Portrét: Sofia Coppolová

„Odsouzena k úspěchu“ – to byla výchozí pozice jediné dcery slavného režiséra a producenta Francise Forda Coppoly. Taková situace ovšem může mít i své nevýhody, pokud je chráněnec svéhlavý a odmítne spoléhat na otcovskou ochranitelskou ruku. Sofia Coppolová dnes nepopírá, že dnešní třiasedmdesátiletý patriarcha italoamerického uměleckého klanu pro ni představuje nezpochybnitelnou autoritu. Z pohledu veřejnosti však všechno může být i jinak: jeden z klíčových autorů americké filmové scény 60. a 70. let totiž s vlastními filmy už dlouho nezaznamenal větší úspěch – a nová divácká generace ho vnímá spíš jako otce úspěšné dcery. Sofia, které bylo loni v květnu čtyřicet let, se ovšem k otci a celému svému slavnému rodu nepřestává hlásit, a to už svým příjmením (které si už dvakrát při sňatku mohla změnit). Tím se liší od svého o sedm let staršího bratrance, který se už ve svých hereckých začátcích hrdě rozhodl nespoléhat na kouzlo rodového jména a přijal příjmení Cage. Jakékoli jméno má ovšem nakonec právě jen tu hodnotu, jakou mu dodává jeho nositel: směrovka herecké kariéry Nicolase Cage však už delší dobu neúprosně směřuje do pekel - a nic by na tom nezměnilo ani rozhodnutí ponechat si své rodné jméno Nicholas Coppola.

Ztraceno v překladu

Sofia - podobně jako její vzdálenější bratranec, herec Jason Schwartzman – ovšem vynaložila spoustu energie na to, aby si prošlapala vlastní cestu. Po té teď může kráčet s jistotou, že udělala správně. Jako režisérka má totiž za sebou čtyři úspěšné celovečerní projekty. Za romantickou komedii Ztraceno v překladu získala v roce 2004 řadu cen včetně scenáristického Oscara. A loni za své zatím poslední dílo – psychologické drama Odnikud někam, získala před dvěma lety ceněného Zlatého lva jako teprve čtvrtá žena v historii MFF v Benátkách. Protože umí (na rozdíl od svého otce) rozvážně nakládat s tvůrčí energií, má Sofia Coppolová pověst jedné z nejslibnějších žen v hollywoodské režisérské branži. Vedle takových úspěchů samozřejmě blednou i aktivity, kterým se uspěšně věnuje vedle režírování: fotografování, příležitostné herectví a módní návrhářství. Opakovaná spolupráce s firmou tak prestižní, jako je Louis Vuitton (pro nějž navrhla letošní minikolekci), jistě není k zahození - žena pocházející z tak z velké bohémské rodiny, jakou jsou Coppolovi, ovšem musí mít jasno: šatů je vždycky plná skříň, ale jedináček Oscar vypadá na poličce opravdu hodně osaměle. 

Jak neposlouchat tatínka 

„Očekávání spojovaná s dcerami nejsou tak veliká,“ prohlašuje Sofia Coppolová, která vstoupila do italoamerického klanu Coppolových 12. května 1971 v New Yorku. Byla třetím dítětem, ale první dcerou výtvarnice Eleanor a režiséra a producenta Francise Forda Coppolových, kteří samozřejmě počítali, že se bude nějak umělecky vyhraňovat. Uměním se totiž zabýval v rozvětvené rodině kde kdo: Sofiin dědeček Carmine a jeho bratr Anton se věnovali vážné hudbě, zatímco její teta Talia Shire zvolila hereckou profesi. Strýc August se sice odrodil a zvolil akademickou kariéru – Francis ovšem nakonec i jeho zlákal do filmového byznysu. Jakmile se totiž Sofiinu otci povedlo upevnit své postavení v hollywoodské továrně na sny (což se stalo v Sofiině raném dětství – po obrovském úspěchu mafiánského dramatu Kmotr v roce 1972), začal uvádět do americké praxe „sdružovací“ naturel svých italských předků. Nějakým způsobem tak na svých filmech zaměstnal prakticky všechny své příbuzné (to díky němu Carmine Coppola získal za druhého Kmotra Oscara). 

Roman, Fransic, Sofia a Eleanor
Coppolovi (premiéra filmu Tetro) 

„Všichni jsme byli vychováváni se zásadou, že rodina je důležitá. To je nejspíš dědictví od italských předků z tátovy strany,“ poznamenává Sofia, kterou ve čtrtnácti letech těžce zasáhla tragický nehoda, při které zemřel její nejstarší bratr, dvaadvacetiletý Gian-Carlo. I ten se ovšem objevil v řadě otcových filmů jako herec či na nich pracoval jako asistent produkce. Bratrova smrt posílila Sofiinu vazbu na o šest let staršího sourozence Romana, se kterým dnes vede produkční společnost American Zoetrope. Tu Francis Ford Coppola založil už v roce 1969. „S bratrem pracuji moc ráda. Naši rodinnou produkční společnost provozuje především on,“ vysvětluje nesobecky Sofie. „A mne zná Roman tak dobře, že za mě může rozhodovat, protože ví, co se mi líbí.“ 

Co se týče Sofiiny filmařské edukace, otec Francis zapojil dceru do svých děl skoro okamžitě poté, co se narodila: objevila se jako miminko ve scéně křtu v Kmotrovi coby novorozený synek hrdiny Michael. Nebylo to ovšem poprvé, co na ní spočinul pohled filmové kamery: otec ji totiž zvěčnil už v okamžiku, kdy přicházela na svět. „Dnes to dělá hodně lidí, ale tenkrát to bylo trochu nezvyklé,“ připouští Sofia. „Ve skutečnosti to muselo být spíš legrační. Když lékař řekl, že se narodila holčička, táta samým překvapením upustil kameru.“ 

Kmotr III

Pokud jde o účinkování v otcových filmech, mihla se Sofia i v druhém Kmotrovi a ve třetím a závěrečném dílu mafiánské ságy byla už dost stará na to, že si mohla zahrát větší roli – Mary, shodou okolností dceru dospělého Michaela. Tuhle hereckou příležitost dostala od otce místo původně vybrané Winony Ryderové, která nečekaně onemocněla. Za svůj toporný projev to ovšem dcera slavného otce pořádně schytala. Vynesl jí totiž hned dvě anticeny Razzie – za nejhorší ženský herecký výkon a nejhorší vycházející hvězdu roku 1990.

„To poslední, co chcete dělat v osmnácti letech, je poslouchat své rodiče,“ vzpomíná Sofia po letech na svou hereckou zkušenost. „Táta mě režíroval - už to bylo trapné. Nejsem herečka, ale samozřejmě jsem chtěla zkusit všechno a netušila jsem, že by se na to mohlo dívat tolik lidí. Ten zážitek mi ale pomáhá, když teď pracuji s herci.“ 

Frankenweenie

Sofia Coppolová, jejíž výkon tehdy filmová kritka komentovala se zlomyslným pobavením, ovšem nakonec nastřádala docela slušnou filmografii – i když jde většinou jen o drobné role, mihla se jako dítě i v otcových filmech The Outsiders, Dravé ryby, Cotton Club a Peggy Sue se vdává (kde si zahrál i Nicolas Cage). Objevila se (v blond paruce) i v krátkém filmečku tehdy ještě neznámého režiséra Tima Burtona Frankenweenie (1984). (Tehdy si myslela, že by se jí v její umělecké kariéře hodil pseudonym Domino.) Pokud jde o další role mimo otcovo režisérské impérium, zahrnuje její portfolio i part lesbičky v nezávislém filmu Inside Monkey Zetterland (1992), roličku služky Saché v galaktickém dobrodružství Star Wars: Epizoda I (1999) a účinkování v hudebních klipech, které režíroval (kromě jiných) i její první životní partner Spike Jonze. Třeba v Jonzeho slavném klipu pro Chemical Brothers Elektroband se Sofia převtělila do energické gymnastky (k vidění je tady). Mluvit tady o nějakých hereckých výkonech je ovšem sporné - Sofia Coppolová se totiž spíš než o herecký projev opírá o vystupování modelky, což je ostatně profese, kterou si vyzkoušela už v patnácti letech. Zaujme však na první pohled nejen fyzickou krásou, ale i oduševnělým vystupováním. 

Povídky z New Yorku

Poté, co ze svých snů vyloučila herectví, začala se Sofia zajímat o práci na druhé straně kamery. V rodině byly rozhovory o filmovíné na denním pořádku: otec se zvídavou dcerou od nejútlejšího věku mluvil o natáčení a psaní scénářů. Když v necelých osmnácti uviděla svoje jméno poprvé v titulcích v kolonce „scénář“, působilo to logicky a přirozeně. Spolu s tatínkem totiž scenáristicky připravila segment Život bez Zoe z povídkového filmu Povídky z New Yorku. Hravý příběh, který Francis Ford Coppola režíroval, vypráví o osamělé dcerce slavného hudebníka, která zažívá nezvyklá dobrodružstvá ve velkém hotelu. Na to, aby pochopila, co a jak vlastně chce v životě dělat, ovšem Sofia potřebovala čas. Po absolvování střední školy v kalifornském Napa Valley, kde vyrůstala poblíž otcových slavných vinohradů, odjela studovat fotografii do sanfranciské Mill College a malířství do Kalifornského uměleckého institutu. Když jí nevyšel sen o studiích režie na Newyorské univerzitě, pracovala jako fotografka pro módní časopisy Paris Vogue a Allure.

„Zkoušela jsem různé věci. Přestěhovala jsem se daleko od domova a šla na vysokou, dokonce jsem si založila vlastní oděvní společnost, která měla partnery v Japonsku,“ vzpomíná Sofia na začátky své módní značky MilkFed. „Jakmile jsem ale udělala svůj první krátký film, věděla jsem, že to je ono.“ 

Olíznout hvězdu

Šlo o černobílou hříčkue Olíznout hvězdu (1998), kterou režisérka natočila v sedmadvaceti letech. Hrdinkou krátkometrážního snímku (který můžete vidět tady) je dvanáctiletá školačka, která s kamarádkami vymyslí plán, jak nenápadně, pomalu otrávit svého spolužáka malými dávkami jedu, pašovanými do školních obědů. Film předznamenává celou další režisérčinu tvorbu: z ženského pohledu jsou vnímané všechny její příběhy. Už v Olíznout hvězdu se všednost střetává s podvratným tématem, což je typické pro americkou nezávislou scénu. Nechybí ani chytlavý soundtrack a jemně a přesně budovaná atmosféra, prozrazující cvičené filmařské oko. Objevuje se tu téma osamělosti a nudy, které zkoumají všechny režisérčiny filmy.

Sofia Coppolová se ve svém prvním samostatném filmařském počinu ukázala jako zralá osobnost, na což měl nepochybně vliv i Spike Jonze, s nímž se potkala už v roce 1992 a o sedm let později svázala manbželským slibem. O dva roky starší publicista a režisér ceněných hudebních klipů a reklam, těsně svázaný s nezávislou scénou, prorazil v roce 1999 komedií V kůži Johna Malkoviche. V té době stanula na prahu režisérské kariéry i Sofia.

Na vlastní pěst 

„Je lehké si idealizovat filmařskou éru 70. let: vyhlíží tak macho a cool. Opravdu to vypadá, jako by ti hoši dřív kvůli filmům nasazovali krk,“ podotýká Sofia Coppolová na adresu doby, ve které zaznamenal její otec Francis největší úspěchy. „Dnes se všechno zdá být bezpečnější – nikdo se nehrne do divoké džungle za vidinou, že natočí film.“ Svět, do kterého dcera slavného otce na sklonku 90. let vstoupila, skutečně nepřipomínal časy, ve které generace tvůrců Nového Hollywoodu opanovala mysl diváků svými smělými projekty. Divousové posedlí originálními uměleckými vizemi v evropském stylu museli ovšem už v 80. letech uvolnit místo kolegům ovládajícím recept na většinový komerční úspěch. Devadesátá léta přinesla i změny na nezávislé scéně spojené s generací Quentina Tarantina. Ta toužila vystoupit ze stínu, získat ocarové uznání a ochutnat komerční úspěch. Sofia Coppolová se tak stala součástí tvrůčí vlny, ke které patřili vedle Spikea Jonzeho i Wes Anderson nebo Paul Thomas Anderson. 

Smrt panen

Její celovečerní debut Smrt panen se ovšem od jejich prací dost lišil: na rozdíl od kolegů se opřela o literární předlohu. Knížka Jeffreyho Eugenidese disponuje silnou story inspirovanou skutečnými událostmi ze 70. let – příběhem pětice dospívajících dívek, kterým nábožensky založení rodiče bránili v normální existenci, takže se rozhodly postupně skoncovat se životem… Vyprávění dýchá životem a technicky působí bravurně. Odvíjí se v duchu příznačném pro všechny Sofiiny filmy: idealizovaný, barevný, žensky „načinčaný“ design kontrastuje s temnými a depresivními událostmi, které mají své oběti i své viníky, takže vyprávění nikdy nemůže skončit typickým hollywoodským happy endem. Smrti panen vévodí soustředěný výkon teprve sedmnáctileté Kirsten Dunstové, kterou autorka posléze obsadila i do svého dramatu Marie Antoinetta. Snímek produkovala Coppolovic společnost American Zoetrope, setkal se s příznivým kritickým ohlasem a na tržbách téměř zdvojnásobil minimalistiký šestimilionový rozpočet. Sofia tehdy mohla s uspokojením prohlásit: „Na otce jsem samozřejmě hrdá, ale mám svůj vlastní způsob práce, svůj vlastní styl.“ 

Ztraceno v překladu

To přesvědčivě dokázala o čtyři roky později ve svém dalším projektu, romantické komedii Ztraceno v překladu. Tentokrát nebyla Sofia jen autorkou scénáře, ale i námětu, ke kterému ji volně inspiroval pobyt v Tokiu, kam se dostala díky svým návrhářským aktivitám. Protagonistkou příběhu je osamělá Charlotte, která se nudí v tokijském hotelu, zatímco její manžel-fotograf pracuje. Mezi frustrovanou mladou ženou a hercem středního věku Bobem Harrisem, který v Japonsku natáčí reklamu na pivo whisky, vznikne tiché a hluboké porozumění. To ovšem nepřekypí do žádného vášnivého milostného vzplanutí: Sofia Coppolová zůstává i tentokrát v rozvíjení očekávaných diváckých atrakcí rafinovaně cudná. To dobře vyjadřuje finále, ve kterém hrdina ztělesněný Billem Murrayem na rozloučenou cosi zašeptá do ucha hrdince, ztvárněné Scarlett Johanssonovou: divák si může jen domýšlet, o co vlastně šlo… A stejně tak může hádat, jestli film není volně inspirovaný Sofiiným manželstvím se Spikem Jonzem, které po čtyřech letech skončilo rozvodem.

Komorní romance o dvou osamělých lidech, kteří nacházejí společnou řeč v cizím a nepochopitelném kulturním prostředí, měla obrovský ohlas – a dodnes zůstává režisérčiným největším úspěchem. Ztraceno v překladu bylo nominováno na čtyři Oscary - za nejlepší film, režii, mužský herecký výkon a scénář (přičemž poslední kategorii Coppola úspěšně obhájila). Sofia se stala teprve třetí ženou v historii, která byla nominována na Oscara jako nejlepší režisérka. Čtyřmilionový rozpočtový vklad navíc tržby znásobily třicetkrát.

Marie Antoinetta

Film získal i řadu dalších cen a otevřelo své autorce cestu k jejímu prvnímu nákladnému projektu: biografické drama Marie Antoinetta (2006) bylo ovšem příliš osobité na to, aby se stalo komerčním hitem. Příběh inspirovaný životopisnou knížkou Antonie Fraserové sice získal Oscara za kostýmy, na MFF v Cannes ho však diváci nelítostně vypískali. Příběh rozmarné, sebestředné manželky Ludvíka XVI. totiž Sofia Coppolová pojala značně neobvykle. Marie Antoinetta je v podání Kirsten Dunstové znuděnou, bohatou hvězdou party „zlaté mládeže“, která utápí svou existenci ve výstředních róbích a divokých večírcích. Rozmařilý život ve zlaté kleci, který se hrdinka nakonec naučí sdílet s nemotorným a zakomplexovaným manželem (Jason Schwartzman), sice ukončí francouzská revoluce – žádná historická konfronatace se však nekoná. Výjimečnost projektu stvrzuje jak dynamický, současný soundtrack, tak moderní tenisky, které se nacházejí v hrdinčině garderobě.

Marie Antoinetta se stala první velkopu prohrou autorky, která byla dosud zvyklá jen na nadšený potlesk: ukázalo se, že evropská historická látka se vzpouzí moderní interpretaci, navíc důsledně zbavené politických kontextů. Rozumět Marii Antoinettě a chápat ji jako typ tragické moderní hrdinky bylo jistě obtížnější než držet palce sebestředné hollywoodské celebritě – takové, jakou Sofia Coppolová umístila do centra svého následujícího filmu. 

Odnikud někam 

Drama Odnikud někam se v roce 2010 stalo něčím jako pokáním po velikášské Marii Antoinettě. Návrat do nízkorozpočtové sféry i k příběhu „dcery slavného otce“ sice nebyl žádným výrazným finančním úspěchem ve stylu Smrti panen a Ztraceno v překladu – rozhodně je ovšem inteligentním a zajímavým snímkem. V centru režisérčiny pozornosti se vůbec poprvé ocitá muž – úspěšná hollywoodská hvězda Johnny Marco (Stephen Dorff), užívající si své prázdné a třpytivé existence. Do Johnnyho život však vstupuje jedenáctiletá dcerka Cleo (Elle Fanningová), která hrdinu donutí zamyslet se nad jeho dosavadním životem - a uvažovat o tom, jestli by ho náhodou neměl změnit... Což ovšem neudělá, protože Sofia Coppolová není režisírkou, která by divákům nabízela snadná a uklidňující řešení. 

Elle Fanningová jako Cleo 

Důležitou postavou ve vyprávění je samozřejmě další ze Sofiiných autobiografických „ztracených děvčátek“ – Cleo. Některé scény ve filmu jsou inspirované vzpomínkami na autorčino soužití se slavným otcem. Potřeba „čisté“ hrdinky, která bizarní svět kolem sebe vnímá se samozřejmou zvědavostí, u režisérky vzrostal i s narozením dcerky Romy v listopadu 2006. K té přibyla před dvěma lety i druhá dcera Cosima, kterou má Sofia Coppolová se zpěvákem francouzské rockové kapely Phoenix. S druhým důležitým mužem svého života se režisérka oficiálně spojila sňatkem loni v létě.

„Vím, co chci a co mám ráda. A chci si být jistá, že mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout,“ hodnotí svou momentální situaci Sofia Coppola. „Naučila jsem se řídit svou intuicí a na tom si trvám, jak je to jen možné.“ 

Režisérka a její Zlatý lev

Odnikud někam sice svým tématem působí poněkud banálně a neopírá se o tak silný scénář, jako autorčiny přechozí filmy, je však skvěle natočený – a to byl také důvod, proč získal Zlatého lva na MFF v Benátkách. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že za tím stojí tehdejší předseda poroty Quentin Tarantino, kterého s kolegyní režisérkou před lety svazovalo citové pouto. Ať je to jakkoli, Sofia Coppolová se prostřednictvím tohoto křehkého, suverénně pojatého „malého“ filmu dostala také zpět mezi komerčně zajímavé autory: snímek v pokladnách kin svůj rozpočet téměř zdvojnásobil. V současnosti tak Coppolová může v klidu pracovat na svém dalším projektu. The Blindg Ring vychází - podobně jako Smrt panen - ze skutečných událostí. Stejně jako v případě Odnikud někam se dotýká prostředí hollywoodských celebrit. A jeho středobodem je opět mladá dívka – tak, jak tomu bylo v režisérčiných nejúspěšnějších filmech. 

The Blind Ring

Hrdinka kriminálně laděného vyprávění je v podání talentované hvězdy série Harry Potter, Angličanky Emmy Watsonové, součástí party bohatých spratků, která vykrádá sídla hollywoodských hereckých celebrit. Podle soudního vyšetřování si tahle parta v letech 2008-2009 přišla na pěkné tři miliony dolarů, Sofia Coppolová však z tohoto příběhu vytěží jistě víc než jen banální historku o frustrovaných puberťácích. Natáčení The Blindg Ring začalo letos v dubnu a na květnovém festivalu v Cannes představila Coppolová médiím všechny své půvabné a talentované herečky. Těšit se na režisérčin nový film bude nejspíš snadné - není totiž důvod neočekávat dobře zahraný a zajímavě natočený snímek. Coppolová - ať dělá cokoli - totiž k talentu a zkušenostem přidává nejen módní šmrnc,ale i nekompromisnost umělkyně, která se naučila sledovat svět vlastníma očima. Nejspíš z ní nikdy nebude „velká“ autorka strhující publikum smělými vizemi. A nejspíš se nikdy nebude snažit svými díly změnit svět. Zaplaťpámbu – takové koncepty totiž mimo jiné většinou i snadno zastarají. A s Coppolovou to vypadá spíš tak, že ráda a dobře běhá na dlouhé tratě. 

(Tento portrét jsem před časem napsala do ženské přílohy pánského časopisu ForMen, jehož redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde na blogu ve chvíli, kdy se střídavě nořím do vln Libyjského moře a neuváženě slíbeného delšího textu pro časopis Reflex). 

Resnaisův Strýček z Ameriky

Lidé-krysy: travestie po resnaisovsku

Na sklonku léta někdy nastává prazvláštní pustina, protože končí sezóna hollywoodských blockbusterů a ještě nezačal podzim, který zpravidla přináší i zajímavější a různorodější tituly. Národní filmový archiv coby distributor toto plonkové období vyzdobil nebývale zajímavým titulem: komedií Alaina Resnaise Můj strýček z Ameriky z roku 1980. To mi dovoluje s obzvláštní rozkoší po báječně lobotomických Expendables recenzovat zase jednou naopak chytrý film, a to navíc do deštivých Čech ze slunné Kréty. Resnais, který nedávno oslavil devadesáté narozeniny tím, že natočil velezajímavý film Ještě jste nic neviděli (který jsem z MFF Karlovy Vary recenzovala tady), se v jednom ze svých divácky nejúspěšnějších projektů projevuje jako výsostný experimentátor. Dokáže totiž současně bavit i nabízet divákům vzrušující a neobvyklý vypravěčský koncept. Ten musíte z dění v jeho filmech Loni v Marienbadu, Láska až za hrob nebo Život je román s jistým diváckým nasazením vyšťárat,  tady je však vyložen (zdánlivě) jako na talíři díky přítomnosti "vykladače" - francouzského lékaře, vědce a filozofa Henriho Laborita (1914-1995). Ten ve filmu v dokumentárních vstupech předkládá své teze týkající se základních zákonitostí lidského chování, jež průběžně demonstruje také na laboratorních krysách (přičemž základní situace - krysa umístěná v kleci, do jejíž podlahy je pouštěn elektrický proud - je z pohledu dnešních mentorů dbajících, aby nebylo při natáčení  filmu ublíženo žádnému zvířátku, absolutně nekorektní).

René (Gérard Depardieu) pozve kolegu
usilujícího o jeho místo domů na večeři 

Trojice hlavních postav filmu je pak - souběžně a posléze v různých interakcích - sledována od dětství až do dospělosti,  ale i napříč časoprostorem, a konfrontována prostřednictvím svých reakcí v určitých okamžicích svého života se zmíněnými laboratorními krysami. Schopnost unikat před stresující situací útěkem do nové, bezpečné klece je komplikována tím, že dvířka ke svobodě jsou někdy uzavřena, a z bolesti - "nezaviněného trestu" - pak vzniká stres, jejž lze potlačit a ublížit tak sobě, ale také ventilovat agresí vůči svému okolí. 

Janine (Nicole Garciaová) nechce být
celý život jen skvělou
shakespearovskou Julií

Boj o dominanci je sledován napříč společenskými vrstvami, na hrdinech, kteří se snaží překročit omezení svého původu i měnit profesionální role i partnery: úředník René (Gérard Depardieu ve své dávné, nejlepší formě) opouští determinující venkovské prostředí rodiny a vypracuje se v textilní firmě, kvůli služebnímu postupu však nakonec zmarní svůj život. Janine (Nicole Garciaová) se stane proti vůli rodičů herečkou, ale přestane ji to bavit, takže nakonec zakotví coby oděvní návrhářka (čímž může zničujícím způsobem zasáhnout do Reného života). Úspěšný rozhlasový manažer Jean (Roger Pierre) kvůli Janine opustí manželku, ta ho však získá zpět podvodem, na který milenka přijde až po letech... Vítězem v boji o to získat co nejvíc za cenu nejmenší bolesti ovšem samozřejmě není nikdo - a do této pozice se nestaví ani sám režisér, protože není žádným chladným a zlovolným ilustrátorem Laboritových tezí, přestože ovládá uspořádání svého materiálu s málokdy vídanou jistotou.   

Mozek je ostrov, ale Janine Jeana
kdysi opravdu milovala

Ovšemže o morálce tu nemůže být ani řeč, stejně jako u hrdinů nehraje roli cosi jako ušlechtilá a léčivá moc umění... Pro Janine nepředstavuje její nesporný herecký talent nic, co by chtěla  rozvíjet, René zmarní svůj výjimečný kuchařský talent a Jean v práci coby šéf postupuje tak zaslepeně, že je nakonec kvůli zastavení politického satirického pořadu propuštěn - ale  ve vztahu k umění je na tom rozhodně jinak samotný Resnais, jak bývá jeho zvykem. V dokonalé interakci s vynikajícím scenáristou Jeanem Gruaultem (s nímž spolupracoval ještě na filmech Život je román a Láska až za hrob, jež už jsem jmenovala coby  "koncepční" projekty) využívá coby jednu vrstvu svého otevřeného, složitě propojeného systému úryvky ze starých, černobílých filmů s Jeanem Gabinem, Jeanem Maraisem a Danielle Darrieuxovou. Postavy se tu ocitají v podobných situacích jako jeho hrdinové nebo podobně reagují, což je zvýrazněno přesným a energickým střihem. 

Ostrov, kde Jean vyrůstal, připomíná
svou strukturou mozek

Postava Reného je přitom spojená s Gabinem, přičemž si asi můžeme uvědomit i to, že Depardieu byl ve své době považovaný za nástupce svého staršího, velkého kolegy. Mezi Nicole Garciovou a Jeanem Maraisem ovšem už žádnou takovou souvislost nenajdete - a podobně je tomu s Rogerem Pierrem a Darrieuxovou (i když v obou případech se můžete o postižení nějakých - třeba fyzických? - podobností snažit). Tady je asi dobře vidět, jak Resnais uniká schématům i v rámci vypravěčského systému, který sám vytváří. Ve čtyřech aktech pak hraje důležitou roli vyrušování diváka z iluze příběhu a jeho následné noření do problémů postav, jež je sice hravě denervující, ale není nelítostné, podobně jako silný, rytmický mořský příboj. Ten vlastně může omývat břehy ostrova, který tvoří jednu z dominant vyprávění: je to malý, soukromý ostrůvek, na kterém Jean vyrůstal a učil se základním zákonům života, a kde se po letech znovu setkává s Janine, aby ji provedl jeho zákoutími připomínající různými způsoby zákoutí lidského mozku. V Mém strýčkovi z Ameriky jde totiž možná především o způsoby, jak se dá ve filmu zobrazit myšlení, přičemž jde - myslím - o podívanou nevídaně hravou, otevřenou a vtipnou. Jestli vás baví scénáře Charlieho Kaufmana nebo i Nolanova šaráda Počátek, možná byste tenhle originální a vtipný film neměli na cestě za diváckým zážitkem minout...

Resnaisova vystresovaná krysa

P.S.: Pokud jde o něčího strýčka z Ameriky, ve filmu se vůbec nevyskytuje - respektive on i Amerika v názvu odkazují k jakémusi vzdálenému teritoriu a vzdálené osobě, které možná s vytvořeným systémem souvisejí. A možná také ne. 

P.P.S.: Zajímavosti k filmu - především pozoruhodné vyjádření scenáristy Jeana Gruaulta, ale i poznámku Deleuzovu - najdete přímo na stránkách pražského kina Ponrepo, kde je Můj strýček z Ameriky k vidění kupříkladu 4., 10., 16, 19. a 22 září.

Mon oncle d'Amérique
Francie 1980, 125 minut, titulky
Režie: Alain Resnais
Scénář: Jean Grualt, Henri Laborit
Kamera: Sacha Vierny

Hudba: Arié Dzierlatka

Hrají: Gérard Depardieu (René Ragueneau), Nicole Garciaová (Janine Garnierová), Roger Pierre (Jean Le Gall), Henri Laborit, Pierre Arditi (Zambeaux), Marie Duboisová (Thérése), Nelly Borgeaudová (Arlette), Philippe Laudenbach (Michel Aubert), Jean Marais, Jean Gabin, Danielle Darrieuxová 

Premiéra: 4. 9. 2012

Expendables: Postradatelní 2

Konec letošní sezóny letních blockbusterů se blíží – a než nastane prazvláštní pustina dělící filmové léto od úrodného podzimu, můžete se bezmála do lobotomického stavu rozptýlit pokračováním akčního thrilleru, jehož prvním dílem se onehdy do režisérského křesla vrátil Sylvester Stallone. Mám Stallonea docela ráda jako scenáristu i režiséra, protože bývá milovníkem radikálních, názorných řešení, jimž nechybí kapka chlapského patosu (i když se samozřejmě nikdy nedopracuje k intelektualismu a velkolepé zajímavosti Clinta Eastwooda, jde možná o podobný typ herce, který se pustil do režírování poté, co poměrně dlouho sledoval dobré režiséry). Na druhém dílu Expendables už se ovšem Stallone podílel jako působivý představitel hlavní role a jako spoluscenárista, přičemž režii přenechal Simonu Westovi. To jistě není žádný osobitý režisér, ale třeba proti jeho krimithrilleru Noc Air nic nemám – také proto, že si dokáže poradit s obdobnou „přehlídkou hvězd“ jako druzí Postradatelní.

Nápad natahat do jednoho filmu co nejvíc slavných tváří v sobě má něco z podstaty lehce zvráceného: hollywoodská podívaná se sice o hvězdy opírá, ale prostor jednoho filmu unese jen jednu nebo dvě celebrity. Jejich kumulace ve stylu Soderberghových Dannyho parťáků má pak rozměr exkluzivního večírku vzbuzujícího u diváka možná až klaustrofobii. Tak tomu bylo už v prvních Postradatelných - a pokračování ještě přitvrdilo. Z vyprávění se sice hned po úvodní akční sekvenci rázně vytratí postava Jeta Liho, ke Stalloneovi, Dolphu Lundgrenovi a Jasonu Stathamovi (kteří přirozeně vyčnívají v titulním, neortodoxním bojovém týmu) ovšem vedle Bruce Willlise a Arnolda Schwarzenegera přibudou ještě Chuck Norris (coby vlk samotář Booker vyprávějící chucknporrisovské vtipy!) a Jean-Claude Vam Damme (jako zloduch Vilain). Divákovu nevolnost ovšem pomáhá tlumit silný komediální tón, který je úlevný i po patosu předchozího filmu. O tom však až dál.

Všechny postavy ztvárněné hvězdami jsou ve svém oboru esy, což bývá podstatou podobných „ultrahvězdných“ příběhů - a není divu, že se v takovém prostředí moc neohřeje Liam Hemsworth v roli nováčka v týmu: Bily je ovšem důležitý, neboť přichází mezi ostatní s nějakým konkrétním životním příběhem a má nějaké představy o budoucnosti. Víte ovšem, jak to ve filmu bývá se sympatickými postavami, které chtějí pověsit zabíjení lidí na hřebík a věnovat se své sličné francouzské přítelkyni? Takže Vilain mladíka brutálně zabije, čímž vyprávění dosáhne příslušné emocionální hladiny, která má v divákových očích ospravedlnit následující ultrakrvavou bojovou akci.

Není ani divu, že ve světle spravedlivé pomsty týmu Postradatelných zaniká zápletka tak bezvýznamná, jakou je zneškodnění Vilaina a jeho party, která ve starém ruském dole ukradla pět tun plutonia a hodlá ho prodat komusi, kdo se rozhodl přestrukturovat dosavadní tvář zeměkoule. Vedle pomsty za smrt kamaráda přece ztrácí význam i záchrana světa (kterou je předání plutonia do rukou dalšího kohosi, jehož přímým podřízeným je Willisův supertajný operativec Church). Jen o něco citově vřelejší než kostka ledu ve vaší odpolední whisky je pak zápletka kolem skupiny ruských žen, jejichž muže a syny odvlekl z idylického městečka zlý Vilain do dolu, aby pro něj udělali špinavou práci a zemřeli. (Pokud jde o novou postavu asijské počítačové specialistky Maggie, která také slušně běhá a bojuje, je v podání Yu Nan ze stejného těsta jako Postradatelní, čímž ovšem její nevyhnutelný flirt s Barneym Rossem poněkud ztrácí na zajímavosti.) V tak předvídatelném vypravěčském prostředí se divákovy „skutečné“ city musejí vybít v provinilém potěšení spojovaném s akčními filmy – především s uspokojením z destrukce .

Vzorec příběhu je jasný a byla by to – i se všemi těmi testosteronem a homofobií napumpovanými přestřelkami, detonacemi a honičkami - ukrutná nuda, kdyby Simon West svou slušně odvedenou, dynamickou akci nezkombinoval s humorem. Ten se neopírá jen o občasné nápadité rozehrání soubojů či zajímavé využití neočekávaných lokací (např. přestřelka na bývalé sovětské základně postavené ve stylu amerického městečka proto, aby tady Sověti kdysi mohli trénovat invazi do USA). Humor v Expendables je i slovní, a právě on je nejtěsněji spjatý s „večírkem hvězd“. Hrdinové totiž prakticky vůbec nemluví normálně, ale opírají se o „hlášky“ - nejde ovšem o typické krátké a cynické „akční“ bonmoty ceděné na půl úst nejčastěji nad čerstvě skoleným protivníkem (třeba „Odpočívej po kouskách“, pronesené nad jedním nacimprcampr rozstříleným zloduchem, je navíc rezignací autora titulků na nepřeložitelnou slovní hříčku). V druhých Postradatelných jde o citace „hlášek“ či titulů filmů spojených s jednotlivými hvězdami: ty totiž sice představují smyšlené hrdiny fikčního příběhu, jejich ega (o kterých i samotné postavy tak rády mluví) jsou ovšem vnímána jako tak obrovská, že tyto postavy utlačují. Takže protagonisté vlastně musejí být totálně vyprázdněnými charaktery bez minulosti a budoucnosti, bez zakotvení v domovském prostoru, bez naděje a touhy…

Expendables: Postradatelní 2 tak sice má být ryze odpočinkovým, rachotivě hlučným filmem, pečlivě dbajícím o absenci jakékoli myšlenky – vnucuje nám však mimoděk dost znepokojivou úvahu o extrémních následcích, které může mít pro postavu existence filmové hvězdy, opírající se o systém „typických“ žánrových rolí. Když k tomu připočteme zmíněnou klaustrofobii diváka, utiskovaného příliš mnoha filmovými celebritami, je to vlastně opravdu dost tísnivé. Takže je dobře, že je v tomhle filmu tolik legrace, takže si nepřipadám zvrácená, že jsem si ho užila.

The Expendables 2

USA, 2012, 103 minut, titulky
Režie: Simon West

Scénář: Richard Wenk, Sylvester Stallone

Hudba: Brian Tyler
Hrají: Sylvester Stallone (Barney Ross), Jason Statham (Lee Christmas), Dolph Lundgren (Gunner Jensen), Randy Couture (Toll Road), Terry Crews (Hale Caesar), Jean-Claude Van Damme (Vilain), Arnold Schwarzenegger (Trench), Chuck Norris (Booker), Bruce Willis (Church) Liam Hemsworth (Billy the Kid), Yu Nan (Maggie), Let Li (Yin)

Premiéra: 6.9. 2012

Svatá čtveřice

Ondra a jeho sousedka Dita jsou podle svých dětí trapní 

V komedii Svatá čtveřice považují hrdiny jejich dospívající děti za trapné. Dva manželské páry kolem čtyřicítky znuděné letitým soužitím ovšem do skutečných rozpaků dostanou „své“ postpubescenty ve chvíli, kdy si během pobytu v exotickém Karibiku zaexperimentují se sexem ve čtyřech. Běžný stud za „nemožné“ fotry a mamky u dětí vystřídají hluboké rozpaky, jež se přelijí i v obavu z konformity vlastní generační rebelie. A co když v té všeobecné trapnosti hrají roli i geny, která vtáhnou do hry i nicnetušící prarodiče „vylepšující“ existenci potomků zánovním hraničním plotem? Plot neplot, obě famílie žijící v těsně sousedících řadových domcích jsou provázané napříč hranicemi „slušnosti“ - a návrat zpět neexistuje. Projekt režiséra Jana Hřebejka a spisovatele a scenáristy Michala Viewegha má tak zaděláno na vztahovou moralitu s lehkým metaforickým přesahem, který snadno postřehne i cvičený šimpanz.

Tenhle plot je určitě nerozdělí

Dojem „normálnosti“ je tu ovšem zpochybněn stejně jako statut nevinnosti: obojí je součástí virtuální podoby současného světa, ve kterém je obvyklé stavět ploty a neobvyklé vyznávat nějakou morálku.Jedna z „vyměněných“ manželek dvou kolegů z práce, Ondry a Vítka – Marie – dokonce stanoví konání společných sexuálních hrátek na stejný den, kdy sama pravidelně chodí do kostela. 

Tahle vypadá ráj 

Titulní „svatá čtveřice“ se přece rodí z všestranně láskyplné snahy oživit skomírající manželský sex na karibském ostrůvku, který měl všechny parametry znovunalezeného ráje… O bohu se ve filmu s „významným“ názvem sice mluví s typicky českým ateistickým nadhledem, příměr s proudem, s jehož existencí bychom měli i u zdánlivě mrtvého elektrického vedení počítat, ovšem není vůbec marný. Nový Hřebejkův film, natočený podle Vieweghova vůbec prvního původního scénáře, tak sice pobaví diváka-šimpanze, podstrkuje však impulsy z úvahám i hloubavějšímu publiku.

Pocitu trapnosti, která provází sledování řady českých filmů, pak Svatou čtveřici vzdaluje profesionalita obou autorů. Navzdory lehkému a pozitivnímu tónu snímek navíc naplňuje představu generační výpovědi o úzkosti přicházející na prahu zralosti – a to mnohem lépe než předchozí hřebejkovsko-vieweghovská opus Nestyda (2008). 

(Ne)možný útěk z banality 

Muži se dohodnou, že si prohodí
manželky... a ty nejsou proti

Svatá čtveřice zdánlivě splývá s filmy Marie Poledňákové a Jiřího Vejdělka, jež většinové publikum miluje a část kritiky je tepe kvůli jejich pragmatismu a amorálnosti. S populistickým světem infantilních rozkoší si ovšem Hřebejkovo dílo pohrává až obmyslně, zaštiťujíce se před případnými kritickými výpady slovně i dramaturgickou neobvyklostí některých řešení. (I když patrně penis Jiřího Langmajera netoužíte vidět v žádné podobě, obrázky kameramana Martina Šáchy jsou současně „krásné“ i dotknuté živým realismem.) 

Na jak dlouho se dá se sousedovou ženou
zahnat nuda v posteli  s manželkou vlastní?

Pokud jde o vyznění, tato lehkonohá „amoralita“ není antitezí Hřebejkova dramatu Nevinnost, ale spíš jeho provokativním doplňkem. V rámci kontrastů dovolenkový ráz služebního výjezdu dvojice elektrikářů a jejich lepších poloviček na slunný ostrůvek kompenzuje období zasněžených čaských Vánoc. I betlémy, které v sériích vyrábí Marie, ovšem slouží k relativizaci: nejde jen o další virtuální hodnotu, generovanou pod proudem touhy po nějakém hlubším, duchovním smyslu naší existence? Vieweghovský ironický nadhled se tu celkem ústrojně spojuje s hřebejkovským soucitně hořkým spekticismem. 

Generace prarodičů taky není svatá

Pochybnosti i souvislosti jsou tu samozřejmě hned po ruce, autoři nás však záměrně odetínají prakticky od kulturních, politických či sociálních kontextů (když tedy nepočítám romského chlapečka z dětského domova, v němž pracuje jako vychovatelka druhá z hrdinek, Dita). Viewegh se s až experimentální důsledností zbavuje i povinnosti vyprávět klasicky vystavený příběh vycházející z příčinných souvislostí. S absencí děje i zajímavých, vypointovaných dialogů se ovšem Jan Hřebejk vyrovnal se ctí. Prolínání dvou atraktivních televizních formátů – videopklipu a reality show a la novácká Výměna manželek - ovšem v našinci občas vyvolává chuť přepnout na nějaký jiný kanál… 

Nový stereotyp má teď příchuť reggae

Se záměrnou vyprázdněností Svaté čtveřice souvisí i hra s postavami, jež jsou produkty hmotařského života „v přítomném okamžiku“, vykostěnými do podoby bezpříznakových typů. Obejdou se sice bez zázemí (jejich minulost či záliby zrcadlí spíš jejich nábytek než jejich myšlení a jednání) - sdílet s hrdiny jejich problémy však můžete díky Hřebejkovu výjimečnému citu pro herce. V rámci obsazení spolu soužijí osobnosti tak vzrušivě nesourodé, jakými jsou Jiří Langmajer a Marika Procházková a sourozenci Viktorie a Hynek Čermákovi (hrající mimochodem manželský pár). 

Osobnosti představitelů tak ozvláštňují vybraně obyčejné hrdiny, kteří nejsou ani zbohatlíky představovanými ve vyprávěnkách Vejdělka a Poledňákové hereckými „celebritami“, ani intelektuály z většiny Hřebejkových a Vieweghových příběhů. Určitě jim uvěříte i to, že dovedou poctivě reflektovat vlastní morální experiment, jemuž sami od začátku nedávají velkou budoucnost. V souladu s tím Svatá čtveřice divákovi nabízí - spíš než bezproblémový útěk před pošmournou realitou v poledňákovském stylu – líčení takového pokusu, které takový útěk shledává nemožným. Takhle chytře se nám tu „banalitu“ v rámci českého filmu už dlouho nikdo nepokusil ukázat. 

Svatá čtveřice
ČR 2012, 75 minut
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Michael Viewegh

Kamera: Martin Šácha

Hudba: Eggnoise (Ondřej Kopička, Ondřej Galuška)
Hrají: Jiří Langmajer (Vítek), Hynek Čermák (Ondra), Marika Procházková (Marie), Viktorie Čermáková (Dita), Luděk Munzar (dědeček), Jana Gýrová (babička), Valérie Šámalová (Anička), Jenovéfa Boková (Johanka), Václav Marhold (Lukáš), Gregor Bauer (Adam), Marek Slavík (Honza)

Premiéra: 23. 8. 2012

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)