholizovaný, sympaticky ošumělý a morální kocovinou permanentně stíhaný Anton Goroděcký v podání Konstantina Chabenského.

Nejpříznačnějším a nejklasičtějším týmem složeným z menšin ovšem stále ještě zůstávají samozřejmě X-Meni. Ti sdružují (většinou jen po jednom exempláři) nejbizarnější superhrdinské mutanty v tak pestré škále, že si svou postavu vybere prakticky kdokoli z publika.

Potíže s pohlavím

Podle psychiatra Frederica Werthama, který v roce 1954 napsal knížku Seduction and the Innocent, mnozí hrdinové v comicsech vyjadřují zřetelný sexuální podtext: Batman a jeho chlapecký společník Robin jsou homosexuálové a Wonder Woman oděná do bikin s motivy americké vlajky zvedá sebevědomí lesbám a fetišistům, kteří mají rádi dominy. Co se týče otevřeně homosexuálního superhrdiny, v Hollywoodu zatím nikdo neměl odvahu ho uvést na plátno. Přitom by stačilo sáhnout po Northstarovi, kanadském mutantovi z týmu Alpha Flight, který se zrodil roku 1992 u společnosti Marvel…

Pokud jde o superženy, je situace zajímavější. Na sklonku 50. let se jako houby po dešti množily ženské verze a akční doplňky mužských superhrdinů (Batwoman, Supergirl, Batgirl). Tradičně přiléhavé superhrdinské kostýmy doznaly nových módních změn: musely v nich vyniknout dlouhé nohy a šťavnatá poprsí a někdy se podobaly spíš erotickému prádlu futuristického ražení než funkčním bojovým oblekům. Třeba taková Rudá Soňa (Brigitte Nielsenová) z fantasy dobrodružství Richarda Fleischera z roku 1985 se musela vypořádat s nepohodlím masivních kožených bikin… Ženská emancipace však postupuje pomalu, ale jistě, a nadženy si získávají větší autonomii a ryze vlastní seriály a filmy, kde muži hrají někdy jen roli poněkud směšného doplňku.

To je případ Xeny (Lucy Lawlessová), superhrdinské princezny-bojovnice z populárního fantasy seriálu, kterou pomáhal uvést do světa příští režisér Spider-Mana, Sam Raimi. Xena sice proti mužům občas nic nemá, jde ovšem vesměs jen o pomíjivé vztahy ve srovnání s tím, jak těsné pouto ji váže k její věrné přítelkyni Gabrielle (Reneé O’Connorová).

Expanze akčních superhrdinek do filmu z poslední doby navíc naznačuje, že comicsová krasavice s tváří a tělem krásné hollywoodské hvězdy je pro publikum stále lákavější. Feministky v tom klidně mohou vidět jen pokračování ponižující situace, v níž je žena vnímána jen jako předmět denní spotřeby. Superhrdinky jsou ovšem stále kurážnější a netýkavější a tak se zdá, že jim tento trend nakonec spíš nahrává. Storm v podání oscarové Afroameričanky Halle Berryové, která umí rozpoutat podle potřeby mutantského superhrdinského týmu X-Menů ničivou bouři, tak rozhodně nepřipomíná kartáček na zuby.

Superhrdinky jsou stále víc ženami: zatímco svůdná kosmonautka budoucnosti Barbarella (Jane Fondová) souložila v odvázaném roce 1968 s celým vesmírem, její následovnice může dokonce i otěhotně! Vznětlivá Liz Shermanová (Selma Blairová) bude muset se své pyrokinetické výbuchy vzteku asi začít brzdit – tedy pokud dvojčata, která čeká s Hellboyem, nebudou mít azbestovou kůži (Hellboy: Zlatá armáda, 2008).

Jak na to, by jí mohla poradit paní Elastička Úžasňáková, která má zvládání mateřských superpovinností v malíčku. Do akce v animovaných Úžasňákových jde jen proto, aby vytáhla z bryndy svého nerozvážného manžela a nezvedená dítka. A v krátkém filmu Jack-Jack Attack (2005) se objevuje její nejmladší potomek, nezvladatelně vznětlivé miminko Jack-Jack, ukrutně trápící dívku ze sousedství, která ho má hlídat…

Proti takovým ryze ženským potížím působí banálně i problémy filmového Supermana, který se musel v jednom z filmů s Christopherem Reevem zapeklitě rozhodovat: buď sex s Lois za cenu ztráty superhrdinskývch schopností, nebo létání vzduchem a zachraňování lidstva. Vzhledem k tomu, že podle freudistických psychiatrů je létání substitucí sexu, jde o docela logické souvislosti.

Alespoň v tomhle ohledu to mají superhrdinové lehčí než my, jejich diváci. Ohledy producentů na přístupnost jejich filmových příběhů jim totiž jejich soukromé životy v některých oblastech značně ulehčují. Když to mezi Tonym Starkem alias Iron Manem a jeho zamilovanou, peprnou Pepper začíná vypadat příliš napjatě, nahodí Tony skafandr a odskočí si pročistit hlavu do povětří.

(Tento text je opět rychlou recyklací myšlenek pro časopis pro pány Formen. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji!)