Horor s filmovými motivy: Celebrity Ondřeje Neffa

Nová knížka Ondřeje Neffa Celebrity se zabývá znepokojivým a aktuálním tématem zprostředkovaného poznání závislého na mediální interpretaci a vyskytuje se v ní spousta odkazů k současnému filmu, což by vás možná coby hloubavé filmové diváky mohlo zajímat. V krátkém doslovu ke knížce s přitažlivou, escherovsky "nekonečnou" kresbou Martina Zhoufa na obálce uvádí Neff i dva konkrétní, osobní inspirační zdroje: cestu do Drážďan, během níž mu přístroj satelitní navigace odmítl zobrazit nový úsek dálnice, a italský film Červená krčma (1951), který autor (ročník 1945) viděl jako dítě. A právě tady už - neplánovaně, ale zcela v souladu s podobou knihy - začíná drobný posun: spisovatel si klasický francouzský snímek Claudea Autanta-Lary pamatuje podle všeho jako hrůznou podívanou (tak na něj vzpomíná také hrdina jeho knihy, byť je o generaci mladší). Příběh o majitelích zájezdního hostince, kteří kvůli penězům vraždí své hosty, je ale rozvernou černou komedií s Fernandelem v roli toulavého mnicha, který nečisté čachry vražednické rodinky odhalí.

Příběh spisovatele Karla Mareše a herečky Veroniky Sekerové skutečně spíš hororem, i když Celebritami nepřehlédnutelně probleskují černohumorné či satirické prvky (tak jako ostatně i v předchozích Neffových dílech, zastřešených ovšem vesměs spisovatelovým domovským žánrem sci-fi). Celebrity jsou inteligentním čtivem nabitým nejrůznějšími popkulturními odkazy - a je škoda, že právě u těch filmových pro mne nejviditelněji došlo k posunům, které jsou mnohem nešťastnější než ten, který roztomile a zcela pochopitelně a logicky zapracoval na "změně žánru" Červené krčmy.

Zatímco v rámci české literární scény (nejen té scifistické) i úrovně jazykové kultury Neffova knížka vysoce převyšuje průměr (takže se opravdu dobře čte a našinec se přitom pobaví a trochu i zamyslí), v oblasti současných filmových reálií citelně pokulhává. Fiktivní manželský pár českých celebrit si vyrazí na usmiřující výlet do Florencie, kde ho podivná supermoderní GPS znavé merlin (jeden z mála scifistických atributů vyprávění) zavede do luxusního hotelu Frenesis. Karel a veronika zjišťují, že hosty hotelu jsou celebrity, proti jejichž věhlasu je jejich vlastní lokální sláva zcela zanedbatelná: mimo jiné potkávají Jacka Nicholsona, Johnnyho Deppa či Meryl Streepovou... I když jde možná jen o jejich dvojníky, pracuje Neff s představami o hollywoodských celebritách způsobem, který filmového fanouška určitě moc nepřesvědčí (Nicholson se mu ještě docela daří, ale jak by Karel mohl - byť jen na vteřinku - zaměnit křehkého Deppa za muže sledovaného v pornografickém videu - "statného chlapa ... ruce jako lopaty"?).

Největší problém ale nastává, když se na scéně objeví Quentin Tarantino. Co do arogantního, manipulativního chování supluje představu "šíleného režiséra" jako variantu tradičního hororového "šíleného vědce", nicméně projekt, který mu přisuzuje Neff, může mít s Tarantinem (respektive s našimi představami o něm na základě jeho práce) jen stěží cokoli společného. (Jako na režisérské monstrum daného druhu by se dalo sázet spíš na Larse von Triera. Popisovaný projekt na něj pasuje dokonale - vždyť právě dánský režisér se opírá o stále psychopatičtější vztah k realitě, vykořisťující herce i samotnou skutečnost. A byl to právě on, kdo nechal medializovat použití stovky kamer při snímání muzikálových scén v Tanci v temnotách/2000. Zůstává ale samozřejmě otázkou, jestli by Trier mohl v očích cílové čtenářské obce suplovat stejně dobře roli režisérské celebrity jako Tarantino.)

Pokud jde o pobyt hrdinů v hotelu Frenesis, jde o past, která na ně byla nastražena předem - možná v souvislosti s novým Tarantinovým projektem realizovaným podle scénáře Dana Browna (!), na který dělala v Praze Veronika (neúspěšný?) konkurs a který je natáčen osmi tisíci kamer coby reality show s účastí největších popkulturních celebrit (nebo jejich dvojníků) ve stylu béčkové vyvražďovačky v uzavřeném prostoru. Možná ovšem jde (po brownovsku) o součást spiknutí tajné společnosti celebrit pojídajících své lidské oběti v rámci starobylého náboženství. Nebo jde (tak trochu po čapkovsku) o akci záhadné firmy Mobilia, která vyvíjí novou superzbraň prostřednictvím merlinů sbírajících a kumulujících emoce svých nositelů.

Zní to dost šíleně, že? Naštěstí se tu nic definitivně neodhalí a nerozuzlí a dokonce se ani nedozvíte, jak si Karel a Veronika nakonec poradili s bizarním zadáním, ať už jim je uložil kdokoli (když jeden z nich zabije a sní toho druhého, bude mu umožněno stát se světovou celebritou). Kdyby děj, kopírující ve své marginální složitosti - ať už vědomě nebo náhodou - hollywoodské vyvražďovačky, korunovalo "brownovsky" přehledné, dokonale vysvětlující finále, byla by to pěkná hovadina. Neff ovšem se čtenářem hraje sofistikovanou hru, ve které nic není jisté. Všechno, na co přišly postavy ve snaze pochopit svou situaci a přežít, se neustále vetuje a ukazuje jen jako další klam. Dokonce natolik, že je vám - docela jako ve zmíněných amerických béčkách - nakonec jedno, jak to vlastně všechno "ve skutečnosti" bylo. Žádná skutečnost v Celebritách ovšem neexistuje, stejně jako uvnitř žádného z hrdinů neexistují meze v oblasti morálky a cudnosti.

Pokud jde o tyto meze, zůstává jejich garantem naštěstí alespoň jediná postava. Vedle tří fyzicky přítomných spisovatelů (ponechme stranou otázku dvojnictví) - módního českého intelektuála Mareše (prý oblíbence literárního kritika Jiřího Peňáse) a globálně populárních bavičů Dana Browna a J. K. Rowlingové - je zde přítomen ještě spisovatel čtvrtý, totiž sám Ondřej Neff, který zůstává vlastně nejopravdovějším a nejupřímnějším protagonistou vyprávění. O jeho mezích není pochyb, vyhraňuje se totiž právě ve vztahu ke svým postavám a vyprávěnému příběhu. Od obou svých hrdinů nás drží v odstupu, i když jeho vlastní pohled někdy splývá s hlediskem inteligentního, sarkastického Karla Mareše. Ten si ovšem nezasluhuje čtenářovy sympatie jako člověk, protože je to samolibý, ambiciózní pozér (o mnoho lépe na tom není ani chorobně ctižádostivá Veronika). Brown s Rowlingovou jsou pak Marešovýma/Neffovýma očima po právu vnímáni jako tvůrci, kteří si svou slávu nedobyli žádnými výjimečně kvalitními literárními výkony.

Navzdory bezmála protikladnému ladění svého díla jsou "kunderovský" intelektuál Mareš a i obě globální bavičské ikony na jedné lodi: bojují o úspěch a slávu nejen svými knížkami, ale i tím, jak okázale se prezentují na mediálním kolbišti. Představa nestora Neffa (který se ve svém psaní stále vyváženěji pohybuje mezi oběma krajnostmi, intelektualismem a bavičtstvím), kterak "vážně" bojuje o místo na slunci třeba s Michalem Vieweghem a Irenou Obermannovou, samozřejmě působí absurdně.

I kdyby Neffa někdo do nějaké takové pomyslné konfrontace v souvislosti s jeho novou knihou chtěl vehnat, nemohlo by se mu to povést: Celebrity jsou opatrně a chytře opatřeny tolika uvozovkami, odkazy a komentáři sebe sama a svých zdrojů a součástí, že k nim prakticky nelze zaujmout "vážný" kritický postoj a vymyslet něco, co už autor sám nedomyslel, nezpochybnil a nezironizoval. Pokud jsem tedy zmiňovala opravdovost a upřímnost spisovatele Neffa, měla jsem na mysli něco jako "opravdovost" a "upřímnost" spisovatele "Neffa". Všimněte si, že coby spisovatel se bez úvozovek obejde: tenhle svůj statut momentálně se ctí obhajuje právě chytrácky zábavnou moralitkou Celebrity.

Filmová novoroční předsevzetí

Malá novoroční anketa týkající se předsevzetí právě doběhla s chvályhodnými výsledky. Slavnostně oznamuju, že nikdo z hlasujících čtenářů tohoto blogu nechce v novém roce chodit do kina méně než loni. A že vylepšit svou prezenci v kinosále hodlá 18% hlasujících. (A to já taky, protože v poslední době nemám kvůli psaní nové knihy a páchání glos do TV Mini moc času a nové filmy zanedbávám. Zatím se mi však zdá, že to půjde uskutečnit jen prostřednictvím naklonování - tak, jak to udělal hrdina důvtipné fantaskní komedie Harolda Ramise Jako vejce vejci v podání Michaela Keatona.)

Velice potěšujících 13% hlasujících doufá, že v roce 2010 pro ně filmy budou konečně důležitější než život - blahopřeju, to je představa, která šlechtí. Tak do toho! "Vítězných" 47% hlasujících se pak obejde bez předsevzetí a možná i poněkud dotčeně reaguje na mou poznámku o ženění. Ale, ale, přátelé: jen se pěkně koukejte milovat, množit i ženit. A třebas i klonovat - slušných lidí jako vy je na světě vždycky málo. Pěkný rok.

Mrazík: nepochopitelný čin pohádkové hrdinky

Bez sovětské pohádky Mrazík by české vánoční svátky nejspíš ani neměly smysl nebo přinejmenším švih. (Dnes v osm večer ji uvádí TV Nova, která se jí letos zmocnila při každoroční licitační schůzce dramaturgů českých televizí.) Uvědomila jsem si, že mi už celá desetiletí nejde do hlavy smysl té scény, ve které děd Mrazík dotírá v lese na mrznoucí a vyhladovělou Nastěnku ("Je ti teplo, děvče? Je ti teplo, krasavice?"), dokonce kolem ní zlovolně pobíhá, aby zimu ještě přitvrdil, ale umrzající dívka na samém pokraji sil důsledně zapírá ("Teplo, dědečku...") Protože stejně děd nakládá s natvrdlou, nafoukanou a nabalenou Marfuškou (která je na něj ale "drzá", protože mu řekne pravdu, totiž že jí je děsná zima), usoudila jsem, že jde svého druhu o test, jehož smysl Nastěnka na rozdíl od Marfušky pochopila - i když nechápu jak. Coby pravdomluvné děvče by přece neměla lhát! Podstatu testu zřejmě tvoří skutečnost, že Nastěnka nechce neznámého dědka, který se nečekaně objevil v lese, když skoro umírala, ZARMOUTIT (jinak si to nedovedu vysvětlit a jestli máte jiný nápad, tak se s ním pěkně prosím podělte).

Zdá se, že Nastěnčino jednání v částečně "umělé" pohádce, napsané zřejmě podle klasických vzorů, navazuje na tajemné činy lidovách pohádkových hrdinů, plné podobných sadomasochistických praktik demonstrujících jejich upřímnost a sebeobětování. Nikdy bych svému otci neřekla, že ho mám ráda jako sůl, kdybych tušila, že mohu odsoudit celé království ke slazení guláše. Nikdy bych nezabila svého věrného mluvícího koně, abych nakrmila cizí, hladová krkavčí mláďata. Nikdy bych nemyla nádobí v myším kožíšku a být muž, nepokládala v posteli meč mezi sebe a sličnou švagrovou. Taky bych nechala bratry svobodně lítat v povětří coby krkavce (zase ti krkavci...) a nemučila bych se letitým mlčením a pracným vyráběním košil z kopřiv kvůli jejich vysvobození. (V "umělých" pohádkách či adaptacích těch klasických, kterými se teď hemží televizní obrazovky, jsou tyhle iracionální a podivné, ale hluboce důležité zkoušky ušlechtilosti a sebeobětování pochopitelně důsledně eliminovány nebo alespoň potlačeny. V Pyšné princezně má tak Krasomilina zkouška, vedoucí ke skromnosti, podobu několika hodin zpěvu a nezávazné potulky letní krajinou spojené s drobnou pracovní terapií.)

Před Sivestrem oznamuji, že navzdory letité výchově klasickými pohádkami pro mne zářné nadosobní cíle - a pravděpodobně zůstanou i v novém roce - jen vzdáleným líbezným jasem na obzoru, ke kterému se patrně nebudu důsledně trmácet sněhem v olověných botách (to je myslím obzvlášť ohavný detail z Ledové královny). Člověk se totiž příliš nemění.

Vaše Marfuška

P.S. Mou identifikaci s pravdomluvnou, praktickou, tělesnou a racionalistickou, SKUTEČNOU hrdinkou Mrazíka stvrzuje i fakt, že jsem k Vánocům dostala patnáctikilového sumce. Toho by éterické Nastěnce nikdo nedal - a kdyby, bylo by s ním spojené nějaké temné pohádkové mučení.

Umělci v "depresi"

Když jsem včera škrábala zeleninu na zbytky prošlého časopisu, uvědomila jsem si, že jsou asi v módě umělci v "depresi": slupky z mrkve, celeru a petržele ulpěly na stylisty záměrně už tak dost zdevastované tváři Ani Geislerové na titulní straně Reflexu, který vyšel 3. 12. (uvnitř čísla byl pak ještě rozhovor s herečkou hýřící negatuvními stavy - Reflex ho dal i na internet). Nejnovější Reflex vyšel s Hughem Grantem na titulní straně a v čísle jsou hned dva rozhovory s "umělci v depresi" - s Grantem (není divu, při těch filmech, do kterých teď investuje svůj uvadající šarm) - a Larsem von Trierem (jehož duševní stav zrcadlí nešťastný Antikrist a jenž má asi ke klinické depresi ze tří zpovídaných celebrit skutečně nejblíž).

Rozhovor s Geislerovou vedla Veronika Bednářová, zatímco s mezinárodními celebritami mluvila dvorní filmová publicistka mého oblíbeného týdeníku, Darina Křivánková. A opravdu to ani jedné nezávidím: jednak proto, že rozhovory nedělám, neboť to neumím, jednak a především proto, že musí být pro autora mrzuté povýšit momentální neutěšený životní a profesní pocit zpovídané osoby na čtenářsky atraktivní téma. Já jsem těmi slupkami jenom zviditelnila staré dobré téma o neutěšeném životě celebrit, které prodávají všechno včetně svých "depek". Omlouvám se za neodolatelně ohavnou fotku a přemýšlím, jak kuchyňsky dehonestovat už tak dost bezútěšného Hugha s Larsem.